O fóbii z návštěv

10. června 2009 v 22:18 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Pan Ladislav nebyl kdovíjakým příznivcem návštěv. Dalo by se možná říct, že návštěvy špatně snášel. Málo na návštěvy chodil a skoro vůbec nebylo možné navštívit jeho. Domluvit návštěvu, pokud jste měli pekelnou trpělivost, ještě možné bylo, ale pan Ladislav dohodnuté návštěvy rušil pravidelně vpředvečer jejich konání - a to pod bizarními záminkami:

"Něco na mne leze a z příznaků usuzuji, že by se mohlo jednat o dýmějový mor," řekl třeba. I když tušil, že dýmějový mor je dnes celkem vzácný, zrovna u sebe si ho uměl dobře představit. Nebo: "Včera jsem omylem rozlil po podlaze asi litr rtuti a teď ji nemůžu najít." S přihlédnutím ke gustu pozvaného občas zaměnil rozutíkanou rtuť za uprchlou tarantuli nebo jedovatou korálovku. Cílem bylo jednoznačně případné návštěvníky zastrašit, aby si tuto atrakci sami dobrovolně odepřeli. Pak - se smutným hlasem a naoko těžkým srdcem - pan Ladislav s odložením návštěvy souhlasil. Za sebou táhl návštěvy odložené před nedávnem ale i před několika lety, takže začínalo být nemožné se v nepřehledné změti věčných odkladů a měnících se slibů vyznat.

Když v televizi vysílali seriál Návštěvníci, měl pan Ladislav vždy zkažený celý večer, protože se mu tím jeho spletité resty připomínaly. Dokonce se mu znelíbilo i tak neškodné divadelní představení, jakým byla Noc na Karlštejně v provedení maloměstských nadšenců a ochotníků - jen proto, že se panu Ladislavovi hrozilo vybavit, jaká by to byla hrůza, kdyby ho v jeho bytě staromládeneckého typu "navštívil sám král."

Když přece jen asi jednou za dva roky byl někdo poctěn tím, že k němu směl jít na návštěvu, pan Ladislav trpěl od začátku zvláštní křečí, která kroutila do nelibých křivek jak jeho tělo, tak i jeho myšlenky. Ty se nakonec smrskly v jedno jediné neodolatelné puzení - jít domů! Přestože byl ve vlastním bytě. Právě proto! Jednou tuto myšlenku s roztržitostí sobě vlastní uvedl do praxe. Asi po půlhodině jen sporadicky přerývaného mlčení vstal a udiveným hostům oznámil, že už bohužel bude muset jít. Než se stihli vzpamatovat, skutečně odešel. Protože pršelo, vzal si hostův deštník a ještě nechal doma klíče, takže ho pak zmoklá návštěva naháněla po sídlišti, aby se měl kam vrátit, až se na čerstvém vzduchu rozpomene.

Nakonec se pan Ladislav prozatím vždycky rozpomenul, většinou hned, co nebezpečí pominulo a vetřelci opustili jeho byt. Poté s chutí slupl zbylé jednohubky a dortíčky, které si zkušená návštěva přinesla s sebou, aby měla k tradičně podávané sklenici "vodovodního pramene" co zakousnout. Sednul si do své pohodlné lenošky, otevřel si noviny a četl si s mražením v zádech o příhodách z dnešního globalizovaného světa, kde jeden druhému vidí skrze média do talíře a ještě intimnějších koutů.

Jednou když takto pan Ladislav trávil večer opět sám ve svém (pro ostatní) nehostinném bytě a četl noviny, udeřil ho do oka titulek "1000 návštěv za necelých 5 měsíců!!" Bohužel, nikdy se nedozvěděl, o co v článku šlo. Nevěděl kdo koho navštěvoval, o jaký druh návštěvy šlo, nevěděl proč. Ale nedokázal číst dál. Jenom z titulku se mu rázem přitížilo. Naléhavě pociťoval, že je nemocen. Minimálně nemocen obrany proti takové představě.

Opět začal pociťovat horečnatou slabost - tak typickou pro první fáze dýmějového moru.

--------------------------------------------------

Milé čtenářky a návštěvnice, milí čtenáři a návštěvníci těchto stránek. Berte prosím tuto "podpovídku" jako drobný dárek k příležitosti jubilejní tisící návštěvy na tomto blogu. Co pan Ladislav nedokázal dočíst, to my víme. Víme, co znamená 1000 návštěv za necelých 5 měsíců. Když si představím, co by to bylo jednohubek a dortíčků! Ještěže jsme díky moderní technice na vnějších projevech klasických návštěv nezávislí. Navštívit mne proto můžete nadále kdykoli, v hodinách denních i nočních, za slunce i za podmračena a já slibuju, že z vás a z vašich návštěv budu mít upřímnou radost i ve chvílích, situacích a rozpoloženích, které se mohou pro osobní návštěvy jevit jako nepříhodné.

Děkuji vám tedy za vaši neutuchající přízeň, za vaše vlídná slova, když jste spokojeni, i za vaši kritiku, když byste si články dovedli představit kvalitnější, veselejší, naopak smutnější, civilnější, romantičtější, filosofičtější, přemýšlivější pravdivější nebo naopak s větší dávkou fantazie. Budu se i nadále rád setkávat jak s vámi, tak i se všemi, kterým se o existenci těchto stránek zmíníte. Pokud to bude zmínka doporučující, budu v sedmém nebi všech ješitů. Bude-li to zmínka neutrální, budu moc rád. A spokojený budu i se zmínkou jiného typu, protože i odtud mohou přijít další návštěvy, pro mne dosud neznámé a motivující. Aťsi při té představě z pana Ladislava stoupá nervózní dým! Pro mne je to představa milá. Takže díky a zatím jedeme dál!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marie Anna Marie Anna | E-mail | 23. září 2014 v 10:47 | Reagovat

Smála jsem se jak blázen nahlas,také nemám ráda návštěvy, hlavně ty, co se neskutečně cpou a nemám si s nimi co říct.M :-D

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 23. září 2014 v 19:40 | Reagovat

[1]: To je skvělé: Po víc než pěti letech první komentář k tomuhle článku, na který jsem i já sám už dávno zapomněl. Jsem rád, že tě rozesmál :-).

3 Anetka Anetka | E-mail | Web | 26. listopadu 2015 v 9:58 | Reagovat

Nemám fobii z návštěv, když mám uklizeno. Máme kvalitní posezení a pohoštění se dá vždycky rychle udělat https://www.primazidle.cz/Jidelni-zidle-a-stoly/Jidelni-zidle/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama