Maratón Helsinki - díl desátý

17. srpna 2009 v 0:07 | Petr Vápeník |  Reportáže
Neděle 16.srpna 2009, 13:00 - 19:00, přístav Helsinky a ostrůvky v okolí, Finsko, Evropa. V přístavišti mi rybáři řekli, že všichni bez výjimky znají Foxe s Dejnou, ale už je tu v přístavu dlouho neviděli, protože asi televizi vypršela práva. Prší tu prý pořád. Zato Juhhu s Tiinou nepoznal nikdo.

Něco po poledni se začala deka tvořená frontální pršlavou oblačností trhat. Fučelo ale notně, konečně jsem poznal v plné síle, co znamená bríza v mluvě meteorologů a "dech moře" v mluvě místních poetů. Na druhou stranu kdyby tak nefučelo, nic by se neroztrhalo a pršeli bychom si tu společně do soudného dne. Mraky ale sprintovaly přes oblohu neobyčejnou rychlostí, my, sváteční běžci, bychom od nich dostali jistě na frak a myslím, že i Ussain Bolt by i se všemi svými rekordy nakonec musel rezignovat. Takhle to nějak vypadá, když filmaři v Praze točí mraky zpomaleně, aby je pak pustili na plátno normálně a ony díky tomu běžely rychle. Ohlédnete se a je vymetená obloha, zamyslíte se chvilku nad během času a obklíčí vás černé mraky ze všech stran. Než si ale navléknete svetr, mraky už uhánějí daleko nad pevninou a na hladině zálivu už se zase třpytí slunce. Může tu být pěkné žití, ale určitě bych tu nechtěl dělat meteorologa.

Rozhodl jsem se, že se půjdu podívat do přístavu. Sice jsme tudy včera běželi, dokonce tam i zpět, ale při běhu je možné vnímat celky, občas nějaký velmi výrazný polocelek, ale detaily, v nichž bývá ukryté to pravé kouzlo, jsou - mluvou politiků - pod vaši rozlišovací schopnost. Proto jsem se chtěl porozhlédnout v klidu. Jestli bude pršet, nevadí, to prostě k Helsinkám patří. No a zjistil jsem, že i při běhu jsem byl docela dost dezorientovaný. Myslel jsem si totiž, že přístav je pěkný kus cesty od centra (aspoň my to měli z centra 25 kilometrů). Věděl jsem samozřejmě podle mapy trasy, že nás stavitelé trati vedou velikou oklikou, ale teprve při pěší obchůzce jsem zjistil, že nás trať velkou zacházkou přivedla vlastně přímo do srdce Helsinek. Psal jsem včera, že na náměstíčku na 26.km byla spousta lidí, kteří povzbuzovali. Bodejť by nebyla, když to bylo prakticky centrum Helsinek. Ještěže jsem to nevěděl! Kdybych tušil, že to mám do hotelu přímou trasou jen slabé dva kilometry, těžko by mne někdo přinutil, abych se otočil a dal si ještě kilometrů šestnáct. Někdy je prostě lepší nevědět. Ale dnes jsem si místa, která si ze včerejška pamatuji jen útržkovitě, pořádně prohlédl a v klidu prošel. Lidí tu bylo tolik, co včera, jen běžců o něco méně.

Když jsem se tak v myšlenkách vracel k závodu, ještě mne napadlo několik drobností, které se mi připomněly až s odstupem. Vzpomněl jsem si třeba na to, jak jsem hned na první křižovatce, někdy na třetím kilometru, ještě ovlivňován dunícími tamtamy v hlavě, zakopl o tramvajovou kolej. Noha došlápla tak napůl dobře a napůl jako kdyby si měla zlomit kotník. Kotník chvíli váhal, jestli to má ustát anebo se vymknout z kloubu a šílet a nakonec se smířlivě rozhodl, že to se mnou ještě zkusí. Docela důležitý okamžik, mohl jsem mít po legraci hned na začátku, ale další (a nutno dodat, že mnohé) zážitky tu úvodní nepříjemnost vytěsnily. Vzal jsem si z toho werichovské poučení, že musím trošku víc zvedat nožku. Hošku!

Také jsem si vzpomněl, jak příjemné a povzbudivé je, když moderátor těsně před cílem oznamuje divákům, kdo se blíží do cíle. I já jsem byl předem ohlášen, ale nutno podotknout, že přes nesporné a neuvěřitelné jazykové znalosti moderátora jsem své jméno z jeho úst poznal jen díky číslu, které zmínil před jménem a hlavně podle dodatku Czech Republic. Ten Petr Vápeník se mu ale nějak nepovedl, asi ho zmátly ty čárky, kdoví, jak se to čte? Jo a přibylo mi už druhé slovo, které jsem ve finštině poznal: Ke slovu poliklinikka jsem tak mohl po závodě přidat pro běžce celkem důležité slovo pisoarii. Napovím, že s áriemi ani Árijci to nemá mnoho společného.

Do přístavu jsem vešel ve 14:27 a zjistil jsem, že za 3 minuty odplouvá loď, díky níž je možné si během devadesátiminutové vyhlídkové plavby prohlédnout okolní ostrovy i pevninu s přístavem z moře. Kdybych to kdovíjak plánoval, nemohlo to vyjít líp. Jen jsem doběhl, nasedl a jeli jsme. Sice jsme si museli vysušit sedadla mokrá z dopoledního deště, ale místy prosvítalo sluníčko, takže šlo být i na otevřené palubě a ne jen zavření za sklem. Dlužno dodat, že když jsme se dostávali na dostřel od volného moře, fičelo to neurvale a i vlny tomu odpovídaly. Jako zarytý neplavec mám k vlnícím se masám vody i k příliš se houpajícím lodím přirozený respekt. Naštěstí tak nefoukalo pořád, protože jsme občas vpluli do prostoru mezi ostrovy, kde bylo klidněji, ale bylo to tak půl napůl. Ale ta místa, která jsme viděli - no pohádka! Ostrovy jsou většinou využívané k rekreaci, hodně obyvatelů Helsinek tu má své chatky, vilky a hlavně sauny. Část ostrovů je sice mezi sebou propojena takovými můstky, které jsme včera několikrát přebíhali, ale na některé se nejde opravdu dostat jinak než lodí. A ty poetické názvy: Laajasalo, Santahamina, Vartiosaari, Korkeasaari (tam prý je zoologická zahrada, ověřím možná zítra), Kulosaari. Až teď mne, když to píšu, napadá, co (na rozdíl třeba od Indie) znamená ve Finsku saari. A viděli jsme také pěkně zblízka ledoborce odpočívající na letním bytě, aby měly zase v zimě dost páry rozlámat až pětimetrový led.

Po návratu jsem si dal přímo v přístavu výborného čerstvého lososa s bramborem. Je to tu ale tak trochu boj o kus žvance, skoro jako v divoké přírodě. Stačí, když chvilku nedáváte pozor, a pečenou rybu vám šlohne drzý racek. Když mu zkoušíte několika jazyky vysvětlit, že je to nečestné, protože vy jste si rybu zaplatili, a to by se dalo posuzovat skoro jako krádež, ztratíte chvíli koncentraci a brambory si mezitím rozeberou vrány. Tím přestane být papírový talíř zatížený, bríza vám ho odfoukne, a když opět obrátíte zrak ke stolu, zjistíte, že už je dojedeno a uklizeno. Bríza skutečně fučela slušně, improvizovaný přístřešek určený k pojídání rybích dobrot se nadouval jak dávné plachty na lodích Vikingů a hrozil, že celá konstrukce se jako celek zvedne a odletí k Neumětelům. Tak ho obsluha rychle rozmontovala, čímž brízu pustila dovnitř a ta jim na oplátku odnesla všechny ty ošklivé lehounké polystyrénové vaničky, do nichž vám Číňan v Praze na růžku kydne své Kuňk-pao, když si ho necháte zabalit (tedy jídlo, nikoli Číňana a už vůbec ne růžka). Vaničky se rozfoukaly po celém přístavu a některé se pokusily prchnout po vodě, ale vlny od moře jejich plány brzy zhatily.

Když už jsem byl tady, prohlédl jsem si (zvenku) i prezidentský palác, který nevypadá ani jako prezidentský ani jako palác a určitě byste ho přehlédli, kdyby u něj nestála opuštěná čestná stráž. Nakoukl jsem k ortodoxní katedrále Uspenski, odkud je pěkný výhled, ale musíte se pořádně držet, abyste nedopadli podobně jako ty plastové vaničky. No a nakonec jsem si vyšel na Senátní náměstí završené obrovitým Dómem, ke kterému je možné vystoupat po masivním schodišti. Jestli si chcete uchovat v paměti monumentální pocity z Dómu, nechoďte dovnitř. Vnitřní zařízení je totiž úplně prosté, obyčejné, jako byste vcházeli do velkometrážního loftového bytu a po otevření vstupních dveří se ocitli v garsonce. Není tu nic z toho, na co je zvyklý návštěvník katolického kostela, všechno to baroko, co je podle Wericha pěkný pro voko, všechnu tu parádu, načančanost a vymalovanost, všechny ty ornamenty a boubelaté andělíčky, nic takového tu nenajdete. Jen Boha, chcete-li.

Nakonec jsem se přizpůsobil ostatním a taky si sedl nahoru na jeden ze schodů majestátního schodiště. Kdyby byl Rocky Balboa Fin (jako že k tomu měl daleko), chodil by nejspíš trénovat výběhy do schodů sem. Kdyby byl Finem Sergej Eizenštein (jako že k tomu tak daleko neměl), možná by tu točil svou slavnou scénu z Křižníku Potěmkin. Ale protože tu nebyl ani jeden ani druhý (a dokonce ani Fox s Dejnou), byl tu klid, na schodech seděla spousta lidí a shlížela dolů na náměstí k soše cara Alexandra II., kterého tu hodně uctívají, asi jako v Čechách uctíváme… Ale koho z cizáckých vládců my vlastně uctíváme? Karla IV. jsme si přivlastnili a nikdo další kromě vlastních nám moc k srdci nepřirost. A vlastně ani z vlastních. Aspoň ne tolik, abychom nosili jako Finové kytky k soše.

Ještě jeden dodatek k sochám: Zmínil jsem se v jednom z předchozích článků nikoli právě příznivě o helsinských sochách. Nyní už to musím uvést na pravou míru: Sochy jsou tu opravdu všeho druhu, jak ty mauzolejní, které uchovávají lépe než formaldehyd, tak úplně ujeté. Kde jinde spatřit třeba sochu batolete jedoucího na rybě, sochu dvou želv nebo sochu děvčete s nějakým Šarikem (asi nějaká pohraničnice). A nádherným vrcholem je památník Jeana Sibelia, který by mohl být stejně památníkem Grety Garbo nebo Jena Ámose (taky autorka po nějakých protestech doplnila na protější skálu ještě skladatelovu hlavinku, aby to bylo jako i s přesnější dedikací a ne jen takové podivné abstraktum), ale ty do pozoruhodných nebeských varhan převtělené svařené ocelové trubky jsou prostě napohled tak krásné, že je panu Sibeliovi závidím.

Když se přes Senátní náměstí vracím z dnešních toulek městem, vítr mi k nohám přináší jednu ze zatoulaných polystyrénových vaniček ze stánku z přístavu. Musela urazit docela hodný kus cesty, do kopce a ještě za několik rohů. A to je jenom hloupá vanička. Teď si vezměte, co všechno se může stát, když chytnou správný vítr lidi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Míša Míša | Web | 17. srpna 2009 v 0:17 | Reagovat

mm xD

2 čerf čerf | 17. srpna 2009 v 0:30 | Reagovat

Zlatí Finové :-)

3 pětišmidra pětišmidra | 17. srpna 2009 v 1:03 | Reagovat

..Že by Árijci nemuseli..? ;-)
Jinak slůvko i jeho souřadnice dobře je znát,bo v houští přece číhají sobi :)
Finština je pro mě děsivá složitá řeč, včechny ty jejich dvojtečky a bizardní slova, gůůůgl na mě vypliv že saari je ostrov, ale ty Kule mi to nepřeložilo :-)
Jinak tady je naprosto boží počasí, neumím si představit,že je tam teď tak pršmo a fično,a přeju ať se i tam brzy vyčasí :)

4 viktoru viktoru | 17. srpna 2009 v 22:26 | Reagovat

Ach jo. Trochu mě zklamal ten losos, neb až teď je mi jasné, že k žádné zápletce s pečenou makrelou už nedojde...:(
..a nevyžehlils to ani těma ptákama ..

mimochodem, taky by mě zajímalo, co je na kulosáriích poetického :)

5 čerf čerf | 17. srpna 2009 v 22:52 | Reagovat

Pro pečenou makrelu chystám ještě sólo při zítřejší (pohříchu poslední) snídani. Třeba k zápletce dojde až ve výšce 12 km nad zemí :-)
Mimochodem - dnes jsem si vyzkoušel krátký asi čtyřkilometrový výběh okolo zálivu - a ono to kupodivu šlo! Sice tomu chyběla lehkost, jakou má Useň Bolt, ale to bylo nejspíš tím, že jsem na začátek neudělal lukostřelce.

6 čerf čerf | 17. srpna 2009 v 23:38 | Reagovat

Ještě jedna informace pro Viktora: Dnes jsem ve zdejší ZOO viděl nádherné obrovské barevné papoušky a chtěl jsem ti o nich napsat podrobnosti. Ale když ti kulosária nejsou dost poetické... :-)

7 viktoru viktoru | 19. srpna 2009 v 23:55 | Reagovat

...jenom jsi prostě neměl oranžový tretry...to se to potom běhá...

...a nechtěls´...;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama