Miroslav Horníček: Jablko je vinno

12. března 2009 v 23:16 | Petr Vápeník |  Knihy
"Příběh, který hodláte číst, není ani román ani novela. Ty mají svá pravidla, své zákony. Své začátky a konce. Tento příběh - řekl bych - je přeslechnut. Nevím, co bylo před jeho začátkem, a nevím, jak pokračoval. Někomu tam bude chybět humor, jinému zápletka. Nic se tam vlastně neděje a nestane. Manželství Františka a Marty je v pořádku a v pořádku jsou i ostatní věci. Myslím, že je dost knih o věcech, které v pořádku nejsou, a ten, kdo chce toto, může si počíst. Tady se neprojde žádnou krizí a já se z toho tichounce raduji. A myslím, že by si lidé měli tyto věci sdělovat. Aby se tichounké radování šířilo."

Tolik autorova předmluva. Miroslav Horníček se svým chápavým a moudrým okem podíval na věčné rozpravy mezi muži a ženami, na tolikrát diskutovaný rozpor mužského a ženského úhlu pohledu. Pokusil se zpracovat toto téma lehkým perem na příkladu sporu manželů Marty a Františka. Oba jsou inteligentní, jejich spor jemně jiskří, dokáží argumentovat s grácií a přesto odrážejí zakořeněné stereotypy ženského a mužského pojetí na příkladu historických (nebo aspoň tradovaných) příběhů. Jedná se o taková lehká divertimenta, krátké etudy končící zpřeházením tradičních pohledů.

Samson a Dalila, Ctirad a Šárka, Napoleon a jeho Skřivánek, Břetislav a Jitka. Čtyři příběhy, čtyři originální pohledy, důkaz autorovy schopnosti dívat se na tisíckrát viděné novýma očima. Příběh Orfea, který sestoupí do přístavního podsvětí, aby odtud vyvedl svou Ester - Eurydiku, je skoro samostatnou povídkou, která jako by ani do konceptu vyprávění nepatřila.

Příběh manželského sporu vyplňujícího prostor mezi originálním vyprávěním, je více výplní (Cimrmanovskou terminologií jde možná místy až o vycpávky) než přirozeným pojítkem. Na začátku se mi zdá příliš dlouhý, první historická etuda začíná až po 70 stranách. Výplň je místy moudrá místy velmi vtipná, místy plytká, asi by neškodilo trochu krátit. Ale pořád je tu spousta míst, nad kterými se srdce raduje a fantazie plesá, ne hlasitě, jen potichu v podobě úsměvu. A tak se tichounké radování šíří, přesně tak, jak si autor ve své předmluvě přál.

"Mluví se o ráji a sní o zlatém věku lidstva. Někteří tvrdí, že obojím jsme prošli a obojí už nenávratně ztratili, a jiní si to představují v čase budoucím. A usilují o to. Ať je to jakkoli, ráj je vždycky někde jinde. A zlatý věk jindy.
A co když ne? Co když obojí jaksi průběžně trvá? Co když je ráj kdekoli a všude a zlatý věk vždycky? A co když je obojí rozptýleno do malých místeček a pouhých okamžiků? Co když si obojí musíme hledat? Učit se rozeznávat rajská místečka od jiných, nerajských, a chvíle zlatého věku od chvílí jiných, věku třeba šedého? Co když ten zlatý věk právě tak málo byl, jako dneska je? A byl-li kdy, byl jenom právě tak, jak dneska se jím znovu může stát."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama