O kouzelné babičce a ovčí písni

26. července 2009 v 2:02 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Jedno z mála míst široko daleko s trochou stínu. Pod skalou s několika keři bylo pár metrů čtverečních, kam se ani řeckému polednímu slunci přes jeho velkou snahu nepodařilo nakouknout. Na tom místě jsem potkal kouzelnou babičku. Celá v tradiční černé, usmívala se na mne svou vrásčitou vědoucí tváří a na něco se mne ptala. Samozřejmě jsem nerozuměl, ale pochopil jsem, že by ji asi zajímalo, proč turista jako já neleží dole na mořském břehu. Co hledám tady hluboko ve vnitrozemí, v jiném světě, odkud je sice moře na dohled, ale málokdo z usedlíků se k němu občas vypraví. A kam mám namířeno? Ukázal jsem na nejvyšší kopec nad námi a prsty naznačil trmácivou chůzi nahoru. A proč? zeptaly se babiččiny oči.

Už od příjezdu na ostrov jsem byl pevně rozhodnutý: Chci se podívat na nejvyšší vrchol ve vnitrozemí a pořádně se rozhlédnout kolem. "Ale tam nic nejezdí," odpověděla mi delegátka naší cestovky na otázku, kterou jsem jí nepoložil. "Nechci tam jet autobusem, chci jenom vědět, kde to je." Zapíchla na mapě prst s červeným nehtem do trojúhelníčku obkrouženého hustým prstencem vrstevnic. Jedenáct set osmdesát dva metry. "Nejen, že tam nic nejezdí, ale nevede tam ani žádná cesta," namítla. Nějaká cesta vede všude.

Jak ale kouzelné babičce své důvody vysvětlit, když je sám neumím naformulovat? Ukázal jsem pantomimicky, že se jen chci rozhlédnout kolem dokola z nejvyššího místa a hned zase půjdu. Jenom jsem se bál, aby zdejší nejvyšší hora nebyla osídlena místními bůžky, kteří jsou v době siesty neradi rušeni. Jeden z takových bůžků na nás seslal pár dní před tím docela silné zemětřesení a země se nadále otřásala následnými otřesy několikrát denně. Právě před chvílí jsem procházel malou vesnicí a pár chlapů opravovalo střechu na dlouhých žebřících, když přišel otřes. Země duněla, já se v bázni přikrčil, jejich žebříky se kývaly jako stromy v silném větru, ale oni si ani nepřestali povídat. Babička chápavě vzdychla, natáhla dlaň a podala mi tři žluté fíky. Jsou dobré, ukázala mi, a budu mít po nich sílu. Když už dělám takové vylomeniny.

Na své pěší cestě už jsem od svítání. Ráno se postupně rozvinulo (jako v srpnu v těchto místech obyčejně) v horké dopoledne bez mráčku a teplota stoupala úměrně s tím, jak já stoupal od zalidněného mořského pobřeží výš a výš do hor, dál a dál od civilizace. Občas jsem minul kamennou boudu, občas pár koz, občas vinici. Pořád nahoru prašnou a kamenitou cestou, klikatou jizvou v kopci připomínající blesk přicházející z hor při bouřkách. Za fíky děkuji, jak to jen po řecku umím a kouzelné babičce se ukláním. Dělá nade mnou nějaké znamení a já vím, že mne její pomoc ochrání před nepřejníky z řad lidí i místních bůžků.

Z hor k nám stéká pozoruhodný zpěv, mužský hlas, neškolený ale přirozeně krásně sametový. Zpívá píseň - o čem asi? A pro koho tady v té pustině? Obrátil jsem se s otázkou na babičku. Pro koho? Ukázala na malou ovci, která se pásla poblíž. Tahle pastevcova píseň je pro jeho ovce. Jestli to půjde a bude u koho, zkusím se za všechny ty lidi nahoře přimluvit. Aby bylo čím svlažit pole a aby se zem moc netřásla. A aby při práci neselhávaly síly a při písni hlas.

V pravé poledne - asi dvě hodiny po setkání s kouzelnou babičkou - jsem vystoupil na nejvyšší horu. Nevedla sem sice žádná oficiální cesta, ale mezi skalami ostrými jako břitva se proplétají stovky kozích a ovčích pěšinek. Kdyby přišel další otřes, kdoví, jak by se skály přeskládaly a kde by bylo moje místo mezi nimi, ale mne přece chránilo kouzlo. A na vrcholu samém jsem nenašel žádné rozsáhlé božské sídlo, jen dvě maličké příruční kapličky. Mám dost času nalít trochu oleje a zapálit svíčku. Dost času rozhlédnout se a vidět moře na všech světových stranách. Dost času pojíst darované fíky. Dost času podívat se do údolí a spatřit na jednom z úbočí, odkud se vznáší tklivá pastevcova píseň, ovce poskládané v nízkém stínu keřů a vznešeně a uvážlivě naslouchající. Jak přepychová koncertní síň a jak ctihodné auditorium!

Po pěti letech jsem svou kouzelnou babičku potkal v horách znovu. Věnoval jsem jí její vlastní fotku, kterou jsem při prvním setkání pořídil, a vrátil jsem jí tři fíky. Uznale pokývala hlavou. Země se zatím netřese, věci jsou tak, jak mají být.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 21. listopadu 2015 v 11:31 | Reagovat

Je dobře, že jsi nás sem odkazem u dnešního článku přivedl. Poetické povídání. Snad tam ta babička vydržela. Za dobu života si zvykla žít v sousedství hory. A ty jsi mínil skromně vystoupat nahoru, proto ti dala něco na posilněnou. I jako dar - možná pro bohyni hory? ;-)

2 Jarmila* Jarmila* | E-mail | Web | 21. listopadu 2015 v 11:52 | Reagovat

Z tvého vyprávění úplně cítím atmosféru na vrcholu hory. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama