O podivném přání pana Vendelína

17. března 2009 v 22:03 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky
Pan Vendelín vešel do ordinace trochu nesměle, už tu přece jen nebyl tak dlouho. Patnáct let bez doktora, komu se to dnes poštěstí? Rozhlédl se po ordinaci. Ano, zůstala skoro stejná, jen ten doktor, pomyslel si pan Vendelín, doktor hrozně zestárnul.
"Posaďte se," pokynul mu lékař. "Už jste tu nebyl, ani nepamatuju." Patnáct let! Skoro jedna generace. "Tak copak vám schází?"
"To je právě ono", povídá pan Vendelín. "Abych byl upřímný, pane doktore, schází mi nějaká nemoc." Lékař zpozorněl. "Jak to myslíte?"
"Víte, byl jsem naposledy u doktora před patnácti lety a to jsem měl ještě nalomené žebro ze stavby. Opravdu nemocný jsem byl naposledy ještě jako dítě s planými neštovicemi. Od té doby nic."
"To buďte rád, každý takové štěstí nemá."
"Ale samozřejmě, já vím, že je to štěstí, nechci se rouhat. Ale upřímně řečeno, pane doktore, zdá se vám to normální?" Pan Vendelín na lékaře upřel pohled, ze kterého bylo více než zřejmé, že on to tedy za normální nepovažuje. Doktor se nadechl, ale Vendelín pokračoval inspirován svou řečnickou otázkou: "Vždyť já už začínám být pomalu sociálně vyloučený. Vůbec si s vrstevníky nemůžu povídat o nemocech. Zkoušel jsem to, ale oni mi vyčítají, co že jako já o tom můžu vědět, když jsem v životě neměl nikdy ani rýmu. A neměl, pane doktore, Bůh je mi svědkem, že neměl. Dokonce jsem se snažil záměrně nastydnout, celý den jsem v mrazu štípal dříví jen v tričku a kraťasech, ale nic." Vzdychl a smutně dodal: "Jenom jsem čím dál otužilejší!"
"A jak vám v tom můžu pomoci?" zeptal se zvědavě lékař.
"Potřeboval bych prostě najít nějakou nemoc, jakoukoli, nemusí to být zrovna malárie, stačila by mi nějaká drobnost, něco, o čem bych si mohl najít nějaké detaily v knížkách a na internetu a mohl bych vyprávět jako o něčem, co mám." Lékař pana Vendelína standardně prohlédl, prohmatal, proklepal, poslech si jeho srdce a zasmušile usedl k lejstrům: "Kávu pijete?"
"Vůbec." Doktor ve formuláři zaškrtl NE.
"Alkohol?"
"Jednou za měsíc pivo," přiznal pan Vendelín, ale rychle dodal: "Ale nechutná mi!"
"Kouříte?"
"Nikdy jsem neměl cigaretu v ústech."
"Sportujete?"
"Trochu běhám. Ale ne víc než deset kilometrů za den."
Doktor už se ani nezeptal, jestli se pan Vendelín zadýchává do schodů.
"Člověče, to nemáte žádnou špatnou vlastnost?"
"No," zapýřil se pan Vendelín, naklonil se blíž k doktorovi a ztišil hlas: "Občas si trošičku zalžu."
Doktor znechuceně zmuchlal formulář a nový si už nevzal. "Bohužel, nikoli chorobně," dodal pan Vendelín a znovu se odtáhl.
"A taky jsem ještě nikdy nebyl na nemocenské. Všichni kolegové ano. Taková samozřejmost! Čas od času prostě vypnou a léčí se týden, čtrnáct dní, doma s nějakou banalitou. Jen já jsem pořád zdráv!"
"Vypadá to špatně," vyřkl doktor soud. Pan Vendelín se zatvářil nešťastně. "Myslel jsem si to. Dokonce jsem přemýšlel, zda by to nemohla být třeba utkvělá představa, že jsem zdravý, to by mohla být docela zajímavá nemoc."
"To ale…" nadechl se doktor, ale nestihl dokončit. "Já vím, já vím, to by mohla být nemoc, kdyby to, že jsem zdráv, nebyla pravda."
Lékař zkroušeného pana Vendelína poplácal soustrastně po zádech: "No, teď se do toho pustíme pořádně. Moč, krev, pár dalších vyšetření, když to bude třeba, tak cétéčko, to by v tom byl čert, abychom něco nenašli." Pan Vendelín moc optimisticky nevypadal. "Hlavu vzhůru," zahlaholil doktor. "Dneska už díky vší té technice zdraví lidé neexistujou. Prostě vyhynuli jako slepá vývojová větev." Sepsal všechno na papír a podal ho panu Vendelínovi: "Tohle si všechno oběhněte a příští týden přijďte, uvidíme, co se dá dělat." Pak děkujícího pana Vendelína vyprovodil z ordinace.
Zvláštní, řekl si lékař, když pan Vendelín odešel. Jestli by na tohle neměla být nějaká nová diagnóza. Co třeba "syndrom zcela zdravého člověka"? To by byl pan Vendelín učebnicový případ. Anebo - doktor Vodseďálek se zasnil - Vodseďálkův syndrom!
Pan Vendelín zatím smutně kráčel domů a přestával doufat, že se mu ještě někdy - než zemře - podaří onemocnět. Netušil, že zcela nová, dosud nepopsaná a naneštěstí zcela nenakažlivá Vodseďálkova choroba již v jeho těle hlodá řadu let.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 pětišmidra pětišmidra | 25. července 2009 v 2:53 | Reagovat

Takoví ještě existujou?? v přeéčkovaný době plný stresu ?

2 čerf čerf | 25. července 2009 v 11:25 | Reagovat

Není důležité jestli existujou, ale jestli věříme, že by existovat mohli :-)

3 valin valin | Web | 18. října 2013 v 18:54 | Reagovat

Velká škoda, že Vodseďálkova choroba není infekční. Hned bych se nechala nakazit, teď jsem byla asi po osmi letech na neschopence 3 neděle a fakt bych byla raději v pracovním procesu bez potíží, co jsem měla... ach jo... :-)  :-)

4 Čerf Čerf | E-mail | 19. října 2013 v 2:35 | Reagovat

[3]: Takovou nákazu bych ti moc přál! Takhle aspoň popřeju rychlý návrat mezi zdravé

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama