O jevech a čekání na duhu

2. července 2009 v 21:17 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Na lidech ve vlaku bylo dobře znát, ve které stanici budou vystupovat. Čím blíže byli své zastávce, tím ustaranější byly jejich pohledy vzhůru k nebi, které se při pohledu na naše pozemské konání stále více mračilo. Navíc to vypadalo, jako by se ty nejmenší částečky, ze kterých sestává vzduch, zcela přestaly pohybovat, jen místo očekávané absolutní nuly jsme se dotýkali tropické třicítky. Jak ošidné je porovnávat vnitřní a vnější pohyb! V širé krajině zcela bez známek pohybu, nabité neviditelnou a dosud se neprojevující energií, byl náš příměstský vlak jediným pohybujícím se tělesem. I ptáci si posedali na větve, ze kterých byl panoramatický výhled do okolí, a čekali, co zajímavého se bude dít. Vyřčená slova zůstávala splihle přilepená na ústech toho, kdo je vyřkl, jako prasklá žvýkačková bublina a nijak nespěchala k určeným uším. Nad údolím Berounky se usadil černý mrak, ze kterého visely na několika místech obavy budící šedavé choboty směřující k zemi. I mrak ale dodržoval nepsaná pravidla dnešní hry a stál na místě, beze známky pohybu, sám s nejlepším rozhledem. Dojeli jsme do zastávky a společně s tím, jak vlakový automat otevřel dveře vagónu, otevřel jiný automat nebe.

Několik odvážlivců rozepjalo své deštníky a hrdinně vstoupilo do vodního přívalu. Pak už jsme jen viděli, že postupně své deštníky stejně odložili jako zbytečnou zátěž, protože před kompaktní vodní masou nedokázaly ochránit. Na nádražním nástupišti zůstala malá skupinka robinsonů. Byli jsme kryti plechovou střechou, která se užuž chystala rozskočit, snad ani ne tolik působením padající vody, jako spíš rachotem, který tento vodopád vyvolával. Vydrží nás chránit? Nebo povolí jako brány Jericha?

Nebe rozřízl tlustý blesk. Rachot hromu po něm následoval v tak těsném závěsu, že jsme byli ochotni přísahat, že světlo blesku dokonce předběhl. "Pánbůh se zlobí," řekla kajícně žena, která jinak vyzývavým oblečením na kajícnici nevypadala, ale teď svou pyšně poodhalenou hruď pokřižovala. "I prd," namítl vedle stojící vousatý muž, který naopak vyhlížel jako penzionovaný pastor. "To jsou všechno jen vysvětlitelné fyzikální jevy." Ale rozhodnost jeho slov byla pouze v jejich obsahu, nikoli v hlase, kterým byly vyřčeny, ten byl naopak nejistý a tichý, ale možná to bylo jen tím halasem okolo. I on ale vzhlížel k obloze ne už s obavami, ale spíš s úctou a obdivem. A v té úctě nebyl prostor pro vzájemnou řevnivost kvůli takové prkotině, jako je světonázor. "Jojo, to sou ty zase ty jevy! Hlásili to včera v předpovědi počasí," řekla starší korpulentní paní se třemi igelitkami z Billy.

Jevy byly přímo nad námi. Na horizontu se ale oblačný příkrov roztrhl a do té vodní spouště z boku zazářilo ve své večerní teplé kráse slunce. Liják se tím ale nenechal vyvést z míry a pokračoval v neztenčené míře, aby co nejrychleji opustil meze určené dešti a stal se zaslouženě jevem. Velké a rychlé krůpěje deště se v protisvětle vznešeně třpytily. Mohla by být duha, řekl jsem si potichu. "Mohla by být duha," řekl nahlas Pastor a bylo vidět, jak rád by dodal vysvětlení, jak taková duha vzniká, ale Kajícnice a Igelitka a nejspíš ani já jsme se mu nezdáli být auditoriem, pro které by přednáška měla smysl. Poprvé jsme se na sebe podívali, doposud jsme byli trochu jak na barokním divadle a své repliky jsme říkali do prostoru před sebe, tak jsme byli uchváceni tím okolo. Mohla by to být duha velmi silná a krásná, protože liják ani prudké slunce nepolevovaly ve své intenzitě. I Pastor si asi říkal totéž, jen tentokrát ne nahlas.

"Kde asi tak bude?" zeptala se Kajícnice. "Odhaduju to na tenhle směr," ukázal fyzikálně vzdělaný Pastor na kopec nad nádražím. Nemuseli jsme se dlouze domlouvat. Starší paní odložila své žluté igelitky, já s Pastorem své brašny s notebooky a Kajícnice svou falešnou značkovou kabelku. Odhodili jsme dočasně svou každodenní zátěž a naskládali jsme ji opodál na hromadu bez většího ladu a významu. Byly v těch taškách peníze? Doklady? Moderní počítače? Určitě! Ale byli jsme na svém ostrově uprostřed vod v bezpečí před nenechavci i před těmi, kteří by se snad chtěli naší pošetilosti vysmívat. Dvě dřevěné lavičky, které na nástupišti jsou, jsme sesadili dohromady na místo s nejlepším výhledem na určený kopec. Usedli jsme společně, pánové na krajích, dámy uprostřed, nesourodý slepenec lidí, kteří mají společné jen to, že jeli shodou okolností stejným vlakem do stejného místa. A teď čekáme na duhu, donuceni okolnostmi mít na čekání čas.

"Bůh musí být barevný," špitne Kajícnice.
"I prd, je to jenom projev lomu světla," řekne Pastor.
"Pěkný jevy! Jakpak já se z tý lavičky asi teďkon zvednu?" dodá Igelitka.

Já ji spolu s ostatními pomůžu zvednout, abychom - až náš ostrov zase splyne s pevninou - se všichni mohli vrátit z odlehlého ostrova do svých světů - stejně pokorně jako se všechny ty duhové barvy nakonec vrátí zpátky do svého mateřského bílého světla.

A svět se nám zase chvíli bude zdát o něco barevnější. A vlhčí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pětišmidra pětišmidra | 21. července 2009 v 2:32 | Reagovat

Tvoje próza zní jak symfonie..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama