Františkolázeňské fotostřípky

Včera v 7:42 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Sice v předchozích třech článcích stále píšu o tom, jak právě pobývám ve Františkových Lázních, ale ze skutečných Františkových Lázní jsem vám toho zatím moc neukázal, protože jsem pořád chodil spíš jen po okolí (viz odkazy na konci článku). A tak vás tentokrát zvu na malou fotografickou procházku lázněmi, ve kterých se mi líbí a které pro mne hodně znamenají. Nečekejte žádné velké umění, jen malé střípky františkolázeňské skutečnosti, a půjdeme samozřejmě volným lázeňským krokem, protože je radost se jen tak beze spěchu procházet místními parky, usrkávat některý z více než dvaceti místních léčivých pramenů, na chvíli se zklidnit v dnešní uspěchané době.

Františkovy Lázně sice v porovnání s mnoha dalšími českými městy nejsou nijak staré, ale i ta téměř dvě a čtvrt století jejich života znamená mnoho generací lidí, kteří těmito místy prošli. Rok 1793? Není to tak dávno, co završil svůj život Wolfgang Amadeus Mozart a v plné síle je Johann Wolfgang Goethe, který svůj život se zdejším místem ještě mnohokrát spojí.



Na mapě vypadá město jakoby narýsované, uličky v centru jsou přímé a spojují významná místa nejkratším možným způsobem. Tohle je ulice, do které jsem měl výhled ze svého hotelového balkónu a vede až k tzv. Dvoraně Glauberových pramenů, do které se spolu ještě podíváme, protože za nakouknutí určitě stojí.



Ano, tady máme Dvoranu Glauberových pramenů zblízka. Jsou sem do velmi příjemného prostředí vyvedené tři místní významné prameny, z nichž dva (velmi silný Glauber III a ještě silnější Glauber IV) daly společně této dvoraně jméno.





Městečko je sice jako celek pěkně upravené, ale přesto některé z lázeňských domů v samotném centru lázní nefungují. V tomhle místě se například moc nevyplácí vycházet na balkón...



Nejstarším a nejtradičnějším pramenem Františkových Lázní je pochopitelně pramen František, který má svůj malý pavilónek přímo v srdci města. Na následujícím obrázku je průhled parkem od Dvorany Glauberových pramenů přes Františkův pavilón k velké budově Casina.



Na dolním konci hlavní městské třídy jsou četné lázeňské kavárny, stojí tu i speciální pavilónek, ve kterém se konají hudební vystoupení. Přímo za zády jsem při pořizování této fotky měl populární sochu Františka, ale na tu máme ještě chvilku času...



Na hlavní ulici navazuje tzv. Františkova promenáda. V pozadí vidíte opět Dvoranu Glauberových pramenů, kterou jsme už navštívili.



Lázeňská kolonáda pěkně střídá světlo a stín, tak jsem ji vyfotil i v černobílé podobě.



Tohle Boží oko z kostela přímo naproti mému hotelu se mi výtvarně moc líbilo. Je vidět, že návštěvník kostela je už od vchodu pod stálým dohledem...



... a má tu i jasně nakresleno, co všechno by v interiéru kostela měl a neměl dělat. Nu, není nad to, když jsou zákazy a příkazy podané srozumitelně, to se člověku hned jednoduššeji žije, že?



Ve Františkových Lázních je víc než 20 pramenů, z nichž většinu jsem ochutnal. Tenhle je trochu stranou hlavních lázeňských tras, jmenuje Palliardi a poskytuje velmi chutnou osvěžující kyselku.



Na hlavní lázeňské třídě před přicházející bouřkou.



No a na závěr - abych vám ho nezůstal dlužen - místní roztomilý a zároveň i kouzelný chlapeček s rybou - František.



Tak co, líbila se vám klidná a snad neuspěchaná procházka Františkovými Lázněmi? Samozřejmě, záběrů by se našla spousta, ale zase vás nechci přehltit. Dnes už jsem bohužel zase doma a na Františkovy Lázně jen při prohrabování fotkami vzpomínám. Ale určitě se zase vrátím, to je už teď jasné. Za Františkem s rybou nebo - to snad ještě radši - za rybou s Františkem :-).

Malá otázka na závěr: Co myslíte, který pramen ve Františkových Lázních nenajdete?

Pramen František
Pramen Natálie
Pramen Stanislav
Pramen Štěpánka
Pramen Antonín
Pramen Žofie
Pramen Petr
Pramen Marian
Luisin pramen

P.S.: O zajímavostech z okolí Františkových Lázní se můžete dočíst v článcích O Komorní hůrce a hokeji s "Rusákama", Rezervace SOOS jako abstraktní umělec. a Lázeňský pěšák dobývá hrad Seeberg.
 

Lázeňský pěšák dobývá hrad Seeberg

Pondělí v 8:22 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Je hodně lidí, kteří rádi přijíždějí do lázní na slavnostní otevření lázeňské sezóny. Někteří by třeba přijet moc chtěli a nemůžou, zatímco já se u podobných akcí přichomýtnu zcela neplánovaně, protože před nimi za normálních okolností prchám. I tentokrát jsem se nechtěně trefil do toho nejslavnostnějšího dne. Celé Františkovy Lázně byly od rána na nohou, všude hrála hudba, pochodovaly mažoretky, jindy prostorné ulice byly zastavěné pouťovými stánky. A všude davy lidí.

Přímo pod okny hotelu mi od časného rána do pozdního večera vyhrávala jakási peruánská kapela, jejíž rytmy se míchaly s oficiálnějšími tóny přicházejícími z boku - tu s českou státní hymnou, tu s pochodujícími dechovkáři, tu zas s Ódou na radost. Nějakou dobu jsem se domníval, že udělám fotoreportáž z takového slavnostního dne, ale když mi dělalo pořád větší problémy se ulicemi odněkud někam protlačit, pochopil jsem, že bude pro mne i pro Františkovy Lázně lepší, když si od sebe na den odpočineme a já někam poodejdu. Celkem jedno kam, ale určitě mimo město. Snad to mé milé lázně, oblečené do slavnostního šatu, který mi moc neříká, nebudou ode mne brát jako zradu.

Vyrazil jsem tedy víceméně nazdařbůh, hlavně co nejdál od pouťového centra. Teprve když hluk zeslábl, začal jsem se rozhlížet, kam vlastně můžu dojít, a upřesnil jsem si směr na nedaleký hrad Seeberg. Z Františkových Lázní je to asi 6 kilometrů příjemnou krajinou, tedy žádná nepřekonatelná dálava, nikdy jsem tam nebyl a slyšel jsem o hradu vyprávět hodně dobrého. A tak jsem po úzké asfaltové silničce vyrazil pryč od davů, slavnostních proslovů a stánků s trdelníkem.

Cesta z Františkových Lázní k vesnici Ostroh s hradem Seebergem je tak krátká, že by se na ní vešla snad jen jedna "mezivesnička". Ano, byla tam, jmenovala se Dvoreček (německy Höflasgut), od poválečného odsunu prakticky přestala existovat, na jejím místě jsou - nejspíš ze specificky českých pietních důvodů - od 80. let velké silážní jámy. Po Dvorečku zbyla jedna zachovaná (a pěkně opravená - viz následující obrázek) stodola a obrovský krásně rostlý památný dub.



Hrad Seeberg není během cesty z Františkových Lázní skoro vůbec vidět, pořádně vykoukne vlastně až v okamžiku, kdy je od vás asi tak 100 metrů. Těsně před ním stojí u malého jezírka "trpasličí chaloupka" s vodním kolem. Jen ten vodník ještě chybí, asi dnes prodává ve stánku na kolonádě cukrovou vatu.



Hrad Seeberg je ale velký a majestátný, však na svém místě stojí už od 13. století a lidské osídlení na vysokém ostrohu nad hluboko zaříznutým potokem tu bylo odnepaměti. Zároveň prošel hrad velkou opravou v 80. letech 20. století, kdy se z poloruiny vyloupl do původní krásy, takže dnes vypadá "jako nový".



Na hradě nejsou běžné skupinové prohlídky, návštěvníci si interiér hradu prohlížejí sami. K vidění jsou místnosti zařízené v různých stylech i speciální expozice - např. věnovaná výrobě porcelánu, J.W.Goethemu i pozoruhodné osobě chebského kata Karla Husse.



Hrad se dá obejít kolem hradeb, takže se otevírají zajímavé výhledy pro ty, co si chtějí odnést nějakou fotografickou památku.



K focení mě lákaly i pěkné šindelové stříšky menších hradních staveb. Tomu útvaru na obrázku říkám pracovně "šindelová vlajka" :-).



Jedna z místností je upravena na sál, kde probíhají i svatební obřady. No nechtěli byste mít romantickou svatbu na hradě?



Zatímco dnes chceme mít své domovy dobře přístupné, pro středověký hrad byly terénní nerovnosti doslova požehnáním. Na obrázku je hlavní přístupový most "z podhledu".



Hrad na skalním ostrohu je spojený lávkou s vesnicí, kde je - pro mne nečekaně veliký - kostel sv. Wolfganga. Při čekání na autobus jsem se přes hluboký kaňon potoka vydal na druhou stranu a musím říc, že mě hodně překvapilo, když jsem zjistil, že kostel je o víkendech otevřený.



A nejen, že byl kostel otevřený, ale v jeho pozoruhodném interiéru byla dokonce instalovaná výstava fotografií různých autorů. Možná i proto, že zajímavé světlo v kostelní lodi k vystavování fotek docela dobře ladilo.



Nakonec jsem tedy strávil velmi příjemný poznávací den. Když jsem se večer vrátil do lázní, stánkaři právě balili, potomci Inků uklízeli své flétny a svátečně naladění lázeňští hosté se připravovali na slavnostní ohňostroj, který svým rachotem (ticho léčí, že?) důstojně završil vstup do nové lázeňské sezóny.

Tak věřím, že bude pro Františkovy Lázně, jejich obyvatele i lázeňské hosty, nadmíru úspěšná!

P.S.: O zajímavostech z okolí Františkových Lázní se můžete dočíst i ve článcích O Komorní hůrce a hokeji s "Rusákama" a Rezervace SOOS jako abstraktní umělec. No a když to dobře dopadne, ještě přidám malou procházku po samotných Františkových Lázních, obávám se, že nebudete ušetřeni ani trošky "řeči mírně vázané", protože na parkových lavičkách se u mne občas i nějaký ten veršík urodí, a možná nebude na škodu ani malá ochutnávka zdejších léčivých pramenů :-).



Rezervace SOOS jako abstraktní umělec

Sobota v 10:05 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Druhý den svého pobytu ve Františkových Lázních jsem si udělal fotovýlet do rezervace SOOS, která je úžasným pozůstatkem sopečné činnosti v této oblasti (viz článek O Komorní hůrce a hokeji s "Rusákama"). Vzal jsem si s sebou všechny nepodstatné propriety k focení (totéž se nedá tak docela říct o těch podstatných, ale to popíšu s malým odstupem v dalším článku věnovaném některým praktickým potížím fotografa s postupující sklerózou ;-)). Dnes se zaměřím na to, jak zbytky sopečné činnosti dokážou vytvářet krásná abstraktní díla, která jsou při příjemné procházce pozoruhodnou přírodní oblastí po dřevěných chodnících vlastně všude kolem. Stačí se dívat a žasnout, co všechno je tu k vidění.

První fotka ještě není ze SOOSu, ale jde o kousek barevné vitráže z františkolázeňského nádraží. Dobrá rada zkušeného: Pokud někam jedete fotit se spoustou fotovybavení, není od věci zkusit si první fotku udělat ještě na nádraží, i když ji pak nejspíš vyhodíte. Dnes už se fotografování na nádraží nebere tak vážně jako za vojáka Švejka a můžete tím předejít některým potenciálním nepříjemnostem.



Aby nebyl ten přechod k přírodnímu abstraktnímu detailu tak náhlý, napřed nabídnu trochu širší záběr na mix rašeliny, bláta a křemeliny, kterým na některých místech probublává směs plynů, vznikající v hloubi země. Pokud chcete vidět bublající "soosské blátíčko", doporučuji přijet ve vlhkém období; poprvé jsem zde byl v období dlouhodobého sucha a to pak prostě není ono.



A jsme konečně v detailu. Prosvítá bílá křemelina, z níž jasně vystupují tmavší struktury. Různorodých tvarů tu je, co hrdlo ráčí.


Kombinace různorodých odstínů hnědé a černé, které často dociluji přechodem do infračervené části spektra, se tu na zemi jen tak válí i ve zcela viditelné oblasti :-).






Tady se pro změnu line napříč mokřadem rezavá žíla a na přírodní paletě se začíná prosazovat i oranžová.



Občas jsou v povrchu vyhloubeny malé kráterky, které ke svému vzniku nepotřebují žádný meteorit, ale vystačí si s vlastním oxidem uhličitým.



Tohle by mohlo být zajímavé z psychologického hlediska: Co v obrazu vidíte? Já žlutého, na břiše spícího krytolebce s pokrčenou levou nohou. Halóóó, to je doktor Chocholoušek? :-)



Jeden z o něco hlubších a zajímavě plastických bahenních kráteříků. Některé bublají víc a nadšeně, některé jakoby jen z povinnosti, když už si za to turisté zaplatili, tak aby nebyly stížnosti na Úřad pro mofety a jiné postsopečné jevy.



Kdepak, dnes nebyl žádný mráz! V SOOSu dokáže mrazivé tvary příroda napodobit i za horkého letního dne. A horko tedy dnes bylo. Zvláštní, vůbec jsem nepomyslel na to, že bych si na výlet měl vzít krém proti slunci. Jauvajs!



Přímo v rezervaci je vývěr tzv. Císařského pramene, jak uvádí Wikipedie: "...středně mineralizované železité sírano-hydrouhličitano-chloridové sodné kyselky, která se dá i pít...". Řeknu vám, že se dá pít velmi dobře - jednak mi chutná (i když jsem byl podle reakcí turistů asi jeden z mála, kdo to říkal), jednak jsem si zapomněl vzít s sebou normální pití, takže jsem strávil první půlden "na kyselce" :-).



Když se podíváte na čtvercové upravené jezírko Císařského pramene, můžete vidět cosi jako "obličej" tvořený výrony plynů do vody. Byl jsem zvědavý, co to udělá při větším přiblížení v infračervené oblasti, jestli náhodou z obrazu "nevyleze" nějaký zajímavý tvar pouhýma očima neviditelný, jako třeba můj oblíbený Duch řeky na Mumlavě. Nu, při troše fantazie by se něco našlo - nevím sice, co to je, ale docela mile se to usmívá :-).



No a na závěr celý Císařský pramen v čisté infrapodobě. Udělat tuhle fotku mi trvalo pekelně dlouho, protože dosáhnout nerušené pětiminutové expozice na místě, kde každou chvíli někdo chce postát, posedět, posvačit, popovídat dětem o zdejších zajímavostech, okoštovat pramen z usazenými solemi naoranžovělého hrnečku a udělat si selfíčko s minerálkou, je ve spojení s vlastní nešikovností a roztržitostí docela nápor na fotografovy nervy :-). Blíže rozvedu ve speciálním článku.


