O geniální myšlence

19. června 2009 v 1:07 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Nedávno jsem dostal geniální nápad. Šlo o skutečný okamžik osvícení, kdy vám cosi bez jakékoli vaší předchozí zásluhy bleskne hlavou a vy okamžitě víte, že je to ONO!! Nečekáte jistě, že bych vám všem tady svou myšlenku otevřeně sdělil. Genialita toho nápadu spočívala kromě jeho mimořádné jednoduchosti i v tom, že o něm budu informován jen já a nikdo jiný, z čehož mi poplynou nezanedbatelné výhody. Byl jsem nadšený. Geniální myšlenky nenapadají člověka každý den (i když někteří jsou o tom přesvědčeni), jedná se o vzácné koření standardního základu bez valné chuti, který povětšinou tvoří masa obyčejných myšlenek a blbostí.

Tenhle nápad, na rozdíl od mnoha jiných, které vypadají v prvním návalu emocí skvělé, ale jejich genialita vyprchá při první letmé konfrontaci s realitou, se zdál být mimořádný i po pár minutách rozkoukání. Pustil jsem se do něj a během chvilky intenzivní činnosti splašených neuronů jsem ho zpracoval do nevídaného projektu, jehož výsledky byly velmi příznivé jak pro svět jako celek, tak i pro mne osobně. A přitom to bylo jednoduché jako nepovedený odpíchnutý salchow. V ten okamžik mne oslovila moje femme fatale.

Tedy lépe řečeno - já jsem oslovil ji, ale to bych neudělal, kdyby si tak nějak nonverbálně nezačala. Stála totiž na malém náměstíčku kousek od Václaváku a netrefila. Očima ponořenýma hluboko v mapě hledala mezi značkami památných stromů a vedením vysokého napětí pražské památky, o kterých se tak hezky píše v průvodcích. Viditelně nebyla zdejší. Pražané kolem ní spěchali s hlavami zaklíněnými do svých krunýřů ze zvednutých límců bund jako želvy zpracované urychlovačem, nikdo o ni nezavadil pohledem, nikdo nenabídl pomoc. Došel jsem k ní a zaujal nenuceně křečovitou pózu. Pomoc a radu - budou-li zapotřebí - jsem nabídl všemi cizími jazyky, kterými jsem takového projevu schopen. Tedy oběma.

Ukázalo se, že je to Francouzka, která hledá kubistickou lucernu. Stála přímo pod lucernou, ale jednak pod lucernou bývá vždycky tma, jednak si ji podle fotografie v bedekru představovala asi o tři patra větší. Rychle jsem se snažil rozpomenout na dávné doby, kdy jsem byl v mírné opilosti schopen konverzovat francouzsky i na závažnější témata než kde pracuju a že se mi Paříž líbí. Můj krátký proslov obsahoval tolik anglismů, že by mne ve středověké Francii bezesporu popravili jako anglického špióna. Nicméně Francouzka byla spokojena, uznala, že Pražané jsou ochotní (proč sakra hned Pražané, když ochotný jsem byl jenom já?) a lampu ozdobenou holubími exkrementy si vyfotila ze všech stran. Trpělivě jsem stál opodál a čekal jsem, až přijde moje chvíle. Místo mé chvíle ale přišel její přítel. Vše mu zvesela vylíčila a ukázala mu vytouženou lampu, zatímco on jí přes rameno pokukoval k Pinkasům. Poděkoval mi mocným basem za oba najednou, což bylo asi dvakrát víc, než na co jsem byl připraven.

Inu, nezbývalo než se vrátit ke své geniální myšlence. Tolik jsem se těšil, až ji začnu rozpracovávat do skvělého scénáře s grandiózními dopady. A tehdy jsem zjistil, že jsem svou geniální myšlenku zapomněl. Zcela! Nejen podrobnosti, ale nevzpomněl jsem si ani na téma, kterého se nápad týkal. Byl to nějaký výnosný obchod? Operace na burze? Nebo nápad na umělecký počin? Vím přesně, kde mne to napadlo, ale bohužel už nevím co. Zkoušel jsem se ještě vrátit, volně jsem se promenoval po centru Prahy mezi dalšími a dalšími urychlenými želvami, ale nápad byl fuč. Provždy. Fuč byli i Francouzi a já zůstal sám s pokálenou památkově chráněnou lampou a perverzní chutí ze vzteku na sebe samotného připojit i svoji trošku k tomu znesvěcujícímu zhmotnění snah mnoha holubích generací.

Sice jsem ze svého geniálního nápadu nezbohatl, na druhou stranu - díky tomu, že jsem se ho nepokusil uvést do praxe, mohu si o něm do konce svých dnů dělat iluze. Komu se to poštěstí, být vyvolen k takové myšlence? Na Francouze jsem nezanevřel, naopak jsem nastudoval s precizní výslovností francouzský výraz pro žací mlátičku (tedy kombajn, ale proč bychom sem zase pletli ty anglismy, že?), takže jsem připraven propříště potenciální Francouze ohromit hned v první větě.

A poohlížím se na internetu po nějakých technikách práce v hypnóze. Co kdyby v tajuplných mozkových útrobách ještě nějaké střípky té kolosální myšlenky zbyly?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lea Lea | 21. června 2009 v 0:45 | Reagovat

Psáno lehounce a vtipně, přesně tak, jak se mi to líbí!

2 pětišmidra pětišmidra | 22. července 2009 v 1:33 | Reagovat

Umím se ještě smát.. Díky

3 userka userka | E-mail | Web | 8. února 2015 v 21:47 | Reagovat

Hezká povídka ;) Stála pod tou samou lampou, o který mluvíš v drobnůstkách Prahy?

4 Čerf Čerf | E-mail | 8. února 2015 v 22:18 | Reagovat

[3]: Ano, to je ona, jako pozorné čtenářce ti to nemohlo uniknout.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama