Maratón Helsinki - díl třináctý

18. srpna 2009 v 23:52 | Petr Vápeník |  Reportáže
Úterý 18.srpna 2009, 9:00 - 11:00, hotel Scandic Continental, Helsinky, Finsko, Evropa. Všichni zaměstnanci jsou na place a cídí, aby Fox s Dejnou, až ve 13:46 utajeně přijedou, mohli být se vším spokojeni. Sice asi přecídili i všechny otisky prstů, ale kdo by se zatěžoval takovými drobnostmi, když jde o tak velkou věc, jako je Töölöndinosaurus. Mimochodem - pohřešovaná lochneska se našla v centru Helsinek v restauraci Vltava, kudy se chtěla naivně dostat do Labe.

I když letadlo směřující do Prahy má vzlétnout až ve třičtvrti na pět odpoledne, den určený pro cestování se do skutečného pobytu s klidným svědomím započítat nedá. Je už tak rozkouskovaný, že se nedá využít k ničemu smysluplnému. Napřed jen dát dohromady všechna zavazadla! Zjišťuji, že věcí přibylo, jak co do počtu, tak co do objemu, a to vůbec nemluvím o váze. Jen prospekty dalších maratónů z celé Evropy i zbytku světa a různé informační materiály o Helsinkách, které už nejspíš nikdy neotevřu, zabraly mnohem víc prostoru, než jsem očekával. Také různé sponzorské dárky - šampóny, náplasti, energetické tyčinky a gely. Pak těžká cílová medaile, nové běžecké triko - no ono se to nastřádá. Pokouším se dovřít zavazadlo plnou vahou svojí osobnosti, a když se to konečně podaří, zjišťuji, že jsem zapomněl na objemnou bundu, kterou jsem si s sebou vzal, kdyby náhodou vlivem globálního oteplení letos přišla do Finska zima o něco dřív.

Jedinou z nafasovaných energetických dobrot jsem okusil - šlo o tajuplnou ovocnou šťávu v nevábném umělohmotném obalu, na kterém byla spousta finských slov, ale žádné, kterému by bylo rozumět (dokonce ani pisoarii!). Ochutnal jsem tedy a pak jsem nějakou dobu běhal po hotelu jako Rudolf Hrušínský v Postřižinách, poté co se mu díky neředěnému eukalyptovému olejíčku protáhly dutiny. Poznal jsem v kyselé chuti lektvaru rakytník, takže nápoj musí být intenzivně zdravý. Jestli ho Finové užívají neředěný a přitom vnitřně, musí to být ostří hoši a ostrá děvčata. Já jsem z dvoudecového nafasovaného vzorku nakonec uředil asi 5 litrů docela pitelného osvěžujícího nápoje, který mne zásobil takovou dávkou přírodního vitamínu C, že v příštích 350 letech mi nehrozí kurděje.

Když jsem měl jakžtakž zabaleno, přišla na řadu snídaně a avizovaná makrelová smršť. Venku padá z nebe spousta vody a k tomu ryba dobře pasuje. A ještě k tomu pasuje vodní meloun. A taky částečně vodnatá šunka. A ještě asi dalších deset poživatin, které přece musím ochutnat, když jsem tu dnes naposled! Ještě se v nabídce objevily velké oranžové fazole v rajčatové omáčce. Měl jsem co dělat, abych nepodlehl, ale odpovědnost vůči skupině nakonec triumfovala jako vůle Leny Riefenstahlové. Přece jen - poletíme ve výšce 12 km a případná defenestrace by pro mne mohla mít nepěkné důsledky. Přesto jsem vytvořil první historický "bruncher", tedy spojení snídaně, oběda a večeře do jediného jídla. Když jsem vyjížděl od snídaně zpátky do "svého" sedmého patra, výtah, který má mít jinak nosnost třinácti osob, sténal a potil se, i když jsem v něm jel sám.

Těsně před polednem jsem musel pokoj oficiálně vystěhovat a opouštěl jsem ho v domnění, že si půjdu sednout k vodě, něco pěkného si přečtu, něco možná napíšu a hlavně budu hledět do dáli přes hladinu zálivu jako kněžna Libuše a z dočasných tvarů par vystupujících z mořské vody se jako starý haruspik pokusím zavěštit, jak to bude všechno vypadat za rok. Asi aby příroda nemusela vyjevit vše, co jsem od ní žádal, spustila silný déšť, takže jsem další půldruhé hodiny strávil u počítače v hotelové lobby, až na mne šly mdlobby. Se zálivem jsem se už šel jen formálně rozloučit. Když příroda zjistila, že jí už nejdu vyrvat žádné tajemství budoucnosti, ukázala mi asi na deset minut vlídnější tvář, já se rozloučil s mořem a měl jsem co dělat, abych stihnul autobus na letiště.

Když jsem se v autobusu pohodlně uvelebil, což bylo asi tak, no nevím to úplně přesně - asi ve 13:45,20, projelo kolem nás decentně utajené bleděmodrosvětlezeleně pruhované auto s velkým oranžově blikajícím nápisem "přijeli tajní federálové ze Států". A ti dva, co byli uvnitř, se zdáli být dost podobní Juhhovi s Tiinou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pětišmidra pětišmidra | 20. srpna 2009 v 2:13 | Reagovat

Myslím,že k nevábně vyhlížejícímu umělohmotnému obalu s blíže neidentifikovatelnou tekutinou,na níž bych zaregistrovala podezřelé slovo "pisoarii" bych pojala přinejmenším silnou nedůvěru =)
Kdoví,kde to natankovali :)

2 pětišmidra pětišmidra | 20. srpna 2009 v 2:21 | Reagovat

Nepřečetls mezi řádky.. To ti příroda právě tím deštěm chtěla sdělit,že i za rok bude takhle deštěm štědrá i milosrdná,a ty si z toho zase vezmeš přesně tolik, kolik budeš potřebovat.. A o tom to všechno přece je :)

3 čerf čerf | 20. srpna 2009 v 22:37 | Reagovat

Možná to bylo jen něco do auta, ale mně to nakonec - jako neautomobilistovi - docela chutnalo :-)

4 pětišmidra pětišmidra | 20. srpna 2009 v 23:04 | Reagovat

Když mi něco chutná, je mi ffšeckno putna ;-)
Jsi neautomobilista? Hmm, toť vysvětluje tvoji fanatickou potřebu používat dolní končetiny tam, kde automobilisté mají dávno zakrněno :)

5 pětišmidra pětišmidra | 20. srpna 2009 v 23:08 | Reagovat

Myslím,že tohle je  v dnešní přetechnizovaný době něco jako přírodní úkaz

6 čerf čerf | 20. srpna 2009 v 23:11 | Reagovat

Jsem příležitostný motorista - ovšem výhradně na Iónských ostrovech, kde se mi to zdá být celkem bezpečné (jsou tu jen propasti, sesuvy půdy, zemětřesení, horské serpentýny, kamenité cesty, kozí stáda). Tady v Čechách bych si netrouf!

7 pětišmidra pětišmidra | 20. srpna 2009 v 23:41 | Reagovat

jj.kulosária jsou prostě  boží ;-)

8 čerf čerf | 21. srpna 2009 v 22:54 | Reagovat

Ale techniku uznávám: Nejen, že se nechám klidně přepravit letecky do Finska, ale i do práce jezdím radši vlakem než třeba na zebře.

9 pětišmidra pětišmidra | 22. srpna 2009 v 23:09 | Reagovat

:) Odhlédneme-li od toho,že jezdit na zebře do práce by byl vysoce ekologický počin,myslím, že bys byl naprosto originální a nepřehlédnutelný :-)

10 čerf čerf | 22. srpna 2009 v 23:49 | Reagovat

Představuju si zebru na pracovní dobu ustájenou v podzemní mnohapatrové garáži a bojím se, že by to nemělo daleko k týrání zvířat. A ti, co by mne cestou potkávali, by na takový dopravní prostředek asi taky reagovali dost černobíle :-).

11 pětišmidra pětišmidra | 23. srpna 2009 v 0:18 | Reagovat

Jen nevím, kde by jí dali známku(a taky asi kam..?) o měření emisních plynů,osvědčení o technické způsobilosti,a jak by v techničáku převedli výkon zebří na koňský ;-)
A SPZ? Vpředu pod krkem v pohodě, ale vzadu pod ocáskem..? To aby měla samostatné stěrače =)
Ehm..jsem se trochu nechala unést představivostí ;-)

12 čerf čerf | 23. srpna 2009 v 0:40 | Reagovat

:-)) Pozná se odborník! Když si tohle všechno představím a k tomu návdavkem Vápeníka v povinné helmě a se zapnutým pásem (odkud kam?), jenom se mi potvrzuje, že vlak možná není lepší, ale jistě je společensky přijatelnější.

13 pětišmidra pětišmidra | 23. srpna 2009 v 0:59 | Reagovat

Tak zebře bys mohl zapnout tak maximálně pás cudnosti =)

Alespoň bys ušetřil jedny stěrače ;-)

14 čerf čerf | 23. srpna 2009 v 2:05 | Reagovat

Moc dobrý nápad! :-)) Zkusím zajít do Zverexu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama