Maratón Helsinki - díl třetí

14. srpna 2009 v 9:52 | Petr Vápeník |  Reportáže
13.srpna 2009, 19:00 - 24:00, v nejdřív prozářených a pak stále více potemnělých uličkách Helsinek, jak by předeslali Fox s Dejnou.

Jako obyčejně jsem se první den v cizím prostředí ztratil. Mám s takovým ztrácením skvělé zkušenosti. Všechno, co si připravím, že bych rád viděl, hodím za prvním rohem za hlavu a ztratím se. Ne že bych úplně zmizel. Jsem dál na světě, kolemjdoucí mne vidí, ale já si vykračuju nazdařbůh, kam mne nohy nesou, podle neviditelného rádce a zemských magnetických silokřivek. Pak už jen stačí několikrát zahnout mezi vysokými domy, aby nebyl k mání nějaký orientační bod, a koláč nečekaného poznávání je upečený, jen se zakousnout.

Můj hotel stojí nad velkým jezerem, které obklopuje nádherný park plný lidí vyznávajících pohyb. Cyklisté, desítky a stovky běžců všeho věku, milovníci pétanque, bruslaři, ti všichni se sem se vzájemnými ohledy vejdou a popouštějí tu své uzdy a nastřádanou páru. A jakoby náhodou se tu aspoň místně snoubí kultura těla s kulturu ducha, protože na kraji tohoto velkého parku s jezerem a lunaparkovými atrakcemi v pozadí stojí bílá moderní budova Nové opery. Budova je to krásná, copak o to, ale stejně mým největším zážitkem z opery je obyčejný šedý králík, který tu nerušeně hopkal po trávníku a večeřel čerstvě posekanou trávu (co by se namáhal s vytrháváním, když to někdo udělá za něj). Přemýšlel jsem, kdo asi viděl naposledy živého králíka třeba poblíž Státní opery v Praze. Vzácného ropáka možná, ale obyčejného králíka…?

Podél jezerního břehu se dostávám až k hale Finlandia, kde se před víc jak třiceti lety sešla konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, na což tady ještě dnes se slzou v oku a s hrdostí v srdci vzpomínají. Ať vzpomíná kdo chce, jak chce, pro mne je symbolem této konference podmračený Brežněv, kterého si vybavuju z tehdejších zpráv (sakra, to už je doba, je vůbec možné, aby to byla stejná konference?). Stavba je to neobyčejná a bude-li to možné, rád bych do ní v příštích dnech nějak hlouběji nahlédl. Nikoli z piety k politikům, byť byli takového formátu jako Urho Kekkonen, ale z obdivu k architektuře, která většinou za své dobyvatele nemůže. Kousek odtud je hospoda u svatého Urha. Náhoda? (Slovenská ľudová: "Mor ho, Urho!").

Míjím několik soch a všechny se mi zdají usedle prďácké, jeden Významný na židli, druhý na koni, třetí ve stoje se státnickým pohledem. Kroutím při pohledu na spěchající Finy hlavou: Jinak přece vypadají tak volnomyšlenkářsky, ale ty sochy… Ale jak se říká, nesuď příliš rychle! Přicházím do parku, kde kromě fontány je i kovově blyštivá propleteně abstraktní socha ke stému výročí vyhlášení parlamentu (aspoň tak jsem to pochopil, nápisy jsou - jsou-li vůbec - jen ve finštině). A přes křižovatku je jako socha podivuhodné vřetenoidní těleso, které vypadá jako létající talíř navržený zfetovanými Marťany. Tak přece jen tu něco čeří vodu! Možná máme s Finy víc společného, než si myslíme: Oba na křižovatkách dějin, v průsečíku cizích zájmů, dlouhá léta pod skutečnou nebo domnělou knutou dobyvatelů. Beru tedy zpět svůj příliš rychlý soud o tradicionalistických sochách, třeba je to dáno tím, že my své sochy, stejně jako své názory na ně, jako zastaralé občas odstraňujeme, zatímco Finové své sochy - i když nejsou nic noc - ponechávají k soudu historie, který nebývá zdaleka tak příkrý, jako hysterické soudy současníků.

Podařilo se mi rovněž najít veliký superhypermegamarket. Jmenuje se Kamppi a s naší pražskou Kampou toho kromě podoby slova moc společného nemá, spíš to vypadá na helsinské Echtpalladium. Nakupuji věci na mírnou večeři a jsem unešený, co rybích a obecně mořských věcí je tu běžně k mání jako u nás salámy. Ale experimentovat se bude až po maratónu, nerad bych teď - vpředpředvečer, udělal nějako zásadnější dietní chybku. Zdá se ale, že jsem v obchodě překročil nějaký bludný kořen, má přirozená orientace dle magnetického pole Země doznala nechutně konzumním magnetismem poživatin úhony a já vyrazil domněle zpět k jezeru. Taška s mírnou večeří nebyla sice dramaticky těžká, ale přece jen na objevné výpravy bych šel raději bez ní.

Ano, měl jsem podezření, že krajina kolem vypadá trochu jinak než kolem jezera. Bylo divné, že ani jeden z ukazatelů kolem neukazoval směr k hale Finlandia. Ale v dálce dole jsem zahlédl kousek vodní plochy, vida - orientační smysl mne nezklamal a vede mé kroky neomylně a nejkratší cestou k jezeru. Jezero ovšem nebylo jezerem, ale mořským zálivem s úžasnou širokou písečnou pláží, které je k tak studenému moři snad škoda (je ale pravda, že se tu hrají i takhle pozdě večer při setmění různé plážové hry, takže budu tuto pláž Finům přát). Nad mořem právě zapadalo slunce, které se během dne většinou cudně schovávalo za mraky a až teď, kdy mělo těsně před večerní koupelí, vykouklo jako exhibicionista v plné kráse. Jako obyčejně - ještěže jsem se ztratil, jinak bych něco takového nikdy neviděl!

Horší bylo, že jsem neměl ponětí, kde vlastně jsem. Na to, abych se někoho zeptal, jsem příliš hrdý (případně dosaďte jinou vlastnost dle svého uvážení). Nicméně na mé mapě žádná písečná pláž uvedená není a názvy okolních ulic jsem v ní rovněž hledal zbytečně. Jsem vůbec ještě v Helsinkách? A ve Finsku? Ale okolní lidé hutoríce mezi sebou po ugrofinsku mne utvrzovali, že ten překročený bludný kořen zase nebyl tak fatální, abych se objevil na druhém konci světa. Taška s nákupem podle divné vnitřní relativity v mé ruce těžkla a pomalu se jí natrhávaly slabé igelitové uši.

Bloumal jsem po stmívajícím se městě asi do půl jedenácté, než jsem se zorientoval (ukázalo se, že jsem byl skoro jako Mr.Bean u zubaře a neustále jsem si přehazoval západ s východem a sever s jihem, až jsem se dostal zcela mimo rozsah mapy centra města. Cestou jsem potkal řadu památek, o kterých průvodci mlčí, popovídal si s několika lidmi v hospůdkách s uliční zahrádkou, kteří byli vesměs přátelští, i když k tomu, aby mne oslovili jako první potřebovali bez výjimky pomoc alkoholu. Jinak lidé mlčeli, dívali se na mne, ale mlčeli, uzavření do svého severského světa. Na pozdrav odpovědí a mile se usmějí. Jinak mlčí.

S taškou roztrhanou na cáry jako bych se vracel z křížové výpravy, jsem dorazil do hotelu už za tmy. Opravdu mírně jsem povečeřel. Víte přece, jak se říká: Snídani sněz sám, o oběd se rozděl s přítelem a večeři dej svému nepříteli… Jak smutně doplňují přátelští tlouštíci: To je všechno tím, že nemám žádné nepřátele! I dnes jsem chtěl jít spát dřív a dospat deficit s minulých týdnů. Ale copak se to v tak novém prostředí dá?

Budiž provolána chvála špatnému orientačnímu smyslu!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pětišmidra pětišmidra | 16. srpna 2009 v 3:44 | Reagovat

Tak tohle jsem si přečetla s(jenom tak trošičku) škodolibým potěšením,že i jiní.. I když já jsem případ natolik katastrofický,že umím zbloudit dokonce i v prostředí známém ;-)
Být v Helsinkách vypuštěna do davu, přinese mě v zubech sob a boty budu mít od sněhu :-)

I když- Někdy se člověk musí ztratit, aby se našel..

2 čerf čerf | 16. srpna 2009 v 10:07 | Reagovat

:-)) Mne sobi jen tiše pozorovali z houští. Při mé váze si mne nikdo z nich netroufl vzít do zubů. Představuji si, jak se mnou sob vejde do recepce hotelu a skrze zuby ucedí po kovbojsku: "Pokoj 713, ale rychle!"

3 pětišmidra pětišmidra | 16. srpna 2009 v 23:37 | Reagovat

:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama