Červen 2009

Nedělní miniglosy č.19

28. června 2009 v 23:05 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Podle dobře informovaného zdroje z Hradu jsou stále četnější bouřky v České republice způsobeny především nedostatečně hlídanými hranicemi. "Od našeho vstupu do Evropské unie si bouřková oblačnost přechází hranice našeho státu, kdykoli a kdekoli si zamane," prohlásil náš zdroj. "Za dob komunistické vlády se ovšem nic takového nedělo, protože si bouřky na přechod hranice prostě netroufly nebo se přinejhorším vybily o železnou oponu. U nás na Hradě se domníváme, že si bohatě vystačíme s vlastními bouřkami a o žádné cizí nestojíme. A umíte si jistě představit, co by se teprve začalo dít, kdyby vstoupila v platnost Lisabonská smlouva!"
-------------------------------
Proslýchá se, že zesnulý Michael Jackson by měl být navržen na některé z českých státních vyznamenání; pravděpodobně půjde o vyznamenání za zásluhy v oblasti zpěvu, tance a péče o děti. Aby byly kandidatury z geopolitického pohledu vyvážené, stejné ocenění by podle našich informací měli dostat i Alexandrovci. Protože by bylo neúnosné, aby vyznamenání získalo více amerických občanů v jednom roce, kvůli králi popu tak přijdou opět zkrátka bratři Mašínové.
--------------------------------
Podle švédského vzoru by i v České republice měla být zaregistrována nová tzv."pirátská" strana. Podle našich důvěrných informací má být vůdčí osobností nové strany jakýsi celosvětově proslulý "pirát z Prahy".
--------------------------------
Ministerstvo dopravy oznámilo, že od příštího roku bude možné zakoupit nadstandardní VIP balíček pro řidiče. Za dosud nespecifikovaný roční poplatek si tak koupíte možnost jezdit o 30 km/h vyšší rychlostí na standardních silnicích a o 50 km/h rychleji na dálnicích, než řidiči bez tohoto balíčku. V ceně je rovněž možnost neomezeného telefonování mobilním telefonem při řízení, jeden úplatek pro neúplatné policisty, dvojité šrotovné a dvě portrétní fotografie řidiče z měřicího radaru. Za speciální příplatek je pak možné si dokoupit jednotlivé služby - např. nedávání přednosti v jízdě, jízdu v levém jízdním pruhu nebo předjíždění na nebezpečných místech. "Když se náš VIP balíček osvědčí, chceme tyto služby pro řidiče postupně rozšiřovat," řekl nám náměstek ministra dopravy. "Slibujeme si od toho vyšší příjmy do státního rozpočtu, omezení korupce dopravních policistů a také celkově menší provoz na silnicích, protože slušní a méně majetní řidiči budou nejspíš více využívat hromadnou dopravu."
------------------------------
Letos naposled se hraje slavný tenisový Wimbledon na klasických dvorcích All England Clubu v Londýně. Díky zvýšeným příjmům z prodeje ropy zakoupil práva na tento turnaj slavného Grand Slamu jeden z bohatých ruských podnikatelů, takže se příští ročník odehraje v Moskvě pod názvem Traditional Wimbledon GAZNĚFŤPROM OPEN. Jak organizátoři sdělili, místo tradičních wimbledonských jahod se šlehačkou se budou podávat sibiřské borůvky. Hráčky už také před královskou lóží nebudou dělat pukrle, ale budou salutovat. "Jako vždy se přizpůsobíme," řekla nám jedna z tenistek. "Tady jsme v Moskvě a stejně jako v Londýně musíme jako profesionálové ctít místní tradici."

O blahoslaveném Michaelovi

27. června 2009 v 21:18 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Kdyby právě pod mořskou hladinou zmizela celá Austrálie nebo byly na Hodonínsku objeveny největší zásoby ropy na světě, neměly by tyto zprávy včera v médiích šanci. Ve všech televizích, rádiích a novinách světa se rozebírá kariéra a smrt Michaela Jacksona. Aťsi umírají při povodních ve Slezsku lidi, ve srovnání s právě zemřelým popovým králem nejsou povodně dost mediálně sexy. Ostatně jsou tu poslední dobou docela často a odborníci konstatují, že budou čím dál častěji, takže jejich mediální potenciál se zřejmě vyprázdňuje. Ještě včera byly povodně hlavní zprávou dne. Ale přízeň médií je děvka prodejná.

Michael J. by o přízni a nepřízni médií mohl vyprávět, kdyby ještě mohl. Tisíce z těch, kteří ho dnes oplakávají jako legendu si ještě před nedávnem o překot kupovali noviny a časopisy, aby si mohli s příjemným mrazením v zádech přečíst, jaké všechny potíže slavný zpěvák musí překonávat: Je zcela šílený, prodělal 458 plastických operací nosu, žije na práškách a injekcích a když je v rauši, rád luxuje, je na chlapečky, každý den jezdí na vlastním kolotoči, jeho dluh dosahuje skoro takových částek jako Česká republika (což je u jednotlivce na pováženou, ale u státu celkem normální, že?). Je to tak uklidňující číst si o problémech ostatních, to se hned ty mé vlastní jeví v jiném světle!

Jednou z dosud opomíjených skutečností při studiu příčin dlouhověkosti je podle mne míra mediálního zájmu. Když se někde vyloupne stodvacetiletý stařík či stařenka, většinou se ukáže, že žijí někde na odlehlé horské samotě na Kavkaze, jediná přístupová cesta údolím je z doby nějakého dávného národnostího konfliktu zaminovaná a okolní horské štíty spolehlivě odstíní každý televizní a mobilní signál. Vyčuchají-li takového chudáka věrozvěsti médií, kteří z něj ve dne v noci loudí pro své nadržené čtenáře recepty na dlouhověkost (zajímavé: věta "Jó, holenkové, já si tu žiju tak dlouho a spokojeně, protože jsem ten váš časopis nedržel nikdy v ruce" se kupodivu nikdy do zaručeného receptu nedostane) mívá to pro něj fatální následky a brzy je třeba hledat další subjekt, protože ten předchozí umřel a tím se mediálně vyčerpal.

To ovšem určitě nebude případ velkého Michaela, tomu je možné prorokovat ještě dlouhý posmrtný mediální život. Napřed je třeba napřít pozornost na skutečnou příčinu smrti, s tím se jistě pár měsíců vydrží, leč pochybnosti zůstanou navěky, takže trh brzy zaplaví knížky typu "Úplná a nenapadnutelná Pravda o smrti MJ". Pak se znovu propere všechno špinavé a pro jistotu i čisté prádlo z jeho života. Objeví se řada "očitých svědků" a "dobře informovaných zdrojů" a na jistě zajímavé zážitky si při představě tučných honorářů vzpomenou i kdysi dětští hosté z Michaelova kolotoče. Dá se předpokládat, že podobně jako Elvise a lochnesku, i Michaela občas někdo zahlédne u pokladny v supermarketu a bude cítit jako občanskou povinnost tuto pravdu zvěstovat světu.

Počítám s tím, že vznikne řada charitativních koncertů, kde s Michaelovými písničkami a tanečními kreacemi vystoupí řada jeho kolegů z branže, kteří - jak se ukáže - vždycky Michaela obdivovali a milovali a - na rozdíl od všech ostatních - byli jeho opravdoví přátelé. No a obchody zahltí velká vlna znovuvydaných CD kompletů a rozjedou se závody o to, komu se dřív povede koupit práva na velkofilm. Na velké aukci se rozprodají za horentní sumy jeho osobní věci, v zavoskovaných butýlkách se bude rozprodávat vzduch z místnosti, kde naposled pobýval. Každý rok se ve výročí jeho narození i úmrtí budou konat poutě fanoušků do svatých "MJ" míst. Když se podívám, kolik v tomhle nově vzniklém odvětví může protéct peněz a kolik v něm může vzniknout pracovních míst, je dokonce možné, že Michaelova smrt bude mít pozitivní vliv na boj se světovou hospodářskou recesí.

Já jen doufám, že Michael sám - zbaven problémů s barvou svého obličeje, tvarem svého nosu a vůbec s materiálními projevy své osobnosti a zbaven všech upírů živících své sporně užitečné životy pouze ze životní síly druhých - bude na ten mumraj shlížet z muzikantského nebe s úsměvem a uspokojením. A za svitu úplňku odtančí svým měsíčním krokem - kam? No třeba tomu nebeskému spolku blahoslavených bohémů na zaslouženém odpočinku pořádně vyluxovat.

TV news

26. června 2009 v 23:52 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Obrazy z dálek,
tisíc paralelních dějů,
skandálů i válek,
tisíc světů
je tu
a já tiše zírám,
jásám i kleju.
Z radosti i hrůzy
na budoucnost lidí
sázky uzavírám.

Ve tmě reflektorů,
které všechno vidí,
hrdinně se krčí
elity i lůzy,
myriády sporů
láska i hněv.
A z jasného nebe crčí
rajčatová Mariina krev.

O moudrém zrcadle a upřímném úsměvu

25. června 2009 v 1:23 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Bylo - nebylo, žil v jednom krásném domě, v jednom pěkném městě, v jednom zánovním státě, Jiřík, řečený Marnivý. Marnivý mu přezdívali proto, že spoustu času trávil v tiché společnosti svého zrcadla, což si jeho spoluobčané nedokázali vysvětlit jinak než marnivostí, soudíce podle svých charakterových rysů a podle omezených schopností svých zrcadel. Zatímco jejich zrcadla byla zcela běžnými vyleštěnými plochami stvořenými k dobrému odrazu obrazu, Jiříkovo zrcadlo se vyznačovalo zcela jinými přednostmi: Obraz totiž odráželo jen mdle a rozmazaně, zato umělo dobře mluvit a dokonce i formulovat odpovědi na zapeklité otázky. Na zrcadlo bez valného vzdělání to je slušný výkon!

Marnivého Jiříka, který vlastně vůbec nebyl marnivý, takové otázky napadaly skoro stále: Ve kterém měsíci vznikly čtvrtohory? Kolikrát jsme už byli mistry světa v hokejbalu? Kdo je na světě nejkrásnější? Zeptat se moudrého a oddaného zrcadla bylo vždycky rychlejší a účelnější, než vyhledat odpovědi v Googlu. A zrcadlo trpělivě odpovídalo. Pravda, s tím dotazem na krásu to Jiřík trochu podcenil a s jakousi neznámou Sněhurkou jako odpovědí se zprvu obtížně vyrovnával. Pak to však vzal tak, že Sněhurce jako ženě nemůže svou hlouběji ukrytou krásou v tak prvoplánové soutěži plné povrchnosti konkurovat a spokojí se s morálním vítězstvím.

"Vím, vím," zareagovalo citlivé zrcadlo na zasmušilý Jiříkův výraz. "Kdybych ti ale líčilo, co všechno Sněhurka musela prožít, nezáviděl bys." Jako kdyby snad někdy někomu něco záviděl! Zkusil tedy původní otázku naformulovat jinak: "Co bych měl udělat, abych se lidem víc zalíbil". No a moudré zrcadlo mu vysvětlilo, že zalíbit se lidem nemusí jen okouzlujícím fyzickým zjevem, ale hlavně tím, že lidem řekne přesně to, co chtějí slyšet: Totiž že jsou skvělí a že si zaslouží víc, než mají, a jestli bude jen na něm, budou nakonec mít dokonce víc, než si zaslouží. A protože to bylo přesně to, co chtěl Jiřík slyšet, byl i on spokojen.

"A ještě, Jiříku…", pokračovalo zrcadlo pomalu a rozpačitě. "Ano?"
"…ještě by ses měl na lidi víc usmívat, víš?" Moc nerozuměl. Proč by se měl na lidi usmívat? Ještě si budou myslet, že není dostatečně zarputilým bojovníkem za jejich štěstí.
"Podívej, už spolupracujeme den co den pěknou řádku let a za celou tu dobu ses na mne nikdy upřímně neusmál. Pak se div, že tě mají za papaláše!" Bylo ticho. Jiřík uvažoval, jak nečekanou informaci zpracovat, zrcadlo přemýšlelo, zda nepřestřelilo nebo zda nezvolilo moc ostrá slova, protože na cokoli ostrého a střelného jsou zrcadla obecně velice citlivá.

No a pak bylo vidět, že se Jiřík rozhodl. Přistoupil ke svému věrnému zrcadlu a s udivujícím překrásným úsměvem na ně pohlédl. "Takhle?" otázal se zrcadla. Zrcadlo sice tentokrát mlčelo, ale vrnělo blahem. Po tolika letech!
"Není to špatné," pomyslel si Jiřík. "Vypadá to upřímně, a když budu před zrcadlem ten upřímný úsměv dost dlouho trénovat, to by bylo, aby mi to nepomohlo k velkolepému vítězství. Úsměv, to je ten klíč!" A uznale dodal, že na obyčejné mluvící zrcadlo jsou to celkem slušné nápady. "Možná z něho jednou udělám svého vrchního tajného poradce!" řekl si jen pro sebe, aby se tím třeba k něčemu nezavázal. Jen tu Sněhurku, tu ať už mu, prosím, nikdy nepřipomínají!

Byl to úsměv skutečně upřímný, protože Jiřík se skrze zrcadlo spokojeně usmíval sám na sebe. A to mu šlo vždycky víc než dobře.

Nedělní miniglosy č.18

21. června 2009 v 22:25 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Za sociální demokraty by měl na Litoměřicku ve volbách do Poslanecké sněmovny kandidovat David Beckham. Podle manažerů volební kampaně si to obyvatelé Litoměřic přejí, zejména pak ti, kteří do strany vstoupili minulý týden. Navíc má prý nový lídr kandidátky pro tuto práci velmi dobré předpoklady: "David má hluboké sociální cítění a dobře ví, co dá práce živit početnou rodinu. Čekáme od něj zejména ostré falšované centry zleva, na které budou nabíhat naši straničtí hlavičkáři." Proslýchá se, že se na jižní Moravě rovněž hledá volitelné místo pro jeho manželku Victorii. "Se svou vizáží a jménem je k vítězství pro naši stranu přímo předurčena. Její účast by rozhodně měla naše volby notně okořenit. Rovněž bude dobré mít k dispozici někoho spolehlivého, kdo by mohl převzít cenu, kdyby byl v příštím roce David Beckham náhodou vyhlášen papalášem roku."
-------------------------------
"Konec dobrý, všechno dobré," shodli se na tiskové konferenci zástupci jednotlivých zemí Evropské unie, pokud jde o právě končící české předsednictví. Jeden z poslanců Evropského parlamentu nám tuto obecnou odsouhlasenou pravdu trochu upřesnil: "Na každém konci je něco pozitivního. Na tomto konci je nejlepší to, že konečně nastal. S Čechy je to díky jejich kladnému vztahu k vodáctví vždycky tak trochu jízda na divoké vodě. Myslíme si, že je v zájmu celé Evropy, abychom v dalších letech přijímali do EU stále nějaké nové členy, a na Čechy tak už nikdy nepřišla řada."
--------------------------------
Jeden z příznivců sociální demokracie byl zadržen, když chtěl házením vajíček zesměšnit na oplátku organizátory studentské revolty proti státním maturitám. Na otázku, jaký arzenál měl připravený v batohu, špitl zneškodněný výtržník rezignovaně: "Dvě pěnkavčí a tři kosí!"
--------------------------------
Světovým metropolím, které se ucházejí o pořádání olympijských her v roce 2020, se notně ulevilo, když Praha ohlásila zrušení své kandidatury. "Praha pro nás byla jasným favoritem," prohlásil překvapeně zástupce Mezinárodního olympijského výboru. "Viděli jsme minulou zimu, jak velkolepý a bezproblémový šampionát dokázalo zorganizovat takové malé městečko jako je Liberec. Co by asi teprve dokázala Praha!" Podle slov mluvčího pražského magistrátu bude majestátní olympijské volební heslo: "Praha - jistota desetinásobku!" použito v jiných marketingových souvislostech. "Prostředky ušetřené díky stáhnuté kandidatuře budou použity na výstavbu dalších tunelů."
---------------------------------
Kvůli podezření ze šíření poplašné zprávy jsou vyšetřováni pracovníci prezidentské kanceláře. Sporným výrokem je nápis "Pravda vítězí" na prezidentské standartě. "Uvedený výrok nejenže je prokazatelně nepravdivý, ale zcela zbytečně znervózňuje statisíce obyčejných lidí," řekl nám k tomu advokát, který se v případu angažuje. "Než se ve věci pravomocně rozhodne, což při rychlosti našich soudů může trvat desítky let, navrhujeme dočasně nahradit uvedené tvrzení neutrálním výrokem "Pravda má krátké nohy." "

O divoké vodě a zmatení jazyků

21. června 2009 v 0:45 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Zatímco ještě před chvílí se voda ve Vltavě jen špinavě líně převalovala jako tlouštík na nedělním gauči poté, co poobědval kachničku, tady si vzpomněla na své horské bystřinné začátky, proháněla se kolem nastražených pneumatik a kamenů, rozdělovala své proudy, aby je zase za další překážkou mohla v zurčícím bublaninovém kotli spojit, a točila se v pěnivých vírech do rytmu hudby, která právě dusala v amplionech rozložených v pravidelných rozestupech podél kanálu vyzdobeného dnes barevnými reklamami i kukaněmi rozhodčích a obsazeného fanoušky kanoistiky i zevlujícími kolemjdoucími, snažícími se zjistit, co se tu bude dít. V cestě - zatím jenom vodě - stojí devatenáct branek, většina zelenobílých jako u klokanů z Bohemians, menšina červenobílých, do kterých se musí najíždět proti proudu. Po asfaltce kolem kanálu se mezi sportovci přenášející své lodě k řece a mezi návštěvníky s mastnými klobásami v rukou proplétají vyděšení cyklisti a bruslaři. Kolem cesty postávají černě odění bezpečnostní služebníci; copak asi mají v popisu práce a co by asi v tom frmolu uhlídali? Jsem připraven si koupit vstupenku, ale nikdo ji v tomhle průchoďáku po nikom nechce.

Rozbalil jsem své fotografické nádobíčko, nasadil stařičký teleobjektiv a vložil nový svitek citlivého filmu. Okolostojící ověšení nejmodernějšími digitálními výkřiky na mne hledí jako na vyslance z období napoleonských válek. Na tohle fakt dneska ještě někdo fotí? Na citlivou emulzi a ne na pixely? Proč si ten podivín rovnou nepřinese skleněné fotografické desky? Vedle mne stojí Japonka neurčitého věku, její foťák stačí položit na zem a on se sám vypraví po schodech nahoru mezi diváky najít vhodnou polohu ke snímání, po práci se zase vrátí, sám svou majitelku najde, jak si dává do nosu Staropramenem v přenosné pivnici, ukloní se a řekne jí japonsky: "Vaše snímky jsou připraveny, ó má paní!" Podle toho, kolik Japonka mému canónku věnuje pozornosti a úsměvů, čekám, kdy se vyjádří, kolik je ochotna za můj aparát na místě vyplatit jenů (mohla by se jmenovat třeba Jenůfa), ale nejspíš starožitnosti nesbírá. Dva mladí Řekové, kteří už vypadli v kvalifikaci, hvízdají na tři slečny v černém slavnostním úboru a lodičkách (to se do vodáckého prostředí docela hodí) na převysokých podpatcích (to už méně). Kampak asi ty slečny v odvážných róbách jdou? Že by zoologická zahrada, která je kousek dál po proudu, pořádala taneční? Ten pan ředitel Fejk už taky neví, co by!

Přichází ke mně asi tříletý chlapeček a oslovuje mne německy. Inu, daň za to, že závod je mezinárodní. Málokdy jsem zažil takovou bezmoc, jako když mne osloví dítě cizím jazykem, kterým nevládnu. Říkám chlapečkovi plynně jeho mateřštinou jednu ze dvou vštípených německých vět, že totiž německy nemluvím. Dítě se logicky ptá, proč. Je zřejmé, že prochází obdobím otázek, bohužel otázek německých. Zdráhám se použít svou druhou naučenou větu, která zní: "Nevím, nejsem zdejší." Německý obdivovatel dadaismu, pokud to není protimluv, který by náhodou šel kolem, by se z takového rozhovoru musel pominout blahem. Dítě čeká na odpověď, myslí, že neslyším a ptá se ještě jednou a hlasitěji, takže své mlčení nemohu svádět na hukot vody. Je těžké dítěti vysvětlit, že nemluvíte německy, když nemluvíte německy. Dospělý pochopí, pokud nemá pangermánské sklony. Bezelstné dítě vyčítavě mlčí a ohníčky zájmu v jeho očích vyhasínají a přecházejí v slzavou výčitku. Objevuje se chlapečkova maminka a ptá se dítěte podmračeného jako dnešní olověná obloha a stejně natahujícího moldánky, co se stalo. Konečně přichází moje chvíle a mohu říct svou druhou naučenou německou větu.

Jeden za druhým se závodníci pouštějí do bouřící vltavské vody. Tu a tam rozhoupou barevnou tyčku některé z branek, přísně se tvářící rozhodčí zvedne žlutou plácačku s černou dvojkou, vždycky s povzdechnutím, že musí, protože by tak rád rukou ukázal, že bylo vše v pořádku, ale jednou je rozhodčí, tak musí být fér, a k závodníkově času se připočtou dvě vteřinky. Hlasatelé, pálící své samopalové dávky českých i anglických slov neuvěřitelnou kadencí do diváků i závodníků, se snaží povzbuzovat diváky, aby povzbuzovali závodníky. Obloha se protrhává a diváci se víc sluní, než aby fandili. Fotím jako o závod, ostatní okolo mne si své snímky hned prohlížejí a mažou, já je nechám pár dní uležet, pak je nechám vyvolat a pak je nejspíš vyhodím, protože tohle, holenku, to se musí umět fotit, na to jsou tu jiní kadeti s teleobjektivy, které vystrkují své pštrosí krky nad kanál a šermují se o lepší pohled skrze vodní tříšť.

A najednou je konec, vítězové dostanou kytky a zamávají publiku, kanoistky jsou nepokrytě šťastné a veselé jako vánoce, kanoisté se více ovládají a působí chladněji. Tři slečny z tanečních zapichují své jehlové podpatky do prostoru stupňů vítězů, protože předávají vítězům květiny. Tak proto ta paráda! Jejich odvážné nepravidelně v cáry zastřižené černé šaty se vzdouvají jako kdysi bílé šaty Marilyn Monroe; nejspíš vilný režisér televizního přenosu ví, že od vody vždycky fouká. Koncesionáři si ještě za své poplatky užijí své, než přijde další reklamní blok. Do studené vody se na rozloučenou pořádně opře sluníčko a bosí medailisté nesou své okapávající lodě z výsluní reflektorů a kamer zpátky do skutečnosti. Po krátkém potlesku zase další dřina.

Když odcházím z areálu, potkávám znovu německého chlapečka. Asi si mne pamatuje, protože na mne vyplazuje svůj dlouhý jazyk. Vyplazuju ho na něj taky a on se směje. Konečně jsme oba pochopili, jak se na mezinárodním kolbišti dorozumět.

O geniální myšlence

19. června 2009 v 1:07 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Nedávno jsem dostal geniální nápad. Šlo o skutečný okamžik osvícení, kdy vám cosi bez jakékoli vaší předchozí zásluhy bleskne hlavou a vy okamžitě víte, že je to ONO!! Nečekáte jistě, že bych vám všem tady svou myšlenku otevřeně sdělil. Genialita toho nápadu spočívala kromě jeho mimořádné jednoduchosti i v tom, že o něm budu informován jen já a nikdo jiný, z čehož mi poplynou nezanedbatelné výhody. Byl jsem nadšený. Geniální myšlenky nenapadají člověka každý den (i když někteří jsou o tom přesvědčeni), jedná se o vzácné koření standardního základu bez valné chuti, který povětšinou tvoří masa obyčejných myšlenek a blbostí.

Tenhle nápad, na rozdíl od mnoha jiných, které vypadají v prvním návalu emocí skvělé, ale jejich genialita vyprchá při první letmé konfrontaci s realitou, se zdál být mimořádný i po pár minutách rozkoukání. Pustil jsem se do něj a během chvilky intenzivní činnosti splašených neuronů jsem ho zpracoval do nevídaného projektu, jehož výsledky byly velmi příznivé jak pro svět jako celek, tak i pro mne osobně. A přitom to bylo jednoduché jako nepovedený odpíchnutý salchow. V ten okamžik mne oslovila moje femme fatale.

Tedy lépe řečeno - já jsem oslovil ji, ale to bych neudělal, kdyby si tak nějak nonverbálně nezačala. Stála totiž na malém náměstíčku kousek od Václaváku a netrefila. Očima ponořenýma hluboko v mapě hledala mezi značkami památných stromů a vedením vysokého napětí pražské památky, o kterých se tak hezky píše v průvodcích. Viditelně nebyla zdejší. Pražané kolem ní spěchali s hlavami zaklíněnými do svých krunýřů ze zvednutých límců bund jako želvy zpracované urychlovačem, nikdo o ni nezavadil pohledem, nikdo nenabídl pomoc. Došel jsem k ní a zaujal nenuceně křečovitou pózu. Pomoc a radu - budou-li zapotřebí - jsem nabídl všemi cizími jazyky, kterými jsem takového projevu schopen. Tedy oběma.

Ukázalo se, že je to Francouzka, která hledá kubistickou lucernu. Stála přímo pod lucernou, ale jednak pod lucernou bývá vždycky tma, jednak si ji podle fotografie v bedekru představovala asi o tři patra větší. Rychle jsem se snažil rozpomenout na dávné doby, kdy jsem byl v mírné opilosti schopen konverzovat francouzsky i na závažnější témata než kde pracuju a že se mi Paříž líbí. Můj krátký proslov obsahoval tolik anglismů, že by mne ve středověké Francii bezesporu popravili jako anglického špióna. Nicméně Francouzka byla spokojena, uznala, že Pražané jsou ochotní (proč sakra hned Pražané, když ochotný jsem byl jenom já?) a lampu ozdobenou holubími exkrementy si vyfotila ze všech stran. Trpělivě jsem stál opodál a čekal jsem, až přijde moje chvíle. Místo mé chvíle ale přišel její přítel. Vše mu zvesela vylíčila a ukázala mu vytouženou lampu, zatímco on jí přes rameno pokukoval k Pinkasům. Poděkoval mi mocným basem za oba najednou, což bylo asi dvakrát víc, než na co jsem byl připraven.

Inu, nezbývalo než se vrátit ke své geniální myšlence. Tolik jsem se těšil, až ji začnu rozpracovávat do skvělého scénáře s grandiózními dopady. A tehdy jsem zjistil, že jsem svou geniální myšlenku zapomněl. Zcela! Nejen podrobnosti, ale nevzpomněl jsem si ani na téma, kterého se nápad týkal. Byl to nějaký výnosný obchod? Operace na burze? Nebo nápad na umělecký počin? Vím přesně, kde mne to napadlo, ale bohužel už nevím co. Zkoušel jsem se ještě vrátit, volně jsem se promenoval po centru Prahy mezi dalšími a dalšími urychlenými želvami, ale nápad byl fuč. Provždy. Fuč byli i Francouzi a já zůstal sám s pokálenou památkově chráněnou lampou a perverzní chutí ze vzteku na sebe samotného připojit i svoji trošku k tomu znesvěcujícímu zhmotnění snah mnoha holubích generací.

Sice jsem ze svého geniálního nápadu nezbohatl, na druhou stranu - díky tomu, že jsem se ho nepokusil uvést do praxe, mohu si o něm do konce svých dnů dělat iluze. Komu se to poštěstí, být vyvolen k takové myšlence? Na Francouze jsem nezanevřel, naopak jsem nastudoval s precizní výslovností francouzský výraz pro žací mlátičku (tedy kombajn, ale proč bychom sem zase pletli ty anglismy, že?), takže jsem připraven propříště potenciální Francouze ohromit hned v první větě.

A poohlížím se na internetu po nějakých technikách práce v hypnóze. Co kdyby v tajuplných mozkových útrobách ještě nějaké střípky té kolosální myšlenky zbyly?

Brutální baládka

17. června 2009 v 0:25 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
"Já že jsem brutální ?"
křikl a utrhl jí obě uši
igelitové tašky.
A protože nevěděl, jak dál
tělem k její duši,
zda koňmo nebo pěšky,
anebo by radši stál,
pohodil hlavou
mezi kolemjdoucí
a dodal omluvně :
"Život je příliš těžký
a i ryby v něm tu a tam plavou."

Usmála se
lící z rubu
a dírou po čerstvě vyraženém zubu
sykla to milé něžné slůvko:
"Mluvko!"

O zvukuprostotě

16. června 2009 v 1:05 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
"Nemohla byste ztlumit tu hudbu?"
"Cože?"
"Ta hudba…"
"Jo, vy myslíte tu muziku? Dobrá, co? Chcete to vosolit?"
"Vypnout!"
"Cože?"
"Povídám vypnout!"
"To já nesmim."
"Proč?"
"To já nevim, proč nesmim, ale nesmim. To vim!"
"Tak ztlumit, to by šlo?"
"To jo. Trošku."
Tak co, povede se to ztlumit?"
"Já už jsem to ztlumila, ale když vono to začalo hrát nějak víc nahlas!"
"A šlo by to tedy?"
"Jako co?"
"Jako ztlumit. …. Eště víc!"
"Víc než co?"
"Než jste to ztlumila naposled."
"To bych se musela zeptat."
"A koho?"
"No majitele, že jo? Jestli ho teda seženu… No vidíte, nebere to."
"Takže to ztlumíte?"
"Lidem se to normálně líbí. Eště si nikdo nestěžoval."
"Kromě nás tu nikdo není!"
"Já myslim normálně… Když tu někdo je."
"Takže to půjde?"
"Když to je těžký!"

Docela realistický rozhovor z běžné restaurace. Je skoro nebo úplně prázdná a hraje v ní nahlas neposlouchatelná hudba. Nejen v lokále, ale i v salónku a na záchodě. Přiznávám, že ve chvílích používání toalety bývám raději sám a nepotřebuji mít za krkem soubor Alexandrovců, byť by jim to dohromady ladilo. Dávám přednost prostorám zvukuprostým.

Obsluha je ochota sama a z toho, že si náruživě podupává do rytmu, konečně pochopím, že hudba hraje především proto, že se slečně servírce líbí. Nedivím se tomu, je to určitý typ závislosti. Jednou jsem měl to potěšení jet na celodenní výlet s jedním barmanem v autě, kterému nefungovalo autorádio. Barman se napřed snažil rádiu domluvit, pak ho začal přesvědčovat silou. Na každé sudé zastávce, kdy se všichni ostatní rozhlíželi po okolních zajímavostech, barman rádio rozebral, a na každé liché zastávce ho opět zkoušel dát dohromady. Celou cestu byl nervózní, dvakrát málem naboural, neustále si prsty poklepával do rytmu neexistující melodie. Nemohl se dočkat návratu mezi své milé decibely.

Schovat se před zvukem není kam. Místo duchaplné konverzace s milým protějškem se jako amatér silou vlastního hrdla snažíte přeřvat technikou vyzbrojené profesionály. Nejste si nicméně úplně jisti, jestli vás ona dáma, co je tu s vámi, právě pozvala na kávu do svého bytu, nebo se jen ptala, co je u vás nového v práci. Nejistě pokývete hlavou a stydíte se zeptat, aby nebyl trapas.

A proto bych byl rád, aby se kromě nálepek varujících nekuřáky před kuřáckým prostorem a naopak kuřáky před místem nekuřáckých rejů označovaly jednotlivé provozovny i nálepkami s mírou hluku, který v podniku panuje, a pokud to bude možné - i s názvem preferované rozhlasové stanice. To zejména proto, aby fanoušek stírání rosy z kolejí nebyl vystaven tuctuctuctovému technu a zavilý příznivec punkrocku nebyl celý večer týrán některou z pozdních Mahlerových symfonií z programu stanice Vltava.

A pokud se najde nějaká restaurace naprosto zvukuprostá, dejte mi vědět, rád tam někdy zajdu na večeři. Bohužel - jen sám, protože ta příjemná dáma zposledně si představovala, že na její první (a nejspíš taky poslední) pozvání na kávu zareaguji o něco vstřícněji.

Nedělní miniglosy č.17

14. června 2009 v 16:09 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Italské a španělské ženy ve svých zemích spontánně zakládají buňky ODS, přestože tato strana zatím není ani v Itálii ani ve Španělsku registrována. Je to dáváno do souvislosti se strmým růstem popularity předsedy ODS po zveřejnění fotografií z Berlusconiho vily, přestože mluvčí ODS se nadále snaží vysvětlit tuto skutečnost dobrými výsledky českého předsednictví EU. Zajímavé je, že u mužů na jihu Evropy předseda ODS zdaleka takovou popularitu nemá, přestože z jejich vzrušené gestikulace většinou vyplývá, že i pro ně je jednička.
-------------------------------
Nejmenovaná herečka, která měla vést teplickou kandidátku ČSSD, se na poslední chvíli rozhodla, že před politickou popularitou dá přednost běžnému bulvárnímu životu. "Pravda, sem tam mi novináři vyberou popelnici, aby mohli do novin zrekonstruovat, jak u nás vypadá běžný den podle toho, co zrovna vyhazujeme. Je to ale pořád lepší, než aby se mne pořád ptali na nějaké moje názory." Naopak špatná zpráva je to pro televizi ČT24, která plánovala, že známá herečka by mohla výrazně zvýšit sledovanost nočních záznamů z jednání Poslanecké sněmovny. "Dnes osciluje sledovanost mezi nulou a 0,1% fyzicky dospělých diváků. Pravda, většinou jde o diváky, kteří usnuli při detektivce, dálkové ovládání televizoru jim ve spánku vyklouzlo, spadlo na zem a přeplo náhodou zrovna na ČT24. I tak si ale myslíme, že angažováním profesionálních herců mohla sněmovna zvýšit sledovanost přenosů až na dvojnásobek. Takto se budeme muset domluvit s výrobci na možnosti vyrábět kluzčí televizní ovladače."
--------------------------------
Podle výsledků průzkumu je nejoblíbenějším sportem nepřizpůsobivých občanů golf. "Na první pohled se to může zdát překvapivé," řekl nám k výsledku autor studie, "ale vyplývá to z prostého faktu, že golf hrají především majetnější občané, kteří si odkládají zajímavé věci v šatně. Tak se tomu nepřizpůsobiví jednoduše přizpůsobili."
--------------------------------
Novou důležitou směrnici vydala Evropská komise. Týká se pravidel, jak regulovat deregulaci nájemného v členských zemích. "Deregulace by určitě měla být regulována, protože bez ní by se deregulační proces mohl snadno vymknout kontrole," řekl nám k tomu jeden ze spoluautorů směrnice. "Zásadní rozdíl mezi našimi pohledy tkví v tom, že podle deregulačních fundamentalistů by výsledkem deregulace mělo být prosté odstranění regulace, kdežto regulovaná deregulace vede k regulaci, kterou bude možné i nadále deregulovat, což je v době hospodářské recese důležité pro zachování pracovních míst."
---------------------------------
Když se naši přední výtvarní umělci dozvěděli, kolik peněz dokázali vydělat někteří výtvarníci v jiných zemích jen tím, že něco naložili do formaldehydu, rozhodli se, že do formaldehydu naloží celý na růžovo natřený tank. "Solventního zájemce o tento výjimečný artefakt se nám sice zatím sehnat nepodařilo, ale ceny akcií výrobce formaldehydu po oznámení našeho záměru výrazně narostly," řekl nám jeden z dobře naložených umělců.

O kavárenském vyprávění

13. června 2009 v 22:01 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Dědovi se tu sedělo příjemně. Původně chtěl jenom nakouknout, aby viděl, jak to v takové kavárně vypadá - hodně o tom četl. Když vešel, všichni přítomní si se zaujetím povídali - nebylo to jako u nás, kde v hospodě jsou slyšet jen opilecké tlachy. Vyprávět začal, když si k němu přisedl jeden z domácích, přibližně stejně starý a zvesela ho poplácal po rameni. Děda si objednal pivo, pořádně si přihnul a dostal tu přesnou slinu na vyprávění. Už tak dlouho nikomu nic nevypravoval a přitom měl tolik co.

Vyprávěl vášnivě, jako žil, hloučky v kavárně si přestaly povídat a muži se postupně sesedali blíž k němu, protože jeho vyprávění bylo strhující. Vyprávěl o zážitcích z války, o tom, jak v padesátých let seděl, o dvou svých milých, které neměly dost trpělivosti na něj počkat a on jim to nezazlíval, o své první a poslední manželce, kterou možná tolik nemiloval, ale prožil s ní krásný a dlouhý život, o svých potomcích, kteří mu dělají radost a kteří ho vzali na sklonku jeho života sem, aby spatřil to, co dávno chtěl a nikdy nespatřil. Vyprávěl o kamarádech, které měl a kteří ho, potvory, celý život postupně opouštěli, vyprávěl o tom, co měl a má v životě rád a nerad.

Vždycky, když se napil, aby nabral dech a utřídil si další kousek promluvy, muži kolem se mezi sebou rozšvitořili, ale když se opět nadechl k pokračování, ztichli jako poučení diváci na tenise nebo v kostele. Dědovi tu bylo dobře, připadal si po dlouhé době konečně jako mezi svými. Když pivo došlo, objednali mu další. Když ho chtěl zaplatit, zarazili ho. Dnes přespolní vypravěči neplatí. Opět se zhluboka napil: "No, plzeň to není, ale snažej se, chlapi jižanský," řekl si, rozhlédl se a pak ho napadlo, že udělá to, co ještě nikdy neudělal, i když mockrát chtěl. Sáhl si do kapsy a vyndal staré ohmatané kovové kolečko. Celý život ho nosil u sebe. I když šel jen vyhodit odpadky. Protože něco takového by měl mít člověk pořád při ruce. Čím je starší, tím víc by mohl zapomenout.

Pohybem ruky si zjednal ticho. Muži napjatě zmlkli. "Tohle, chlapci,..." říkal jim chlapci, i když někteří byli skoro tak staří jako on, možná i starší, ale jim to přece nevadilo, "...je medaile za chrabrost. Né za žádný zásluhy, vono zásluhy můžou bejt taky vo kdovíco, to platí tady jako všude jinde. Ale chrabrost, chlapci," polknul a ukázal si místo, kde mu tlouklo už víc než osmdesát let srdce, "ta bydlí tadyhle. A jak se jednou vodstěhuje, už zpátky netrefí." Podal medaili svému sousedovi, ten si ji obdivně prohlédl a poslal ji do další nedočkavě natažené ruky. Odměna za chrabrost putovala celou kavárnou, všichni si ji beze slova osahali a tak zase z druhé strany doputovala zpátky. Děda si ji znovu strčil do kapsičky na prsou, napil se a spokojeně mlasknul.

"Stejně co celý stálo za to, že jo, chlapci?" řekl zvesela a bouchnul pěstí do dřevěného stolu. Muži kolem kývali hlavami všemi směry, jejich mručení bylo souhlasné a i oni začali bouchat pěstí do stolů. Zrovna když mladý pár vstoupil do dveří, kavárna byla vzhůru nohama. "Zaplaťpánbůh, je tu," řekl mladík s úlevou. "Dědo, tys nám dal," řekla s úsměvem dívka. Děda se provinile postavil a kavárna zmlkla. "Chlapci, asi budu muset jít," ještě vestoje dopil. Znovu vytáhl peněženku, ale kavárník udělat rezolutní odmítavé gesto.

"Děkujeme, moc děkujeme, víte, hledali jsme dědu už od rána, mysleli jsme, že se mu něco stalo," rozhlížela se roztěkaně po všech přítomných podmračených tvářích dívka. "Snažíš se zbytečně, nerozumějí ti ani slovo,"podotkl suše mladík a i on se rozhlédl. Řekové, jak se jen tváří zarputile. Co tady s nimi asi děda takovou dobu dělal?

Když děda procházel kavárnou k východu do rušné přístavní ulice, muži v kavárně se zvedli ze svých židlí a začali tleskat. Děda procházel špalírem jako olympijský vítěz a nevěděl, jak se zachovat. Chvílemi tedy mával, chvílemi salutoval jako kdysi dávno... Chrabrost! "Víte," řekl by jim, kdyby ještě mohl: "Tohle je moje vnučka a její přítel. Vzali mě sem, protože jsem vždycky chtěl vidět moře." Ale asi nemusel, protože viděl z jejich tváří, že to pochopili, že vůbec všechno to vyprávění pochopili. Že ho pochopili líp než všichni ti, kteří znali všechna ta slova, která při vyprávění použil.

Užíval si tu chvíli slávy. Vlastně - když tehdy dostal medaili za chrabrost, nebyla to žádná extra příležitost, prostě přijel důstojník, dal mu tu medaili a oba měli největší starost, aby je něco odněkud netrefilo. Žádná sláva jako tady. Zvláštní. Zrovna tady, daleko, u moře. A po šedesáti letech. Ten potlesk mu podlamoval jinak ještě pevné nohy. Bolí, mrchy, ale ještě jdou. Během těch pár metrů si vzpomněl na tolik lidí... Vyšli z roztleskané kavárny přímo do poledního jižního slunce. Turisté v šortkách se nechápavě ohlíželi po bouřící kavárně. Asi nějaké místní divadlo. Na dědovu košili dopadlo pár kapek deště. Děda se podíval na jasnou oblohu a zjistil, že prší z něho samotného. Majestátní slané moře si poradí i se saným deštěm. Až přijede příště, všechno jim to dopoví.

"Nerozumějí, nerozumějí..." žbrblal si děda pro sebe s úsměvem mladíkova nepochopitelná slova. "Záleží na tom, kdo na ně mluví." Slunce stálo vysoko a hřálo, jako kdyby to měl být jeho poslední den.

Alfred Kubin: Země snivců (Die andere Seite)

12. června 2009 v 0:47 | Petr Vápeník |  Knihy
Jediná kniha slavného rakouského kreslíře zavádí čtenáře do tajuplné země vybudované nejbohatším mužem světa Klausem Paterou v blíže nespecifikované oblasti střední Asie. Vypravěč příběhu dostane jako Paterův dávný spolužák nabídku se do Snové země přestěhovat. Paterova říše je představena jako země neomezených možností určená pro lidi, jejichž "nadprůměrně zbystřené smyslové orgány dávají svým majitelům schopnost chápat vztahy individuálního světa, které průměrné bytosti kromě ojedinělých okamžiků prostě neznají." Tedy něco jako elitní klub? Ale tady nejde o postavení, ale o schopnost snít. Přece: obyvatelé říše - snivci - "žijí jenom v náladách."

Celý "projekt" na vypravěče zapůsobí, i on - jako kreslíř - by chtěl zažít popisované pocity, dohodne se tedy s manželkou, že absolvují náročnou cestu a usadí se v hlavním městě Snové říše - Perle. Po příjezdu začínají poznávat zvláštnosti nového života. Nikdo nemá žádné nové věci, vše je staré, nemoderní, nikdy nesvítí slunce, protože "nebe bylo věčně kalné,..., věčně stejnoměrně visela oblaka hluboko dolů." Noví obyvatelé postupně přivykají i těm nejneuvěřitelnějším věcem, které se možná jinde stávají jen ve snu, ale tady jsou běžnou realitou.

Zvláštní kapitolou je "kafkovský" popis střetů se zdejší byrokracií. "Chcete-li získat vstupenku k audienci, musíte předložit kromě svého rodného, křestního a oddacího listu i závěrečné školní vysvědčení vašeho otce a očkovací průkaz vaší matky. Na chodbě vlevo, v úřadovně číslo šestnáct, oznamte údaje o majetku, vzdělání a udělených řádech a vyznamenáních. Doporučujeme, abyste přinesl i vysvědčení zachovalosti vašeho tchána, není to však bezpodmínečně nutné.
Realita pozdního rakouského c.k.úřednictva. Slovo "kafkovský" jsem dal do uvozovek proto, že Kubin vydal svou knihu už v roce 1909 a Kafka svůj Zámek mnohem později. Přitom je jasné, že Kubinovu knihu znal a inspiroval se jí.
Patera (tedy vlastně Otec) jako vrchol této zvláštní pyramidy je už spíše mýtus, přelud, sen, než skutečný člověk. Nikdo ho snad už léta neviděl, leč všichni v něj věří a odvozují od něj vše - dokonce i sebe, protože bez Patery by zde vůbec nebyli. Žijí si své snivé životy a nehledí na realitu (ekonomické otázky např. prakticky nehrají ve Snové říši žádnou roli).

Pak se však situace mění a říše vstupuje do zvláštního stavu "klatby". Text je prokládán zřejmě skutečnými autorovými tíživými sny. Smrt vypravěčovy ženy je předzvěstí špatného vývoje celé země. Zániku říše je věnována celá druhá polovina knihy podrobně popisující postupné kroky dezintegrace a zmaru. Jeho kroky jsou mimo jiné i následující:
1. Epidemie spavé nemoci - všichni snivci zcela nekontrolovaně upadají do hlubokého spánku.
2. Dramatické rozmnožení zvěře všeho druhu ("Ačkoli se všechno navzájem požíralo, množili se čtvernožci i šestinožci děsivým způsobem.")
3. Mizení rostlinstva ("Všechno bylo ohlodané, udupané, bez vegetace. Z lipových alejí na venkovské silnici a směrem ke hřbitovu zbyly už jen pahýly kmenů. Země dýmala, jako by chtěla vychrlit ještě více příšer. Ze skulin proudila teplá, nakysle vonící pára. Noci byly zahaleny podivným, všechno smazávajícím šerem."
4. Úpadek mravnosti
5. Drolivost ("Trouchnivina a plíseň se vyskytly i v nejudržovanějších domech: ve vzduchu musela být nějaká neznámá rozkladná látka, neboť čerstvé pokrmy, mléko, maso, později také vejce, v několika hodinách zkysly a shnily. Mnoho domů popraskalo.").
6. Hanobení hrobů i lidí

Poté už vše sjíždí po spirále všeobecného zmaru a násilí. I příroda drtí své obyvatele, voda z řeky Negro zmizí a zůstává jen záplava bahna. Vše spěje k neodvratnému zániku, jen tajuplný kmen modrookých původních asijských obyvatel jako by stál mimo všeobecnou apokalypsu. Vše se vrací do stavu, z něhož to bylo kdysi násilím - byť třeba s nejlepšími úmysly - vytrženo. V noci poprvé po dlouhé době vycházejí hvězdy. Jen jednotlivci však přežívají, aby vydali svědectví.

Do interpretací se pouštět nehodlám. Každý čtenář si vytvoří své a každý si položí řadu otázek. Např. je Snová říše tyranií? Je předem odsouzena k zániku? Nenarazí i ta nejlepší idea dříve či později na prokletý "lidský faktor"? Můžeme přejít na onu "druhou stranu" nebo spíš "druhý břeh" z originálního názvu bez zničující očisty? Je Patera symbolem Vůdce nebo Boha? Na své si jistě přijdou freudisté i surrealisté, prostě snivci nejrůznějšího typu.

Pozoruhodné dílo. Četl jsem ho poprvé asi před deseti lety a zapůsobilo na mne tehdy víc než teď, možná je na mne ta všestranná apokalypsa příliš silná káva. Možná mi jen víc vadilo podivně nevyvážené "frázování" knihy, ale přece bych nechtěl mít pevnější strukturu knihy, která je určená pro snivce a která je vlastně sama jen krásně nevyváženým snem.

Třeba jsem jen větším optimistou než před deseti lety. Dobrá nebo špatná zpráva?

O fóbii z návštěv

10. června 2009 v 22:18 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Pan Ladislav nebyl kdovíjakým příznivcem návštěv. Dalo by se možná říct, že návštěvy špatně snášel. Málo na návštěvy chodil a skoro vůbec nebylo možné navštívit jeho. Domluvit návštěvu, pokud jste měli pekelnou trpělivost, ještě možné bylo, ale pan Ladislav dohodnuté návštěvy rušil pravidelně vpředvečer jejich konání - a to pod bizarními záminkami:

"Něco na mne leze a z příznaků usuzuji, že by se mohlo jednat o dýmějový mor," řekl třeba. I když tušil, že dýmějový mor je dnes celkem vzácný, zrovna u sebe si ho uměl dobře představit. Nebo: "Včera jsem omylem rozlil po podlaze asi litr rtuti a teď ji nemůžu najít." S přihlédnutím ke gustu pozvaného občas zaměnil rozutíkanou rtuť za uprchlou tarantuli nebo jedovatou korálovku. Cílem bylo jednoznačně případné návštěvníky zastrašit, aby si tuto atrakci sami dobrovolně odepřeli. Pak - se smutným hlasem a naoko těžkým srdcem - pan Ladislav s odložením návštěvy souhlasil. Za sebou táhl návštěvy odložené před nedávnem ale i před několika lety, takže začínalo být nemožné se v nepřehledné změti věčných odkladů a měnících se slibů vyznat.

Když v televizi vysílali seriál Návštěvníci, měl pan Ladislav vždy zkažený celý večer, protože se mu tím jeho spletité resty připomínaly. Dokonce se mu znelíbilo i tak neškodné divadelní představení, jakým byla Noc na Karlštejně v provedení maloměstských nadšenců a ochotníků - jen proto, že se panu Ladislavovi hrozilo vybavit, jaká by to byla hrůza, kdyby ho v jeho bytě staromládeneckého typu "navštívil sám král."

Když přece jen asi jednou za dva roky byl někdo poctěn tím, že k němu směl jít na návštěvu, pan Ladislav trpěl od začátku zvláštní křečí, která kroutila do nelibých křivek jak jeho tělo, tak i jeho myšlenky. Ty se nakonec smrskly v jedno jediné neodolatelné puzení - jít domů! Přestože byl ve vlastním bytě. Právě proto! Jednou tuto myšlenku s roztržitostí sobě vlastní uvedl do praxe. Asi po půlhodině jen sporadicky přerývaného mlčení vstal a udiveným hostům oznámil, že už bohužel bude muset jít. Než se stihli vzpamatovat, skutečně odešel. Protože pršelo, vzal si hostův deštník a ještě nechal doma klíče, takže ho pak zmoklá návštěva naháněla po sídlišti, aby se měl kam vrátit, až se na čerstvém vzduchu rozpomene.

Nakonec se pan Ladislav prozatím vždycky rozpomenul, většinou hned, co nebezpečí pominulo a vetřelci opustili jeho byt. Poté s chutí slupl zbylé jednohubky a dortíčky, které si zkušená návštěva přinesla s sebou, aby měla k tradičně podávané sklenici "vodovodního pramene" co zakousnout. Sednul si do své pohodlné lenošky, otevřel si noviny a četl si s mražením v zádech o příhodách z dnešního globalizovaného světa, kde jeden druhému vidí skrze média do talíře a ještě intimnějších koutů.

Jednou když takto pan Ladislav trávil večer opět sám ve svém (pro ostatní) nehostinném bytě a četl noviny, udeřil ho do oka titulek "1000 návštěv za necelých 5 měsíců!!" Bohužel, nikdy se nedozvěděl, o co v článku šlo. Nevěděl kdo koho navštěvoval, o jaký druh návštěvy šlo, nevěděl proč. Ale nedokázal číst dál. Jenom z titulku se mu rázem přitížilo. Naléhavě pociťoval, že je nemocen. Minimálně nemocen obrany proti takové představě.

Opět začal pociťovat horečnatou slabost - tak typickou pro první fáze dýmějového moru.

--------------------------------------------------

Milé čtenářky a návštěvnice, milí čtenáři a návštěvníci těchto stránek. Berte prosím tuto "podpovídku" jako drobný dárek k příležitosti jubilejní tisící návštěvy na tomto blogu. Co pan Ladislav nedokázal dočíst, to my víme. Víme, co znamená 1000 návštěv za necelých 5 měsíců. Když si představím, co by to bylo jednohubek a dortíčků! Ještěže jsme díky moderní technice na vnějších projevech klasických návštěv nezávislí. Navštívit mne proto můžete nadále kdykoli, v hodinách denních i nočních, za slunce i za podmračena a já slibuju, že z vás a z vašich návštěv budu mít upřímnou radost i ve chvílích, situacích a rozpoloženích, které se mohou pro osobní návštěvy jevit jako nepříhodné.

Děkuji vám tedy za vaši neutuchající přízeň, za vaše vlídná slova, když jste spokojeni, i za vaši kritiku, když byste si články dovedli představit kvalitnější, veselejší, naopak smutnější, civilnější, romantičtější, filosofičtější, přemýšlivější pravdivější nebo naopak s větší dávkou fantazie. Budu se i nadále rád setkávat jak s vámi, tak i se všemi, kterým se o existenci těchto stránek zmíníte. Pokud to bude zmínka doporučující, budu v sedmém nebi všech ješitů. Bude-li to zmínka neutrální, budu moc rád. A spokojený budu i se zmínkou jiného typu, protože i odtud mohou přijít další návštěvy, pro mne dosud neznámé a motivující. Aťsi při té představě z pana Ladislava stoupá nervózní dým! Pro mne je to představa milá. Takže díky a zatím jedeme dál!

Nedělní miniglosy č.16

7. června 2009 v 20:43 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Pozitivně je možné hodnotit volební účast v eurovolbách (je odhadována kolem 25%). Nepotvrdily se tedy domněnky, že voleb se zúčastní jen politici a někteří jejich rodinní příslušníci. Panují ovšem určité obavy z toho, že ve volebních místnostech zůstávají volební lístky přes noc a budou se sčítat až v neděli večer. Někteří pozorovatelé se na základě zkušeností z privatizace v devadesátých letech a z filmu Hoří, má panenko, bojí, kolik volebních lístků zůstane v urnách, když se přes noc ve volebních místnostech zhasne.
-------------------------------
Poté, co si voliči mohli v eurovolbách vybrat hned ze tří Zelených, dohodli se zástupci všech tří zelených frakcí na společném postupu. Podle neoficiálních informací by se měli první Zelení přejmenovat na Modrozelené, druzí na Oranžovozelené a třetí na Svinibrodskozelené. Ostatní strany zatím tuto rošádu nekomentovaly, i když preference spolupráce je podle zvolených barev zřejmá. Pouze komunisté se vyjádřili, že budou mít problém spolupracovat se třetí z uvedených stran kvůli jejímu názvu. "Ne, že by to zrovna nás podle názvu svádělo k prvoplánovému odsuzování morálních kvalit členů nové strany," uvedl tiskový mluvčí KSČM. "Pouze nám jejich název příliš připomíná pokus proticastrovských sil svrhnout kubánskou revoluční vládu po vylodění v Zátoce sviní."
--------------------------------
Ke čtyřicátému výročí vydání prvního Čtyřlístku se v Praze uskutečnila mezinárodní monotematická konference. Z šedi standardních konferenčních příspěvků vybočily snad jen dva: Přednáška na téma "Sexuální orientace a úchylky komiksových postav", která naznačuje, že ani v pohádkové domácnosti nemusí být všechny vztahy tak idylické, jak na první pohled vypadají, a nacionalisticky laděný příspěvek, který položil otázku, zda je správné, aby tyto ryze české příběhy psal Němeček.
--------------------------------
Čeští odpůrci radaru odmítají, že by odložením výstavby amerického radaru v Brdech pozbyla jejich organizace smyslu. "Nejedná se přece o jediný radar v republice. Nyní zaměříme svoji činnost na dopravní radary a plánujeme také demonstraci před budovou Řízení letového provozu v Praze. Zároveň se chceme zasadit o oficiální přejmenování jedné z postav kultovního - ale bohužel amerického - seriálu M.A.S.H."
---------------------------------
Konečně se podařilo sehnat prostředky na zásadní rekonstrukci památek spojených s Babičkou Boženy Němcové na Ratibořicku. "Objekty byly již v havarijním stavu, takže jsme velmi rádi, že se nám podařilo sehnat sponzora, kterému na těchto kulturních památkách záleží," řekl nám zdejší starosta. "Objekty budou zrekonstruovány podle původních plánů, pouze budou barevně upraveny podle firemních barev sponzora. Celý komplex pak ponese vkusný název O2 Babiččino údolí."

O Karlovi a eurovolbách

6. června 2009 v 20:34 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Řada lidí si stěžuje, že poslední dobou (a poslední doba trvá, co pamatuju) není KOHO volit. Na druhou stranu je to kompenzováno faktem, že je stále volit KAM. Každou chvíli zapískají volební šalmaje nástup těm několika procentům vytrvalých, kteří stále ještě do volebních místností chodí, často bez očekávání, že by mohli svým pošetilým konáním něco změnit, ale spíš proto, že to prostě považují v demokracii (když už ji tu tedy holt podle ústavy máme) za správné. Protentokrát to byl europarlament. Tedy jsem se sebral a odjel se přechodně podívat do místa svého trvalého bydliště, kde už na mne čekala mnohačlenná volební komise v pusté volební místnosti a uzavírala sázky, jestli zase přijdu.

Cestou na vlak míjím skupinku lidí v šik středověkém oblečení. No ano, dnes přece naším městečkem má táhnout na Karlův Týn sám císař Karel se svým dvorní(ý)m doprovodem. No, nevím, na jednu stranu nejsem velkým příznivcem takových průvodů, ovšem líbí se mi, když si dospělí hrají, protože by jistě mohli dělat i daleko horší věci. Lidičky v historických kostýmech se scházejí ze všech stran a podezřívavě si měří těžknoucí oblohu. Málem mne srazí k zemi slečna v pážecím oděvu jedoucí na in-line bruslích.

V poslední době mi vývoj politické situace u nás trochu připomíná cyklistický závod. Ještě nejsme úplně před cílem, aby týmy zkušených domestiků rozjížděly ten pravý rozhodující spurt pro týmové lídry. Tyhle volby jsou takovou vloženou rychlostní prémií, kdy se spurt vyzkouší nanečisto, ověří se možnosti týmů, aby se ještě stihla vyladit taktika do toho nejdůležitějšího střetu. Možná se do pořadí na prémii pokusí připlést i někteří závodníci z menších týmů, ale to celkem nic neznamená - tady se získávají pouhé vteřinky do celkového pořadí, v cíli pak milióny na odměnách. Dokonce i ta taktika kandidujících stran v posledních dnech jako by si vzala příklad z cyklistiky: Velké strany jako by teď ani nechtěly moc vyhrát, aby nemusely do závěrečného spurtu nastupovat z prvního místa. Každý cyklistický žáček přece ví, že z druhého místa se na prvenství útočí líp.

"Hele, mami, ty chudinky zmoklý," ukázala holčička ve vlaku na několik kánoí plujících za hustého deště po Berounce. Nezávidím jim tak těsné soužití s přírodou. Prší-li, dávám před kánoí přednost vlaku, je-li krásně, tak také. Jen aby dnes všem těm mužným rytířům nezrezly meče, dívkám nenapršely na tváře umělé slzy a pravou středověkou medovinu nepokřtilo příliš velké množství dešťové vody. Podnikavci do stánků místo nanuků zavážejí čerstvě připravený svařák.

Pročítám si eurovolební lístky a žasnu, kdo všechno je ochoten do volební mlýnice vstoupit. Zjišťuji, že kromě titulů běžných už se začínají používat veřejně i tituly zdvojené, např. Mgr. et Mgr. I kdyby to byla strana nejschopnějších svatých, pana Mrgetmgra volit určitě nebudu. Matně si vzpomínám na olšanské náhrobní nápisy (viz. článek O hřbitovních příbězích) a s napětím čekám, který z kandidátů bude mít jako první u svého jména napsaný zlatý záslužný kříž s korunou. S vybraným lístkem stanu před komisí, vložím do obálky, hodím ji do urny a paní z komise řekne spokojeně: "Táááák!" Mám zas aspoň do října pokoj a paní z komise taky.

Takže sám císař a král, sám náš velký Karel Čtvrtý! No, Karel - on to tedy spíš byl Václav. A kdyby byl zůstal Václavem, mohl by být Čtvrtý (ale to by zase jeho syn, skutečný Václav Čtvrtý musel být Pátý). On se však stal Karlem a jako takový měl být První, což ovšem Karel (původně Václav) vzhledem ke své příslovečné skromnosti nechtěl. Stačilo mu, když byl První ve skutečnosti, jinak mohl být klidně formálně až Čtvrtý. Zato teď je tu hodně Čtvrtých, Sedmých a Devátých, kteří ze sebe dělají První, takže je to prostě jako u Beethovena všechno Pátá přes Devátou. Ale ať už to za Karla Čtvrtého resp.Prvního bylo jakkoli, pravda je taková, že tehdejší české předsednictví nikdo nezpochybňoval. Aspoň do té doby, dokud to Evropě i Čechám neosladili husiti.

Středověká rocková kapela dohrála další kus na oslavu císaře a krále, jeden z jejích členů zapískal na šalmaj a ten libý zvuk se ozvěnou vrátil z kopců nad Berounkou. Mám netradiční povolební pocit: Poprvé jsem totiž letos volil s vědomím, že můj hlas ve volbách určitě propadne. Dovolil jsem si ten luxus volit podle toho, co považuji za správné. Až zazní volební šalmaje v říjnu těsně před opravdovým závěrečným spurtem, už to bude asi zase jen tradiční a žaludek zneklidňující rozhodování: KOHO zvolit, když vím, KAM bych všechny ty domnělé První občas poslal ještě raději než do Parlamentu.

O písničkách pro každý den

4. června 2009 v 1:19 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Asi před týdnem jsem se ráno probudil a v hlavě mi hrála písnička. Zněla nejen ráno, ale celé dopoledne, čas od času jsem ji odsunul stranou soustředěnou činností v zaměstnání, ale na pozadí běžela až do pozdního odpoledne. Nevtírala se, nerušila. Ale vytrvale zněla. Kdoví, z jakého zákrutu kterého laloku ji mozek vytáhl a plácl s ní o stůl jako s trumfem. A kdoví proč? Když jsem chvilku počítal, mohl jsem ji naposledy slyšet tak v osmi, devíti letech. Byla tak strašná a šedivá, že ani v tehdejším rádiu nevydržela dlouho (možná dnes by se na výsluní playlistu Radiožurnálu ohřála déle).

Co mne zarazilo, byl fakt, že jsem si ji vybavil naprosto neuvědoměle, prostě jsem se přistihl, že si ji pohvizduji ("Já nehvízdám, já si pohvizduji," jak se praví, tuším, v jedné Horníčkově divadelní hře). Uvědomil jsem si to mnohem později, než všichni lidé okolo, kteří mne už museli poslouchat delší dobu, ale já sám se při tom neslyšel. Vybavil jsem si píseň naprosto kompletní, hudba byla jasná, tu jsem si přece pohvizdoval, ale mně se to vybavilo i s kompletním textem tří slok a refrénem. A to nestačilo - vybavil jsem si i podobu obskurního interpreta písně (ruka se zdráhá napsat slovo zpěvák), zabarvení jeho hlasu, jeho extatické pohyby na televizní obrazovce a jeho přehnané luskání prsty. Ani to nebylo dost, protože jsem si vybavil i celý ten večer, kdy jsem písničku slyšel, co jsem měl k jídlu, kde jsem seděl, jak to kolem vonělo, které světlo bylo rozsvíceno.

Musím říct, že mne to docela sebralo. Nejspíš ne nadarmo se o mozku říká, že využívá jen drobnou část svých skutečných schopností a své kapacity. Touto písničkou jsem nahlédl pod hladinu, abych viděl, jak může být ledovec veliký, i když jeho špička není nic moc. Co má asi všechno náš mozek uloženo ve své databance? Musí toho být obrovské množství, jen se k tomu - často naštěstí - nedá běžným způsobem dostat. Je možné, že se v určitém věku postupně začínají odkrývat tato bez ladu a skladu nashromážděná kvanta dat a začínají vytlačovat čerstvé informace do pozadí. To je trochu děsivá představa, když si uvědomím, co na mne zaútočilo jako první a co asi může ještě následovat. Večer jsem usínal jen neochotně a s lehkou nervozitou.

Druhý den ráno se mi hlava rozezvučela podivnou melodikou budovatelské písně Leť naše holubičko bílá, kterou jsem ještě coby dítko byl nucen zpívat v neméně budovatelském pěveckém sboru podobných dítek. Opět v celé dávno zapomenuté kráse, s plným textem (písně ve svém mozku zjevně vyhledávám fulltextově) i s plným kontextem. Znervózněl jsem. Poprvé mne napadlo, že ty stovky nervozních lidí, které potkávám, mohou zažívat něco podobného jako já teď. Provedl jsem protiopatření, vybral jsem si své oblíbené rockové melodie a nechal jsem je tichounce hrát v ložnici celou noc, abych mozek ve spánku přenaladil na jinou vlnu. Copak asi z toho obsáhlého jukeboxu vybere tentokrát?

Ráno jsem se probudil a v hlavě burácely sbory ze Straussova Netopýra. Jako vždycky fulltext. Další den pijácká "Tuhle rundu platím já!", pak cosi z dávné silvestrovské šarády, v sobotu tajuplná píseň u které se mi nevybavila podoba zpěvačky, ale odstín jejího hlasu byl přesný a text bez chybiček (tedy jsem píseň zřejmě slýchal v rozhlase). V neděli, kdy je prostor i na něco vážnějšího, mi vnitřkem hlavy rezonoval výběr z Mahlerových písní. V originále, ač neumím německy. To všechno jsou věci, které si - ač přemýšlím o něčem docela jiném nebo naopak nepřemýšlím vůbec o ničem - bezděčně pohvizduji mezi lidmi. Ti mne proto mají za tragický případ vášnivého milovníka hudby s vážně narušeným hudebním sluchem a značně posunutou hranicí studu. Jak jim mám vysvětlit, že je to proces neuvědomělý, že není namířený proti nim ani proti dopravnímu podniku a že na něm nenesu žádnou vinu? Že není naplněna skutková podstata, protože zcela chybí úmysl? Jak trapné například bylo, když jsem si nevědomě pohvizdoval zajímavý nápěv a až fakt, že turisté kolem mne se rozpačitě začali stavět do pozoru, mne upozornil na to, že jde pravděpodobně o švédskou hymnu - tak, jak ji v poslední době často slýcháme po hokejových porážkách se Švédy..

Hrozím se toho, že se zítra probudím s internacionálou na rtech a budu v tramvaji lynčován v rámci předvolebního boje, což bude ostatně jediný čin, na kterém se letos budou schopni shodnout příznivci občanských i sociálních demokratů. A lidé s třešňovými doplňky na mne budou spiklenecky mrkat, zatínat ruku v pěst a budou se k mému pohvizdování přidávat brumendo. Jak jenom, sakra, byla ta slova?...

O hřbitovních příbězích

1. června 2009 v 23:59 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
O víkendu jsem využil podmračeného dušičkového dne k návštěvě Olšanských hřbitovů. Možná se to někomu může zdát morbidní, ale celkem rád se procházím v klidu pod vzrostlými stromy, kam dunění velkoměsta proniká jen trochu zpoza polorozpadlých zdí. Nejradši mám staré části - a když to jde, mívám s sebou i fotoaparát, abych mohl zbytky marných pokusů zapsat se navěky do lidské paměti i zdokumentovat. Tu odprýskané zbytky nápisu, kdy ze jmen zbývá jen pár posledních písmen a jejich nezřetelných otisků v kameni, onde zas popraskaná starobylá fotografie v oválném rámečku. Náhrobní nápisy svědčí o běžném životě dávných generací i o jejich rodinných tragédiích. Co jiného je třeba smrt tří malých dětí v rozmezí jediného měsíce? Byla to chřipka? Nebo záškrt? Přitom rodiče je přežili o dalších skoro padesát let! Jaký to byl asi život? Tak tu defilují nikoli jen lidé, ale i jejich příběhy, některé obyčejné a nevýrazné, z jiných sálá jinakost a možná i dobrodružství.

Co mne vždycky i v tak neveselém prostředí dokáže povzbudit, je snaha některých rodin vystavit na věčnou památku nejen člověka samotného, ale i to, čeho v životě dosáhl (nebo si to aspoň myslel). A tak tu je možné nalézt c.k. profesory v.v., továrníky, soukromníky, mistry kramářské, dvorní a ministerské rady, adjunkty, hoteliéry, pražské měšťany, velkouzenáře, předsedy spolků a inspektory všeho druhu. Kupodivu tu nejsou obyčejná povolání jako zedníci, kováři, podomní obchodníci, ano - chybějí dokonce i vápeníci. Jako by obyčejná zaměstnání pro věčnou památku nebyla dost dobrá.
Specifické jsou přípodotky u žen: Většinou se odvozují od mužských protějšků, takže tu najdeme "choť hoteliérovu" i "učitelku literatury", "milostpaní vrchní dvorní radovou" i "vdovu po sládkovi", celkem oblíbeným c.k. titulem je i "majitelka domu". Na jednom náhrobku je kromě "c.k. professora v.v." i "choť c.k. professorova" a dokonce i "vdova po c.k. professoru", i když - jak je vidět z data úmrtí, byla vdovou pouhých 19 dní. A zase se nabízejí různé varianty příběhu - zemřeli oba na společnou nemoc nebo jen nedokázali žít jeden bez druhého?

Další starobylý nápis: Zatímco "choť vrchního inspectora" zesnula v Pánu hned začátkem 20.století a psala se ještě pěkně po staru s cé, sám "vrchní inspektor" se ještě dožil převratu politického i jazykového a psal se již s ká. Obojí pěkně pod sebou vypadá zvláštně a fantazie se opět může rozjet naplno.

Zvláštní kapitolou jsou vyznamenání. Byl-li c.k. úředník vyznamenán (dajli mu medaili nebo nedajli?), můžete se dočíst, že zde odpočívá "Cís.rada, majitel zlat.zásl.kříže s korunou čestné a jubilejní medaile, c.k. vrchní poštovní správce v.v." No to je tedy něco, to už musela být persóna a Čechov by o někom takovém byl jistě schopen napsat několik divadelních her, zvlášť jmenoval-li se dotyčný Váňa a měl shodou okolností Tři neteře. Zlatý záslužný kříž s korunou, to opravdu pěkně zní, ještě lépe by to znělo bez těch inzerátových zkratek, ale popsatelná plocha věčnosti je omezena a zásluhy jsou přitom tak velké!
Na hrobě kousek dál je kupodivu další litanie se zlatým záslužným křížem s korunou, tentokrát bez zkratek, ale na konci je napsáno a.t.d., aby bylo jisté, že vyznamenání bylo mnoho, ale proti sólistovi zlatému záslužnému kříži je vše ostatní jenom - mnohohlavý sice - ale přece jen sbor.

No a já přemýšlím, co by si dnes lidé nechali psát na své hroby, kdyby tato móda vytrvala. Někde by bylo "správce sítě v.v.", jinde třeba "choť systémového administrátora", někde "majitel investičního fondu z kupónové privatizace", jinde třeba "vdova po lobbistovi." Někdo by mohl mít uvedeno, že byl na vojně "Vzorný voják", jiný by se mohl rozepsat o tom, jak - když ho vyhodili z práce rok a půl před důchodem, dostal na odchodnou překrásnou postříbřenou plaketu s logem firmy. Někdo by si mohl třeba skromně připsat "známý osobního přítele příbuzného Jaromíra Jágra". Nebo "soused Jiřího Suchého", aby jinak celkem bezvýznamný život aspoň zpětně nabyl na barvitosti. Nebo "profesionální hráč internetového pokeru". Nebo pěkně po staroindiánsku: "Kroutila zadkem u tyče ve striptýzovém klubu".

A tak si říkám, že je asi lepší, když móda funerálních přípodotků minula. Ty staré aspoň mají osobité kouzlo. No, ale to ty naše by za takových stopadesát let měly pro naše potomky nejspíš taky. Aspoň pro ty, co jednou budou dělat takové bláhovosti, že se dobrovolně procházejí po hřbitově, fotí a vymýšlejí si příběhy, co se asi nikdy nestaly.