Tucet fotek ze střechy paláce Lucerna

Včera v 20:27 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Pozn.: Dnes je mimořádná neděle, protože po dlouhé době publikuji během jediného dne hned dva články: Kromě tradičních Nedělních miniglos ještě následující fotočlánek, který jsem vám chtěl nabídnout co nejrychleji, kdybyste se na střechu Lucerny ještě v následujících třech dnech chtěli zajít osobně podívat. Nechtěl bych ale samozřejmě, aby nový článek jako tradičně odsunul Nedělní miniglosy do pozadí a do říše rychlého zapomnění, přece jen, vymyslet podobné glosy dá nějakou práci, tak ji nechci jen tak zahodit. Proto sem ještě dávám speciální odkaz a upozornění: Milí čtenáři, nebojte se, Nedělní miniglosy č.415 vyšly, stačí kliknout na odkaz a hned si můžete přečíst jako každou neděli informace o vybraných společenských a politických událostech uplynulého týdne. S notnou dávkou nadhledu, samozřejmě, jako vždy. Aspoň doufám :-).

O sobotách bývám poslední dobou tradičně líný. Tedy ne, že by to bylo v jiné dny o moc jinak, ale sobota bývá v tomto směru extrémní. Navíc teď ve druhé půlce prázdnin trošku nervózně čekám na jednu pro mě velmi důležitou zprávu, tak mám tendenci zvládnout během prvního víkendového dne méně, než by se slušelo, a občas nepokrytě lenošit. No a protože něco podobného po dopoledním příchodu z dobřichovických farmářských trhů hrozilo i tentokrát, vynadal jsem si a rozhodl se udělat si odpolední a večerní výlet do centra Prahy, konkrétně do paláce Lucerna. Věděl jsem totiž z článku na blogu Praga magica (děkuji za upozornění), že je právě na jediný týden pro veřejnost přístupná střecha nádherného paláce Lucerna, o které jsem zatím vždy jen slyšel vyprávět. No a protože od šesti hodin přímo v kině Lucerna promítali film syna a otce Svěrákových Po strništi bos (psal jsem zde na blogu kdysi článek o stejnojmenné knize Zdeňka Svěráka), řekl jsem si, že spojím večerní program s odpoledním a na střechu si ještě před filmem zajdu, abych získal nějaké netradiční pražské fotopohledy.

Na střechu se návštěvníci nechávají vyvézt krásným starodávným paternosterem (moc jich už dnes v centru Prahy v provozu není, já vím o třech, ale nejsem si jistý, jestli všechny fungují. Teď mohu potvrdit aspoň to, že funguje ten v Lucerně. Nic velkokapacitního, každá kabinka je tak akorát pro dva, ale přesto fronta zájemců o výhledy ze střechy odsejpala docela svižně. A když dorazíte do čtvrtého patra a ještě jedno vyjdete po schodech, ocitnete se na pozoruhodně členité střeše s výhledy nejen na další střechy v bezprostředním okolí, ale třeba i na oblý vrch Petřín.



Střešní cestičky se dovedně proplétají po terasách, schodištích a propojovacích lávkách a vy brzy zjistíte, že i když lidí je tu spousta, dá se tu velmi dobře dýchat, o dost lépe než dole v ulicích.



Střešní terasy jsou vybaveny dřevěnými podlážkami. Je patrné, že střecha paláce by potřebovala ráznou rekonstrukci, například zábradlí nebudí dojem nijak zvlášť pevné opory. Rekonstrukční práce zjevně probíhají a cílem Ondřeje Kobzy, který za zpřístupněním střechy paláce stojí (pronajal si střechu pro tento účel od rodiny Havlových), je zřízení stálého fungujícího prostoru, kde by bylo možné pořádat kulturní akce. Předpokládám, že právě na tyto aktivity padne veškeré vybrané vstupné 100 Kč na osobu).



I když lidí je na střeše paláce požehnaně, prostor je tak velký a členitý, že se dá snadno najít místečko jen pro sebe, ať už pro posezení s přáteli, pro rande nebo pro výběr zajímavého fotozáběru. Každou chvilku míjíte nějakou partičku, která popíjí kávu, něco pojídá, hraje na kytaru anebo jen tak vášnivě diskutuje.



Pod na pohled trochu vachrlatými lávkami prochází dole rušná pasáž Lucerna. Ale všimněte si - nad námi jsou ještě další čtyři patra. Ukažte mi nějakou podobnou střechu, na které můžete procházet pěti patry teras.



Ano, pasáž vede dole pod skleněnými dlaždicemi přivádějícími odtud denní světlo. A další tři patra prostor za okny různých tvarů, prostor, do kterých mohou "střešníci" nakukovat, ale nikoli vejít.



Ze střechy se otevírají i velmi zajímavé výhledy na okolní domy. Podobné "odvrácené strany turistické načančanosti" mám moc rád. A v některých místech se dají najít i milé detaily: Co třeba to na plechové střeše namalované nenápadné usměvavé sluníčko vpravo nahoře? :-) Tak aspoň to posílám jako náhradu svého vlastního povzbudivého úsměvu na adresu, která je pro mě nejdůležitější.



Jsme na střeše, tak se nesmíme divit, že občas na nás foukne něco z nitra zdejší vzduchotechniky, že si můžeme sáhnout na docela obyčejné saze ve starodávných cihlových komínech a k mání jsou i novější komíny plechové.



Výhled směrem k dalšímu velkolepému paláci U Nováků. Docela by mě zajímalo, jestli se dá nějak dostat do toho vyhlídkového "střešního domu", který dosahuje ještě výš nad úroveň paláce Lucerna. Ostatně, řekl bych, že něco podobného nenapadlo jenom mne, když jsem viděl mlsné pohledy dalších lidí, kteří se rozhlíželi právě tímto směrem :-).



Střechy tohoto bloku domů tvoří velmi zvláštní svět, o kterém lidé procházející po Václavském náměstí a okolními ulicemi nemají ani tušení. Trochu mi to připomnělo podobný svět vysoko nad ulicemi centrální Vídně, který je plný pozoruhodných zahrádek, odpočinkových zákoutí, teras tamějších drahých bytů a uměleckých ateliérů. I tady v Praze si každý, kdo sem na střechy má přístup, rád zařídí malé zákoutí, kam si může sednout, rozhlédnout se a nadechnout.



Ještě jednou pohled, do kterého se vešlo nejvíc z celkového "střešního panoramatu". Neměl jsem s sebou bohužel objektiv s extrémně krátkým ohniskem, ale slyšel jsem, že pro velký úspěch této akce chtějí organizátoři něco podobného zopakovat i někdy v září a v říjnu. Je tedy docela možné, že si pak ještě skočím dokončit kolekci fotek i o pár kousků pořízených opravdu širokým sklem. Mimochodem, jak už jsem uvedl, pod lávkami prochází pasáž Lucerna propojující Štěpánskou a Vodičkovu ulici. Při spodní hraně fotky je vidět skleněná kupole, která se nachází přímo nad vstupem do kina Lucerna a visí v ní dnes už docela proslulá socha svatého Václava sedícího na hlavou dolů zavěšeném koni (autor David Černý, rok 2000). Je právě 17:45, tak snad pod tou kupolí za chvilku seženu aspoň jeden lístek na představení od šesti.



Co by to bylo za vyhlídku, kdyby z ní nebyl vidět Pražský hrad? Ano, z nejvyššího patra se otevírají krásné výhledy na hrad i na druhou stranu k Národnímu muzeu, z netradičního úhlu jsou vidět i kostelní věže v centrální Praze.



Pokud vím, vstup na střechu paláce Lucerna by měl být možný až do středy 23. srpna, tak kdo se chce mrknout na Prahu z ne úplně tradičního úhlu, ještě má příležitost. Další akce by měly následovat na podzim a záležet bude nejspíš i na tom, jak budou pokračovat rekonstrukční práce.

A jak dopadla moje návštěva starobylého prvorepublikového kinosálu? Lístek jsem sehnal, film jsem viděl a článek o něm samozřejmě napíšu, dočkejte času; uznejte, že tři články během jediného dne, to už by bylo opravdu moc. Fotoreportáž ze střechy Lucerny dostala přednost, protože ještě může posloužit jako rychlá inspirace pro všechny, kteří nebudou tak líní, jako bývám o některých sobotách.

Tuto sobotu to ale naštěstí neplatilo :-).
 

Nedělní miniglosy č.415

Včera v 14:38 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy




V uzavřeném prostoru vybuchlého skladu vojenského materiálu ve Vrběticích se poslední dobou koncentruje stále více divokých prasat. Zoologové sice tvrdí, že jde o projev logické snahy divočáků skrýt se v místech, kde nejsou rušeni člověkem, ale předseda SČDD (již před několika týdny v Nedělních miniglosách zmíněné Strany českých demokratických divočáků) vysvětluje situaci zcela jinak: "Nevím proč by inteligentní čeští divočáci neměli mít stejné právo na trochu toho adrenalinového povyražení, jako mají lidé. Když mohou lidé bez překážek ze strany státu skákat z mostů na pružném laně, lézt po skalách bez jištění, střílet po sobě speciálními střelami, sjet se lehkými drogami na nelegální technopárty nebo sledovat sobotní programy z archivu České televize, myslím, že by neměli divočákům v adrenalinové zábavě bránit." Podle informací Nedělních miniglos je aktuálně nejoblíbenější zábavou černé zvěře ve Vrběticích analogie lidské hry "Černý Petr" s názvem "Černý žalud", která je založena na tom, aby zábavymilovná prasátka správně rozeznala velký a chutný žalud od malého nechutného ručního granátu.
----------------------
Podle zprávy Kanceláře prezidenta republiky je prezidentův zdravotní stav nadále vynikající, dokonce lepší než při jeho nástupu do prvního funkčního období. Prezidentovi lékaři tuto informaci oficiálně nekomentovali, ale Nedělním miniglosám se neoficiálně svěřili se svými obavami, co vše by mohlo nastat, kdyby toto zlepšování stejným tempem pokračovalo.
----------------------
Představitelé baskické organizace ETA, Irské republikánské armády, italských Rudých brigád a německé Frakce Rudé armády vydali společné prohlášení požadující zachování tradičních a přirozeně se vyvíjejících evropských křesťanských hodnot a kulturních zvyklostí, které jsou v poslední době zásadně ohroženy vpádem s Evropou zcela neslučitelné mentality muslimského světa.
----------------------
Jihoafrická vláda uvedla ve svém oficiálním prohlášení, že po nepěkných zkušenostech s prvním případem bude bojovat za zásadní omezení migrace osob z České republiky. "Původně jsme doufali, že dojde k výraznému obohacení našeho pracovního trhu, kde poslední dobou velmi chybějí kvalifikovaní krejčí, krejčíři a švadleny, ale první negativní zkušenosti nás nabádají k obezřetnosti, tím spíš že kapacity jihoafrických věznic jsou omezené a první český migrant prostřednictvím svých právníků výslovně odmítl vzít svým spoluvězňům míry na novou vězeňskou uniformu."
----------------------
Bývalý policista Karel Kadlec u soudu vypověděl že si nepamatuje, jak v opilosti naboural několik desítek automobilů. Podle svých slov si před usednutím za volant vzal jako obyčejně silné prášky na spaní a alkoholem je zapil až v okamžiku, kdy se mu zdálo, že dostatečně nezabírají. Odborníci ze spánkové laboratoře potvrdili, že pan Kadlec má zcela jiné fáze spánku než běžní lidé, které mu umožňují spát a zároveň řídit automobil: "Zatímco spánek obyčejných lidí sestává z fáze REM a několika fází NREM, potvrdili jsme, že spánek pana Kadlece tvoří speciální fáze, které jsme pojmenovali jako fázi KADLEC a několik fází NKADLEC," řekl nám šéf laboratoře. "Upřímně řečeno, jsme moc rádi, že se pan Kadlec jmenuje právě Kadlec a ne třeba Or nebo Orský, protože by se analogicky vytvořené názvy nových fází spánku nemusely líbit správcům norských fondů, které na provoz naší spánkové laboratoře formou grantů přispívají."
----------------------
Česká republika, jak se zdá, opět obohatí světovou politologii o zcela nový a dosud nepopsaný případ: Zatímco trestní stíhání bývalých premiérů je ve světě docela běžné a v některých zemích jsou trestně stíháni i premiéři právě vládnoucí, Česká republika je jednou z prvních zemí, kde by měl být oficiálně stíhaný pravděpodobný budoucí předseda vlády. "My se na tu netradiční situaci samozřejmě už s předstihem připravujeme," potvrdil nám mluvčí pankrácké věznice, "takže dokončujeme rekonstrukci klimatizované vězeňské místnosti chráněné proti odposlechům, kde bude moci nerušeně probíhat zasedání vlády, kdykoli to bude situace vyžadovat." Podle informací NMg je ochotno vyjít vstříc i Ministerstvo vnitra, které je připraveno zapůjčit favoritovi voleb špičkově vybavený vězeňský vůz pro objíždění republiky v rámci volební kampaně. "My politici si musíme pomáhat," uvedl ke své nečekané nezištné pomoci ministr vnitra Chovanec. "Nikdo z nás ostatně neví, kdy budeme podobnou pomoc sami potřebovat."
----------------------
V USA by měla konečně vyjít souborná kniha nejlepších tweetů amerického prezidenta Donalda Trumpa. Souběžně vzniká v českém Výzkumném ústavu pro vlněné tkaniny kontroverzní ale striktně odborný český překlad s pracovním názvem Sportovní elegance Donalda Trumpa aneb Tvíd - to je moje!



Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich více než osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i všechny čtyři velké jubilejní výběry nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Kromě glos politického a společenského dění najdete na mém blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Velká povodeň aneb Když máte jedinou minutu na opuštění domova

Středa v 22:54 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Patnáct let! Přesně tolik času v srpnu uplynulo od nejrozsáhlejších novodobých povodní na českém území. Stylové by bylo říct, že od té doby už uplynulo hodně vody, naštěstí i té, které bylo před patnácti lety v některých místech tolik, že vypadala, jako by už nikdy odtéct neměla. Však mě znáte - jak je někde nějaké podobné povyražení, mám tendenci se ho zúčastnit. Nebo lépe řečeno, tentokrát jsem spíš "byl zúčastněn", ani jsem nemusel cestovat do žádných exotických destinací. Zkusím tedy zavzpomínat v pár roztěkaných myšlenkách na jeden z největších adrenalinových zážitků svého života, protože jak se správně říká: Zážitek nemusí být pěkný, hlavně když je silný. No a můj patnáct let starý zážitek z mého tehdejšího domova v Rokycanech opravdu silný byl.

Naší rokycanskou povodní jsme o dva dny předběhli Prahu (konečně aspoň v něčem). Přitom v den, kdy povodeň do Rokycan přišla, jsem ještě dopoledne byl se svou bývalou manželkou na návštěvě u mých rodičů ve Staňkově. Okouzleně jsem fotil rozvodněnou Radbuzu analogovým foťákem, prvním slušnějším, který jsem si kdy pořídil, a přemýšlel jsem, jak moc asi prší u nás doma. Už cestou vlakem do Rokycan bylo vidět, že vody je opravdu hodně, koryto Klabavy už bylo hnědavé vodě malé. Pořád jsem si ale říkal, že je šance, že nejvíc vody bude přicházet z centrálních Brd, zatímco náš tehdejší dům stojící vedle malého Boreckého potoka, který za běžných okolností i celkem malý pes přebrodí bez rizika, že si vodou umorousá břicho, nebude - napájen vodou z klidnější oblasti - vyvádět žádná větší alotria.

Hned na zahradě ovšem bylo vidět, že si tuhle jedinečnou příležitost k revolučnímu běsnění potok tentokrát nenechá ujít. Voda z břehů potoka vystoupala už mnohokrát, ale poprvé za mnoho let bydlení se začala "vlévat" až na zahradu, což nastalo, až když k běžné hladině přibyly tak 2-3 metry. Odpoledne se nám ještě zahradu po vyvýšených ostrůvcích země podařilo přeskákat relativně suchou nohou. V přízemí domu bydleli manželčini prarodiče, oběma přes 80 let. Protože pořád silně pršelo a voda stoupala, chtěli jsme je dostat co nejdřív do bezpečí, ale zatvrdili se, dědeček prohlásil něco v tom smyslu jako kdysi král Jan, že ve svém domě raději hrdinně zemře, než aby z boje s velkou vodou utíkal a provokativně si začal ohřívat páreček k večeři.

Já jsem mezitím telefonoval s Turnerovou chatou, kam jsme měli druhý den přijet na dvoutýdenní dovolenou a začínalo být jasné, že nebude kudy přijet, protože Sušice je pod vodou a stejně tak i další přístupové cesty, takže z rekreování logicky sešlo. Hladina zatím na zahradě stoupala a rychlost proudu se zvětšovala, takže když bylo vody po kolena a dům byl už ze všech stran obklopený vodou, zkusil jsem znovu přesvědčit stařečky, že je situace vážná a bude ještě vážnější. Dědeček si mě pohrdavě změřil jako zbabělce, který není hoden ani slova odpovědi. Napadlo mě, že nebude od věci - když to ještě jde - dojít si do garáže aspoň pro starou kánoi (i když i kolesový parníček by se dobře uplatnil) a "zaparkovat" ji v pohotovostní poloze přivázanou ke vchodu do domu. Ukázalo se, že to nebyl úplně hloupý nápad.

Když se začalo stmívat a vody na zahradě bylo už skoro po ramena, objevili se na chodbě nečekaně stařečci v pršipláštích a s cestovními batůžky, jako by se chystali na branné cvičení. "Tak my bychom možná přece jenom odjeli, jestli to ještě půjde." Povedlo se nám v rychlosti dohodnout s příbuznými jejich odvoz mimo povodňovou oblast, i když už i cestování auty bylo problematické, protože některé úseky silnic byly neprůjezdné. Postupně jsme přes rozbouřenou zahrádku - už za tmy - přeplavili na loďce dědečka i babičku; byli to staří vodáci a brali to naštěstí pořád optimisticky jako nějakou dobrodružnou výpravu. A dobrodružné to docela bylo: Například proto, že nejsilnější proud byl právě u zahradní branky, jsme si museli prostříhat únikovou cestu drátěným plotem, jako bychom překonávali železnou oponu na komunistické hranici. Ještěže nám na rozdíl od některých případů na hranicích neskočil na krk cvičený srdnatý Šarik!

Metr vody už byl tou dobou i v domě, do kterého jsme se vrátili, abychom nějak přečkali ne úplně příjemnou kritickou noc. Elektřina už byla dávno vypnutá, netekla voda, ze sklepa se ozývaly strašlivé zvuky, jak se za dlouhá desetiletí nastřádané haraburdí mlelo ve vodním proudu jako v bubnu obrovské pračky (řeknu vám, není nad dobře uskladněné kompoty! :-)). Každých pár minut jsem starostlivě měřil stoupající hladinu, spíš jen proto, abych aspoň něco dělal, když už situaci prakticky nemůžu ovlivnit. Domu jsem ale - vlastně ani přesně nevím proč, snad proto, že při jeho stavbě se se sousedstvím potoka zjevně počítalo - stoprocentně důvěřoval. Kolem druhé hodiny v noci voda stoupat přestala a dokonce začala polehounku a velmi, velmi neochotně klesat. V tu dobu stál náš potemnělý dům osamoceně (na úplném kraji města, spíš ještě za ním a hlavně vodou od města zcela odříznutý) uprostřed dravé hluboké řeky, jako kdyby kolem netekl maličký potok, ale valily se tudy vlny Orinoka.

Dobrý pocit z toho, že hladina kulminovala, nám vydržel asi deset minut. Poté otevřenými domovními dveřmi (kvůli proudu vody bylo marné snažit se je zavírat) k nám vrazili hasiči a sdělili nám zvýšenými hlasy, že musíme okamžitě vypadnout, protože na rybníku nad námi povolila hráz a asi tak do dvou minut přitečou další tři metry prudké vody. "Máte jednu minutu na opuštění domu. Všechno to tu za chvíli spadne!" vyřkli hasiči nemilosrdný ortel. Docela rychlý obrat ze situace, kdy se už už zdálo, že to nejhorší je za námi a čeká nás optimistické kuropění a víceméně šťastný zítřek. V katastrofickém filmu je takový dramatický zvrat jistě příjemným zpestřením děje, ale můžu potvrdit, že naživo to není nic moc.

Jedna minuta umí být zatraceně dlouhý čas, třeba když vás tasí z chemie a vy jste právě nějakým nedopatřením úplně dutí. Ale v téhle situaci to bylo jen pár mrknutí oka. Jak se tak rychle zorientovat? Co si vzít s sebou do kapsy, když na rozmyšlení máte jen pár vteřin? Peněženku, doklady (kde sakra jsou?)… A ještě v předsíni jsem se krok vrátil, abych popadl za řemínek - tehdy skoro novou - pohozenou fotozrcadlovku (samozřejmě tehdy ještě analogovou, na kinofilm), kterou jsem ještě ráno fotil ve Staňkově rozdivočelou Radbuzu. Nevím, proč mě tehdy napadl právě foťák, v té době jsem fotil jen velmi málo a "rekreačně", bylo to všechno čistě intuitivní konání, přemýšlení je, zdá se, v okamžiku vážného nebezpečí docela přepych. Za vyměřených 60 vteřin už jsme po "evakuačním" laně ručkovali napříč bouřící řekou, která byla ještě před pár hodinami příjemně stinnou a místy i rozkvetlou zahradou (ještěže dědeček s babičkou už tou dobou byli v teple kdesi v Karlových Varech), s nimi by to bylo všechno mnohem komplikovanější.

Chvíli jsme čekali na návrší nad domem, ale očekávaná "velevlna" nepřicházela. Zpáteční cesta nebyla možná, tak se nám nakonec podařilo dostat ke známým, kde jsme přečkali noc. Na sobě mikinu a kraťasy, v kapse pár rozmočených bankovek, občanku a pas. Na ruce foťák, který jsem při překotné evakuaci kompletně utopil, ostatně sebe téměř taky, ale jak sebe, tak i foťák, se mi nějakou souhrou náhod podařilo z kalného proudu zase vytáhnout. Nikdy předtím ani potom jsem neměl tak jasně a jednoduše vyjmenované položky veškerého svého osobního majetku. Vše ostatní zůstalo v potemnělém domě, jemuž povodeň a protrhávající se hráz rybníka odpočítávaly poslední vteřiny.

Jedna z mých nejúspěšnějších analogových fotek, kterou jsem ještě udělal "utopeným" foťákem. Je na ní Vydra právě poblíž Turnerovy chaty, při jednom z výrazně menších vzedmutí hladiny v úplně jiném roce (obrázek jsem na blogu už kdysi publikoval a byl i součástí mé dobřichovické fotovýstavy před čtyřmi lety). Z rokycanské povodně se mi bohužel žádný záběr nedochoval, protože již exponovaný film jsem místo ve vývojce vymáchal ve vlnách Orinoka a od té doby byl fotoaparát zcela nefunkční.



Zde nastává další zásadní zlom v ději, tentokrát směrem od dobrodružství k nudě; popravdě - ne, že bych se zrovna zlobil. Velká vlna vody z rybníka totiž nakonec nepřišla. Hráz rybníka se výrazně posunula a zdeformovala, ale nakonec nápor vody z posledních sil udržela. Dům oproti všem předpokladům zůstal stát. Rybník se pak musel vypustit a skoro deset let trvalo, než opravená hráz měla zase co zadržovat. To už jsem ale dávno v Rokycanech nebydlel, protože mne úplně jiný proud zanesl po určitých peripetiích až do Dobřichovic. Zatím ještě - ač ve vodě neplavec - v tomto proudu stále plavu, i když asi nemám zrovna učebnicový styl.

Voda opadla docela rychle, to je v případě povodní výhoda potoků oproti velkým řekám, hned druhý den se nám podařilo přes zahradu k domu dostat, vyzdvihnout utopenou kánoi a zabezpečit dům proti nenechavcům. Za další den jsme se mohli vrátit. Byt v patře, který jsme obývali, byl netknutý a vše bylo na svém místě, přesně tam, kde jsme se s tím "o povodňové noci" potichu rozloučili. Zvláštní pocit, když se v pořádku shledáte s tím, co už jste v duchu považovali za beznadějně odepsané. Když jsme zjistili, že dům zůstal a zůstane stát, byla to čistá euforie, kterou jsem pak mnohokrát intenzitou radosti překonal až po mnoha dalších letech a v úplně jiných souvislostech, když už jsem s Rokycanami neměl prakticky nic společného a můj život se ve srovnání s obdobím povodně úplně změnil ve všech směrech.

Dvoutýdenní dovolená místo na obdivování peřejí na Vydře padla celá na "chuťovkový" úklid po povodni (doporučuji především těm, kterým dělají dobře lázeňské bahenní zábaly), vysoušeče běžely až do příštího léta. Zahrada, která se zpočátku zdála být zcela zničená, po pár dnech úklidu a několika hygienických deštících (ze kterých jsme byli vždycky na nervy) úplně obživla a nikdy se jí nedařilo tak dobře jako v týdnech a měsících po povodni. Docela jsem tehdy začal chápat, co asi znamenaly "zúrodňující povodně" kolem staroegyptského Nilu. Z celého vybavení sklepa přežil povodeň paradoxně jen malý, dobře zauzlovaný igelitový sáček se sádrou :-).

Ještě dalšího půl roku jsem bojoval s občasnými "úlety mysli", kdy v noci po návratu z práce - i když bylo úplné sucho a voda v potoce nebyla skoro vidět - jsem měl chvílemi neodbytný panický pocit, že když otevřu branku od zahrady, smete mě obrovský proud vody. Rozumová úvaha byla tomu pocitu úplně ukradená. Časem to přešlo.

Utopený foťák byl tři týdny mrtvý a zamlžený, ostatně proto nemám z povodně ani jeden vlastní obrázek. Po třech týdnech vysoušení aparát pípnul a začal nečekaně opět fungovat. Od té doby jsem začal fotit čím dál víc a poctivěji, pořídil jsem si postupně dva lepší a modernější aparáty, ale ten starý "povodňový" analog si sebou občas beru na focení i dnes, protože funguje i s novými objektivy a focení na film má svoje kouzlo, tajemství (vůbec netušíte, co jste vlastně vyfotili) a oproti digitálnímu snímání může být v řadě situací vhodnější a poskytující kvalitnější výsledek.

Jeden z loňských záběrů Hučivé Desné pár kilometrů od Koutů nad Desnou v Jeseníkách. I tento záběr je dělaný "povodňovým" fotoaparátem, dnes už vlastně vejminkářem, který vždy dlouhé měsíce v klidu odpočívá s fajfkou na zápraží a pak se občas vydá na dobrodružnou výpravu. Jako kdysi při povodni zmínění stařečci, kteří - byvše nakonec uchráněni od nejnepříjemnějších povodňových zážitků - byli asi po týdnu po návratu domů paradoxně v nejlepší náladě z celé rodiny.



Patnáct let! Tehdy jsem ještě neměl blog, takže jsem nemohl publikovat žádné on-line zážitkové povodňové reportáže. Tak jsem aspoň zavzpomínal na pár intenzivních zážitků, které se člověku zaryjou do paměti, i když jinak většinu z toho, co prožil, překryjí úplně nové intenzivní a neobyčejně radostné vjemy - třeba ty v podobě zcela nedestruktivní a báječné povodně citů. A já můžu jen odhadovat, co bych si s sebou vzal, kdybych ještě někdy - nedej Bože - dostal jedinou minutu na opuštění místa, které je mi domovem. A protože jsem si na vlastní mokrou kůži vyzkoušel, jaké síly takové konání řídí, troufám si odhadnout, co bych všechno stihnul strčit do kapsy u kraťasů. Kraťasů pohříchu o dost širších než byly ty před patnácti lety, jedné temné srpnové rozbouřené noci :-).

P.S.: Ona je to podobná otázka jako ona často opakovaná hypotetická "co byste si vzali s sebou na opuštěný ostrov". Nebudu vás trápit podobnými "robinsonádami", ale zeptám se čistě prakticky na základě vlastní popsané zkušenosti, že něco takového se prostě může stát: Schválně, co myslíte, že byste si s sebou vzali vy, kdybyste se dostali do podobné situace, vy měli jen minutu na odchod a vteřiny zatraceně rychle ubíhaly?
 


Nedělní miniglosy č.414

13. srpna 2017 v 16:13 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy



Podle ekonomických expertů není aktuálně hlavní překážkou pro vstup Turecka do Evropské unie ani postupný rozvoj pravomocí tureckého prezidenta, ani dynamický odklon od tradičně sekulární občanské společnosti, ale především pro Turecko nepřijatelný postoj EU k tureckému medu. EU totiž požaduje, aby podobně jako pojem "MÁSLO" nebo "RUM" měl v budoucnu i "MED" přesně definovaný a jednoznačný výklad. "Češi sice kvůli svému pomazánkovému máslu prskali, ale nakonec změnu skousli," prohlásil evropský komisař pro přesné definice základních potravin. "Turecký med ale ani zdravými zuby skousnout prostě nejde a Turci jsou navíc v tomto ohledu naprosto nepřesvědčitelní, i když turecký med nemá se skutečným medem skoro nic společného. Pro nás je to ale naprosto zásadní věc, takže vstup Turecka do EU je prakticky vyloučený." Turci odmítli i vstřícný návrh, aby se "Turecký med" nazýval propříště jen "Turecký", podobně jako se z českého "Pomazánkového másla" stalo pouhé "Pomazánkové". Turečtí vyjednavači místo toho, aby navržené kompromisní řešení náležitě ocenili, dokonce přišli s agresivní právní konstrukcí, že "Evropská unie" v aktuální podobě nesplňuje některé ze základních definičních rysů skutečné unie, takže by se měla nazývat pouze "Evropská".
----------------------
Česká vláda vyhlásila na české poměry mimořádně ambiciózní program Hledáme 300 českých Neymarů. Média zpočátku interpretovala tento nový projekt jako rozsáhlý program pro podporu sportu v České republice. Ukázalo se ovšem, že jde primárně o projekt Ministerstva financí: "Poté, co katarskými šejky vlastněný bohatý francouzský fotbalový klub Paris SG koupil z Barcelony vynikajícího brazilského útočníka Neymara jako nejdražší posilu v dějinách světového fotbalu, naši ministerští experti začali trochu počítat," řekl Nedělním miniglosám ministr financí Ivan Pilný. "Vyšlo nám, že když v České republice najdeme pouhých 280 podobných Neymarů a prodáme je arabským šejkům v průměru za stejnou částku jako Barcelona svou útočnou hvězdu, splatíme tím bez jakýchkoli negativních dopadů na naše voliče celý náš státní dluh." Nedělní miniglosy ještě pátrají, proč hledáme 300 Neymarů a ne jen dostačujících 280, ale vypadá to, že jde buď o rezervu na další zadlužování ČR, o specificky českou částku na úplatky, "kapříky" a provize nebo ze zbylých 20 Neymarů chce trenér Jarolím sestavit novou českou fotbalovou reprezentaci.
----------------------
Ilegální anarchistická organizace Doutnající Humpolec se přidala k právě probíhajícím španělským, italským a chorvatským razantním protestům proti extrémnímu růstu turistického ruchu v nejvíce turisticky exponovaných oblastech. Podle neoficiálních informací přímo z podzemních struktur organizace se letos oproti loňsku dokonce ztrojnásobil počet zahraničních turistů, kteří v sezóně navštívili Humpolec, zejména poté, co Ministerstvo kultury ČR s finanční podporou rodiny Plhovy z Kojčic u Pelhřimova oficiálně požádalo o zařazení legendárního studenta Hliníka do seznamu památek Unesco. "Na základě hluboké analýzy už dnes můžeme říct, že kdyby všech šest letošních zahraničních turistů přijelo ve stejný den a postavilo se na humpoleckém náměstí do fronty na zmrzlinu, čekání místních občanů by se mohlo prodloužit až o 50 procent, což v tropických dnech může mít fatální následky," řekl nám nejmenovaný dobře informovaný humpolecký zdroj, "takže se čerstvě nasprejovaným výzvám "Hliníkáři, táhněte domů!" a "Všechny turisty do salámu!" z pohledu humpoleckých patriotů nemůžeme divit."
----------------------
Ministryně Karla Šlechtová neuspěla při pokusu vyfotit se při Velké ceně v Brně s devítinásobným motocyklovým mistrem světa Valentinem Rossim, který nepochopil, že jde o českou ministryni a dovolil si ji dokonce lehce odstrčit. "Šlo jen o drobné nedorozumění," řekla Nedělním miniglosám paní ministryně: "Jednak si Valentino myslel, že jsem fanynka, i když jsem ve skutečnosti Karla, a jednak nerozuměl přesně tomu, že jsem ministryně za hnutí ANO, protože italsky se to řekne zcela nepochopitelně SI."
----------------------
Česká policie požádala Poslaneckou sněmovnu, aby vydala k trestnímu stíhání bývalého ministra financí Andreje Babiše a jeho pravou ruku Jaroslava Faltýnka kvůli dotační aféře spojené s výstavbou tzv. Čapího hnízda. Podle Babiše jde jen o další neomalený pokus politických spiklenců zabránit jeho očekávanému vítězství v podzimních volbách a tuto aféru rozvířily české žáby na prameni, pro které jsou čápi v přírodě přirozenými nepřáteli. Aby ukázal, že se žabích spiklenců ani v nejmenším nebojí, využil Babiš dalších 50 miliónů evropských dotací, tentokrát v programu "Podpora lokálních gastronomických specialit" a do jídelníčku zdejší restaurace zařadil nově žabí stehýnka, pro která by měli místní čápi dodávat dostatek lokálních čerstvých biosurovin, přičemž zmrazené přebytky by se měly exportovat do Francie a také prodávat v nové české síti rychlého občerstvení s pracovním názvem ŽABIŠ.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich více než osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i všechny čtyři velké jubilejní výběry nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Kromě glos politického a společenského dění najdete na mém blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Aspoň to jméno aby zůstalo...

12. srpna 2017 v 7:43 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Vždycky, když vidím film Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne (chcete-li si přečíst mé trochu podrobnější blogové zamyšlení nad tímto filmem, stačí prokliknout), pobaví mne - a zároveň zamrazí - jedna scéna těsně před koncem: Opilý Faun (skvělý Leoš Suchařípa) se brání symbolické smrtce (typově přesná Libuše Pospíšilová). "Ještě ne!" snaží se jí vytrhnout. Ještě není (nebo se aspoň domnívá, že není) připravený na to, aby si ho odvedla. Čmárá pohozenou křídou nesmyslně z posledních sil po chodníku zcela nečitelně své jméno a hlasem plným obav z nenaplnitelnosti svého přání křičí vstříc svému minulému světu: "Aspoň to jméno, aby po mě zůstalo!"

Aspoň to jméno... Kolik podobných nenápadných příkladů máme všude kolem sebe! Nedávno jsem si zašel na oběd do vršovické restaurace, kde jsem loni měl fotografickou výstavu (viz fotočlánek Jak vypadají moje fotky Pod Lipami?) mimo jiné i proto, že právě vystavuje kolekci fotografií z Japonska. Z vystavených fotek jsem byl tentokrát, přiznávám, velmi rozpačitý, ale své "estetické rozladění" jsem zajedl výborným jídlem a zapil černou třináctkou, tak se takové sobotní poledne dalo rozhodně snést :-). No a když jsem šel z oběda, odbočil jsem k úžasnému funkcionalistickému kostelu svatého Václava od architekta Josefa Gočára. Ne, tentokrát jsem nechtěl fotit velký architektonický celek neobyčejně zdařilé moderní stavby. Ale všiml jsem si jedné drobnosti před zamčeným vstupem do chrámu.

Na stěně je tam umístěna pamětní deska s nápisem, připomínajícím - pravda, trochu festovnější formou než křídou na chodníku - hned několik jmen v jednom vzkazu: "Na paměť Aloise Procházky patrona farního kostela sv.Mikuláše + 3.IX.1889. Milosrdný dej lehké odpočinutí jemu a jeho rodině. Věnované Josefinou, svobodnou paní Dobrzenskou z Dobřenic a Emilií Soupperovou L. P. 1942". A kolem pamětní desky se na zdi rojí hned celá řada dalších jmen načmáraných jen v rychlosti, v různých formách, ale nejspíš kvůli velmi podobnému typu touhy. Aspoň to jméno!




Lidé odcházejí, jejich jména ještě nějakou dobu zůstávají: V matrikách, na pamětních deskách, křídou na chodnících (do prvního deště), sprejem na zdech či dveřích (do nového nátěru), v paměti lidí, v zažloutlých kronikách, na rozsypaných vizitkách na kraji silnice. Ve jménech dětí.

Nevím jak vám, ale mně by se se zmalovanou Libuší Pospíšilovou taky nikam nechtělo. A jméno - i kdyby navěky vytesané do kamene - už to moc nezachrání :-).

Proč zůstávám na blog.cz?

9. srpna 2017 v 22:52 | Petr Vápeník |  Z blogového světa

Hlavně, probůh, ode mne nečekejte žádnou patetickou obhajobu toho, jak to tady na té naší blogové platformě chodí skvěle, takže i po více než osmi létech jsem nadále nadšeným klientem, který dobře ví, že nikde jinde to není tak fajn jako právě zde. Naopak, spíš se chci zamyslet nad tím, proč přes minimální technický i businessový rozvoj, dlouhodobě dost mizernou komunikaci s blogery, neexistující vizi zjevně tápajícího majitele, jak blog někam posunout, aby z toho něco měly obě strany, a přes místy odpudivé bulvární prostředí a jeho stylu odpovídající děsuplné reklamní aktivity pořád ještě setrvávám zde.

Nezastírám, že určitě v tom hraje roli moje lenost. Nastřádal jsem na zdejším blogu víc než 1400 článků, z nichž pár dokonce považuji za kvalitní. I kdyby byl přechod na jiný blog mnohem jednodušší, než ve skutečnosti je, váhal bych s ním, protože součástí takového přechodu by měla být zevrubná inventura a probírka, aby při přechodu vznikla nějaká nová kvalita a ne jen prosté "oprásknutí" toho, co už tu jednou bylo. No a na pořádnou odpovědnou "legální migraci", která by aspoň trochu odpovídala mé představě, zatím nemám ani náladu ani čas ani dostatek "morálně volních vlastností".

Nejsem rozhodně žádný grafický nadšenec, který by mohl říct, že mu blog.cz neposkytuje dostatek možností vytvořit si blog podle svých představ. Podobu svého blogu už dlouhá léta zásadněji neměním a i drobné úpravy dělám zřídka a víceméně nerad. Zdejší grafické možnosti jsou pro blogera mého typu absolutně dostačující. Navíc jsem od začátku přesvědčený, že dobrý blog je tvořený především dobrým obsahem a přiznávám, že forma je pro mne (snad až na některé obtížně přijatelné extrémy) vedlejší a při čtení a prohlížení blogů ji vnímám jen okrajově. Můžete se mne snažit usvědčit podle různých teoretických studií, že je to všechno úplně jinak a ve skutečnosti je to právě forma a "design", které házejí s mým podvědomím ze strany na stranu, ale já, s prominutím, vím o svém podvědomí své :-).

Návštěvnost mého blogu je celkem setrvalá i díky čtenářům zcela mimo blogové prostředí, kteří chodí z vyhledávačů, kde si za léta svého fungování zde už můj blog vydobyl určitou pozici. Jsem ješita a nechci o tuto pozici přijít a začínat jinde znovu skoro od začátku jen kvůli krátkému opojnému pocitu z hrdého gesta. Navíc - když tolik mých letitých blogových známých odešlo jinam, kdo by tu zůstal, kdybych odešel taky, že? :-)

Možná hraje určitou roli i naše - tolik česká - potřeba brblati. Proč bych chodil někam, kde je to příjemnější, profesionálnější, kvalitnější a svobodnější, když tam pak můžu za všechny své nezdary poděkovat jen sám sobě? To raději budu zde, budu brblat, co všechno nefunguje, budu se účastnit společných emocionálních vzedmutí i pádů, ale nakonec vždy skvostným intelektuálním vzepětím překonám všechny záludné překážky a okopávané kotníky a technokratickým příkořím navzdory dosáhnu vítězství "ducha" nad malými českými blogovými poměry :-).

Čas od času mě zdejší prostředí něčím vytočí, to je, myslím, úplně normální a v rámci rozumných mezí i zdravé. Přiznávám, občas mám problém být hrdý na to, že bloguji právě tady. Ale zatím nemám o nic větší důvod se za svůj blogový domov před ostatními stydět, než jsem ho měl v lednu 2009, kdy jsem tu napsal svůj první článek O chřipce a psím blogu. I tehdy jsem věděl, že blog.cz patří bulvárnímu médiu, které rozhodně není a nikdy nebude mým šálkem čaje, přesto jsem tu zakotvil. Bylo by teď ode mne pokrytecké říkat, že v tomto směru se situace zhoršila, a přestala tak pro mě být přijatelná. Nezhoršila, stydím se pořád stejně jako na začátku, tak jaképak copak! :-)

Nu, shrnu-li to: Zjistil jsem, že vedu-li blog takového typu, jaký mám já, a s takovou představou, co je pro mne při blogování podstatné, nepotřebuji chodit jinam, ale můžu bez potíží - aspoň dokud bude zdejší blogová platforma jevit aspoň nějaké zbytkové známky života - zůstat v klidu "doma". Mám sice už několik let svou vlastní placenou doménu www.petrvapenik.cz (.com, .eu) a je otázkou několika minut přetvořit ji na regulérní blogové stránky. Přesto pořád pokračuji v jednoduchém rozdělení: Blog mám jako místo reagující na to, co se aktuálně děje, s příspěvky 2x až 4x týdně. Vlastní doménu jsem věnoval svému fotowebu, kde je k vidění trvalá galerie toho nejzajímavějšího, co jsem v posledních letech vyfotil, a novinky se tu najdou zatím tak jednou za 1-2 měsíce. Zatím nemám opravdu podstatné důvody, proč aktuální stav zásadním způsobem měnit.

Mimochodem, když už mluvíme o tom mém fotowebu: Víte, že jsem zrovna včera do své "trvalé webové fotogalerie" přidal sedm fotek, které považuji za nejlepší ze své letní dovolené v Jeseníkách? Ano, všechny jsem tady na blogu v posledních týdnech průběžně představil (a o některých jsme si spolu pěkně podiskutovali) a doplnil k nim i kontext, který přece jen v "galerii" není tolik zapotřebí. Budete-li chtít, můžete nakouknout do malého webového shrnutí, které na blogu v této podobě nevyšlo, v článku Krása jesenických potoků.

Čím dnešní článek zakončit? Možná tím, že až tu jednou vyjde rozhořčený a ukřivděný článek s názvem Proč mizím z blog.cz (Zn.: Kamkoli), přidám odkaz i na článek dnešní. Pro výstrahu! :-)

Nedělní miniglosy č.413

6. srpna 2017 v 16:18 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy





V letos doposud nejteplejším dnu, kdy teploty přesáhly 37 stupňů ve stínu, odvolali velitelé pražské Hradní stráže své strážné z budek u hradních bran, kde stráž běžně stává. Budky tak v horkém dni zůstaly prázdné, přesto se v jejich okolí pro jistotu pohybovali členové speciálního hradního antikonfliktního týmu, kteří se snažili vysvětlovat některým zahraničním návštěvníkům Prahy z ještě méně rozvinutých destinací, že budky mají jiný účel, než na který jsou tito turisti u podobných objektů zvyklí.
----------------------
Po skončení famózní atletické kariéry se jamajský sprinter Ussain Bolt překvapivě nejspíš uchytí jako exkluzivní poradce v péči o zdravou pleť. "Předpokládáme, že i v nové kariéře si Ussain udrží pověst rebela," řekl Nedělním miniglosám Boltův mediální zástupce. "Zatím tomu nasvědčuje pozoruhodné doporučení pana Bolta jeho klientům, že podle jeho osobní zkušenosti se nejlépe chytá bronz přímo v centru Londýna.
----------------------
Ze statistických údajů vyplývá, že vice než polovina obyvatel České republiky vstává do práce před šestou hodinou ranní. Výsledek docela překvapil české sociology, kteří se domnívali, že to číslo je ve skutečnosti mnohem nižší, když většina zaměstnavatelů posunula začátek standardní pracovní doby na pozdější hodiny. Podle podrobnějších výsledků už nejsou profesní skupinou, která vstává nejdříve, tradiční pekaři, ale dynamicky se rozvíjející skupina zlodějů, kteří vyrážejí do práce většinou již mezi druhou a třetí hodinou ranní. "Co vám budu povídat, je to prostě řehole," řekl Nedělním miniglosám jeden z oslovených pražských zlodějů, kteří navzdory stálému tlaku na efektivitu i dnes dodržují osvědčené poctivé české zlodějské postupy. "Zvlášť když se přejde na letní čas, jsme všichni permanentně nevyspalí, protože když pekaři jsou ještě v kanafasu, my už dávno makáme a roztáčíme kola rostoucího HDP." Na rozdíl od cizinců působících v oboru, kteří v průměru vstávají asi o dvě hodiny později, ale chtějí odpovědní čeští zloději udržet tradičně vysokou laťku své profese a dopřát svým oprávněně náročným klientům ty nejlepší možné individuální služby.
----------------------
Vývoj počasí v České republice letos v létě potvrzuje, že u nás aktuálně vládnou neobyčejně skvělé podmínky, potvrzující stále větší míru blahobytu zdejších obyvatel. Zatímco kdysi podobná situace nastávala jen několikrát za léto, dnes už je naše země na takovém stupni hospodářského a společenského vývoje, že tu v létě vrcholí příliv horkého vzduchu od jihu prakticky každý den.
----------------------
Vojákům spadl při přepravě po dálnici D35 ze speciálního návěsu na silnici tank. "I když šlo o nepříjemnou situaci, nakonec se naštěstí nikomu nic nestalo a těžký náklad se podařilo opět naložit, zajistit a dopravit v pořádku na určené místo," řekl nám armádní mluvčí. Do vyšetřování této mimořádné události se zapojily i české zpravodajské služby, aby bylo možné vyloučit skutečnost, že šlo o nějaký v České republice dosud nepovolený zahraniční think-tank.
----------------------
Jako první sehnal potřebných 50 000 podpisů na svou prezidentskou kandidaturu pro přímé volby v příštím roce podnikatel a textař Michal Horáček. Víc než polovinu nutných popisů již má nejspíš současný prezident Miloš Zeman a bývalý šéf Akademie věd Jiří Drahoš a podle očekávání ve sběru podpisů trochu pokulhává bývalý ředitel Škody Auto Vratislav Kulhánek. Podle organizátorů jednotlivých kampaní je velmi optimistickou zprávou poměrně vysoký počet těch, kteří jsou schopni se vlastnoručně podepsat. Zajímavé rovněž je, že sběr podpisů mediálně podporuje i Česká gastronomická společnost, která vyjednala s českými zákonodárci exkluzivní možnost, že ti, kteří se podespat nedokážou, mohou místo tradičních tří křížků použít na podpisovém archu bez licenčního poplatku i tři michelinské hvězdičky.
----------------------
V poslední době se výrazně zvýšila cena bytů ve všech oblastech ČR, zejména ovšem ve vybraných pražských lokalitách. Ekonomičtí experti ale nesouhlasí s tím, že hlavním důvodem k nespokojenosti zájemců o byty je nepřiměřená cena bytů: "Podle výsledků našeho speciálního průzkumu nejsou hlavním problémem vysoké ceny bytů, ale především nízké příjmy zdejších obyvatel," řekl Nedělním miniglosám mluvčí Českého statistického úřadu. "Zároveň se podle toho nedá jednoduše říct, že lidé mají nízké platy, ale potíž je spíš v tom, že tyto jinak velmi slušné částky dostávají jen jednou za měsíc."


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich více než osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i všechny čtyři velké jubilejní výběry nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Kromě glos politického a společenského dění najdete na mém blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

O burkinách a toleranci

3. srpna 2017 v 6:53 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Možná si příliš fandím, protože nikdo sám sebe nemůže vidět objektivníma očima, ale vždycky jsem se považoval za celkem tolerantního člověka. Když se v našich mediálních luzích a hájích rozproudila emotivní debata o tom, zda do našich českých bazénů patří zahalující plavky, tzv. burkiny (nebo burkini?) a zda po našich malých českých svobodomyslných chodnících smějí chodit zahalené ženy, přimělo mě to k zamyšlení, jak je to v souladu s touto mou domnělou tolerancí. Snad mi odpustíte, že jako neplavec přemýšlím i o bazénech, které sám téměř nenavštěvuji, ale myslím, že tato skutečnost je pro vytvoření názoru celkem nepodstatná, pokud je k dispozici aspoň špetka fantazie.

Vždycky mi bylo úplně jedno, co si kdo obléká a jak vypadá. Proč by mě mělo pobuřovat, když si na sebe někdo vezme to, co se mi nelíbí nebo co považuji za podivné? Ať se každý obléká tak, jak jemu to vyhovuje a podle pravidel, která ctí. Kdo jsem já, abych někomu říkal, jak to má být správně? Nejsem ani uznávaným arbitrem obecného vkusu ani příslušníkem většinou hloupě namyšlených oddílů bulvární módní policie. Samozřejmě, lidé na mne svým oblečením a obecně vzezřením nějak působí, někdo fantasticky, jiný libě, někdo méně libě a někdo prostě nelibě. Ale hranice mého osobního vkusu by neměly být měřítkem toho, co se smí a co nesmí.

Když je někdo přesvědčený, že je pro něj to nejlepší zahalit si své tělo od hlavy až k patě a vyrazit tak do ulic, do obchodu či na koupaliště, beru to jako jeho věc. Může mi to v našich podmínkách připadat stále ještě netradiční a podivné, ale nebudu mu dávat nevyžádané rady, jak by to bylo "lepší", stejně jako ho nechci zachraňovat proti jeho vůli před domnělým příkořím. Proč by právě můj názor měl mít větší váhu, proč by měl být "správnější"? Jsou snad moje oči lepší než jeho? Či snad mám lepší "kvocient vkusu"? Má být způsob oblékání úředně kontrolován a cenzurován? Proč? Nechť si jednotlivé firmy a instituce stanoví svůj dresscode, pokud to považují za nutné, to je čistě jejich věc, ale mimo to nevidím žádný důvod k vytváření dalších závazných pravidel.

Proč bych měl někomu zazlívat, že nosí v zimě norkový kožich? Sám tak nečiním, protože to nepovažuji za správné a myslím si, že máme dostatek kvalitních náhrad se stejnou, ne-li lepší funkčností. Ale proč bych měl někoho nutit, aby svůj kožich svlékl? Co by mě k tomu mohlo opravňovat? Falešný pocit, že jsem "čistší" nebo dokonce "na vyšším stupni vývoje" jen proto, že kožichy nenosím? Nechť si tyhle věci každý pěkně vyříká se svým svědomím, se svým Bohem, má přece stejně jako já svou svobodu jednání a svou odpovědnost.

Mám se na někoho dívat skrz prsty kvůli jeho účesu? Kvůli tetování, nejrůznějším druhům piercingu, kvůli ponožkám v sandálech, kvůli velkému kovovému kruhu v nose, který by mi sice ladil víc k jinému živočišnému druhu, ale to je opět jen otázka vlastního vkusu a vlastních myšlenkových asociací. Nechť se každý prošpikuje skrznaskrz, čím chce, když mu to dělá radost, nechť se potetuje od hlavy až k patě, když je přesvědčený, že ho to udělá krásnějším, je to jeho kůže, jeho maso, jeho vnitřnosti. Mohu to sám považovat za hloupost, ale zakazuje snad nějaký zákon lidem, aby se chovali hloupě? Kdyby tomu tak bylo, nejspíš bychom byli všichni recidivisty (já tedy určitě!) a věznice by musely praskat ve švech.

Když se chce někdo koupat zahalený, ať se tak koupe. Mně osobně to sice připadá nepraktické, ale když to nikoho dalšího neohrožuje ani neomezuje, a když mi nikdo nevnucuje, že se tak povinně musím koupat i já, nemám důvod být proti tomu. Samozřejmě, příznivci i odpůrci si zpětně vydestilují spoustu "racionálních" argumentů pro i proti (od regulérních hygienických otázek až po trochu úsměvnější "vyšší nasákavost" a tedy více vycamrané drahé vody), aby si potvrdili, že právě jejich pravda je úctyhodnější a pravdivější, než pravda toho druhého, ale to, myslím, nic nemění na čistě emocionální podstatě sporu, jehož jedna strana říká "já to chci a potřebuji právě takhle" a druhá namítá "rozčiluje mne se na to koukat".

Nu, kdybych tedy někdy v dohledné době zavítal na nějaké koupaliště, jako že je to jen málo pravděpodobné, rozhodně mě nerozčilí, když uvidím někoho koupat se v burkinách. Na oplátku očekávám, že i on se nějak vyrovná s mým modelem plavek, který zdaleka tolik nezahaluje, i když by to, přiznejme si otevřeně, nejspíš nebylo na škodu :-).

Pozn.: Na mém blogu najdete kromě - věřím, že většinou humorně laděných - úvah a fejetonů i cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, v neděli pak pro změnu vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík. V klidu se tu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Úžasné nádraží v Kjótu (Kyoto Railway Station)

1. srpna 2017 v 6:56 | Petr Vápeník |  Japonsko na vlastní oči

V minulém týdnu jsem shodou okolností několikrát nezávisle nakousl své oblíbené téma - cestování po Japonsku: Jednak jsem si vysloužil dobrou večeři, na kterou mně pozval jeden známý, který si ode mne chtěl vyslechnout některé mé zážitky, protože se do Japonska v příštím roce chystá jet. Jednak jsem v článku Po proudu šumného Šumného potoka zavzpomínal na to, kterak jsem před lety poprvé viděl budovu železničního nádraží v japonském Kjótu v seriálu Šumné stopy, kde byl jeden vstup architekta a herce Davida Vávry natočen právě v této mimořádně zajímavé budově. O víkendu jsem navíc dělal trochu pořádek (podotýkám - s velmi malým úspěchem) ve starých fotkách. Tak jsem všech těch spojených věcí využil k tomu, že jsem se rozhodl s notným časovým odstupem připravit další článek z mého japonského fotoarchívu, který využije několika vlastních, většinou na blogu ještě nepoužitých záběrů k malému nakouknutí do zákoutí pozoruhodné moderní stavby.

Mám totiž rád chytře navržené moderní stavby; snad se milovníci klasického Japonska neurazí, když popravdě řeknu, že právě železniční nádraží v Kjótu se stalo jedním z mých největších kjótských zážitků, a to jsem během těch sedmi dnů strávených při svých dvou japonských cestách v tomto krásném městě viděl a zažil opravdu leccos. Dá se tedy říct, že tak trochu malou speciální fotoreportáž kjótskému ndraží dlužím. Fotek jsem našel něco přes stovku, tak jsem jich několik vybral. A i když na fotkách nádraží paradoxně neuvidíme ani jeden vlak, myslím si, že i tak se bude na co dívat.

Vstupní hala nádraží je velmi prostorná, obsahuje jak nádražní pokladny, tak i nejrůznější služby včetně obchodů a restaurací. Vpravo je vidět přístup turnikety k nástupištím, odkud odjíždějí osobní vlaky a méně důležité rychlíky, šinkansen má svou speciální halu, směrem dolů pak pokračují prostory kjótského metra.



Nezdá se vám tohle schodiště lehce předimenzované? Zvlášť když tímto směrem není východ z nádraží a ještě nahoru jedou dva eskalátory. Pěšky jde nahoru či dolů jen sem tam nějaký ten blázen jako já. O to větší bylo moje překvapení, když jsem jednoho večera zjistil, že hlavní rolí zdánlivého předimenzovaného schodiště je být hledištěm při hudebních produkcích a jiných kulturních představeních. Návštěvníků se tam vejde opravdu nepočítaných.



Konstrukce budovy je opravdu zajímavá, tak se na ni vyjedeme podívat nahoru nad hlavní halu.



Ano, až sem sahá hlediště, o kterém jsem psal před pár řádky. A střešní konstrukce vypadá velesložitě, dokud si neuvědomíte, že vlastně nedokážete přesně rozeznat, která její část je skutečná a co jsou jen různé promyšlené odrazy na zrcadlových stěnách.



Prostor je v Japonsku vzácný; třeba běžné neluxusní hotelové pokoje působí často docela stísněně a vlastně i většina bytů patří spíš k malometrážním. Na kjótském nádraží si ale můžete prostoru užít dosyta. A přestože konstrukce může snad někomu připomínat mřížoví, působila na mne překvapivě lehce a vzdušně.



Budova nabízí neobyčejné výhledy do okolí, například na přilehlou dominantu kjótské televizní věže.



Během svého prvního pobytu jsem bydlel v hotelu hned vedle nádraží, takže jsem si nádraží užil i za večerních či nočních návratů.



Během jednoho takového nočního návratu z toulek po starých kjótských čtvrtích Gion a Pontočó mne přímo před nádražím překvapilo představení plné hudby, barev a šumění dovedně se proměňujících proudů stříkající vody - hle, malá japonská Křižíkova fontána! :-)



Odvážná stropní konstrukce vstupní haly.



Jeden interiérový detail. Kruciš, dá se tohle vlastně ještě považovat za interiér? Starším čtenářům to může připomínat ciferník starého vytáčivého telefonu, mladším, narozeným už do čistě mobilní doby, už to možná nepřipomene nic. Ve skutečnosti je to jedna z mnoha zdejších restaurací.



Je vidět, že japonský architekt Hiroshi Hara použil na své stavbě otevřené v roce 1997 (je to neuvěřitelné, že nádraží už oslavilo dvacáté narozeniny!) spoustu hravých a nápaditých prvků. Jedním z nich jsou i četné nečekaně se odkrývající průhledy mimo nádraží.



I velmi rušné nádraží, kterým procházejí milióny cestujících, nabízí místa, kde je více soukromí a přitom je toto příjemné prostředí vtipně zakomponováno do celkového konceptu.



No a procházku po nádraží zakončíme celkovým pohledem z opačné strany, než na které jsme v tomto fotočlánku začínali. Mimochodem, ukázalo se, že když na Kjóto udeří tajfun, nejen, že postupně přestanou jezdit vlaky včetně proslulých šinkansenů, ale vyšší části nádraží (včetně ochozu, ze kterého jsem fotil celkové pohledy na velkou halu) jsou v tu chvíli uzavřeny a najednou je pak nádraží logicky mnohem sevřenější a zaplněnější (několik fotek včetně dvou z těch dnešních najdete v článku Kyoto uprostřed tajfunu).



Mimochodem, nejvyšší dostupná místa nádraží jsou využita třeba k tomu, abyste se mohli dosyta rozhlédnout po okolí města, které tvoří věnec kopců se všudypřítomnými chrámy, nebo pro přistávání vrtulníků na "nádražním heliportu". Prostě - víceúčelová budova, jak se patří!

Když to tak po sobě čtu, zjišťuji, že jsem vám vůbec nestihl zavést do části, ve které jezdí šinkanseny, ani do obrovských obchodních a restauračních prostor na druhé strany obrovité budovy. Použitelných fotek z těchto míst mám, jak se ukazuje, jen minimum. Asi mi nezbyde nic jiného, než si v příštím roce pro nějaké nové fotky zajet, abyste mi tuhle absenci jako zdejší věrní čtenáři oprávněně nevyčetli :-).

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.

Nedělní miniglosy č.412

30. července 2017 v 15:50 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy



Podle specialistů z Vysoké školy pohádkářsko-sociologické jsou čeští lidovci svou odvahou, se kterou se spojili a hned zase rozpojili s hnutím Starostů, ztělesněním české varianty tradiční pohádkové postavy - Nebojsy. "Český Nebojsa se od běžných rigidně nebojácných evropských Nebojsů liší tím, že se v závěru pohádky konečně naučí pořádně bát, takže se s ním většinová bojácná a místy lehce zbabělá česká společnost může plnohodnotně identifikovat," řekl nám vedoucí katedry psychologie pohádkových postav. "Ano, zatím jsme se naučili bát především sami o sebe," řekl Nedělním miniglosám optimisticky naladěný předseda Bělobrádek, "ale i to je pro nás s naší dlouholetou děsivě nebojácnou stranickou historií velký krok kupředu."
----------------------
Prezident Zeman tvrdí, že doporučil svému kyrgyzskému prezidentskému protějšku neznámou českou firmu Liglass pro spolupráci na výstavbě soustavy hydroelektráren na základě oficiálního doporučení Ministerstva průmyslu a obchodu. Mluvčí ministerstva však jakékoli dobrozdání v tomto směru popírá. Hradní mluvčí Ovčáček byl proto prezidentem pověřen, ať se při svých toulkách archivy spojenými s působením Ferdinanda Peroutky, po doporučení ministerstva, které si prezident rovněž naprosto jasně vybavuje, také poohlédne.
----------------------
Ukazuje se, že čeští žáci a studenti ani o prázdninách nelení a ve svém volnu usilovně studují, dokonce ty nejsložitější a na abstrakci nejnáročnější fyzikální kapitoly. Průzkum totiž potvdil, že studenti právě teď ve vrcholném létě, když si s hrůzou uvědomili, že už mají půlku prázdnin za sebou, začínají konečně chápat, že rychlost plynutí času je opravdu relativní.
----------------------
Evoluční biologové potvrdili na základě nových experimentů starší hypotézu, že psi již po dlouhé době společného vývoje mají náklonnost k lidem zakódovanou v genech. Lidé naproti tomu mají v genech především náklonnost k penězům.
----------------------
Na základě v poslední době extrémně vypjatého antidivočákismu, vrcholícího otevřenými výzvami k organizovanému násilí proti divokým prasatům v souvislosti se šířením afrického moru, se čeští divočáci rozhodli kandidovat v podzimních volbách. "Myslím, že naše nová Strana českých demokratických divočáků (SČDD) má dobré šance překročit pětiprocentní hranici především mimo velká města," řekl nám prozatímní stranický šéf. "Naše strana má jako tři hlavní body svého politického programu úplné odzbrojení českých myslivců po vzoru lidových milicí z roku 1989, přiznání plnohodnotných občanských práv všem českým divočákům a drobnou úpravu názvu města Bechyně na Bachyně." Experti na českou politickou scénu soudí, že SČDD může být konečně kýženým přirozeným spojencem předpokládaného vítěze voleb, hnutí ANO, protože stejně jako strana Andreje Babiše i čeští divočáci fandí řepce, takže se dá očekávat, že po delší době v české vládě zasedne zase nějaký pořádný prvoplánový kanec.
----------------------
Policisté vyzvali účastníky nepovolené technopárty poblíž Nymburka, aby se rozešli, ale jejich výzvu, bohužel, přes hlasitou hudbu nikdo neslyšel. Policejní jednotka se proto rozhodla prozatím celou situaci monitorovat, dokud se nepodaří na některém policejním okrsku sehnat někoho s dostatečně silným hlasem.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich více než osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i všechny čtyři velké jubilejní výběry nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Kromě glos politického a společenského dění najdete na mém blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Další články


Kam dál