Ivan Blatný: Texty a dokumenty 1930-1948

23. dubna 2009 v 22:33 | Petr Vápeník |  Knihy
Chtěl jsem si v knihovně vypůjčit nějaké verše (ano, jsem natolik staromódní, že občas čtu verše) od Ivana Blatného. Jde o básníka, jehož existence a dílo byly až do roku 1990 systematicky zatajovány. Jeden z předních českých básníků třicátých a čtyřicátých let byl vymazán historie naší literatury. Paradoxně až v tomto roce, který je zároveň rokem básníkovy smrti, se o něm opět začíná opatrně mluvit a opět se začínají objevovat jeho krásné a zapomenuté verše. Jen málo lidí si mohlo přečíst aspoň sbírky vydané Škvoreckými v Torontu nebo samizdatově dokonce v Praze.
Žádnou sbírku veršů v knihovně neměli, ale vypůjčil jsem si alespoň knihu obsahující různé texty a dokumenty z období před Blatného odchodem do exilu v roce 1948 a reakce na něj.

Na začátku jsou ukázky Blatného prózy, drobné texty silně básnické a plné obrazů. Ve druhé části jsou záznamy jeho přednášek a projevů k různým příležitostem. Ani próza ani přednášky mi - přiznávám - moc neříkaly. Nicméně hlavní částí je korespondence - pečlivě zpracovaná a opatřenápodrobnými vysvětlivkami. Dopisy vyměňované s přáteli, ale i s obchodními partnery, vydavateli, rodinnými příslušníky i čtenáři. Poslední část pak tvoří reakce na odchod Blatného do exilu a vzpomínky jeho známých.

Dopisy představují z "nečítankového" úhlu pohledu přední osoby literatury a obecně kultury doby meziválečné, především pak ale nové generace, první generace nového československého státu, ke které Blatný patřil. Prvním vrcholem knihy jsou dopisy Blatného jeho blízkému příteli Jiřímu Ortenovi. Jejich zvláštní vztah, přátelství, místy - zejména z Blatného strany přetékající snad až k opravdové lásce, přátelství, které původně mělo být završeno domluvenou společnou sebevraždou, bylo nakonec prozaicky ukončeno Ortenovou
smrtí po střetu s německou sanitkou.

"Ono to nelze říci slovy,
tím tichem mezi nimi snad,
už zvoní rondel básníkovi
a říká mu, že mám ho rád."

Dopisy plné citu, plné nadšení pro literaturu nám dávají díky stálému kritickému hodnocení přátel nahlédnout do tehdejšího generačního literárního panoptika.

Blatný ale také často propadal depresím a odráželo se to i v chmurném a bezvýchodném zabarvení některých dopisů.
"Zatím Trapnost obklopuje naše obydlí svými hrnci a náš zředěný pohřeb okázale drkotá za zpěvu písně."

Druhým vrcholem knihy jsou reakce na Blatného odchod do exilu. Reakce různé povahou, občas rozezlené reakce zhrzených přátel (Kainar, Chalupecký, Kolář), ale občas i hysterické zpolitizované výkřiky (Taufer, Drda, Pujmanová, Kloboučník). Odchod Ivana Blatného do Anglie byl jeho hvězdnou hodinou a zároveň i tragédií. Nebyl připraven na roli emigranta a opozičníka, byl duševně křehký i za standardních podmínek, natož v takto vyhrocené situaci. Během půl roku se dostal poprvé do psychiatrické léčebny, k nemalé radosti všech nepřejících v Československu. A že jich bylo!

Blatný neustále píše, potřebuje psát každý den tak nezbytně, jako jiní lidé potřebují dýchat. Píše česky, aspoň takto spojený s domovem. A každý den zřízenci léčebny tyhle - podle jejich názoru čmáranice psané divným jazykem - vyhazovali. Strašná představa! Kdyby Edison propadl hazardu a nevěnoval se vynalézání, žárovku by určitě zkonstruoval někdo jiný. Ty zničené Blatného verše už ale nikdy nikdo nenapíše, v tom je umění nenahraditelné. Až v roce 1977 se ho ujímá pečovatelka, která - přestože těm veršům nerozumí, začne je schraňovat a postará se nakonec i o jejich vydání v Kanadě. Ještě chvíli před smrtí Blatný píše svá tradiční čtyřverší. Rukopis už selhává, síly ho opouštějí, ale duch stále tvoří.

Inu, musím se poohlédnout po nějaké sbírce, pro začátek to asi nejspíš budou Melancholické procházky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama