Zdena Salivarová: Honzlová

1. března 2009 v 1:28 | Petr Vápeník |  Knihy
Ke knize Zdeny Salivarové mám zvláštní vztah: Dlouho jsem věděl, že je výborná, měl jsem reference ze všech stran. Pořád jsem se ale neodvažoval začíst se, prostě se mi do knihy
nechtělo. Snad to je tím divným názvem Honzlová, snad brožovaným vydáním na ošizeném papíře, ale v neuvěřitelném nákladu 110 000 ks, které jsem vídal v prodejnách levných knih. Vyšel hned v roce 1990, kdy čtenáři toužili dohnat během pár měsíců vše, co nuceně zanedbávali po desítky let. Nakonec jsem na něj náhodou narazil v knihovně, nabídl se mi, přemluvil mne. Tak tedy jo!

Kniha mi poněkud přerovnala můj literární svět. Je to totiž BOMBA, jediný román autorky napsaný v období těsně po emigraci v roce 1968, do kterého Zdena Salivarová vtěsnala esenci svých vlastních zkušeností navíc v rozjitřené době rozmetaných iluzí a nadějí. Jako by autorka vyčerpala naráz své literární síly, jako by ze všech květů nechala vyrůst jen jeden - ale zato mimořádně kvalitní plod. No, moc takových plodů na naší české literární zahrádce k ochutnání není! Poprvé se mi stávalo, že jsem přejížděl stanice, kde jsem chtěl vystoupit. Precizní, silné, prožité, převyprávěné s neuvěřitelným espritem, jazyk i stavba vět úžasné, prostě prozaická mana nebeská. S prominutím - takových výšin pan manžel Škvorecký nikdy nedosáhl, a to možná i proto, že těch plodů nechal dozrát celkem dost.

Nápis Honzlová není jen vyjádřením, že román je právě o ní. Jde rovněž o nadpis desek s kádrovými materiály, které si hlavní hrdinka čte, když celý pěvecký soubor Sedmikrása, ve kterém pracuje, odjel na zájezd do Finska a Jana Honzlová zůstala nuceně sama v práci, protože z kádrových důvodů jako jediná nesměla odjet. Celý měsíc zůstává v kanceláři a při občasném zvedání telefonů se jí do ruky dostávají desky s kádrovými materiály. A tak si může přečíst:
Honzlová je lehkomyslná a prohnaná osoba... Neštítí se ničeho...V našem kolektivu nemá co pohledávat...Čte nezdravou literaturu a šíří ji mezi ostatní členky tím, že jim o ní vypráví...Myslím, že znalost Honzlové západních jazyků může ohrožovat naše zřízení. Člověk jejího charakteru se jim neučí bez jistého záměru...
Ale může si přečíst (a náležitě okomentovat) zajímavosti i o ostatních:
"Šmejkalová Eva - talentovaná, milá, v kolektivu oblíbená pro svou nezištnou a družnou povahu. Drobné nedostatky nutno přehlédnout vzhledem k mladistvému věku". Je jí teprve 25 let. Já padnu! Zlodějství klasifikováno jako drobný nedostatek mladistvé soudružky. "Fantová Alena - z rodiny drobného řemeslníka," tatínek měl jen malou dílničku a v ní 300 zaměstnanců.
V těch posudcích je zakonzervováno vše z té doby. Systém zrůdný ve své podstatě a možná ještě zrůdnější v neuvěřitelné přizpůsobivosti lidí, kteří dokázali obskurní pravidla systému využít vždy spíše proti něčemu než pro něco.
Proč se rozhořčovat? Když se jim někdo nelíbí, je buržoust, i kdyby žral v mládí kamení. Nebo živel. Nebo nemrava. A naopak.

Postupně se seznamujeme se členy souboru Sedmikrása v subjektivní interpretaci Jany Honzlové, která na sebe bere osudy mnoha lidí té doby, lidí nežádoucích, s "kádrovým škraloupem", kteří se mohli někam dostat jedině nedopatřením, chybou nebo se svolením dozorčích. Jediný, kdo s Janou zůstává, je stará uklízečka Pelikánová, která se Honzlové snaží v její odloučenosti a smutku povzbudit. Nemocná uklízečka ale náhle zemře a Jana tak ztrácí poslední nenápadný záchytný bod. Místo Pelikánové nastupuje donašečka Fantová starší a začíná se roztáčet zničující spirála. Jana už prakticky nemá podporu doma, jediný, kdo jí zůstal, je malý bratr Hugo. A kruh nevědomky pomáhá uzavírat i sama Jana, když se jde drze zeptat na ministertvo vnitra, proč ostatní mohli jet do Finska a ona - i když je stejně dobrá a možná i lepší - odjet nesměla. Při té příležitosti se ovšem dostává do hledáčku StB, přičemž je dost pravděpodobné, že si tu autorka řeší i své osobní zkušenosti tohoto druhu:
Musela jsem vypadat klidně, ale uvnitř jsem nebyla. Bála jsem se, aby mne strach nepoložil na lopatky. Panebože, ať to vydržím, ať se jim tu nerozsypu k jejich potěše.

Doba do příjezdu souboru z Finska se krátí a děj graduje do hutného závěru, ve kterém se snad přece jen pro Janu objevuje náznak cesty z bezútěšného světa. Anebo je to jen léčka? Protože čemu se v tak od základu prolhané společnosti dá ještě věřit?

Autorka sama o své knize píše:
Štastný rok 1968 pro mne skončil předčasně srpnovým karambolem, poznámky zůstaly v Praze a já se ocitla na druhém konci světa, neznalá jazyka ani pořádného řemesla, a svět se mi zhroutil... a začala jsem psát Honzlovou. Napsala jsem ten román za tři měsíce, odříznutá od Nového světa, odstřižená od domova, ale stále v něm, jako bych si na tom papíře chtěla vydupat Prahu zpátky.

Podle mne je v knize obsaženo vše v tak lidské a nenásilné formě, že jsem četl s údivem a potěšením, i když šlo o obsah rozčilující nebo smutný. Jde o knihu, kterou považuji za jeden z nenápadných pilířů české poválečné literatury. A podotýkám, že jedno přečtení stačí jen k tomu, aby čtenář prošel dějem. Doporučuji zkusit krátce po přečtení zkusit číst znovu od začátku, protože rázem uvidíte děj v úplně jiných souvislostech a barvách, jako byste četli jinou knihu.



(s využitím informací v doslovu ke knize)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama