Maratón Helsinki - díl osmý

16. srpna 2009 v 1:09 | Petr Vápeník |  Reportáže
Sobota 15.srpna 2009, 15:00 - 21:00, maratónská trať, Helsinky, Finsko, Evropa. Fox s Dejnou byli sice přihlášení, ale byli diskvalifikováni za infuzi mimozemské krve.

Už několikrát jsem si stěžoval na počasí v souvislosti s některými běžeckými akcemi. Někdy se mi zdá horko (ale co už je horko, když ne 36 ve stínu?), jindy zima, jindy je zase moc vítr a to já nemám rád, atd. Tentokrát si musím taky postěžovat: Není totiž vůbec nač si postěžovat, protože pokud jde o počasí, myslím, že bylo naprosto optimální. To mi bylo jasné už na startu, kdy bylo krásné sluníčko, ale přitom jen 20 stupňů, slibované přeháňky byly v dalekém nedohlednu a ani předpovídaný silný vítr nebyl tak silný, jak se čekalo. Kruciš! Jestli to tu dneska zmrším, nebudu se mít na co se vymluvit a bude to jen moje chyba. Nepříjemný tlak. Zvlášť když jsem si tentokrát dovolil referovat na blogu, takže celkem dost lidí o mé cestě na sever ví. Dřív jsem vždycky počkal, jestli to dobře dopadne a teprve pak jsem se k tomu přiznal. Druhý nepříjemný tlak. A ještě navíc si všechny ty tlaky způsobuju sám a dobrovolně, což je třetí nepříjemný tlak do mariáše. A pak že to není na co svést, cha!

Maličko mne zarazila zdejší šatna. Tady to lidi asi fakt berou jinak. V gymnastické hale (kvůli nám nahloučili všechno nářadí na kraj) byly oficiálně nahlášené úložné prostory. Jsem rozmazlený péčí v Praze, kde jsou speciální šatny. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že si své zavazadlo tady v té velké hale prostě můžu někam položit a pak se pro to po závodě zase vrátím. A jak řekli, tak udělali: Tašku jsem po závodě našel na stejném místě netknutou, všichni ostatní byli taky spokojeni. Inu Finsko! Mohl jsem se jít v klidu řadit.

Co mne zaujalo na startu nejvíc, byla pohotovostní duchovní jednotka, která u přenosného oltáře dávala zájemcům požehnání. Tři dívky a jejich starší nadřízený měli docela dost práce, protože jen za tu chvíli, co jsem je pozoroval, si přišlo pro duchovní útěchu a povzbuzení asi dvacet běžců. Ale jenom jsem šmíroval, netroufl jsem si předstoupit. Za prvé bych se mohl formálně (nikoli fakticky) dostat do konfliktu křesťanských směrů, i když je dnes ekumenismus v módě, za druhé jsem měl již tento krok učiněn v předstihu ve Skalním kostele (bez prostředníka, ale to snad taky platí).

Startovalo se přímo u sochy hanbatého Nurmiho, který je vysochán, an běží. Nevím, jestli skutečně takhle běhával, pokud jo, myslím, že od té doby udělal tento sport pokrok žádoucím směrem. Ale spíš si myslím, že to je jen odezva antického ideálu, který se ve slavném finském běžci tak příkladně naplnil. Vedle mne se postavil starší chlapík v tričku z loňského pražského půlmaratónu, byl mi dokonce povědomý. Lámal jsem si hlavu, jestli je to Čech nebo jen Fin, který v Praze startoval. Když jsem se konečně odhodlal zeptat, začal se ten chlapík smát jako první finskému vtipu, který vyprávěl moderátor. Tak jsem se ho nezeptal. Mimochodem moderátor mne docela zaskočil. Mluvil totiž plynně asi deseti jazyky, umně přecházel z jednoho do druhého podle toho, jak se to hodilo. Všechna čest!

Dozvěděli jsme se, že se závodu účastní běžci a běžkyně ze 47 zemí a moderátorovi nebylo líto všechny země vyjmenovat. Tak se tam zaskvěla i ta naše Czech Republic, oko by zaslzelo, kdyby vědělo, jací že to tu jsou taky reprezentanti. A co mi přišlo docela dobré, moderátor vyjmenoval i asi 20 lidí, kteří měli dnes narozeniny, a popřál jim všechno nejlepší. Milé. Docela by mne zajímalo, co by přišlo na řadu dál, ale naštěstí se už čas naplnil. V předstartovní minuty nám vyhrával úžasný dixielandový šraml, měli to sice dost rozjeté, ale technické nedostatky doháněli nasazením a srdcem. Ale nejvíc mne nadchnul Japonec jménem Iči Tara, který je bubeníkem a taky běžcem. Před maratónem si dal jedno bubenické představení, pak si odskočil zaběhnout maratón a na závěr si vystřihl ještě jedno dlouhé bubenické číslo. Velkolepý úspěch! Ale to už nás všechny pistole startéra vypustila do helsinských ulic.

Jedním z mých hlavních cílů bylo nepřepálit začátek, jak bývá mým zvykem. Když můžu, běžím, co to dá, když přestanu moci, přestanu běžet. Jednoduché, leč neúčinné. Tentokrát jsem si nařídil na začátku klid, i když mne bude spousta lidí předbíhat. První kilometr za 6:34. No, jestli jsem to zase nepřehnal v opačném duchu! První kilometry vedou cestami kolem olympijského areálu, ty stavby zvláštně ladí dohromady, je tu plno zeleně a běží se dobře. Jen ta moje hlava jako by měla přetlak, každý krok je cítit a hlava bolí o sto šest. Jestli to takhle bude dál, jsem zvědav, kam doběhnu. Běžíme kolem Opery a mého hotelu. Teď bych se mohl zdekovat na pokoj, vstupní kartičku mám s sebou, natolik finskému šatnovému modelu založenému na čestnosti a spravedlnosti zase nevěřím. 47 zemí je 47 zemí!


Prvních 5 km jsem chtěl běžet za 32:30, realita byla 32:23, takže zatím vše podle plánu. A na 4.km mi vypla i bolest hlavy. Myslel jsem, že se jen začínají vyplavovat endorfiny, které jen hlavu oblbly, a až dojdou jejich zásoby a hlava přijde zase k sobě, zatancujeme si spolu skočnou (tedy rozkočnou). Ale nic! Od 4.km už hlava ani nevrzla. Tak až budete mít někdy migrénu, dejte si maratón a budete za chvíli jako rybičky. Tisíce děkovných dopisů!

V ulicích Helsinek je míň diváků, než jsem očekával. Pravděpodobně všichni běží. Počet běžců na běžeckých trasách je totiž přes den a hlavně večer enormní. Což je docela problém, protože povzbuzující diváky k dobrému výkonu potřebuju. Vyrážíme na výpadovku vedoucí kolem malebného zálivu. Vůbec celá trasa je volena tak, aby si běžci co nejvíc užili pobřeží s krásnou přírodou, kotvišti (vidíme i obrovské přístavní ledoborce a nějakou megalomanskou zaoceánskou lodičku s asi dvaceti viditelnými patry). No a kocháme se taky nádhernými finskými vilami zasazenými do přírody tak, že jedno od druhého skoro nerozeznáte. Většinou hrdý majitel sedí na svém trávníčku na nějakém štokrleti a tleská.

10.km, plán 1:06:00, skutečnost 1:05:52. Pořád dobře trefené a už jsem se rozběhl i do celkem dobrého rytmu. Samozřejmě Athény to nejsou, na ty ztrácím už skoro 6 minut a ztrácím dokonce i na Prahu 2007, skoro 3 a půl minuty. Ale je to zatím přesně podle plánu, což mi bude nemilé až v okamžiku, kdy zjistím, že mám vymyšlený špatný plán. Netrénoval jsem kdovíjakou rychlost, pokud se vůbec v těchto relacích dá o rychlosti mluvit, ale spíš vytrvalost. Jsem zvědav, kdy poprvé, já vytrvalec, půjdu pěšky. Velmi dobře tu mají Finové rozložené občerstvovací stanice, jsou každé 3-4 kilometry a jsou ještě prokládané místy, kde dostaneme namočenou houbičku, abyste ji mohli z rozpustilosti po někom mrsknout. Když se trefíte, je pravděpodobné, že budete muset zrychlit, což má pozitivní vliv na výsledný čas.

První občerstvovačku jsem záměrně proběhl. Byla na 4.km, což je ještě krátce po startu a vody není dramaticky zapotřebí. Doma trénuju zcela bez vody, což není nic moc pro tělo, ale teď se tu ten návyk docela hodí. První voda totiž vždy vyvolá děsnou paniku, všichni se o překot běží napít a to ještě v době, kdy běží hodně lidí pohromadě (mimochodem - nejvyšší startovní číslo, které jsem viděl, bylo 6020). Je to tedy jedinečná šance podklouznout nebo do někoho narazit, nebo to na sebe z nedočkavosti vylít anebo se nachlemtat v rychlosti spíš vzduchu než vody a pak dalších 5 kilometrů nespolečensky krkat. Druhá občerstvovací stanice byla na 10.km a tam už bylo vše v klidu, od té doby jsem pravidelně pil dva plné kelímky (tj. asi 4 dl) iontového nápoje (byl docela dobrý, s tím barevným hnojem z Athén se to nedá srovnat).

Na 14.km jsme probíhali kolem areálu Nokie, vypadá dost pěkně, je zatraceně veliký a protože stojí na poloostrově, musí odtud být krásný rozhled přes záliv. Nevýhodou ovšem je, že se kolem velkého areálu běží dost dlouho. Patnáctý kilometr je opět možný porovnat s plánem: Mělo to být 1:40:30, realita 1:40:12. Povzbuzen 18 vteřinami náskoku se rozhoduji náskok probendit tím, že si odskočím do lesa za Nokii, protože si na to jako dlouholetý uživatel mobilu uvedené značky osobuji jakési právo. Mimochodem - právě pro odskakování při závodě je Finsko zemí zaslíbenou, protože je vždycky kam, to není jako v centru Prahy, kde to vždy odnáší několik keřů v Karlíně a na Vyšehradě. Pořád ztrácím 5 minut na athénský čas, ale právě v této pasáži to tam začalo haprovat.

Poprvé přecházím do chůze na 19.km. Najednou se totiž před námi objevuje ne dlouhý ale velmi prudký kopec. Vůbec je zdejší trať nečekaně členitá. Pořád nahoru a dolů jako na houpačce a někdy i docela ostrá stoupání. Ono se taky běží po různých spojkách, mostech a lávkách přes kanály a průlivy a dost to ubírá síly. Právě v kopcích vidím poprvé několik běžců rozhánět křeče. Já průběžně dost zavodňuji i zasoluji, takže je to v tomto ohledu zcela bez problémů. Ale je pravdou, že mi úsek kolem půlmaratónské mety moc nevyhovuje, pravidelně tu ztrácím, jako by už člověk měl v myšlenkách splněno a do druhé (a horší) poloviny se mu nechtělo. Tady už střídám běh s chůzí a čas půlmaratónu je 2:25:35. Na Athény ztrácím najednou jen 20 vteřin, na Prahu sice víc než 5 minut, ale tam nastaly zásadní problémy hned po půlce trati. Konečně tu taky vidíme rychlejší běžce v protisměru. Mají na nás náskok asi 10 km a na jejich rychlosti i běžeckém stylu je to vidět. Kdepak je asi chlapík se speciální běžeckou protézou, kterého jsem taky zahlédl na startu? Podle toho, jak odborně se rozcvičoval, bude asi hodně vepředu.

Dostáváme se do přístavní čtvrti,kde je paradoxně mnohem víc fanoušků než v samotném centru Helsinek. Jsou tu nastoupeni s celými rodinami, dětičky mají v rukou finské vlajky a povzbuzují, co jim síly stačí. Snažím se, když někdo poctivě povzbuzuje, zatleskat a zamávat viditelně i jemu. Někdo tvrdí, že se tím zbytečně ztrácí energie, ale ti lidé mne svým fanděním dobíjejí, tak co bych jim nepoděkoval. Většinou odpovídají nadšeně a - bohužel - finsky. Mezi jejich pokřiky dominuje HYVÄ, to jsem si dešifroval jako české DOTOHO!! nebo JEĎ!! A pak k tomu přidávají spoustu dalších slov, která jsem už nedešifroval. Občas mi dokonce nápadně připomínají české vulgarismy dost hrubého zrna a přemýšlím, jestli jsou to všechno skutečně Finové anebo se sem jezdí někteří Češi beztrestně odreagovat. Nejvíc diváků je na jakémsi náměstí na 27.km, kde se točíme na zpáteční cestu. Přestože je to přes náměstí do kopce, diváci mne "nakopnou" tak, že běžím tento kilometr stejně rychle jako úplně na začátku. Pravda - naposledy pod 7 minut.

V pasáži mezi 25. a 30.km jsem udělal rozhodující krok k dobrému konci. Čas už je z mých maratónských pokusů nejlepší a i když přecházím i nadále občas do chůze, pořád je to spíš běh, jak se sluší na správného indiána. Navíc v kritické oblasti kolem 35.km, kde se dá vše dosud pracně získané snadno ztratit a počet běžců s křečí exponenciálně roste, získávám nečekanou podporu: Začnu si povídat s jedním přátelským Irem, který běží (a občas jde) přibližně stejně rychle jako já. Dozvídám se moc zajímavé věci: Že byl několikrát na maratónu v Praze, ale vždycky mu u nás bylo velké horko. Že určitě musím přijet za rok do Dublinu, protože v září tam jsou báječné podmínky, že už je to jeho jubilejní dvacátý maratón (jemu samotnému je padesát), a že kdysi jako mladý kluk běžel maratón pod tři hodiny (!!! To já jako mladý kluk nedoběhl ani na tramvaj!), takže za rekordy už se pochopitelně nehoní, ale běh si užívá. Dost mne překvapilo, že jsme si mohli po víc než pětatřiceti kilometrech při běhu úplně normálně povídat, to mi vždycky přišlo nedostižné. A taky je to určitě známka, že jsem měl ještě rezervy, ale přijel jsem si to tu užít a ne cestou vypustit duši. Na 38.km jsem se mu omluvil, že spěchám dopředu, protože mám ještě šanci na osobní rekord, což bych rád využil. Trvalo mu jen asi minutu a přifařil se ke třem Američankám a vypadalo to, že se zbytek cesty všichni čtyři skvěle bavili. Do cíle přiběhl asi pět minut po mně, ještě jsme si vzájemně gratulovali, zopakoval své pozvání do Dublinu a dokonce jsem ho ještě viděl v tramvaji - mávajícího -když jsem tramvaj míjel na křižovatce při návratu do hotelu. Příjemný chlapík! S tím Dublinem si to ještě nechám projít hlavou.

Poslední dva kilometry už byly znovu v olympijském areálu a pořadatelé běžce vůbec nešetřili, kupříkladu ještě asi 600 metrů před cílem byl prudký výběh do kopce kolem olympijského stadiónu. A pak už jen seběh tleskajícím špalírem, to jsem si opravdu užíval. Nic mne nebolelo, první a jediný puchýř se mi vyloupl na patě až pár metrů před cílem, takže i nohy byly asi opatřené dobře. V posledních metrech jsem ještě předběhl asi šest běžců a to jsem nijak zvlášť nefinišoval. Pak můj hlídací brouček na botě při přeběhnutí cílové pásky pípnul a byl konec! Výsledný čas 5:14:33, tedy o víc jak 8 minut lepší než dosavadní rekord z Athén. Přitom v Řecku jsem byl mnohem lépe připravený než tentokrát, ale myslím, že to bylo dáno větší disciplínou a možná i většími zkušenostmi, když jsem se právě z Athén poučil, co všechno bylo špatně. Jestli budu v nastoleném trendu pokračovat a budu dál vylepšovat čas jak tomu bylo v posledních třech letech, asi ve sto dvaceti bych mohl útočit na světový rekord!

No a jako obyčejně jsem šel ještě povzbudit běžce, kteří dobíhali po mně. Když to dopadne dobře jako dnes, dělám to rád, protože si chci užít tu zvláštní atmosféru co nejdéle, až do okamžiku, kdy cílovou páskou proklopýtá (většinou tou dobou již klopýtá) úplně poslední běžec. A tak jsem ještě viděl, jak doběhl mladík v plavkách - boratkách - a nutno říct, že se mu cestou nepraktické plavky trochu vytáhly a aby jeho cílová fotografie nebyla mládeži nepřístupná, musel intimní místa trochu přiclonit dlaní. Viděl jsem manžele, kteří doběhli spolu, a když chtěl manžel své ženě dát sladkou cílovou hubičku, zpražila ho manželka zdrcujícím pohledem, který věstil, že se k tématu maratónu ještě večer vrátí při vzrušené domácí debatě. Slyšel jsem fascinující závěrečné bubenické sólo Ičiho Tara. A svými dlaněmi jsem pomáhal dostat do cíle i posledního běžce - asi šedesátiletého Američana. Mimochodem - toho pána v tričku z pražského půlmaratónu, kterého jsem na startu podezíral z češství, jsem zahlédl na 30.km, kdy vracel organizátorům číslo a čip a dál už nepokračoval.

Takže sportovní část výpravy je za mnou, s výsledkem jsem dost spokojený, splnil jsem si skoro na chlup přesně svůj vymyšlený cíl. A ještě nejsem úplně tělesně vyřízený, což beru jako příjemný bonus. Když jsem viděl, jak většina běžců slézá opatrně a s bolestnými grimasami ze schodů, zatímco mně nedělalo problémy schody vyběhnout a zase seběhnout, došlo mi, že mi možná úplně poprvé maratón přinesl nejen euforii z doběhu, ta přichází vždy bez výjimky, ale i jakousi průběžnou radost. No a ta je taky fajn a je jí víc, protože déle trvá.

Uvidíme, jestli z té radosti zbyde něco i na zítřejší ráno, až se budu chtít postavit a udělat třeba i nějaký smysluplnější pohyb, než je běh.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pětišmidra pětišmidra | 16. srpna 2009 v 2:43 | Reagovat

Záhul měla zostra
Zlenivělá kostra
Snad jen v dobrým ji postih´
Pod nebem modrým dostih

Ač vodka od moře skvělá
Z pití se nedobře dělá

A hlava hluchá,ni bdělá
Z únavy  ducha i těla
Bude pak vědět její vinou
Jak těžký letět s kocovinou.. ;-)

2 pětišmidra pětišmidra | 16. srpna 2009 v 2:49 | Reagovat

Sypu si na hlavu popel, všechny ty reporty mi unikly,protože jsem jen nahlídla vždycky vlevo na sloupku do rubrik, jestli něco přibylo,ale protože to zařazený v rubrikách nebylo,měla jsem za to, že bud nemáš připojení, nebo čas ,a ted to tu na mě všechno vyjelo najednou,až mi to vyrazilo dech.. Takže jdu teprve vstřebat ty litanie plný dojmů a pak se ozvu ;-)

3 pětišmidra pětišmidra | 16. srpna 2009 v 5:28 | Reagovat

Tak jsem doběhla pomyslný maraton i já,a myslím,že pokud nejsi naklonovanej z fosilií Predátora,pak budeš android s nezničitelným harddiskem a Máldr i s Dejnou jsou i po tý transfúzi mimozemský krve out. Naprosto nechápu, jak může někdo běžet v jednom kuse 5 hodin, a ještě při tom s někým šprýmovat.Už když jsem se dočetla k 5. kilometru,zadrhly se mi z toho závity, a jak kilometry přibývaly, měla jsem pocit, že čtu sci-fi.Jestli jsem to dobře dočetla, bylo to 40 !!?? kilometrů ?  
Myslím že někde v záhlaví,a to nemyslím blog, ale Tvůj krk, máš čárkový kód.. :o)
A skládám Tvému výkonu opravdu hluboký obdiv,pokud ovšem nejsi z jiný dimenze ;-)
Neboť tohle zcela přesahuje moji představivost

4 pětišmidra pětišmidra | 16. srpna 2009 v 5:55 | Reagovat

Po dočtení až sem se omlouvám za tu "zlenivělou kostru"
To bylo opravdu,ale opravdu nemístné nařčení :)
Ovšem jak pravil klasik-"Neznalost hříchu nečiní" ;-)

5 4BzP 4BzP | 16. srpna 2009 v 11:57 | Reagovat

Móóóóóóóóc gratulujeme k reeköördu a medaili! A těšíme se, že nám ji co nejdřív ukážeš :-)

6 čerf čerf | 16. srpna 2009 v 12:08 | Reagovat

Díky, medaili rád přinesu a pro zájemce doprovodím dlouhým a nezajímavým monologem, při kterém se tak dobře usíná... :-)

7 čerf čerf | 16. srpna 2009 v 12:15 | Reagovat

Pětišmidro, díky za vytrvalé sledování reportáže i za zajímavou báseň, vidím, že z toho byla zase noční :-). Ta vzdálenost je přesně 42 km a 195 metrů navrch a s tou zlenivělou kostrou to zas až takový nemístný nařčení není, neb kostra je skutečně líná a lenošivá a jako taková se musí do pohybu trošičku nutit :-). Zatím naštěstí vůle vyhrává, ale kostra, mrška postupně vyrovnává skóre :-)

8 pětišmidra pětišmidra | 16. srpna 2009 v 22:37 | Reagovat

čtyři baby z pojišťovny? :)

9 pětišmidra pětišmidra | 16. srpna 2009 v 22:39 | Reagovat

I já gratuluji k medaili a skvělému výkonu :)

10 čerf čerf | 17. srpna 2009 v 0:26 | Reagovat

Díky za přání. Ještě ale musím napsat drobný dodatek: Slovo HYVÄ, které jsem myslel, že jsem jako jediné z povzbuzování dešifroval, jsem dešifroval špatně. Kdybych opravdu studoval aspoň základní fráze, jak jsem se prsil v nedávném článku, muselo by mi dojít, že HYVÄ není HYVÄ ale HYVÄÄ, (asi mne zmátla slangová výslovnost :-))což má znamenat dobře. Jak jsem sám dělal chytrého, "kiitos hyvää" znamená děkuji, dobře. Sám sebe jsem nachytal, tedy dobře! To ale povzbuzovali hezky :-).

11 pětišmidra pětišmidra | 17. srpna 2009 v 1:18 | Reagovat

No, ono to zní skoro jako HYJÁÁ- a takhle zas povzbuzoval můj děda zapřažený kobylky k výkonu,takže i tak by se to dalo v jiném případě vnímat, hlavně že obojí je pozitivní stimulace,
a nakonec to nebylo dešifrováno třeba jako nedejbože  nadávka ;-)
Ale na to jsou ti  Finové asi málo horkokrevní ;-)

12 čerf čerf | 17. srpna 2009 v 7:21 | Reagovat

Finové se mezi sebou zdraví zásadně HEI. Ale jsem já snad nějaký HEI nebo POČKEI? :-)

13 pětišmidra pětišmidra | 17. srpna 2009 v 17:35 | Reagovat

Možná je to proto, že je jim hej :)

14 viktoru viktoru | 17. srpna 2009 v 22:09 | Reagovat

Uáu(k angličtině se nesnížím).

Dobrá práce ! A gratulace !!
Trénink v Letech asi ti svědčí,
v Dublinu to bude ještě lepčí !!

...ty vole co ty se mnou děláš ...:)

15 pětišmidra pětišmidra | 18. srpna 2009 v 1:40 | Reagovat

Myslela jsem, že odlétáš zpět už v neděli, (proto to varování "jak těžký letět s kocovinou.." ) :)
Ale jak čtu jinde,odlétáš zítra, tak přeju ráno chutnou makrelu a skvělej let, světlo posílám.. ;-)

16 čerf čerf | 18. srpna 2009 v 7:31 | Reagovat

Díky za neutuchající podporu. Nebeské síly tu zatím po ránu prší ze všech sil, abych si ten odlet tak nebral. Tomu říkám vzájemná ohleduplnost :-).

17 pětišmidra pětišmidra | 18. srpna 2009 v 9:50 | Reagovat

Za dvě hodiny čeká tu Praha prosluněná, noční bouřkou umytá :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama