Září 2009

O svatováclavských žaludech

28. září 2009 v 23:25 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Je pondělí, ale přesto se tentokrát nejde do práce, protože Svatý Václav, ten, který má nedat zahynouti nám ni budoucím, má svátek. Dokonce samotná hlava katolické církve se vydala vzpomenout dávno minulých dějů na místo knížovraždy, aby dodala v české kotlině dost vlažné polévce víry nějaký ten stupeň navíc při své třídenní pastorační cestě. Měl bych tedy jako člověk, který se považuje za neorganizovaného věřícího, překousnout pro jednou nechuť vůči autoritě církve a jejích představitelů a vyjít papeži aspoň kousek naproti, když on už ve svých dvaaosmdesáti letech urazil takovou dálku a z vatikánských paláců přijel až do Prahy, Brna a Staré Boleslavi?

Představa, že budu trávit poslední zbytky babího léta v byť srdečné, ale přece jen společnosti dalších deseti a statisíců, mne nadšením nenaplňovala. Hle, zde jsem, prototyp takového vlažného křesťana, kterého ani možnost na vlastní oči spatřit Svatého otce, tu skálu Petrovu, na které je vystavěna celá katolická církev, nepřiměje k tomu, aby přidal ruku, hlavu a hlas ke společnému dílu. Vzpomínka na jednoho z důstojníků lidové socialistické armády a jeho hořce pravdivé povzdechnutí: "S takovými, bojím se, komunismus nikdy nevybudujeme!" A taky že ne!! Na papeže se podívám v televizi, byť ta vznešenou a přátelskou atmosféru setkání s Benediktem, šestnáctým toho jména, přes veškeré technické vymoženosti a nezkrotný pokrok zprostředkovat nedokáže.

Je-li ovšem svátek české státnosti, navíc spojený s takovou osobností, jakou byl (možná) kníže Václav, neměl bych se přece omezit jen na využití volného dne, ale měl bych něco aspoň drobného podniknout, co je v intencích svatováclavské legendy. Tedy vymyslel jsem zvláštní symbolickou přepadovou akci: Vyrazil jsem kousek za Prahu a za Kladno do městečka Stochov. Tady stojí zbytky starého svatováclavského dubu, což je s největší pravděpodobností nejstarší strom v Čechách, podle tradované pověsti ho vysadila sama kněžna Ludmila na počet narození svého později svatého vnuka v roce 903. Hmmm, něco málo přes jedenáctset let tady ten strom stojí, dnes již téměř odumřelý, se zprohýbaným pahýlovitým kmenem plným otvorů, jediná jeho větev je stále živá a obsypaná listy. To je ono! Vypravím se poklonit tomu vytrvalému stromu a v jeho zastoupení i tomu, na jehož počest byl vysazen a tomu, kdo tehdy sázel. A poohlédnu se, zda pod stromem nejsou nějaké svatováclavské žaludy spadlé z té poslední živé větve. A jestli nějaký žalud najdu, zasadím ho a vyroste mi malý dubík Václavík, který bude mít po svém jedenáctset let starém otci genetické dispozice stát se rovněž kvalitním a vytrvalým stromem.

Kolik jen se nám už v historii na tu svatováclavskou legendu přilepilo mušek! Kolik různých proudů a zájmů si už v historii našeho svatého patrona přivlastnilo. A to, považte, po všech těch hrůzách minulého věku, je ještě zaděláno na cosi horšího, protože - jak praví legenda - blaničtí rytíři v čele s Václavem vyrazí teprve, až bude národu nejhůř, což prý dosud přes všechno špatné ještě nenastalo. Jak má z takové legendy člověk čerpat optimismus do budoucna, to tedy opravdu nevím! Zvláštní: Pro demokraty, pro fašisty, pro bolševiky, pro křesťany, pro neznabohy i pro úplné mimochodce, pro všechny byl a je Svatý Václav do značné míry přijatelný. Být dnes naživu, mohl se Václav ucházet o křeslo prezidenta nebo eurokomisaře, podporu by mohl dostat napříč politickým spektrem. Jenže pro takové všeobecné uznání musí člověk napřed umřít, lépe být zavražděn, a to je podmínka, kterou dnešní kandidáti na funkce nejsou ve většině případů ochotni naplnit.

Tehdy dávno, když zemřel, bylo podle pověsti dubu ve Stochově kolem třiceti let. Na dub málo, málo dnes i na člověka, ale pro Václava tehdy asi tak akorát. Kdyby býval přežil, nestal by se legendou, kdoví, jak bychom na něj dnes vzpomínali a kdoví, zda vůbec. Byl by silným panovníkem nebo slabochem? Můžeme se dívat do zbytků koruny toho krásného stromu a domnívat se: Když byl jeho památeční dub tak silný, že přečkal až do dnešních dob, byl by jistě i on silný a vytrvalý.

Chodím kolem širokého kmene a hledám pár žaludů. Leží jich tu jen několik a většina má v sobě dírku po vykradačích egyptských hrobů, takže je důvodné podezření, že malý Václavík z nich nevzejde. Těch dosud neporušených je jen několik. Několik vzácných: Jeden, druhý,… Ještě třetí! Tři žaludy ze svatováclavského dubu. Jestli vzejdou, zasadím je jednou jako babička Ludmila na počest světce, kterému přeju (a nám všem zároveň) ještě dlouhý klidný spánek spravedlivých v blanické hoře i s jeho odhodlaným vojskem stínů.

A až budu zase jednou při nějaké pošetilé příležitosti vyšilovat a budu mít pocit, že můj problém je epochálního rázu, vzpomenu si na majestát stromu, který zažil a přetrval jedenáct staletí a dále trvá. A na majestát legendy, která - ač v různých ústech různě znějící - přetrvala věky jako ten strom, možná již ne s mohutnou korunou jako kdysi, ale přece aspoň s některými živými větvemi.

Reality show zasazeného svatováclavského žaludu právě začíná. Potrvá taky dalších tisíc let?

Nedělní miniglosy č.31

27. září 2009 v 21:26 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Po schválení rekordního deficitu státního rozpočtu na příští rok vyšli do chomutovských ulic místní bývalí neplatiči, kteří protestovali proti neodpovědnému hospodaření státu. "Kdybysme takhle hospodařili my, primátorka nám zabaví i syrečky z lednice," hodnotil rozhodnutí poslanců jeden z demonstrujících. "Požadujeme, aby exekutoři státu zabavili daně od občanů hned na pokladně, dokud stát nesplatí všechny svoje dluhy."
--------------------------------
Češi potvrdili, že k návštěvě hlavy katolické církve přistupují vlažně. V průzkumu, ve kterém měli prokázat znalost některých pojmů spojených s papežem, dosáhli nejhorších výsledků v celé Evropě. Kupříkladu papamobil je podle drtivé většiny českých respondentů mobilní telefon, který dostávají vysloužilí poslanci na odchodnou, když opouštějí Poslaneckou sněmovnu.
----------------------
Premiéra nového nastudování opery Viléma Blodka V studni se bude podle režiséra představení odehrávat ve skutečné studni. "Je možné, že diváci nebudou mít ze sledování opery takový požitek jako v divadle vzhledem k tomu, že se bude děj odehrávat v přibližně 20 metrů hluboké studni, ze které se bude průběžně odčerpávat voda, aby se naši pěvci při představení neutopili. Divákův zážitek ale musí jednoznačně ustoupit mému syrově realistickému režijnímu pojetí. Kdybychom uváděli operu v divadle, museli bychom rovněž vrátit evropské dotace, které jsme získali z programu Renovace vodních zdrojů pro domácnosti." Chtěli jsme se dozvědět víc alespoň u majitele studny, ve které se bude představení odehrávat, ale bohužel, pan Brůna byl dnes poněkud neklidný.
----------------------
Podle našeho dobře informovaného zdroje byl pavouk, který lezl papeži po ruce při papežově projevu ve Španělském sále Pražského hradu, pravděpodobně zpravodajským zařízením nové generace: "Je to zařízení, které vypadá a chová se jako obyčejný pavouk, při dobrém dálkovém ovládání je ale jeho prostřednictvím možné získat důležité zpravodajské informace. Zařízení je vybaveno umělou inteligencí, takže ho není možné podle chování na první pohled rozeznat od skutečného pavouka. Jedinou nevýhodou je, že občas omylem sledujeme skutečného pavouka v domnění, že je to naše zařízení s umělou inteligencí. Když ho chceme po skončení sledování vytěžit, zjistíme, že pavouk si mezitím udělal síť a loví mouchy, zatímco naše inteligentní zařízení je kdovíkde."
--------------------------------
Analýza DNA s definitivní platností vyloučila, že by Opatrnost byla matkou Moudrosti. Opatrnost bude po tomto zjištění dále vyšetřována pro podezření z neoprávněného využití rodičovského příspěvku.

O rodinném rozpočtu

26. září 2009 v 0:05 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Nebyl to určitě jednoduchý den. Pan Novák dnes musel jako rodinný ministr financí před rodinnou radou obhájit připravenou variantu rozpočtu domácnosti na příští rok. Trochu se bál, jak budou jednotliví členové domácnosti reagovat na nutné výdajové škrty, ale on jako odpovědný hospodář prostě nemohl jinak! Nasadil si brýle, takže to vypadalo opravdu vážně.
"Štěpánovi budu muset snížit kapesné o 10%," vyřkl první ortel.
"Co je to za blbost, jsem ve vývinu, musím dobře jíst," zaprotestoval syn přeskakujícím hlasem. A pít, pomyslel si pan Novák, který svého syna jednou viděl v době vyučování v hospodě, ale nemohl to přiznat, protože to bylo zároveň i v jeho pracovní době.
"Ne, ne, to není šetření na správném místě," rozhodla paní Nováková. "Štěpán krizi nezavinil, tak nemůže nést dopady," pravila moudře. "Dostane to, co letos. Kdo je pro?" Byli všichni pro i s babičkou, pan Novák jediný se zdržel. Nedá se nic dělat, rodina je základ demokratického státu, pan Novák si nemůže usurpovat práva diktátorů.
"Nepojedeme k moři, ale jen tady v Čechách do hor, tím snížíme rozpočet na dovolenou až o 40%," přidal pan Novák svůj největší trumf.
"Babička potřebuje mořskou vodu na tu svou lupénku," pravila paní Nováková a babička přikývla. "Ber to jako mandatorní výdaj."
"Ale …" pokusil se pan Novák zaprotestovat, ale když viděl tváře ostatních, s povzdechnutím dopsal k řádku velké M v kroužku. Hlasovat u takových položek nebylo nutné. Snížení rozpočtu na jeho kouření kupodivu prošlo bez odporu.
"Novou televizi a pračku ještě letos nekoupíme, tím taky něco ušetříme."
"Na tu starou obrazovku už se nedá koukat a pračka je stará rachotina," namítla paní Nováková. "Přesuň tam nějaké prostředky z havárií!"
"Ty jsem taky navrhl odstranit. Příští rok prostě žádná havárie nesmí přijít."
"V tom případě tam ta položka na nové přístroje musí zůstat."
"Mně ste slíbili mopeda za vyznamenání," podotkl syn.
"No jo, ale to bylo za konjunktury, to se teď nedá brát…" pokusil se opět marně o odpor.
"Co se slíbí, to se musí splnit," pravila vážně babička a se Štěpánem na sebe spiklenecky mrkli.
"V tom případě ale nezbývá, než odložit opravu střechy…"
"Do chalupy teče, spravit se to musí," konstatovala paní Nováková. "To se škrtnout nedá."

Postupně projednali asi dvacet položek. Kromě cigaret rada rozhodla ještě o tom, že se přestanou kupovat sobotní noviny s přílohou a nevymaluje se. Pan Novák se s kalkulačkou odebral do výborů a zbytek rodiny se na obrazovce, na kterou se nedá koukat, spokojeně díval na seriál. Když přišel pan Novák zpátky, tvářil se slavnostně.
"Tak kolik?" dorážel syn.
"Našel jsem ještě drobné vnitřní rezervy a nějaké možnosti na příjmové straně," řekl s hranou skromností.
"Tak kolik?"
"Jen 5,3%," zadeklamoval vítězoslavně. Jako u státního rozpočtu. Rozpočtové provizórium v naší domácnosti je zažehnáno! Když k tomu každá rodina přistoupí tak odpovědně, stát nebude mít žádné problémy naplnit své cíle, pomyslel si hrdě. Od paní Novákové dostal pusu, syn Štěpán mu dal přátelskou herdu do zad a uniklo mu obdivné "Ty vole…". Ve svém křesle se usmívala i babička. Takhle nějak by měl pracovat odpovědný ministr financí, zubil se pan Novák, když přijímal pomyslné gratulace. Maastrichtská kritéria v domácnosti splněna ještě nejsou, ale příští rok jistě i na ně dojde!


Když si za půl roku exekutor odnášel z bytu Novákových tu novou krásnou televizi s 60 000 barvami a pračku s časovačem, snažil se mu zdrcený pan Novák ukázat všechny propočty, všechna velká M v kroužku, se kterými se prostě nedalo nic dělat a hrdě dvakrát červeně podtržený výsledek - 5,3%, načež mu exekutor povídá moudře: "Jo deficit, to je prevít, ten vám sežral pračku!" A pak taky zabásnil něco o tom, co není dovoleno nějakému volovi, ale tomu už nehumanitně zaměřený pan Novák moc neporozuměl. A pak má Štěpán mluvit slušně, když i takový úřední orgán mluví pořád o volech…

O tom, kterak vyjít se slovenskými medvědy

23. září 2009 v 20:05 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
"A to sa nebojíte medveďov?" zeptal se mne jeden Slovák, kterého jsem potkal v půlce svého posledního rajského výšlapu. A bylo vidět, že "medvedě" jsou téma, které právě s přítelkyní hlasitě řeší, protože on chtěl jít lesem a ona chtěla radši po asfaltce. Připustil jsem, že když medvědy nevidím a neslyším, nebojím se jich. Proto tak rád chodím údolími potoků a říček plnými peřejí a vodopádů, protože to člověk musí koukat, kam šlape a slyšet z okolí není nic. Pak se medvědů nebojím. Měl jsem ale dost času přemýšlet, jaký postup zvolit, potkám-li medvěda skutečně. Ptal jsem se na to domorodců a jen krčili rameny. Prostě musíte mít štěstí. Neutečete, nepřeperete. V tomto článku proto uvádím několik příkladů, jak si při střetnutí s medvědy zachránit neporušenou kůži. Jsou všechny původní a důrazně upozorňuju ty optimisty, kteří by byli ochotni se na ně spolehnout v praxi, že tak činí výhradně na své vlastní nebezpečí.

Varianta 1 - Mušketýrská:
Na medvěda můžete tasit kord. Je ale třeba vzít v úvahu, že medvědi jsou vynikající šermíři a málokdy se nechají přechytračit. Prý na ně funguje finta vévody z Orange, která se ale v původní verzi nezachovala, protože vévoda byl při jejím prvním použití v praxi tak šokován její účinností, že zemřel na místě souboje na infarkt.

Varianta 2 - Cirkusová:
Můžete zkusit imitovat hlas starého pana Berouska a na medvěda křiknout úsečně: "ALA!!" Medvěd by pak měl naskočit na kolo, objet tři okruhy kolem manéže a odjet do zákulisí. Pozor, je zvyklý vracet se na potlesk!

Varianta 3 - Ledová:
Přesvědčíte medvěda, že už začala zima. Navléknete si několik svetrů a zimní bundu a předstíráte, že se i přesto třesete zimou. Podaří-li se vám medvěda přesvědčit, okamžitě usne. Opatrně ho přikryjte lehkou dekou a tiše odejděte.

Varianta 4 - Náhražková:
Noste s sebou na výlety do lesa permanentně desetilitrovou láhev medu. Lepší je med již zcukernatělý, protože medvěda zabaví na delší dobu. I kdybyste měli sebevětší chuť, nedoporučuje se vzít si ani lžičku. Dobré je mít u sebe takových lahví víc, kdybyste potkali víc medvědů, což je pravděpodobné, protože se to mezi nimi rychle rozkřikne.

Varianta 5 - Odpuzovací:
Zazpívejte medvědovi píseň Sagvana Tofiho "Touhy prchavý sou". Většina medvědů prchne okamžitě, protože se bojí, že Sagvan může být nablízku. Medvědi bez hudebního sluchu se budou kolébat do uklidňujícího rytmu písně. Zpívejte tak dlouho, až se medvěd ukolébá a usne. Pokuste se aspoň místy vyhnout tónině B-dur, protože ta většinu medvědů dráždí.

Varianta 6 - Zastrašovací:
Ukažte skutečnému medvědovi medvěda v nadživotní velikosti na obrázku. Většina medvědů se dá na útěk. Je-li medvěd odvážný, brzy sice pozná, že obrázek neklade velký odpor, ale je naděje, že i o vás si pak bude myslet, že jste jenom namalovaní, a nekyne mu z vás proto velký užitek.

Varianta 7 - Humanitární:
Prokažte se medvědovi notářsky ověřeným potvrzením, že sponzorujete medvědy v některé zoologické zahradě. Medvědi si zvlášť potrpí na kulaté razítko se znakem České republiky, protože mylně považují heraldického lva za medvěda. Jejich názor jim nevyvracejte.

Varianta 8 - Známostní:
Znervózněte medvěda tvrzením, že znáte osobně syny Velké medvědice. Bude-li chtít medvěd vědět, jak velká Velká medvědice je, pokračujte variantou 6.

Varianta 9 - Vstřícná:
Řekněte medvědovi, že když už jste v lese, rádi byste si pohovořili s nějakým medvědem. Medvědi, jak známo, neumějí mluvit a je velká pravděpodobnost, že je svým požadavkem přivedete do rozpaků.

Varianta 10 - Úřední:
Představíte se medvědovi jako pracovník Úřadu na sčítání medvědů, dáte mu vyplnit dotazník, ale nedáte mu tužku. Než se medvěd vrátí s vlastní tužkou z brlohu, zmizíte.

Pozor, ani když se vám podaří navázat kontakt, nikdy neplácejte medvěda po zádech, Nemusí si to vysvětlit jako projev přátelství, ale bude si myslet, že má babu.

Tak takhle jsem se vyrovnával v lese Slovenského ráje s představou okolního lesa plného medvědů. Vymýšlel jsem si metody, jak se zachovat, když medvěda potkám a přitom jsem si pohvizdoval a činil ruch. Někteří odborníci tvrdí, že žádná z vymyšlených metod proti medvědům nepomáhá, ale každopádně vám to líp uteče.

O odlehčeném dni

21. září 2009 v 23:31 | Petr Vápeník |  Reportáže
Rozhodl jsem se, že po třech dnech s náročným turistickým programem si udělám jeden odlehčený den. Vyberu si lehkou trasu, nazuji lehké boty, na záda zavěsím lehký batoh, na foťák nasadím jen lehký objektiv a na sebe vzhledem k pokračujícím horúčavám si vezmu jen lehkou košili s krátkým rukávem. Budu zlehýnka našlapovat a povedu jen odlehčené vnitřní monology. To se lehko řekne!

Ale vyberte si lehkou trasu v místech, kde je do kopce snad i tenisový kurt. Nazujte lehké botky, když i ty vaše nejlehčí jsou druhé nejtěžší. Vezměte si lehčí objektiv, když ten těžší dělá (objektivně) lepší fotky. Našlapujete zlehýnka, když střetnutí všeho plaskýře na chodidle s ostrým kamením poházeným na lehké trase probíhá skrze vaše lehké botky. A odlehčete vnitřní monology, když právě dnes máte informace, které jste ještě včera neměli.

"Jaj, to ste šlapal takovou dálku? A docela sám?" zeptala se paní v krámě se zbytky potravin (lehká cola, lehké sparty), když jsme si povídali, jak je tu krásně a co pěkného už jsem prožil. "Já bych se takhle do lesa bála. Mám známého lesníka a ten tvrdí, že na medvěda teď narazí každou chvíli, nějak se tu letos přemnožili. A když je jich víc, mají míň toho žrádla a jsou nervózní, že jsou před zimou pořád takový lehký. A když je takovej medvěd nervózní a vy dete právě kolem…" Tak ještě toho trochu! Kdy by měl člověk potkat nervózního lehkého medvěda, když ne v odlehčeném dni na lehké trase s lehkou výbavou a myšlenkami.

A dnes jako na potvoru ve křoví podél cesty a v přilehlém lese pořád něco šustilo, funělo, krákoralo a pištělo. A já se přesvědčoval, že to jen lehký šelest na mém srdci a funění mých úst, krákorá můj žaludek (po lehké snídani) a píská to v mých plicích, že pokud se bojácně ohlédnu, v tu ránu zkamením jako Lotova žena a srny a laně mne budou v zimě - coby lehce solný sloup uprostřed cyklostezky - chodit olizovat. Ráno mi k lehké snídani hrála z rádia povýtce lehká česká a slovenská hudba - Michal David, Dalibor Janda, několik obskurních slovenských kapel, prostě radost se zaposlouchat; asi to pouštěli hostům k lepšímu (o)trávení. Ale když na vás šustí a funí něco z houští a vy předpokládáte, že houby to nejsou, to by teď v nouzi byli najednou i David, Dalibor nebo Michal ve sluchátkách dobří. Ale kdepak sluchátka - v odlehčeném batohu!

Celou dnešní lehkou asi dvacetikilometrovou trasu jsem tedy nakonec absolvoval lehce vystresovaný a potkal jsem přitom jen několik (věřím, že nikoli lehkých) žen na loukách nad Kláštoriskem. Když jsem pak v podvečer lehce povečeřel - poprvé na letní terase v teplém lehkém větříku, zjistil jsem, že se docela těším na nějaký pořádný kovový žebřík a stupačky. A jak budu kolem sebe při výstupu nekoordinovaně mávat překážejícím lehkým stativem, medvědi v širokém okolí si řeknou, že takový lehkovážný podivín by mohl být pěkně těžký do žaludku a že už ho tedy i ten poslední den nechají přežít.

Nezmění-li něco na poslední chvíli mé plány, měl bych zítra procházet roklinou Velký sokol. Tak doufám, že to bude opravdu sokol a ne sup!

Nedělní miniglosy č.30

20. září 2009 v 21:19 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
První zasedání politicko-jazykovědné komise odstartovalo akci "Nové vzory pro naši mládež". Jednání, na jehož programu byly vzory podstatných jmen ženského rodu, však prozatím k úspěchu nevedlo a k žádné změně nedošlo. Zelení marně navrhovali za vzor slovo "liška", proti byly především zástupkyně ženských organizací. Lidovci dlouho nemohli pochopit, že jimi navrhované slovo "most" není rodu ženského, a argumentovali tím, že Kost je hrad a hrad už jeden vzor má. "My jsme spokojeni," řekl nám zástupce sociální demokracie. "Chtěli jsme zachovat růži a podařilo se nám to." Komunisté požadovali zařazení vzoru "třešeň", což bylo ostatními jednoznačně odmítnuto. "No nic, "píseň" taky není špatná," glosoval výsledek komunistický člen komise. "Ostatně internacionála je koneckonců taky píseň, že?" ODS se sice formálně snažila prosadit vzor "koule", ale po očekávaném neúspěchu prý napře své úsilí do jednání o vzorech mužského rodu, které jsou stejně nejdůležitější, protože tam je "předseda" i "soudce". Podobně reagovala i TOP09: "Naše priorita je střední rod, kde bychom rádi prosadili vzor "kníže". Snad nebudou drůbežářské odborové organizace proti."
------------------------
Slovenské Ministerstvo zahraničí zatím zcela nevyvrátilo obavy českých turistů, že po zavedení nového jazykového zákona nebudou moci Češi na Slovensku zdravit slovy "Dobrý den". "Naši právníci připravují oficiální stanovisko," řekl mluvčí ministerstva. "Do té doby doporučujeme pro jistotu zdravit jenom slovem "Dobrý", což je správně v češtině i slovenštině, takže si zachováte svou národní hrdost a nespácháte přitom trestný čin."
----------------------
Stále více žáků a studentů v době vyučování využívá internet přes své mobilní telefony, což v hodinách působí rušivě. Proto se Ministerstvo školství rozhodlo spustit rozsáhlý projekt "Internet ze škol", v průběhu kterého by měly být v příštích třech letech všechny školy vybaveny účinnými rušičkami. "Bude se ale jednat o rušičky nové generace," vysvětlil vedoucí projektu. "Budeme tak připraveni v případě, že by v budoucnu došlo k dalšímu přehodnocení vztahu škol a internetu, veškeré rušení kdykoli zrušit."
--------------------------------
Proslýchá se, že v příštím pořadu "Pošta pro tebe" vystoupí společně předsedové našich dvou nejsilnějších stran, kteří se přes pošťáka Ondru pokusí pozvat do televizního studia bývalého místopředsedu vlády a nyní úspěšného advokáta Jana Kalvodu. "Ano, staly se chyby a jeden čas nebyly naše vztahy nejlepší," připouštějí oba pánové, "ale myslíme si, že po tolika letech bychom si už mohli konečně vzájemně odpustit, padnout si do náruče a nechat volby do Poslanecké sněmovny bezproblémově proběhnout."
--------------------------------
Po vyčerpávající pětisetové bitvě nakonec v Davisově poháru zvítězila ve čtyřhře Pravda a Láska nad Lží a Nenávistí. Po pátečních prohrách Pravdy s Nenávistí a Lásky se Lží ve dvouhrách tedy o celkovém vítězi rozhodnou až nedělní zápasy. "Šance ještě žije, deme vod zápasu k zápasu. Hlavně musíme hrát svou hru," komentovala prozatímní průběh napjatě očekávaného utkání Láska.

