Maratón Helsinki - díl pátý

14. srpna 2009 v 19:05 | Petr Vápeník |  Reportáže
Pátek 14.srpna 2009, 15:00 - 18:00, centrum Helsinek, Finsko, Evropa. Evropu doplnili Fox s Dejnou proto, aby si někdo nemyslel, že je to ta stejnojmenná díra v Arizoně.

Už se vám někdy stalo, že se jdete někam na něco podívat a zůstanete natolik paf, až si řeknete: Vždyť pro tohle jsem vlastně přijel! Teď už nemusím nic vidět a nic zažít a stejně budu mít splněno. Tak přesně tohle se mi stalo, když jsem navštívil Temppeliaukio Kirkko, tedy Skalní kostel. Věděl jsem o něm, na rozdíl od včerejších bezcílných toulek jsem k němu dokázal i cílevědomě směřovat. A stejně jsem si ten zážitek neuměl představit, stejně mne dostal.

Počasí si totiž v Helsinkách moc z předpovědí nedělá. Dnes mělo být celý den jasno a vlídně, celkem vlídně bylo, ale jasno zdaleka ne. Odpoledne se obloha zatáhla černými mraky a hrozila deštěm i světelným a zvukovým doprovodem. Změnil jsem tedy plány a místo relaxace v plenéru jsem se rozhodl navštívit kostel vystřílený ve skále na přelomu 60. a 70.let. Spojím dvě užitečné věci, řekl jsem si. Schovám se před deštěm a bouřkou pod zemí, tam nás povidla nenajdou. Navíc půjdu požádat vyšší instance o přízeň pro zítřejší běh. Ne, že bych to bral jako nevyhnutelnost a bál se bez vyššího souhlasu odstartovat. Myslím si ale, že je to přinejmenším slušnost a opravdu nerad bych proti sobě poštval neviditelné síly tak, jako se mi to - možná i z přemíry pýchy - podařilo vloni v Budapešti.

Chvíli před tím, než jsem ke skalnímu dómu dorazil, začalo opravdu pršet a obloha se začala ozývat. Právě včas. Sešel jsem do podzemních prostor a ocitl se - nu ve skále. Vyprávění z dětství o tom, jak se o svátečních nocích skály rozestupují a vydávají k přechodnému pokochání své poklady, se zde na poměrně malém prostoru naplnilo měrou vrchovatou. Hned u vstupu jsem si jako správná turistická ovce koupil pár pohlednic, protože se mi zdály být krásné. Jako správný turistický beran jsem pozvedával objektiv směrem vzhůru a snažil se zachytit to, co zachytit nejde. Jako ostatní jsem cvakal a pípal při ostření a pak mne to najednou přešlo a já se posadil a strávil skoro dvě hodiny v úplném vnitřním tichu obkroužen stamilióny let starými skalami, kterým byl vyrván tento prostor, aby mohl být zaklenut konstrukcí ze skla, oceli a měděného drátu a přetvořen ve stánek Boží.

Nevím, čím to na mne tak dopadlo, jestli přírodním a přesto zvláštně nadpozemským interiérem, nebo stojanem se zapálenými svíčkami, se kterým už asi architekti ve svých plánech počítali jako s výrazným estetickým prvkem, nebo střídmým oltářem (kříž, dvě svíce, stůl), nebo hudbou, která se interiérem nesla (většinou Bach, ale i řada jiných - mezi nimi k mému překvapení i Josef Suk). Spočinul jsem tedy a procházel zvláštním vývojem od stavu turistického přes stav - jak to říct a lhát co nejméně? - řekněme excitovaný, až k vnitřnímu klidu, který jsem takto rozhodně už dlouho (a možná ještě vůbec nikdy) nepocítil. A bylo mi jedno, kdo chodil kolem, kdo blýskal z nedostatku bouřek aspoň fotobleskem, bylo mi jedno, že kolem povykují japonské děti. U mne a kolem mne bylo ticho a mír.

Když jsem se rozhlédl, viděl jsem víc takových lidí. Někteří tu seděli již před mým příchodem a po mém odchodu pokračovali. V čem? Je to možné brát jako meditaci? Nebo je to pro takový zážitek příliš vznešené slovo? Prolétla mi hlavou řada situací a taky řada lidí. S některými se vídám takřka denně, s jinými občas, s některými méně než bych měl (a chtěl) a s některými jsem se dokonce neviděl nikdy a přesto jsem - i bez objektivních důkazů - přesvědčen, že existují. Všichni mi prolétli hlavou v tom koncertě pro sóĺové ticho a neslyšný orchestr. Ostatně zdejší úžasná akustika se využívá pro konání koncertů, takže jsou tu nejen vestavěné moderně tvarované varhany, ale i koncertní křídlo od strýčka Steinwaye a synů.

V jeden okamžik asi na deset minut odešli všichni lidé, kteří se zde chovali pouze jako turisté. V tu chvíli zážitek vyvrcholil, protože všech asi deset lidí, co nás tu zbylo posedaných v různých koutech skalního kostela, se zdálo být naladěno na stejnou vlnu. Nikdo a nic nerušilo tu úžasnou chvíli. Když jsem se zvedl a rozhodl se pro odchod, právě najelo před kostel několik autobusů s asijskými turisty a skála se opět zaplnila ruchem. Ale myslím, že ten poklad, který byl určen mně, jsem už ve svátečně rozevřené skále spatřil, pokochal se jím a teď ho tu nechám pro ty, co přijdou po mně a potřebují ho neméně. Dívám se na plošné fotky kostela, které jsem si koupil. Jsou profesionálně krásné. Ale minimálně dvě dimenze tomu oproti skutečnosti chybějí.

Prošel jsem se i po skále venku kolem kostelní kopule. Zvenku vůbec nic nenasvědčovalo, že by se pár metrů pod námi mohly dít zázraky. Lidičkové tu venčili své pejsky, mile se na sebe usmívali a mlčeli.
Scházím tedy ze světa ticha, skal ronících slzavé kapičky, které stékají na zem a jsou stružkou po obvodu kostela odváděny ven, a nádherné hudby, do ruchu příprav na maratónský závod. Cestou do mne, ještě zamyšleného, málem vrazí kolo. Lidé tu jezdí hodně, rádi a rychle, a nikdo neřeší nějaké přivazování nebo zamykání. Slečna se omluvila, i když chyba byla na mé straně, a já ustoupil do správného chodeckého pruhu. Ostatně i v mém hotelu jsou pro zájemce připravena kola. Aby taky ne, když cyklostezky vedou úplně všude a ze široširých chodníků je vždy půlka vyhrazena cyklistům.

Udělal jsem si, myslím, díky Skalnímu kostelu celkem pořádek na duši, a nezaregistroval jsem, že by proti mému zítřejšímu startu měl někdo z vyšších a moudřejších míst námitek. Beru to tedy jako souhlas.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 4BzP 4BzP | 14. srpna 2009 v 23:01 | Reagovat

My to jako souhlas bereme taky. A moc ti držíme palce, aby se ti zítra dobře běželo a udělal sis reeköörd.

2 pětišmidra pětišmidra | 16. srpna 2009 v 4:15 | Reagovat

Takový skalní chrám, to musela být oáza pro duši i smysly

3 pětišmidra pětišmidra | 16. srpna 2009 v 4:20 | Reagovat

A protože to všechno čtu se zpožděním,tak v této chvíli nejspíš někde zapíjíš úspěšnou misi:)

4 čerf čerf | 16. srpna 2009 v 10:20 | Reagovat

Oáza to tedy byla, to je pravda. A zatím nic nezapíjím, protože jednak nemám s kým a zapíjet něco sám nemá velkého smyslu, jednak jsem se do stavu vratkých nohou dostal už během samotným. A když mám z něčeho hodně dobrý pocit, napřed ho radši nechám doznít a teprve z odstupem ho (někdy) podpořím zapíjením. Co kdybych na něco z toho pěkného zapomněl?

5 viktoru viktoru | 17. srpna 2009 v 21:30 | Reagovat

no páni ! Přesně jak šmidravidra - jsem teprve u pětky a je mi jasný, že pudem na oslavnýho panáka !!

6 pětišmidra pětišmidra | 18. srpna 2009 v 0:50 | Reagovat

Nekomolit,prosím... =)

7 čerf čerf | 18. srpna 2009 v 7:33 | Reagovat

:-)))

8 viktoru viktoru | 19. srpna 2009 v 23:58 | Reagovat

:-x

9 Teri Teri | Web | 13. září 2010 v 20:10 | Reagovat

Zdravím! Skalní kostel ve mně taky zanechal dost nepopsatelné pocity... Nějak jsem tam došla k závěru, že jen to, že někdo dokázal něco tak nádhernýho vymyslet a stvořit, takhle zkombinovat přírodu a lidské výtvory... musí být důkazem toho, že existuje vyšší moc. Nějak mě napadla ta křesťanská písnička, kde se zpívá "kdyby nás Bůh neměl rád, nestvořil by pro nás Zemi"... Tady by mohlo platit, že kdyby nás Bůh neměl rád, tohle všecko by nás nenaučil.
Taky jsem tam cítila jaksi neuvěřitelnej klid. A když jsem pak zapalovala svíčku za půleuro na misie, pochopila jsem poprvé v životě právě asi smysl misií... i kdyby jen několika lidem občas víra dokázala dát ten pocit klidu a naděje, tak to ten smysl má. Nikdy předtím mě o tom takhle přemýšlet nenapadlo. Zajímavý, kam vás posune jedno jediný místo...

10 Čerf Čerf | 13. září 2010 v 21:14 | Reagovat

No jo, Skalní kostel je pro mne pořád velmi živou vzpomínkou, dodnes na mne shlíží ze zdi v obýváku, tedy aspoň ty dva jeho zachytitelné a obrazově reprodukovatelné rozměry. Tvoje finské zkušenosti jsou moc zajímavé, občas si dovolím nakouknout a počíst si.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama