O zapomenutém PINu

3. února 2009 v 21:47 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Rozhodl jsem se koupit si boty. Zašel jsem si do Kotvy a vyhlédnul jsem si ten pravý pravolevý pár. Protože nenakupuji pro parádu, ale především proto, abych nemusel do práce chodit bos, mívám vybráno rychle. Zlehounka vyzkoušet a šup k pokladně. Třímám pyšně svoji zánovní Chytrou kartu. Jen jsem ji pustil z ruky, došlo mi, že jsem právě zapomněl svůj PIN. A nejen to. Bylo navíc zcela jisté, že čím víc se budu snažit vzpomenout si, tím menší budu mít šanci.

Jistě takovou situaci znáte: Vaše hlava je najednou zcela prázdná, šedá kůra mozková právě stávkuje za lepší podmínky, na neuron nenarazíte. Nebo taky mozek začne vřít a vzpomene si na všechny PINy všech vašich karet, co jste kdy měli, na všechna hesla do všech internetových služeb, vzpomenete si na datum a hodinu narození vaší první lásky a na telefon dědečka, který je již čtvrtstoletí v Pánu. To vše prokazatelně víte, a není vám to k ničemu. Přitom by stačilo uhádnout ve správném pořadí pouhá čtyři čísla! Určitě tam byla šestka! Anebo to byla devítka?

Přiblížili jsme se okamžiku pravdy. Částku jsem potvrdil a můj ukazováček nad tlačítky s čísly zaváhal. Kudy se dát? Prodavačka zpozorněla. Už dřív měla určité podezření: Přijdu, popadnu první boty, které potkám, a ještě se neustále podezřele usmívám. A teď PIN!
"Inu" - povídá prodavačka knižně (ve skutečnosti řekla otráveně něco jako: "Tak copa bude?"). Musel jsem přiznat, že si tak docela nepamatuju PIN.
"Rámcově," povídám, "rámcově si ho pamatuju celkem dobře. Tedy tak nějak řádově." Omluvně se usměju: "Možná je tam šestka, ale jistý si nejsem".
"Máte tři pokusy", povídá pobaveně prodavačka. "Zkuste samé šestky. Jako Torvillová s Deanem." K čemu Chytrá karta, je-li v rukou pitomce, pomyslela si (ve skutečnosti jen tiše nepřítomně žvýkala).

To už se do věci začali zapojovat i lidé stojící ve frontě za mnou. Kde se všichni vzali, ještě před malou chvilkou jsem tu byl sám?!
"Zkuste čtyři jedničky, to se teď prej často dává," radila starší paní za mnou.
"Mně by se to stát nemohlo, já mám PIN nalepenej rovnou na kartě," mávala svou kartou na důkaz frontě před nosem důvěřivá stařenka a jeden mladík v černém si cosi napsal do zápisníčku (asi je to básník).
Nějaká rozevlátá dáma, která se představila jako numeroložka, mne chytila za zápěstí a po chvilce přemýšlení mi oznámila, že můj PIN bude nejspíš 4275, pokud ovšem nejsem nedonošený. Pán v klobouku, ze kterého se vyklubal milovník starého Šimka a Grossmanna (tedy z toho pána, nikoli z klobouku) zase hlasoval pro 8808.

Situace se vyhrotila, když ze mne jedna vilně se tvářící dívka chtěla vymámit letopočet mého narození pod záminkou, že ona to tak u svého PINu má a kdyby se ukázalo, že to já mám taky, tak by to nemohla být náhoda.

Tolik dobrých úmyslů pomoci! Tolik dobrých rad a já mám jen pouhé tři pokusy. "Inu" - znovu zkusila prodavačka oblíbené úsloví...
Poděkoval jsem všem za ochotu, vrátil boty a odešel. "Na schodech si určitě vzpomenu," povídám omluvně. "Třeba se za chvíli vrátím."
"Jen přijďte, je s váma docela legrace," řekla prodavačka (ve skutečnosti jen tiše protočila oči a vzdychla).

Na schodech jsem si opravdu vzpomněl. Nejen že v čísle nebyla žádná šestka, ale dodnes mám takový nejasný pocit, že jsem se možná narodil maličko nedonošený. Zpátky do fronty mezi své dobrodince jsem se nevrátil. Pro jistotu a propříště jsem si ještě na schodech PIN nalepil přímo na kartu, takže od té doby potkávám častěji básníka v černém.

Do práce chodím zatím bos.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Viktor Viktor | E-mail | 5. února 2009 v 20:22 | Reagovat

Já tě chci zpátky do kanceláře !

2 Jirka Jirka | E-mail | 3. března 2009 v 10:13 | Reagovat

Viktore neblázni, do takovýho smradu by Petr nikdy nešel :-)))) Skvělý příběh. Tudle jsem si nemohl vzpomenout co jsem měl k obědu a manželka mě začala podezřívat, že jsem na žádným obědu nikde nebyl, že jsem se někde bůhví co :-))

3 adaluter adaluter | Web | 28. května 2011 v 18:15 | Reagovat

Zvláštní, že ty chvilky zatmění chodí vždycky ve stejnou chvíli, doma, probuzena střelbou ve tři v noci PIN vím, na poště, ve tři odpoledně, při pokusu vybrat z vlastního účtu pár kaček na živobytí, si zablokuju kartu.

4 Čerf Čerf | Web | 29. května 2011 v 9:33 | Reagovat

[3]: To je zřejmě nějaký automatický spořící mechanismus. Mně se to taky občas děje a živobytí někdy ostrouhá :-).

5 Ividolka Ividolka | Web | 16. dubna 2012 v 19:37 | Reagovat

:-D :-D :-D co mi to jenom připomíná? Moc pěkně napsaný!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama