Květen 2009

Nedělní miniglosy č.15

31. května 2009 v 23:21 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Nejmenovaná česká stále ještě parlamentní strana se na svém sjezdu rozhodovala, zda bude více stranou křesťanských demokratů nebo více stranou lidovců. Nově zvolené vedení na tiskové konferenci potvrdilo, že se bude zhruba jednat o občanskou lidovou křesťanskou demokratickou zásadově kompromisní proevropskou národně orientovanou konzervativně-liberální stranu se sociálně tržním cítěním. "Tuto charakteristiku je nutné brát jen jako základní a hrubou, může být případně doplněna dalšími adjektivy, bude-li to vyžadovat rozšíření našeho koaličního potenciálu," prohlásil nový předseda. "Jsem rád, že máme my sami doma konečně jasno a že jsme teď výrazně čitelnější i pro českého voliče."

V Indonésii vypukla epidemie tzv. varaní chřipky. Zatím nebyl zjištěn žádný přenos mezi lidmi, pouze přímo z varana na člověka. Varaní chřipka je záludná především v tom, že v chladnějším prostředí člověk nemá žádnou horečku, ale naopak tělesná teplota klesá až na teplotu okolí, což může být nebezpečné zejména pro pracovníky v mrazírnách. Hlavní hygienik ČR vydal výstražnou informaci, nicméně nedomnívá se, že by lidé z České republiky byli nějak výrazně ohroženi: "Doporučoval bych všem, co jsou zvyklí jíst s varany z jedné misky, aby to dočasně omezili nebo alespoň při jídle používali ochrannou roušku."

Nad některými oblastmi České republiky bylo možné opět pozorovat UFO. Všichni pozorovatelé se shodují s ufology v tom, jakou barvu neznámé (a pravděpodobně mimozemské) létající objekty měly a jaký typ pohybu na obloze vykonávaly. Zatímco ufologové ale předpokládají, že mimozemšťané přilétají k nám, aby se s námi konečně mohli setkat, pozorovatelé se shodují v tom, že objekty naopak evidentně odlétaly pryč. Čeští politologové se tomu na rozdíl od ufologů nediví a dávají to do souvislosti s průběžnými výsledky průzkumů volebních preferencí.

Do eurovoleb se chystá zapojit nově vzniklá Strana pro obnovení českého moře. Jejím hlavním programem je vytvořit v České republice na vyčleněném pozemku vnitrozemské moře. "Když jsme mohli mít moře v prvohorách, nevidím důvod, proč bychom ho nemohli mít i dnes, kdy máme výrazně lepší technické možnosti," řekl nám předseda nové strany. Nové moře by mělo začínat jako kdysi západně od Prahy a mělo by dosahovat až k Plzni. Problém ale možná bude s ekologickými aktivisty, kteří koupili několik hektarů půdy u Rokycan a chtějí výstavbě moře zabránit, protože by mohlo poškodit zdejší kolonii chráněných chřástalů.

Trestní oznámení na majitele stánku s občerstvením na táborském náměstí podalo vedení ČSSD. "Nejenže nám při našem předvolebním mítingu provokativně nabídl, že nám k večeři jako náš příznivec udělá zdarma vejce, ale ještě ke všemu je chtěl upravit jako volská oka."

Stokrát nic

30. května 2009 v 21:59 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Stokrát nic
a černá díra zeje,
nevím, kde je,
a mlčím z plných plic.

Stokrát nic,
snad možná postoprvé
hlasem krve
a zpustlých zpovědnic.

Stokrát nic
tak bloudí ulicemi.
Prázdno je mi
i z plných popelnic.

Stokrát nic
i vítr přestal vát.
Budeme losovat,
vyhrajem stokrát víc.

O drsném májovém únoru

30. května 2009 v 0:32 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
To jsou ty paradoxy: Ještě předevčírem vrcholil srpen a dnes je sotva půlka února. Zatímco v úterý nakukovala rtuť v teploměrech nad tropickou třicítku, stačily dvě studené fronty a dnes odpoledne je pěkných osm podmračených Celsiových stupňů. Kdekterý kopeček nad 250 metrů nadmořské výšky má vrcholek zahalený mraky jako kdyby to byl nějaký šumavský nebo krkonošský kolos. Lije jako z konve a voda v Berounce vypadá, jako když přilijete do černé kávy smetanu.

Přitom ráno bylo záludné: Za okny jasno, slunce v rozpuku - co na tom, že ne v plné síle. Ano, sice bylo asi jen pět nad nulou, ale tvrdší nátury si přes triko s krátkým rukávem jen přehodili lehkou mikinu, ti ještě drsnější vrátili mikinu sebevědomě do skříně. Kampak na nás! Chladnější ráno se nějak vydrží a pak už to bude přes den - na sluníčku - jen lepší. Když se ale stydlivé nebe obléklo do těžké huňaté oblačnosti, z otevřené oblohy se spustil ledový prudký a vytrvalý déšť a vichr začal vyvracet lidi z jejich svislé osy, většina hledala útěchu ve svých kancelářích, veřejných budovách, obchodech nebo aspoň v dopravních prostředcích.

Na hory se vrátil po pár týdnech sníh, my dole v nížině musíme - po přechodném stadiu padajících ledových kuliček a golfových míčků - vzít zavděk vodou kapalnou, i když pěkně vychlazenou v nebeských ledárnách. A možná to není úplně špatný nápad trochu zchladit už dost horké předvolební hlavy. Zejména kroupy ve tvaru holubích vajec by mohly na současnou zjitřenou vajíčkovou scénu působit jako nezbytný chladivý balzám.

Třeba vajíčka obalená přírodní jinovatkou pocházející z přirozených přízemních mrazíků (představuji si Marfušku, jak laje dědu Mrazíkovi: "Dědku, ty seš tak nemožně přízemní!!!") chytnou při házení po papaláších jinou faleš než obvykle a netrefí progresivního a dominantního levičáka ale celkem nezaslouženě jen nějakou tu jeho šedou "pravou ruku", což bývá politicky korektní název pro pucfleka alébrž podržtašku. Anebo - ještě hůř - omylem trefíte hlídkujícího policistu v civilu nebo tomu, co v civilu není, upatláte mimoděk žloutkem parádní uniformu. Zatímco trefa do často neútlého těla politikova bývá stále oceňována maximálně přestupkovým řízením, trefíte-li stejným vejcem policistu, máte před sebou najednou více paragrafů trestního zákona než roků strávených do konce života na svobodě. Snad i to trochu zmírní plamenné vášně posledních dní a bude to asi dobře.

Stačily dvě studené fronty a teploty klesly o víc než 20 stupňů. Kdybychom ještě jednu frontu přidali, mohli bychom se jít třeba v uspořeném čase klouzat. Ale nejdřív si někteří z nás dají pěkně horký čaj s citrónem, aby zaplašili vzpomínku na to, jak byli ráno drsní jako Eastwoodovic Harry, vyrazili do půlky února jen v tričku, kraťasech a sandálech naboso a pak - marně skrývající zimniční třas neotužilého těla - se snažili vypadat přirozeně a vítězněúnorovou ledovou sprchu před dívkami - potajmu pokašlávajíce - blahosklonně vydávali za pouhý májový deštíček.

Do zítřka jim z toho zbyde jenom pěkně drsný hlas, který si mohou schovat do eurovoleb o příštím víkendu.

O dětinštění

28. května 2009 v 0:05 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Dnes jsem šel kolem výlohy Fotografie a uviděl jsem v ní nádherného velkého plyšového medvěda. Když se fotí malé děti, mohou si vzít hračky podle svého gusta, aby byly spokojené a usměvavé a ten plyšový óbrmedvěd byl největším kouskem zdejší sbírky. Jak jsem tak obdivoval plyšového medvěda za sklem, zastavil se u mne malý chlapeček jedoucí na plastovém šlapadle. Unesený byl stejně jako já, a tak jsme tam společně fascinovaně zírali do osvětlených útrob fotografické manufaktury a oči nám zářily okouzlením a fantazií, co by se všechno s takovým krásným medvědem dalo dělat.

Zatímco malého chlapečka odtáhla po chvíli (zjevně proti jeho vůli) maminka, mne neměl kdo odtáhnout a zíral jsem tak do té fotografické říše za zrcadlem dál. Tehdy mne to napadlo: Půjdu dovnitř a nechám se s velemedvědem vyfotit. Představil jsem si, co to bude za šok pro obsluhu, a určitě ani běžné kolemjdoucí nenechá mé pózování s plyšákem skoro lidské velikosti chladnými, protože bude možné mne pozorovat přes stejné sklo, kterým já teď pozoruji dobrosrdečně se usmívajícího medvídka. Ano, člověk mého věku by se nejspíš měl chovat rozumně a tohle je v očích většiny dospělých úlet. Já jsem byl ale přesvědčen, že to je teď to nejlepší, co mohu udělat - nejen sám za sebe, ale i za nepřítomného hrubou silou odvlečeného chlapečka, který by tak rád byl teď v mé kůži, v kůži člověka, který je sám pánem svých činů, není závislý na rozhodnutí nikoho jiného. Kdyby byl opravdu nezávislý, neváhal by jistě ani minutu a vešel by dovnitř.

Vůbec na sobě poslední dobou pozoruji zjevné známky dětinštění. Závidím například okolojedoucím dětem jejich maličké bi(i více)cykly. Když mne míjejí, můj vlídný úsměv se mění na závistivý škleb. Jsem puzem amorální touhou na chvilku je z kola - v případě nouze i za pomoci chvatů a hmatů - sesadit a zajezdit si. Zatím jsem vždycky odolal, ale puzení se s věkem zvyšuje. Jednou bude dozajista překročena křehká hranice a já opustím standardní svět, kde se od dospělých očekává dospělé chování, a vrhnu se střemhlav do světa dětí, lákajícího bezbřehou fantazií a sympatickou nepoznamenaností "dospělými" pravidly a odpovědností.

Skoro každý den chodím kolem obrovské nafukovací žirafy, v jejíchž gumových útrobách skáčou a dovádějí desítky dětí. Vždycky, bez výjimky, zatoužím se k nim přidat. Nevím, co by si říkali kolemjdoucí, kdyby mne třeba v kravatě a obleku viděli dovádět s rozjívenými mrňousy. Ale myslím, že kdybych dováděl opravdu upřímně a od srdce, že by mi to minimálně ty děti neměly nijak za zlé. Vždyť je to tak přirozené, aspoň očima dětí, chovat se jako dítě! Dodneška jsem zatím vždy odolal. Ale jak ještě dlouho?

A tak jem se rozhodl. Překročil jsem svůj Rubikon a šel za roh ke dveřím fotolaboratoře. Vejdu a nechám se vyfotit s tím nádherně velikým medvědem. Kašlu na to, co si bude myslet obsluha, i na to, že mne budou lidé spěchající kolem prosklené provozovny za svým domnělým štěstím považovat za blouda. "Vyfotit!" rozkážu stručně. A obsluha se mi podívá do očí , uvidí tam mou touhu, všechna má přání a řekne sama: "Určitě to bude s tím naším krásným medvědem, že? U lidí vašeho typu má ten medvěd fantastický úspěch!" Ano. u lidí mého typu. U lidí, kteří právě překonali drátěný plot republiky dospělosti a vrátili se zpět do království svého dětství.

Vzal jsem za kliku, ale bylo už zavřeno. Ale to nic - to hlavní rozhodnutí jsem učinil a ode dneška už se mi bude dětinštět vyrovnaněji. Rozhlédl jsem se kolem sebe, jestli mne v tomto zvláštním odhodlaném rozpoložení neosloví něco jiného. Asi sto metrů odtud jsem zahlédl, jak se řáděním dětí natřásá dlouhý nafukovací žirafí krk.

O politické omeletě

26. května 2009 v 0:57 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Do politiky vtrhla vejce. Nezaklepala, vešla bez vyzvání. Vlastně nevešla, ale vlétla. Vlétla, aby neublížila, ale aby trefila. Je teď celkem jedno, komu jsou vejce určena. Dá se předpokládat, že největší efekt budou mít u lidí, kteří se dusí vnitřním vztekem z bezmoci proti vpádu anarchie do tak krásně od stolu všemi těmi sexy mozky naplánované kampaně. U lidí bez dostatečného nadhledu a smyslu pro humor. Jasně, není to nic příjemného být terčem pro vajíčkové teroristy, ale s každou arogantní reakcí kouzlo vtipu stoupá, opakovaný vtip nejen že vtipem být nepřestává, ale naopak získává stále lepší pointu.

Krásně se přitom odhaluje černobílé vidění politického světa: Volič, který se mnou souhlasí, je moudrý. Ten, kdo je proti mně, musí být nutně navedený a zmanipulovaný. Kdo ho zmanipuloval, je nasnadě - přece můj politický soupeř. Volič sám o sobě je přece jen hovádko bez vlastního názoru, pouze prázdný prostor vhodný k zaplnění právě mými slovy a mými sliby. Kdyby někdo hodil vejce po mém protivníkovi, byl by to projev jeho odpovědného politického postoje. Když ale vejce hodí po mně, je to odsouzeníhodný čin zaprodance a gaunera nebo alespoň nesvéprávného nedospělce, kterého někdo řídí. A ten, kdo za tím vždy stojí, je snad sám doktor Moriarty, ono ztělesnění zla. Moje nažehlené sako naopak div že nešustí bílými andělskými pery.

Trochu mne děsí, že jednou nějaký silák místo vejce slepičího metne vejce pštrosí. Nebo se někdo splete jako podle legendy o stavbě Karlova mostu a místo standardních rozbitných vajec přinese vejce vařená natvrdo. V souboji tvrdosti vejce a politika těžko hledat favorita stejně jako při střetu váhy pštrosího vejce s vahou osobnosti. Ergo - určité riziko újmy na životě a zdraví tady v takovém případě bezesporu je.

Proto navrhuji přestat vejce házet a místo jejich bezúčelného rozbíjení k tomu přistoupit tvořivě - udělejme z nich omeletu a tu rozdávejme ochutnat lidem místo volebního guláše. Mohlo by se to pak v našem případě jmenovat Omeleta z politikových (dosaď příslušné jméno) vajec. Efekt by byl možná podobný, vtip by zůstal a ještě by z toho demonstrující spoluobčané něco měli. Někdy holt i láska k politikovi prochází žaludkem a to si vůbec netroufám domyslet, jak to nakonec s takovou láskou prošlou trávicím traktem končí.

Ale buďme optimisti: Třeba jednou takový politik napíše úspěšnou vzpomínkovou knihu Vejce a já. Nebo spíš - jak tak tipuji naše politiky - Já a vejce.

Nedělní miniglosy č.14

24. května 2009 v 19:50 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Česká sociální demokracie začala být z neznámých důvodů alergická na vejce. Kdykoli se v dohledu některého z jejích funkcionářů objeví vejce, dotyčný nabývá v obličeji temně rudé barvy. První skupina vědců je názoru, že jde o klasickou alergii na bílkovinu ovomukoid, druhá skupina tvrdí, že vejce mají v tomto případě roli katalyzátoru: Zatímco bez použití vajec by k této pozoruhodné barevné proměně došlo nejspíš až po volbách, po vejcích se politici vybarví prakticky okamžitě.
-------------------------
Nejmenovaný poradce prezidenta republiky se po dlouhých výsleších přiznal, že nepochází z opice, ale byl stvořen v době, kdy Bůh stvořil v šesti dnech svět a pak sedmý den odpočíval. Odborníci na útrpné právo ale pochybují o dobrovolnosti jeho doznání. "Podle našich matematických modelů vychází, že kdyby Bůh musel stvořit zvlášť každého takového nejmenovaného poradce, bylo by to tolik práce, že by musel odpočívat nejméně dva dny. Je proto pravděpodobné, že při výsleších byly použity nestandardní postupy a informace takto získané nepovažujeme za věrohodné." Vyšetřovatelé se ostře ohradili proti podezření, že by při výsleších použili waterboarding, připouštějí však, že celé svědectví je trochu na vodě.
---------------------------
Paradoxně větší tržby hlásí i v době hospodářské krize krejčovské podniky. Roste totiž počet lidí, kterým se při vyslovení slova KULTURA otevírá samovolně nůž v kapse, takže roste počet zakázek na drobné krejčovské opravy. "Myslím, že obyčejným lidem v době krize můžeme pomoci více než celé šrotovné: Není divu, že lidé mají hlouběji do kapsy, když mají v kapse díru," řekl nám zvesela mluvčí krejčovského cechu. "Každopádně předpokládáme, že část nadstandardních zisků do kultury vrátíme. Jsme připraveni podpořit řadu velice kontroverzních projektů, které by nám zpětně měly přinést velké množství dalších zakázek ze strany návštěvníků takových akcí."
----------------------------
Další ročník putovního open-air festivalu Prašné jaro se koná letos opět v Praze. "Tentokrát máme hlavní stan akce na Letné, kde se bouřlivě staví a množství prachu a popílku v ovzduší tu dosahuje extrémních hodnot," prohlásil ředitel stále oblíbenější akce. "Myslím, že si milovníci prachu letos přijdou obzvlášť na své, zejména bude-li sucho a bude foukat silný vítr, jak to zatím podle předpovědi počasí vypadá." Vypadá to tedy, že i letos se naplní hlavní slogan této akce: "Festival za všechny prachy!"
----------------------------
K velkému překvapení došlo při vyhlašování letošních gurmánských michelinovských hvězd: Rovnou dvěma hvězdičkami byla jako první v České republice oceněna mobilní kuchyně nejmenované významné české politické strany, kde se vždy před volbami vaří volební guláš. "Něco tak dobrého jsem už dlouho nejedl. Je to typicky české, z výhradně čerstvých surovin a cena je vzhledem ke kvalitě neuvěřitelná," řekl nám jeden z utajených zahraničních hodnotitelů. "Je to pro nás velká pocta," prohlásil vedoucí příslušné volební kampaně. "A zároveň je to velký závazek do budoucna. Rádi bychom v dalším vydání průvodce Michelin toto ocenění minimálně obhájili. Jsme proto v zájmu zachování prestiže České republiky připraveni vyvolávat předčasné volby každý rok, protože jinak bychom o hvězdičky automaticky přišli."

Všemi smysly

22. května 2009 v 23:02 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané



Očima křičí,
rukama s chutí popadají dechu
mávají voňavými vlasy
a pláčí klečícími koleny.

Ústy tápají ve ztichlé tmě
a dlaně přikládají k vůním světa
s touhou
uslyšet.

O nechutné evoluci

20. května 2009 v 23:57 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
"Lidi sou hnusný!" řekl zlomeným hlasem a přihnul si z pivní lahve. Byl tady na lavičce zjevně doma a já mu právě přes obývák i ložnici (a nechtěl jsem ani domýšlet, co ještě jiného) spěchal na vlak. Zaskočen tak hutným odsudkem, rozhlédl jsem se kolem sebe. Ve vlně teplého vzduchu od jihu rozkvétaly především ženy do nečekané krásy, neměl jsem tedy na první pohled důvod s velmi nedbale elegantním mužem na lavičce souhlasit.
"Lidi sou nechutný!" dodal muž tónem, který nepotřeboval pro takové tvrzení důkazů. Byl přesvědčen a měl pro to jistě své dobré důvody. A dodal ještě do třetice poslední charakteristiku lidí, poslední, ale nejsilnější, nejvyhraněnější a před dvaadvacátou hodinou těžko publikovatelnou. Ta tři tvrzení byla jak tři kříže, které nad lidstvem udělal. Co dělat - jeho zkušenosti asi nebyly nejlepší. Ale ta tři slova mi celou cestu zněla v uších: Hnusný, nechutný a pak ještě to třetí, které jako podstatné jméno s těmi předchozími dvěma adjektivy utvořilo pěkně rozvitý větný člen.

I já jsem si vzpomněl na několik lidí, které jsem považoval za nechutné. Kupodivu - všichni byli na vyšších postech. Je to proto, že pro vyšší posty mají nechutní lidé lepší předpoklady? Nebo nechutnost u níže postavených lidí jen doutná, protože zatím neměla ty správné podmínky, jak se projevit, což ale neznamená, že by jí bylo méně, jen je na ni hůř vidět.

A pak jsem se začetl do novin. Vida, podle názorů některých archeologů měli naši předci prsty (nebo možná ještě lépe - zuby) ve vyhynutí neandrtálců. Prý se našly důkazy, že naši předci své neandrtálské příbuzné zabíjeli (což není v dějinách zas až taková zvláštnost) a poté pojídali (což na západ od Nové Guineje už docela zvláštnost je). Co je k tomu vedlo? Proč to nebylo obráceně? Snad proto, že byli neandrtálci slabší? Snad proto, že byli na nižším stupni rozvoje duševních schopností? Asi ani jedno. Ale třeba to bylo proto - svitlo mi - že byli prostě chutnější. To je ono! Byli chutnější než naši nechutní předci!

Pokud je to tedy celé pravda (odborníci totiž opatrně připouštějí, že to celé mohlo být i obráceně a naopak neandrtálci mohli pojídat lidi moderního typu, anebo oba typy hominidů uzavřely "pakt o nepojídání" a spásaly z nouze jen trávu a praobilniny, takže nakonec málem vyhynuli všichni), je, myslím, docela dobře, když naši prapradědečkové vyjedli neandrtálce včas. Neumím si totiž představit, jak bychom si dnes chodili do obchodů třeba pro neandrtálské marinované řízečky nebo pro neandrtálského uzenáče a občas bychom - jen tak pro potěchu hostů na naší garden party, opekli nějaký pěkný exemplář vcelku jen tak nad otevřeným ohněm, zatímco v televizi by nám erudovaní ekonomové vysvětlovali, kolik neandrtálců bychom měli "vyrobit", porazit a zpracovat, abychom odvrátili hospodářskou krizi. Děkuji pěkně!

Nechutní lidé jsou tedy něco jako importovaní jižní slimáci, o které rozmazlený český ježek nezavadí jazykem. Před predátory a soupeři v bezpečí, vyvíjejí se klidně, mírně, dlouhodobě - na rozdíl od turbulencí postihujících chutnější druhy. Nechutnost jako evoluční výhoda, jako způsob přežití! Kdo chce přežít, měl by být co nejnechutnější. Pěkně to do sebe zapadá!

Nadšen z holmesovsky vydedukovaných souvislostí jsem se vítězoslavně podíval po spolucestujících. Proč jen se ten statný muž na protější sedačce na mne tak upřeně dívá? Je ve tváři dost podobný muži z lavičky. Ano i jeho nadočnicové oblouky jsou oproti průměru populace nadměrně vyvinuté a teď... Teď jsem měl dojem, jako by se při pohledu na mne trošičku olízl!

O nepatřičné duze

18. května 2009 v 23:44 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Jednou, cestou z práce, spatřil jsem duhu. Byla krásně standardně vybarvená, klenula se nad řekou a přilehlými kopci a zespodu se její malebný oblouk snažil propíchnout vysílač Cukrák. Nebylo by to nic neobvyklého, kdyby nebylo téměř jasno a v širokém okolí (kam oko dohlédlo) nebylo stopy po dešti. Ta duha tam neměla být, leč byla, neměla se klenout, leč klenula se, hrdá a plná jasných barev, nezávislá na slunci i na dešti, prostě chtěla být, tak byla - přírodním zákonům navzdory.

Je zajímavé, že když někde něco má být a není, většinou nás to příliš nevyvádí z míry - jako bychom to čekali a byli na to zvyklí, prostě zase obyčejný nepořádek, se kterým se tak nějak počítá. Zatímco nemá-li někde něco být a je to tam, dokáže nás to často vykolejit. Mého známého takto vykolejila obyčejná značka Jiné nebezpečí umístěná v prostoru, kterým projížděl na kole z kopce, často dost rychle a často bez držení. Můj známý, který do té doby nevěděl, co Jiné nebezpečí vlastně znamená, se o značku zastavil, zatímco jeho kolo ještě samospádem pokračovalo. Když kamarád zase po několika týdnech mohl začít mluvit, všem nám Jiné nebezpečí vysvětlil a od té doby viděl věci i tam, kde podle mínění většiny nejsou. "Co je mi do mínění většiny? Já tam ty věci vidím, tak co?" No a já tam tak viděl duhu na jasném nebi. Byla pro mne nezpochybnitelná, ale něco mi bránilo zeptat se pro jistotu kolemjdoucích, zda ji vidí právě tak jasně jako já. Co kdyby ne? Co bych si s darem vidět duhu tam, kde není, počal?

A od té doby se kolem mne začaly dít divné věci. Dříve tak jednoznačné přírodní zákonitosti začaly selhávat. Někdy, když jsem se koupal, nebyl jsem nadlehčován ani polovinou tíhy vody mým tělem vytlačené, jak mi měl zajišťovat zákon Archimédův. Anebo jsem se naopak plácal bezmocně na hladině neschopen se ponořit aspoň o kousek, když vztlaková síla z neznámých příčin triumfovala. Když jsem hrál s přáteli kulečník, úhly odrazu se od úhlů dopadu značně lišily, ač se podle učebnic měly rovnat. U mých soupeřů ale bylo vše v pořádku a já jim pak v té nerovné soutěži nemohl konkurovat. Působil-li jsem na jakékoli těleso (třeba na pytel cementu) stálou silou, ani v nejmenším se nesnažilo pohybovat rovnoměrně zrychleně, většinou se sotva pohnulo. Ženy s velkou hmotností, i když měly být podle gravitačního zákona výrazně přitažlivější než ženy - s prominutím - lehké, mne nepřitahovaly (a nutno říct, že ani já je). A tak dále, mohl bych vyjmenovat prakticky všechny zákonitosti, co jich ve fyzice je, všechny v mé přítomnosti selhávaly, snad kromě zákonů relativity, ale u těch člověk stejně nikdy neví.

Tehdy jsem zjistil, že i když u nás na různé zákony dozírá kdekdo, nemáme žádný orgán, který by dohlížel na dodržování přírodních zákonů. Zkoušel jsem policii, státní zastupitelství, ombudsmana i pezidentskou kancelář, ale nikde to nemají v popisu práce. Všichni se domnívají, že přírodní zákony platí jaksi samovolně, bez dohledu a vynucování. Proto všechny vyzývám: Využijme toho, dokud to jde. Přestaňme být vazaly fyzikálních pouček a dopřejme si duhu ne tehdy, kdy je to milé přírodním silám, ale tehdy, kdy je to milé nám. Uvidíme, kdy to úřady přestanou tolerovat a Ministerstvo spravedlnosti vytvoří příslušný zákoník. Za nepatřičnou duhu pak třeba budete moct dostat dva roky natvrdo.

Zítra plánuji spatřit v pravé poledne polární záři. Dokud je ještě čas!

Nedělní miniglosy č.13

17. května 2009 v 17:55 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
V pražském metru překvapením zkolabovala mladá žena v okamžiku, kdy ji v ranní špičce pustil sednout dvaatřicetiletý V.V., přestože není těhotná. Na místě musela zasahovat záchranná služba. "Akce nebyla vůbec jednoduchá, protože jsme nemohli nasadit vrtulník. Vše ale nakonec dobře dopadlo, šlo jen o malou srdeční slabost, kterou je možné považovat za přirozenou odezvu organismu na tak šokující jednání," řekl nám mluvčí Záchranné služby Praha. Viník je zatím vyšetřován na svobodě, nicméně hrozí mu nepodmíněný trest za ublížení na zdraví z nedbalosti, který by mohl být ještě navýšen, pokud by se ukázalo, že muž jednal v rámci organizované skupiny. Trestní oznámení za nabádání k trestnému činu může být navíc podáno i na viníkovy rodiče, pokud by bylo prokázáno, že muže k takovému jednání vychovali.
--------------------------------------------
Jednomu z poslanců se podařilo vysoudit omluvu a finanční kompenzaci na nejmenovaném celostátním deníku za tvrzení, že je charakterově pevný a pravdomluvný. "Uvedené tvrzení poškodilo důvěryhodnost pana poslance v jeho pracovním kolektivu," řekl tisku obhájce poškozeného. "Jeho kolegové si z něho od té doby dělají legraci a parlamentní lobbisté se mu obloukem vyhýbají. S puncem pravdomluvného člověka se prostě nedá plnohodnotně žít. Zatím není jasné, jak bude přesně text omluvy formulován, mělo by z něho ovšem jasně vyplynout, že můj mandant je poslanec jako každý jiný."
---------------------------------------------
Více než stovka srn a laní se sešla na pokojné demonstraci za odstranění plotu kolem brdského prostoru určenému pro výstavbu amerického radaru. "Akce proběhla zcela bez výstřelků, demonstranti dokonce nevykřikovali žádná hesla. Proto naše pořádkové síly situaci pouze monitorovaly, zásahu nebylo zapotřebí," prohlásila mluvčí Policie ČR. Nezávislým pozorovatelům bylo pouze podezřelé, kolik docela vtipných transparentů si zvířata na demonstraci přinesla. Jeden z pracovníků Akademie věd, který se dlouhá léta zabývá studiem chování zvířat, nám dokonce řekl, že je to vůbec první doložený příklad verbálního humoru s politickým podtextem u srn a laní, jejichž smysl pro humor byl doposud vědci spíše zpochybňován. "Někteří kolegové sice podezírají členy tvrdého jádra protiradarových hnutí, že zvířatům s výrobou transparentů pomáhali. Já si naopak myslím, že to tak být nemůže, protože smysl pro humor je u této skupiny lidí v průměru ještě slabší, než u demonstrující zvěře."
--------------------------------------------
Nejmenovaná politická uprchlice byla deportována zpět do Iráku poté, co v testu, jehož absolvování je nutné pro získání dočasného pobytu v České republice, odpověděla na otázku: "Jak moc máte ráda hlavní představitele ČR," slovy "Jako sůl!" Žadatelka o azyl tak chtěla dokumentovat znalost základní dětské literatury, kterou po nocích studovala kvůli jazyku. Ukázalo se ovšem, že hodnotitelé považovali tuto odpověď za urážlivou. Mluvčí Cechu hlavních představitelů ČR se hodnocení nediví: "Jde jednoznačně o urážku. Sůl, jak ví každé malé dítě, je jeden z nejlevnějších a nejméně chutných produktů na trhu. Navíc naši představitelé se od malička připravovali na odpovědné státnické úkoly. Na pohádky tedy neměli čas, protože četli hlavně politologické, ekonomické a marketingové studie. A ani já sám nevím, proč do tohoto celkem jasného případu pletete nějaké pohádky."
---------------------------------------------
Společnost za rovnost pohlaví požaduje, aby do kalendáře byly kromě ledových mužů nově zařazeny i ledové ženy. Předseda České komise pro kalendář oprávněnost žádosti připustil a přislíbil zjednat nápravu hned, jak zaprší.

O vlakovém umělci

16. května 2009 v 11:19 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Přišel jsem na nástupiště právě ve chvíli, kdy on - spokojen se svou prací - nástupiště opouštěl. Zatímco já přišel nudně oficiální cestou podchodem, on přehopkal s grácií provazochodce přes rozvětvené kolejiště na vedlejší nástupiště, aby se jako v galerii mohl pokochat z odstupu. Vláček - donedávna standardně šedý, teď vypadal jako indiánská včelka Mája na válečné stezce po několika dávkách LSD. Barevný dojem byl ohromující. O existenci některých z použitých barev jsem dodnes neměl tušení - a to jich displej mého mobilního telefonu prý podle reklamy dokáže rozlišit 16 miliónů.

Telepatie! Jen jsem pomyslel na mobilní telefon, umělec uchopil pevně ten svůj a zaměřil čerstvě obarvený čumák vlaku v hledáčku, aby si udělal fotku. V ten okamžik jsem mu vlezl do záběru a zvědavě očumoval detaily. Vždycky když přijelo něco takto vyzdobeného, přemýšlel jsem, jak asi dílo vzniká. Jestli se performer opatrně vkrádá do potemnělého depa někdy za jasné měsíční noci nebo naopak za letního časného rozbřesku, kdy už je na barvy lépe vidět, ale ostraha má ještě půlnoc. Bral jsem to obojace - jako projev nespoutaného výtvarného názoru (pravda, hranice mezi prostým neumětelským vandalstvím a opravdovým výtvarným počinem není zcela zřetelná a každý z nedobrovolných diváků ji může mít posunutou jinam) i jako neúctu k výtvarnému názoru někoho jiného - v tomto případě autorů celkem povedeného designu lokomotivy.

Umělec mi dal šanci pokochat se a odejít. Já se ovšem pokochal a zůstal jsem. Znervózněl. "Nemoh bys jít kousek stranou?" zavolal na mne přes kolejový příkop jako obránce hradu na dobyvatele.
"Nevadí mi, když si mne někdo fotí," odvětil jsem a napózoval jsem mu. Bylo vidět, že svádí vnitřní boj s pokušením přehopkal přes pavučinu kolejí zpátky a přesvědčit mne k odchodu ze záběru neverbálně, protože takto jsem vypadal jako autor grandiózního díla já. Počet lidí na nástupišti ale postupně stoupal a on se zjevně byl ochoten k autorství hlásit jen na dálku.
"Vypadni, chci si udělat fotku!"
"A proč?" zeptal jsem se. K autorství díla se ale veřejně nehlásil ani na dálku.
"Prostě se mi to třeba líbí!"
I já jsem si tedy vzal na pomoc mobil a namířil jsem pro změnu na něj.
"Co to děláš?" vyděsil se, že bych mohl být policista v civilu.
"Fotím si tě," odvětil jsem klidně.
"A proč?" Do odjezdu vlaku chyběla už jen chvilka.
"Prostě se mi třeba taky líbíš," snažil jsem se zachovat jeho logiku. Vyděsil se, že bych mohl nebýt policista v civilu.

Na nástupiště přišel výpravčí, podíval se na hodinky jako fotbalový rozhodčí v okamžiku, kdy už končí hrací doba. Stále nervóznější umělec měl poslední šanci. Přece musím do vlaku nastoupit! Přece kvůli tomu, abych mu zkazil fotku, nebudu čekat celou hodinu na další vlak. Musel jsem naskočit a přestat bránit dílo před tím, aby jeho autor zaplavil večer internet barevně nepovedenými kopiemi tak krásného originálu. Stáli jsme proti sobě jak při archaickém souboji na pistole s namířenými mobilními telefony. Rozhodl jsem se ustoupit a na poslední chvíli nastoupit do vlaku. Hodina je dost času, který se dá užít lépe než zevlováním na nástupišti plném holubího trusu.

"Franto, to seš zase ty? No počkej, až tě dostanu do ruky!" ozval se zvonivý bas pana výpravčího. Franta si ho teď poprvé všiml, dosud se plně soustředil na mne a na včelku Máju. Dal se na vyděšený útěk. Přeskákal ještě přes několik nástupišť a za chvíli zmizel ve Vinohradském tunelu. Podíval jsem se na výpravčího s otazníky v očích.
"To je můj syn," prohlásil výpravčí pyšně. "Miluje vlaky jako já!"
Nastoupil jsem a výpravčí foukl do píšťalky. Doufám, že jeho potomka v tunelu nepřejedem. Byla by to škoda, protože jednou z něj bude velký umělec. Nebo výpravčí.

O unaveném slunci

15. května 2009 v 0:28 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Uděláme sluníčku
malý flíček na líčku,
malou skvrnku na tváři,
která tolik nezáří.

(Fyzika pro mateřské školy)

Eskymáci již řadu týdnů vyhlížejí marně polární záři. Slunce se totiž letos ještě nestihlo probudit ze zimního spánku a astronomové, kteří svůj život jinak zasvěcují pozorování slunečních skvrn, jsou bez práce (v planetáriu jim řekli, že kvůli krizi došly skvrny, a poslali je na nucenou dovolenou) a zoufale se snaží najít v inzertní části novin jinou životní náplň. Jediná skvrnka, která se v poslední době na slunci objevila, se prý těsně po přistižení astronomickými dalekohledy stydlivě rozplynula jako ženský akt z cigaretového dýmu. Od té doby nic!

Zvláštní! Jinak se Slunce tváří celkem nenápadně. Ze zemského povrchu vypadá jako obyčejně: Přibližně stejně svítí, přibližně stejně hřeje, stejně snadno vám spálí vzdorně nastavenou kůži, opisuje sice dynamicky proměnnou ale k uzoufání nudně předurčitelnou trajektorii. Zatímco tváře lidí jsou v době Velké Mediální Hospodářské Krize skvrn a vrásek plné, sluneční tváře jsou jak vycíděné sidolem. No, možná je to i tím, že kolem lidí ekonomika zuří, kdežto slunce je nad ni povzneseno a v klidu čeká, až k němu doputují Bzuk a Ťuk.

Co se asi mohlo stát, že nám slunce už tak dlouho upírá naše nezadatelné právo na jeho skvrny?
Inspektor Colombo například tvrdí, že skvrny byly sprostě ukradeny, a když se potřetí vrátil zpoza rohu, stihnul se ještě zeptat, kde byl v době krádeže Měsíc. Liberálové se domnívají, že to zapříčinila neviditelná ruka trhu, protože sluneční skvrny v supermarketech prakticky nikdo nekupuje. Mnozí lidé mají podezření, že se z toho ještě vyklube nějaká reklamní akce na univerzální čistič. Ne tak prakticky zaměření teologové se snaží využít situaci alespoň jako důkaz, že neposkvrněnost nemusí být chimérou.

Včera média vydala varování, že sice na Slunci právě žádné skvrny nejsou, dokonce tam nejsou už neobyčejně dlouho, to ovšem nic nemění na tom, že musíme být ostražití, protože co není, může být. A protože co není už dlouho, toho může být najednou tolik, co nikdy předtím. Škody, které to prý napáchá, půjdou do miliard. Jedinou výhodou bude, že nastane polární záře tak silná, že si při ní budeme moci číst noviny (při kvalitě našich novin je to výhoda dost sporná). Prostě - agenturní etuda na téma "Co všechno se nestane, nebude-li pršet."

Osobně si myslím, že je Slunce jen unavené. To jednoho prostě musí unavit - být stále ve středu dění, být tím, kolem koho se všechno točí a pořád jen tak zářit na všechny strany. Udělejme to tedy opačně: Zkusme si Slunce chvíli nevšímat. Tvařme se, že tu není, že ho nevidíme, že na sobě necítíme jeho paprsky. Pak si odpočine a s chutí a (doufejme) ještě dlouho nevyčerpatelnou energií, se pustí do tvorby krásných, žhavých a dynamikou překypujících skvrn.

Nedělní miniglosy č.12

10. května 2009 v 21:44 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Poslední dobou se množí případy napadení rodičů českých školáků agresivními učiteli. "Již téměř polovina rodičů zažila útok agresivního pedagoga na svou osobu," prohlásil předseda nově vzniklého SoRPŠ (sdružení na ochranu rodičů a přátel školy). "Slovní agresivitu do těchto čísel nepočítáme, to je něco, na co jsme si už dávno zvykli, ale množí se případy přímého fyzického napadení rodičů. Od té doby, co každý pedagog musí absolvovat výcvik v základních bojových uměních, žáci a studenti jsou mírní jako beránci. Učitelé mají tedy jedinou možnost cvičit si své získané dovednosti na rodičích. Myslíme si, že tomuto trendu je možné se bránit už jen tím, že všichni rodiče dostanou zákonem přiznaný status veřejného činitele."
-----------------------------
Nejmenovaná manželka bývalého fotbalového reprezentanta, jehož občas postihují tzv. blikance, jednoznačně popřela, že by spor na fotbalovém zápase jejího nezletilého syna vyprovokovala její poznámka o barvě a pachu jednoho z protihráčů. "Náš spor s dalšími diváky měl povahu navýsost odbornou. Já jsem tvrdila, že pokles HDP České republiky letos nepřesáhne 2,4%, zatímco protistrana toto číslo se smíchem zpochybňovala a říkala, že pod 2,8% to nebude. Manžel se mne jenom zastal, jemu čísla s desetinnou čárkou moc neříkají, protože góly se počítají jen na celá čísla."
-----------------------------
Na poslední chvíli došlo ke změně nominace českého zástupce na soutěži o cenu Eurovize - Eurosong 2009. Místo původně nominované skupiny Gipsy.cz bude nakonec v populární evropské soutěži reprezentovat Českou republiku Mirek Topolánek s písní "Neublížil som, neublížil som, žiadnému z vás."
-----------------------------
Ke skandálu došlo letos při tradičním Mezinárodním pražském maratónu. Mezi vedoucí keňské běžce se přimíchalo několik neznámých českých vytrvalců a vytrvalkyň a dva z nich dokonce vybojovali místa na stupních vítězů. Ukázalo se ovšem, že šlo o osoby, které vůbec nebyly do závodu přihlášeny, takže proti výsledkům podala keňská výprava protest. Dotyční vytrvalci se tuto skutečnost ani nepokoušejí vyvracet. Jeden z nich uvedl dokonce i skutečný důvod svého zapojení do závodu: "Když běželo tolik lidí stejným směrem, zdálo se mi jako nejlogičtější vysvětlení, že se někde otevírá nový supermarket. Tak jsem se přidal a teď jsem dost nemile překvapený, když jsem místo očekávané akční slevy dostal jenom věnec pro vítěze. To jsem nemusel běžet takovou dálku!" Keňský protest byl nakonec přijat, takže už je možné definitivně potvrdit, že i letos keňští vytrvalci obsadili prvních osmdesát pět míst.
------------------------------
Rychlý průzkum veřejného mínění ukázal, že čeští voliči vnímají negativně snahu některých politických stran vylepšit image parlamentních kandidátek účastí atraktivních blondýnek typu Kateřiny Brožové. "Myslím, že jde o jasný důkaz faktu, že naši voliči nejsou jen tupé ovce, které bez přemýšlení souhlasí se vším, co se jim předloží," uvedl autor studie. "Průzkum jasně prokázal, že čeští voliči chtějí mít na volebních kandidátkách hlavně atraktivní tmavovlásky."

O dívce, která maratónskou polévku solila

9. května 2009 v 21:05 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Hned první sousto jsem skousl velmi opatrně. Přece jen - rybí polévka, co kdyby v ní byly kosti? A byly! Tedy myslel jsem si, že byly. Ta první byla opravdu velká a ostrá na všech stranách. Opatrně jsem ji vyplivl, abych si nepropíchl jazyk, a zjistil jsem, že nešlo o kost, ale o kus odlomeného průhledného tvarovaného plastu. Zakuckal jsem se. Čím dál tím jasněji zjišťuju, že moje zítřejší účast na pražském maratónu je při současném stavu mého organismu riziko hraničící s hazardem. Jsem hazardér? Určitě ne takový, abych si k obědu chroupal plastové kousky a zapíjel je rybí polévkou.

Jsem pořád na pochybách. Rozum ví, že bych se měl napřed doléčit a teprve pak běhat. Připadám si jako horolezec, který před sebou vidí vrchol vytoužené osmitisícovky a dobře ví, že když půjde dál, nejspíš nebude mít sílu se vrátit. Rozum velí obrátit se a šupem dolů. Srdce chce dál, byť sotva tluče. Kdyby tak někdo zrušil mou účast místo mne! Já bych pak mohl být naoko naštvaný, ale nebylo by to na mně. A konečně bych si mohl klidně lehnout a pořádně se vypotit.

Mám rád pohádky, takže dobře vím, že - je-li v polévce něco, co do ní nepatří - je třeba pátrat po dívce, co polévku solila. Bývá to milé usměvavé děvče, často královského rodu, které si vás kdysi vyhlédlo na plese. Přemýšlím, kdy jsem byl naposled na plese a vyšlo mi, že má-li jít o dívku přijatelného ročníku, musela mne na plese spatřit tak v pěti šesti letech. Pokud mne celou tu dobu hledala, její zaujetí pro věc musí být značné, jistě zažila mnohá dobrodružství a bude to tedy zkušené děvče do nepohody. Zvedl jsem se od stydnoucí polévky a s kouskem plastu jako s Popelčiným střevíčkem v ruce jsem vyrazil do kuchyně.

"Bohužel, místa v letošním závodě už jsou obsazena, ale zapíšu si vás na seznam čekatelů a pokud si někdo nevyzvedne své startovní číslo, bude nahrazen čekatelem podle pořadníku." Zapsal jsem se tedy coby čekatel číslo 57. V pátek večer se uvidí, kolik lidí nepřijelo a přijde řada na nás, náhradníky. Odkašlal jsem na slečnu pořadatelku své nacionále, protože jsem zatím ještě nebyl schopen normální řeči. Ano, dnes mám podle plánu podléhat záchvatům dávivého kašle, to souhlasí. "Ale přijďte hned v sobotu ráno! Čím dřív, tím lépe." Přijdu, samozřejmě, co bych pro svou účast neudělal! Starej Masoch hadr.

Přestože mi obsluha naznačovala, že bych jako nepovolaný neměl, vstoupil jsem odhodlaně do kuchyně. "Kde je dívka, která polévku solila?" zeptal jsem se zostra a panovačně jako zasloužilý feudál. V polévce sice nebyl zlatý prstýnek s briliantem, ale šlechta už dnes není, co bývala, a chudoba, jak známo, cti netratí, zvlášť když je člověk hrabě. Bude to tedy chudá dívka, která se v době, již budou archeologové budoucnosti jednou nazývat starší dobou plastovou, nemohla vyjádřit jinak než plastem. Rozhlédl jsem se po kuchyni, ale žádnou milou dívku jsem nespatřil. Kdepak ji asi v jejím čisťounkém myším kožíšku schovávají? Určitě tu dělá načerno!

Přišel jsem tedy hned v sobotu ráno. Kašlal jsem pořád stejně a nemohl jsem se pořádně nadechnout, což jistě při maratónu stejně nebude potřeba. "Musíte ještě počkat. Zatím se nám vrátilo 40 registrací, takže ještě 17 a máte to i vy. Když přijdete tak za tři hodiny..." řekla mi včerejší pořadatelka. No, je to komplikovanější, než jsem očekával. Mám tedy ještě tři hodiny na to, abych dospěl k logickému rozhodnutí, že letos prostě nepoběžím. Zkusil jsem se proběhnout. Nohy těžké, plíce zurčí jako meluzína. Po pár rychlejších krocích další záchvat kašle. Mám se tam ještě vrátit? Hodím si padesátikorunou (kovovou). Když padne lev, půjdu se přihlásit. Když Pražský hrad, jedu domů! Není nad to alibisticky své rozhodování přesunout na někoho jiného. Padlo mi šest lvů za sebou. Tři hodiny uplynuly, jdu se tedy přihlásit.

Ukázalo se, že polévku nesolila usměvavá štíhlá dívka feudálního původu. Na mou otázku se zvednul chlap veliký asi 220 centimetrů, v kilech asi to samé. Jak se ukázalo, ukrajinský jaderný fyzik, který se shodou okolností - jak jsem správně odhadl, načerno - živí jako kuchař, tedy něco podobného jako když se já jako chemik živím prací v bance. Myší kožíšek v jeho velikosti by musel být ze stovek, tisíců myší. Postrach zelených celé střední Evropy! Byl naštěstí přátelštější než se jeho kilogramy, centimetry a národnost zdály být. Já jsem také zapřel drobné plastové nedopatření a svedl jsem svou nečekanou návštěvu restauračního zázemí na to, že mně dnes chutnalo opravdu neobyčejně. Protože v mezidobí kdosi moji polévku dojedl, vypadalo to docela věrohodně. Šli jsme pak dokonce spolu s přátelským kuchařem na večeři a pěkně jsme si popovídali o teorii velkého třesku.

"Zatím ještě chybí sedm vrácených startovních čísel. Ale přijďte večer, uvidíme, třeba to ještě vyjde. Čím později, tím lépe," děla pořadatelka. "Ale vždyť jsme měli mít jasno už dnes ráno, co to máte za pravidla?" naštval jsem se. Konečně jsem měl jiný důvod, proč se závodu nezúčastnit, než vlastní fyzickou nemohoucnost. "Večer už nepřijdu, nebaví mne dělat vám tu šaška. Pěkně si mne škrtněte, doprošovat se nebudu!" prohlásil jsem s obličejem vážným jako předávání cen Thálie. Pořadatelka byla sice zaskočena mým tónem, ale nelenila, škrtla si můj řádek č.57, takže se číslo 58 zatetelilo blahem, protože jeho šance na účast v závodě se výrazně zvýšila.

Vyšel jsem z maratónského pavilónu jako jiný člověk. No, nedá se nic dělat, prostě mi protentokrát nebylo přáno. Konečně si můžu zakašlat, jak se mi zlíbí, a taky se trošku najíst. Co třeba si zajít na nějakou dobrou rybí polévku?

O noční bouřce a převratných vynálezech

8. května 2009 v 23:14 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
A Pán řekl: "Budiž občas světlo i v noci." A tak se začalo všude kolem blýskat, nevím, jestli na časy lepší, horší či srovnatelné. Zhasl jsem a pozoroval jsem to světelné představení v pokorném údivu před silami přírody, které chtějí-li, mohou si do nás kdykoli bouchnout, a to, že do nás moc nebouchají, je podle mne spíše známkou toho, že se jim moc nechce. Okna mám z největšího pokoje na tři světové strany, takže jsem to měl v projekci pěkně panoramatické. To byl panečku koumák, ten kdo vymyslel okna, bylo to ale bohužel ještě před Nobelem, jinak by ho ta Alfredova cena nemohla minout.

Pak se otevřelo nebe a vychrstlo na nás nebeský kýbl vody. A protože nebeský kýbl je velká dutá míra, tekla voda proudem skoro celou půlhodinu. A já seděl v největším pokoji s okny do tří světových stran, pozoroval jsem v občasném světle záblesků ty proudy vody, které do sebe lačně nasávala tráva a zem a květiny a stromy a kanalizace a říkal jsem si: To musel být panečku koumák, ten, co vymyslel střechu, ale protože i to bylo ještě dost dávno před Nobelem, i on si mohl o ceně Alfredova jména jen zdát. Zdálo se mu o ní aspoň v suchu, jako mně teď, protože díky jeho vynálezu jsem mohl sledovat tuhle sprchu beztoho, že bych se jí musel nutně účastnit.

A třeba to byl jeden a tentýž člověk, nějaký starověký Edison, který si postupně nechal patentovat okna, abychom se mohli rozhlížet a větrat, dveře, aby bylo čím vstupovat a vycházet, střechu, abychom se měli pod co uchylovat a zdi, abychom se pod střechu nemuseli nepohodlně soukat a okna a dveře měli do čeho vsadit. Škoda že se na něj v průběhu staletí dočista zapomnělo, protože vedle něj by i sám Alfred vypadal jako trpaslík vedle Sněhurky.

Představoval jsem si, jak asi vypadal, když tu se mi zazdálo, že z jedné strany je hukot deště jakoby o něco silnější než ze všech ostatních. Ano, byla to ta čtvrtá světová strana, co už do ní okna největšího pokoje nevedou, protože je tam menší pokoj se zavřenými dveřmi. Jsou-li ovšem dveře zavřené a déšť je odtud přesto lépe slyšet, znamená to - Hercule Poirote….?
Ano, je to tak. Okno, otevřené dokořán hned po ránu a poctivě zajištěné klínem, aby se samovolně nezavřelo, se bohužel samovolně nezavřelo. Z této čtvrté světové strany přišlo pochopitelně nejvíc vody. Takže teď do stále slabších ozvěn vzdalujícího se
hromobití - vybaven hadrem a kýblem, vytírám příděl vody nechtěně uzmutý trávě a zemi a květinám a stromům a (byť jen dočasně) i kanalizaci.

A přemýšlím, který mizera vymyslel ta okna!

O dobře načasovaném nastuzení

7. května 2009 v 23:44 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Tak už tuto neděli! Tuto neděli se běží pražský maratón, jehož jsem se chtěl po loňské pauze opět zúčastnit. Jak je ale už poslední dobou mým zvykem, mám-li nastydnout, nastydnu přesně týden před během. Optimální čas na to, aby přišly vniveč všechny naběhané kilometry (no, budu-li upřímný, tolik jich zase nebylo, ale něco přece). Mám to ale teď pěkně rozplánované: V neděli jsem měl kýchavici, v pondělí třeskutou rýmu, v úterý jsem si připadal jak po požití bolehlavu. Ve středu zase jako bych spolkl ježka. Ve čtvrtek jsem ztratil hlas, což mí kolegové uvítali. Na dnešní večer plánuji malou horečku, zítřek hodlám strávit v záchvatech dávivého kašle. V sobotu celou přípravu doladím všeobecnou ochablostí a bolestí kloubů a v noci mne čeká autogenní trénink, kdy si vleže v mrákotách projdu v duchu trať a zkusím si vybavit, jak bych ji býval byl běžel, kdyby to bývalo bylo šlo. No a v neděli tak budu připraven nastoupit na start v plné formě!

Odolal jsem všudypřítomné reklamě na homeopatické přípravky a jako léčbu jsem si vybral pravý opak homeopatie. Zatímco homeopatie totiž pracuje s nekonečným zředěním a sází na paměť vody, já jsem dal přednost kloktání silně koncentrované slivovice a z toho vyplývající ztrátě paměti vlastní. Buď to zabere a já budu spokojený nebo to nezabere a mně to po několika dávkách silného alkoholu bude celkem jedno.

Není divu, že má očekávání od nedělního závodu se postupně snižují. Jako obyčejně jsem začal s vizí svého nejlepšího osobního výkonu. Od toho jsem postupně přešel k cíli trať absolvovat v pohodě a v limitu tedy bez velkých výkonnostních ambicí. Po několika průběžných testech jsem usoudil, že sice odstartuji, ale nejspíš doběhnu jen na půlku, kde spoluběžcům - vydrží-li ovšem se mnou někdo běžet tak pomalu - popřeju šťastnou cestu a odeberu se na nejbližší tramvaj nebo relaxovat do bazénu v Podolí, když už v těch místech jednou budu. Teď jsem své cíle opět přehodnotil a mou hlavní metou je z našeho seřadiště doběhnout aspoň na startovní čáru. Budu-li chtít po vzoru stachanovců plán překročit, proběhnu se Pařížskou ulicí, zamávám do fotoaparátů a pokynu nadšeným jásajícím davům. A až poběžíme kolem nemocnice Na Františku, kde si vždy službu konající lékaři jdou po startu před vchod vytipovat běžce, pro které budou muset po nějaké době dojet sanitkou, zaběhnu dovnitř a nechám se vyšetřit, jestli jsem nechytil tu novou, mexickou, prasečí chorobu, když jsem včera večer v atlasu hledal, kde leží Mexiko.

Anebo to taky může dopadnout tak, že budu v neděli vše sledovat pouze jako horizontálně zanícený divák. A budu si říkat, proč se ti lidé v té televizi tak honí. Kdyby alespoň běželi odněkud někam, to by snad mohlo dávat jistý smysl. Ale běžet takovou dálku, aby se člověk po všech štrapácích zase dostal tam, odkud původně vyběhl, to je opravdová zvrácenost. Na druhou stranu je to podobně zvrácené jako v životě, akorát že v něm většinou nevíte ani odkud ani kam. Zato já vím, že v neděli začínám (a měl bych končit) na Staroměstském náměstí a že nás při startu zase odstřelí prezident Klaus, jestli nebude mít moc práce s vyhýbáním se Lisabonu. Docela velký kus jistoty ve veskrze nejistém dnešku.

A já se pak v davu běžců potkám s nějakým Mexičanem, kýchnu na něj, nakazím ho a on si řekne, že je to hrůza, protože prasata jsou už dneska v našem globalizovaném světě všude.

O tom, co jsme všechno nezavinili

5. května 2009 v 0:23 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Populismus je cesta k srdcím občanů jejich řitním otvorem. (V.Renčín)

"Krize nesmí dopadnout na ty, kteří ji nezavinili." Zvykejme si na tu větu. V permanentní volební kampani, která už začala a potrvá nejméně do podzimu, ji ještě uslyšíme mockrát. Skvělé heslo, většina lidí se jistě bude cítit oslovena, i když na ně samotné často krize nijak nedopadla a nebýt novin a televize, neměli by o ní dodnes ani tušení. Teď, přesvědčeni nekonečným opakováním, že se jim má vést špatně, ve všeobecné nejistotě a obav z budoucnosti, vykrystalizovala jediná jistota: "My jsme přece tu hrůzu nezavinili. To Voni!" Kdo je v tomto případě "Voni" se i mezi nejučenějšími ekonomy a politology vedou spory. Malý člověk má ale jasno: "Voni jsou všichni, který se maj líp než já. A to sou skoro všichni, protože já se mám blbě!"

Když se podívám do historie, těžko se zbavuji dojmu, že se nám nadmíru dobře daří vecpat se do pozice obětí: Trpěli jsme za Habsburků, pak jsme byli obětí Němců, pak přišli únoroví komunisti, pak nás zašlápli Rusové, pak zase normalizační komunisti, pak ekonomičtí kovbojové (a kdoví, čí obětí jsme vlastně teď, ale on se jistě taky někdo najde). Ale v mluvě lidí jsou to vždycky tajuplní "Voni", tj. někdo, před kým naoko ohýbám hřbet, abych na něj za to na oplátku kromě jeho chyb mohl hodit i ty své vlastní. My nic, to Voni! My jsme nic nezavinili, tak na tom přece nebudeme škodní!

Jak pěkně se to poslouchá: "Milí voliči: Jste hodní. Jste rozumní. Jste nevinní. Ó jak jste chytří!" Tedy vychytralí. Ale proč by se to mělo vztahovat jen na krizi? Co všechny ty ostatní věci, které jsme nezavinili a doplácíme na ně: Proč mají na špatné počasí doplácet ti, kteří ho nezavinili! Proč máme vlastním duševním vypětím doplácet na náladovost našich fotbalistů, kterou jsme nezavinili. Zavinili jste snad někdy zpoždění vlaku? No vidíte, a přesto jste to byli vy, kdo přišel pozdě, to je přece nepřípustné! To by si všechno měli odnést Voni. A že si to odnesou Voni a ne Vy, o to se už My postaráme. Stačí nás jenom zvolit, a to přece tak rozumní lidé, jako jste Vy, musíte nutně udělat.

Risknu to a zkusím tyhle mezi lidem oblíbené rektální přičinlivce opět nevolit. A budu doufat, že až se zase jednou budu před televizní obrazovkou stydět za svou vládu, budu si moct říct: Já jsem to nezavinil, takže za to přece nemůžu pykat!

Jen jestli mi to bude něco platné!

Nedělní miniglosy č.11

3. května 2009 v 20:18 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Počet domácností, které na státní svátek vyvěšují českou vlajku, nedosahuje podle průzkumů ani 1%. Vyvěšování českých vlajek je dokonce méně četné než vyvěšování vlajek tibetských. Nejčastěji byly letos na prvního máje vyvěšené vlajky supermarketu Lídl, které majitelům zajišťují při nákupu v tomto řetězci 1% slevu. Přesto v řadě domácností jsou lidé na sounáležitost s českým státem hrdí a českou vlajku vlastní. Šetří si ji ovšem pro případ, že bychom se zase stali mistry světa v hokeji.
-----------------------------------
Odborníci upozorňují na to, že Český statistický úřad se může dostat do nepříjemné situace díky angažmá svého šéfa jako premiéra úřednické vlády. Existuje totiž nebezpečí, že Český statistický úřad bude podezříván z účelového zkreslování údajů ve prospěch nové vlády, a statistická data tak budou znevěrohodněna. Naštěstí do kauzy vstoupil Úřad na ochranu hospodářské soutěže. Jeho šéf Martin Pecina zveřejnil výsledky analýzy úřadu, která takový střet zájmů jednoznačně vylučuje. "Ještěže máme náš nezávislý antimonopolní úřad, který dokáže i tak složitou kauzu rozplést," řekl Pecina.
------------------------------------
Kaplického Chobotnice nakonec nebude stát v Praze na Letné, ale překvapivě v hlavním městě Arménie, v Jerevanu. Projekt od Kaplického firmy Future Systems odkoupila jerevanská radnice. "Ano, je to pravda ," potvrdil jerevanský primátor. "Stavba se ovšem nebude stavět přesně podle Kaplického projektu, nebude ve tvaru chobotnice ale langusty, nebude stát, ale bude ležet na boku, a nebude v ní knihovna, ale sídlo zdejšího rozhlasu."
------------------------------------
Nejčtenější český deník zveřejnil šokující zprávu, že Václav Klaus nevyloučil svou kandidaturu do Evropského parlamentu. Tuto zprávu hned okomentovalo několik desítek českých politologů, kteří - jak se zpětně ukazuje - tuto pro laiky překvapující skutečnost již dlouho očekávali. "Od toho jsme politologové - tedy studovaní odborníci, abychom se v té spleti názorů správně orientovali. Václav Klaus samozřejmě o tento post stojí již dávno. Ne nadarmo se říká, že co se škádlívá, rádo se mívá," řekl nám sám rektor Politologické univerzity v Zásmukách. I podle našeho dobře informovaného hradního zdroje je zveřejněná informace pravdivá. "Pan prezident svou kandidaturu skutečně nevyloučil, protože se ho na to novináři neptali."
------------------------------------
Recesistická Balbínova poetická strana navrhla jako svého kandidáta do nové úřednické vlády Spejbla. Premiér Fischer Spejblovu kandidaturu vážně zvažuje. "Chtěli jsme jen s humorem zdůraznit loutkovou povahu této vlády, vůbec jsme netušili, že to premiér Fischer vezme vážně," komentoval konání designovaného předsedy vlády překvapeně jeden ze tří členů Balbínovy strany. Názory na Spejblovy šance se různí: Jeho zastánci poukazují na to, že Spejbl je odborníkem v řadě oblastí, není dnes spojen s žádnou politickou stranou a má dlouholeté zkušenosti s tím, jak se nechat ovládat, což některým jiným ministrům může zpočátku dělat potíže. Pesimisté ale uvádějí, že jsou dva hlavní důvody, proč Spejbl nakonec ministrem nebude: Nikdy nebyl v komunistické straně a znají ho i obyčejní lidé.

Nebezpečně rudé růže

2. května 2009 v 0:29 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Koupil jsem té slečně
nebezpečně
rudé
růže.
Či snad bude
či snad může
odolávat věčně?

Co to dalo
práce!
Žádná láce,
pravý opak.
Když se to pak
stalo,
štěstím němý
povídám jí:
Slečno,
je mi
vděčno.


Poznámka: Inu - nepodařilo se mi přesvědčit publikační nástroj, aby zařadil jednotlivé verše do těch míst, kde by měly být, resp. kde bych si je přál. Ať to napíšu, jak to napíšu, stejně se všechny řádky zarovnají vždycky pěkně vojensky doleva. Takže holt to máte jenom tak, jak to editor a moje omezené publikační schopnosti dovolí :-(