O moudrém zrcadle a upřímném úsměvu

25. června 2009 v 1:23 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Bylo - nebylo, žil v jednom krásném domě, v jednom pěkném městě, v jednom zánovním státě, Jiřík, řečený Marnivý. Marnivý mu přezdívali proto, že spoustu času trávil v tiché společnosti svého zrcadla, což si jeho spoluobčané nedokázali vysvětlit jinak než marnivostí, soudíce podle svých charakterových rysů a podle omezených schopností svých zrcadel. Zatímco jejich zrcadla byla zcela běžnými vyleštěnými plochami stvořenými k dobrému odrazu obrazu, Jiříkovo zrcadlo se vyznačovalo zcela jinými přednostmi: Obraz totiž odráželo jen mdle a rozmazaně, zato umělo dobře mluvit a dokonce i formulovat odpovědi na zapeklité otázky. Na zrcadlo bez valného vzdělání to je slušný výkon!

Marnivého Jiříka, který vlastně vůbec nebyl marnivý, takové otázky napadaly skoro stále: Ve kterém měsíci vznikly čtvrtohory? Kolikrát jsme už byli mistry světa v hokejbalu? Kdo je na světě nejkrásnější? Zeptat se moudrého a oddaného zrcadla bylo vždycky rychlejší a účelnější, než vyhledat odpovědi v Googlu. A zrcadlo trpělivě odpovídalo. Pravda, s tím dotazem na krásu to Jiřík trochu podcenil a s jakousi neznámou Sněhurkou jako odpovědí se zprvu obtížně vyrovnával. Pak to však vzal tak, že Sněhurce jako ženě nemůže svou hlouběji ukrytou krásou v tak prvoplánové soutěži plné povrchnosti konkurovat a spokojí se s morálním vítězstvím.

"Vím, vím," zareagovalo citlivé zrcadlo na zasmušilý Jiříkův výraz. "Kdybych ti ale líčilo, co všechno Sněhurka musela prožít, nezáviděl bys." Jako kdyby snad někdy někomu něco záviděl! Zkusil tedy původní otázku naformulovat jinak: "Co bych měl udělat, abych se lidem víc zalíbil". No a moudré zrcadlo mu vysvětlilo, že zalíbit se lidem nemusí jen okouzlujícím fyzickým zjevem, ale hlavně tím, že lidem řekne přesně to, co chtějí slyšet: Totiž že jsou skvělí a že si zaslouží víc, než mají, a jestli bude jen na něm, budou nakonec mít dokonce víc, než si zaslouží. A protože to bylo přesně to, co chtěl Jiřík slyšet, byl i on spokojen.

"A ještě, Jiříku…", pokračovalo zrcadlo pomalu a rozpačitě. "Ano?"
"…ještě by ses měl na lidi víc usmívat, víš?" Moc nerozuměl. Proč by se měl na lidi usmívat? Ještě si budou myslet, že není dostatečně zarputilým bojovníkem za jejich štěstí.
"Podívej, už spolupracujeme den co den pěknou řádku let a za celou tu dobu ses na mne nikdy upřímně neusmál. Pak se div, že tě mají za papaláše!" Bylo ticho. Jiřík uvažoval, jak nečekanou informaci zpracovat, zrcadlo přemýšlelo, zda nepřestřelilo nebo zda nezvolilo moc ostrá slova, protože na cokoli ostrého a střelného jsou zrcadla obecně velice citlivá.

No a pak bylo vidět, že se Jiřík rozhodl. Přistoupil ke svému věrnému zrcadlu a s udivujícím překrásným úsměvem na ně pohlédl. "Takhle?" otázal se zrcadla. Zrcadlo sice tentokrát mlčelo, ale vrnělo blahem. Po tolika letech!
"Není to špatné," pomyslel si Jiřík. "Vypadá to upřímně, a když budu před zrcadlem ten upřímný úsměv dost dlouho trénovat, to by bylo, aby mi to nepomohlo k velkolepému vítězství. Úsměv, to je ten klíč!" A uznale dodal, že na obyčejné mluvící zrcadlo jsou to celkem slušné nápady. "Možná z něho jednou udělám svého vrchního tajného poradce!" řekl si jen pro sebe, aby se tím třeba k něčemu nezavázal. Jen tu Sněhurku, tu ať už mu, prosím, nikdy nepřipomínají!

Byl to úsměv skutečně upřímný, protože Jiřík se skrze zrcadlo spokojeně usmíval sám na sebe. A to mu šlo vždycky víc než dobře.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Melinda Melinda | 8. července 2009 v 22:34 | Reagovat

Chudák zrcadlo! Kolik zná asi vaječných receptů...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama