Už jste někdy ochutnali durian?

Úterý v 6:39 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

O víkendu se v Dobřichovicích konal další ročník již tradičního food festivalu "Všechny chutě světa" a já u toho nemohl ani letos chybět. Matně jsem si vzpomínal na to, kterak jsem účastníky festivalu před čtyřmi lety osobně přesvědčoval k návštěvě své fotovýstavy na zámku (který je vždy v centru festivalového reje) a jak jsem nechápal, že se většina návštěvníků jen cpe u stánků různými mezinárodními delikatesami namísto toho, aby nakrmili své duše požitkem z mých fotografií :-).

V dalších ročnících jsem kromě exotických sice, ale přece jen veskrze normálních jídel, několikrát ochutnal rozličné speciality hmyzí kuchyně a letos jsem přišel na festival hned v sobotu ráno v dobré víře, že tentokrát nebudu podstupovat žádné výstřední kulinářské experimenty a docela obyčejně chutně posnídám a posléze i poobědvám. Jenže hned u prvního stánku se situace zásadním způsobem změnila a ukázalo se, že ani tentokrát se nevyhnu lovení "bobříka gastronomické odvahy". No řekněte sami, vy byste dokázali jen tak bez rozechvění z možného zajímavého experimentu netečně projít kolem stánku s opravdovými zralými plody durianu?



O durianu jako nekorunovaném králi ovoce jsem už leccos četl i slyšel vyprávět. Nezapomenu na rozpačité reakce našich politiků, kteří kdysi na zahraniční cestě po jihovýchodní Asii dostali kousky durianu okoštovat a pak měli co dělat, aby udrželi "na kameru" aspoň jakžtakž diplomatickou tvář. A taky jsem si vzpomněl na informace o tom, že se v některých zemích durian nesmí vozit v prostředcích hromadné dopravy.

Nejde ovšem o žádné spiknutí proti tomuto ovoci nebo o jeho diskriminaci. Na vině je jednoznačně neuvěřitelný puch, který kolem sebe zralé plody šíří. Atomy síry zabudované ve složitých organických molekulách dokážou udělat své... "Evropa je v rozkladu!" řekl kdysi detektiv Nick Carter poté, co mu komisař Ledvina představil dobře odleželé olomoucké syrečky. Co by si asi pomyslel podle durianu o Asii?! Bylo to jasné: Nebudu tentokrát chroupat cvrčky, louskat šváby či sarančata, ani přikusovat k malinovce pražené potemníky. Dám si k snídani kousek durianu, když už za mnou přijel přes půl světa až do Dobřichovic, aby vyzkoušel, zda moje ochota experimentovat nedoznala v průběhu času významnější újmy.

Nechal jsem si tedy u stánku na tácek připravit "exotickou směs" sestávající z rambutanu, maracuji a dvou druhů pitahayi (dragon fruit) a odvážně jsem si k tomu poručil deset deka mazlavé a intenzivně zavánějící hmoty z durianu. Se svou netradiční snídaní jsem pak trochu poodešel mimo nejrušnější části festivalu - jednak abych nebudil u nevinných návštěvníků čichové pohoršení a taky pro případ, že by reakce mého organismu na netradiční podnět byla po ránu odmítavá rezolutněji, než se slučuje se základními pravidly obývání společného prostoru. Každopádně šíře nabídky jídel na festivalu skýtala dostatek možností případný nepovedený začátek dne napravit.

Nakonec to nebylo vůbec tak strašné. Pokud se vám při konzumaci ovoce podaří nedýchat, máte z poloviny vyhráno. Ale je pravda, že Dobřichovice nejsou Guantanámo, občas se při snídani nadechnout je celkem praktický zvyk, a v takových chvílích bylo dobré proložit ochutnávání jinými - méně královskými plody; kupříkladu zrovna nakyslá maracuja byla výtečným "přerušovačem" a i ostatní položky "exotického mixu" byly vybrané dobře. Svých deset deka výživného durianu jsem poctivě snědl, bobříka jsem odlovil a ještě to ani nebylo chuťově tak špatné. Jestli se mi podaří se v mezidobí zapsat do potápěčských kurzů zastavování dechu, možná se budu moc příští rok zúčastnit jako ještě náruživější experimentátor. Připouštím ovšem, že po prvním otestování jsem rozhodně neběžel znovu se postavit do fronty ke stánku, abych si mohl dát repete. Nejsem sobec; jen ať se dostane pěkně i na další zájemce! :-)

Rychle jsem šel novou intenzivní zkušenost zajíst nějakým "krůtím masem po ouadagoužsku", které prodával jakýsi africký pár u jednoho z několik desítek různorodých stánků na prostranství u Berounky. "Scheisse!" zvolala rozkošnou čestinou rovníková paní, když se moje xenofobní stokoruna pokusila před ní skrýt v tradiční africké omáčce. Omáčka i maso byly skvělé, ale ani intenzivní africká chuť neměla proti pozůstatkům durianu šanci.

Naštěstí byly u jednoho ze stánků k dostání i žvýkačky. Vykoupil jsem všechny balíčky z kategorie "extra strong" a jsem přesvědčený, že mi to mohou moji dobřichovičtí spoluobčané po vydařené sobotní snídani přičíst k dobru jako důkaz sousedské ohleduplnosti!

A co vy? Máte nějakou osobní zkušenost s durianem? A měli jste možnost někdy ochutnat podobně kontroverzní exotické pochutiny?


Pozn.: Na mém blogu najdete i cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, k dispozici je i mnoho fotek v podobě tzv. fotočlánků, v neděli pak pro změnu už déle než 8 let vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík. V klidu se tu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

 

Nedělní miniglosy č.407

Neděle v 15:09 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Čím víc se blížíme astronomickému létu, tím víc jsem myšlenkami úplně jinde než u české a světové politiky. Ale protože nemám jak efektivně ovlivnit běh věcí, na kterých mi nejvíc záleží, beru z nouze zavděk aspoň možností přidat další, dnes už čtyřstý sedmý korálek do bohatého náhrdelníku Nedělních miniglos.

Nedávno jsme společně oslavili vydání jubilejního 400. čísla tohoto svérázného týdeníku speciálním výběrem 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. I dnes - jako každou neděli - se společně vrátíme s notnou dávkou nadhledu k vybraným událostem uplynulého týdne. Žáky a studenty však upozorňuji, že využití Nedělních miniglos pro předprázdninové referáty z politického a společenského dění v České republice i ve světě je možné výhradně na vlastní nebezpečí a redakce odmítá odpovědnost za všechny těsně před koncem školního roku obdržené pětky a snížené známky z chování. Ale - mezi námi - stejně mě pořád moc těší, že si mé glosy i po více než osmi letech od jejich prvního vydání chodíte sem na blog číst :-).



Hradní mluvčí Ovčáček popřel, že by všechny dárky, které vezl český prezident na audienci k anglické královně, byly nakoupené na e-shopech slevových portálů. "I když ho od toho někteří poradci zrazovali, kromě hodnotných výrobků dovedných českých rukou s sebou vezl pan prezident do Londýna i vlastnoručně podepsanou sbírku svých nejlepších bonmotů o Windsorech v originálním českém argotu," potvrdil mluvčí Nedělním miniglosám. Toto oficiální stanovisko Hradu dobře souzní s neoficiální informací NMg, že Alžběta II. nakonec tento navýsost osobní dárek vůbec nedostala, protože ho prezident s sebou sice přivezl, ale při čekání na audienci se do své sbírky začetl a už se od ní nedokázal odloučit.
----------------------
Předseda Senátu Milan Štěch byl podle odhadu redakce Nedělních miniglos v sociální demokracii pověřen zcela speciálním úkolem - aby získal v podzimních volbách co nejlepší volební výsledek ve vlivném segmentu masochistických živnostníků.
----------------------
Podle nové koncepce revitalizovaného pantheonu Národního muzea by se v něm již neměli objevit např. Julius Fučík nebo Fráňa Šrámek a naopak vrátit by se měl např. císař František Josef I. s manželkou Sisi. Proti změnám osvědčené koncepce Zdeňka Nejedlého protestují především čeští komunisté spolu s potomky Jena Ratkina. Podle opakovaně doručovaných anonymních výhrůžek by si management Národního muzea měl dávat dobrý pozor, když půjde kolem Holešovického výstaviště nebo bude míjet nějaký vltavský Splav.
----------------------
Auditorská společnost David Copperfield Ltd., pracující mimo jiné pro společnost Agrofert, potvrdila úžasnou informaci, která již delší dobu koluje v esoterických kruzích: "Ano, ověřili jsme, že na rozdíl od běžných kuřat, které mají maximálně 4 čtvrtky, se dá z každého pravého Vodňanského kuřete udělat podle potřeby o 2-3 čtvrtky víc," potvrdil nám majitel spoečnosti během přestávky svého vystoupení na Velké čínské zdi. "A to, mezi námi," dodal ještě mimo zápis, než zmizel, "ani nemluvím o pondělcích!"
----------------------
Do ČSSD by se podle vlastních slov chtěl vrátit její dřívější předseda a český premiér Jiří Paroubek, když se ukázalo, že jeho strana LEV21 je neživotaschopný projekt, který neobživl dokonce ani pod jeho geniálním manažerským vedením. Představitelé sociální demokracie z jeho úmyslu moc nadšeni nejsou a nevylučují, že proti jeho vstupu zasáhnou podle stranických stanov, protože Jiří Paroubek zjevně několikrát kandidoval ve volbách s cílem odejmout ČSSD co nejvíc hlasů. Sám Jiří Paroubek se vyjádřil v tom smyslu, že pokud ani tentokrát v ČSSD neuspěje, osobně vbrzku odstartuje nový politický projekt, který by mohl na rozdíl od přece jen v posledních staletích od středoevropské oblasti dost odtrženého LVA mnohem lépe oslovit i české vlastence prosazující hodnoty vycházející z typicky českého prostředí. Kvalitnímu přizpůsobení českým podmínkám ostatně napovídá i název připravovaného nového politického subjektu - BRAV21.
----------------------
Bohuslav Sobotka definitivně odstoupil z funkce předsedy České strany sociálně demokratické, a zůstává tak již pouze českým premiérem. V roli stranického šéfa ho nahradil úřadující první místopředseda Milan Chovanec a aby byla situace ještě přehlednější, volebním lídrem ČSSD se stal pro změnu Lubomír Zaorálek. I když uvedené trojjediné uspořádání by se podle názoru NMg lépe hodilo pro nějakou křesťanskou stranu, obrozená sociální demokracie ho díky novému přívalu energie využila k dosud nejneuvěřitelnějšímu politickému slibu - totiž že se zasadí o dosažení průměrného platu 40 000 Kč. Zatímco ostatní politické subjekty považují zmíněnou informaci za ryzí populismus, Nedělní miniglosy ji neberou vůbec na lehkou váhu, protože mají k dispozici důvěrný e-mail, ve kterém dává vedení strany svým finančním expertům za úkol spočítat, kolik je třeba přidat politikům a státním úředníkům, aby to vyšlo.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich více než osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i všechny čtyři velké jubilejní výběry nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Kromě glos politického a společenského dění najdete na mém blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík.

Tak se tu v klidu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Ostrov Jakušima: Černobílý klín

Pátek v 23:30 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Nedávno jsem shodou náhod viděl v televizi cca hodinový dokument o čtyřech japonských ostrovech, z nichž dva jsem měl kdysi to potěšení osobně navštívit. Šlo o ostrov Mijadžima s uchvacující "plovoucí bránou torii", která už pět let zdobí i tento můj blog (bezprostřední reportáž si můžete přečíst v článku Atomový dóm a mijadžimské ústřice) a přenádherný ostrov Jakušima s rozsáhlým pralesem, ve kterém najdete i několik tisíc let staré cedry (podrobněji v článku Za tisíciletými cedry).

I zastesklo se mi po japonských zážitcích a nakoukl jsem s odstupem do bohatého a doposud jen z malé části využitého fotoarchívu. Přebíral jsem fotku za fotkou, obraz za obrazem a hledal jsem nějaký, který by v mých očích obstál i samostatně - bez japonského kontextu, takový, který bych mohl při troše štěstí vyfotit na mnoha různých místech. Jednu fotku jsem přece našel. Je to černobílá analogie fotky, která se na blogu už kdysi dávno objevila v typické infračervené podobě. I tahle fotka je původem infračervená, jen je převedená do černobílé škály, protože ta se mi k ní nakonec po delším zkoušení a ladění zdála být nepříhodnější.

Taky, přiznávám, mne ke zpětnému zveřejnění inspirovala skutečnost, že zrovna v tomto týdnu jsem publikoval maličké haiku s předlouhým názvem Umění klínopisu aneb Smyslné haiku o tajném chetitském tetování krásné paní Vlasty. A právě tuhle fotku jsem si do archivu uložil s pracovním názvem Černobílý klín. Docela pěkná "shoda klínů", kterou zasluhuje oslavit aspoň tímto malým fotočlánkem. Teď ještě abych se kvůli všem těm klínům nedostal někde v jírovcové aleji do klinče s klíněnkou a nemusel pak navštívit kliniku. Nejlépe (kdyby tam ovšem nějaká byla) třeba v městečku Merklín! :-)

Černobílý klín (2014), foceno na okraji cedrového pralesa na ostrově Jakušima v údolí Shiratani Unsuikyo
s dvouminutovou expozicí přes infračervený filtr



Když jsem sledoval televizní záběry z Jakušimy, snad jako bych ani nevěřil, že jsem si tamní deštný prales zažil "na vlastní pláštěnku". Jak krásné to tam mají a jak rád bych se ještě jednou nadechl toho "houbového povětří"! A samozřejmě - jak už mi velí má tradiční "ostrovní obsese" - jak rád bych se podíval co nejblíž k nejvyššímu bodu ostrova, který se zdvíhá v rozeklaných patvarech do výšky těsně pod 2 000 metrů. Při své minulé návštěvě jsem na delší výpravu do fascinujícího a divokého vnitrozemí ostrova bohužel neměl dost času, protože takový pěší výlet zabere minimálně dva celé dny.

Budu se muset zase jednou zamyslet nad mapou té vzdálené a v mnoha ohledech neobyčejné země, jestli pomalu, klín - neklín, nenastává čas začít plánovat třetí setkání :-).


Pozn.: Na mém blogu najdete kromě "fotočlánků" i cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, v neděli pak pro změnu už déle než 8 let vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík. V klidu se tu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
 


Umění klínopisu aneb Smyslné haiku o tajném chetitském tetování krásné paní Vlasty

14. června 2017 v 19:21 | Petr Vápeník |  Haiku

Snad mi odpustíte jednu slabiku navrch ve středních partiích mého dnešního haiku i poněkud hypertrofovaný nadpis. Ale především - snad za dnešní lehce rošťácký výpotek na sebe nepřivolám košaté chetitské kletby proslulého orientalisty a jazykozpytce bránícího čest své dámy, protože jeho hlasitě pronášené slovní hříčky bych - obávám se - nebyl schopen náležitě ocenit.


Umění klínopisu aneb Smyslné haiku o tajném chetitském tetování krásné paní Vlasty


Tvé jméno už mám

klínovým písmem na břichu.

Hrozný Bedřichu!!!



Po delší době jsem pro vás připravil jeden výlet do blogového pravěku: Včera jsem totiž byl na večeři a u vedlejšího stolu si starší pár velmi hlasitě a trochu hádavě rozprávěl o historii. Během jednoho mého kuřecího stehna stihnul nástup Lucemburků na český trůn, prošel zlatou érou Karla IV. a postupně se blížil době husitské, když znenadání zrádně uhnul do dob dynastie Štaufů a posléze proti toku času až ke Karlovi Velikému. Nemohl jsem si nevzpomenout na svůj podobný vlakový zážitek ze své dávné cesty, který byl předobrazem článku z léta 2009 s názvem O husitských válkách a opilém básníkovi.

Pozn.: Na mém blogu najdete kromě haiku i cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, v neděli pak pro změnu vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík. V klidu se tu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Nedělní miniglosy č.406

11. června 2017 v 15:33 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Nedávno jsme společně oslavili vydání jubilejního 400. čísla svérázného týdeníku Nedělní miniglosy speciálním výběrem 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. I dnes - jako každou neděli - se společně vrátíme s notnou dávkou nadhledu k vybraným událostem uplynulého týdne. Žáky a studenty však upozorňuji, že využití Nedělních miniglos pro předprázdninové referáty z politického a společenského dění v České republice i ve světě je možné výhradně na vlastní nebezpečí a redakce odmítá odpovědnost za všechny obdržené pětky a snížené známky z chování. Ale - mezi námi - stejně mě pořád moc těší, že si mé glosy i po více než osmi letech od jejich prvního vydání chodíte sem na blog číst :-).



Kouření je podle nového zákona zakázáno i v zoologických zahradách, což doslova pobouřilo pražské orangutany. Podle dobře informovaných zdrojů z pavilónu indonézské džungle lobují inteligentní primáti za to, aby byla pražská ZOO ve smyslu zákona považována za divadlo, protože pak by bylo možné brát jejich oblíbené cigarety jako pouhou divadelní rekvizitu, kterou zákon povoluje. V souvislosti s tímto krokem se meziročně zvýšil o 250% počet orangutanů, kteří se hlásí na DAMU.
----------------------
Podle výsledků celoevropského specializovaného profesního průzkumu neziskové společnosti Kdo si hraje, nezlobí, je mezi pražskými taxíkáři nejoblíbenější českou pohádkovou postavičkou s velkým náskokem animovaný pejsek Štaflík.
----------------------
Britští konzervativci nezískali ve volbách dostatečný počet křesel v britském parlamentu, aby bylo možné vytvořit standardní většinovou vládu, a proto se dohodli na povolební spolupráci s malou severoirskou Demokratickou unionistickou stranou (DUP). Na otázku Nedělních miniglos, jak rychle se podaří vytvořit novou vládu, odpověděla premiérka Theresa Mayová, že vzhledem ke specifické povolební situaci nemají konzervativci vše jen ve svých rukou, ale mělo by to být, až co by DUP.
----------------------
Bývalý slovenský premiér Vladimír Mečiar se vyjádřil, že nedávno zrušená amnestie pro osoby obviněné v souvislosti s únosem bývalého prezidenta Kováče, bezpochyby stále platí, i když byla slovenskými orgány zrušena: "Když jsem ji jednou udělil, amnestie pořád platí, a to vím bezpečně, protože mám pravdu, narozdíl od pomýleného Ústavního soudu, mýlícího se parlamentu a prolhané vlády!" Mečiar ale zároveň naznačil, že je ochoten zrušení amnestie v budoucnu uznat, pokud bude vyhlášení této kontroverzní amnestie v plné míře a tentokrát již nezvratně amnestováno.
----------------------
Přednosta Institutu klinické a experimentální léčby Jan Pirk řekl o prezidentu Zemanovi, že by ze zdravotních důvodů neměl znovu kandidovat v prezidentských volbách, čímž si vysloužil okamžitou nazlobenou reakci hradního mluvčího Ovčáčka, aby vrátil svůj diplom. Od té doby na Pražském hradě stojí nejen fronta turistů kvůli bezpečnostní kontrole, ale i fronta lékařů, kteří chtějí na Hradě vrátit svůj diplom, protože mají stejný názor jako doktor Pirk. "Zatím nával zvládáme jen zčásti a fronta se stále prodlužuje, i když hradní skartovačky jedou naplno," řekl nám manažer, který má na Hradě v gesci bezpečnost a sběr starého papíru. "Opakované problémy máme ovšem na bezpečnostních rámech především s šikovnými operatéry, kteří mají bohužel většinou zlaté ruce."
----------------------
Bestsellerem červnového knižního trhu se překvapivě staly odborné publikace o dobývání a obraně středověkých hradů. Odborníci na prodej knih se domnívají, že tato skutečnost souvisí s tím, že vstoupil v platnost protikuřácký zákon, protože se množí případy, kdy na kuřáky vyfukující na chodníku cigaretový dým do oken bytů nad restauracemi lijí obyvatelé těchto bytů vařící smůlu a fekálie.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich více než osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i všechny čtyři velké jubilejní výběry nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Kromě glos politického a společenského dění najdete na mém blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík.

Tak se tu v klidu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Velikášské delirium

9. června 2017 v 7:53 | Petr Vápeník |  Miniatury

Místo Dobřichovic
ocitám se v Riu
neskromný
ve svém deliriu
a za rozbřesku
v tmavém baru
namísto myšek
vidím
bílou kapybaru.

Proč je to u nás,
dámy, páni,
všechno tak strašně maličký?!
Vracím se domů
ke snídani
s King Kongem
místo opičky :-) .


Pozn.: Na mém blogu najdete např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, v neděli pak pro změnu vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík. Tak se tu v klidu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Zámek Kačina - letmé nakouknutí

7. června 2017 v 21:51 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Dva dny jsem teď nestíhal nic pořádného psát, protože jsem byl trochu zaneprázdněn v Třeboni, takže posledním "pořádně napsaným" článkem i nadále zůstává fejeton U Heydrichů v koupelně, který měl na blogu i na facebooku neobyčejně kladný ohlas. Během ne zcela přímé cesty z Třeboně zpět do Prahy jsem ale měl možnost projet se i oblastí, která pro mne osobně hodně znamená, byť tam bohužel nejezdím ani zdaleka tak často, jak bych si sám přál. Nejdelší zastávku jsem měl na zámku Kačina, empírovém skvostu poblíž Kutné Hory a Čáslavi, a dnes se obejdu bez velkého průvodního slova, nejde o žádnou "recenzi", ale jen o několik "namlsávkových" fotografií, které jsem pořídil během odpolední asi dvouhodinové zastávky.

I sám pro sebe beru tuhle rychlou návštěvu víceméně jen jako zkoušku na opravdu pořádnou výpravu, která by měla být celodenní, s dobrou fotovýbavou (jak jsem zjistil, čím širokoúhlejší objektiv si s sebou vezmu, tím lépe) a s dostatkem odhodlání projít si více prohlídkových okruhů a taky nádherný a rozsáhlý zámecký park. Tentokrát jsem vyzkoušel jen jediný okruh, který sestával ze zámecké knihovny, divadla, skleníku a bylinkové zahrady. I tak si ale mohu dovolit, myslím, ukázat pár ilustračních fotek, abyste - pokud zámek, který byl sídlem rodu Chotků, neznáte - si mohli udělat aspoň základní představu.

Zámek je opravdu rozsáhlý: Nejde o žádný lovecký zámeček, ale opravdové sídlo rodu se vším, co k tomu ve své době patřilo. Na fotce vidíte část hlavní "fronty" zámku, v budově úplně vlevo je velká chotkovská knihovna.



Budova na druhé straně zámku, která má výhled do rozsáhlého parku. Jak jsem se dozvěděl z výkladu průvodce, z původní výměry parku zbývá dnes už jen desetina, a i ta má pěkných 19 hektarů. Řeknu vám malé tajemství: Sekat bych to nechtěl :-).



Vlevo je hlavní vchod do budovy, kterým jsem ale došel pouze do pokladny. Interiéry v centru veliké budovy byly součástí jiných prohlídkových okruhů, takže přijdou na řadu až příště.



A to už je impozatní prostor zámecké knihovny. Vůbec - pěkné knihovny si málokdy nechám ujít. Ale umím si - i se svou malou knihovnou, která se mi celá vejde do normálního bytu - představit ten frustrující pocit, že jsem ještě spoustu výborných knih kolem sebe nepřečetl a ani se mi to nikdy nepodaří.



Tyhle knihovní skříně vypadají celkem obyčejně, ale obepínají celý obvod velkého "knihovního předpokoje".



Jeden fotovýsek z hlavního knihovního sálu, který je tak krásný, že vám ho tu neukážu, dokud neudělám fotky, které by za to aspoň trochu stály, protože ty moje, trochu odfláknuté, by vám dávaly jen mizerný obrázek o tom, co je vlastně v knihovně k vidění.



No dobře, dobře, když to na mě neřeknete, tak aspoň pro základní ilustraci sem jeden z mizerných záběrů z knihovního sálu dám, abyste viděli, jak jsou tam knihy uspořádány v základním patře i na ochozu. Mimochodem, na ochoz knihovny vedou dveře přímo z přilehlého bytu knihovníka. Škoda, na ochoz nás nepustili, tam jsem se s fotoaparátem nejvíc těšil...



Jedna místnost "knihovního křídla" zámku byla přestavěna na starobylou lékárnu. Nejenže to v místnosti pěkně voní po bylinkách (levandule se v zámecké zahradě i pěstuje a ve speciální bylinkové zahradě ještě asi 300 dalších bylin), ale dobrodružství je i číst si nápisy na různých lahvičkách či koflících.



Ve analogickém prostoru jako knihovna ale na druhé straně od hlavní zámecké budovy je zámecké divadlo. Nejde jen o skansen, ale divadlo je funkční, pořádají se tu různé akce, prostě hraje se. Myslím, že Chotkovi by z něčeho takového měli radost.



Do divadla se už dnes vejde méně diváků než v 19.století, protože už se nemohou obsazovat zajímavé balkóny. Je zvláštní, že hlavním mottem naší stále nebezpečnější doby je všudypřítomné a především na drobnostech všeho druhu řádící heslo "Bezpečnost především".



Tolik dnešní kraťoučká "fotoochutnávka" zámku Kačina. Po dnešní rychlé první zkušenosti jsem přesvědčený, že se sem vypravím nejspíš už někdy o prázdninách na celý den. Jen mám trochu obavu, že tu o prázdninových víkendech bude o dost víc nabito, dnes nás tu bylo jen pár a na jednom z prohlídkových okruhů byla ve stejný čas jediná návštěvnice. Uvidíme, kdy nastane pro návštěvu ten pravý čas.


P.S.: Pro ty, kteří by ještě měli zájem připojit se v sobotu 10. června k našemu setkání s blogerkou Joinou a Jardou (právě oni dva jsou iniciátory našeho víkendového popovídání), jen upřesňuji, že se sejdeme ve 14:00 v Bredovském dvoře http://www.restauracebredovskydvur.cz/restaurace/. Kdybyste ještě někdo chtěl přijít, dejte mi, prosím, vědět co nejdřív, nejlépe do čtvrtečního večera, ať mohu ohlásit mým "spolusrazníkům", že je třeba k rezervaci ještě přidat další židli :-).

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Pozn.: Na mém blogu najdete např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, v neděli pak pro změnu vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík. Tak se tu v klidu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx



Nedělní miniglosy č.405

4. června 2017 v 15:54 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Nedávno jsme společně oslavili vydání jubilejního 400. čísla tohoto svérázného týdeníku speciálním výběrem 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. Dnes už popáté nakukujeme do páté stovky vydání Nedělních miniglos, ve kterých se každou neděli společně vracíme s notnou dávkou nadhledu k vybraným událostem uplynulého týdne. Které události to budou tentokrát? Mohu napovědět jedině to, že se už v dnešním obsahu nebudeme vracet k výročí atentátu na Reinharda Heydricha, protože tomu jsem věnoval speciální - a pro mne překvapivě čtenáři neobyčejně dobře přijatý článek U Heydrichů v koupelně, který jsem publikoval předevčírem a který je založený na mé osobní dávné zkušenosti.

P.S.: Upozornění pro žáky a studenty: Využití Nedělních miniglos pro referáty z politického a společenského dění v České republice i ve světě je možné výhradně na vlastní riziko, redakce propříště odmítá odpovědnost za všechny obdržené pětky a snížené známky z chování. Ale - mezi námi - stejně mě pořád moc těší, že si mé glosy i po více než osmi letech od jejich prvního vydání chodíte sem na blog číst :-).


Hradní mluvčí potvrdil, že Hradu ani České policii nevznikla žádná větší finanční škoda v souvislosti s havárií speciálního sportovního automobilu BMW i8, v němž se projížděl za dosud nevyjasněných okolností zástupce šéfa hradního protokolu Vladimír Kruliš. "Naopak, dá se říct, že tím, že jsme mu netradiční projížďku umožnili, jsme možná ušetřili českému státu nemalé prostředky, protože pan Kruliš si původně přál proletět se ve stíhačce Grippen."
----------------------
Podle výkladu Ministerstva dopravy, vzhledem ke startu účinnosti zákona znemožňujícího kouření na zastávkách městské hromadné dopravy už nebude možné na zastávkách na znamení a v jejich bezprostřední blízkosti dávat znamení kouřovými signály.
----------------------
Při volbě nového šéfa České fotbalové asociace se nepodařilo ani jednomu z kandidátů získat potřebný počet hlasů v základní hrací době. Rozhodovat proto bude prodloužení a v případě nutnosti pokutové kopy.
----------------------
Americký prezident Donald Trump vypověděl pařížskou dohodu o ochraně klimatu, přičemž odmítl vyslyšet své politické partnery, dceru Ivanku i delegaci rozčilených arktických ledních medvědů. Podle dobře informovaných zdrojů z okruhu prezidentových poradců se dá počítat s tím, že paličatý Trump bude ochoten tolerovat jakékoli znečištění životního prostředí, které bude mít pozitivní dopad na zaměstnanost v USA a zachová Bílý dům a jeho bílé voliče aspoň trochu bílé.
----------------------
Ministerstvo vnitra posuzuje žádost Hnutí ANO, aby se v zájmu lepší srozumitelnosti hnutí mezi občany mohlo na Karlovarsku zúčastnit podzimních voleb pod názvem "DA".
----------------------
Odcházející ministryně školství Kateřina Valachová popřela, že připravuje pro mateřské školy povinné přijímačky z matematiky. Podle jejích slov nelze zaměňovat matematiku s obyčejnými počty. "Ano, cílově chceme, aby děti vstupující do mateřských škol už měly základní početní dovednosti, ale opravdu půjde jen o sčítání, odčítání a základní porozumění procentům v průzkumech volebních preferencí," potvrdila Nedělním miniglosám paní ministryně. "Nechceme děti přetěžovat, proto jsme po konzultaci s předními českými ortopedy upustili od původního záměru požadovat i znalost zlomků. Místo nich ale budeme chtít, aby děti zvládly hodiny, dny v týdnu a především měsíce, které jsou ve společnosti založené na neustálém plánování a vyhodnocování naprosto stěžejní dovedností." Následně nám paní ministryně znovu potvrdila, že ze svého ministerského postu odejde podle původního plánu ke konci května, jen co v červnu nebo červenci prosadí ve Sněmovně kariérní řád pro učitele.
----------------------
Do sněmovny míří nový zákon, podle kterého by od příštího roku mělo být v hospodách, restauracích, kavárnách a barech s výjimkou otevřených zahrádek zcela zakázáno nadávání na poměry. Do doby, než bude nový zákon přijat, by mělo být i nadále možné nadávat alespoň ve stavebně oddělených místnostech s náležitou ventilací a rušičkami zvuku, ale Nedělní miniglosy jsou po zkušenostech z minulosti skeptické a počítají s tím, že budou muset svá vydání redigovat na chodníku před vchodem, i když to může značně obtěžovat obyvatele prostor nad provozovnou, zvlášť budou-li jiného politického smýšlení.

Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich více než osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i všechny čtyři velké jubilejní výběry nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Kromě glos politického a společenského dění najdete na mém blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík.

Tak se tu v klidu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

U Heydrichů v koupelně

2. června 2017 v 20:57 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Někdy se říká, že když si vyberete libovolného člověka a pořádně se zamyslíte, určitě zjistíte, že - ač na pohled zcela nesrovnatelní, přece jen máte něco společného: společné zážitky, zkušenosti, společné známé, společná oblíbená místa, případně ještě něco jiného. Když jsem v poslední době sledoval akce k připomenutí atentátu na nechvalně proslulého zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, napadlo mě mimoděk, že přece jen jsou z tohoto pravidla výjimky, protože s takovým zlosynem, žijícím navíc v jiném čase a povětšinou i jiném prostoru, nemohu mít společného opravdu nic. Ale pak z mé paměti vybublala jedna dávná vzpomínka, která mě přesvědčila, že příslovečnou výjimku z pravidla jsem ani tentokrát neodhalil. Pravda je doslova syrová: Využívali jsme totiž s Heydrichem společnou koupelnu!

Uznejte sami, že když se to napíše takto zkratkovitě a natvrdo, rozhodně to nevypadá jako nějaká extra pozitivní položka do profesního životopisu. A přitom s mou zamýšlenou profesí to kdysi bezprostředně souviselo, byť se nakonec události vyvinuly jinak, než jsem původně zamýšlel a dodnes pracuji v úplně jiném oboru, než jsem si tehdy myslel a plánoval. Jak jsem ale měl možnost si v uplynulých dnech v souvislosti se 75. výročím atentátu připomenout, Heydrich i ve svůj poslední den vyjížděl do úřadu ze svého sídla v zámečku v Panenských Břežanech. Před třičtvrtě stoletím, 27. května 1942, do práce přičiněním odvážných československých výsadkářů nedojel a domů do zámečku už se nikdy nevrátil. A v témže zámečku, který po Heydrichově smrti až do konce války obývala vdova Lina se svými dětmi, jsem se souhrou okolností mnohem později ocitl.

Pravda, ona koupelna už tou dobou vypadala jinak, než když si v ní Heydrichovi ráno oplachovali svá vytrénovaná říšská těla a čistili si od nepříjemného slovanského plaku své bělostné árijské zuby. Kdoví, jak to bylo, třeba si i obávaný SS-Obergruppenführer právě to poslední ráno pomyslel, že se mu dneska do kanceláře vlastně vůbec nechce, a litoval skutečnosti, že je Němcem, který vždy a za všech okolností s naprostou samozřejmostí a bez odmlouvání plní své úřední povinnosti, a ne Řekem nebo Italem, kteří by se třeba v takovou pěkně rozkvetlou květnovou středu hodili marod a šli si zatančit a nadýchat se jarních vůní do zámeckého parku, když už ho shodou okolností mají přímo "u baráku". "Takový krásný den, není škoda si ho kazit prací? Však oni by se tam beze mě dneska taky nezbláznili!"
"Jen jeď Reini," řekla mu třeba láskyplně manželka a odmetla mu u dveří smítko z jeho fešácké uniformy. "Víš přece, že peníze potřebujeme, však život na takovém zámečku není zadarmo. Chvíli potrvá, než tam dojedeš, pak si v poledne zajdeš na nějaký dobrý oběd, však ti to uteče. A těch pár hodin toho tvého věčného otravného papírování už tě přece nezabije!"

Co dělat? Kdyby měl tehdy nenáviděný protektorátní vládce k dispozici internet, třeba by podlehl pokušení, vzal by si homeoffice, těch pár příkazů k zatčení by přece mohl podepsat na dálku a na jednání pozvané důstojníky mohl postavit do haptáku i formou videokonference. Užil by si příjemný den na venkově a parašutisté na vytipovaném místě by se svým stengunem a granáty čekali zbytečně. Kdovíjak by se odehrály další dny, měsíce a roky v českých zemích i Evropě, kdyby se tehdy v koupelně v okamžiku ranního pokušení u zrcadla nedostavil neodbytně německý pocit povinnosti. Ještě by to nějaký aktivní podřízený roznesl po chodbách. A starej v Berlíně by měl určitě kecy!

Po pětačtyřiceti letech od těch nenápadně důležitých okamžiků jsem do Heydrichových panenskobřežanských komnat a do jeho koupelny dorazil já. Byly to tehdy tři týdny nebo měsíc? Už si to nepamatuji přesně. Ale strávil jsem tam celou svou povinnou prázdninovou praxi, protože když se na konci války vystěhoval zbytek Heydrichovy rodiny, v zámečku se usídlili vědci Výzkumného ústavu kovů. "A nechtěl byste sem k nám po škole nastoupit?" lákali mě tehdy. Na peníze ani na velkou kariéru mě ovšem lákat nemohli, ale zkusili to originálně tím, co jinde nebylo k dispozici: "V létě, když děláme přes noc nějaký delší experiment, si někdy jdeme zaplavat do Heydrichova zahradního bazénu!" Nevěděl jsem, neměl jsem v tom ještě jasno. A navíc jsem neplavec. "Hmmm," povzdychl si tenkrát můj vedoucí, když viděl, že mi jde hlavně o absolvovanou praxi a ne o budoucí angažmá, "tak my vám to tu všechno ukážeme, ale učit se něco podrobněji pro vás asi nemá cenu."

V zámeckých komnatách, v jejichž zdech snad ještě byly uvězněné ozvěny dávných tlumených německých hovorů, byly postavené speciální aparatury na rafinaci kovů, fajnová práce, žádná fušeřina: Z jedné strany jste dali do reaktoru dvou nebo třídevítkový kus kovu (tři devítky, tzn. čistota 99,9%) a po nějakém čase se z něj chytře vymyšleným postupem stal kov několikanásobně čistší, často pětidevítkový. Chrom, vanad, antimon... A indium, pokud se správně pamatuji, dokonce šestidevítkové, které se muselo posílat na analýzu do Německa, protože u nás nebyla žádná laboratoř, která by takovou čistotu dokázala změřit a potvrdit.

Jedna taková aparatura, už nevím přesně na který kov, stála právě v koupelně, ještě s původními stylovými kachličkami. Chodil jsem reaktor pozorovat, aby se neřeklo, že jsem tam k ničemu, zapisoval jsem nějaké hodnoty z měřicích přístrojů a cítil jsem se zvláštně, protože jsem kolem sebe vnímal víc než chemické reakce a speciální fyzikální děje spíš nejednoznačné lidské příběhy. Jako kdyby se v tom prostoru odtrženého okolnostmi od původní funkce nějak dokázal zhmotnit nepochopitelný rozpor mezi podobou milujícího manžela a otce a obrazem lidské zrůdy, která má na svědomí utrpení obrovského množství lidí a jiných do té doby šťastných rodin - za svého života i po své zasloužené smrti. V té koupelně, zdálo se mi, to bylo nejmarkantnější, možná proto, že obě dvě tak extrémně odlišné tváře se tu kdysi musely shlížet v jednom jediném zrcadle.

"Co tu pořád děláš?" občas za mnou přišel můj přechodný kolega z laboratoře, což byl mimochodem soused Jana Wericha z Kampy, o kterém dokázal doslova neodolatelným způsobem vyprávět. A i ten bodrý světák zvážněl, když viděl můj zamyšlený výraz, a prohodil ke mně jakoby mimochodem: "Je to tu, viď?" A mně bylo jasné, že ten "starý moudrý muž" (byl tehdy asi v mém dnešním věku :-)) rozumí, co všechno mi v té podivné vědecko-výzkumné koupelně asi prolétá hlavou. V koupelně, která ještě desítky let odčiňovala špinavé viny svých protektorátních uživatelů tím, že přečišťovala speciální kovové ingoty.

I když člověk dlouho váhá, musí se nakonec rozhodnout. Reinhard Heydrich přestal uvažovat o soukromé rebelii, řekl manželce něco v tom smyslu, že se bude snažit večer přijet dřív než jindy, nastoupil do svého otevřeného Mercedesu, zamával rodince a odjel vlahým květnovým ránem směrem k věčnému zatracení. Já jsem slíbil, že se za prázdninovými kolegy - výzkumníky určitě přijedu co nejdřív podívat a dostal jsem štempl do indexu; do Panenských Břežan už jsem se nikdy nevrátil a většinu z počitků nasátých během této epizodky jsem v poryvech dalších událostí zapomněl. Ale ten podivný pocit z atmosféry zámecké koupelny Heydrichových s kolonami na přečišťování kovových štanglí, mi kdesi v paměťovém podpalubí zůstal. Až teď, po letech, ho uvolnily inscenované slepé výstřely k připomenutí jubilea dávného hrdinského činu, během kterého se řada minulých, současných i budoucích lidských osudů protla v nenápadné kobyliské zatáčce.

Další společné věci jsem nehledal; doufám, že zůstane jen u jedné zámecké koupelny se zašlými a popraskanými luxusními kachličkami. Koupelny, která uměla v mé fantazii rozproudit procesí příběhů s nejednoznačnými východisky i závěry. A která dávnou prchavou vzpomínku a emoci nakonec přece jen dovolila převtělit aspoň v jeden prchavý blogový článek.


P.S.: Jak už jsem psal asi před dvěma týdny, nedávno mě oslovili Joina a Jarda, že bychom se mohli někdy v Praze potkat a prohodit pár slov. Proto jsem se chtěl zeptat i vás, zdejších dalších pražských a přípražských čtenářů, případně těch, kteří mají Prahu v pohodlně dojezdové vzdálenosti a zároveň plán ji navštívit: Nechtěli byste se k našemu malému setkání připojit? Zatím jsme se dohodli na datu, kterým bude sobota 10. června. Detaily (přesný čas a místo) ještě domlouváme, ale určitě chceme popovídání zkombinovat i s něčím dobrým k snědku. Tak pokud by někdo z vás měl zájem se přidat a poznat tak "tři blogové mouchy jednou ranou", dejte mi vědět buď do komentáře nebo na e-mail pvapenik@centrum.cz, domluvíme se.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Pozn.: Na mém blogu najdete např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, v neděli pak pro změnu vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík. Tak se tu v klidu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Plastika v Petrské ulici

31. května 2017 v 21:16 | Petr Vápeník |  Pražské drobnůstky

Když jsem na Poříčí nedávno poprvé testoval svůj nový objektiv (viz článek Na Poříčí poprvé s novým objektivem), všímal jsem si zajímavých drobností kolem sebe přece jen trochu víc, než když stejnými místy jen občas proběhnu, třeba ve snaze dostat se tudy co nejdřív na metro. Snad proto jsem si v Petrské ulici všiml dříve mnou jen nevšímavě míjené ale zajímavé plastiky na stěně jednoho z domů a nakonec z toho bylo docela dlouhé zastavení s cílem udělat aspoň pár neodfáknutých fotek pro tenhle článek. O plastice se mi bohužel nepovedla dohledat žádná rozumná fakta, jen pár fotek bez bližšího popisu, tedy něco takového, jako je tento článek :-).

Můžu si vytvářet jen hypotetické scénáře. Plastika je totiž na fasádě docela velké budovy, která, myslím patří do komplexu bývalé Automatické telefonní ústředny Těšnov. Nevím, jestli něco takového v objektu ještě funguje, spíš se domnívám, že se původní centrální organizace rozpadla na spoustu "pozůstalých" firem a firmiček. Ale - ač nemám žádného spojařského vzdělání - řekl bych, že plastika mohla v uměleckých náznacích odkazovat právě na nějakou starší spojařskou techniku.

Každopádně plastika v Petrské ulici mě zaujala a rád bych se o ní dozvěděl nějaké podrobnosti. Mrzí mě, že netuším, kdo je autorem, jak se dílko nazývá, kdy bylo vytvořeno (já bych si tipnul někam do sedmdesátých let, ale nejsem žádným kunsthistorikem, tak to berte s rezervou). Nevíte někdo něco bližšího?

Přikládám pár fotek z různých úhlů a vzdáleností, které jsem pořídil při dvou jarních vycházkách. Díky "putování za plastikou" jsem se mimochodem také dozvěděl jednu velmi zajímavou věc o jednom ze zdejších významných rodáků, o jehož vazbě na Prahu jsem doposud neměl ani tušení, ale to je téma, které si pragmaticky schovám pro některý z příštích článků.

Plastika focená zprostřed přilehlé ulice a bezprostředně po dešti...



...z chodníku přímo zpod artefaktu...



... z druhé strany, aby vynikla zajímavá práce sochaře s prostorem...



... z většího odstupu, aby byl vidět vztah plastiky s okolím; přiznávám, že je mi v tomto ohledu artefaktu trochu líto, ale chci, abyste si mohli udělat přesnější obrázek.



... no a na závěr přejdu do černobílého ladění, které mi k plastice připadne docela příhodné.



Kdybyste věděli o plastice cokoli zajímavého a konkrétního, nebo tušili, kdo by mohl vědět, budu rád za každý komentář. Objekt - i když se mi sám o sobě líbí - mi přišel vzhledem k okolní zástavbě trochu jako legendární jakešovský "kůl v plotě", vzhledem k velké stylové různorodosti zdejších budov (od původem románského kostela sv. Petra až po "echtmoderní" CitiCentrum), jako by mi trochu chyběla sounáležitost i s něčím dalším, než je budova samotná, nehledě k tomu, že ani ta jako by moc nevěděla, co si zrovna na Poříčí počít.

Kdybych byl na místě té plastiky, asi bych křepce seskočil ze zdi, vzal své zakřivené segmenty na ramena a zkusil bych štěstí v nějakém místě, které by mi bylo atmosférou bližší - paradoxně třeba někde na živém sídlišti. Ale popravdě, kdyby v takovém sídlištním exilu už "petrská plastika" byla, nikdy bych si jí nejspíš nevšiml, a to by přece byla škoda! :-).

Pozn.: Na mém blogu najdete např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, v neděli pak pro změnu vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík. Tak se tu v klidu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Další články


Kam dál