O relativitě času

3. dubna 2009 v 0:14 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Normálně chodím do práce od metra asi deset minut rušnou ulicí. Užívám si přitom zážitků velkoměsta, jezdí kolem mne proudy aut bafajících obláčky štiplavého kouře, potkávám spousty podmračených spěchajících lidí s pohledy upřenými do asfaltové země a kličkuji mezi stíny okolních nepřátelsky se tvářících nabroušeně hranatých budov. Jednou jsem měl trochu více času a uhnul jsem ze své pravidelné cesty. A kupodivu jsem zjistil, že asi 50 metrů od rušné hlavní ulice vede ulice skoro stejně široká, rovnoběžná s tou hlavní, přitom jako by byla zkratkou do jiného světa. Světa, ve kterém je klid, existují tu usměvaví lidé, kteří nikam nespěchají a venčí tu své děti a psy. Když se s nimi potkáte, je to jako na malém městě, nemůžete se jen tak minout - pozdravíte se, popřejete si hezký den, ostatně jarní sluníčko, kterého je tu po ránu nepoměrně víc než na hlavní zakouřené ulici, takový den dozajista předurčuje. Kolem jsou domky s upravenými zahrádkami, na trávě zahrádek raší pestrobarevné jarní květy. Bojím se, že jsem se ocitl ve světě reklamy, zkusím sáhnout na dřevěný plot a ukáže se, že je to jen papírová kulisa a nějaký rejža zařve STOP!!! a produkce to všechno sbalí a odveze tam, kam takový svět patří - do depozitářů, do fundusu. Pak si na ten plot opravdu sáhnu a zadřu si o něj do dlaně nefalšovanou třísku. Ne, že bych byl masochista a skákal díky tomu radostí, ale je mi jasné, že to není žádná kulisa anebo když už, tak aspoň poctivě a fortelně udělaná.

Sem tam už je někdo z obyvatel na zahrádce a něco pleje nebo prořezává stromky. Ptáci, kteří se po dlouhé zimě probudili, neobyčejně krásně zpívají, ale možná zpívají stejně jako všude jinde v Praze, jenom jsou tu o něco lépe slyšet. Není to ale hra na vesnici. Město, které je všude kolem, nejde vypnout a vymazat. Pulsuje nepravidelným rychlým tepem, hučí a halasí, ale jakoby z dálky, jakoby jenom ze sousedství, z jiného města, z jiné země. Občas se z něho ozve siréna záchranky snažící se proplést šňůrami aut směrem k životu, občas se ozve klakson netrpělivce, který už měl někde být a zřejmě není. Oáza, kterou procházím, je sice obklíčena velkoměstem, ale zatím kupodivu odolává. Není obkroužena barikádami ani vozovou hradbou, přesto se - díky fyzice dosud neznámým silám - drží při životě.

Když se nabažím a nedechnu do zásoby na dlouhý den, projdu další spojovací uličkou a jsem zpátky uvnitř. Uvnitř všeho, co se nám na civilizaci líbí i nelíbí, uprostřed burácivého velkoměstského rána, které - ač slunečné - inklinuje ke standardní šedi. Kouknu se na hodinky a zjišťuji, že jsem se deset minut zdržel. Ne proto, že by cesta byla delší nebo pomalejší, ale protože byla o deset minut bohatší. Možná podobně jako Einstein přišel na vztah mezi energií a hmotou, jednou dokážeme naformulovat exaktní vztah mezi časem a bohatstvím. Zatím, zdá se mi, jsme na to neměli dost času.

Přicházím do práce o deset minut později než v zimě a zatím se mi nezdá, že by mi těch pár minut někde chybělo. Relativita času v praxi.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pětišmidra pětišmidra | 25. července 2009 v 2:15 | Reagovat

Je to o úhlu pohledu
Někdo ztratí 10 minut, někdo umí být o 10 minut bohatší

2 Aiman Aiman | E-mail | Web | 25. června 2012 v 17:31 | Reagovat

Pěkný....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama