O trestání poezií

29. dubna 2009 v 0:51 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Mimochodem, v tom nadpisu jde o trestání poezií jako kým čím, nikoli koho čeho v množném čísle. Trestat poezii bych si nikdy netroufl, bál bych se, že mi to vrátí - zvlášť kdyby jich na mne dokonce bylo víc.

Bylo - nebylo, jednou jsem se účastnil jakési literární soutěže. Pominu teď zamyšlení nad smyslem soutěží v takovém oboru, jako je literatura, tedy myslím opravdovou literaturu. To, co jsme za literaturu vydávali tehdy my, soutěžící, s tím se celkem vesele soutěžit dalo, protože to skutečnou literaturu připomínalo jako opilecké potácení v ringu profesionální box. Ovládán skřítky pyšníky a s hypertrofovaným lalokem sebevědomí jsem se účastnil soutěžní sekce nazvané vznešeně "poezie", protože za prózu šly mé příspěvky považovat stěží a pod rozlehlou střechu poezie jde při troše dobré vůle nacpat kdeco. Dokonce jsem snad tehdy dostal nějakou cenu, ostatně jako většina zúčastněných, a při předávání cen jsem se už už chystal definitivně prasknout, jak se mi dmula líčka pýchou. Prostě Uko Ješita! Stojím přesně uprostřed povrchu zeměkoule, nalevo uctivě se uklánějící poledníky a polednice a přímo přede mnou pod nohama se mi devótně plazící rovnoběžky. Někde hluboko dole ve stínu mého génia se krčil maličký zbytek světa.

Již jsme si my, ocenění - tušíce podle zkušeností ze šampionátů v krasobruslení na závěr nějakou formu exhibice - připravovali pasáže svých poém, které jsme považovali za nejlepší (šlo to těžko, protože všechny části byly naprosto skvělé!) a před zrcadlem jsme trénovali správný intelektuální dotek čela třemi prsty, naznačující, jak nedozírné myšlenky v našich hlavách již proudí, aniž by zatím byly navenek znát, ale propukne to jistě každou chvíli! Pár minut zbylo i na to, abychom se rozmysleli, komu při přebírání glejtu veřejně poděkujeme (...kteří nám věřili ... podporovali ... inspirovali ...). Ale večer nabral jiný směr.

Dostavil se nejmenovaný profesionální herec, který vyjmul tlustý fascikl plný básní, nasadil brýle a hluboký hlas a začal recitovat. Občas jsme každý z nás zaslechli povědomý úryvek (vida, jsme schopni poznal i vlastní verše), ale než jsme stihli zdvihnout intelektuální tři prsty až k čelu, vždy přišly verše, které se nám nezdály být tak úplně naše vlastní. A co bylo horší - zdály se být o dost lepší, než ty naše. Po nějaké době nám to došlo:
Buď v dobré víře, že nás to jako perspektivní básníky potěší, nebo - a to je podle mého názoru pravděpodobnější - jako trest za nevýslovné duševní utrpení při povinném čtení všech našich děl soutěžní porotou byly naše básně napřeskáčku zahrnuty do velkolepé koláže veršů mnoha autorů: Seifert, Nezval, Vomáčka, Kainar, Vápeník, Hrubín, Skácel, Skočdopole, verše mistrů české poezie se střídaly s našimi soutěžními verši, vše bylo umně pospojované do jednoho nevyváženého celku. Naše soutěžní básně připomínaly zbytnělé tmavé pahýly v kvetoucím prosluněném lese, každá hranice mezi autory byla zatraceně citelná. A v té unfair konfrontaci pralesního přeboru s extraligou, seděli jsme my tři - tedy Vomáčka, Vápeník i Skočdopole - sice oceněni - leč stále hlouběji zabořeni ve svých křeslech a po vzoru dalšího básníka jsme se chtěli stát nejmenšími na celém světě. Kdyby to už přestalo! Ale fascikl byl objemný, básní bylo hodně a herec deklamoval pomalu a zřetelně.

Ještě dnes, když opět začnou skřítci pyšníci škádlit mé hrdé já, vzpomenu si na to "pásmo poezie", na ten třeskutý rozdíl, který musel být zřejmý i Neználkovi právě spadlému z Měsíce, a na ten neodbytný pocit studu z toho srovnání. Na ten pocit, že desetiminutová "koláž" se nám spolu s kolegy Vomáčkou a Skočdopole zdála být dlouhá celé týdny a měsíce. Hořký pocit, který jsme pak spolu při večerní "tvůrčí dílně" převtělili do hořkého alkoholu.

Beru tohe povídání jako úvod k plánovanému vytvoření nové rubriky. Těšte se, připravuji pro vás pár "kusů v řeči mírně vázané" v této nové rubrice zveřejnit. Budete-li z toho naštvaní, kritizujte. Budete-li potěšení, chvalte. Jen prosím už nečiňte podobných koláží. V zájmu zachování světlé památky našich opravdových mistrů, v zájmu jejich posmrtného klidu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 incertainne incertainne | Web | 29. dubna 2009 v 12:49 | Reagovat

jak krutý a geniální nápad :)

2 adaluter adaluter | E-mail | Web | 14. června 2013 v 12:25 | Reagovat

Možná poněkud demotivující konání, ale jsem ráda, že tě neodradili, nakonec i samotní Mistři jednou začínali a začátky, jak známo, bývají vždycky těžké. :-)

3 Bev Bev | E-mail | Web | 21. dubna 2016 v 14:25 | Reagovat

Popsal jsi to úžasně. Chechtám se a mrazí mě hrůzou a účastí.
Velmi sympatický článeček. :-D  ;-)

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 22. dubna 2016 v 12:00 | Reagovat

[3]: Podobnou koláž jsem skutečně kdysi zažil na festivalu Literární Františkovy Lázně. Vskutku ďábelský nápad, jak poetické kandrdasy odradit od dalšího básnění. Ale nějak u mne tato metoda selhala :-)

5 Bev Bev | E-mail | Web | 25. dubna 2016 v 13:00 | Reagovat

[4]: Tak to je jedině dobře. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama