Nedělní miniglosy č.387

Neděle v 14:37 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

V místech, kde byla identifikována potenciální ohniska šíření viru ptačí chřipky, bylo příslušnými úřady z hygienických důvodů zakázáno jakékoli fotografování pro reportážní i umělecké účely. "Nejde v žádném případě o cenzuru ani o omezování zpravodajské či dokonce tvůrčí svobody," řekl nám mluvčí Úřadu hlavního hygienika. "Jen se tímto krokem snažíme zabránit riziku, že vyletí ptáček."
-----------------------
Podle informace z jednání Výboru pro Guinessovu knihu rekordů pravděpodobně nebude možné oficiálně zapsat oznámení Miloše Zemana o přítomnosti afrického teroristy na území České republiky jako nejrychlejší vyzrazení citlivé zpravodajské informace v historii. "Samozřejmě, čas od zjištění tajné informace do jejího veřejného vyhlášení veřejnoprávním rozhlasem, je bezesporu rekordní," připustil šéf výboru, "ale vzhledem ke sněhové vánici, která právě panovala v některých českých horách, nejspíš rekord nebude uznán pro nedovolenou podporu větru."
----------------------
Vzhledem k vyjádření Donalda Trumpa, že se nebude cítit být vázán politikou jedné Číny, se pravděpodobně bude měnit světový pořadník na čínské pandy. České republice se tak naskýtá možnost získat pandu velkou na zápůjčku už dříve než v původně předpokládaném roce 2021. "Čínská strana je vzhledem k dlouhodobě skvělým česko-čínským kontaktům připravena jednání o pandě urychlit," řekl nám nejmenovaný zdroj dobře obeznámený se situací na Hradě, ve Slavii a trochu i v Českých aeroliniích. "Čínská vstřícnost jde dokonce tak daleko, že i v případě dalších nešťastných kontaktů českých politiků s dalajlámou nám jsou ochotni místo pandy velké dodat do nového pavilonu, postaveného za několik set miliónů korun, alespoň o něco menší myš kostelní, byť v našich podmínkách nejde zas o tak vzácné zvíře."
----------------------
Odehrálo se další kolo soudního procesu, ve kterém se projednávají miliardové podvody s českým mákem. Kauza, do které je zapojeno několik kontrovezních českých velkopodnikatelů a lobbistů, nabrala nečekaný směr poté, co jako spolupracující obviněná začala o neutěšených poměrech v hospodaření s mákem vypovídat housenka Emanuel. Bohužel, soud musel být opět odročen, tentokrát kvůli tomu, že někteří obvinění nestihli přijet z Karibiku a housenka Emanuel se potřebovala nutně zakuklit.
----------------------
V České Třebové se zřítila střecha čerstvě zkolaudované sportovní haly právě v okamžiku, kdy se tam konal dorostenecký florbalový turnaj. "Podle našich předběžných zjištění je důvodem destrukce střechy skutečnost, že mladí nevybouření sportovci při hře příliš dupali," řekl Nedělním miniglosám zástupce investora. "Podle projektové dokumentace se sice jedná o halu sportovní, ale počítali jsme s tím, že bude určena především k provozování klidnějších sportů a ne, že v ní budou lidé běhat. Na konci roku jsme například provedli náročný zátěžový test, během kterého se v hale hrálo současně 250 partií šachu a na konstrukci střechy to nemělo ani nejmenší škodlivý dopad."


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich téměř osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i pět jubilejních výběrů nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Pozn.: Nebaví vás politika, byť podaná s nadhledem tradičních Nedělních miniglos? Na tomto blogu můžete najít velmi různorodé texty, např. reportáže, jejichž ukázkou může být můj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle, který jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru, nebo malou bilanci roku 2016 v článcích Co pro mne bylo důležité v roce 2016? a Jaký byl můj blogový rok 2016?, dále jsou tu reportáže cestopisné - z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1300 různorodými články z téměř osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
 

Jitřní sen

Pátek v 12:43 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Pozn.: Základ následující drobné básničky jsem dal dohromady o Štědrém večeru s tím, že ho dotvořím někdy v novém roce a použiju ho jako malý aktuální dárek; původně šlo v textu dokonce o vánoční noc, ale ono by bylo trochu divné vracet se k vánoční noci v době, kdy už je dávno po Vánocích. Tak jsem si řekl, že text zlehýnka upravím tak, aby se dal použít pro jakoukoli noc a jakékoli jitro. Jakože dá! :-)


Do zbytku němé noci
bez ozvěny
z dálky i zblízka
Jitřenka září.

Po tvé tváři,
po šperku velké ceny,
potmě se stýská
i roztočům na polštáři.

Plamínek svíčky
k slovům modlitbičky
žahavé ruce spíná.

Můj sen je krotká
převzácná perlorodka
stvořená z tvého klína.

Noc neusíná,
den ji však světlem protká.


Pozn.: Na tomto blogu ale nejsou zdaleka jen básničky. Můžete tu najít velmi různorodé texty, např. reportáže, jejichž ukázkou může být můj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle, který jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru, nebo malou bilanci roku 2016 v článcích Co pro mne bylo důležité v roce 2016?, a Jaký byl můj blogový rok 2016? Dále jsou tu reportáže cestopisné - z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1300 různorodými články z téměř osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Jaký byl můj blogový rok 2016?

10. ledna 2017 v 15:28 | Petr Vápeník |  Blogové informace

Mé bilancování uplynulého roku zde na blogu se odehrává už tradičně ve dvou rovinách. První souhrnný lednový článek se více zabývá událostmi, které v loňském roce ovlivnily můj život a které vůbec nemusejí souviset s blogem (letos jde o text Co pro mne bylo důležité v roce 2016?) Dnes se dostávám k ohlédnutí za rokem 2016 v blogovém světě, který se pro mne tentokrát od začátku vyvíjel pozoruhodně dynamicky a rozhodně se nedá říct, že bych se na blogu nudil. I letos pro kvantitativní pohled využiju výsledky, které mi v souhrnné podobě nabízí nástroj Google Analytics, ale je pravda, že tentokrát nepůjde jen o čísla, ale důležité budou i události, které si zaslouží, abych se k nim s určitým odstupem vrátil. Pojďme se tedy společně podívat, co vše se na mém blogu či v bezprostřední souvislosti s ním v minulém roce odehrálo.

Takže napřed pár souhrnných čísel: Celkem jsem na svém blogu v roce 2016 zaznamenal 30 736 návštěv, což znamená oproti předchozímu roku lehounký nárůst o cca 0.5%. Vzhledem k tomu, že rok 2016 byl rokem přestupným a měl o jeden den víc, dá se říct, že návštěvnost se v porovnání s rokem 2015 prakticky nezměnila, navíc už třetí rok v řadě mám téměř vyrovnaný počet publikovaných článků (2014: 143, 2015: 147, 2016: 145). Co se ale změnilo zásadně, je zdroj návštěvnosti, protože jsem se již od ledna musel vyrovnat s tichým vyřazením z Autorského klubu, což logicky znamenalo, že se moje články přestaly objevovat na titulce blog.cz, a nastal tedy poměrně velký výpadek v možnostech oslovit další potenciální čtenáře z platformy blog.cz. Vzhledem k tomu, že jsem se proti svému vyřazení z AK docela hlasitě ozval, můj vztah s "adminy" byl celý letošní rok na bodě mrazu (s výjimkou lehkého náznaku "oteplení" kolem vánočních svátků, uvidíme, jestli tahle "obleva" bude mít setrvalejší charakter), a nedalo se tedy ani čekat, že se některý z mých textů objeví ve výběru článků pro titulku. Byl jsem tedy mnohem víc závislý na čtenářích, kteří mne mají dlouhodobě ve svých oblíbených stránkách a naopak i na těch, kteří se ke mně dostávají z internetových vyhledávačů.

V loňském roce jsem se pokusil zaměřit i na jiné důležité charakteristiky fungování blogu, než je prosté číslo počtu návštěv. Především jsem chtěl nějak upoutat pozornost čtenářů, kteří mým blogem jen proletí a hned jsou zase pryč. Z tohoto pohledu mě víc než celkový počet návštěv potěšil pokles návštěv, u kterých návštěvník zase blogovou stránku okamžitě opustí z 63% na 58%. O více než 4% narostl i průměrný počet stránek prohlédnutých během jedné návštěvy; snad v tomto směru trochu zafungovaly mé "nástrahy na náhodné kolemjdoucí", kdy se u jednotlivých článků v poslední době snažím v několika větách představit, co dalšího je na blogu také k přečtení a k prohlédnutí. Samozřejmě, uvědomuji si, že to může být obtěžující pro stálé návštěvníky, kterým se za to chci omluvit, ale věřím, že tuto mou snahu o zachycení těkavé návštěvnické pozornosti pochopí.

Návštěvnost v průběhu roku 2016 vykazuje tři "píky", tři dny, ve kterých překročila 200 návštěv za den (dlouhodobě se moje návštěvnost pohybuje v rozmezí 500-700 návštěv týdně). Poprvé se to stalo 16. února a šlo o bezprostřední reakci na můj otevřený dopis Tři jednoduché otázky pro správce Autorského klubu. Tento článek se stal ostatně i vůbec nejkomentovanějším v celé historii mého blogu (212 komentářů), byť přímá reakce od toho, komu jsem otázky takto veřejně položil, bohužel nedorazila. Úplně nejvyšší denní návštěvnost (233 návštěv) je pak spojena s vyhlášením výsledků ankety o blogera roku 23. listopadu, ale to je akce, která si, myslím, zaslouží speciální odstavec. Naopak největší propady návštěvnost zaznamenala 10. září, kdy se přišlo podívat pouhých 30 návštěvníků (co bych za to v začátcích blogu dal! :-)) a ve dnech 15. a 16. října (33 a 35 návštěv).

I v roce 2016 se zvyšovala četnost přístupů z mobilních telefonů (meziročně o 42%) a snižoval se počet přístupů z tabletů (meziročně o 29%). Aktuálně tedy je 81,7% návštěv z počítače, 14,4% z mobilu a 3.9% z tabletu. O plných 20% se zvýšil počet přístupů z facebooku, kam dávám upoutávky na některé své blogové články a získávám tím tak občasné čtenáře i mimo "blogosféru".

Velmi milým překvapením se pro mne stal můj postup do finálové desítky v anketě Bloger roku 2016. Jako finalista jsem byl pozván do Karlínského divadla na slavnostní předávání cen a byl to pro mne velmi zajímavý zážitek, který jsem zpracoval do podoby reportáže Večer blogerů roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru. Poprvé jsem přičichnul k nablýskanému mediálnímu světu, který se snaží udělat z nejpopulárnějších blogů použitelný marketingový nástroj. Není to úplně můj svět, ale pro pohlazení ješitného ega to rozhodně není špatné :-); kdyby nic jiného, je to dobrý způsob, jak nahodit udičku potenciálním novým čtenářům i do úplně jiných vod, než na jejichž břehu běžně sedávám.

S naprosto drtivou převahou nejčtenějším článkem roku 2016 se stal již zmíněný text Tři jednoduché otázky pro správce Autorského klubu. Ostatně letošní kauza kolem tichých vyhazovů z Autorského klubu přinesla i druhý nejčtenější článek Opravdu si mám na své otázky odpovědět sám? (847 čtenářů) a shrnující text Moje vlastní odpovědi na neodbytné otázky měl 428 čtenářů. Dá se tedy říct, že dlouhodobě neutěšená situace v Autorském klubu nejspíš nezajímá jenom mne, ale i dost dalších lidí. Z uvedených článků jasně vyplývá, že mi v průběhu roku způsob vedení klubu notně hýbal žlučí, byť jsem se snažil být ve svém úsudku a ve svých reakcích co nejvěcnější a nebrat ani nepodávat věci čistě osobně. Jak už jsem se zmínil, úplný závěr roku přinesl určitý náznak zlepšení našich během roku dost pokažených vztahů se správcem AK, tak uvidíme, kudy se budou věci ubírat nadále.

Třetím nejčtenějším článkem roku se stala starší "vteřinová fotoreportáž" z východu slunce na japonské posvátné hoře Fudži s názvem Goraiko - východ slunce na Fudžisan, která se mezi "oceněné" dostala především proto, že se speciálně na tento článek chodí kochat i zahraniční spamroboti, kteří mi k tomuto článku opakovaně přikládají své nabídky rozličných sexuálně povzbudivých pilulí. Proč si roboti vybrali právě tento článek, samozřejmě netuším, ale beru to optimisticky jako projev jejich nuceně upozaďovaného estetického cítění :-). Kdybych já musel otročit v podobných vodách jako tihle nejčastěji nizozemští a ruští roboti, taky bych dal přednost vzdušné fotoreportáži z okouzlujícího místa s nádherným výhledem před nudným fejetonem, Nedělními miniglosami nebo podporou Donalda Trumpa :-).

Velmi vysoké návštěvnosti ještě logicky dosáhla zmíněná reportáž Večer blogerů roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru (453 čtenářů) a se stejnou návštěvností se již podruhé mezi nejčtenější texty roku dostal článek Tajemné válečky u Karlova mostu z rubriky Pražské drobnůstky. Silně nadstandardní návštěvnost (nad 250 čtenářů) měly i dva články úplně jiné povahy: text Jak se díky blogu zbavit nočních můr a můj první veřejný pokus o překlad básně Trychtýře pana Morgensterna. Mimochodem, velmi pěknou odezvu měla i původní básnička Nekompletní, která se taky dostala nad hranici 200 čtenářů, a to je pro poezii vždy velmi slušný výsledek, zvlášť pokud jde o vlastnoruční práci :-). Po třech letech konečně vypadl z medailové příčky Huntingtonův Střet civilizací a na reálně bronzovou příčku (odečtu-li kochající se roboty na Fudži) se vyhoupl se 709 čtenáři starší článek Zemětřesení na Lefkadě, který pojednává o mém osobním zážitku ze silného zemětřesení v roce 2003 a vyhledávali ho především lidé, kteří chtěli něco vědět o dopadech posledního silného otřesu z listopadu 2015 (s některými zájemci o podrobnější informace jsem pak byl v kontaktu i mailem).

Nejčtenějším příspěvkem z jazykové rubriky Jazykové hrádky se stal se 195 čtenáři článek Pojedeme do Tróje na návštěvu do zóje. Z poezie měly podobný ohlas březnová "dárková básnička" Dárek pro zámeckou paní, Ranní přeháňka v horkém létě a Gravitační haiku, nejčtenější z Nedělních miniglos (č.356) se vyšplhaly na 182 čtenářů. No a podobně "úspěšná" byla i další klavírní ukázka v provedení mých vlastních prstů - Berceuse (alébrž Ukolébavka) Edwarda Griega.

Na závěr výčtu o návštěvnosti jednotlivých článků se jako tradičně zmíním i o nejméně čtených článcích. Tentokrát v této kategorii "zvítězila" reportáž z docela náročného červnového celodenního výletu v Jeseníkách s názvem Divokým dolem na Praděd aneb Co mi nakukaly kukačky. Paradoxně mé občas bláznivé básnické miniaturky, které jsem považoval v této disciplíně za favority - jako například polodětskou absurditku Ptakopysk na pražském sídlišti nebo milostnou "dadalyriku" Vyznání hvězdné Velké oji, se v obou případech dostaly vysoko nad 100 přečtení.

Podle statistik Google Analytics ke mně chodí cca 59% žen a 41% mužů. Kdybychom tuhle informaci porovnali s loňskem, vypadalo by to na výrazné posílení mužské části čtenářstva, ale spíš se do výpočtu postupně zahrnují skuteční čtenáři (analýza v roce 2015 vycházela jen ze 16% návštěv, u kterých program dokázal rozhodnout, jaká je skutečnost, letos už prý do analýzy vstoupilo skoro 46% návštěvníků a návštěvnic). Stejně ovlivněná je i skutečnost, že z analýzy vyplynulo posílení čtenářského segmentu ve věku 25 až 34 let. Blog je logicky zaměřený na česky mluvící prostředí, celkem 83% čtenářů je z ČR, ze zahraničí výrazně rostly návštěvy z Německa a z Velké Británie, setrvale věrné čtenáře mám v Japonsku, Švédsku a Řecku, ale až na výjimky jde rovněž o česky mluvící čtenáře, protože - obávám se - moje texty v podání Google Translatoru mohou vyznět o dost nesrozumitelněji, než v češtině :-).

Pokud jde o "věrnost" návštěvníků mému blogu, celých 51,6% návštěv tvoří vracející se čtenáři (oproti 47% v roce 2015), o 10% ubylo těch, kteří během roku dorazili jenom jednou. No a skoro se zdvojnásobil počet návštěv tvořených "štamgasty nejštamgastovitějšími", tj. těmi, kteří se během roku přišli podívat více než 200x, mnohokrát děkuji a v obdivu smekám!

Čas od času mne někdo osloví s prosbou o využití mých fotografií nebo části textů. Po rok staré premiéře mého fejetonu v tištěném časopise - podrobnosti jsem popsal v článku Můj první "papírový" fejeton - se např. jedna z mých fotek (mimochodem, technicky jde, myslím, o fotku dost mizernou, kterou bych si třeba nikde netroufl vystavit) objevila v pozoruhodném internetovém časopise Vhled, žádosti o nějaké soukromé využití fotek nebo částí textu už ani nepočítám a cením si každého, kdo se v podobném případě aspoň dovolí. Několikrát jsem zaregistroval, že kdosi vyvěsil odkaz na některý z mých článků na facebook, ale bohužel, nepodařilo se mi dohledat, kdo to byl a v jaké souvislosti. Jen v tu dobu prudce vzrostla čtenost konkrétního článku a počet obecných odkazů z facebooku. Škoda, moc by mě zajímal kontext, třeba bychom si s tím dotyčným "vyvěšovačem" měli navzájem co přínosného říct.

Každopádně děkuji vám všem - pravidelným, občasným i náhodným návštěvníkům - za veškerý čas, který mému blogu věnujete, a za vaši přízeň, velmi si toho cením a beru to jako radostný závazek i do budoucna. Proto pro mne bude velkým potěšením se s vámi na těchto stránkách setkávat i v roce 2017.

Tak ať je to rok pro nás pro všechny pokud možno šťastný a úspěšný.
 


Nedělní miniglosy č.386

8. ledna 2017 v 13:45 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Po vánoční a novoroční přestávce vás opět vítám u Nedělních miniglos. Dnes svou oblíbenou nedělní "redakční horkou čokoládu" nepopíjím v kavárně, ale pořád ještě doma, kde se mi s vánočním stromečkem v novém roce zalíbilo natolik, že se od něj v lepším případě odtrhnu až ve druhé půlce příštího týdne. Věřím ale, že vy jste konec starého a začátek nového roku prožili v klidu, nenechali jste se rozhodit aktuálními sibiřskými podmínkami, vyhnuli jste se pokud možno všem poletujícím virům a bakteriím, které si dělají zálusk na naše zdraví, a opět si sem občas přijdete přečíst s trochou nadhledu exponované momentky z politického i společenského života u nás i ve světě. No a když to dobře dopadne, měli bychom v dohledné době společně oslavit stěží uvěřitelných 8 let života tohoto specifického "nedělníku" a taky jeho jubilejní čtyřsté vydání. Věřím, že "naši redaktoři" ani velectění čtenáři ani v roce 2017 neztratí životní optimismus a smysl pro humor, i když je to v tomhle žánru někdy, uznávám, dost na hraně, a není na první pohled vidět, má-li se člověk smát anebo má spíš brečet. Pořád si ale myslím, že když váháme mezi těmito dvěma variantami, ta první je pro naše duševní zdraví o něco lepší.

Tak pojďme na to, "nedělně-glosované události" už netrpělivě čekají :-).


Jak spočítali sportovní statistici, přestože se spolu tito soupeři utkali skoro ve všech existujících odvětvích, pravda a láska v loňském roce vyhrála nad lží a nenávistí pouze jedinkrát - a to ve skoku do výšky. Bohužel, i toto skvělé vítězství bylo nakonec zrušeno rozhodnutím Ústavního soudu kvůli prokazatelnému znevýhodnění, protože lež má krátké nohy.
----------------------
Bouři nevole mezi svými zákazníky sklidil řetězec Lidl poté, co do svého letáku umístil pouze jednoho modela s černou barvou pleti, což většina internetových diskutujících agresivně a někdy i vulgárně odsoudila jako bezprecedentní rasovou diskriminaci. "Bylo pro nás obrovským překvapením, že právě v České republice, která je jinak považována spíš za do sebe zahleděnou společnost odsuzující jakoukoli jinakost, jsme se dočkali takového ohlasu," řekl nám marketingový ředitel společnosti, "navíc budeme muset uspořádat casting na další černošské spolupracovníky, protože z našich průzkumů trhu jednoznačně vyplynulo, že v sekci oděvů a obuvi se 94% zákazníků raději podívá na dobře stavěného černocha než na obtloustlého bělocha s pleší, se kterým si naši respondenti spojují spíše bílou sanitární keramiku." Nečekané výsledky tohoto průzkumu přivítala americká zpravodajská služby NSA, pro kterou je to pozitivní signál, že ruští hackeři už se nezaměřují jen na ovlivňování výsledků amerických prezidentských voleb.
----------------------
Investiční bankéři jako každý rok v povánočním období varují před unáhlenými většími investicemi do některých komodit. Mnoho potenciálních investorů si totiž především z vánočních pohádek přináší do nového roku zcela zkreslené mínění o tržních cenách a vůbec špatné investiční návyky, z nichž nejrozšířenější je silničářskou lobby podporovaná, nicméně ekonomicky zcela absurdní domněnka, že sůl je nad zlato.
----------------------
Tříkrálový pochod za monarchii, jehož účastníci požadovali obnovení českého království, se konal o víkendu v centru Prahy. Český prezident Miloš Zeman tuto myšlenku podpořil s podmínkou, že nový český král bude řádně zvolen v přímé volbě, a prohlásil, že je ochoten - zvýší-li to jeho šance na zvolení - přestěhovat se do Kunštátu či Poděbrad.
-----------------------
Z českých ulic byla stažena většina policejních hlídek, které se speciální výstrojí a výzbrojí zajišťovaly klid na českých vánočních trzích a po Vánocích pak hlavně bezpečnost v supermarketech při lednových výprodejích. První stupeň ohrožení terorismem v České republice ale i nadále platí, takže policisté se ještě nemohou vrátit domů. Prozatím byli všichni převeleni do oblasti středočeských Olbramovic, kde by měli ve spolupráci s místními ekologickými aktivisty bránit proti nové vlně ptačí chřipky tamější Čapí hnízdo.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich téměř osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i pět jubilejních výběrů nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Pozn.: Nebaví vás politika, byť podaná s nadhledem tradičních Nedělních miniglos? Na tomto blogu můžete najít velmi různorodé texty, např. reportáže, jejichž ukázkou může být můj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle, který jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru, nebo malou bilanci roku 2016 v článku Co pro mne bylo důležité v roce 2016?, dále jsou tu reportáže cestopisné - z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1300 různorodými články z téměř osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Co pro mne bylo důležité v roce 2016

6. ledna 2017 v 13:13 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Pozn.: Nemám tentokrát žádný speciální článek, kterým bych dnes přivítal Tři krále, jak by se možná vzhledem k datu slušelo. Kdo by ale podobný článek postrádal, může si přečíst jeden starší krátký odlehčený text na tříkrálové téma - s názvem O trojjediném králi.

I letos jsem se rozhodl pokračovat v tradici posledních let a k začátku nového roku se trochu zamyslet nad tím, co mi dal a případně sebral loňský rok. Jako obyčejně to bude zamyšlení absolutně nesourodé a bez logické struktury, které si nedělá ambici poměřovat význam jednotlivých událostí, jde o čistě subjektivní a většinou jen pocitový výčet toho, co sám pro sebe vnímám jako zaznamenáníhodné, byť jde možná z vnějšího pohledu - a tím spíš ve srovnání s tím, co jako důležité považují jiní lidé z pohledů svých vlastních osudů - jen o drobnosti. Zaznamenáníhodné třeba jen proto, abych si s odstupem řady let - bude-li mi takový odstup dopřán - dokázal uvědomit, čím jsem v roce 2016 také žil, bez velkého přihlížení k těm událostem, které se nakonec možná zařadí do oficiální historie. Nejde tedy o žádné "paměti", ale jen o malý seznam toho, co se taky v mém životě odehrálo a co mi - se spoustou dalších událostí, pochopitelně, které ovšem neměly to "štěstí", aby se do tohoto výčtu dostaly - nějakým způsobem můj život ovlivnilo.

Na rozdíl od loňského roku letos nemám žádnou událost, která by pro mne byla naprosto převratná a určující a dávala celému mému roku smysl. Neznamená to, že by uplynulý rok pro mne byl beze smyslu, ale jeho smysl byl o něco rozprostraněnější než loni, kdy byl koncentrován mnohem víc "do jednoho epicentra". Dá se ovšem říct, že navzdory určitým logickým peripetiím je můj život stále zásadním způsobem ovlivňován tím, co se odehrálo v roce 2015 a světem, který se od toho odvíjí, a každá informace z tohoto úžasného světa je pro mě stále stejně vzácná (dokonce možná vzácnější) a podstatná.

Malý černý sopečný kamínek z mé druhé pouti na vrchol Fudžisan, který je pro mne zástupným symbolem zhmotnění mého zatím vůbec největšího splněného životního přání, jsem u sebe nosil poctivě celý rok a můžu říct, že funguje naprosto bezvadně: Může totiž - jak jsem přesvědčen - téměř za vše dobré, co se mi děje, zatímco za vše špatné, co se mi během roku fakt nepovedlo, si můžu jenom já sám :-).

Po téměř půl roku dlouhé neúspěšné léčbě mých tenisových loktů, jsem se rozhodl změnit taktiku: Přestal jsem docházet na neustálé terapie a rehabilitace, při kterých jsem si připadal jako zahraniční turista v rukou pražského taxikářského gangu, tedy jako hloupá dojná kráva, a řekl jsem si, že se prostě bolestí a jejími komplici už dál nenechám vydírat, přestanu ji vnímat a budu vše dělat tak, jako by mě nic nebolelo. Po roce tohoto přístupu zpětně s překvapením zjišťuji, že mne lokty doopravdy přestaly bolet a já jsem přesvědčen, že je to proto, že je to prostě přestalo bavit. Koho by bavilo dělat něco, co je druhým lhostejné! :-)

Na jaře jsem si udělal radost další malou fotografickou výstavou, tentokrát ve vršovické restauraci Pod Lipami. Původní dvouměsíční termín, už tak dost dlouhý na pražské poměry, se ještě neplánovaně o další dva týdny prodloužil, takže jsem z onoho téměř čtvrt roku měl spoustu milých ohlasů, ale také jsem se mohl na výstavě sejít s řadou zajímavých lidí, které jsem už pohříchu velmi dlouho neviděl, nebo jsem je s nimi setkal dokonce vůbec poprvé. Koho by to i s notným časovým odstupem zajímalo, může se podívat na můj fotoweb na speciální E-katalog výstavy.

Na podzim jsem absolvoval už svou jubilejní desátou cestu na svůj oblíbený řecký ostrov Lefkada. Jezdím tam už skoro jako na chatu, kde znám spoustu místních lidí, se kterými si můžu popovídat či popít, a kde mám vše projeto a prošlapáno skrznaskrz, ale přesto vždy kupodivu znovu a znovu dokážu najít řadu nových nádherných míst i lidí. No a když jsem se letos úplnou náhodou a k velkému oboustrannému překvapení setkal s českými turisty, kteří k poznávání ostrova používají i informace z mého blogu, zahřálo mě to u srdíčka, to zase jo!

Několikrát v průběhu roku se mi nechtěně podařilo vytočit lidi, které mám rád, na což nejsem ani trošku pyšný. Nezbývá mi než věřit, že jimi budu považován spíše za občasného pitomce než za necitu, protože s vlastní pitomostí se dá (a musí) bojovat, kdežto s vlastní necitelností to jde jen těžko.

I v loňském roce se mi povedlo hospodařit s lehce přebytkovým rozpočtem. Uvidíme, jestli budou mírné přebytky z několika uplynulých let dostatečné na to, abych mohl vyzkoušet jeden šílený krok, o kterém vážně uvažuji už několik let, ale pořád jsem příliš zbabělý na to, abych svůj (především pracovní) Rubikon opravdu překročil.

Velkou poctou pro mne bylo, když mne kontaktoval známý český fotograf, cestovatel a obdivovatel Japonska, pan Zdeněk Thoma, o jehož loňské vydařené výstavě fotografií z nádherného Kjóta jsem psal v létě v článku Zdeněk Thoma - Kouzelné Kjóto. Pan Thoma nadchnul pro Japonsko spoustu lidí - už od dob, kdy z mnoha důvodů nebylo vůbec jednoduché se do takové dálky dostat. Přestože pro mne byl v objevování nádherné japonské země určující úplně jiný člověk, je pravda, že zpětně objevuji (dokonce - překvapeně - ve své vlastní knihovně!), jaké úžasné fotografické i informační materály o Japonsku dokázal pan Thoma vytvořit.

Nemohu se zbavit dojmu, že v českém prostředí se z veřejného prostoru stále více ztrácí obyčejná věcnost. Jako bychom už vůbec neuměli diskutovat "o věci", každá debata se téměř okamžitě zvrhává v žonglování s tématy, odbíhání od skutečného předmětu diskuse, v nálepkování a emocionální výlevy, v subjektivní posuzování, do jakého tábora daný diskutující patří, koho podporuje a jak velký je to asi mizera či zrádce, když úplně nesouzní s tím, co říkáme my. Stačí dvě, tři kola takové debaty a diskutující se nezadržitelně dostanou od obyčejné lokální lapálie k neřešitelné situaci na Blízkém východě nebo k vyvražďování amerických indiánů. Kdyby to tak probíhalo i v praktickém životě, každá obyčejná schůze "společenství vlastníků" by končila tím, že si lidé z jednotlivých bytů navzájem vyhlásí válku. Pár takových debat jsem v loňském roce absolvoval a zpětně je považuji víceméně za ztrátu času. Čímž ovšem neříkám, že se jich propříště vyvaruji :-).

I v loňském roce jsem měl - stejně jako v předešlých letech - jednu jedinou doopravdy všestranně inspirující múzu, která dokáže vždycky a za všech okolností střelhbitě roznítit mou obrazotvornost a aktivovat vše dobré, co se snad ještě v mém nitru ukrývá. Děkuju, že se mnou má tahle múza pořád ještě trpělivost, není to nejspíš nic jednoduchého dělat múzu někomu takovému, jako jsem já. Já ji každopádně nikdy za nic nevyměním, protože je tím nejlepším a nejhodnotnějším, co mne kdy potkalo.

Moderní technika k mému velkému potěšení potvrdila, že natlakování mého organismu ještě definitivně nepřekročilo únosnou mez. Na druhou stranu se opět potvrdilo moje podezření, že i nejmodernější aparátky, které nám nakukují do našich srdcí, dokážou houbeles rozeznat, co a kdo těm srdcím doopravdy vládne, dokonce ani když je to v mém případě tak jasné, že to rozezná i malé dítě. Jak mám pak takovému slepému a v důsledku úplně hloupému "špičkovému" přístroji věřit, že právě on dokáže posoudit, co je pro můj organismus dobré? :-)

Loni poprvé jsem dostal reálnou zakázku na focení. Samozřejmě šlo o focení tématu, který fotit neumím a nikdy předtím jsem to nedělal, ale jako zkouška to pro mne bylo moc užitečné (nevím ovšem, jestli i pro zákazníka). Až se mi příště někdo ozve, že by potřeboval udělat pro svou firmičku fotky na webovou prezentaci, nebudu se určitě zdráhat tolik jako tentokrát, kdy mě zákazník musel doslova ukecat. Takže, milí zájemci, netlačte se tolik! :-)

I v roce 2016 jsem si dopřával neobyčejný luxus vnímat mnoho věcí pozitivně a optimisticky a ve věcech, jež považuji za důležité, a vůči lidem, kteří jsou pro můj život zásadní, být upřímný, otevřený a nelhat, i když vím, že to není úplně nejefektivnější cesta, jak dosáhnout toho, oč člověk usiluje, a občas kvůli tomu musím vypadat buď jako nevěrohodný manipulátor, který kdovíco ve skutečnosti skrývá, nebo naopak jako úplně naivní blázen.

Krátce před Vánoci se mi povedlo složit svého prvního origami jeřába, u kterého se ale našel velmi dobrý důvod ho hned pod vánočním stromečkem opět rozložit.

Velmi si vážím toho, že mí známí cestovatelé kolem světa mi během uplynulého roku předvedli, jak se to dělá, když člověk opravdu touží po tom vydat knížku a nejen o tom roky kecá jako já. Ještě při jarním setkání s jedním ze spoluautorů na mé tehdejší fotovýstavě šlo jen o nejasný záměr a před Vánoci nakonec knížka s názvem Pozpátku kolem zeměkoule - v krásné podobě, v dobré společnosti a v pozoruhodném nákladu skutečně vyšla. Není nad dobrý osobní příklad!

Jednou jsem si během uplynulého roku vyzkoušel, jaké to je vynechat spánek jedné noci (pro jistotu, abych zase nezmeškal letadlo, jako se mi to kdysi podařilo) a potěšilo mě, že to šlo úplně bez problémů. No a jednou jsem si vyzkoušel, jaké to je nespat dvě noci za sebou, a to - přiznávám - jsem byl už pořádně unavený. I proto má mou obrovskou úctu každý, kdo si pro blaho druhého člověka ubírá noc co noc ve skoro nepřetržité šňůře část svého spánku a své vyčerpání ještě dokáže proměnit v lásku.

Nevynechal jsem ani jednu příležitost (a že jich naštěstí bylo každý den dost) k tomu, abych mohl myslet na lidi, které mám rád, a ani jeden den jsem si neodepřel radost těšit se na to, co ten den přinese.

Kruciš, ať se na rok 2016 dívám zleva, zprava, z dálky nebo zblízka, s očima přimhouřenýma nebo dokořán rozevřenýma, pořád mi to takhle sesumírované vychází jako docela fajn rok, i když jsem v něm měl určitě dost chvil, kdy bych takovému souhrnnému závěru ani za nic nevěřil. Ale rozhodně nic nenasvědčuje tomu, že by to byl závistivý rok, který snad psychicky neunese, bude-li jeho následovník ještě lepší :-).

No, už jsem se zmínil o kdečem, takže mi už nezbývá, než jako tradičně všem zdejším pravidelným i občasným návštěvníkům i všem náhodným kolemjdoucím popřát, aby pro vás byl rok 2017 rokem dobrým a aby vaše i moje shrnutí - ať skutečné nebo jen myšlené - tohoto roku bylo za 12 měsíců převážně pozitivní a pořáááááááááááááááádně dlouhé. Tak hurá do toho a držme se! :-)


Pozn.: Na tomto blogu můžete najít kromě občasného bilancování různorodé "normální" texty, např. reportáže, jejichž ukázkou může být můj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle, který jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru. Dál jsou tu reportáže cestopisné - z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, již skoro osm let pravidelně vycházející společensko-politické glosy, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1300 různorodými články z téměř osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Díla Josefa Istlera v Muzeu Kampa

5. ledna 2017 v 4:12 | Petr Vápeník |  Výstavy

Kdybych čirou náhodou dneska psal nesmysly, mám aspoň malou omluvu. Poslední dny mám trochu zamlženo a moc si z nich nepamatuju, snad jen to, že jsem se včera zašel předvést našemu panu doktorovi a ten to celé vyhodnotil tak, že mi předepsal jakási "anitibibliotika", takže kromě toho, že nesmím do práce, bych asi neměl jít ani do knihovny :-). V podobném rauši jsem si kdysi svůj blog založil a vůbec pak dělám zajímavé kroky, tak doufám, že se o víkendu nevynořím z horečnaté mlhy a blog nebude zrušený :-).

No jo, ale co dělat, když moc pěkná výstava, na které jsem se byl podívat o silvestru v Muzeu Kampa, bude za pár dní, konkrétně 15. ledna, končit a já jsem tady o ní chtěl napsat aspoň pár slov, aby případní zájemci z řad zdejších návštěvníků měli čas na výstavu vyrazit. Myslím, že byste mi pěkně poděkovali, kdybych výstavu vychválil a pak na závěr poznamenal, že už bohužel dávno skončila.

Jako obyčejně ve své rubrice Kulturní špehýrkou (nedejte se odradit vlezlou reklamou a odrolujte dolů, kde jsou jednotlivé podrubriky) nebudu psát příliš o faktech, které si může každý najít na webu v míře více než dostatečné, ale spíš o svých osobních pocitech a dojmech. Už ani nevím, kdy jsem se poprvé setkal se jménem českého malíře Josefa Istlera. Myslím dokonce, že to bylo ještě z nějakého vrzajícího a šumícího kulturního programu rádia Svobodná Evropa v 80. letech, protože Josef Istler zrovna nepatřil k umělcům, které by komunistický režim nějak protežoval. Ono je to dobře patrné i z informací, kdy se konaly Istlerovy výstavy - napřed v krátkém poválečném období před rokem 1948, pak se Istlerovy práce zanořily do hluboké ilegality, nějaké výstavní možnosti se objevily v období kulturního i politického "oteplení" ve druhé polovině 60. let, a pak se jméno opět ztrácí až do začátku let devadesátých. Výstava, která se koná v Muzeu Kampa, je mimořádně zajímavá už tím, co za díla z různých galerií i soukromých sbírek se podařilo shromáždit: Je jich tolik, že obsadily celý prostor konírny (tam je především grafika), dvě velké místnosti v přízemí muzea a ještě velkou výstavní místnost v prvním patře.

Výstava odpovídá dost jasně na otázku, proč Josef Istler nemohl patřit k podporovaným umělcům - o moc dál od v 50. letech oficiálně propagované socialisticko-realistické linie totiž tento malíř už být nemohl a tehdejší oficiální socialističtí kulturtrégři museli jeho obrazy ze svého úhlu pohledu nutně považovat za "zvrhlé umění". To je asi nejvíc vidět na dílech vystavených ve velké místnosti v přízemí vpravo od vchodu, kde jsou k vidění velké obrazy právě z druhé poloviny 50. let a z let šedesátých; Istler v nich používá různé povrchy (lepenka, překližka, sololit), a zakomponovává do svých nesmírně zajímavých kompozic i netradiční materiály - např úlomky skla, nebo kusy juty. Obrazy tak získávají úžasnou plasticitu, kterou je velmi obtížné zprostředkovat na fotografiích (teď nemyslím jen na těch několika mých ilustračních, které vznikly v místech, kde se normálně fotit nesmí), ale ani na fotkách v oficiálním výstavním katalogu (je ke koupi za 120 Kč, tzn. je o dvacku lacinější, než plná vstupenka na tuto výstavu).




Je zajímavé sledovat, jak se Istlerovy kompozice v čase vyvíjely: Zatímco válečná léta jsou plná figurálních motivů (i když hranice mezi figuralitou a abstrakcí je v Istlerově případě hodně rozmlžená a laický návštěvník mého typu si motivu figury často všimne až díky názvu :-)), objevují se i motivy z městské periferie a do obrazů se pochopitelně vkrádá i prvek všudypřítomého strachu, v první polovině 50. let obrazy paradoxně jako by přidávaly na optimistické barevnosti, nádherný je např. obraz Extáze z jinak naprosto děsivého stalinistického roku 1951, který je největším plátnem na následující fotografii (tu jsem mimochodem pořídil "legálně" se souhlasem milé paní, která na výstavní prostor v 1. patře dohlížela, takže jestli si můj článek přečte, jak slibovala, rád bych jí za její vstřícnost ještě jednou poděkoval), podobné barvy jsou k vidění hned vedle na obraze Žluté zátiší z roku 1952 (na následující ilustrační fotce úplně vpravo).



Druhá polovina 50. let pro mne byla překvapivě nejzajímavější, i když barvy obrazů potemněly, surrealistické figury se vytratily a nastoupily komplikované a pro mne ohromující struktury, které už většinou nemají ani speciální názvy (častým názvem je například prostý "Obraz"), ale určitě mi stálo za to se po prohlídce 1. patra ještě jednou vrátit do přízemních prostor a podívat se na vystavená díla ještě jednou už s vědomím, co jim bezprostředně předcházelo.

Na výstavě je ještě celkem bohatě zastoupené období šedesátých let ve kterém se stále více uplatňují plastické zvrásňující prvky včetně pozoruhodných skleněných "očí". Mimochodem, docela mne pobavila věta z výstavního katalogu, která mne znovu utvrdila v tom, že nikdy nemůžu psát o obrazech zasvěceně, protože na to jsou prostě jiní kofři: "Linie směřující k vertikální znakové figurálnosti je založena na expresivní gestualitě korigované raciem." Jak málo slov stačí, aby bylo konečně vše jasné!

Josef Istler pracoval až do pokročilého věku (zemřel v 80 letech v roce 2000), ale podle mého názoru jsou vrcholem výstavy právě 50. a 60. léta, byť např. červený totem připomínající pozoruhodná Hlava z roku 1981 je taky moc zajímavá. Každopádně, u dalších období už jsem jako návštěvník nedokázal držet jednoznačný směr, zdálo se mi, že novější díla byla do expozice zařazena trochu nahodile, nebo aspoň ne podle logiky, které bych rozuměl.

Závěr? Jestli máte rádi moderní výtvarné umění, myslím, že vás výstava určitě potěší jako potěšila mě a - pokud můžu z reakcí soudit - i řadu dalších návštěvníků z nejrůznějších zemí. A možná pro někoho z vás může být Josef Istler - přestože jeho jméno i typ jeho tvorby znáte - i zajímavým "objevem" nového roku. Po výstavě Toyen, o které jsem psal zajímavou shodou okolností v článku Výstava Toyen v Muzeu Kampa právě před rokem (je vidět, že přelom kalendářního roku je pro mne dobrým obdobím pro návštěvu výstav :-)), jde o další moc zajímavý počin muzea, kam chodím vždycky rád, byť pohříchu ne tak často, jak by bylo třeba.


Pozn.: Na tomto blogu můžete najít kromě článků věnovaných kulturním zajímavostem i další velmi různorodé texty, např. reportáže, jejichž ukázkou může být můj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle, který jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru. Dál jsou tu reportáže cestopisné - z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, již skoro osm let pravidelně vycházející společensko-politické glosy, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1300 různorodými články z téměř osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Neplánovaně košatý silvestrovský výlet

2. ledna 2017 v 10:44 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

I když jsem si původně chtěl vzít na dnešek dovolenou, jak to dělám vždycky, když 2. leden připadne na pracovní den, nakonec jsem se rozhodl kvůli jedné dopolední pracovní schůzce porušit letitá pravidla a do práce (a do Prahy) vyrazit. Leč, organismu se asi moje rozhodnutí moc nelíbilo, protože si na mně nakonec dovolenou stejně vynutil, protože začaly stávkovat jeho obranné mechanismy a nadvládu nade mnou o silvestrovském večeru (neříká se náhodou "jak na Nový rok, tak po celý rok?") převzala jakási viróza. Popíjím tedy právě japonský zelený čaj s lefkadským medem a šťávou ze španělských citrónů, zakusuji k tomu český paralen a přemýšlím, jak bych při této "snídani králů" mohl aspoň na dálku někomu udělat maličkou radost. No a napadlo mne, že bych vám mohl ukázat na malé fotoreportáži, jak to vypadá, když si člověk jako já udělá přesný plán pro silvestrovský den a paní Náhoda mu ho dovedně ohne tam, kde ho z nějakých prapodivných důvodů chce mít ona.

Silvestra v posledních letech trávím vždy v Dobřichovicích. Nejsem pro poslední den v roce nijak zvlášť veselivý typ a i dobře míněné nabídky na silvestrovskou společnost s díky odmítám. Letos jsem si ale chtěl zařídit dvě věci: Chtěl jsem si zajít v Praze na oběd na suši, což se mi v posledních letech nenápadně proměňuje v "typicky českou" silvestrovskou tradici, a chtěl jsem si koupit chleba a máslo, což ve světě pod dohledem odborů, které nejlépe vědí, kdy si ještě smíte nakoupit a kdy už se to nesluší, nemusí být - obzvlášť na přelomu roku - tak jednoduché. No a protože po mrazivém svítání byl silvestrovský svět ojíněný, vyšel jsem na vlak o deset minut dřív, abych stihl cestou cvaknout několik záběrů, pokud se mi něco pěkného připlete do cesty.

K prvnímu takovému záběru jsem se přimotal hned na dobřichovické lávce. Přes mlhu si právě čerstvě proklestilo cestu silvestrovské sluníčko, takže jsem chvilku po lávce pobíhal, abych našel co nejzajímavější kompozici, než slunce zase zaleze nebo se naopak rozsvítí příliš. Světlo bylo kouzelné, tak jsem si přál moc to nezkazit a dá se říct, že s výsledkem jsem celkem spokojený.



Na lávce mě ještě zaujal kousek ledu ve tvaru malé artistické chobotničky, která visela ze zábradlí hlavou dolů. To už jsem ale výrazně překročil pro focení určených deset minut a když jsem chtěl stihnout vlak (a to jsem samozřejmě chtěl, protože suši a chleba s máslem na mne nebudou čekat donekonečna), musel jsem přesun na nádraží poněkud urychlit, což v kombinaci s tím, co následovalo, nejspíš napomohlo mému současnému nachlazení. Tak dlouho jsem si totiž při cestě na vlak přál, aby měl spoj aspoň pár minut zpoždění, a já ho tedy stihnul, až jsem byl silvestrovskými vládci vyslyšen až příliš: "Upozorňujeme cestující, že vlak z Berouna z provozních důvodů nejede!" oznámil mi na přivítanou skoro vítězoslavně nádražní rozhlas, což jsem odměnil jakousi hlasitou vulgární průpovídkou směrem k Českým drahám, kterou by ode mne nejspíš distinguovaní potenciální spolucestující nečekali. Mám tedy ještě spoustu času na další postávání v mrazu.



Následující dvě fotky by už bez laskavého přispění "provozních důvodů" v podání českého národního železničního dopravce nevznikly. Neměl jsem totiž co dělat, na obyčejné postávání na nástupišti byla docela "kosa", tak jsem se vydal ke křoviskům okolo nádražních kolejí. No a tam jsem objevil docela mile ojíněné rostlinky, na jejichž portrét jsem měl dost času, a mohl jsem si pohrát se zaostřením i s výběrem objektivu. Nicméně připouštím, že první fotka je aranžovaná; spojení rezavého nádražního drátěného plotu se suchými rostlinkami v ledovém kožíšku jsem maličko napomohl.



Když vám "z provozních důvodů" nejede vlak a mezi prsty vám protéká čas, který jste chtěli věnovat něčemu jinému, navštívíte i místa, kterých byste si jinak nevšimli. Tak jsem se poprvé zblízka podíval i na naši dobřichovickou "nádražní knihovnu" (protože chodím na vlak na poslední chvíli a mám open kartu, do nádražní haly s pokladnou a knihovničkou nikdy nedojdu), do které lidé mohou přinést knihu a zase si nějakou jinou vzít. Takto jsem úplnou náhodou našel knížku, kterou už jsem nějakou dobu marně hledal po obchodech. Pro někoho byla doma nadbytečná, mne potěšila. Aspoň mám teď co nového číst, když se snažím vypotit a vykašlat ze sebe nezdárné viry.



Sice notně později, ale nakonec jsem japonský oběd s výborným syrovým rybím masem přece jen absolvoval a moc jsem si pochutnal. Pak jsem ale nastoupil omylem do jiné tramvaje a číslo patnáct mne zavezlo úplně jinam, než kam jsem původně směřoval. Najednou jsem byl na Malé Straně pod petřínskou lanovkou, moje interní "GPS" právě přepočítávala optimální trasu a já si vzpomněl, že v Muzeu Kampa vlastně vystavují obrazy Josefa Istlera. Někdy jsem se na ně chtěl stejně podívat, proč tedy ne právě teď?

O výstavě teď nebudu podrobněji psát, myslím, že si zaslouží zvláštní článek, ale líbila se mi moc. Samozřejmě se na výstavě nesmí fotit, ale následující mobilem dělaný záběr vznikl nakonec se souhlasem paní, která měla místnost "na povel". Velmi pěkně jsme si popovídali a věřím, že se na můj blog přijde podívat, protože ji zajímalo, co o výstavě napíšu :-).



Z Muzea Kampa jsem nakonec v příjemném slunečném počasí prochodil i nábřeží Vltavy s legendárním domečkem, kde bydlela rodina vodníků Wassermannů (ve filmu Jak utopit doktora Mráčka) a přešel jsem most směrem k Národnímu divadlu, kde jsem chtěl skočit do tramvaje a tou dojet k Hlavnímu nádraží. Musím říct, že počasí bylo na silvestr neobyčejně krásné, pro focení až moc. Ale aspoň jednu fotku z "pražského povltaví" vám tu ukážu, zvlášť když se staroměstské budovy tak pěkně zrcadlily v řece :-).



A to už jsme u zmíněného Národního divadla. Dvaadvacítka ovšem nejela mým směrem, tak jsem si ji aspoň se všemi odrazy a odlesky v jejích futuristicky zakřivených sklech vyfotil.



Tohle je budova Nové scény Národního divadla, i když se zdá, že mnohem víc je na obrázku protější budova Akademie věd a navazující secesní budova Pojišťovny Praha.



Nakonec jsem po celkem bohatém pražském programu, se kterým jsem na silvestra rozhodně nepočítal, stihl poslední bochník chleba v potravinách na Hlavním nádraží. Už koukali významně na hodinky, když jsem do obchodu vstupoval, asi aby nepropásli příchod nového roku :-).

Nakonec byl z malého odskoku do hlavního města půldenní zajímavý výlet, po kterém jsem se - už za tmy - pokorně navrátil do údolí Berounky. Několik sousedů už se zjevně připravovalo na nevyhlášenou soutěž o nejblýskavější, nejvíce rachotící a nejdražší ohňostroj. Popravdě, to už mě zas až tolik nebere. Mně bohatě stačí naše malá nerachotící dobřichovická lávka v pěkném ranním novoročním světle :-).



Právě si připadám jako notorický kuřák v podání Jiřího Wimmera, snažící se marně recitovat Bezručovu Ostravu. Ještěže na blogu se píše a moc se tu nemluví, to byste ze mne dnes neměli velký požitek :-). Tak já jdu do sebe kopnout další "citronový kotel" a vy se mějte moc a moc dobře a díky za milý doprovod při silvestrovském putování...


Pozn.: Na tomto blogu můžete najít kromě fotočlánků podobných tomu dnešnímu i další velmi různorodé texty, např. reportáže, jejichž ukázkou může být můj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle, který jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru. Dál jsou tu reportáže cestopisné - z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, již skoro osm let pravidelně vycházející společensko-politické glosy, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1300 různorodými články z téměř osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Mírně taneční přání do nového roku (haiku a péefko je v ceně!)

31. prosince 2016 v 4:06 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Kdepak bilancování, to od tohoto silvestrovského článku nečekejte. Taky přijde jeho čas, ale silvestr, myslím, není pro bilancování tím nejlepším dnem, snad proto, že se od něj předem očekává veselí, což nebývá dobrá živná půda pro objektivitu. No a protože se od něj předem očekává veselí, trávím tento den většinou v klidu a bez větších výstřelků. Nestřílím rachejtle, nezpíjím se do němoty (i když několik lahví dobrého vína nejspíš padne), neslzím u stokrát omletých televizních scének z nemilosrdného archivu.

Jsem vždy tiše spokojený s rokem, který odchází, protože když byl dobrý, zaslouží si přípitek na rozloučenou a uznalé poděkování, a když byl mizerný, je jen dobře, že se mu krátí čas. No a se stále znovu a znovu obnovovanou nadějí podobné naději skrývající se v každém novém svítání, v každém novém přílivu, v každém novém nápadu, v každém novém snu, opět vyhlížím rok, který přichází a dostává od nás jako nálepku nové číslo, jako ve frontě na poště. Číslo 2017 - prosíme k přepážce A! V téhle frontě to jde zatraceně pomalu (anebo zatraceně rychle, jak se to vezme) a než vše u přepážky vyřídíme, uplyne - doufejme - celý rok.

Když jsem psal - se stejnou nadějí jako dnes - svůj příspěvek před rokem, napsal jsem dvě věty, které jsem si dnes připomněl, protože - věřím - ani po roce neztratily svou platnost: "Můžeme stavět času do cesty ploty, vyhloubit před ním příkopy, přetlačovat se s ním, foukat mu do očí slzný plyn, přijímat proti němu usnesení. Ale nakonec nám nezbývá nic jiného, než ho přivítat, lépe s usměvavou tváří než zachmuřeni." Vím, trochu trapné - citovat sám sebe, ale jen chci říct a odůvodnit, že ode mne se tedy Nový rok zachmuřené tváře nedočká. Jen uctivé úklony a ujištění, že jsem připravený mu celý rok věrně sloužit. Rok. Ani o den déle!


Haiku z tanečních kurzů Nového roku

Sladkých sedmnáct!

Číslice letopočtu,

prosím na parket!


Do tanečního pořádku které číslice se zapíšete vy? Já osobně vyzvu k tanci určitě šťastnou sedmičku, pak tu nejlepší dvojku lidiček, které na světě znám, potom dámu, která je pro mě už dlouhé roky jedinou možnou jedničkou, no a nulu vlastně taky, protože jsem vždycky chtěl prakticky vyzkoušet, jaké to je, když se něčím nedá dělit, no a kdyby se mi při mé nešikovnosti během tance přihodil nějaký úraz, je vždy dobré mít poblíž univerzálního dárce krve :-). Prostě jedna číslice lepší než druhá, tak věřím, že se z nich dá seskládat fakt slušný rok a slušný tanec, co myslíte?

Všem z vás, kteří od silvestra očekáváte veselí, přeji to nejvhodnější prostředí a nejveselejší společnost. A i když třeba podobné veselení k určitému termínu není zrovna váš šálek čaje (podobně jako je tomu u mne), přeji tedy alespoň hodně radosti a příjemného rozpoložení, protože tím se nedá nic pokazit. A každý Nový rok by měl od nás bez předpojatosti dostat šanci ukázat, co v něm je :-). Přeji všem šťastný a dobře a v pevném zdraví prožitý rok 2017.

A když budete mít shodou okolností v tom tanečním reji trochu času a nálady, přijďte "pobejt", budu se na vás i v příštím "sladce sedmnáctkovém" roce moc těšit! :-)



P.S.: Fotografie na péefku je jeden z letošních příspěvků do dlouhodobého cyklu Kouzelná zahrada, který postupně už od roku 2010 vzniká na zahradě mých rodičů ve Staňkově na Domažlicku. Na blogu jsem tuto fotografii publikoval v článku Kouzelná zahrada - jaro 2016 v květnu letošního roku.

Štědrý večer

28. prosince 2016 v 8:29 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky

"Děkuju, maminko, dobré to bylo," zakončil slavnostní večeři starosvětsky tatínek, který si - jako obyčejně - jídlo vychutnával, a proto mu to nejdéle trvalo. Maminka se trochu našišato pousmála a bylo vidět, že uvnitř ji tatínkova pochvala hřeje. Tatínek si spokojeně pohladil mírně vypouklé břicho, nic zvláštního, takové to bříško, které muži v nejlepších letech spíš na vážnosti přidá než ubere. Malý Pavlík začínal trpět nedočkavostí. Večeři, ve které by se normálně rýpal, shltl jako malinu, až se rodiče báli, aby si kapřím řízkem nějak neublížil a rodina místo rozbalování dárků nestrávila slavnostní večer v čekárně na chirurgii. Už v duchu viděl nádherně ozdobený stromeček, rozzářený různobarevným svitem elektrických světel, a pod ním - balíčky všech možných velikostí a všechny jako z udělání zrovinka pro něho. Trochu sobecké představy, ano, ale Vánoce Pavlíkovi opojně voněly; směs dárků, maminčina cukroví a čadicího františka na stole voněla líp než drahá voňavka, kterou si maminka už od minulých Vánoc schovávala ve skříňce a kterou Pavlík, když nebyl nikdo doma, občas očichával a jednou si dokonce maličko líznul. Opojení o to vzácnější, že nastávalo jen jedinkrát za rok.

Maminka sklidila prázdné talíře ze stolu a tatínek přistoupil ke starému gramofonu. No to snad ne, on bude zase hrát tu písničku jako loni! Pavlík už byl nervózní: Napřed se muselo neskutečně dlouho čekat, až se setmí, pak taťka pojídá večeři jako lenochod a teď ještě bude Ježíška zdržovat nějakými předpotopními songy! Kdo to má vydržet? Nějaký cajdák o bílých Vánocích, to už je stejně jenom nesplnitelné přání; Všechny Štědré dny, které Pavlík pamatuje, se obešly úplně bez sněhu, asi na tom celosvětovém oteplování něco bude. Gramofon byl stařičkým kusem nábytku, ještě po babičce, a celý rok v bytě jen překážel. Kvůli jedné písničce na Štědrý den, při které se tátovi s mámou podivně lesknou oči jako spolužákovi Pepovi, který má ale to lesklé oko skleněné. Bílé Vánoce... Takový nesmysl! Nejen že to tak ve skutečnosti není, ale ještě to děsně zdržuje od opravdu důležitých věcí! Proč jen je ta písnička tak dlouhá? Jako by to nešlo bez refrénu!

Deska konečně dopraskala.
"Mám dojít pro zvoneček nebo ti už Ježíška ve škole rozmluvili?" zeptal se poněkud necitlivě tatínek. S maminkou to viditelně trhlo, její oči blýskly jako stříbřité vánoční ozdoby, ale neřekla nic.
"Žádnej Ježíšek neexistuje!" prohlásil rezolutně klučina. "Našel jsem si to na wiki."
"Dobře," rozhodl tatínek, "letos se tedy zvonit nebude." A pokynul Pavlíkovi, že může vzít za kliku dveří od obýváku, kde ještě před chvílí něco moc povzbudivě šramotilo. Pavlík doslova vtrhl dovnitř. Údivem nad balíčkovou nádherou dokázal jen otevřít dokořán pusu. Přesně tenhle obrázek viděl v několika posledních snech a přesně tak si to představoval ve své fantazii, když tatínek tak nekonečně dlouho zápolil s večeří. Balíčků bylo dost a úplně největší radost měl z toho největšího, u kterého obal nedokázal zakrýt dlouho očekávaný obsah.

"Kolo!!" vykřikl Pavlík šťastně. "Zrovna takový má Jirka Mařík!"
"Tak to teď budete moct jezdit spolu," řekla vánočně sametovým hlasem maminka.
"Hmmmm, to asi ne," špitnul Pavlík. "My spolu teď totiž nemluvíme."
"Copak copak?" zasmál se tatínek. "Snad v tom není nějaká ženská?" S maminkou to už podruhé dnes večer viditelně trhlo.
"Jirka říkal, že jsme bláznivá rodina: Maminka, ty..." (ukázal na tatínka) "...i já," řekl nejroztomilejším možným hlasem Pavlík a úplně neroztomile dodal: "Tak jsem mu dal o přestávce přes hubu!"
Teprve teď si maminka všimla lehce namodralého okolí Pavlíkova oka. Nebo to byl jenom stín jedné z větví vánočního stromku? Pavlík čekal, že se bude tatínek rozčilovat, ale ten jako kdyby se k Pavlíkovu překvapení skoro hrdě usmíval. Maminka se zatvářila neurčitě utrápeně a odešla pro něco do spíže.

Stromeček dál zářil uklidňujícím světlem, barevnou hudbou Vánoc, a Pavlík si sedl přímo mezi balíčky, aby mohl rozbalovat jeden za druhým a neztratil nesmyslnými přesuny důležité vteřiny. Maminka se vrátila s mísou plnou obložených chlebíčků a s kouskem dortu pro každého . "Letos se mi moc nepovedl," řekla omluvně, a i když to byla pravda, tatínek ji jako vždycky utěšil: "Je výborný," řekl a tvářil se jako profesionální ochutnavač z televizní reklamy.
"Trošku kyselej!" podotkl Pavlík, který už si stihl uždíbnout před večeří. "Ale jinak výborný!" zachraňoval situaci tatínek, když si všiml, že nechybělo moc a maminka sebou viditelně trhla dnes už potřetí.

Byla skoro půlnoc, když Pavlík usnul s báječně usměvavým vědomím, že má nové kolo a spoustu dalších dárečků, ať už je podle wiki nosí, kdo chce, a že Vánoce jsou těmi nejkrásnějšími svátky v roce.
"Zase jeden Štědrý večer za námi," povzdychl si tatínek. "Nechtěla by ses trošku projít? Je tam docela pěkně."
"Blázníš? Taková tma!" namítla chabě maminka, ale neznělo to zrovna odmítavě.
"Mařenko..." zaprosil tatínek. Mařenka bylo pro maminku sváteční jméno, jinak to byla prostě maminka. "Pavlík už spí. Jenom chvilku."
"Tak dobře, když jsou ty Vánoce," souhlasila. "Chvilku."
Tatínek galantně pomohl mamince do kabátu, což ho jindy ani nenapadlo. Všechno bylo dnes sváteční.

"Vrtá mi hlavou ten Jirka Mařík," zašeptala zamyšleně maminka ve výtahu. "To jistě nemá ze své hlavy, že jsme bláznivá rodina. to si o nás musí povídat Maříkovi doma."
"Že na to pořád myslíš!" podivil se tatínek. "Já se ti divím. Takoví primitivové jako jsou Maříkovi..." Maminka s tatínkem se na sebe svátečně usmáli.
"Máš pravdu, nač si kazit tak krásný sváteční večer," řekla maminka a oddaně se do tatínka zavěsila.

V láskyplném objetí spolu oba vyšli do vlahé červnové noci.

Šestá výroční malostranská vycházka

23. prosince 2016 v 16:30 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Ti, kdo na můj blog už delší dobu chodí, dobře vědí, že moje vánoční svátky nestartují na Štědrý den, ale už večer 22. prosince, protože ten den slavím své "volitelné narozeniny", tedy den, který bych si symbolicky za narozeniny vybral, kdyby mi jedny už nebyly přiděleny při narození, bez mého vědomého souhlasu. Je zvláštní, že přestože se v principu jen velmi nerad opakuji, tenhle článek - vlastně ve stále stejné opakované podobě - na blog vyvěšuji nesmírně rád vždy těsně před dnem, který je považován za štědrý, byť ten můj 22. prosinec svou štědrostí dokáže strčit všechny štědré dny snadno do kapsy. Vždyť co jiného bychom už měli slavit, když ne den, který nás dokázal obdarovat nejkrásnějším možným dárkem, naším vlastním narozením, probuzením, obohacením, zásadní a s ničím jiným nesrovnatelnou životní změnou.

Letos tyto své narozeniny slavím už pošesté a slavím je vždy týmž způsobem - fotografickou vycházkou do uliček Malé Strany, kde právě před šesti lety začal tlouct do té doby "nepříliš tečný" měkký sval skrývající se před ostatními - a někdy i před námi samotnými - v naší vlastní hrudi. Pravda, občas možná netluče úplně přesně podle předpisů a pravidel, které si vymysleli a prosazují chytří lidé v bílých pláštích, ale úžasné na tom je, že už šest let ví, proč vlastně tluče, a taky ví, že má a bude mít zatraceně dobrý důvod tlouct, dokud to jen trochu jde a půjde, což je naopak věc, na kterou se kupodivu doktoři moc neptají, i když myslím, že je to mnohem důležitější, než v jakém tluče rytmu a jaké má pauzy a ozvěny. Kvůli něčemu takovému přece rozhodně stojí za to aspoň jednou za rok se vrátit "na místo činu", i když fotky z těchto míst vídáte každý rok. Snad mi to prominete, ale takové opakování mě nikdy neomrzí! Tak tedy kdo chce a komu nevadí mrazivý vítr prohánějící se v letošních předvánočních pražských ulicích a především kolem Vltavy, může se k mé vycházce dokumentované aspoň několika z celkových asi šedesáti fotek přidat.


Záběry z krátké a v předvánoční večer většinou skoro opuštěné uličky na Malé Straně, která má ve své staré dlažbě otištěnou cizím očím zcela neviditelnou pamětní desku s nápisem: "Zde se ve svých čtyřiačtyřiceti letech narodil (a každého 22. prosince cca od 18:00 do 19:00 fotil) P.V. (Č.)" :-). Tento rok se ulička zdá být konečně vyfešákovaná, takže jsem nemusel volit různé komplikované úhly pohledu, aby nebylo v záběru žádné lešení, hromádka suti, pomalované dveře nebo opadaná zeď. Ale ulička se mi líbí vždy, ať už právě vypadá jakkoli.



Pohled v obráceném směru. Ulička totiž není průchozí, na jejím konci stojí luxusní hotel. V několik domovních vchodech bydlí úplně normální lidé, kteří mne vždy berou s určitou ostražitostí, když "rozbalím" u jejich "domovního zápraží" své přechodné fotostanoviště. No a sídlí tu - jak bylo vidět na prvním obrázku - i ředitelství Národního památkového úřadu. Za tu hodinu, po kterou tu v prosincovém večeru tradičně pobývám, sem zavítá možná tak deset, dvanáct lidí - pár hotelových hostů, nějaký domorodec nebo opozdilý národní památkový úředník. Nejčastěji sem zabloudí turisté toulající se Malou Stranou, kterým pak vysvětluji, že dál se projít nedá a musejí se vrátit.



Ať dělám, co dělám, stejně mne kroky zanesou ke Karlovu mostu, kde bývá takhle večer už - na místní poměry - přijatelné množství turistů, a je tedy možné i rozložit stativ. Tyhle "věžovité pohledy" zdaleka nelákají pouze cizince, ale ani já většinou neodolám pokušení takový obrázek zmáčknout.



První lodička, která mi vjela na Čertovku do záběru, zrovna když jsem fotil na svou oblíbenou dlouhou expozici, mě spíš rozladila. Pak jsem si ale řekl, že přece Vánoce - a tím spíš moje volitelné narozeniny - pro mě přece nejsou svátkem spěchu, stresu a nervozity, ale měl bych být za podobné nečekané podněty spíš rád. Proto jsem si na další lodičku už cíleně počkal a byl jsem zvědavý, co na obrázku vykouzlí její různobarevná světla. Tahle loďka třeba vytvořila svou zajížďkou do řečiště Čertovky a svým otáčením v proudu zajímavou trikolóru.



Takhle vypadá rameno Čertovky bez lodních světel. Trochu nuda, nemyslíte? :-) Ještěže se aspoň začalo pořádně točit mlýnské kolo!



Ještě jeden pohled na věnec malostranských věží, tentokrát i s mostní lampou, kamenným zábradlím a duchy procházejících turistů. Zpod mostního oblouku se ozývala vánoční živá hudba a poměrně velké procento kolemjdoucích k mému překvapení byli právě Pražani - stejně jako já - na předvánoční procházce. Kdoví, třeba i někdo jiný slaví své volitelné narozeniny ve stejný den jako já bloumáním po staré Praze :-).



A ještě jednu věc jsem si chtěl vyzkoušet - nějaký pohled na artefakt Karlova mostu, který bude mít kvůli limitované hloubce ostrosti v pozadí rozmazané večerní město. Není to sice nic moc, touhle dobou už jsem byl zmrzlý jako předvánoční drozd, ale může to snad být dobrý odrazový můstek pro nějaké další budoucí pokusy, které třeba bude možné provést v létě při příjemnější povětrnosti.



Ještě jsem chtěl udělat pár fotek v mnou teprve nedávno objeveném průchodu Keplerovým domem, ale ten už byl bohužel zamčený, tak jsem ostrouhal. Stejně už jsem po skoro třech hodinách měl zimou poněkud necitlivé ruce, no a být právě v takový den byť jen malým kouskem svého těla necitlivý, to jsem - uznejte - nemohl dopustit :-). Nakonec jsem tedy vlastně paradoxně fotil jen na několika místech z těch všech, kterými jsem tento večer prošel a které se mi tolik líbí. Ale fotky nejsou zdaleka tím hlavním důvodem, proč na tuhle procházku každý rok chodím.

Vánoční svátky roku 2016 pro mne tedy velmi pěkně začaly, takže mi dovolte popřát i vám všem, aby to byly klidné svátky s příjemnou atmosférou a spojené s mnoha krásnými pocity a emocemi. Užijte si požehnané Vánoce a věřím, že se zde na blogu (nebo kdekoli jinde) budeme potkávat i po nich.

Další články


Kam dál