O panu Bublinovi

22. dubna 2009 v 22:38 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky
Ten pán vypadal - popravdě a nekorektně - dočista jako bublina. Lépe řečeno - dvě bubliny na sobě. Uprostřed obrovská bublina těla, na které seděla malá bublina hlavy, ze všech stran zcela holá. Menší bublina žvýkala a co chvíli vyfoukla velkou narůžovělou bublinu ze žvýkací gumy. Pak gumová bublina praskla a pokryla okolí úst velkým růžovým škraloupem. Možná by to nebylo tak divné, kdyby pán už nebyl důchodového věku.

Kromě nás dvou byl už v čekárně zubařské ordinace jen jeden podřimující muž, u kterého nebylo jisté, jestli je tu kvůli zubům nebo kvůli tomu, že v čekárně bylo celkem teplo a nepršelo tu jako venku. Zevnitř ordinace se ozývalo nepříjemné hvízdání zubní vrtačky a občas nějaký ten sten. Čím vyššími obrátkami zpívala vrtačka, tím usilovněji pan Bublina žvýkal a tím častěji vyfukoval. Zachytil můj překvapený pohled, přestal mlít ústy a řekl: "Asi to vypadá divně, já vím." Což o to, divné to je, ale nic mi do toho není, pomyslel jsem si a zamumlal na odpověď něco neutrálního. "U zubaře jsem vždycky strašně nervózní a pak dělám bubliny." "To je jasné..." řekl jsem chápavě. Většina lidí to tak jistě dělá.

"Víte, já bubliny miluju," usmál se při tom pomyšlení. "Tyhle žvýkačky..." vyndal z kapsy velkou růžovou krabičku, "...jsou na bubliny nejlepší. Taky máte rád bubliny?"
"Těžko odolat," odpověděl jsem rozpačitě, protože nad touto skutečností jsem se nikdy vážněji nezamýšlel.
"Bubliny jsou prostě skvělé," pokračoval pán. "Snažím se na veřejnosti držet zpátky, abych nevypadal jako blázen, ale tady v čekárně..." opatrně se rozhlédl, "...s vámi..." pohlédnul na podřimujícího zarostlého muže, "...tedy s vámi dvěma, to není žádná opravdová veřejnost." Přemýšlel jsem, čím se asi pan Bublina na penzi zabývá. Jistě sbírá žvýkačky. Zkusil jsem se zeptat.
"Samozřejmě," potvrdil nadšeně, "a taky sbírám bublifuky, mám jich několik desítek druhů." Zatvářil se jako právě přistižený záškolák: "Všechny jsou prázdné! Vyfoukal jsem je!" Představil jsem si starého pána, jak sedí doma v houpacím křesle, fouká si rozverně bubliny z bublifuku a zapíjí je šampaňským, přinejhoším, dojdou-li peníze, perlivou vodou. Bubliny, kam se podíváš!
"Někdo se dívá večer na televizi, já si dělám bubliny. Ale nejradši ze všeho si bublifuk míchám sám, ty kupované, z fabriky, nejsou nic moc. To víte, speciální receptura!" Mlaskl.

"Televizi nemám, maximálně si někdy přečtu noviny. Jsou tam někdy moc zajímavé články: To máte každou chvíli nějaká mediální bublina, akciová bublina, finanční bublina, internetová bublina, teď naposled zase hypotéční bublina, prostě všude samá bublina. A bubliny jsou i kolem většiny lidí, proto se na sebe tak neradi mačkají v tramvaji, protože by ty jejich jemné bubliny popraskaly. I Měsíc na nebi vypadá jako velká vesmírná bublina a i naše Země, pane, je vlastně jen obrovská nafouknutá barevná bublina, ze které až jednou Rusové vyčerpají všechen zemní plyn, tak prostě splaskne." Při té představě se zasmušil.
"Je to smutné, že každá bublina jednou splaskne. Nebo praskne... Škoda, nejradši bych, kdyby žily věčně. Byly by všude... a lidi by si s nimi mohli hrát." Za dveřmi ordinace už bylo delší dobu ticho, u nás v čekárně taky. Pán byl duchem ve svém světě bublin a i já jsem do něj trochu nakukoval. Ale - upřímně - není to asi úplně svět pro mne. Bojím se, že do něčeho drcnu a celý ten křehký svět praskne jako velká přefouknutá bublina a rozprskne se do maličkých kapiček, maličkých světů, ve kterých se nedá žít.

Otevřely se dveře ordinace a vyšla dáma s výrazem velkého přestálého napětí ve tváři. Za ní vykoukla sestra, rozhlédla se po čekárně a usmála se na kulatého pána, který obavami ani nedýchal. "Tak pojďte další," zašveholila sestra. "Pak doktor Bublina! Pojďte dál, nebojte se nás!"
Málem jsem spadl ze židle. Doktor Bublina, no to už je vrchol! Nomen omen, jak se říkávalo za starých Římanů. To musí být už nějaká úchylka! Podíval jsem se na něj, ale připadal mi zaskočený ještě víc než já. Jako kdyby sestřička prozradila nějaké jeho soukromé tajemství.

"A....Ano, už jdu, děkuji," ozvalo se z rohu místnosti. Zarostlý, vytáhlý a kostnatý muž, který připomínal vše jiné, jen ne bublinu, se zvedl ze své dosavadní polohy dřímajícího střelce a přerázoval napříč čekárnou kolem dvou šokovaných obličejů. Když se za skutečným panem Bublinou zavřely dveře. Kulatý starý pán nahlas vzdychl a zasněně zamumlal jen sám pro sebe: "To by byla teprve krása!" Zevnitř se ozvalo bolestné víření bezbolestné vrtačky a pán se znovu nervózně rozžvýkal.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Melinda Melinda | 23. dubna 2009 v 22:06 | Reagovat

Škoda, že v čekárně neměli televizi a nešel starý seriál Kamarádi, Váleček, pes Bublina, Gábina...

2 Cerf Cerf | 24. dubna 2009 v 0:08 | Reagovat

Gábinu si pamatuju, psa Bublinu ne, to holt jsou ty tehdejší priority. Kdyby v čekárně byla televize, běžela by v ní nekonečná smyčka reklamy na vyplivování zubů a na fixační krém. A pacienti by mohli vhodit desetikorunu a televize by na dvě minuty vypla. To by byly příjmy!

3 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 31. října 2014 v 22:55 | Reagovat

To bylo pěkné :-)

4 Kitty Kitty | E-mail | Web | 31. října 2014 v 22:55 | Reagovat

[2]: A nebo by tam šla smyčka asi 22 vteřin, kde žralok požere člověčí ruku, voda plná krve. Pak jakýsi kluzký schody s lachtanem. A medvědice se třemi medvíďaty na sněhu. Takto jednotlivě to ještě jde, ale když už se to opakuje po 820., tak je to už na pana psychiatra O_O
To už je lepší to žvejkání otylého spolučekatele... ;-)

5 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 1. listopadu 2014 v 1:58 | Reagovat

Kostnatý doktor Bublina už zrejme predtým u zubára bol a praskol následkom vŕtania, kým bublinovitý milovník bublín musel k zubárovi preto, lebo mu žuvačka vytiahla blombu, nie?

6 Bev Bev | E-mail | Web | 5. listopadu 2014 v 7:20 | Reagovat

Těžko odolat... kolik humoru se skrývá ve dvou slovech.
Celé se mi to moc líbilo a závěr je skvělý. To jsem nečekala. Milé a lehoučké jako duhové bubliny. :-)

7 Čerf Čerf | E-mail | 5. listopadu 2014 v 8:17 | Reagovat

[6]:Čím jsem starší, tím mi jsou méně milé fantastické uměle vytvořené světy, protože nejvíc drobných radostí a "perliček" se, myslím, skrývá v úplně obyčejné skutečnosti :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama