Kateřina Krejčová, Petr Ptáčník: Pozpátku kolem zeměkoule

Dnes v 12:00 | Petr Vápeník |  Knihy

Když jsem dostal na začátku roku 2014 od svého kamaráda a kolegy Petra Ptáčníka pozvánku na setkání před odjezdem do zahraničí, moc se mi to nezdálo. Vždyť do zahraničí na různé cesty odjíždíme každou chvíli někdo, a kdybychom to vždycky měli speciálně slavit, nedělali bychom nejspíš nic jiného. Až později jsem se dozvěděl, že tentokrát bylo setkání (na které jsem pohříchu nedorazil) úplně namístě, protože Petr odjel se svou přítelkyní Katkou na cestu kolem světa. Takhle napsané to zní skoro obyčejně, ale dnes už naštěstí nikoli nedostupně. Ovšem ukázalo se, že tentokrát nejde o žádnou "kašírovanou" cestu, kterou můžete najít v nabídkách některých cestovek ("Cesta kolem světa - to nejlepší z celého světa za pouhých deset dní, veškerý servis zajištěn!!"), ale cestu poctivou, takovou, během které si na vlastní kůži vyzkoušíte nejen to, o čem jste zatím jen slyšeli vyprávět, ale i to, o čem jste doposud neměli ani potuchy. Cestu, které se účastníte nejen jako pozorovatelé, ale jako bezprostřední aktéři a hybatelé děje, a hýbat bylo bezesporu čím, protože celá cesta trvala 484 dní. Jeden rok celý a ještě třetina z toho dalšího. Pěkný kus života.

"Na začátku cesty vnímám všechno zostřenými smysly a velice intenzivně. Stanové plácky vzájemně oddělují houštiny kvetoucích vlčích bobů a jen nám ráno zasvítí sluníčko do stanu, hned vyskočím a těším se na první výšlap. Zároveň se mi do hlavy hrne řada otázek a předsevzetí. Jaký smysl má odejít, opustit rodinu a přátele, zahodit práci, vzdát se všech koníčků. Jak jinak se ale zbavit zažitých stereotypů, zaběhnutých schémat myšlení a věčného nedostatku času? Jde změnit sám sebe a přitom nic nezměnit? Uvědomuji si, že mám před sebou rok a půl života bez povinností. Můžu prožít každý jednotlivý den každou minutu přesně tak, jak budu chtít. Dokážu to? Naučím se nepodřizovat okolnostem, ale brát život do vlastních rukou?"

Během této cesty vznikl cestovatelský blog Z cesty kolem světa, na který jsem si dovolil i na mých stránkách několikrát upozornit, protože podle mého názoru obsahoval kvalitní texty i fotografie a bylo moc zajímavé putování průběžně sledovat. Spoustu dalších zážitků a cestovních faktů obsahoval cestovatelský deník výpravy a fotek prý celkem bylo přes 100 000, což je porce, kterou si - po svých zkušenostech se dvěma výlety do Japonska, ze kterých jsem si přivezl několik tisíc fotek a jejich zpracování a výběr mi zabral spoustu času - vůbec neumím představit. Proto když jsem se dozvěděl, že o zážitcích Katky s Petrem z velké cesty vzniká kniha, byl jsem na ni moc zvědavý a věděl jsem předem, že si ji objednám bez ohledu na to, jak bude vypadat a kolik bude stát, protože jsem ji prostě chtěl mít. Nikdy jsem např. nebyl v Ohňové zemi a nejspíš tam ani nikdy nebudu, nikdy jsem neviděl tučňáky ve volné přírodě (v Brdech žijí jen velmi vzácně :-)). A dlouhá cesta Katky a Petra i vyprávění o ní právě na úplném jihu už tak dost Jižní Ameriky začínalo. Těžké odolat a nenakouknout pod pokličku do cestovatelského hrnce.

"Na lodi směřující na ostrov Isla Martillo, přezdívaný též Pinguinera, dostaneme poslední instrukce, jak se mezi tučňáky chovat: Držet se jako skupina pohromadě, nehlučet a neplašit zvířata, netrousit odpadky ani nic nesbírat a hlavně odolat pokušení tučňáka obejmout a vzít si ho s sebou domů."

Mimořádně zvědavý jsem byl především na to, jak autoři zvládnou zpracování přemíry zážitků. Není velký problém napsat text rozsahu podobného diplomové práci o dvouhodinovém výletu kolem Berounky, během kterého se stalo jen to, že vás vyděsilo šplouchnutí ryby poblíž břehu. Ale zkondenzovat fakta, vlastní emoce a obrazy z tak dlouhé a počitky nabité cesty do cca tří set stran, to je práce srovnatelná s prací režiséra, který má skvělý materiál na šedesátidílný seriál, ze kterého ale musí sestříhat hodinový film.

"Už se zešeřilo a stále krápe. Petr se zastaví, aby si zavázal tkaničku, a říká, ať jdu napřed. Udělám tři kroky a ztuhnu. Přímo před sebou uvidím pumu. Je světlá, skoro bílá a zcela neslyšně pluje krajinou. Pohybuje se plynule, přirozeně a hladce. Upozorním Petra, který přijde ke mně. Puma si nás všimne, ale nijak ji to nevzruší. Pomalu nás obchází velkým obloukem a stále se na nás dívá. Utíká před ní malé zvíře, asi zajíc. Puma loví."

Navíc tak velký rozsah informací musí mít strukturu, rytmus a napětí, tedy atributy, které společně přimějí čtenáře obracet stránku za stránkou a nenechají ho utonout v přemíře zajímavých sice, ale i ve své mimořádnosti pro čtenáře postupem času vzájemně se trochu podobajících jednotlivostí. Musím říct, že mě v tomto směru kniha velmi mile překvapila: Tok informací je usměrněn a "rytmizován" právě pevnou a přitom nenápadnou a užitečnou strukturou - nejen tou klasickou, kdy tok textu je proložen ilustračními fotografiemi různých rozměrů (nápadité jsou i rozdíly v tom, které fotky dosahují až ke kraji stránky a které dodržují "okraje", moc příjemně se pak na výsledek kouká, i když je to zcela nenápadná a skoro "podvědomá" grafická vychytávka a všiml jsem si toho až v okamžiku, kdy jsem se podíval na listy zavřené knihy), ale výrazně promyšlenější: Kapitoly mají podle rozsahu textu a hlavně fotografií 4 nebo 6 stran a tvoří vlastně malý ucelený prostor věnovaný každé oblasti, který se dá číst nezávisle na ostatních, asi jako v detektivním cyklu, kde každý díl je věnován jednomu případu. Každá kapitola má kromě vlastního vyprávění a krásných fotek i malou orientační mapku, kde je vidět, na kterém místě daného kontinentu se právě nacházíme. Do textu rozděleného mezititulky jsou navíc občas vloženy barevně odlišené úryvky z cestovního deníku, které mají trochu jiný charakter a styl než základní text, a na konci kapitol je pak přiložena podrobnější mapka dané oblasti s několika zajímavostmi a praktickými cestovatelskými radami. Příjemný dojem dotvářejí i motivující názvy jednotlivých kapitol, výběrem např.: Jak jsme pekli babičku, Moje koala a já, Setkání s nepochopitelnem, Jak jsme zdolali stopařovo peklo, Nejšílenější off-road v mongolském stylu, atd.

Ukázka první části jedné z kapitol knihy, abyste si mohli aspoň část toho, co jsem právě napsal, lépe představit.
Zdroj: Projekt Kniha Pozpátku kolem zeměkoule, Hithit (fotografie zveřejněna se souhlasem autorů knihy).



Zatímco uvedené skutečnosti se starají o to, aby se čtenář "neztratil" v rámci kapitoly, příjemným vykolejením z rytmu jednotlivých kapitol jsou tématické dvojstrany s fotkami na dané téma, jako např: Cestování s dětmi, Pod hladinou (podmořský svět), Nákupy s radostí (fotografie z tržišť), V ohnivém kruhu (sopky) nebo Kulinářské okénko (lokální dobroty). Oko čtenářovo se potěší zajímavými obrázky, které jdou napříč všemi navštívenými kontinenty bez ohledu na to, kde se právě zastavil děj a kudy právě Katka s Petrem procházejí, projíždějí nebo prolétají. Navíc části věnované každému světadílu jsou vždy uvozené velkou a bez výjimky krásnou dvoustránkovou fotografií. Výsledkem této nápadité struktury je podle mého názoru to, že kniha má dostatečný řád, aby byla v každém svém místě přehledná, a je přitom dostatečně rozmanitá, aby si dokázala udržet čtenářův zájem; má to, čemu pracovně říkám hezky česky "španung", který nenásilně vede čtenáře dopředu dějem knihy, tedy i cestou samotnou, tím spíš, že na každé stránce ožívá další a další zajímavá oblast, do které většina čtenářů nikdy sama nezavítá. Ne, nechci říct, že jde o knihu, kterou jak jednou nakousnete, nepustíte ji a přečtete ji "jedním vrzem" až do konce jako detektivku, to by dokonce, myslím, byla u knihy o cestování škoda, ale rozhodně je napsaná poutavě a já jsem se vždy na další pokračování těšil.

"Zajímá vás recept na výrobu takového Hoodoo? Vezměte nejrůznější sedimenty a nechte je kamenět. Stačí 50 miliónů let. Ideální kombinaci pro barevné kreace tvoří růžový a bílý vápenec, trochu toho pískovce a pár lžiček železa a hořčíku. Pak vezměte vítr, vodu a mráz, zahrajte si na sochaře a stvořte nejpodivuhodnější útvary, které vám fantazie dovolí. Pro výrobu skalních oken použijte kapku kyselého deště. Musíte se ale smířit s tím, že i nejkrásnější sněhulák jednou roztaje a vaše krásné Hoodoo budou mizet rychlostí zhruba jeden metr za sto let."

Katka s Petrem si svou cestu naplánovali tak, aby se na žádném místě neocitli v zimním období (sami tomu na svých přednáškách, říkají, že stále následovali slunce). Napřed se letecky přesunuli z Evropy do Ohňové země, pak projeli z jihu na sever Jižní Ameriku (Argentina, Chile, Peru, Bolívie, Ekvádor), přeletěli do USA, odkud pokračovali z Los Angeles dál na sever Amerikou a Kanadou až na podzimní Aljašku. Na drsnou zimu nečekali a přes Havaj a Fidži se dostali na Nový Zéland, pak projeli napříč Austrálií a odtud zamířili do jihovýchodní Asie (Indonésie, Singapur, Malajsie, Kambodža, Thajsko, Myanmar, Vietnam). Závěrečná fáze cesty vedla přes Čínu a Mongolsko a pak už zpět do Evropy přes Rusko, Estonsko, Lotyšsko, Litvu a Polsko až domů. Cestovali snad všemi existujícími formami dopravy, nezanedbatelné vzdálenosti prošli pěšky, absolvovali řadu "etablovaných" i zcela původních treků, mnoho tisíc kilometrů prostopovali - včetně míst, kde bych nikdy neřekl, že přeprava stopem je vůbec možná - jezdili pronajatým autem i na motorce, cestovali občas moderními, ale také polorozsypanými stařičkými autobusy, pluli na lodích. A to pomíjím exotické a jen dočasné dopravní prostředky, jako je třeba velbloud nebo slon, i občasné mimoděčné driftování na ledovci :-).

"Není mnoho míst na světě, kde vám navigace klidným elektronickým hlasem oznámí: "Za dva tisíce třista osmdesát devět kilometrů se držte vlevo." Nenechte se tím vykolejit. Alaska Highway je prostě dlouhá."

Na vnitřní straně obálky knihy je mapa znázorňující celou cestu. Takhle na mapě to nevypadá zas až jako taková dálka, že? :-) Zdroj: Projekt Kniha Pozpátku kolem zeměkoule, Hithit (fotografie zveřejněna se souhlasem autorů knihy).



Oba cestovatelé si velmi zřídka dopřáli trochu toho, co je v našich podmínkách běžně považováno za luxus (podle hesla "Kdo chce něco zažít, musí taky něco vydržet!"), spíš nocovali za nejrozličnějších a občas docela dramatických podmínek ve stanu (v kempech či - pokud to bylo možné - ve volné přírodě), hojně využívali stále oblíbenější couchsurfing, tedy bydlení v domácnosti místních lidí, kteří cizím turistům na internetu nabízejí svůj volný "gauč".

"Představa, že někde vystoupíme z autobusu, ujdeme nějaký ten kilák do lesa a tam si postavíme stan, se ukázala jako zcela mylná. Na Oahu je totiž explicitně zakázané úplně všechno. Každý kousek pozemku je oplocený a deklarovaný jako soukromý. Kempování na pláži zakázali už před pár lety pod hrozbou přísných pokut, a pokud si chcete na pláži udělat přes den piknik s přáteli, musíte si nejméně dva týdny dopředu opatřit povolení příslušného úřadu.

Katka s Petrem získali na své cestě tolik různorodých zkušeností v oblasti couchsurfingu, že se z tohoto oboru stala druhá oblast, na kterou se po návratu z cesty zaměřují ve svých veřejných přednáškách a prezentacích. Přebývání u místních obyvatel je výborné pro seznámení s jejich reálným životem i s lokálními zvyky, takže jde o oboustranné a jistě obohacující sdílení zkušeností, navíc velmi různorodé, protože různorodí jsou i lidé, se kterými se na své cestě potkáváte. A provozovat couchsurfing se dá skoro všude, dokonce i na tichomořském ostrově Fidži:

"Už v letadle jsme se dočetli, že stanování ve vesnici je tabu. Na to nemáme ani pomyslet. Pokud bychom chtěli stanovat za vesnicí, musíme mít povolení náčelníka vesnice. Není vhodné chodit po vesnici v klobouku, ať už žena nebo muž, ani v pohorkách. Api nám vypráví, že venku se nosí jen sandále nebo žabky. A je urážkou hostitele chodit v jeho domě jinak než naboso, protože na zemi se tu sedí, jí i spí. Na židli sedí Fi jen u počítače. Má super rychlý 4G internet a účet na Facebooku."

Knížka je psaná se sympatickým nadhledem, vyprávění využívá i drobné zajímavosti, které někdy dokreslí souvislosti a místní specifika mnohem líp než ten nejlepší zevrubný popis:

"Z deníku (152.den): Hned vedle našeho plácku bydlí americká rodina se dvěma malými dětmi a hodně hlučí, i když je už půl jedenácté večer a my bychom chtěli jít spát. Ráno snídáme u dřevěného stolku a zvědavě pozorujeme, jak se začíná otvírat zip jejich velikého stanu. Postupně všichni v pyžamech vylezou ven a ještě rozespalí nasednou do auta. Popojedou asi šedesát metrů k nejbližším umyvadlům, vystoupí z auta, vyčistí si zuby, dojdou si na záchod, počkají na sebe, než jsou všichni hotoví, nasednou do auta, popojedou těch pár kroků zase zpátky k jejich stanu a začnou si chystat snídani."

"Zbytek okruhu už je hračka. Dva příjemné dny, dvacet dva kilometrů, dva vodopády a jedna historická chata z počátku dvacátého století, kde spali muži a ženy v oddělených místnostech. Muži v ní měli kamna, ženy zrcadlo..."

Výjimečně se v textu vyskytnou i malé odbočky mimo zavedený realistický rámec. Napřed jako čtenáři jen vytřeštíte oči, co že se to strašného stalo, abyste za chvilku, až se vše mezi vašimi "šedými buňkami" správně poskládá a naváže, mohli dojít pochopení a úlevy:

"Keové jsou jediní horští papoušci na světě, vypadají jako kombinace orla a zeleného ary a jsou přísně chráněni. Chvíli je pozorujeme, pak si usteleme na zemi v chatce, zalezeme do spacáků a jdeme spát. Kolem půlnoci najednou zaslechnu zvuk vrtulníku. To je divné, v noci obvykle vrtulníky nelétají. Po chvíli se prudce rozletí dveře od chaty a dovnitř vtrhne komando v kuklách a se samopaly. Křičí něco nesrozumitelným jazykem. Nasadí nám na hlavy kápě a pak už si nepamatuji nic... Tohle tady píšu jen proto, aby vás nikdy ani ve snu nenapadlo nocovat zadarmo v nouzových chatách. To se totiž ... pšššššššt... nesmí..."

Přemýšlel jsem, pro koho je vlastně kniha Pozpátku kolem zeměkoule určena a dospěl jsem k závěru, že dokáže uspokojit různé typy čtenářů a jejich motivace k četbě: Na své si přijdou ti, co si rádi představují daleké kraje a tamější zeměpisné i kulturní zvláštnosti, ti, co si rádi prohlížejí fotografie neobyčejných míst, ti, co teprve střádají svou inspiraci pro nějakou vlastní větší cestu do světa, a myslím, že hodně užitečných tipů a informací v knížce najdou i velmi zkušení cestovatelé. Dozvíte se, co je užitečné si vzít na cestu s sebou a co ne, jak to udělat, aby cestovatelé nemuseli být zároveň milionáři, jak neskočit na každý turistický "špek", ale i to, jak efektivně stopovat auta, jak prchat před grizzlym, před krokodýlem či před hejnem much, jak ušetřit peníze, které byste jinak zdánlivě byli nuceni vydat, ale také třeba jak vylézt na šestitisícovku (já se svým osobním výškovým rekordem z krásné Fudjisan zůstávám přece jen dost pozadu :-)).

"Vychází slunce a je to nádhera. Úplně cítím přicházet teplo, které se rozlévá do žil. Jsme už hodně vysoko, vrchol před námi. Čeká nás příkrá stometrová stěna, regulérní ledovcové lezení. ... ... Nad stěnou nás čeká poslední úsek. Hřebínek, nad kterým zůstává rozum stát. Na to, abyste vylezli Huaynu Potosí, nemusíte být horolezcem, vyplatí se ale být provazochodcem, nebo mít aspoň zkušenosti na slacklajně. Je ostrý jako břitva a já se svou závratí si ho vyloženě užívám. Propast se strmí na obě strany a z jedné navíc fouká."

Zatímco texty jsou většinou dílem Katky, fotografie jsou především Petrovy. Vůbec je třeba říct, že fotky (celkem je jich v knize víc než 500) s textem tvoří vyvážený celek, nestrhávají na sebe veškerou pozornost čtenáře, ale já jako člověk, který má fotky moc rád, jsem si je opravdu užil. Nejenže výborně ilustrují oblast, o které je právě řeč, ale jsem si zcela jistý, že některé z nich by obstály jako samostatná výtvarná díla, která by si zasloužila náležité zvětšení a vystavení. Mne osobně úplně nejvíc zaujaly fascinující fotografie středoaustralského skalního masívu Uluru. Ale nádherné jsou i záběry krajiny se sopkami (např. aljašská sopka Mt.Wrangell nebo jezero Tama pod sopkou Ngauruhoe na Novém Zélandu), reportážní, ale přitom i výtvarně zajímavé fotky ze sirného kráteru Ijen na ostrově Jáva v Indonésii, překrásná fotka rozlehlé ledové pláně s "mravenci" lidských postav z výstupu na bolívijský vrchol Huayna Potosí (6088 m), záběry z fotografického ráje v americkém Antelope Canyon nebo pozoruhodná paleta barev jen napohled jednotvárné mongolské krajiny.

Ukázka jednoho obrazu z knihy, který se mi obzvlášť líbí: Nový Zéland, jezero Tama pod sopkou Ngauruhoe
Zdroj: Projekt Kniha Pozpátku kolem zeměkoule, Hithit (fotografie zveřejněna se souhlasem autorů knihy).



A mluvit by se dalo o mnoha dalších obrazech - zrcadlení v jezírku pod Navajo Arch v Arches, ledovci Exit na Aljašce, jeskyni Paradise Cave ve Vietnamu, líbila se mi i zachycená fata morgana, kdy se uprostřed mongolské pouště najednou objeví zatopený dům zrcadlící se ve vodě, Petrova australská "procházka s koalou" a veselou kuriozitou je třeba socha na počest laboratorních myší v Novosibirsku (myš s brýlemi pletoucí šálu ze šroubovice DNA). A reportážních fotek je spousta a na nich lidé, stromy, města, chrámy, zvířata...

"Trochu nás překvapí, že se nám kolem stanu prochází dvoumetrový ještěr, a o chvíli později mě vyděsí další ve venkovní sprše. Pak se od správců dozvíme, že varani jsou přátelští, na ostrově jich žije kolem padesáti a dozadu ke kuchyni se stahují za potravou. Jedí vejce, zbytky mrtvých zvířat a kuchařky jim házejí rybí ploutve a stříkají je hadicí se sladkou vodou, což se varanům mimořádně líbí."

Cestovatelé samozřejmě kromě míst, kde jsou zcela mimo civilizaci a po dlouhou dobu tam nemusí potkat žádného dalšího člověka (jihoamerické hornaté vnitrozemí, některá místa na Aljašce nebo mongolská step jsou pro něco takového jako stvořené), navštívili i obrovité magapole (např. Singapur). I ony mají své osobité kouzlo, i ony zaslouží zmínit a zobrazit na fotkách část z jejich proměnlivé reality, ale v souboji s co nejpůvodnější přírodou s dobrým rozhledem do krajiny, kde je možné vyhnout se lidským davům, myslím, u Katky s Petrem prohrávají na body.

"Miliony lidí pracujících od devíti ráno do osmi večer a často ještě přesčas. Pak zajít na skleničku do některého z luxusních barů a zítra znovu, dokola. Napadne mě, kolik z těch šesti milionů lidí žijících v tomhle malém státečku je skutečně šťastných. Má snad někdo z nich jiný důvod, proč tu žít, než peníze? Yang Kun mi na to odpoví zcela jednoznačně. Ti lidé nejsou šťastní, ale na tom vůbec nezáleží. Oni jsou hrdí. Jsou hrdí na tohle město a na to, že v něm mohou žít."

Při cestě se není možné vyhnout ani různým formám byrokracie - od nutnosti sehnat si víza či povolení pro výstup na mnohé vrcholy (výšlapů na všemožné hory, kopce, vrchy, sopky i štíty je v knize popsáno hodně a je zjevné, že pro autory je zdolávání vrcholů a rozhledy z nich hodně motivující) přes povinnost dodržovat spoustu více či méně racionálních pravidel a příkazů pro pohyb v přírodě i ve městě (např. zákaz žvýkání v Singapuru), až po zcela vymyšlené obstrukce, které často slouží jen tomu, aby si někdo ulehčil práci nebo pumpnul turistické "kavky" o víc peněz. I když hlavním plánem knihy je samozřejmě cesta samotná, není možné, aby jím neprosvítala další a nezřídka obecnější témata, například téma svobody lidského konání a jejího postupného omezování novými a novými regulacemi, předpisy, zákazy. Skutečně má platit, že míra regulace všeho lidského konání roste s tzv. vyspělostí dané oblasti. A je ještě někde "v rezervaci" k vidění a k zažití opravdová neomezená svoboda, s níž touha cestovat a poznávat logicky souvisí? Někde možná přece jen ještě ano:

"S Mongoly se dá neuvěřitelně snadno dohodnout. "Zavez mě ke všem čertům, chci vylézt na tu vysokou horu." A Mongol nikdy neřekne "to nejde", "to je nebezpečné" nebo "tam se bez průvodce nesmí", což patří k běžné rétorice v tzv. vyspělých zemích. Ani se vás nezeptá, jestli víte, že přes noc může být i -10oC a celý kopec je pod ledem. Prostě řekne jen "tak jo", protože předpokládá, že jste svéprávný člověk, který ví, co dělá, a umí převzít zodpovědnost sám za sebe. Tak jako každý Mongol. Rozhodně ale nepočítejte s tím, že vás tam půjde někdo hledat, když se nevrátíte."

Celá cesta Katky a Petra kolem světa na mne od začtku působila velmi pozitivně a tenhle pocit se mi v knížce jenom potvrdil. Závěrečná část obsahuje i jakési shrnutí, u kterého je patrná snaha moc "nekázat" a pokud možno nepoužívat velká slova, až se mi někdy zdálo, že se závěr místy trochu rozutíkal do jednotlivostí, ale to může být snadno dáno i mou nesoustředěností a snahou knížku včas dočíst, abych o ní stihl napsat ještě před svou - v tomto trochu unfair porovnání - maličkou a kraťoučkou cestou do Řecka :-). Ale jeden důležitý pozitivní závěr se v knize dočteme, a rozhodně není méně pozitivní jen proto, že cesta se (aspoň prozatím) logicky vyhnula některým velmi nebezpečným africkým či blízkovýchodním oblastem:

"Svět není takový, jak jsme si mysleli. A rozhodně není ani vzdáleně takový, jak nám ho dnes a denně vykreslují media. Plný strachu, zášti, nenávisti, smrti a bolesti. ... ... Během šestnácti měsíců jsme nepotkali ani jediného špatného člověka. Objeli jsme svět, ale nenarazili jsme na nikoho, kdo by se nás pokusil zabít, přepadnout, znásilnit, unést, oloupit či rozprodat na orgány."

Přestože by toto pozitivní poselství, myslím, nemělo přimět další cestovatele kolem světa k polevení v jejich standardní ostražitosti, beru ho jako dobré doporučení od těch, proti kterým jsem pouhým zápecníkem :-).

Listuji si tedy tou krásnou a podle mého názoru velmi poctivě a odpovědně připravenou knihou a říkám si, jaký kout světa si ještě vybrat pro sebe, pro svou vlastní cestu. A pomalu docházím k přesvědčení, že knížka Pozpátku kolem světa mi na tohle samozřejmě neodpoví, protože její hlavní smysl je v něčem jiném, o nic méně podstatném: Dát mi vědět, že má vždycky, pro každého a za všech okolností cenu o tom přemýšlet.

No a tohle jsou oba cestovatelé osobně i se svou knížkou, zatím jen v "prototypu", který jsem měl možnost si na 14 dní zapůjčit a podrobně si ho pročíst.Vydání se chystá do konce roku a nepopírám, že se na svůj objednaný kus těším :-).
Zdroj: Projekt Kniha Pozpátku kolem zeměkoule, Hithit (fotografie zveřejněna se souhlasem autorů knihy).



Pozn.1: Citace z knihy jsou napsané kurzívou.

Pozn.2: Podpořit vydání knihy, o které pojednává tento článek, můžete na stránkách www.hithit.com/cs/project/2862/kniha-pozpatku-kolem-zemekoule-kolem-sveta-za-484-dni; kniha tedy sice zatím nevyšla, ale do tisku se chystá. Já každopádně děkuji Petrovi za zapůjčení pracovního výtisku, vážím si toho, že jsem měl možnost si ho takhle přečíst "v předtermínu". No a protože jsem už několikrát dal tady na blogu jasně najevo své názory na to, co v oblasti blogového psaní o nejrůznějších "produktech" považuji za etické a co nikoli, myslím, že je vhodné ještě dodat, že jsem si svůj budoucí výtisk této knihy řádně objednal a zaplatil ještě před tím, než mi byla knížka zapůjčena a než jsem začal psát tento článek :-).

 

Nedělní miniglosy č.376

Včera v 14:41 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Pozn.: Dnešní Nedělní miniglosy jsou na nějakou dobu poslední, čeká je minimálně třítýdenní "prázdninová" přestávka, během které se s o něco čistší hlavou rozhodnu, jestli budou pravidelné glosy v tomto formátu ještě nějakou dobu pokračovat, provedu v nich nějaké významnější změny nebo už se k jejich vydávání vůbec nevrátím. I proto i k dnešnímu vydání přikládám prokliky na jubilejní výběry z celé více než sedm a půl roku dlouhé historie tohoto specifického týdeníku, který - aspoň pokud vím - je jediným tak dlouho a pravidelně vycházejícím blogovým titulem ve svém žánru. Celá jednomužná redakce všem čtenářům děkuje za dlouhodobou přízeň a sama je zvědava, jestli se v neděli 23. října opět sejdeme a společně se podíváme s nadhledem na vybrané události uplynulého týdne, jako to děláme skoro každou neděli již od února 2009.

Potenciální kandidát za ČSSD na prezidenta a fantóm sociálních sítí Zdeněk Škromach kvůli nízkým ranním teplotám definitivně ukončil letní poradenskou koupací sezónu a vyvrátil tak letitou politologickou poučku, že kapři si bazének nevypustí.
----------------------
Ke stému výročí založení Československa by se v říjnu 2018 měla opět po letech konat v Praze velká slavnostní vojenská přehlídka. Úředníci Ministerstva obrany proto uvažují, jak to udělat, aby přehlídka vzhledem k aktuálnímu počtu vojáků a množství vojenské techniky v české armádě nebyla ostudně krátká. "Zvažujeme několik variant, které by přehlídku aspoň trochu prodloužily", řekl nám předseda přehlídkového organizačního výboru: "Můžeme požádat o spolupráci některou z armád, která má vojáků i techniky dostatek; ostatně dostali jsme již v tomto směru finančně velmi výhodné nabídky vlád Ruska, Turecka a Severní Koreje. Druhou možností je uspořádat přehlídku nikoli na širokém letenském prostranství, kde našich pár tanků projede během několika vteřin, ale v úzkých uličkách Starého Města, kde bude naše armáda vypadat aspoň na pohled početnější, zvlášť bude-li ten den v Praze slunečno a v ulicích bude dost turistů. Nejpravděpodobnější je ale zatím třetí varianta a speciálně pro potřeby slavnostní vojenské přehlídky vyhlásí česká vláda všeobecnou mobilizaci."
----------------------
Ministerstvo vnitra natočilo k příležitosti říjnových krajských voleb výborně obsazený výpravný vzdělávací seriál z mimořádně atraktivního prostředí českých volebních místností s názvem Volební komisař Moulin opět zasahuje.
----------------------
V Černošicích byla o víkendu slavnostně zprovozněna další lavička Václava Havla, což je symbolické spojení dvou židlí a kulatého stolu, jehož středem prorůstá strom. Havlovu lavičku již mají na řadě míst na světě, např. v Barceloně, Oxfordu, Tel Avivu nebo v Benátkách. "Samozřejmě, již existuje plán otevření dalších podobných laviček," uvedl speciálně pro NMg výkonný ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský. "Ještě letos v zimě bude například oficiálně instalována trestná lavička Václava Havla na hokejovém stadiónu Sparty Praha."
----------------------
Hradní mluvčí potvrdil, že pod neustálým přísným dohledem českého prezidenta se na Hradě šetří všude, kde je to jen trochu možné, což by mělo být vzorem pro ostatní státní úřady: "Jsme mnohem hospodárnější než za předchozích prezidentů, to je bezesporu," potvrdil Jiří Ovčáček. "Například od té doby, co nás české soudy zásobují pravomocnými rozsudky, že se máme omluvit potomkům Ferdinanda Peroutky za prezidentovy lživé výroky, jsme ušetřili nezanedbatelné prostředky za nákup toaletního papíru."


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních mi1niglos a chtěli byste si přečíst i něco z toho, co vyšlo v Nedělních miniglosách dříve během jejich již více než sedmileté historie, můžete si kromě kompletních článků v Archívu NMg přečíst na následujících odkazech čtyři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:



Chcete nahlédnout do vybraných (především zářijových) článků ze všech let existence tohoto blogu? Zde máte k dispozici poslední zářijovou volnou jízdenku na vyjížďku do vybraných míst blogového pravěku:

Stanice č.1 (rok 2016): Začátkem dubna jsem se pustil do malého rýmovaného přání v básničce Beránčí. Když tak o tom přemýšlím, vlastně totéž přeju od té doby každý den, jen o tom moc nemluvím, abych se pořád neopakoval. Protože kdyby to záleželo jen na mně, tak bych se opakoval a opakoval a opakoval a opakoval...

Stanice č.2 (rok 2015): Přesně před rokem jsem hodnotil loňské extrémně horké léto v článku Tento způsob léta... Letos to přece jen - aspoň pro mne - bylo o dost lepší.

Stanice č.3 (rok 2014): Před dvěma lety jsem na blogu v článku O nenápadné blogové reklamě poprvé trochu brojil proti reklamním blogovým článkům, které se už ani nesnaží zakrývat, že vznikly jen a jen pro peníze jako obyčejný marketingový produkt. Nic ve zlém, ale takhle to u mne na blogu prostě fungovat nebude. I proto jsem vlezlé, nenápadné a neoficiální reklamě, kterou se naše stránky snaží někteří "blogeři" jen tak mimochodem zaplevelit, vyhlásil v poslední době válku. Vyhrát se asi nedá, ale aspoň to zkusím dělat tak, aby to různí pokoutní podloudníci neměli tak jednoduché.

Stanice č.4 (rok 2013): Ze všech povídek na tomto blogu měla kdysi největší ohlas Vražda u krbu. Mohla být lepší, ale přísný limit 1800 znaků mne donutil krátit a krátit a krátit. Nakonec není o moc delší než zdejší haiku :-).

Stanice č.5 (rok 2012): Pozdrav z mé oblíbené Lefkady, konkrétně z míst, kam běžný turista nechodí, protože tam nevede žádná normální cesta, najdete v článku Výstup na nejvyšší body Lefkady. Každé léto je to paradoxně nejčtenější článek o Lefkadě na mém blogu a prý už se objevují i lidé, kteří si tenhle výlet přinášejí na ostrov ve svých plánech... "když o tom ten Vápeník píše..." Tak doufám, že se mezi skalisky na hlavním horském hřebeni nikdo nezraní a pak na mně nepřijde s pistolí nebo (ještě hůř) s právníkem vymáhat škodu.

Stanice č.6 (rok 2011): Historicky nejméně komentovanou reportáží z mnoha článků, které jsem napsal přímo z Japonska, byl text Tunelem z oranžových bran o zajímavostech Kjóta a jeho blízkého okolí. Komentáře byly jen tři, tak uvidme, jestli zpětně ještě nějaký nepřibude :-).

Stanice č.7 (rok 2010): Co asi dělá takový sen, když ho vyhodí z práce? Jednu variantu jsem nabídl v článku O nezaměstnaném snu, a to jsem ještě netušil, že za pouhých pár dní se i mně nečekaně začne plnit největší sen, který jsem kdy měl, a vlastně se mi přes všechny neuvěřitelné peripetie plní dodneška.

Stanice č.8 (rok 2009): Pár zážitků z pěší cesty po "žebřochodnících" Prielomom Hornáda ve Slovenském ráji (i když bez fotek, které se mi tehdy kvůli pomalému připojení nedařilo přiložit) obsahuje reportáž O ještěří síti.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Nekompletní

18. září 2016 v 23:16 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Dnes jsem se pokusil vzít k srdci radu pana Jana Zábrany, kterou jsem citoval už kdysi v článku o báječné knize jeho deníkových záznamů Celý život: "Nedopusť se té chyby a neintervenuj mozkem do práce na básni, která v tobě "probíhá" sama." Tak jsem pod svou ruku opatřenou propiskou odpoledne jednoduše podložil čistý papír a nechal jsem ji nějakou dobu dělat její práci, zatímco hlava si volně přemýšlela o souvisejících věcech. Asi po hodině jsem papír "sebral" podobně jako chodila moje babička sbírat vejce a se zájmem jsem si přečetl, co vzniklo, upravil jsem jenom hrubky (doufám, že všechny). Nečekejte tedy dnes nic komplikovaného, cizelovaného a konstruovaného, žádný kámen s briliantovým brusem, ale jen surový kousek s přirozenou nevyumělkovanou jiskrou (místy dost podobný hlušině), pouhý obyčejný a prostý záznam toho, co si samo uvnitř už pěkných pár let "probíhá" a rubrika V řeči mírně vázané z toho dlouhodobě žije. Nezasahuji do toho, přesně podle rady zkušeného barda; neintervenuji. A i když si u toho občas nechápavě kroutím hlavou, jsem pořád stejně rád, že se mi to děje :-).


Nekompletní

Jak jaderný fyzik bez atomu
jak majordomus bez slušného domu
jako výročí bez kalendáře
jak bez slunce silná polární záře
jak tyrkysové moře bez pobřeží
jako Praha bez stovky svých věží
jak bludiště beze slepých cest
jako vesmír bez myriád hvězd
jak divadelní sálek bez jeviště
jako dnešek, kterému chybí "příště"
jak bez hmoty oddělený čas
jak bez epicentra silný zemětřas
jak peněženka bez jediné stovky
jako Paříž bez své Eiffelovky
jak muniční sklad, kterému chybí stráž.

I když se mi na něm zatraceně líbí
tak i můj svět - zimní jako letní
bez tebe je prostě nekompletní,
ať se zrovna čilíš nebo usmíváš
a to podstatné mu - aspoň pro mě - chybí.

Jak pařezová chaloupka bez Vochomůrky
jak Lázně Františkovy bez Komorní Hůrky
jak sedm trpaslíků bez Sněhurky.
Jako bez Boha upřímná lidská víra
jako činka bez toho, kdo vzpírá
jak alžbětinská doba bez Shakespeara.

Jak dětská ukolébavka bez líbezného zpěvu
jako můj sen s tvou tváří bez úsměvu.


Ne ne, dnes se nic brousit nebude. Pěkně to nechám, jak se to vylouplo z éteru, i když s problematickým rytmem, rýmem, obsahem i pointou; však nemusí být vše úplně správně a dokonale, ale důležité je, že to je. Milý pane Zábrano, díky za radu! Ještě jednou si to po mně přečtěte a pak možná usoudíte, že občas trochu té intervence nemusí být na škodu :-).
 


Nedělní miniglosy č.375

18. září 2016 v 0:34 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Tentokrát jsem zcela výjimečně připravil Nedělní miniglosy už v sobotu pro brzké popůlnoční vydání. Neděli chci mít totiž až do večera - aspoň z pohledu miniglos - volnou a s čistou hlavou, protože mám zítra takové malé a tiché soukromé výročí, během kterého bych rád myslel na úplně jiné věci než na absurdní politické a společenské dění a na mnohem lepší a milejší (tedy když je zrovna sám něčím hloupým nevytočím) lidi než ty, co mám možnost denodenně vídat v různých médiích. Tak věřím, že zítra ze mne v mé tradiční nedělní kavárně snad vypadne něco lepšího než jen cosi s podivnou - byť tradiční - zkratkou NMg.

Jubilejní třísté pětasedmdesáté vydání Nedělních miniglos je tentokrát výběrové. Z poslední pětadvacítky vydání - tedy z období cca posledního půl roku jsem vybral dvacet glos, které mi i s určitým odstupem připadly slušné. Ve čtyřstém vydání by pak podle tradice měl být "velký výběr" z poslední stovky čísel, ale - znáte to - čtyřstovka je ještě daleko, odehrát se může leccos a co když NMg po čtyřsté vůbec nevyjdou, což se zcela vyloučit nedá. Takže zatím bude výběr sice menší, ale jistý :-).

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Pod tíhou velkého množství čerstvého mokrého sněhu se v pražské ZOO zřítila konstrukce voliéry, ze které ulétlo osmnáct vzácných ibisů skalních. Některé z ibisů se již podařilo zadržet, menší část skupiny uprchlíků ale stále uniká a podle ministra vnitra Chovance má namířeno společně s hlavním proudem uprchlíků do Německa, kde mají ibisové od převaděčských mafií slíbené prostorné soukromé voliéry, mobilní telefon s neomezeným tarifem, k nejrůznějším hrátkám svolné německé ibisky a dostatečné množství žab. Podle zoologů se sice ibisové živí plazy, hmyzem a jinými malými živočichy, ale malý český člověk se prý nemá ze strany ibisů čeho bát. Mluvčí Bezpečnostní informační služby v této souvislosti žádá občany České republiky, aby informace o uprchlých ibisech nehlásili zpravodajcům ale výhradně na standardních policejních linkách, protože BIS nemá s ibisy kromě slovního základu nic společného a neustálé vyzvánění telefonů ruší pracovníky BIS při hraní zpravodajských her. (NMg č.351)

Čínská strana těsně před návštěvou čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Praze oznámila, že je ochotna v rámci rozšířené dohody o strategickém partnerství mezi Čínou a Českou republikou jednorázově uhradit za český Fond ohrožených dětí dluh této organizace dosahující téměř 100 mil. Kč, když Fond uzná čínskou svrchovanost na Tchajwanu a přejmenuje své Klokánky na Pandičky. (NMg č.352)

Mluvčí prezidenta Zemana Jiří Ovčáček přirovnal - nejspíš na základě svých vlastních zkušeností z práce pro komunistický tisk - protizemanovské vystoupení umělců během předávání cen Akademie populární hudby k Antichartě z roku 1977. Zároveň pohrozil zpěvákům, že jestli s útoky na národem milovaného prezidenta a jeho pragmatickou provýchodní politickou orientaci nepřestanou, postará se o to, aby se cenám Akademie přestalo říkat "Anděl" a vrátil se jim jejich původní název "Moskevská". (NMg č.354)

Gorilí samec Richard v pražské ZOO na tiskové konferenci potvrdil, že má velkou radost z nového mláděte, které se zcela neočekávaně narodilo samici Shindě. Zároveň popřel, že už ho nebaví být gorilou a rád by se rekvalifikoval na člověka, zejména poté, co se ze statistik dozvěděl, že na 100 mužů v České republice připadá jen 104 žen. (NMg č.356)

Detektivové z pražské hospodářské kriminálky nalezli ve svých kancelářích štěnice, které mohou souviset s vyšetřováním ministra financí Andreje Babiše a aktivit kolem jeho sídla přezdívaného Čapí hnízdo. Podle zástupce Úřadu na odhalování organizovaného zločinu jsou to ale nejspíš štěnice psí a ty na člověka nejdou. (NMg č.358)

Vítězka letošního biatlonového Světového poháru Gabriela Soukalová se tento týden provdala za svého přítele, badmintonistu Petra Koukala. Novomanželé se dohodli na používání společného příjmení Soukalová - Koukalová a Koukal - Soukal. (NMg č.359)

Koaliční strany se pohádaly o to, jestli se ve sněmovně v týdnu schvaloval protikuřácký zákon nebo spíš zákon prokuřácký, a tedy jestli si po jeho překvapivém odmítnutí mohou, musí nebo naopak nesmějí zapálit vítězný doutník. (NMg č.361)

Někteří evropští představitelé připouštějí, že poslední kapkou, která nejspíš rozhodla o odchodu Britů z Evropské unie, bylo připravované nařízení, že tradiční čaj o páté je možné servírovat každý den jen od 14:00 do 16:00 a od 18:00 do 19:30. "Samozřejmě zmíněné nařízení můžeme prosadit alespoň pro státy, které z EU zatím ještě nevystoupily," řekl nám předkladatel příslušné evropské směrnice, "ale řeknu vám upřímně, že veškerá škodolibá radost, kterou jsme z výsledků své usilovné práce v našem úřednickém týmu měli, je teď kvůli brexitu v tahu!" (NMg č.363)

Podle statistických údajů postupně roste počet obézních obyvatel České republiky; za posledních pět let se počet obézních lidí zvýšil o 5%. "Tohle srovnání vychází ještě celkem příznivě," řekl nám mluvčí Českého statistického úřadu. "Kdybychom aktuální stav porovnávali s koncem 17. století, byl by nárůst ještě mnohem větší, protože doložitelně obézní byl v té době jen Lomikar, kterého vyzval Jan Sladký Kozina na boží soud." Český statistický úřad však připravuje na příští rok ještě mnohem podrobnější výzkum, který se zaměří především na příčiny stále rostoucí obezity. "Za rok budeme mít každopádně mnohem podrobnější čísla a doufáme, že se podaří i podrobný archeologický průzkum hrobky rodu Lamingenů," dodal ještě mluvčí ČSÚ. "Naše prozatímní hypotéza je, že Lomikar byl na Sladký, ale teprve hyn sa doopravdy hukáže!" (NMg č.365)

Remake klasického westernu Sedm statečných by se měl točit na olympijském tenisovém turnaji v Rio de Janeiru. "Vzhledem k tomu, jak rychle se tenisté z turnaje odhlašují kvůli nebezpečí přenosu viru zika, možná budeme ještě rádi, když jich v hlavní soutěži aspoň sedm zůstane," řekl Nedělním miniglosám předseda organizačního výboru olympiády. "Původně se z účasti omlouvali pouze jednotlivci, ale počet odhlášených razantně vzrostl poté, co se mezi tenisty rozšířila zpráva, že virus je možné chytit nejen od komárů, ale i od turnajového pavouka." (NMg č.366)

Bývalý šéf protimafiánského útvaru Robert Šlachta a olomoucký státní zástupce Ivo Ištvan hovořili před parlamentní vyšetřovací komisí, která prošetřuje postup policejní reorganizace, celkem skoro devět hodin. "Je vidět, že vnitřní puzení bylo u těchto pánů kvůli dlouholetému zákazu hovořit o utajovaných skutečnostech obrovské," uvedl exkluzivně pro Nedělní miniglosy předseda komise Pavel Blažek. "Okamžitě poté, co byli oba oficiálně zbaveni mlčenlivosti, muselo prostě ven všechno, co se v nich za poslední roky nastřádalo, a logicky to odnesla naše komise, která zbavení mlčenlivosti iniciovala." Nedělní miniglosy na základě této skutečnosti považují v zájmu fyzického bezpečí členů parlamentních vyšetřovacích komisí za velmi prozíravé, že pracovníci policie musí dodržovat jen mlčenlivost a ne celibát. (NMg č.368)

Student večerního studia na strojní průmyslovce Jiří Kroupa starší byl zatčen v Rio de Janeiru, když předsedovi organizačního výboru právě zahajovaných olympijských her na jeho výzvu, aby mu půjčil kružítko kvůli vytvoření tvarově přesných olympijských kruhů, odsekl, aby si obtáhnul pěticruzeiro. (NMg č.369)

Společná komise Hasičského záchranného sboru a Ústavu pracovní hygieny pokračuje ve výběru lokality pro vybudování trvalého úložiště vyhořelých státních úředníků. Většina starostů vytipovaných obcí se ale obává různých zdravotních rizik a negativních dopadů na pracovní morálku místních občanů. "Ano, jedná se o státem velmi bohatě dotovanou akci," řekl nám starosta Spáleného Poříčí, které je jednou z navrhovaných lokalit, "ale s nedostatečně vyhořelými spoluobčany máme již v historii obce svoje neblahé zkušenosti, a proto si u nás vyhořelí úředníci ani neškrtnou!" (NMg č.369)

Šéfka německé pravicově populistické strany AfD Frauke Petryová doporučila vládě, aby odmítnuté žadatele o azyl a imigranty nelegálně pobývající v Německu vyhostila na některé ostrovy mimo evropskou pevninu, podobně jako to dělá např. Austrálie. Přitom samozřejmě trvá požadavek Německa na spravedlivější rozdělení migrantů systémem "ostrovních kvót" napříč celou Evropou, proto bude zapotřebí do projektu zahrnout více ostrovů z různých zemí. "Počítáme s tím, že Česká republika vyhostí svůj podíl nelegálních migrantů především na Střelecký ostrov, řekl nám k tomu český ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. "Chápeme, že název ostrova může budit v migrantech částečnou nedůvěru, pokud jde o mírumilovnost českých obyvatel, ale nakonec jsme si řekli, že Střelecký ostrov bude pro tyto účely přece jenom o něco přijatelnější než ostrov Štvanice." (NMg č.370)

Na Českém svazu cyklistiky se tento týden místní úředníci zabarikádovali v obavě, že si naštvaná Martina Sáblíková po návratu z Rio de Janeira, kde nakonec kvůli jejich pochybení nestartovala v cyklistické časovce, skočí domů pro brusle a rozpoutá v sídle svazu "noc dlouhých nožů". (NMg č.370)

Praha si připomněla 125. výročí otevření Petřínské rozhledny. "Ano, původně byl záměrem pražských radních a Klubu českých turistů postavit ještě větší Eiffelovku než mají v Paříži," řekl nám mluvčí Útvaru hlavního architekta z pražského magistrátu, "ale jednak Družstvu pro výstavbu rozhledny brzy došly peníze a jednak tehdejší pražští psychologové dospěli k přesvědčení, že malému českému člověku bude stačit i zmenšená kopie 1:5." Stejný přístup ostatně doporučuje komise památkářů použít i v případě plánované stavby vyhlídkového kola na vltavské náplavce, takže obří vyhlídkové kolo by nakonec mělo mít výšku jen kolem pěti metrů, z nichž dva metry budou pod vodou, aby stavba nenarušovala horizont. (NMg č.371)

Činovníci Mezinárodního olympijského výboru si při letošní olympiádě v Rio de Janeiru pochvalují, že dopingové aféry mají velmi příznivý vliv na bojovnost sportovců, dokonce i těch, kteří zdaleka nepatří k těm nejlepším. "Zatímco dříve poražení sportovci často dojížděli nebo dobíhali do cíle bez velkého úsilí a již smířeni s pořážkou, dnes se třeba i o šestnácté místo rvou jako o život, protože to v budoucnu - po postupné eliminaci všech dopingových hříšníků - může znamenat zlatou olympijskou medaili." (NMg č.371)

Volební štáb amerických demokratů informoval americkou veřejnost, že pokud vyhraje volby Hillary Clintonová, jako prezidentka jaderné velmoci a zároveň žena dbající módních trendů rozhodně nebude nosit legendární obstarožní atomový kufřík, ale proslulá firma Louis Vuitton ji vybaví speciální atomovou kabelkou. (NMg č.372)

Čeští lobbisté si stěžují na to, že poté, co Marek Dalík nastoupil do vazební věznice v Ruzyni, aby si zde odpykal svůj čtyřletý nepodmíněný trest odnětí svobody za podvod, šly razantně dolů ceny na trhu lobbistických služeb. "Dalík, který doposud držel tržní ceny poměrně vysoko, takže náš obor prožíval dlouholetou konjunkturu, nás teď snad chce všechny ožebračit," ozvalo se několik nejmenovaných osob z lobbistické branže. "Představte si, že podle posledních informací z ceníku na jeho e-shopu, je prý dnes Dalík schopný zařídit novou několikamiliardovou zakázku pro armádu za stovku cigaret a celu s výhledem na letohrádek Hvězda!" (NMg č.373)

Rakousko, které bude opakovat volbu prezidenta, má problémy s kvalitou obálek, prostřednictvím kterých volí Rakušani v zahraničí. Obálky se totiž samovolně rozlepují a každý hlasovací lístek v rozlepené obálce je podle zákona považován za neplatný hlas. "Podle našeho názoru je problém ve výběru dodavatele obálek," řekl Nedělním miniglosám nejmenovaný odborník na těstoviny. "Zakázku nejspíš neměla dostat firma Panzani, o které je známo, že její výrobky nikdy nelepí." (NMg č.374)


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních mi1niglos a chtěli byste si přečíst i něco z toho, co vyšlo v Nedělních miniglosách dříve během jejich již více než sedmileté historie, můžete si kromě kompletních článků v Archívu NMg přečíst na následujících odkazech čtyři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:

Trychtýře pana Morgensterna

14. září 2016 v 17:41 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Dnes bude příspěvek do rubriky V řeči mírně vázané trochu netradiční. Nepůjde totiž o vlastní básničku, ostatně - ať bych dělal cokoli, stejně by mi vyšla zase básnička o stejné ženě a pro stejnou ženu jako vždycky, protože jiné pořádné básničky vlastně ani neumím a ani nemám důvod psát. Dnes to bude jen pokus o drobný překlad, a aby to bylo dostatečně motivující a nesnadné, půjde o básničku, která už svůj vynikající překlad má (osobně ho považuji za tzv. definitivní, tedy že lépe to asi už nejde), zkouší ji přeložit skoro každý, kdo se setká s originálem a sám se snaží občas vyloudit nějaký ten vlastní verš, a navíc je původem psaná v jazyce, který ke své vlastní škodě ani trochu neovládám.

Mám už dlouho rád jednu básničku od Christiana Morgensterna. Je o trychtýřích, které se z neznámých důvodů poflakují za svitu měsíce v lese, ale Morgensternova nonsensová poezie pochopitelně žádné důvody nepotřebuje. Vlastně až donedávna jsem znal pouze úžasnou českou verzi od Josefa Hiršala a k jeho českému překladu jsem tak přilnul, že jsem ani nepátral po snadno dohledatelném německém originálu, zvlášť když němčinou nevládnu (byť jedna moje babička byla rodem Němka), takže jsem se domníval, že bych si zrovna na originální verzi moc nesmlsnul. Náhoda tomu ale chtěla a já jsem se kdesi na webu dostal k článku, který se zabýval právě různými českými překlady - od těch ještě téměř archaických a víceméně úsměvných až po úplně novodobé a často docela provokativní - Morgensternovy trychtýřovité lesní procházky. Ono to totiž není vůbec nic snadného vymyslet překlad něčeho, co má dost formálních omezení - především trychtýřovitý tvar výsledných veršů, pokud možno i rytmus původní básně a rovněž obsahově by měla do češtiny převedená verze do značné míry odpovídat, i když naprosto přesné přetlumočení pochopitelně není účelné, a proto se lehký obsahový posun snese.

Článek obsahoval i originální německou podobu básně, kterou zde přetiskuji:

DIE TRICHTER
(Christian Morgenstern)

Zwei Trichter wandeln durch die Nacht.
Durch ihres Rumpfs verengten Schacht
fließt weißes Mondlicht
still und heiter
auf ihren
Waldweg
u.s.
w.


Musím říct, že po seznámení s originálem moje už tak dost velká úcta k překladu Josefa Hiršala ještě vzrostla. To, jak se vypořádal s rytmem, obsahem i vizuálním tvarem básně, je skutečně obdivuhodné. Nejspíš básničku znáte, ale pro jistotu ji rovněž uvedu.


TRYCHTÝŘE
(překlad Josef Hiršal)

Dva trychtýře jdou noční tmou.
Těl jejich úzkou skulinou
proudí jas luny
klidně, stále
na cestu
lesem
a t.
d.


Hned, jakmile jsem viděl originál, mi bylo jasné, že mi básnička nedá spát a že si jednou zkusím udělat vlastní pokus o překlad. Zkusil jsem to skoro okamžitě, ale zjistil jsem, že zkoušet přeložit s řadou omezení něco tak drobného, co už je jednou přeloženo geniálně a mnohokrát výborně, není vůbec jednoduché. Aby totiž další verze překladu měla aspoň nějaký smysl, musí se, myslím, od jiného překladu zcela oprostit, jinak vyjde jen její polokopie, která nepřináší nic nového. Ale jak přeložit básničku jinak, když ten Hiršalův překlad vypadá skoro lépe než originál? Tím spíš, že moje dřívější překladatelské pokusy byly zcela výjimečné a nikdy nevzniklo nic, k čemu bych se s odstupem hlásil.

V první řadě jsem si řekl, že nesmím použít stejnou pointu se souslovím "a tak dále", protože tu ze všech pokusů o český překlad, které jsem na webu objevil (a je jich docela dost), používají skoro všechny s pouhými několika čestnými výjimkami, které sice považuji za zajímavé a originální, ale neladí mi tím, že se rytmicky i obsahově dost vzdalují od původní verze. Náhradit české "atd." za mezinárodní "etc." tedy "et cetera" mě napadla hned, zdála se mi přijatelná a přitom ne moc využitá, asi jako varianta šachového zahájení, které se hraje jen zřídka, protože není jasné, jestli nejde jen o samoúčelnou kuriozitu, ale může opravdu vést i k rozumné další hře. Tak jsem si řekl, že půjdu "odzadu" a celou podobu básničky přizpůsobím této zamýšlené pointě. Od ní se totiž odvinul zcela logicky příslušný verš se "šerem", což je naštěstí cosi, co není s nocí a tmou (ve které se děj básně odehrává) v nijak příkrém rozporu a lze ho snad do textu beztrestně zakomponovat :-).

Druhým problémem bylo nekopírovat úplný začátek básně a zvolit pokud možno jiné řešení než autoři ostatních překladů. Proto jsem se odchýlil od originálních prostých "dvou trychtýřů" k romantičtějšímu "páru", což jsou vlastně taky dva trychtýře, no a - mezi námi - co by asi dva trychtýře dělaly samy v nočním měsícem prozářeném lese, kdyby nešlo o pár, že? :-) Také jsem se pokusil trochu zcivilnit dost knižně pojatý druhý verš, což ovšem vedlo k nemilosrdnému "pádu do minulého času". Chvíli jsem se rozmýšlel, jestli to ještě je korektní vůči originálu, ale nenašel jsem žádné podstatné důvody, proč to nezkusit.

Co mi vyšlo, přikládám ke kouknutí; jsem celkem spokojený, že nejde o pouhé kopírování velkého básnického mistra, ale o opravdu vlastní, byť jen neumělý pokus:


TRYCHTÝŘE
(vlastní překlad)

Pár .trychtýřů ..dnes ..nocí .šel.
Štěrbinou z jejich štíhlých těl
jas. luny. stékal
v tichu šera
na lesní
cestu
et
c.


Tak mě - milí vystudovaní germanisté, učitelé literatury, kunsthistorici, milovníci Morgensterna, profesionální překladatelé, a kulturologové - za tuhle drobnou literární herezi, prosím, moc nekamenujte! :-)


Nedělní miniglosy č.374

11. září 2016 v 16:31 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Pozn.: Možná se vám taky někdy stává, že zažijete pěkných pár "dnů - blbců" za sebou, takže na co sáhnete, to hoří, cokoli vytvoříte, stojí za starou belu, nechtěně rozžhavíte doběla člověka, kterému byste nejradši nosili z nějaké zázračné studny jedno vědro radosti za druhým, cokoli můžete zapomenout, zapomenete, takže nemůžete dělat nic z toho, co jste si naplánovali, prostě kolem vás všechno drhne, skřípe, klepe, vaklá a k čemukoli se odhodláte, zní už předem po rozbitém porcelánu rozšlapaném přemnoženými sloními stády v kráteru Ngorongoro. Popravdě, moc se mi do těchto Nedělních miniglos v takovém rozpoložení nechtělo, ale nakonec jsem si řekl, že člověk by se měl do nadhledu trochu nutit, když už mu z nějakého důvodu právě moc nejde sám od sebe, měl by na sebe do zrcadla udělat dlouhý nos a nejlíp se za něj hned chytit. A hrdlička, která zrovna v tu chvíli nahlíží oknem do bytu to ohodnotí slovy: "Dobrej pokus, ale přála bych ti vidět na Národním toho, kterýmu říkají Cyrano!" Inu, jsou to dnes předposlední původní miniglosy před dovolenkovou přestávkou, tak jsem je nakonec s trochou skřípění zubů dal v netradičním zářijovém vedru po návratu z víkendových cest dohromady. Snad jimi v dobré víře, že se jim třeba může někdo zasmát, nezpůsobím pozdvižení v Parlamentu nebo v OSN... No a už tradičně k NMg přidávám odkazy na pár historických článků z jednotlivých let fungování tohoto blogu.

Rakousko, které bude opakovat volbu prezidenta, má problémy s kvalitou obálek, prostřednictvím kterých volí Rakušani v zahraničí. Obálky se totiž samovolně rozlepují a každý hlasovací lístek v rozlepené obálce je podle zákona považován za neplatný hlas. "Podle našeho názoru je problém ve výběru dodavatele obálek," řekl Nedělním miniglosám nejmenovaný odborník na těstoviny. "Zakázku nejspíš neměla dostat firma Panzani, o které je známo, že její výrobky nikdy nelepí."
----------------------
Mluvčí protiteroristické jednotky vysvětloval novinářům, proč se cvičení jednotky, kterému mohli zástupci médií volně přihlížet a natáčet si ho, nezaměřovalo na dobytí uneseného letadla nebo obsazeného objektu, ale na osvobození městské tramvaje: "Tramvaj jsme k nacvičování útoku zvolili záměrně: Jednak je o dost levnější než letadlo nebo hotel, jednak na ní již před námi podobně efektivně nacvičovali své akce pražští vandalové. V neposlední řadě z našich průzkumů mezi teroristy vyplynulo, že se většina z nich chce v budoucnu specializovat především na únosy pražských tramvají, protože je vzrušuje představa, že by třeba řidiče tramvaje číslo 10 mohli už na Vinohradech donutit ke změně trasy a dojet se soupravou možná až na Bílou Horu." Podle poznatků české policie se tramvajoví teroristé dokonce ozbrojují: "Někteří z nich se již vybavili pro tyto účely nelegálními výhybkovými tyčemi, které - aby nevzbudili přílišnou pozornost - vydávají před spolucestujícími za nejnovější typ selfie tyčí."
----------------------
Některé české obchodní řetězce zavádějí zkušebně do prodeje ovoce a zeleninu nestandardních tvarů a velikostí, tzn. těch, které neodpovídají základním pravidlům Evropské unie o tom, co ještě je možné úředně považovat za ovoce a zeleninu, a odchylují se od oficiálního evropského vzorníků standardů. Největší úspěch mezi nakupujícími zatím mají banány ve tvaru preclíku a produkt mladých českých vědců - koktejlová nanorajčata.
----------------------
Vysoký komisař OSN pro lidská práva zařadil českého prezidenta Miloše Zemana do mezinárodního výčtu demagogických populistů, což Hrad samozřejmě považuje za neoprávněné zasahování do vnitřních záležitostí České republiky. Když už ale jednou OSN takto intervenuje do českých záležitostí, přidalo se k aktivitě svého vysokého kolegy ještě několik dalších podobně vysokých komisařů, kteří se pokusili přesvědčit české představitele, aby se název tradiční české pohádky oficiálně změnil v souladu s mezinárodními standardy na Vysoký, široký a bystrozraký, proti čemuž už oficiálně protestoval nejen Miloš Zeman, ale i jeden z jeho protikandidátů v prezidentské volbě, Vladimír Dlouhý.
----------------------
Šéf parlamentní komise pro kontrolu odposlechů Daniel Korte obvinil ministra financí Babiše z toho, že komisi nepředal zákonem stanovené dokumenty o nasazení operativní techniky Celní správou, nakonec se ale část pohřešovaných dokumentů našla přímo ve sněmovním trezoru. Korte odmítl, že by jakkoli pochybil, když se před rozpoutáním aféry do trezoru nepodíval: "Vzhledem k tomu, že v České republice se vždycky všechno hned vykecá a všechny přísně tajné odposlechy se okamžitě objeví v novinách, nikdy by mě nenapadlo, že by dokumenty mohly být opravdu v bezpečí nepřístupného trezoru."
----------------------
Polské odborové hnutí Solidarita navrhuje až dvouletý trest vězení pro ty, kdo budou prodávat v neděli, takže se dá předpokládat, že Nedělní miniglosy budou i nadále zdarma.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních mi1niglos a chtěli byste si přečíst i něco z toho, co vyšlo v Nedělních miniglosách dříve během jejich již více než sedmileté historie, můžete si kromě kompletních článků v Archívu NMg přečíst na následujících odkazech čtyři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


Nová, zářijová volná jízdenka na vyjížďku do vybraných míst blogového pravěku (tentokrát jsem u starších článků vybíral z těch, které byly publikovány v září):

Stanice č.1 (rok 2016): Začátkem dubna jsem se pustil do malého rýmovaného přání v básničce Beránčí. Když tak o tom přemýšlím, vlastně totéž přeju od té doby každý den, jen o tom moc nemluvím, abych se pořád neopakoval.

Stanice č.2 (rok 2015): Přesně před rokem jsem hodnotil loňské extrémně horké léto v článku Tento způsob léta... Letos to přece jen - aspoň pro mne - bylo o dost lepší.

Stanice č.3 (rok 2014): Před dvěma lety jsem na blogu v článku O nenápadné blogové reklamě poprvé trochu brojil proti reklamním blogovým článkům, které se už ani nesnaží zakrývat, že vznikly jen a jen pro peníze jako obyčejný marketingový produkt. Nic ve zlém, ale takhle to u mne na blogu prostě fungovat nebude. I proto jsem vlezlé, nenápadné a neoficiální reklamě, kterou se naše stránky snaží někteří "blogeři" jen tak mimochodem zaplevelit, vyhlásil v poslední době válku. Vyhrát se asi nedá, ale aspoň to zkusím dělat tak, aby to různí pokoutní podloudníci neměli tak jednoduché.

Stanice č.4 (rok 2013): Ze všech povídek na tomto blogu měla kdysi největší ohlas Vražda u krbu. Mohla být lepší, ale přísný limit 1800 znaků mne donutil krátit a krátit a krátit. Nakonec není o moc delší než zdejší haiku :-).

Stanice č.5 (rok 2012): Pozdrav z mé oblíbené Lefkady, konkrétně z míst, kam běžný turista nechodí, protože tam nevede žádná normální cesta, najdete v článku Výstup na nejvyšší body Lefkady. Každé léto je to paradoxně nejčtenější článek o Lefkadě na mém blogu a prý už se objevují i lidé, kteří si tenhle výlet přinášejí na ostrov ve svých plánech... "když o tom ten Vápeník píše..." Tak doufám, že se mezi skalisky na hlavním horském hřebeni nikdo nezraní a pak na mně nepřijde s pistolí nebo (ještě hůř) s právníkem vymáhat škodu.

Stanice č.6 (rok 2011): Historicky nejméně komentovanou reportáží z mnoha článků, které jsem napsal přímo z Japonska, byl text Tunelem z oranžových bran o zajímavostech Kjóta a jeho blízkého okolí. Komentáře byly jen tři, tak uvidme, jestli zpětně ještě nějaký nepřibude :-).

Stanice č.7 (rok 2010): Co asi dělá takový sen, když ho vyhodí z práce? Jednu variantu jsem nabídl v článku O nezaměstnaném snu, a to jsem ještě netušil, že za pouhých pár dní se i mně nečekaně začne plnit největší sen, který jsem kdy měl, a vlastně se mi přes všechny neuvěřitelné peripetie plní dodneška.

Stanice č.8 (rok 2009): Pár zážitků z pěší cesty po "žebřochodnících" Prielomom Hornáda ve Slovenském ráji (i když bez fotek, které se mi tehdy kvůli pomalému připojení nedařilo přiložit) obsahuje reportáž O ještěří síti.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Mušketýr Čerf po (více než) dvaceti letech - třetí část: Hrad Klenová

7. září 2016 v 21:46 | Petr Vápeník |  Reportáže

Dnes zakončíme závěrečnou částí trojdílnou reportáž z mého nedávného výletu do míst, kde jsem před více než čtvrtstoletím byl na vojně. V prvním díle jsme se společně podívali do Janovic nad Úhlavou, ve druhé části jsme se zaměřili přímo na objekt bývalé janovické vojenské posádky, která měla tu čest mě téměř rok hostit (co pamětní deska? nebude? :-)), dnes se podíváme o kousek výš, na hrad Klenovou.

Hrad Klenová byl vystavěn již ve 13. století na stejnojmenném vrchu nad dnešními Janovicemi. Jak už jsem se zmínil v minulém dílu, pro nás dole v kasárnách byl hrad zvláštním a docela obtížně dostupným symbolem svobody, ke kterému jsem se sice mohli za normálních okolností přiblížit, ale ne ho navštívit (na to už bylo zapotřebí mít aspoň řádnou povolenou vycházku). Přiblížit jsme se mu mohli jednoduše: na svahu pod hradem totiž bylo velké vojenské cvičiště, tzv. tankáč, kam jsme se dostali docela často.Z cvičiště jsme pak viděli nahoře na hradě chodit normální návštěvníky, což v nás vzbuzovalo animální touhy vykašlat se na nucené hraní na vojáky, zradit vlast a lidovou armádu a dezertovat směrem ke kulturní památce. Za celých jedenáct měsíců vojenské služby jsem se na hrad vypravil jen jednou, když mi přijela první a taky zároveň poslední návštěva, které nebylo v širokém dalekém okolí co jiného ukázat.

Od doby mého vojákování se hrad a zámek Klenová výrazně proměnil a stal se kromě vyhledávané památky i zajímavým výstavním prostorem, kde je možné vidět různorodé expozice hned v několika objektech - jednak na zámku, kde často bývají k vidění výstavy moderního umění, jednak v budově purkrabství (tam byla aktuálně instalovaná výstava fotografií, takže si umíte představit, že jsem místo pozorného naslouchání historickým datům v podání průvodkyně věnoval svůj zájem spíš dispozici zajímavého výstavního sálu :-)), výstavy se konají i v budově bývalé sýpky stojící u silnice při vstupu do hradního areálu (zrovna se tam konala jakási vernisáž, ale návštěvníci byli příliš slavnostně oblečeni na to, abych měl dostatečnou chuť a odvahu se regulérně připojit. No a kromě všech výstavních síní v interiérech je vlastně celý hradní areál tak trochu výstavním prostorem, protože zajímavé artefakty jsou rozmístěny i volně pod širým nebem.



Barevné pytle na tříděný odpad jsou v zajímavém kontrastu s neutrální "hnědošedí" starých hradních zdí. Prostory hradu se dají probrouzdávat podle chuti a uvážení návštěvníků, konají se samozřejmě i regulérní prohlídky s průvodcem, při kterých se návštěvníci dostanou do zámku i do budovy purkrabství.



Moc se mi líbí, že malé nenápadné kvítky dokážou ozdobit i středověkou nehostinně kamennou a času jinak docela tvrdohlavě odolávající věž. V tomhle souboji budu vždycky tiše fandit barvám a květům, vždyť poskytují kamenným zdem zadarmo svou nenápadnou krásu, i když je možná velikostí nesouměřitelná.



Zámecké budovy byly postaveny až v 19. století a o víkendech, zdá se, jsou docela v permanenci. Klenová je totiž i oblíbeným místem pro konání svatebních obřadů; zrovna při mé návštěvě zaznělo dvakrát šťastné ANO při obřadu přímo na hradním nádvoří. Velmi pěkná svatba mě přiměla k radostnému úsměvu, který mě ovšem rychle přešel v okamžiku, kdy mi v zámecké restauraci vysvětlili, že kvůli svatební hostině na mě jako na obyčejného nesvatebčana nemají a jen tak nebudou mít čas :-).



Nejstarším objektem na hradě je Hranolová věž ze 13. století, na kterou se dá vylézt a rozhlédnout se doširoka po okolí. Samozřejmě jsem to vyzkoušel, mimo jiné i proto, že jsem chtěl vědět, co se stalo s původním vojenským cvičištěm v podhradí. V dolní části věže prý byla hladomorna, dodnes se zde prý zachovaly kosti těch, na které místní strážci během trestu docela prostě zapomněli a když si po nějaké době vzpomněli, nebylo již bohužel koho propustit.



Z vysoké Hranolové věže se otevírají pohledy nejen do podhůří Šumavy, ale přímo na pásmo centrálních vrchů. Na následujícím obrázku ale ty nejvyšší šumavské vrcholky nejsou, chtěl jsem zachytit to, co jediné z původního cvičiště zbylo - řídicí věž s dalším zázemím, které jsou ale teď už v soukromých rukou a tanky zde pravděpodobně už necvičí :-). Dole v údolí pod vedlejším zalesněným kopcem je vidět cíp původních janovických kasáren.




Mimochodem, jedinou smysluplnou aktivitou, které jsem se na během své vojenské služby zúčastnil, bylo rozebírání "železné opony" na hranicích. Několik měsíců jsme jezdili na hranici s Německem poblíž Nýrska a Svaté Kateřiny a čistili jsme příhraniční lesy od "ženijních zátarasů" - konkrétně od protitankových železných "ježků" a těžkých betonových jehlanů. Postupně jsme vyčistili několik kilometrů hranice a jak jsem se přesvědčil, zrovna v místech, kde byla práce nejnáročnější, se teď ve vietnamských obchodech prodávají odpudiví trpaslíci. Všechny ty ženijní výpotky doprovázející hlavní "železnou oponu", která nás oddělovala od tehdejších západních nepřátel na život a na smrt (nyní přátel na totéž), jsme na obrovitých náklaďácích vozili právě na "tankáč" pod Klenovou. Obrovité hromady těchto zátarasů původem z padesátých a šedesátých let, kdy byl svět přehledně rozdělený úděsnou třídní nenávistí, ale už nejspíš taky dávno zmizely, aspoň z hradu nebyly nikde vidět. Copak se s těmi tisíci tun náhle zbytečného materiálu asi stalo? U železných konstrukcí je to asi jasné, ty se daly jistě dobře uplatnit a zpeněžit. Ale co s těžkými kusy betonu, které žádná výkupna nechce?


Výhled z Hranolové věže - tentokrát ne do krajiny, ale do vnitřních hradních prostor. Celý areál hradu a zámku je odtud jako na dlani.



Hlavní vstupní bránu do hradu Klenová hlídá štít s roztomile obrněným rytířem. Uznejte, že jsem ho nemohl jen tak přejít bez povšimnutí. No a protože jsem s sebou shodou okolností vláčel i teleobjektiv, můžeme si ho prohlédnout pěkně zblízka.



Jedním z artefaktů, který můžete na Klenové vidět volně v hradním exteriéru, je mimořádně zajímavý bělostný objekt Antonína Kašpara s názvem Letící. Už je na Klenové řadu let a fotil jsem ho při několika svých návštěvách (zvláštní, na Klenové jsem byl už několikrát, ale dole v Janovicích jsem se poprvé zastavil až teď). Přiznávám, moc se mi líbí a je možné ho nafotit z různých úhlů a v různých souvislostech.



A ještě jednou tentýž objekt z trochu jiného pohledu. Nedalo mi to...



Volně přístupné jsou i části gotických sklepení. Venku bylo právě dost horko a před všudypřítomným sluníčkem se bylo jinak možné těžko schovat. Paprsky se mě snažily dostihnout i tady, ale po pár metrech jim v souboji se sklepním chladným přítmím došel dech.



Mimochodem, když jsem se vracel přes Janovice směrem k nádraží zahrádkářskou čtvrtí, potkal jsem cestou spoustu zmíněných betonových jehlanů, které dnes už zjevně nechrání obecné výdobytky socialismu, ale zcela individuální výdobytky zdejších zahrádkářů. Tu stál jeden, tu čtyři, tam zase dva.. Když nechci, aby mi někdo povalil plot, postavím mu prostě do cesty staré ženijní jehlany, s tím jen tak nějaký moped kočírovaný opilým sousedem nepohne. Ano, dobře si vzpomínám, byly zatraceně těžké (asi 650 kg) a při nakládání se musel dávat dobrý pozor, protože občas prasklo drátěné oko na špičce jehlanu, a nebylo tudíž záhodno se moc pohybovat v těsné blízkosti. Navíc bez "očka" byla další manipulace s jehlanem mnohem napínavější.



Tak uvidíme, jestli se na Klenovou v dohledné době někdy znovu podívám. Ty úžasné výstavní prostory by samozřejmě za nějaký ten budoucí fotografický hřích stály :-).

Děkuji vám každopádně za doprovod na mé cestě do vojenského dávnověku. Byl to sice jen jeden jediný den, ale - myslím - docela bohatě využitý. Kdy se podaří mít z jediného dne hned tři rozdílné blogové reportáže? :-)

Aktuální poznámka: Určitě se řada z vás pamatuje, že jsem na těchto stránkách několikrát upozorňoval na mimořádně zajímavý cestovatelský blog zcestykolemsveta.cz vedený mými přáteli Katkou a Petrem, kteří v letech 2014 a 2015 podnikli cestu kolem světa: Cestu poctivou, 484 dní dlouhou, prostě žádnou "rychlovku" za pár dní s několika mezipřistáními na sterilních mezinárodních letištích. Cestu v mnoha ohledech inspirativní, která se zadře pod kůži, a navíc celkem nízkonákladovou a o to plnější četnými zážitky. Chtěl bych jen upozornit ty své čtenáře, kterým se vyprávění cestovatelského páru líbilo (a odezva, pokud vím, byla velmi kladná), že právě dnes se objevil na stránkách www.hithit.com/cs/project/2862/kniha-pozpatku-kolem-zemekoule-kolem-sveta-za-484-dni projekt na vydání již připravené knihy Pozpátku kolem zeměkoule - kolem světa za 484 dní. Kniha tedy ještě nevyšla, ale mám díky Petrovi k dispozici vzorový pracovní výtisk knížky, který si moc rád co nejdříve přečtu, a ještě během září tak budu mít poprvé možnost zde na blogu napsat něco bližšího o knize, která se teprve chystá do tisku. Tak jsem zvědavý, těším se a svůj názor rozhodně nesmlčím! :-)

Nedělní miniglosy č.373

4. září 2016 v 17:52 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Čeští lobbisté si stěžují na to, že poté, co Marek Dalík nastoupil do vazební věznice v Ruzyni, aby si zde odpykal svůj čtyřletý nepodmíněný trest odnětí svobody za podvod, šly razantně dolů ceny na trhu lobbistických služeb. "Dalík, který doposud držel tržní ceny poměrně vysoko, takže náš obor prožíval dlouholetou konjunkturu, nás teď snad chce všechny ožebračit," ozvalo se několik nejmenovaných osob z lobbistické branže. "Představte si, že podle posledních informací z ceníku na jeho e-shopu, je prý dnes Dalík schopný zařídit novou několikamiliardovou zakázku pro armádu za stovku cigaret a celu s výhledem na letohrádek Hvězda!"
----------------------
Senátor Veleba vysvětlil veřenosti, že kdo chce, aby hlava státu po smrti Věry Čáslavské náležitě ocenila nejen její sportovní úspěchy, ale i její statečné občanské postoje, má se odstěhovat na Slovensko nebo do Japonska a neotravovat svým hloupým havlovským pravdoláskařstvím v naší krásné České republice, notabene v okamžiku, kdy se prezident musel plně soustředit na vlastnoruční sepsání oslavné poémy v ruštině k úmrtí prezidenta Uzbekistánu Islama Karimova. "To byl člověk vysokých mravních zásad, který si zaslouží připomínat každý den, to je člověk, který svou velikostí je snad s naším skvělým prezidentem aspoň v některých ohledech srovnatelný!" připomněl přičinlivě pan senátor. Podle odborníků na aktuální postavení u prezidentského dvora Veleba zjevně aspiruje na povýšení z čekatelské pozice obyčejného veleby na post zasloužilého veleby a možná jeho ambice sahají do budoucna až k velebovi národnímu. Od prezidentské kanceláře teď ale veleba Veleba dostal pro jistotu osobní ochranku pro případ, že by se senátora přišel zeptat na podrobnosti jeho postoje některý z japonských nindžů, kteří měli jako mnoho dalších lidí legendární gymnastku ve velké úctě.
----------------------
Německá kancléřka Angela Merkelová již během své cesty po evropských státech stihla přečíst Osudy dobrého vojáka Švejka, které dostala darem od českého prezidenta. V rámci humanitární pomoci České republice se hned poté zasadila o zaslání několika desítek tisíc klystýrových souprav na jedno použití a speciální dodávku chininu pro všechny, kteří by podle svých vlastních slov moc rádi budovali a hájili Evropskou unii, ale jsou na to bohužel příliš nemocní.
----------------------
Nový školní rok začal návštěvou zlatého olympionika Lukáše Krpálka na plzeňském sportovním gymnáziu a na základní škole v Chvojkovicích - Brodě. Slavný judista slíbil, že připraví a částečně i povede speciální kurzy, ve kterých by se přinejmenším všichni učitelé měli naučit základní judistické chvaty, aby jejich vážnost mezi žáky a studenty vzrostla. Učitelé však mají obavy, že se žáci budou vyhýbat otevřenému boji, aby pod průhlednou záminkou soustředění na normální výuku mohli dál nerušeně hrát své napínavé judistické duely na mobilech.
----------------------
Sněmovna začne projednávat vládní návrhy změn ústavy. "Pokud jde o jmenování členů bankovní rady ve spolupráci prezidenta se Senátem, tam asi nebude žádný problém," řekl Nedělním miniglosám jeden z předkladatelů. Větší obavy mají především méně drsní politici z tzv. klouzavých mandátů, u kterých prý bude hrozit snadné vysmeknutí. Jedna z poslankyň se dokonce o nové formě mandátu pro náhradníky za ministry, kteří budou zároveň poslanci, vyjádřila po první nepříliš podařené praktické zkoušce afektovaným citátem z nejmenovaného filmu: "Svině klouzavý!"


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste si přečíst i něco z toho, co vyšlo v Nedělních miniglosách dříve během jejich již více než sedmileté historie, můžete si kromě kompletních článků v Archívu NMg přečíst na následujících odkazech čtyři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


Nová, zářijová volná jízdenka na vyjížďku do vybraných míst blogového pravěku (tentokrát jsem vybíral výhradně z článků publikovaných v září :-)):

Stanice č.1 (rok 2016): Začátkem dubna jsem se pustil do malého rýmovaného přání v básničce Beránčí. Když tak o tom přemýšlím, vlastně totéž přeju od té doby každý den, jen o tom moc nemluvím, abych se pořád neopakoval.

Stanice č.2 (rok 2015): Přesně před rokem jsem hodnotil loňské extrémně horké léto v článku Tento způsob léta... Letos to přece jen - aspoň pro mne - bylo o dost lepší.

Stanice č.3 (rok 2014): Před dvěma lety jsem na blogu v článku O nenápadné blogové reklamě poprvé trochu brojil proti reklamním blogovým článkům, které se už ani nesnaží zakrývat, že vznikly jen a jen pro peníze jako obyčejný marketingový produkt. Nic ve zlém, ale takhle to u mne na blogu prostě fungovat nebude. I proto jsem vlezlé, nenápadné a neoficiální reklamě, kterou se naše stránky snaží někteří "blogeři" jen tak mimochodem zaplevelit, vyhlásil v poslední době válku. Vyhrát se asi nedá, ale aspoň to zkusím dělat tak, aby to různí pokoutní podloudníci neměli tak jednoduché.

Stanice č.4 (rok 2013): Ze všech povídek na tomto blogu měla kdysi největší ohlas Vražda u krbu. Mohla být lepší, ale přísný limit 1800 znaků mne donutil krátit a krátit a krátit. Nakonec není o moc delší než zdejší haiku :-).

Stanice č.5 (rok 2012): Pozdrav z mé oblíbené Lefkady, konkrétně z míst, kam běžný turista nechodí, protože tam nevede žádná normální cesta, najdete v článku Výstup na nejvyšší body Lefkady. Každé léto je to paradoxně nejčtenější článek o Lefkadě na mém blogu a prý už se objevují i lidé, kteří si tenhle výlet přinášejí na ostrov ve svých plánech... "když o tom ten Vápeník píše..." Tak doufám, že se mezi skalisky na hlavním horském hřebeni nikdo nezraní a pak na mně nepřijde s pistolí nebo (ještě hůř) s právníkem vymáhat škodu.

Stanice č.6 (rok 2011): Historicky nejméně komentovanou reportáží z mnoha článků, které jsem napsal přímo z Japonska, byl text Tunelem z oranžových bran o zajímavostech Kjóta a jeho blízkého okolí. Komentáře byly jen tři, tak uvidíme, jestli zpětně ještě nějaký nepřibude :-).

Stanice č.7 (rok 2010): Co asi dělá takový sen, když ho vyhodí z práce? Jednu variantu jsem nabídl v článku O nezaměstnaném snu, a to jsem ještě netušil, že za pouhých pár dní se i mně nečekaně začne plnit největší sen, který jsem kdy měl, a vlastně se mi plní dodneška.

Stanice č.8 (rok 2009): Pár zážitků z pěší cesty po "žebřochodnících" Prielomom Hornáda ve Slovenském ráji (i když bez fotek, které se mi tehdy kvůli pomalému připojení nedařilo přiložit) obsahuje reportáž O ještěří síti. xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Holohlavá vlasatice

2. září 2016 v 18:51 | Petr Vápeník |  Miniatury

Vlasy jsou velmi dobrý vynález. Umějí neodolatelně padat do očí, umějí hřát, ale umějí i pozvednout a dotvořit lidskou krásu. Pár mi jich ještě zbylo, spíš na důkaz, že kdysi nějaké byly, dokonce jich zbylo o něco málo víc, než dědu Vševědovi, i když nemají zdaleka tolik karátů. Ne, opravdu nejsem normálním člověkem podle Švejka, protože ten přece "má mít na hlavě šedesát až sedmdesát tisíc vlasů", takže jsem se svým počtem nejspíš obětí "duševního pohnutí v šestinedělí". Rozhodně to nejsou mé nejoblíbenější vlasy, ty jsou totiž mnohem krásnější na pohled a jemnější na dotek a v mé soukromé představě ráje je možné se jimi prohrabovat a cuchat je skoro bez ustání; kam se v tomhle srovnání hrabou představy radikálních islamistů se všemi jejich pannami!

Ani lokny nejzářivějších hvězných vlasatic se jim nemůžou vyrovnat. Ostatně, když tahle neobyčejná nebeská tělesa zviditelní přibližujícím se sluncem svou zářivou kštici, je mi jich vždy trochu líto, protože se tím zmenšují a postupně ztrácejí, až jednou zcela skrze tyto své vlasy zcela vyvanou a zaniknou. A říkám si: Stojí jim ten nádherný svítící ohon za to? Nebylo by lepší, kdyby komety byly "holohlavé" a díky tomu vlastně věčné? Ale nebudu zasahovat do hvězdné agendy odpovědným silám a nechám věci tak, jak jsou. Snad jen v další miniaturní rýmovačce pro chytré děti a hravé dospělé mohu i takovým holohlavým vlasaticím vzdát svůj hold okouzleného pozorovatele :-).


Holohlavá vlasatice

Holohlavá kometa
bez hřívy a beze kštice
mezi další vlasatice
vyrazila do světa.

Snad se jí ve vesmíru daří
a má svůj život sladký jako med,
i když je smutná, že nemá vlasů více.
Vlasaticím totiž vysvětlíte stěží
že na vlasech zas tolik nezáleží
u lidí ani u komet.

Důležité je, že září!


Tak přeji všem zdejším návštěvníkům, ať září celé září! :-)

Pojedeme do Tróje na návštěvu do zóje?

30. srpna 2016 v 23:13 | Petr Vápeník |  Jazykové hrádky

Možná někdo z vás viděl stařičkou Werichovu a Horníčkovu scénu z Těžké Barbory, kde si oba skvělí improvizátoři hrají se slovíčky, říkají, kdo rád popíjí suchóje nebo polosuchóje a někdy taky logicky obóje a pak po několika dalších podobných slovech na -óje míří náhle dotyčný do Tróje na návštěvu do zóje. Chechtám se tomu, mám tuhle inteligentní vtipnou klasiku s úžasnými forbínami moc rád, ale ta zóje se mi nějak uchytila v hlavě a časem mi došlo, že zatímco u zoologické zahrady je gramaticky všechno snadné a jasné, zkrácená forma zoo je - i když obsahově totožná - z jazykového pohledu mnohem zajímavější a napínavější.

Například jsem vlastně ještě nikoho neslyšel, aby slovo zoo poctivě skloňoval. "Jdeme do zoo," říká se a já vlastně nevím proč; vždyť zoo je jen zkrácenou formou sousloví zoologická zahrada, asi jako když podobnou "zkráceninou" automobilu je auto nebo u fotografie foto. A říká snad někdo třeba "Tak nasedni už konečně do toho auto!" nebo "Na těch foto ti to neuvěřitelně sluší..." Proč má v tomhle směru zrovna zoo své nesklonné extrabuřty? No a protože rád skloňuji - možná proto, že jak se postupně zhoršuje ohebnost mého těla, snažím se ji nahradit alespoň ohebností jazykovou - řekl jsem si, že bych se měl (podobně jako v jedné své staré blogové básničce, ve které jsem si tak trochu nezávazně "zaskloňoval" v případě "koky koly" - viz článek Pověděla koka kole) zasadit o skloňovací osvětu a vrátit zoům jejich původní a celkem pozoruhodnou jazykovou ohebnost. Slovo zoo hned přestane vypadat jako tupě na zadku sedící pecka, se kterou nic jen tak snadno nepohne. No jo, ale chci-li začít o zoech hovořit košatou ohebnou řečí, měl bych si napřed ujasnit, podle jakého vzoru slovíčko ohýbat. Jakéhopak ono je vlastně rodu?

Nevím, jak vy, ale já jsem zvyklý uvažovat o zou v ženském rodě: "Ta zoo je po rekonstrukci fakt nádherná...", což jde pěkně ruku v ruce s dědictvím po původním sousloví zoologická zahrada, která je ženského rodu zcela nepokrytě. Ale opět: Pokud je to tak, proč tedy o autu nemluvíme v mužském rodě, když zkrácené slovo vzniklo zjevně od maskulinního automobilu? Snad proto, že dnes už se notnou měrou na užívání a dokonce i na výrobě podílejí půvabné ženy? To ne, takovou konspiraci bych v gramatice neočekával. A proč neříkáme : "Tak rád bych od tebe dostal tvoji novou foto...", když usvědčenou matkou fota je přece jazykově zženštilá fotografie?

Na to, o jak kraťoučké slovo jde, to začíná být se zoem dost složité, nemyslíte? Je to slovo, které nikdo neskloňuje, ač nám v tom nikdo nebrání; čistě nesklonné by bylo jen, kdyby šlo o zkratku sestávající z počátečních písmen, jenže naše milé malé zoo (resp. milá malá, říkali jsme si přece, že tíhne v naší mysli více k ženskému rodu) by se pak dalo snadno zaměnit třeba za obtížněji stravitelné a nabubřelejší (i když o nic méně živočišné) ZOO třeba v podobě Základní Odborové Organizace nebo Zodpovědné Ochrany Osob. Je to slovo, které vypadá, jako by bylo středního rodu, ale cosi nás nutí o něm uvažovat jako o slovu rodu ženského. A aby to bylo z genderového pohledu složité nejmíň jako závod na 800 metrů v podání Jihoafričanky Caster Semenyové, je navíc zcela zřejmé, že rozumný gramatický vzor, který by byl ženského rodu a zároveň končil na -o, budeme hledat jen těžko.

Jediným logickým vzorem pro případné skloňování je tedy téměř s jistotou neutrum město, se kterým si úspěšně vystačíme skoro ve všech pádech. Skoro ve všech! Tedy: 1. zoo, 2. (bez) zoa, 3. (k) zou, 4. (vidím) zoo, 5. (když nestačí naznačit, zavolám) zoo!, 6. (o) zou (nepropadejte ZOUfalství a poctivě vyslovujte, tady jsou to totiž dvě slabiky místo tradiční jedné "dlouzekulaté"), 7. (se) zoem. Plurál je snad ještě zajímavější: 1. zoa, 2. (bez) zatím ponechám "bez", protože právě zde hrdinný městský vzor selhává, 3. (k) zoům, 4. (vidím) zoa, 5. (volám) zoa!, 6. (o) zoech, 7. (se) zoy (pozor, Zoy-Zoy není značka přenosných toalet, ale řádný jazykový výpotek hodný, jak jistě uznáte, rubriky Jazykové hrádky :-)).

Druhý pád množného čísla jsem sice prozatím vynechal, ale my si nemůžeme po vzoru dávných geografů dovolit mávnout rukou, že "Zde jsou lvi..." a ponechat místo na pádové mapě bílé. Pokud si řeknu, že vzorem pro mne zůstává město, jsem u druhého pádu množného čísla bezradný, protože analogii pro tvar (bez) měst pro zoo prostě dokážu vytvořit jen bezhlavou a bezpatou. Když jsem trochu zahledal, našel jsem jako oficiální tvar druhého pádu (bez) zoů, což mi s městem nejde moc dohromady, a výjimku by mohl ospravedlňovat snad jen fakt, že součástí onoho vzorového města je i nějaký ten hrad :-).

Vidíte, jak je slovo zoo po čertech živé? Ostatně není divu, když předpona odvozená od řeckého slova zóon, která se na jeho konstituci podílela, má význam živý tvor nebo živočich. Tady je poměrně dobře vidět, že třeba takovému zombie do skutečně živého tvora ještě (nejméně) jedno -o- chybí, což ale zase není tak moc, takže se dá předpokládat, že nejde o živočicha ani o mrtvočicha, ale přesně v duchu klasických hororů je nejrozšířenější formou zombiů pravděpodobně nemrtvočich. Ale o veselém skloňování "oživlých mrtvol" si řekneme něco zas až příště, protože bych dnes rád klidně usnul, v čemž mi moje milá zoa na rozdíl od nemilých zombiů či zombií nikterak nepřekážejí, nevyjí-li příliš hlasitě tamější vlci.

Tak tedy, máte-li některé ze zoů v dohledu, určitě do nich nakoukněte (nejlépe v doprovodu nějaké Zoé, aby to bylo gramaticky stylové) a nebojte se skloňovat. Jak se často skanduje na hokejových i fotbalových stadionech: Kdo neskloňuje, není Čech! :-).

Další články


Kam dál