Tak co říkáte? Nemá ta příroda výtvarný talent? Divím se, že jí ještě neuspořádali žádnou výstavu ve Veletržním paláci. Protože kam se hrabe Pinkasso... Tedy Pissaco... :-)


P.S.: Upozornění pro štamgasty a abonenty: Tuto neděli výjimečně nevyjdou Nedělní miniglosy, protože se pořád ještě hodlám zabývat dovolenkovým nicneděláním v krásných Františkových Lázních a s tím nejde pracovní miniglosová neděle moc dohromady. Ale nebojte, já vám příští neděli pár miniglos přidám jako bonus za trpělivost! :-)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Pozn.: Na mém blogu najdete např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík.
Tak se tu v klidu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
 


O Komorní hůrce a hokeji s "Rusákama"

18. května 2017 v 21:56 | Petr Vápeník |  Reportáže

Prvním mým krokem na františkolázeňské dovolenkové půdě byl nešikovný krok z Pendolina a zvrtnutý kotník. Začíná to dobře. Ale - jak praví parafráze českého přísloví: První prohrání do kapsy vhání! Zavazadlo mám, jako bych sem jel na měsíc (ale jen do tohohle velkého kufru se mi vejde fotostativ), ale nikdo se nad tím nepozastavuje, protože kulhám tak, že na ten měsíc pobytu rozhodně vypadám.

Konečně jsem zase tu! Františkovy Lázně mám moc rád, bodejť by ne, když právě tady jsem zažil své vůbec nejšťastnější životní chvíle. Tak se sem moc rád vracím, tentokrát na čtyři dny, z nichž první půlden je už podle všech meteorologických pravidel letní. Slunce sálá jako v půlce srpna a já jsem rád, že jsem si nezapomněl doma sluneční brýle. Ubytoval jsem se a je odpoledne, centrum města je plné lidí. Vyprázdní se ulice, až za chvíli začne v televizi čtvrtfinále hokejového mistrovství světa s Ruskem? Řekl bych, že ne, protože většina osazenstva jsou německé důchodkyně. A Němci hrajou až večer s Kanadou :-).

Z neuronových hlubin vybublala vzpomínka na šampionát v Praze v roce 1985. Tehdy jsem právě během rozhodujícího zápasu s "Rusákama" musel přejíždět vlakem z Plzně do Prahy. Nemáte tranzistorák? ptali jsme se navzájem s podobnými nešťastníky ve vlaku a u jakési šumící a praskající krystalky jsme se v té podivné náhodné pospolitosti společně radovali z našich dvou gólů.

"Co kdybys zůstal na hotelovém pokoji a díval se na hokej?" navrhlo mi dnes mé líné já.
"Vzpamatuj se! Nepřijel jsi do tak krásného místa, aby ses válel na hotelu u televize!" vykoplo mne ale mé odpovědnější já ze dveří. Lidé se v horku šourají pomalým lázeňským krokem a někteří spolu se mnou kolegiálně kulhají. Hmmm, vzpomněl jsem si: Kdo neskáče, není Čech!

Vyrazil jsem na Komorní hůrku, protože mám od posledního výletu do Japonska sopečný absťák. Komorní hůrka není sice Fudžisan, to víte - malé české poměry: Převýšení není 3000 metrů, ale asi 50, od úpatí na vrchol to není 15 hodin cesty, ale asi deset minut. Když malý zalesněný kopeček poprvé spatřím, ovane mne smrad snad ještě horší než u kráteru sopky Aso. Už je to tady! říkám si, vývěry sopečných plynů jsou i po 10 000 letech nečinnosti značné, a slastně nasávám tu hrůzu tak dlouho, dokud si nevšimnu, že vedle na poli několik traktorů tím smradem usilovně hnojí. Přidávám na rychlosti, i když kotník protestuje. Hokej ani sopky ale nejsou pro změkčilce, tak koukej šlapat! Jsem tvrdý jako zdejší sopečné vyvřeliny. Jakpak asi hrajeme? říkám si, když docházím na zalesněný vrchol, odkud není žádným směrem nic vidět a z několika dochovaných kousků skály se dá jen těžko uvěřit, že kdysi šlo o notně výbušnou sopku strombolského typu.

Ta krtinka na obzoru, na kterou šipka mimoděk ukazuje, je naše nejvýznamnější a "nejčinnější" sopka. A tak je to tady, přátelé, skoro se vším! :-)



Tehdy v pětaosmdesátém jsem spěchal na kolej, abych co nejvíc hokeje ještě stihnul na vlastní oči, ale všechno se proti tomu záměru spiklo: Vlak měl zpoždění, autobus u metra dvakrát za sebou vynechal a my ještě navrch dostali gól. Jejkote, 2:1 a ještě spousta času před námi, teď Rusáci rozpoutají peklo! Tehdy jsem byl ještě opravdovým fanouškem. Dnes dopoledne cestou ve vlaku jsem si vyčůraně vsadil na Rusy, takže když už budu večer smutný, že jsme prohráli, aspoň dostanu jako odškodné něco peněz. Nechutně racionální kalkul v místě, které mám spojené s tak nádhernými emocemi, až se před nimi za své dnešní "hokejové investice" doslova stydím.

Cestou na Komorní Hůrku potkáte i památný javor. Označený je pěkně stylově ve dřevě a z druhé strany je dokonce upozornění, že Goethe prostě taky nemohl být vždycky všude, i když to tak z mnoha památek ve zdejším kraji může vypadat :-).



U Goethova památníku pod vrcholem Komorní hůrky jsem to nevydržel a kouknul jsem se na internet: Prohráváme 0:2 a vypadá to jako historie naruby. Nechávám se ovívat teplým vzduchem, protože se z Komorní hůrky na chvilku stala hůrka tak větrná, až by se Emily B. jistě zaradovala. Přivírám oči a snažím se propadnout se v čase ke svému těsnému objetí se skutečnými sopkami, ale zářivé bledě žluté řepkové plochy okolní krajinu usvědčují z toho, že nejde ani trochu o Japonsko. Nevím, nevím, dvougólový náskok už v aktuální formě nemáme šanci srovnat. Nevzdávám se nějak zbytečně brzy? Správný fanoušek přece věří své naději až do hořkého konce. Tenkrát v tom slavném mistrovském hokejovém roce jsem dorazil na kolej až na poslední dvě minuty zápasu, které byly nekonečné, ale nakonec přece jen skončily a za nimi byla veliká radost, kterou jsme okamžitě zhmotnili do několika slavnostních lahvinek skvělého "Tokaji Aszu".

Sopečný materiál naskládaný jen tak narychlo. Muselo být náročné vylézt nahoru a vytesat do skály Goethovu ozdobnou hlavu s pamětním německým nápisem, upomínajícím na zdejší osobní výzkumy prováděné slavným vědcem a literátem.



Ale není vyčichlý kopeček obrostlý stromy taky jen hořkým koncem pro sopku, jejíž nespoutatelné erupce byly pro zdejší praobyvatele stálým nebezpečím, ale i nádherným ohňostrojem na oslavu konců i začátků historických epoch? Dnes jsou místní obyvatelé se svými domečky natěsnáni až k hranici rezervace a kdyby to šlo, jistě by obsadili i samotný vrchol. Nu, já bych "sopku strombolského typu", byť emeritní, raději nedráždil.

Pomalu se vracím zpět do Františkových Lázní, ještě chvilku posedávám v parku, těším se, až si večer vylezu na balkónek a budu psát blogovou reportáž a dívat se do ulice. Zjišťuji, že Rusové dali třetí gól. Hotelovou televizi pouštím i po 32 letech znovu jen na poslední dvě minuty, které se ale tentokrát nijak nevlečou, naopak uplynou rychle jak prásknutí bičem. Jsem vlastně rád, že jsem se na dnešní čtvrtfinále nedíval a místo toho viděl tolik zajímavého na vyhaslé české sopečce. Musím nakouknout do minibaru, ale obávám se, že na Tokaji Aszu to nevypadá.

Vlevo je vchod do štoly, kterou se kdysi vědci prokopali až dovnitř sopky. Dnes patří Komorní hůrka k nejlépe prozkoumaným sopkám světa. Tedy - to tvrdí vědci, sopka se při tom jen lišácky usmívá :-).



Vyhrané peníze mě pálí, jako by byly dárkem od čerta, takže je nejspíš dám radši na něco užitečného. Třeba na to, aby tady v lázních dál mohli léčit lidi, kterým to pomáhá vrátit se ze světa svých bolestí, obav a někdy i zoufalství třeba až k takovému štěstí, jaké si odtud pamatuju já.
"Počkej, holomku, až v noci nebudeš ve střehu, přijde moje chvíle!" šeptá mi bolavý kotník pomstychtivě a já věřím, že to dokáže, protože na tomhle neobyčejném místě je možné dokázat cokoli.

Jsme přece ve Františkových Lázních, v místech, kterými když procházím, jako bych postupně navlékal ve své mysli třpytivé korálky zázraků. Proti tomu jsou emoce i z toho nejsvětovějšího hokeje jenom "docela malé pivo" :-).


Tohle vypadá konečně trochu jako kráter, ale ve skutečnosti jen přičinliví lidští mravenečkové materiál vyvržený kdysi sopkou kutali, kutali, kutali, až vykutali, a dnes je z toho pozoruhodné vykutané místo, kam se uchýlily před větrem a jinou povětrnostní nepohodou velmi vzácné květiny, takže se dál kutat nesmí. Podivné jsou někdy osudy míst.



Mimochodem, kdo si chce spravit chuť, může se podívat na článek o pořádných japonských sopkách, které se mi při mých cestách připletly do cesty: Pár japonských sopek.


P.S.: Jak už jsem psal ve včerejším článku, nedávno mě oslovili Joina a Jarda, že bychom se mohli někdy v Praze potkat a prohodit pár slov. Proto jsem se chtěl zeptat i vás, zdejších dalších pražských a přípražských čtenářů, případně těch, kteří mají Prahu v pohodlně dojezdové vzdálenosti a zároveň plán ji navštívit: Nechtěli byste se k našemu malému setkání připojit? Zatím jsme se dohodli na datu, kterým bude sobota 10. června. Detaily (přesný čas a místo) ještě domlouváme, ale určitě chceme popovídání zkombinovat i s něčím dobrým k snědku. Tak pokud by někdo z vás měl zájem se přidat a poznat tak "tři blogové mouchy jednou ranou", dejte mi vědět buď do komentáře nebo na e-mail pvapenik@centrum.cz, domluvíme se.

Na Poříčí poprvé s novým objektivem

17. května 2017 v 23:24 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Inu, udělal jsem si nedávno radost a rozšířil jsem si "portfolio" svých objektivů. Tentokrát nejde o zoom, ale o slušně světelný objektiv s pevným 50 mm ohniskem. Zjistil jsem totiž, že jsem v posledních letech trochu zpohodlněl, s čímž je třeba něco dělat: Totiž místo toho, abych vždycky hledal správné místo a vzdálenost, spoléhám na to, že zoomem jde vše přiblížit i oddálit. No a s objektivem, který má pevné ohnisko, sice můžete taky "zoomovat", ale trošku se přitom našlapete, protože jinak než "nohama" zoomovat nejde :-).

Nízká minimální clona (1.4) by mi měla umožnit víc si hrát s hloubkou ostrosti a navíc je objektiv o dost menší a lehčí než můj klasický zoom, což se hodí pro bloumání ulicemi města, kdy se každých deset deka navrch snadno pronese. Proto jsem hned druhý den vyrazil udělat si pár testovacích fotek v podmračeném a místy krápavém počasí. Dvě z těch úplně prvních fotek vám tu dnes ukážu.

Oba obrázky jsou z Poříčí, konkrétně od kostela zasvěcenému (pěkná mimoděčná symbolika) mému svatému jmenovci Petrovi. Kousek vedle jsem kdysi tři roky pracoval a přilehlá čtvrť se mi moc líbila, tak jsem si ji po delší době prošel s foťákem v ruce. Mimochodem , zjistil jsem i pár zajímavých informací, o kterých jsem neměl doposud ani tušení (např. že měl v tomto kostele kdysi svatbu Antonín Dvořák), a už už to vypadá, že díky této procházce opět po delší době přibude i jedna položka do rubriky Pražské drobnůstky :-).

U první fotky jsem zkusil využít vysokou světelnost objektivu a nízkou hloubku ostrosti při úplném odclonění. Chtěl jsem mít kříž ve světle a zaostřený a naopak zpovzdálí pokukující sochu ve tmě a rozmazanou (ale aby byla poznat, samozřejmě, neměla to být jen nějaká šmouha...).



Na druhém obrázku je okno z již zmíněného kostela svatého Petra na Poříčí. Na okně a na kamenné strukturované zdi jsem si zkoušel, jak objektiv kreslí, a s výsledkem jsem zatím docela spokojený. Objektiv se mnou zítra pojede na prodloužený víkend do Františkových Lázní, kde se ho pokusím nepustit do některého z léčivých pramenů se spoustou rozpuštěných solí. Uvidíme, jak bude naše spolupráce pokračovat a jestli z ní budete i vy, moji milí čtenáři, něco mít.



Na závěr k dnešnímu malému fototestu navážu možná v netradičním duchu: Dobře víte, že jsem měl už - mimo jiné i díky několika fotovýstavám - příležitost vidět se s řadou z vás osobně a vždy to byl pro mne velmi příjemný a zajímavý zážitek. Nedávno mě oslovili Joina a Jarda, že bychom se mohli někdy v Praze potkat a prohodit pár slov, abychom pod svými jmény na blogu neviděli jen virtuální nehmotné bytosti, ale normální lidi s tváří a tělem, kteří umějí nejem psát, ale i mluvit, takže když třeba shodou okolností řeknou něco vtipného, pozná se to i bez smajlíka :-). Já jsem jejich návrh uvítal a řekli jsme si, že období vrcholného jara je pro takové setkání optimální.

Proto jsem se chtěl zeptat i vás, zdejších dalších pražských a přípražských čtenářů, případně těch, kteří mají Prahu v pohodlně dojezdové vzdálenosti a zároveň plán ji navštívit: Nechtěli byste se k našemu malému setkání připojit? Zatím jsme se dohodli na datu, kterým bude sobota 10. června. Detaily (přesný čas a místo) ještě domlouváme, ale určitě chceme popovídání zkombinovat i s něčím dobrým k snědku.

Pokud by někdo z vás měl zájem se přidat a poznat tak "tři blogové mouchy jednou ranou", dejte mi vědět buď do komentáře nebo na e-mail pvapenik@centrum.cz, domluvíme se.

Nedělní miniglosy č.403

14. května 2017 v 14:39 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Nedávno jsme společně oslavili vydání jubilejního 400. čísla tohoto svérázného týdeníku speciálním výběrem 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. Postupně se teď vracíme ke standardnímu režimu a dnes nás čeká již 403. vydání. Takže vítejte, milí čtenáři, ať už jste "štamgasty" nebo jen náhodnými kolemjdoucími, a pusťme se do toho; nabídka událostí byla i v uplynulém týdnu přepestrá :-).


Podle dobře informovaných zdrojů z Hradu je skutečným důvodem připravené prezidentské milosti pro Jiřího Kajínka záměr mít kvalitního nástupce ministra spravedlnosti Pelikána pro případ, že by během současné vládní krize společně s Andrejem Babišem rezignovali i ostatní ministři za hnutí ANO. "Podle toho, co víme, má pan Kajínek jako nespravedlivě odsouzený přirozený smysl pro spravedlnost a i jinak se udržuje ve formě, takže by mohl prakticky okamžitě nastoupit do funkce ministra spravedlnosti a posilování. Jen se trochu bojíme, aby se v něm vlivem stresu z propuštění znovu neprobudily dřívější zvyky a z jednání vlády ve Strakově akademii opakovaně neprchal."
----------------------
Během nedávného květnového státního svátku zkontrolovali inspektoři několik desítek obchodů, které měly zůstat podle zákona zavřené, ale přesto se v nich dalo nakoupit. "Jako obyčejně jsme obdrželi řadu anonymních podnětů od našich bdělých spoluobčanů, kteří státní svátek přesně podle našich záměrů využili k tomu, aby zůstali během svátků doma s rodinou a posilovali tradiční české rodinné aktivity," řekl nám spokojeně šéf vládního neziskového projektu Udává celá rodina.
----------------------
Poté, co nevyšlo setkání s americkým prezidentem Trumpem, setkal se český prezident Miloš Zeman v Pekingu alespoň se svým čínským a ruským protějškem. "Prezidentské jednání mělo mimořádný úspěch," uvedl hradní mluvčí: "Podařilo se nám zařadit Prahu na trasu novodobé Hedvábné stezky, oba prezidenti se upřímně smáli našim chytrým bonmotům, všichni zúčastnění se shodli ve svých postojích vůči novinářské sebrance, a ruská strana si navíc libovala, že po dlouhých létech je v české delegaci konečně zase jeden Nejedlý, jehož projekty mohou přinést oběma zúčastněným stranám Smetanu."
----------------------
V České televizi se po dvou letech uskutečnil další den otevřených dveří. Vzhledem k obrovskému zájmu veřejnosti a velkému úspěchu této akce o něčem podobném uvažují i další státní instituce; s velkým očekáváním bylo např. v určitých kruzích přijato oznámení, že den otevřených dveří zamýšlí uskutečnit Česká vězeňská služba.
----------------------
K příležitosti 300. výročí narození císařovny Marie Terezie a s přihlédnutím k navazujícímu Dni matek se úředníci z nově zřízeného Vládního výboru pro podporu rodiny rozhodli začít vyznamenávat čestnou plaketou matky s větším počtem dětí. "Po vzoru Jánského plaket pro bezplatné dárce krve jsme se rozhodli udělovat čestnou Plaketu Marie Terezie," řekl nám mluvčí výboru. "Sice pro svou činnost nemáme od české vlády nijak velké prostředky, ale přesto jsme připravili v excelu velmi zajímavé motivační schéma, které je těsně spjato s životem slavné císařovny: Za prvních šestnáct dětí se bude udělovat bronzová plaketa, za dalších šestnáct pak stříbrná a posléze i zlatá plaketa."
----------------------
Česká armáda má svou první generálku, když tuto hodnost při tradičním květnovém povyšování na Hradě získala bývalá plukovnice Lenka Šmerdová. Armáda chtěla zároveň s ustanovením první generálky uspořádat rovnou i generálku na první polní maršálku, ale nepodařilo se jí pro tento účel sehnat od žádného z českých farmářů dostatečně reprezentativní pole.
----------------------
Proti opakovanému a zcela neodůvodněnému verbálnímu srovnávání s chováním některých českých politiků se po skončení své výroční schůze v areálu bývalého čakovického masokombinátu velmi slušně ohradila Česká asociace řeznických psů.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich více než osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i všechny čtyři velké jubilejní výběry nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:



Kromě glos politického a společenského dění najdete na mém blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík.

Tak se tu v klidu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Cesty za vysněnou fotkou

9. května 2017 v 23:02 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
Někdy se mi stává, že si vysním fotku a pak mnohokrát chodím na stejné místo, čekám, jestli nastanou ty správné podmínky a jestli budu umět zachytit na obrázek to, co jsem si zatím jen vyfantazíroval ve své hlavě, případně dokonce ještě něco lepšího. Takhle jsem si letos v zimě vymyslel obrázek s pracovním názvem Dotýkání, na kterém by podle mé bujaré představivosti měly být větve pobřežních stromů, kterak se sklánějí nad řeku a svými konečky se lehce dotýkají říční hladiny, až po nich při dlouhé expozici na hladině zůstanou zpočátku jasně patrné, posléze postupně mizející rýhy.

Při svých několika pokusech jsem zjistil, že pro podobnou fotku musí být splněno několik důležitých podmínek: Jednak musí být po delších deštích (voda nesmí být moc kalná) zvednutá hladina řeky, jinak se sice větve stromů na mém oblíbeném místě nad řekou moudře sklánějí, ale nedotýkají se jí. Za druhé by mělo svítit měkké podvečerní slunce, aby do sebe hladina řeky nasála zajímavější barvy - ať už ve viditelném nebo v infračerveném spektru - a aby se dobře na hladině zviditelnily stíny větvoví. Za třetí by neměl foukat vítr a to pokud možno ani lehký vánek, protože při dlouhé expozici je každý závan poznat v rozmazání nejtenčích větví. No a úplně nejlepší by bylo řeku trochu zpomalit, protože i proudící voda umí dotýkající se větvičky náležitě roztřást a rozmazat.

Vidíte sami, že všechny definované předpoklady zároveň prostě naplnit nejde, protože jde jeden proti druhému: Hladina stoupá, jen když je proud silný, když voda pořádně neteče, nejsou tolik patrné doteky větví, nejjemnější - a tedy na fotce nejdekorativnější - větvičky se nejsnáz roztřesou, atd, atd. Proto pokaždé, když na toto místo jdu fotit - a letos už jsem to vyzkoušel čtyřikrát - jsou podmínky trochu jiné a vyjde jiný obrázek. Skoro vždy zajímavý, ale nikdy ten vysněný. Vždycky mu něco chybí a něco přebývá. Naštěstí!

Tak totiž, myslím, by to ve srovnání s vysněným ideálem vždycky mělo být a zdaleka ne jen u fotek: Prostě skutečnost umí být nádherná, i když není zdaleka ideální, o to víc, že ideál - na rozdíl od skutečnosti, před kterou je možné zůstat opakovaně v užaslém údivu - už vlastně pořádně nedokáže ničím překvapit; všechno je v něm dokonalé, bez vady, jak už to ze svého snu známe, prostě nic napínavého. A tak vám dnes ukážu čtyři fotky, které letos na jaře v rámci mé zmíněné snahy vznikly. Ani jedna není taková, jakou bych si tuhle fotku představoval, každá má z mé vysněné fotky některé prvky a každá je - věřím - něčím zajímavá.

První je - jak jistě poznáte podle hodně světlých, skoro bílých, čerstvě "vylíhnutých" listů - pořízena přes infračervený filtr. Na téhle fotce jsou skoro podle mého gusta stíny a světla na hladině.



Druhá fotka by se dala nazvat třeba Rybí slavobrána :-) a jejím hlavním objektem je v řece zachycená naplavená větev. Stačilo, aby ještě jednou pořádně zapršelo, a příliv nové vody "slavobránu" uvolnil; teď už u "mého" břehu v korytě řeky není, odplula kamsi na Prahu. Na téhle fotce jsou přesně podle mé představy zviditelněné "rýhy" na vodě za větví a vlastně i nepravé (opět jde o fotku v IR spektru) duhové barvy.



Třetí fotka je jediná v normálních barvách. Tady se mi líbí stínoví "duchové" na hladině i jakoby hřebenem rozčeřená hladina. Větve jsou na můj vkus roztřesené až moc, ale postupně si na ně zvykám :-).



Poslední fotka vzhledem ke své barevnosti připomíná trošku pekelné jazyky. Radši jsem se jich nedotýkal, aby mne nežahly, což ale mimochodem bohatě zastaly vysoké a jarem pěkně nažhavené pobřežní kopřivy :-).



Nebojte, já se nevzdám! Jsem vytrvalý a to by bylo, aby se jednou všechno nesešlo v té správné konstelaci a nevznikla moje vysněná fotka. Kvůli takové fotce se přece trocha té štrapáce vyplatí! Třeba to vyjde příští týden, třeba za měsíc, třeba za patnáct let. A i kdyby to vůbec nikdy nevyšlo, jsem si jistý, že mě Berounka do té doby dovede mnohokrát překvapit tím, na co jsem svou omezenou fantazií při spřádání ideálu ani nedokázal pomyslet.

Tak zatím, do té doby, vezměte prosím zavděk aspoň několika "neideály" :-).


xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Aktuální připomenutí: Na dobřichovickém zámku je do neděle 14. května k vidění malá ale velmi zajímavá výstava připomínající spisovatele Ludvíka Vaculíka. Byl jsem se na zámku podívat o víkendu a výstava mne zaujala natolik, že jsem o ní hned "zatepla" napsal článek Cesta Ludvíka Vaculíka z Řehonůřky do Prahy a zpět. Naopak až do půlky letních prázdnin je otevřená velká výstava výtvarníka a ilustrátora Adolfa Borna na pražské Kampě, o které jsem psal před týdnem v článku Adolf Born: Jedinečný svět (Muzeum Kampa).

