Nedělní miniglosy č.383

Neděle v 15:43 | Petr Vápeník

Podle oficiálního vyjádření Ministerstva financí se výjimky z elektronické evidence tržeb, které na poslední chvíli ohlásil ministr Babiš, budou týkat jen takových zanedbatelných podnikatelských oblastí, jako jsou např. české e-shopy. "Někde těch slíbených 18 miliard výnosů ale získat musíme," prohlásil rezolutně pan ministr, "takže všichni vánoční a tříkráloví koledníci již musí mít s sebou při koledě bez pardonu terminál EET."
----------------------
Francouzští politici se spolu postupně utkávají v prestižním souboji o to, po kom z nich bude nadále pojmenovaná postava ve slavné Havlově jednoaktové hře Audience. Doposud se postava cikánského pracovníka pivovaru, se kterým hlavní postava hry, spisovatel Ferdinand Vaněk přikuluje sudy, jmenovala podle bývalého francouzského prezidenta Šarkézy. Exprezident byl ale vyřazen již v semifinále castingu, když ho porazili jeho političtí kolegové, podle kterých by se postava mohla jmenovala Fyjón nebo Žypé. Ze hry už je ale i stávající francouzský prezident, který se rozhodl ze soutěže o roli přikulovače dobrovolně odstoupit, přestože by v případě jeho vítězství postava mohla nést typické romské jméno Olán.
----------------------
V exhibiční rekonstrukci bitvy tří císařů u Slavkova letos k překvapení tisíců diváků poprvé vyhrály ruské jednotky, které porazily na hlavu nejen slavného napoleonského protivníka, ale dokonce i spojenecká vojska rakouského císaře Františka I. "Rusové vyhráli zaslouženě a s velkou převahou jak celkovou bitvu, tak i všechny vložené dovednostní soutěže; bylo vidět, že byli nejlépe trénovaní i takticky připravení, měli silnou a vyrovnanou lavičku a také hodně investovali do výzbroje," řekl nám organizátor rekonstruované bitvy, který rovněž potvrdil, že tradiční slavkovské válečné pole letos zcela jednoznačně opanovaly ruské bojové drony. Ruský prezident Putin přijal informaci o dalším vojenském úspěchu své země s potěšením, ale uvedl, že podle jeho informací byli ruští vojáci na jižní Moravě pouze na dovolené.
----------------------
Podle výnosu Evropského parlamentu se výrazně zpřísňují některá ustanovení zákonů o týrání evropských zvířat, a proto již nebude do tradičních vánočních saní možné zapřahat koně, jeleny ani soby. "Evropské děti se ale vůbec nemusejí bát, že by jim jejich dárky neměl kdo přivézt," uklidňuje veřejnost místopředsedkyně Evropské komise a vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Federica Mogheriniová. "Jen si budou muset zvyknout, že vánoční saně s dárky potáhnou velbloudi!"
-----------------------
K tradičně často stávkujícím francouzským pilotům, strojvůdcům, učitelům, zemědělcům a sběračům lanýžů se letos vůbec poprvé přidala i Panna Marie Lurdská, která na protest proti odstraňování mariánských soch v rámci procesu sekularizace veřejného prostoru vstoupila do časově neomezené stávky. V reakci na tuto skutečnost vyhlásil francouzský ministr hospodářství, že od vývoje francouzské ekonomiky v příštím roce nelze čekat žádné zázraky.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste si přečíst i něco z toho, co vyšlo v Nedělních miniglosách dříve během jejich již více než sedmileté historie, můžete si kromě kompletních článků v Archívu NMg přečíst na následujících odkazech pět jubilejních výběrů toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


Pozn.: Nebaví vás politika, byť podaná s nadhledem tradičních Nedělních miniglos? Na tomto blogu můžete najít velmi různorodé texty, např. reportáže, jejichž ukázkou může být můj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle, který jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru. Dál jsou tu reportáže cestopisné - z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1300 různorodými články z téměř osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit.

Speciální bonusový mikulášský odkaz: Kdyby vám vzhledem k datu chyběl nějaký speciální příspěvek od blogového Mikuláše, můžete si přečíst třeba dva roky starou básničku Mikuláš ve zlaté Praze. Je sice trochu vážnější než absurdní poetika Nedělních miniglos, ale ani s dvouletým odstupem se za ni nestydím :-).

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
 

Adventní pohlednice

Čtvrtek v 22:31 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

V televizi můžu sledovat sněhovou kalamitu v českých horách, ale tady v Dobřichovicích zatím nesněží, jen fučí. Co ale na tom, když si přece hustě padající macaté bílé vločky zastiňující žlutavé světlo pouličních lamp umíme představit? Vánoce navíc i bez sněhu začínají být cítit v prosincovém vzduchu jako voda před bouřkou, tak je, zdá se, nejvyšší čas poslat pěkně rekomando jednu malou lehce veršovanou adventní pohlednici.


Adventní pohlednice

Na svícnu z chvojí
zažínám bílou svíci,
srdcem ti kreslím
adventní pohlednici
a balancuji
na hranici kýče.

Metr mám dvojí:
Jedním si měřím svět,
druhým jen tebe,
co máš od všech mých barev klíče.

V plameni svíčky
další den dohořívá.
Pod mými přivřenými víčky
spí vánoční víla
o den více živá.

I plamen usíná.
Nesněží sice,
adventní krajina
z mé dnešní pohlednice
však není o nic méně bílá.


Pozn.: Děkuji všem, kteří mě letos podpořili svým hlasem v anketě Bloger roku 2016 a díky nimž jsem nakonec získal krásné 7. místo. Svůj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru. Všem zájemcům o můj blog, kteří se třeba ještě na mých stránkách neorientují, mohu ve velké zkratce prozradit, že tu najdete kromě cestopisných reportáží z Japonska, Řecka a dalších míst i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně (jako právě v tomto článku),hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích i pravidelné nedělní společensko-politické glosy. No a samozřejmě i spoustu fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1300 různorodými články z téměř osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit.

Pár lefkadských rozdílů

Středa v 23:43 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady

V první polovině října jsem publikoval sadu fotoreportáží z mého oblíbeného řeckého ostrova Lefkada (všechny texty jsou k dispozici ve speciální rubrice Črty z Lefkady). No a protože na Lefkadu jezdím opakovaně, mohu dnes uvést ve srovnání s předchozími lety jakýsi pelmel letošních dosud nepublikovaných obrázků z Řecka sice (alespoň na tamější poměry) podzimního, ale i tak převážně velmi příjemně slunečného, takže by nás mohly ty fotky v našem mrazivém adventním čase trochu zahřát.

Můj letošní říjnový pobyt obsahoval několik poctivě propršených dní, stejně jako tomu bylo při mé loňské návštěvě. Letos se ale jednou stalo, že se obloha po dlouhé bouřce začala roztahovat právě při západu slunce. V ten okamžik se na chviku nasvítil oblačný příkrov na hoře Sikero nad přístavem ve Vassiliki takovým způsobem, že se celý záliv zalil výrazně oranžovým světlem. Nejde tedy o žádné dobarvování ve photoshopu, takto místní krajina v tu chvíli skutečně vypadala. Pravda, jenom chvilku.



Moc se mi líbí sledovat, jak se v čase proměňuje kůra zdejších eukalyptů. Kůra na následujícím obrázku kupříkladu velmi pěkně vymodelovala hlavní motiv slavného Munchova obrazu Výkřik. Samozřejmě, moje obrazotvornost trochu pracuje, ale neříkejte, že ho tam taky nevidíte :-). Loni tam ještě nebyl, to bych si ho jistě všiml...



Před čtyřmi lety jsem publikoval zvláštní článek s názvem Na lovu hadů . Ten článek byl zajímavý tím, že jsem při tomto "lovu" tehdy nejenže žádného hada neulovil, ale dokonce ani žádného neviděl. Dnes si tento dávný "hadí deficit" můžeme trochu vykompenzovat. Nejsem sice žádný herpetolog, ale podle materiálů na internetu jsem identifikoval hada na obrázku jako užovku levhartí. Našel jsem ji letos při vycházce do zahrad u Vassiliki na kraji silnice v jednom rozsáhlém olivovém háji. Byla zjevně otřesena po nějakém střetu, ale byla naživu.



Když jsem loni psal o opuštěné vesnici Roupakias (článek Roupakias - vesnice duchů), měl jsem obavy, že tato vesnice skutečně jednou provždy zanikla a nenajde se nikdo, kdo by standardní život v ní obnovil. Jsem moc rád, že ta obava se letos začala rozptylovat. V "usedlosti s citroníkem", o které jsem loni psal jako o místě, kde jsou stále vidět stopy nějaké lidské činnosti, se letos usídlil mladý pár v karavanu. Karavan plní roli obyvatelného útočiště, ale zdejší obyvatelé se pustili do postupných sympatických úprav okolí.



Přímo na stromě před jedinou obydlenou usedlostí se objevila jednoduchá informační tabule, která původně "vybydlenou" vesnici opět po létech pojmenovává a jakoby ji nově zařazuje do souvislostí s dalšími obcemi. Právě na tom je dobře vidět, že místní "duchové" zjevně svolili vzdát se úplné nadvlády nad vesnicí a noví obyvatelé se začínají starat o své okolí.



Na dalších dvou obrázcích vidíme srovnání, jak vypadala zvonička ve vesnici Roupakias ještě loni v říjnu (fotka vpravo) a jak vypadá podobný záběr teď po loňském listopadovém silném zemětřesení. Jako by život zde byl vždy jen v režimu "něco za něco" s předzvěstí: Když se něco nového postaví, něco starého musí spadnout!



A ještě jedno - pro mne asi zásadní - srovnání: Loni jsem ve svém článku napsal, že pro mne konec života vesnice nesouvisí ani tolik s tím, že v ní zbyly jen neobydlené domky, jako s tím, že se nikdo nestará o místní "kapličku". Tohle se ale od loňska změnilo naprosto zásadně - loni byla zdejší kovová boudička rozbitá, zrezlá, polámaná a bez zdroje "svatého světla". Letos je - evidentně přičiněním obyvatel místního karavanu - vše opraveno a funkční. Pro mne je to rozhodující důkaz, že život obce se podařilo obnovit.



Velkým rozdílem oproti všem dřívějším zkušenostem pro mne bylo, že při zpáteční cestě do České republiky jsem poprvé zažil západ slunce na otevřeném moři (tentokrát jsem se plavil trajektem mnohem delší cestou až do Benátek a ne do Ancony nebo Brindisi. Před západem slunce jsme zažili docela silnou bouřku, ale v pravý čas jsme vypluli z černých bouřkových mraků, které se rázem proměnily v načechrané peřiny spokojeně vrnící a nastavující svou oblačnou tvář posledním paprskům dne.



Tak to bylo několik rozdílů, které jsem oproti svým minulým zkušenostem letos našel. A jako určitou "upoutávku" pro nějaký budoucí článek přikládám i důkaz, že jedna z věcí, které se na Lefkadě nemění a hledat rozdíly je víceméně marné, je setrvale výborná středomořská kuchyně v místních tavernách. Sice na rozdíl od některých facebookových "foodspecialistů" nejsem zrovna zvyklý fotit si své denní jídlo, při večeři přímo v přístavu Vassiliki jsem několikrát neodolal a stiskl jsem spoušť. Jak by nejspíš řekl televizní exředitel, pan doktor Železný: Dobrou chuť, pokud právě obědváte! :-)



Pozn.: Děkuji všem, kteří mě letos podpořili svým hlasem v anketě Bloger roku 2016 a díky nimž jsem ve finálovém kole nakonec získal krásné 7. místo. Svůj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle jsem popsal v článku Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru. Všem zájemcům o můj blog, kteří se třeba ještě na mých stránkách neorientují, mohu ve velké zkratce prozradit, že tu najdete kromě cestopisných reportáží z Japonska, Řecka (jako právě v dnešním článku) a dalších míst i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích i pravidelné nedělní společensko-politické glosy. No a samozřejmě i spoustu fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1300 různorodými články z téměř osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 


Nedělní miniglosy č.382

27. listopadu 2016 v 17:20 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Děkuji všem, kteří mě letos podpořili svým hlasem v anketě Bloger roku 2016 a díky nimž jsem ve finálovém kole nakonec získal krásné 7. místo. Svůj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle jsem popsal v článku Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru. Všem zájemcům o můj blog, kteří se třeba ještě na mých stránkách neorientují, mohu ve velké zkratce prozradit, že tu najdete kromě cestopisných reportáží z Japonska, Řecka a dalších míst i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích i pravidelné nedělní společensko-politické glosy (jako právě v dnešním článku). No a samozřejmě i spoustu fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1300 různorodými články z téměř osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tiskový mluvčí Pekla řekl Nedělním miniglosám, že v souvislosti s dlouho očekávaným příchodem Fidela Castra se letos neuskuteční tradičně bohatý vánoční pekelný raut s rozmanitými grilovanými masíčky a lahůdkovým kotlíkovým gulášem, ale kvůli rozsáhlým úsporným opatřením bude od letoška jednou provždy k dispozici pouze vánoční kuba.
----------------------
Tým poražené demokratické kandidátky Hillary Clintonové požádá o ruční přepočítání voličských hlasů v některých amerických státech. Předpokládá se, že ruční přepočítání se značně protáhne, protože pro něj bude třeba najmout mnoho nelegálních přistěhovalců z Mexika, protože Američané již dávno odvykli dělat ruční práci.
----------------------
Finanční experti tvrdí, že každý člověk by měl mít v době odchodu do penze naspořeny asi 3 milióny korun. Svaz českých důchodců oficiálně poděkoval za tuto cennou radu a pro doplnění celkového obrazu nechá dodělat ještě malou analýzu ze strany bezpečnostních expertů, kteří by měli navrhnout nejbezpečnější zprůsob, jak tuto částku ušetřit, aby přitom nastávajícího důchodce nechytili.
----------------------
Ministryně školství Kateřina Valachová předložila vládě koncepci razantního navýšení počtu školních tříd od školního roku 2023/24. "Je pravda, že doposud jsme v souladu s oficiálními demografickými studiemi počítali spíše s postupným útlumem počtu nových prvňáčků, ale to jsme nemohli tušit, že 22. listopadu dojde ke dvouhodinovému výpadku Googlu."
-----------------------
První velký úspěch má za sebou nový ministr pro legislativu a lidská práva. Nástupci odvolaného ministra Dienstbiera Janu Chvojkovi se podařilo na jednání se zástupci lidskoprávních organizací vyjednat, že i letos se ještě bude moct v České republice veřejně používat termín "Bílé Vánoce", byť je mnohými považován za diskriminační a xenofobní. Na oplátku za tento ústupek bude ovšem Baltazar na Tři krále chodit jako první, zatímco Kašpar a Melichar budou od letošní zimy chodit zásadně jako "ti dva bílí vzadu".

Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste si přečíst i něco z toho, co vyšlo v Nedělních miniglosách dříve během jejich již více než sedmileté historie, můžete si kromě kompletních článků v Archívu NMg přečíst na následujících odkazech pět jubilejních výběrů toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Večer blogerů roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru

24. listopadu 2016 v 16:53 | Petr Vápeník |  Reportáže

Je to ten typ večera, na který se sice těšíte, ale předem víte, že pro vás bude v mnoha ohledech podivný a znepokojivý. A především zcela nenormální! Zkusím vám ve zkratce zprostředkovat svůj čistě subjektivní pohled na slavnostní večer předávání cen v anketě Bloger roku 2016, který se konal v Karlínském divadle v Praze 23. listopadu 2016. Ano, čistě subjektivní, to proto, že pro mne jde o nakouknutí do zcela jiného světa, než který znám, kde se běžně pohybuji a který - v určitých mezích samozřejmě - celkem chápu. Něco jako pohled Eskymáka, který opustil chladivé bezpečí svého iglú s uzenými rybami a vyrazil na krátkou zkušenou do Ekvádoru za chutěmi tropických koktejlů.

První okamžiky nevěstily nic dobrého. Natažený červený koberec před hlavním vchodem do divadla, ústící vyzývavě až do prostoru silnice, zřejmě v očekávání luxusních limuzín svážejích dnešní hvězdy. Já přicházím z nepříliš luxusní stanice metra Florenc a jsem na místě trochu dřív, než bylo v pozvánce. Je 17:56 a v pozvánce stojí 18:15. Mám pár minut na rozkoukání. Jakpak asi vypadají ekvádorské palmy?

Před vchodem postávají slavnostně odění lidé. Chvíli postávám s nimi a pak si říkám, že Eskymáci jsou přece odvážní hoši, a nakouknu do dveří. Cestu mi zastoupí udělaný chlapík v naditém obleku a s drátem u ucha. "Ještě je zavřeno!" dí tónem, který Eskymákům může připadat výhrůžný, ale mezi Ekvádorci je zjevně považován ještě za přátelský. "A kdy otevře?" jsem zvědavý. "Až dostanu pokyn!!" Pochopil jsem, že jsem vyčerpal své dvě povolené věty. Pokyn přišel asi dvacet vteřin poté, co se přede mnou dveře původně zavřely. Teď svou dokořán otevřenou náručí náhle lákají ke vstupu všechny čekající. Osmělujeme se tedy vstoupit.

Hned za dveřmi je prezence a rozdělování vstupenek. Přiznávám, že jako prostý návštěvník bych si lístek na podobnou akci koupil jen stěží. Ale tady jsem podle pozvánky "VIP", neb jsem nominovaný. Vybavil jsem si maně černého Mirečka z filmových Básníků, kterak dorazil do Prahy jako "delegace". V prozatím jen krátké frontě na lístky přemýšlím, jak případně doložím, že já jsem opravdu já, protože jsem si nechal doma občanku, takže s ní nebudu moct během večera tlouci o stůl a volat cimrmanovské "Kdo je tu nejstarší, kdo je tu nejstarší?!", i když v tomhle ohledu, myslím, nemám mezi nominovanými blogery konkurenci. Slečna u vstupenek se ale jen mile usměje a přivítá mě: "Dobrý den Petře, tady jsou vaše vstupenky!" a sáhne po příslušné obálce. Nikdy jsem tu slečnu neviděl, ale možná je to ta, které jsem po mailu nedávno vysvětloval, že sice moc rád fotím, ale za posledních deset let existují jen dvě fotky, na kterých jsem osobně v rozpoznatelné podobě, a mohou je tedy využít při oficiálním představení nominovaných. Poučení? Eskymáka lze mezi Ekvádorci dobře rozeznat!

Do sálu se ještě nesmí (samozřejmě, už chápu, ostraha čeká na pokyn, mně stačí ťuknout!), protože v něm ještě dobíhá příprava a zkouška techniky. Zatím dávám bundu do šatny, které je "VIP režim" lhostejný a rovnostářsky si nárokuje svou desetikorunu. Welcome drink, aby měl člověk aspoň něco v ruce a nevypadal úplně jako bludný Holanďan. Vstupenky mám dvě, i když jsem předem hlásil, že nebudu mít žádný doprovod ani najaté klakery. Kdybych to tušil, posadil bych do křesla vedle sebe třeba plyšovou koalu (pandu raději ne, co kdyby měla Čína své zájmy i v Ekvádoru?). O vstupenky v cenách řádu vyšších stokorun ale, zdá se, nebyla zrovna rvačka. Předsálím duní rytmická hudba a začínají se poznenáhlu tvořit fronty na chlebíčky.

Proud návštěvníků houstne. Zachytávám tváře známé z "galerie nominovaných". Ano, téhle dámě jsem dal svůj hlas, aspoň myslím, protože dámy se umějí ve společnosti skvěle přetvařovat a moje paměť na tváře je omezena. I já jsem kolemjdoucími prohlížen a v některých případech nejspíš i rozeznán. Hele, vidíš ho? To je asi von, ten Eskymák!! Z kouta který jsem si vybral jako dočasné útočiště, se vyklube logy odshora až dolů pokrytá reklamní plocha, před kterou se budou dělat rozhovory s blogovými hvězdami. Jamile se rozsvítí bolestně ostrá bílá světla a z mikrofonu se ozve "jedna, dvě, tři, jsem slyšet?", mizím co nejdál. Kývám na pozdrav "Modernímu fotrovi" Dominiku Landsmanovi, kterého jediného poznávám jistě. Několik lidí s pochybami v gestu zdraví mě, ale evidentně si nejsou jistí, jestli jsem tím, za koho mne považují, protože všichni Eskymáci jsou si zatraceně podobní. Děti doprovázející natěšeně své rodiče stojí frontu na společnou fotku s proslulým "světorybářem" Jakubem Vágnerem.

Kolem procházejí různorodé módní kreace: Šaty různého stupně průsvitnosti, snad všechny existující barvy vlasů, hipsterské plnovousky, imageové brýle nejspíš bez dioptrické korekce, slušivé ascotské kloboučky. Když jsme u toho Ascotu, škoda, že se tu neberou sázky jako na dostizích. Kdybych mohl, vsadil bych si jednoznačně na Dominika, ale nejspíš by na něj byl vyhlášený jen minimální kurs. Ale vymetají se tu i jiné módní kouty: Roztrhané a uměle "stařené" džíny, kecky naboso, divoké dredy, tetování symbolicky drobounké i "celoplošné". Tři dívky v extravagantních róbách procházejí asi metr kolem mne a přesto se mne téměř dotýkají umělými řasami. Několik rafinovaných vrstev makeupu dokáže zakrýt veškerou přirozenost pleti, ale to je typický zpozdilý eskymácký pohled, který zde, v Ekvádoru, nemá místo, zvlášť ne, pokud se týká finalistek v kategorii Beauty!

Zrada! Kromě pevných míst, kde se natáčejí rozhovory s účastníky, a které mám docela pod kontrolou, se vytvořila jedna "mobilní jednotka" s ruční kamerou a mikrofonem, která odlovuje nominované blogery k rozhovoru přímo v davu. Jestlipak mají s sebou fotografie s nápisem "wanted"? Reportéři jdou těsně kolem mne a já si přeju na chvíli být chobotnicí a splynout barevně se stěnou, ke které se v obavách tisknu. Ale jsem jen člověkem, kontrast mezi barvou mého saka a povrchem stěny zůstává nezanedbatelný, tak se aspoň snažím vyhlížet nenápadně a velmi, velmi ekvádorsky. Reportéři mne naštěstí minou bez povšimnutí.

Konečně nás pouštějí do sálu. Moje místo je na levém kraji třetí řady. Prostor je ohromný a výzdoba podle očekávání dynamická, pódiu dominují tři veliké obrazovky a prostor je plný světelných efektů. Na rozdíl od normálních divadelních představení nikdo nikoho nepeskuje, aby si vypnul mobilní telefony. V téhle společnosti by to bylo stejně marné naléhání. Polovině lidí z mé řady v rukou blikají bludičky displejů a on-line životy běží, zdá se, nepřerušovaně. I mně blikne nová zpráva. Kdo mi sakra teď může psát? Zjišťuji, že byl právě publikován můj dnešní článek O oskarovém poděkování, který jsem připravil ještě před odjezdem do Karlína a nastavil jeho publikaci na okamžik, kdy začne slavnostní program.

První, co se dozvídáme od moderátora večera Ondry Vodného (omlouvám se, ale jako Eskymák jsem ho, podobně jako řadu dalších vystupujících Ekvádorců, doposud neznal, možná proto, že prakticky neposlouchám rozhlasovou stanici Jižní Amerika 2), je varování, že na facebooku i na webu právě běží přímý přenos z akce. Hned jsem se ještě víc zabořil do pohodlného křesla na rozdíl od mnoha Ekvádorců v hledišti, kteří tuto úžasnou novinu hned sdíleli na všech dostupných sítích. Ale pokud by byl mezi vámi někdo, kdo by chtěl nakouknout, jaká atmosféra při předávání cen vládla, kompletní záznam akce je mimo jiné na facebooku Czech Blog Awards a taky někde na webu Blesku, což přiznávám jen z pocitu informační povinnosti, protože jsem tím posledním, kdo by chtěl dělat tomuto - v mých očích extrémně ekvádorskému - médiu jakoukoli reklamu!

Velmi příznivou skutečností, která měla významný vliv na to, že mě přešla skoro veškerá nervozita, bylo to, že z každé kategorie se vyhlašoval jenom vítěz. A jenom vítěz si šel převzít ceny na pódium a měl příležitost k divákům v sále i k těm on-line na webu moudře nebo alespoň nadšeně promluvit. To moje výraznější zapojení do programu prakticky vyloučilo, takže jsem si mohl v klidu užít živá vystoupení zpěváků a skupin, které zčásti nevyhledávám a zčásti neznám. Nemůžu ale rozhodně říct, že by mne jejich poslechem jakkoli ubylo, prostě k tomuto večeru to patřilo, stejně jako ten všudypřítomný rej světel, fotoblesků, módy, imagemakerů a vizážistů, obchodních značek, či procesí sponzorů na pódiu. Blogy jsou v tomto pojetí především součástí showbusinessu, což je mezi námi Eskymáky přijímáno spíše s nevolí, možná ani ne tak pro nějaké principiální morální rozpory, jako spíš proto, že se v takovém prostředí prostě neumíme přirozeně pohybovat, protože u nás na ledu se nám při takových mediálních tanečcích snadno smekne nožka :-).

Kategorie šly jedna za druhou: Vždy napřed promluva jakéhosi "mediálního garanta" dané kategorie, pak v rychlém sledu představení všech nominovaných, no a pak už příslušný host přišel s obálkou obsahující jméno vítězného blogu, vítěz musel po příkrých schodech vylézt na pódium, pobrat všechny ceny, které mezitím musel chudák moderátor všechny do posledního nasmlouvaného slůvka vyjmenovat (a taky proč ne, ceny to byly velmi pěkné a rozhodně nezanedbatelné, jako sponzor bych na tom taky bazíroval). No a pak už následoval improvizovaný proslov, na kterém bylo většinou podle míry rozechvění patrné, kdo už má podobnou zkušenost z loňska a pro koho je to novinka. Ale krevní tlak byl každopádně vždy na maximu, úplně se asi na takto vypjaté situace zvyknout nedá, a i nějaká ta slzička ukápla. Nejkurióznější situaci způsobila opět náhoda, ta mrška, když v jedné kategorii napřed přibelhal o berlích zraněný host, který měl předat cenu, načež se ukázalo, že vítězka kategorie přichází rovněž o berlích. Mimochodem, neschopnost organizátorů galantně zareagovat na nečekanou situaci a zajistit vítězce pokud možno bezproblémový příchod na pódium i odchod z něho, mne docela nemile překvapily, celá situace se brala spíš jako zdroj vtípků (v Ekvádoru přece vládne vždy pohoda, skvělá nálada, nadšení a rozesmáté krásné tváře), ale ty schody byly fakt dost příkré i pro zdravého, natož pro zraněného.

Když přišla řada na "moji" kategorii, zjistil jsem, že ač jsme my Eskymáci tvorové nepříliš soutěživí a svým soupeřům úspěch upřímně přejeme, přesto se v extrémní situaci jakási rudimentární soutěživost z hlubokého nitra ozve, takže mi na vteřinku bleskla hlavou taková ta klasická otázka "co by, kdyby...", ale byl to opravdu jen skoro neměřitelný mžik, když zpěvačka Ewa Farna otevřela obálku a udělala dramatickou pauzu, aby dořekla, že jako sázející bych byl úspěšný, protože můj favorit, "Moderní fotr" Dominik, obhájil své vítězství z loňska. A vším svým konáním a vystupováním mě Dominik přesvědčil, že sice není tak úplně Eskymákem "mého kmene", ale i ke klasickým Ekvádorcům má, myslím, pro mne velmi sympaticky, na míle daleko :-). Další rozlišení pořadí se nekonalo. Vítěz bere vše, rozdíl mezi druhým a desátým v pořadí je nepodstatný. Opět jsem zaregistroval nepatrný mžik přirozeného zklamání, které ale okamžitě vystřídala veliká úleva, zvlášť když jsem viděl, jak si vítěze okamžitě odvádějí k "rozverným" rozhovorům a jiným "lachtaním prostocvikům", které k vítězství v podobné prestižní anketě tradičně patří. To já mohl klidně zůstat ve svém křesle, ve kterém si mne zvědavě prohlíželo jen několik mých neplnoletých sousedek nominovaných v dámských kategoriích, které - když se na velké obrazovce na pódiu objevila mezi nominovanými moje fotka - naráz vyděšeně pohlédly mým směrem, protože mne nejspíš do té doby považovaly za člena ochranky.

Zvláštním zážitkem pro mne bylo sledovat některé videoblogery. Celkem nenápadní útlí mladíci postávali na první pohled skoro bojácně v hlučícím davu, aniž by na nich bylo pro oko neznalého Eskymáka patrné, že jsou to performeři, kteří svými videy přivádějí k šílenství řádově desetisíce až statisíce sledujících. Vzpomněl jsem si, jakou radost mi dělá mých pravidelných 500 - 700 návštěvníků týdně a po chvilce bujících vnitřních pochybností jsem mávnul rukou: Prostě u nás Eskymáků je výrazně menší hustota osídlení než na youtuberském rovníku, to se pak není čemu divit! :-)

Po skončení hlavního programu mě čekalo ještě jedno milé překvapení: Potkal jsem totiž v předsálí jednu dámu, se kterou jsme před mnoha lety svědčili společným plzeňský přátelům na jejich svatbě. Ona na mne byla připravená, protože si mě všimla mezi nominovanými, pro mě to byl úplný šok, zvlášť když jsem zjistil, že se se svým manželem přišli podívat na vystoupení svého syna, který byl jedním z účinkujících zpěváků. Takovéhle náhody a těžko uvěřitelná propojení se mi vždycky moc líbí a musím se usmívat nad tím, jak dokáže být na pohled obyčejná realita nápaditá a často je nadána větším tvůrčím potenciálem, než ta nejlepší fantazie! Rovněž jsem v davu zahlédl několik svých facebookových "přátel", se kterými jsme na sebe nejistě pomrkávali, protože jsme se nikdy neměli příležitost vidět osobně. Tak teď nevím, jestli jako Eskymák polehoučku a nezadržitelně "ekvadorizuji" nebo jsou prostě někteří Ekvádorci ve skutečnosti jen převlečenými Eskymáky! :-)

Původně jsem se chtěl ještě zastavit na "afterparty" probíhající v přilehlé divadelní restauraci, ale když jsem viděl (a slyšel) narvaný prostor restaurace, usoudil jsem, že je pravý čas se ctí opustit bojiště. Když jsem opět ve světle výkonných reflektorů po lehce ošlapaném červeném koberci opouštěl kolem půl desáté pro mne jinak hodně vzdálený svět rozprostřený kolem mediálního rovníku, bylo mi jasné, že na svůj krátký pobyt "v Ekvádoru" budu sice vlídně vzpomínat, ale nejbližším metrem zase stejně ochotně odfrčím tam, kde se běžní Eskymáci cítí lépe a přirozeněji, i když to tam občas, pravda, trochu fouká. Což pranic nemění na tom, že blog budu psát dál, bohdá se stejným zaujetím jako dřív, bez ohledu na soutěže, mediální tance, palmy, koktejly a červené koberce. Ty pro mě rozhodně nejsou - a věřím, že ani nikdy nebudou - důvodem, proč něčemu takovému, jako je psaní blogu, věnovat čas a energii.

U vchodu do metra mě místní bezdomovec požádal o cigaretu. Nevěřil mi, že slušně oblečený člověk jdoucí z divadla nemá ani jedno "cígo". Aby si nemyslel, že jsem škrt, nebo že proti němu něco mám, nabídl jsem mu aspoň cucavou pastilku proti bolení v krku, kterými jsem se - jsa aktuálně nachlazen - během večera udržoval v aspoň částečné hlasové kondici. Bezdomovec jen vzdychl.

S některými Eskymáky to prostě není jednoduché!

P.S.: Omlouvám se všem skutečným Eskymákům (jakož pro jistotu i Inuitům) a Ekvádorcům za to, že jsem v článku použil právě označení jejich národů. Ano, mohl jsem použít jinou dostatečně absurdní variantu, ale tahle u mne nakonec vyhrála. Ale chápu, že jsem si tímto článkem zavřel dveře na jinak příkladně dobrosrdečnou ekvádorskou ambasádu, kdybych se náhodou svým psaním také někomu znelíbil a potřeboval nutně azyl :-)

Pozn.: Opět vítám i nové blogové návštěvníky, kteří i po konci hlasování pořád ještě proudí ze stránky ankety Bloger roku a na mých stránkách to prozatím vůbec neznají: Těší mě, že jste na můj blog zavítali, a můžu vám ve velké zkratce prozradit, že tu najdete kromě cestopisných reportáží z Japonska, Řecka a dalších míst i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích i pravidelné nedělní společensko-politické glosy. No a samozřejmě i spoustu fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1300 různorodými články z téměř osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit.


O oskarovém poděkování

23. listopadu 2016 v 19:00 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Kdysi jsem si přečetl na blogu Marie Doležalové Kafe a cigárko možná jen lehce nadsazenou myšlenku, že vlastně každý herec si od samotného počátku své kariéry v duchu připravuje svou velkou děkovací oskarovou řeč, ke které jednou v budoucnu svou stále hvězdnější kariéru bezpochyby nasměruje. To se mi zdá velmi rozumné, protože pak udělení slavné sošky nemůže s tím kterým kandrdasem nijak zvlášť zamávat, připraven je vždy a na vše. Ostatně, bylo by jistě zpozdilé stanovovat si malé cíle a myšlenka na asi nejvyšší možné herecké ocenění je pro ambiciózního herce či herečku docela přiměřenou metou, která v rozhovorech pro bulvární média a v televizních talkshow zvěstuje zdravé umělcovo sebevědomí. Jen obtížně a neochotně se pak dotyčný v pozdnějším věku přeorientovává z oscarů alespoň na české lvy, z českých lvů na menší české kočkovité šelmy, pak na ještě menší nešelmy a posléze dál a dál až úplně nakonec na účast v nočním vysílání bezvýznamné komerční televize, kde může svou připravenou oskarovou řeč opakovat mnohokrát za sebou bez přerušení při čekání na nespavce vyžadujícího od samozvaných věštců a kartářek pohotovostní horoskop.

Jak je to ale u těch, co si píšou blog? Mají i oni už v okamžiku zřízení svých stránek ve své blogové tornistře maršálskou hůl? Osnují si i oni předem kostru své děkovací řeči, až budou jednou za svou vytrvalou aktivitu náležitě veřejně oceněni? Pokud si dobře pamatuji, když jsem si zřizoval blog, žádnou speciální děkovnou řeč pro podobné případy jsem si neskicoval, natolik jsem byl pohlcený nervozitou, o čem asi budu ve svém historickém prvním (a kdoví jestli ne i posledním) veřejném článku psát. Leč, ukazuje se, že není od věci mít v záloze pár bodů, které se mohou občas hodit. Třeba v případě, že vás někdo nominuje do soutěže Bloger roku a pak se vám ještě dostane takové nečekané podpory z různých stran, že postoupíte do finálového klání, jako se to díky zdejším návštěvníkům podařilo letos mně.

V ten okamžik totiž přestává veškerá legrace. Co když se někdo při slavnostním večeru na něco podstatného o blogování zeptá? Co když s vámi někdo - nedej bože - bude chtít udělat krátký rozhovor? Co když - jakkoli je to nepravděpodobné - budete nějak oceněni a vetknou vám do ruky květinu a mikrofon a sál ztichne v napjatém - a pohříchu marném - očekávání? Pak se teprve dobře ukáže, že štěstí přeje připraveným, kteří se s odhodláním ostříleného rutinéra iniciativně ujmou slova a vystřihnou dokonale stylizovanou a vtipnou děkovací řeč, která je ještě navíc tak perfektně sestavená a nazkoušená, že vypadá jako geniální improvizace.

Uznejte sami, že nemohu vyrazit na večer, během kterého se budou vyhlašovat výsledky letošní ankety Bloger roku, aniž bych si udělal aspoň rámcovou předběžnou představu, o čem všem bych se chtěl zmínit, kdybych k tomu nějakou náhodou dostal příležitost. Aspoň si pak budu moct porovnat, jak své krátké vystoupení pojali ti, co byli skutečně oceněni, a říkat si, že kdybych byl na jejich místě, chopil bych se své šance nesrovnatelně lépe :-).

Odhlédněme teď od toho, že i kdybych se nějakým omylem k děkovací řeči dostal, nejspíš bych dnes večer nebyl slyšet, protože právě teď podniká jakási viróza on-line frontální útok na mé hlasivky. Ale vy - moji milí čtenáři - aktuální skřehotání mých oslabených hlasivek slyšet nepotřebujete, protože pro vás je převedu jako obyčejně v psaný text, který si pak můžete představit v podání věhlasných dabérů se sametovými hluboko posazenými hlasy. Co bych tedy asi takovým vypůjčeným hlasem řekl, kdybych k tomu dostal dnes večer příležitost, byl by na to dostatek času a klidu a navíc bych u toho byl aspoň trochu slyšet? Nejspíš by zaznělo něco takového:

Vezmu-li to chronologicky, musím předně poděkovat jedné drsné chřipce z konce ledna roku 2009, která vysokými horečkami oslabila můj organismus natolik, že už nadále nedokázal odolat pokušení založit si blog, přestože jsem neměl žádnou představu, jak by takový blog měl vypadat a o čem by se na něm mělo psát.

Dále musím poděkovat svým rodičům za zděděné geny "trpělivé tvrdošíjnosti", která mi pomohla přežít první rok, kdy si moje blogové texty kromě mne samotného (byl jsem sám sobě sice kritickým, ale kupodivu celkem spokojeným čtenářem) téměř nikdo nečetl.

Pak je třeba poděkovat všem, kteří si na můj blog chodí číst a pak přečtené články komentují - ať už doopravdy, ve svých komentářích, nebo třeba jen v duchu. Není zas tak důležité, abych se o takovém komentáři dozvěděl (i když mi to vůbec nevadí :-)), stačí, když se taková reakce zrodí, protože o takové "zrození" snad každému blogerovi jde.

Díky letí i směrem k neznámému dobrodinci, který mě v téhle soutěži nominoval a kterému stálo za to věnovat tomu kroku svůj čas a úsilí, i když je mohl věnovat něčemu jinému, co by pro něj osobně mělo větší přínos. Totéž platí i pro všechny, kdo mne podpořili svým hlasem, i když na sebe museli organizátorům vyplnit formulář a leccos na sebe prozradit.

No a největší poděkování patří jednomu člověku, který je pro mě už řadu let za všech okolností tak neuvěřitelnou inspirací, že jsem si nikdy neuměl ani představit, že by něco takového vůbec bylo možné. Už jen pomyšlení na to, že by něco v mých článcích třeba mohlo vyvolat na jeho tváři vlídný a uvolněný úsměv, což je - v uvedené kombinaci - ta nejkrásnější věc na světě, kterou znám, je takovou motivací, že se o to budu pokoušet zas a znovu. I kdyby to vyšlo jen jedenkrát ze sta pokusů, pořád to jednoznačně stojí za to.

Vidíte, ještě že tohle mé oskarové poděkování v reálu nikdy nezazní; je dlouhé a zbytečně by zdržovalo švih slavnostního večera, nemá vtip třeba jako proslulá televizní děkovačka Luďka Soboty a nejspíš bych ho stejně v reálu z nervozity smrsknul na otřepané neutrální "Díky všem!", zvlášť když by na mě moderátor vyhlašovacího večera dělal grimasy, že jsme pozadu, a musí se tedy krátit, protože čas objednaných hostů je - na rozdíl od toho mého - v nepřeneseném smyslu toho slova drahý. A jen vy - díky dnešní blogové transkripci - víte, co všechno se uvnitř těch dvou výsledných stručných slov ve skutečnosti skrývá.

Asi jste poznali, že publikace tohoto článku je dnes "načasovaná" právě na dobu, kdy se doopravdy a živě vyhlašují výsledky ankety a kdy ve skutečnosti nejspíš sedím zabořený do karlínské sesle, ze které se v optimálním případě nemíním až do konce vyhlašování ani hnout. Právě teď by za určitých velmi nepravděpodobných okolností mohlo mé poděkování zaznít, ale nezazní, tím jsem si jistý. Vy ovšem jako věrní čtenáři mého blogu máte právo vědět vždycky o něco víc než hosté a diváci v honosném divadelním sále, kteří navíc přišli na vyhlašování podpořit, považte, někoho jiného než mne! :-)

Je, myslím, příznačné, že právě teď na mne opět zle dotírá přítulná viróza (snad nebude příliš potácivá, jak mají virózy v některých kruzích poslední dobou ve zvyku) a já si ani netroufám domýšlet, co zajímavého mi zase může přinést, když ta zpřed skoro osmi let byla i vaším přičiněním celkem úspěšná :-).

Tak ještě jednou dík za velkou podporu a pěkně si užijte dnešní večer.

P.S.: Reportáž ze slavnostního večera najdete v článku Večer blogerů roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru :-)

Pozn.: Opět vítám i nové blogové návštěvníky, kteří i po konci hlasování pořád ještě proudí ze stránky ankety Bloger roku a na mých stránkách to prozatím vůbec neznají: Těší mě, že jste na můj blog zavítali, a můžu vám ve velké zkratce prozradit, že tu najdete kromě cestopisných reportáží z Japonska, Řecka a dalších míst i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích i pravidelné nedělní společensko-politické glosy. No a samozřejmě i spoustu fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1300 různorodými články z téměř osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx


Nedělní miniglosy č.381

20. listopadu 2016 v 14:07 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Děkuji všem, kteří mě letos podpořili svým hlasem v anketě Bloger roku 2016. Hlasování již bylo ukončeno a výsledky budou vyhlášeny ve středu 23.11. na slavnostním večeru v Karlínském divadle. Z webových stránek soutěže nicméně dál proudí noví blogoví návštěvníci, kteří to na mých stránkách prozatím vůbec neznají: Těší mě, že jste na můj blog zavítali, a můžu vám ve velké zkratce prozradit, že tu najdete kromě cestopisných reportáží z Japonska, Řecka a dalších míst i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích i pravidelné nedělní společensko-politické glosy (jako právě v tomto článku). No a samozřejmě i spoustu fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1300 různorodými články z téměř osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nedělní miniglosy chtěly získat komentář k návrhu zákona o hanobení prezidenta republiky, který byl předložen minulý týden skupinou levicových poslanců, přímo od hostinského Palivce proslulého svou upřímností. K našemu překvapení však legendární hostinský o novém návrhu zákona vůbec nevěděl, protože v posledních dnech věnoval všechen svůj čas opakovaným neúspěšným pokusům zprovoznit novou pokladnu pro elektronickou evidenci tržeb. Podle slov pana hostinského má ale moderní elektronická pokladna a existující software ještě mnohé nedostatky: "Ten podělanej systém má ještě mouchy, tak jsem ho dal na půdu!", řekl nám hostinský a čelí teď hrozbě až deseti let odnětí svobody za nedávno v tichosti zavedený trestný čin "hanobení ministra financí".
----------------------
Bývalá manželka budoucího amerického prezidenta, Ivana Trumpová, projevila vážný zájem stát se americkou velvyslankyní v České republice. Čeští politici tuto změnu převážně vítají, protože se dá předpokládat, že když bude paní Trumpová na nějaké slavnosti nebo recepci, pracovníci Prezidentské kanceláře si jí na rozdíl od současného nenápadného velvyslance Shapira nejspíš všimnou. Donald Trump k tomuto tématu uvedl, že hodlá i nadále pokračovat ve své dosavadní osvědčené sňatkové politice, protože by potřeboval ještě obsadit místa velvyslankyň v Bulharsku, Lotyšsku a v Bosně a Hercegovině.
----------------------
Dva mladí afghánští vojenští piloti se pokusili uprchnout ze speciálního výcviku v České republice do Německa. Podle našich informací z pražské FAMU se několik zahraničních studentů na motivy jejich příběhu chystá natočit dokumentární remake slavné lumiérovské grotesky Pokropený kropič - s prozatímním pracovním názvem Dostižený stíhač.
----------------------
Prezident se podle svého mluvčího v příštích dnech sejde s odstupujícím ministrem zdravotnictví Svatoplukem Němečkem, aby mu osobně poděkoval za vykonanou práci. "Ne, s druhým odstupujícím ministrem Jiřím Dienstbierem se pan prezident sejít neplánuje," odpověděl na náš navazující dotaz na tiskovce hradní mluvčí, "protože poděkování za veškerou panem ministrem vykonanou užitečnou práci se v pohodě vejde do esemesky."
----------------------
Květinu k hrobu neznámého estébáka položila v Praze na Národní třídě při příležitosti 27. výročí listopadových událostí komunistická poslankyně Semelová.
----------------------
Letos naposled proběhly oslavy Svátku boje za svobodu a demokracii 17. listopadu s mohutnou policejní asistencí, která byla mimořádně posílena i o početné mimopražské jednotky. Od Nového roku by měl totiž platit nový zákon, který oficiálně zakazuje policejní práci během vyjmenovaných státních svátků na všech náměstích a městských bulvárech s plochou větší než 200 metrů čtverečních.
-----------------------
Podle dohody mezi Správou Pražského hradu a představiteli katolické církve zatím nebudou u vchodu do Svatovítské katedrály umístěny bezpečnostní rámy. "Pokud víme, původně měly být použity rámy zcela nové generace, které by do chrámu vpustily jen poctivé věřící římské katolíky a odfiltrovaly by všechny jinověrce a ateisty, se kterými jsou vždycky jenom potíže," řekl nám náš informační zdroj z prostředí Pražského arcibiskupství. "Hrad ale nakonec s politických důvodů s touto drobnou změnou nesouhlasil, přestože by se ušetřila podstatná část nákladů za úklid katedrály, protože těch pár jednotlivců, kteří by rámem bez problémů prošli, zdaleka tolik nenašlape."

Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste si přečíst i něco z toho, co vyšlo v Nedělních miniglosách dříve během jejich již více než sedmileté historie, můžete si kromě kompletních článků v Archívu NMg přečíst na následujících odkazech pět jubilejních výběrů toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Státní svátek i očima sochy...

17. listopadu 2016 v 22:00 | Petr Vápeník |  Reportáže

Moc všem děkuji za podporu ve finále ankety Bloger roku 2016, jejíž výsledky budou vyhlášeny příští středu během slavnostního večera v Karlínském divadle. Pokud byste se rozhodli dát mi ještě svůj hlas, je to možné udělat už jen poslední den - tedy do pátku 18.11. na stránce Bloger roku 2016, kde se můžete rozhodnout buď pro mne nebo pro někoho z mých devíti ctěných pánů soupeřů.

Kromě zdejších štamgastů vítám i dnes všechny nové návštěvníky, kteří to na mých stránkách prozatím vůbec neznají: Těší mě, že jste ke mně zavítali na "blogovou návštěvu", a můžu vám ve velké zkratce prozradit, že tu najdete kromě cestopisných reportáží z Japonska, Řecka a dalších míst i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích i pravidelné nedělní společensko-politické glosy. No a samozřejmě i spoustu fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1300 různorodými články z téměř osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zvažoval jsem, jak letos připomenout pro mne hodně důležitý svátek - 17. listopad. Mám opět napsat rozčilenou úvahu o tom, jak se náš postoj k 17. listopadu během let postupně proměňuje? Možná bude stačit přidat jen odkaz na článek zpřed dvou let, kde jsem shrnul svůj názor na listopadové události jak ve vlastním textu článku, tak i v docela obsáhlé diskusi k němu: Co mě (ne)těší na výročí listopadových událostí.

Tentokrát jsem se rozhodl ukázat jen pár docela obyčejných fotek ilustrujících dnešní příjemně teplý sváteční den, během kterého jsem jako tradičně nevydržel sedět doma, ale znovu jsem se vypravil do centra Prahy připomenout si dávné revoluční děje přímo na místech, kde probíhaly. Jestlipak tam po nich ještě ve vzduchu - v kombinaci s naší představivostí - něco po těch létech zbylo? Nebo už je úplně všechno jinak?

Procházku po Praze jsem začal na Václavském náměstí, ze kterého jsem prošel Františkánskou zahradou na Národní třídu (té se 17. listopadu prostě nedokážu vyhnout). No a v zahradě mě upoutaly sochy na místní kašně. Zbaveny již kvůli svatomartinským mrazům vody zůstaly o samotě pouze se svou hmotnou podstatou, v zamrzlém gestu svého podzimního tance.



Tak jsem se zkusil podívat očima jedné sochy na její krásné okolí. V tomto případě jde o výhled na chrám Panny Marie Sněžné.



A kam hledí další ze zajímavě tvarovaných soch - byť je její výraz zdá být z tohoto úhlu prázdný?



Tentokrát je to pohled směrem k Václaváku na objekty paláce Alfa, k bývalému Semaforu a ke Světozoru.



A to už je Národní třída na rohu Mikulandské ulice. Tady se před sedmadvaceti lety odehrála nejtvrdší část policejního zásahu proti studentským demonstrantům. Dnes byla sice Národní třída také přehražena lidskou hrází, ale ta tentokrát neměla zelené uniformy, bílé helmy a velké štíty jako kdysi, ale spořádaně čekala v různobarevné frontě u stánku na červenomodrobílou trikolóru.



Pěkně připnout trikolóru na hruď, abychom o státním svátku zdobili. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem na vojně v listopadu 1989 nosil na uniformě malou československou vlaječku, kvůli čemuž celou moji jednotku na nádraží v Plzni zadržel a odvezl nějaký hyperaktivní desátník, který nedokázal v prostředí lidové armády rozdýchat takovou míru svobodného projevu. Paradoxně tehdy desátníkova hlídka směla podle předpisů zadržet všechny kromě mne, protože jako četař jsem měl vyšší šarži. Já byl potrestán aspoň tím, že jsem si pak jako jediný nezadržený (i s vlaječkou) musel jet přes celé město své spolubojovníky vyzvednout :-). Vida, co mi taková obyčejná trojbarevná stužka připnutá na bundu dokázala připomenout.



Kousek od Národního divadla jsem se přimotal přímo pod nohy bubenického ansámblu, který Národní třídu na chvíli proměnil v sambodrom. Snad to byl vliv úžasného rytmu, snad letmá slabost, každopádně mě právě v tu chvíli tak trochu dojalo, že dávná nesvobodná doba je už takovou dobu pryč. Jen doufám, že mě kolemjdoucí nepovažovali za někoho, kdo naopak slzí po "starých dobrých socialistických časech", to by mě v těchto souvislostech opravdu urazilo! :-)



Z Národní třídy jsem zatočil směrem ke Karlovu mostu. Abych se vyhnul zoufalým turistickým stánkům v jeho blízkosti, zabočil jsem na Anenské náměstí, kde mne mile překvapilo, že odtud jde projít přes nádvoří místních domů až do Karlovy ulice. Na dvorku mne přivítala další socha - tentokrát na počest astronoma Johanna Keplera, který v těchto místech pět let žil.



Na konci tohoto "tunelu" už je vidět světýlko Královské cesty. Je to tudy ke Karlovu mostu mnohem příjemnější cesta než kolem rušné hlavní silnice s tramvajemi.



Ještě jsem měl nějaké řízení na Kampě, tak jsem si cestou udělal pár fotek i na Karlově mostě. Na něm nebyla na rozdíl od jiných míst v Praze vidět žádná velká změna oproti jindy, protože byl turisty zasekaný stejně jako vždycky.



Při zpáteční cestě se mi ale připletl do cesty průvod masek, který byl laděn celkem bezoklikatě protiprezidentsky...



...což dokládá i velká čínská panda ve slávistickém dresu. Pan Načeradec by se asi divil! :-)



Na Národní třídu jsem se vracel uličkami Starého města, kde mne zaujal stařičký dochovaný nápis MLÉKÁRNA nad zjevně soudobou večerkou.



Na Národní už to docela žilo, Michal Prokop právě zpíval své Funebráky a Nová scéna Národního divadla začínala svítit podvečerními barvami a odrážela okolní budovy, seč jí skleněné obložení stačilo.



Každý si bere na oslavu svátku svoje. Já si vzal tentokrát foťák raději bez stativu, abych se vůbec přes zaplněné centrum dostal. Tenhle pán se zjevně tolik neobával. Přinejhorším pořádně zaduje...



Na večerní vyvrcholení oslav 17. listopadu na Václaváku jsem už nečekal a jel jsem domů vybrat pro dnešní malou reportáž z pražských ulic pár "ještě teplých" fotek. To abyste si nestěžovali, že článek není dost čerstvý :-).

Na břehu Hnědého moře

15. listopadu 2016 v 22:42 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Kromě zdejších štamgastů opět vítám i všechny nové návštěvníky, kteří se přišli na můj blog podívat díky postupu do finále ankety Bloger roku 2016 a kteří to na mých stránkách prozatím vůbec neznají: Těší mě, že jste ke mně zavítali na "blogovou návštěvu", a můžu vám ve velké zkratce prozradit, že tu najdete kromě cestopisných reportáží z Japonska, Řecka a dalších míst i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích i pravidelné nedělní společensko-politické glosy. No a samozřejmě i spoustu fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1300 různorodými články z téměř osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit.

Moc všem děkuji za podporu v semifinálovém kole a pokud byste se rozhodli dát mi svůj hlas i ve finále, je to možné udělat už jen do pátku 18.11. na stránce Bloger roku 2016, kde se můžete rozhodnout buď pro mne nebo pro někoho z mých devíti ctěných pánů soupeřů.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Když jsem byl v říjnu na dovolené u nádherného Iónského moře, chtěl jsem udělat jednu konkrétní fotku, kvůli které jsem jel napříč celou Lefkadou do vesničky Agios Nikitas. Odtud totiž stačí přejít kopec a ocitnete se vysoko nad nádhernou pláží Milos. No a já jsem si chtěl udělat záběr této pláže v mé oblíbené infračervené oblasti spektra z nadhledu a při pomalu klesajícím podvečerním slunci, téměř v protisvětle. Scénář, světelné podmínky a jejich kýžený projev na výsledném obrázku jsem měl tedy předem vymyšlené, veškeré nutné vybavení včetně stativu a nezbytných filtrů jsem měl s sebou. Dokonce jsem už tehdy předčasně koketoval s názvem Na břehu Hnědého moře. Ano, takový název by se mi pro novou fotku ve svérázné barevnosti moc líbil.Teď už jen fotku doopravdy vyfotit!

Scénář byl vymyšlený dobře, ale měl jednu vadu, která se podstatným způsobem projevila na kvalitě fotky: Nepodařilo se mi totiž zkrotit odlesky oslňujícího slunce na vnitřní optické soustavě zoomového širokoúhlého objektivu. Zkoušel jsem fotit v různých úhlech, ale když jsem chtěl mít v záběru hodně osvětlený široký pruh moře a dlouhou expozicí "vyžehlenou" mořskou hladinu, potřeboval jsem alespoň částečně pracovat i s protisvětlem, což vždy vedlo k vytvoření nepěkného "létajícího talíře" a dalších jasných neexistujících objektů na potemnělé "infraobloze". Z mých UFO by měli jistě radost příznivci mimozemských intervencí do našeho světa, ale já jako fotograf (navíc vůči zásahům mimozemšťanů dost skeptický) jsem neměl radosti ani trochu. Když jsem večer doma v počítači "vyvolal" infračervené záběry (na místě na displeji fotoaparátu není vidět v temně červenočerném obrazu prakticky nic), zjistil jsem, že ani jediná pracně získaná fotografie nakonec nejde použít. Tedy - abych byl přesný - nejde použít bez zásadních dodatečných úprav a retuší.

Kdo z vás mne zná, dobře ví, že nejsem příznivcem dodatečného upravování toho, co by slušný fotograf měl být schopen udělat (anebo eliminovat) již při expozici obrazu. Ale nakonec jsem si řekl, že je škoda takového pěkného připraveného názvu fotky :-), a tak jsem jakous takous postprodukční úpravu projednou spáchal, snad mi fotografický všemohoucí odpustí. Samozřejmě, výsledek je možné s přivřením všech očí prezentovat pouze na blogu v malém formátu, ale na pořádné zvětšenině už jsou všechny technické chyby i nepříliš šikovné postprodukční zásahy dobře patrné. Přesto jsem se nakonec rozhodl, že lehce "zfušovanou" fotku na blogu zveřejním.

Následující fotka proto je (a zůstane) jediným výsledkem mé snahy udělat fotku pláže Milos v infračervených paprscích slábnoucího podvečerního slunce podle předem vymyšleného scénáře. A vím, že až se třeba někdy v budoucnu dostanu na tohle místo znovu a budu chtít dosáhnout stejného efektu, musím mít s sebou slušný monofokální objektiv, protože zoom dokáže s protisvětlem udělat velmi kreativní paseku, která na opravdu dobré fotce nemá místo.




S dnešní technikou už není těžké udělat souhrou příznivých okolností dobrou fotku. Větší kumšt je, myslím, poučit se z vlastních "dobře předem rozmyšlených" chyb. Když uděláme skvělou fotku náhodou, nezbyde nám, než trpělivě čekat na další příznivou konstelaci. Když se nám něco nepovede a my kritickým sebezpytem přijdeme na to, kde jsme udělali chyby, je důvodné podezření, že příště se jim třeba budeme umět vyhnout.

A budeme mít dostatečný prostor nasekat - v nikdy nekončícím dobrodružném souboji s vlastními nedostatečnostmi - chyby jiné :-).

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Nedělní miniglosy č.380

13. listopadu 2016 v 9:37 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Kromě "štamgastů" tentokrát vítám i všechny nové návštěvníky, kteří se přišli na můj blog podívat díky postupu do finále ankety Bloger roku 2016 a kteří to na mých stránkách prozatím vůbec neznají: Těší mě, že jste ke mně zavítali na "blogovou návštěvu", a můžu vám ve velké zkratce prozradit, že tu najdete kromě cestopisných reportáží z Japonska, Řecka a dalších míst i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách a filmech i pravidelné nedělní společensko-politické glosy (jako právě v tomto článku). No a samozřejmě i spoustu fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1300 různorodými články z téměř osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit.

Moc všem děkuji za podporu v semifinálovém kole a pokud byste se rozhodli dát mi svůj hlas i ve finále, je to možné udělat do pátku 18.11. na stránce Bloger roku 2016, kde se můžete rozhodnout buď pro mne nebo pro někoho z mých devíti ctěných pánů soupeřů.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nově zvolený americký prezident Donald Trump se veřejně omluvil svému předchůdci v úřadu a manželovi demokratické protikandidátky Billu Clintonovi, že mu svým nečekaným volebním vítězstvím znemožnil zastávat vytouženou pozici "první dámy". Trump však projevil přesvědčení, že se Bill může při troše snahy vzhledem ke svým nesporným schopnostem vrátit do Bílého domu alespoň jako šikovná stážistka.
----------------------
Premiér Sobotka konečně ohlásil konkrétní změny ve své vládě a Nedělním miniglosám ke svému rozhodnutí vystřídat dva ministry ze své strany řekl: "Změny v mé vládě kopírují trend české společnosti k vlastenectví. Proto jsem se rozhodl vyměnit právě ministry, kteří jsou z tohoto pohledu problematičtější - tedy Jiřího Dienstbiera, který má americké občanství, a Svatopluka Němečka, který opravdové české vlastence provokuje už svým příjmením." Podle našich důvěrných informací se Sobotka neúspěšně snažil k ministerské práci přemluvit fotbalového brankáře Petra Čecha a - aby byla dodržena genderová rovnost - i bývalého šéfa Fondu národního majetku Romana Češku.
----------------------
Zlínští zastupitelé navrhli - vzhledem k dobré tradici přejmenovat občas město na počest těch, kteří jsou právě u moci, a vzhledem k osobním vazbám na Zlín, které má díky své první manželce nově zvolený americký prezident, aby se Zlín oficiálně přejmenoval na Trumpov, alespoň do té doby, než se v městském archivu najde nějaká příhodná souvislost mezi městem a rodinou Andreje Babiše.
----------------------
Nejvyšší správní soud rozhodl, že se kvůli zmatkům způsobeným místním rozhádaným hnutím Severočeši.cz, jehož oblastní funkcionáři se již nějakou dobu vzájemně dávají do klatby, budou opakovat senátní volby v Mostě. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o neplatnosti proběhlých voleb je považováno za výjimečné; něco podobného se zatím stalo pouze v Humpolci, kde se před lety ukázalo, že vítězný kandidát Hliník se do obce sice opravdu odstěhoval, ale zapomněl si na úřadech změnit trvalé bydliště.
----------------------
Podle zpávy agentury Interfax se přiravuje vznik specializovaných oddílů ruských kozáků, které budou bojovat proti šíření "nebezpečných informací" na internetu. "Nemyslím si, že bychom měli tuto činnost nazývat hned cenzurou," řekl Nedělním miniglosám manažer pověřený přípravou kozácké jednotky. "Podle mne jde v první řadě o osvětovou činnost, která je postavena na zcela demokratických principech. Ostatně kozácké oddíly získaly tuto významnou státní zakázku v regulérní soutěži, v níž kozáci předložili kvalitnější a levnější nabídku než křemenáči."
----------------------
Prezidentská kancelář pod tíhou fotografických důkazů i přesvědčivých svědectví připustila, že americký velvyslanec Andrew Schapiro letos na Hradě při udělování státních vyznamenání 28. října s největší pravděpodobností byl, přestože prezident Zeman veřejně tvrdil opak. "Pan prezident samozřejmě ze zásady nelže a nikdy se nemýlí, takže podstata jeho tvrzení je bezesporu pravdivá," komentoval situaci hradní mluvčí Jiří Ovčáček. "Je ovšem možné, že se jeho pravdivý výrok týkal jiného večera, jiného místa nebo jiného člověka."


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste si přečíst i něco z toho, co vyšlo v Nedělních miniglosách dříve během jejich již více než sedmileté historie, můžete si kromě kompletních článků v Archívu NMg přečíst na následujících odkazech pět jubilejních výběrů toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Další články


Kam dál