Když už dělám reklamu ostatním, udělám ji i sám sobě: Na svém fotowebu www.petrvapenik.cz jsem totiž čerstvě doplnil nejlepší nové fotky do dlouhodobého cyklu Kouzelná zahrada, upoutávku najdete na webu v Novinkách v české i "pseudoanglické" verzi, ta česká je v článku Kouzelná zahrada - jaro 2017.

Kromě toho na mém blogu najdete např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík. Tak se tu v klidu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Nedělní miniglosy č.402

7. května 2017 v 19:02 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Nedávno jsem společně oslavili vydání jubilejního 400. čísla tohoto svérázného týdeníku speciálním výběrem 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. Postupně se teď vracíme ke standardnímu režimu a dnes nás čeká již 402. vydání. Než se ale dostaneme k samotným novým glosám vybraných událostí z politického a společenského dění trochu bláznivého uplynulého týdne, ještě bych rád připomněl dvě výstavy, o kterých jsem psal v posledním týdnu:

Na dobřichovickém zámku je do neděle 14. května k vidění malá ale velmi zajímavá výstava připomínající spisovatele Ludvíka Vaculíka. Byl jsem se na zámku podívat včera a výstava mne zaujala natolik, že jsem o ní hned "zatepla" napsal článek Cesta Ludvíka Vaculíka z Řehonůřky do Prahy a zpět.

Naopak až do půlky letních prázdnin je otevřená velká výstava výtvarníka a ilustrátora Adolfa Borna na pražské Kampě, o které jsem psal před týdnem v článku Adolf Born: Jedinečný svět (Muzeum Kampa).

Když už dělám reklamu ostatním, udělám ji i sám sobě: Na svém fotowebu www.petrvapenik.cz jsem totiž doplnil nejlepší nové fotky do dlouhodobého cyklu Kouzelná zahrada, upoutávku najdete na webu v Novinkách v české i "pseudoanglické" verzi, ta česká je v článku Kouzelná zahrada - jaro 2017.

No a to už je konec úvodního reklamního koutku a teď už se můžeme konečně věnovat novým Nedělním miniglosám, jejichž 402. číslo právě vychází!



Vrcholní čeští politici se stále nemůžou dohodnout, jestli padá nebo nepadá česká vláda. Nejdřív přijal prezident Zeman demisi, kterou premiér Sobotka vůbec nepodal. Poté prezident odmítl přijmout demisi, kterou premiér původně podat zamýšlel, ale při čekání ve frontě na bezpečnostní kontrolu před vstupem do hradního areálu si to rozmyslel, protože demise vlády je potenciálně výbušný dokument, se kterým by ho na Hrad jistě nepustili. Premiér teď pravděpodobně na podání demise stejně nebude mít nějakou dobu čas, protože dostal od prezidenta za trest 100x opsat větu: Na hradní tiskovce smím mluvit, jen když jsem tázán!!!"
----------------------
Za dosud nejpřísnějších bezpečnostních opatření v historii, kdy v ulicích hlídkovaly výrazně posílené a po zuby ozbrojené policejní hlídky, proběhly v Plzni tradiční Slavnosti svobody.
----------------------
Čínská strana projevila určité výhrady vůči tomu, aby český prezident absolvoval státní návštěvu se svou holí, protože se organizátoři obávají, aby s ní čínskému prezidentovi na tiskovce neukazoval, kde má správně stát, případně aby v holi nepropašoval přes Čínskou zeď zámotky bource morušového. "S podobnými případy máme, bohužel, z historie nepříjemné zkušenosti", řekl nám úředník odpovědný za zdárný průběh návštěvy. "Rádi panu prezidentovi nabídneme hůl vlastní výroby, která je vyrobena z masivního olova, takže je příliš těžká na zvedání a nejsou v ní žádné výdutě vhodné k pašování hedvábných zámotků. Jako kompenzaci za určité nepohodlí po dobu návštěvy jsme připraveni panu prezidentovi na závěr darovat hedvábnou repliku české prezidentské standarty s nápisem Pravda vítězí v čínštině a s dvojocasou pandou."
----------------------
Nové informace poněkud mírní původní nadšení dánských zoologů, kteří měli radost, že do Dánska z Německa přešla smečka vlků včetně jedné samice, což by mohlo znamenat, že se v Dánsku po dvou stech letech díky migrantům narodí první dánské vlčí mládě. Analýza DNA totiž ukázala, že sice jde o vlky, ale jedná se s největší pravděpodobností o členy ruského motorkářského gangu Noční vlci, kteří v květnových dnech brázdí Evropu a připomínají výročí ukončení druhé světové váky.
----------------------
Na komunistické prvomájové manifestaci vzbudila největší zájem možnost udělat si selfie se čtyřiadevadesátiletým bývalým generálním tajemníkem KSČ Milošem Jakešem. Někteří čekající v dlouhé frontě byli ale pouhou fotografií s expolitikem trochu zklamáni, protože se omylem domnívali, že se konečně vrátila možnost koupit si aspoň na prvního máje u stánku kubánské pomeranče.
----------------------
Česká národní banka konstatovala, že cena kompromitujících politických materiálů na trhu před podzimními volbami postupně klesá, což by mohlo v důsledku vyvolat nenáviděnou deflaci. ČNB se proto chystá k druhému kolu intervencí na finančních trzích a je připravena tisknout a prodávat ohromné množství nových kompromitujících materiálů, po kterých je momentálně mezi spekulanty velká poptávka. Za české kompromateriály vytištěné ve velkém ve Státní tiskárně cenin hodlá ČNB nakupovat hodnotné kompromitující dokumenty na europolitiky. "Pokud tyto intervence budou probíhat delší dobu," připustil guvernér ČNB, "je pravděpodobné, že na nových emisích českých bankovek se již objeví oficiální informace: "Tato bankovka je kryta kompromitujícími materiály nejvyšší kvality a podobnými aktivy České národní banky."
----------------------
Poté, co premiér Sobotka požádal prezidenta o odvolání ministra financí Andreje Babiše, je podle expertů na křesťanské dějiny Babiš na nejlepší cestě stát se konečně mučedníkem. Hnutí ANO původně zamýšlelo v rámci předvolební kampaně ukázat mučednictví svého šéfa voličům názorně a předsedu hnutí ANO svrhnout podle tradice českých mučedníků z Karlova mostu do Vltavy. Dá se ale očekávat, že akce bude spíše symbolická a Babiš bude svržen jen do nějakého příjemného mělkého zatepleného rybníčku s lekníny, aby to pěkně vypadalo na kameru. Někteří zoopolitologové ale varují, že i takové víceméně symbolické svržení mučedníka do nádrže obývané žábami může být pro Andreje Babiše velmi nebezpečné, protože se proslýchá, že některé levicové anarchistické žáby se ministru financí chtějí pomstít za to, že nechal postavit největší české Čapí hnízdo.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich více než osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i všechny čtyři velké jubilejní výběry nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Pozn.: Reklama přede mnou, reklama za mnou, mohlo by se říkat v postmoderní verzi nejmenované klasické pohádky. Reklamou jsem totiž zahájili a reklamou i skončíme. Snad mám aspoň malou omluvu, že tuhle reklamu, určenou především novým čtenářům, kteří se na mém blogu ještě tolik neorientují, (si) dělám zcela zadarmo a bez náležitě svazujících obchodních smluv :-).

Na tomto blogu můžete najít velmi různorodé texty, např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Aktuálně si můžete prohlédnout třeba výběr mých TOP15 fotek roku 2016 v článku Vybrané fotky z roku 2016 anebo TOP fotomandel. Možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík (mé osobní zážitky ze slavnostního vyhlašování v Karlínském divadle najdete v článku Večer blogerů roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru).

Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi cca 1400 různorodými články z více než osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Cesta Ludvíka Vaculíka z Řehonůřky do Prahy a zpět

6. května 2017 v 16:37 | Petr Vápeník |  Výstavy

Dnes mám jeden původně zcela neplánovaný příspěvek. Dopoledne jsem se ale jako správný kulturní barbar ještě s nákupem v batohu zastavil na dobřichovickém zámku, protože jsem se v týdnu v novinách dočetl, že se tam koná jakási zajímavá akce. Samozřejmě v novinách psali, jaká akce to je, ale to jsem při své děravé hlavě obratem zapomněl a hned nato jsem zapomněl i to, v jakých novinách to bylo. Jediné, co jsem si pamatoval, bylo to, že když jsem si upoutávku přečetl, shledal jsem tu akci tak zajímavou, že se rozhodně musím na zámek jít co nejdřív podívat. Vyrazil jsem tedy v domnění, že do sálu, na který mám tak pěkné vzpomínky z už čtyři roky staré výstavy vlastních fotografií (kupodivu, původní webové stránky, které jsem k výstavě vytvořil, stále fungují: Výstava Obrazy ze zásvětlí), nakouknu, během dvou minut si vystavené věci letmo prohlédnu a půjdu si po svých. Jak už asi tušíte, tenhle záměr se mi naplnit nepodařilo, protože jsem na výstavě nakonec byl skoro půldruhé hodiny, abych si stihl všechno přečíst, prohlédnout a taky maličko poválet v hlavě a zavzpomínat.

Na dobřichovickém zámku je totiž až do příští neděle (i proto trochu pospíchám s touhle informací) k vidění výstava fotografií rodiny známého spisovatele a pro mne douhodobě moc zajímavého člověka Ludvíka Vaculíka. Není divu, k Dobřichovicím měl pan Vaculík mimořádně blízký vztah a myslím, že i Dobřichovice k němu. No a i na tomto blogu už jsme si kdysi "v blogovém pravěku" mohli přečíst malou upoutávku na knížku Český snář a dodneška bych dal krk za to, že jsem tu psal i o knížce Loučení k panně, ale bohužel jsem tento článek na blogu nenašel (???)



Ona "Řehonůřka" z názvu výstavy je louka poblíž nádraží v Brumově, kde si malý Ludvík se svými kamarády hrával na indiány, a dočíst se o ní můžete např. právě v Českém snáři:

Řehonůřka - vlastním jménem Arizona. Hnědá louka, vlnovitě stoupající k lesíku zaklíněnému do hlinité stráně. Nemohl jsem pochopit, nemůžu nikdy, jakou hrou a čeho došlo k jejímu stvoření a odkud roste její duševní osobnost. Nestačí mi snadné vysvětlení, že ze mne. Její tvary jsou výrazné jak tvar písmene A. Ten také není dílem vody, větru a času. Tady je trůnní pahorek, z něhož se celá prérie přehlédne a ovládne. Je to hlavní místo. Rozběhl jsem se po něm prudce a lehce, přelétl údolí a vyběhl na protější pahorek: ve svém lehkém černém plášti díval jsem se užasle zpátky a viděl, že hlavní místo šlo se mnou, je teď tady, kde jsem já. Prérie se celá přehlédne a ovládne odtud! Jsou to dva prostory přes sebe. Rozluštění?
.....Ještě jak zařídit jenom, aby to nikdy nikdo nezměnil! Z jednoho pahorku se na druhý oštěpem nedohodí, luk však tu dálku přestřelí. Z jednoho ani druhého vyvýšeného místa však pohled nepadne do všech příčných rýh, které dělají z prérie nepochopitelnou schovávačku indiánů, plížících se ovšem přísně po břiše. Ta hra se nedá hrát řevem a silou, ta se daří inteligencí, trpělivostí a mlčením na pravém místě. Ale pozor na les za zády, stojíte-li na pahorcích! Obrátil jsem se a vešel do směšného lesíka. Jeho podivuhodnost tkví v jeho složení: asi stovka všech druhů stromů, mohutného vzrůstu, vnořených do houštiny lísek. Živý vzduch, kdybych si ho tu nabral do nádoby, dovezl bych jej do Prahy? Nohy mi ujíždějí na hnijícím listí. Nevím, jak to popsat, moje bezradnost je jistě vidět na celé této kapitole od začátku. Z každého pahorku vede do lesíka chodník, oba se v nitru setkají na volném místě, odkrytém vždycky horkému slunci, atmosféra úplně džungelní. Letním lijákem přetížené haluzí stromů i keřů spojovávalo se v klenbu, pod níž vládla tma, pavouci a mravencové.
.....A tam byla jáma! Měřila asi dva metry krát tři, omyl, metr krát metr a půl. Každý do ní musel jednou spadnout, jak byla zastřena rostlinstvem! Z ničeho se nedalo poznat, k čemu byla, jak dávno ji udělali a kam dali vykopanou hlínu? Sypké a vlhké stěny neporostly dodnes ničím. Stál jsem teď nad jámou a hleděl do ní jak před čtyřiceti lety. Je stejná! Cítím, jak je teplá a čekající.
.....Vrátil jsem se na pahorek a několikrát se pokusil zas dohodit oštěpem na druhý, marně. Nedostal jsem se přes lípy v dolině. Při rozpřahování jsem se ve svém lehkém černém plášti na mokré prérijní trávě natáhl a zamazal.

(citace je z knihy Český snář, Atlantis 1990, str. 398-401 - deníkový záznam ze středy 12. prosince 1979)


Pan Ludvík Vaculík v Dobřichovicích osobně



Expozice o Ludvíku Vaculíkovi ve výstavním sále dobřichovického zámku. Měl jsem štěstí a potkal jsem v sále pana Jana Vaculíka, spisovatelova syna a spoluautora výstavy, který souhlasil s tím, že si pořídím pár fotografií pro blogový článek. Kvalita fotek odpovídá skutečnosti, že jsou pořízené jen mobilním telefonem, ale i tak jsem za ně rád.



Výstava sice není koncipovaná striktně chronologicky, odbočuje ke speciálním tématům - např. Politika, Dobřichovice, Pěsničky (je puštěný i zvukový záznam s písničkami v podání pana Vaculíka, však je o něm známo, že to byl výborný a náruživý zpěvák) nebo Ludvík Vaculík - fotograf (např. s moc pěknými fotografiemi Jana Zrzavého). Ale páteř výstavy je rozhodně formovaná plynutím času, ostatně na cestě životem z dětské "indiánské" Řehonůřky až po návrat do kraje dětství drahně po osmdesátce to snad ani nejde jinak.



Nejdéle času jsem strávil u panelu s názvem "Politika", kde jsou k vidění i články z dobového tisku (včetně hysterických reakcí v souvislosti se vznikem Charty 77) a fotky ze sledovaček StB, to vše v zajímavém protikladném sousedství s materiály pořízenými Vaculíkovými přáteli. Mimochodem, podrobné zdůvodnění Vaculíkova vyloučení z KSČ je podle mne doslova skvostným dokumentem, ze kterého citlivý a inteligentní člověk s trochou rozhledu získá v kondenzované podobě takovou dávku dobových reálií, že snad ani nemusí studovat podrobnosti.





Jeden výstavní panel je věnovaný speciálně životu v Dobřichovicích, v domě postaveném na konci 19. století Františkem Topičem, známým pražským nakladatelem.



Do návštěvní knihy jsem si dovolil napsat něco v tom smyslu, že výstava ukazuje, z jak různorodých obyčejných barev se skládal obraz neobyčejného člověka. Není divu, že důležitou roli hrály i přátelské vztahy s četnými výtvarníky.



Poslední fotografií výstavy je černobílé zátiší ze spisovatelovy pracovny pořízené v roce 2016, kdy už bohužel pan Vaculík nebyl na tomto světě. Zemřel v červnu 2015, několik týdnů před svými 89. narozeninami.



Jak se ukázalo, onu upoutávku na výstavu jsem si přečetl v Lidových novinách. Kde ostatně jinde, když právě s nimi byl Ludvík Vaculík spojen dlouholetým vztahem a v nich jsem si týden co týden četl jeho texty? Texty, ve kterých byly někdy obsaženy nostalgické vzpomínky na dětství, jindy břitké kritické odsudky a jindy zase prostou lidskou zkušeností nabitá dobřichovická připodotknutí. Na to všechno jsem si při návštěvě dobřichovické výstavy vzpomněl a jsem za to připomenutí moc rád.



Výstava potrvá už jen do neděle 14. května, takže s článkem trochu spěchám pro případ, že byste třeba měli o příjemných jarních víkendech do Dobřichovic cestu. Podle toho, co mi říkal pan Jan Vaculík, se ale počítá s tím, že výstavu bude možné uspořádat znovu na jiných místech, třeba v knihovnách, ve školách, podle možností a zájmu.

Myslím, že by pan Ludvík Vaculík měl z tohoto milého rodinného, civilního, komorního a přitom obsažného připomenutí radost. A myslím dokonce, že ji má.


xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Pozn.: Na tomto blogu můžete najít velmi různorodé texty, např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Aktuálně si můžete prohlédnout třeba výběr mých TOP15 fotek roku 2016 v článku Vybrané fotky z roku 2016 anebo TOP fotomandel. Možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík (mé osobní zážitky ze slavnostního vyhlašování v Karlínském divadle najdete v článku Večer blogerů roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru).
Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi cca 1400 různorodými články z více než osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

O padlém andělu (a padající vládě)

4. května 2017 v 18:35 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Jak napovídá historická i zcela současná zkušenost, ve vládách po celém světě většinou žádní andělé nesedávají. Proto je v okamžiku, kdy za poněkud chaotických okolností a tradičně ostudných projevů zdejší politické pakultury padá naše česká vláda, možná zmatečné psát článek o padlém andělovi. Ten anděl, o kterém dnes budu psát, ale nemá s českou vládou moc společného, snad jen to, že na vládě do určité míry závisí, jestli padlým být jednou přestane. Ale mnohem bezprostřednější souvislost než s padající českou vládou má tentokrát kupodivu padlý anděl se mnou, a to se nepovažuji ani za padlého, natožpak za anděla.

Není to tak dávno, co jsem v jednom speciálním fotografickém článku zde na blogu představoval nádherný a běžně veřejnosti nepřístupný Nový matematický sál pražského Klementina a přilehlé prostory. Měl jsem kdysi z toho focení různorodé pocity: Jednak jsem byl moc rád, že jsem měl tuhle příležitost; i nakouknutí do těch krásných míst pro mě bylo svátkem, natož když jsem mohl skoro hodinu fotit (stihl jsem udělat cca 150 fotek, z nichž asi čtvrtina se dala rozumně použít pro představení zajímavého místa, 16 jsem jich skutečně v článku zveřejnil). Na druhou stranu jsem ale měl i pocit určitého provinění, protože akce byla dost partyzánská a - i když normálně publikuji reportáže co nejdřív, aby byl přenášený zážitek co nejčerstvější - tentokrát jsem z čistě praktických důvodů s článkem docela dlouho počkal, abych nějak neohrozil své "spolupartyzány" :-).

Shodou okolností jsem se těsně po publikování článku dozvěděl, že se v mezidobí odehrála pozoruhodná událost: Jeden z andělů, kterého jsem rovněž fotil - dokonce teleobjektivem, protože byl až u velmi vysokého stropu a já chtěl zachytit detaily, protože se mi soška líbila - spadl a rozbil se. Není tolik důležité, za jakých to bylo okolností, důležité je to, že festovní padající barokní anděl cestou od stropu k podlaze nikoho nezabil, ač k tomu rozhodně měl všechny předpoklady, a sám přesně podle pravidel gravitace (ke kterým by měl mít jako anděl z prostředí Matematického sálu úctu) dopadl tvrdě na zem a rozbil se.

Dalo by se říct, že by něco takového neměl být až takový problém: Prostě se posbírají rozbité kousky, které se dají dohromady, dá se pozor, aby výsledek byl opět andělem barokním a ne picassovským, a anděl se opět umístí do svých přístropních výšin, jen se o něco lépe upevní, aby se jeho vražedným (s)pádům učinila přítrž. Leč, odpovědní činitelé narazili na drobný praktický problém: Andělé v místnosti jsou - jako správní obyvatelé prostor věnovaných matematice a fyzice - vybaveni i různými vědeckými a technickými proprietami (tu dalekohledem, onde zase příručním trojúhelníkem pro rýsování), které se při pádu z takové výšky snadno odlomí a poničí. I když se nikam neztratily, protože na podlaze díky překotně vynulované potenciální energii pozbyly choutek dále se pohybovat, pohříchu se ukázalo, že nikdo vlastně přesně neví, jak byly s andělem pospojované. Andělů je zřejmě v Klementinu na starých knihovních skříních u stropů tolik, že řádně zdokumentováni jsou jen ti nejcennější, mezi které právě ten náš padlý anděl bohužel nepatřil.

A tu se ukázalo, že fotografie padlého anděla z předpádobého období existuje, takže by mohla dobře posloužit pro rekonstrukci. Ano, existuje u mne na blogu a v mém počítači. I když nebyla pořízena úplně v souladu s pravidly dané instituce, faktem zůstává, že anděl je na ní zachycen věrně a detailně, takže - pragmaticky vzato - může dobře posloužit restaurátorům a andělským fyzioterapeutům, kteří se spojenými silami pokusí anděla dostat zpět do původní barokní formy.

Detail anděla. Sice má dobré vybavení pro geometrii, ale mechanická rovnováha mu ještě dělá určité problémy. Ani křídla, bohužel, moc nepomohla...



Pohled z trošku větší vzdálenosti, aby bylo vidět, jak přesně byl anděl na knihovně usazený. Ona to tedy, mezi námi, musí být otrava několik set let stát pořád na jednom místě a ve stejné póze. Nedivím se zvídavému andělovi, že zatoužil po změně, i když spojené s rizikem, že si natluče svůj andělský nos.



A - už jen pro doplnění - záběr z ještě větší vzdálenosti, tentokrát už nikoli teleobjektivem. Možná kdyby mu někdo přistrčil ty schůdky, následky nemusely být tak fatální.



Nu, byl jsem tedy osloven, jestli bych pro účely renovace padlého klementinského anděla fotografii neposkytl, a přiznávám, že jsem po této možnosti nějak se Klementinu revanšovat za svou dávnou partyzánskou fotoakci, a ulevit tak svému přecitlivělému svědomí, chňapl velmi rychle, dříve, než se ukáže, že neoficiálních fotek existuje víc.

Poskytne-li tedy padající česká vláda v budoucnu Klementinu dostatek prostředků, aby z nich šel zrenovovat padlý anděl, moje fotky by měly restaurátorům poskytnout dostatečné vodítko, aby se aktuální andělské puzzle dalo uvést opět do původního stavu. Jestli bude něco podobného platit i pro naši rozhašteřenou a rozklíženou vládu, to se teprve ukáže, ale mám dobré důvody tomu moc nevěřit; v tomto případě očekávám právě spíš picassovskou verzi, která se bude se svým předobrazem shodovat pouze v názvu.

Vlády mají totiž - navzdory mnohdy barokně boubelatým ministrům - k barokním andělům opravdu dost daleko! :-)


xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Pozn.: Na tomto blogu můžete najít velmi různorodé texty, např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Aktuálně si můžete prohlédnout třeba výběr mých TOP15 fotek roku 2016 v článku Vybrané fotky z roku 2016 anebo TOP fotomandel. Možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík (mé osobní zážitky ze slavnostního vyhlašování v Karlínském divadle najdete v článku Večer blogerů roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru).
Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi cca 1400 různorodými články z více než osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Další články


Kam dál