O ještěří síti

19. září 2009 v 23:38 | Petr Vápeník |  Reportáže
Přeslechnuto ráno u trafiky:
"…a jaké noviny by to měly být?"
"To je jedno, já je potřebuju do bot."
Nutno dodat, že trafikant se projevil jako dobrý obchodník a prodal zájemci ty nejtlustší a nejdražší noviny s magazínem vytištěným na papíře, který skoro nesaje.

Po včerejším pochodovém cvičení jsem ráno vstával všelijak, proto jsem jako denní program zvolil variantu domněle nenáročnou - totiž cestu Prielomom Hornádu, tedy kaňonem, který si řeka prorazila mezi kopci Slovenského ráje. V průvodci jsem zaregistroval mnohé slibující převýšení 18 metrů. Takže rovinka. Ale rovinka ve Slovenském ráji spočívá v tom, že rovně teče řeka a vy jako kamzík běháte po skále nahoru a dolů, občas visíte na řetězu, občas se musíte spolehnout, že se s vámi neutrhne do Hornádu kovová stupačka. Čas od času se ocitáte na došplouch od řeky, ale nikdy to nemá dlouhého trvání a za chvíli na řeku zase shlížíte dolů jako z letadla.

Při vstupu do rezervace jsem si malinko zažertoval: Když jsem měl zaplatit 1,50 euro vstupenku, zaprotestoval jsem, že je to přece vstupenka na technické prostředky, tedy žebříky, lávky a podobně. No a já je používat nebudu, protože si nesu vlastní žebřík, skládací. Oficiálních žebříků se ani nedotknu, tak nemusím nic platit. Dva pánové u vstupu rokovali, přizvali si na konzultaci i hlídače parkoviště a nevyrokovali nic, jen jsem slyšel výkřiky "…vraj v batožině…" a "to je voľaaké čudné," tak jsem se nakonec k žertu přiznal a poplatek jsem zaplatil. Pánové ale asi neměli na žerty po ránu náladu a brali to skoro jako pokus je zesměšnit a místo toho, aby se smáli, se na mne náramně mračili. Taky dobře!

Přeslechnuto v bufetu u Letanovického mlyna, kde mladý slovenský pár popíjel pivo: "Celá skupina se odpojila - okrem nás dvoch…." Měli výbornou kofolu, kterou mi čepoval velmi schopný chlapeček předškolního věku. "Já ho od té pípy nemůžu odtrhnout," říkala omluvně jeho maminka a přicmrndla mi trochu prémiového moku, protože jsem přece jen déle čekal, jak se chlapeček snažil trefit hladinu přesně na rysku. Jen aby mu to zůstalo! "Ale nebojte, čepuje jenom nealko," dodala napůl ustaraná a napůl pyšná maminka.

Celou cestu jsou rozeseté tabule naučné stezky. Upřímně řečeno, víc než co tam bylo psáno, mne zaujaly nalepené papírky s burcujícími texty ( proti čemu přesně burcují, ze sloganů nebylo úplně jasné, tak trochu vůči všemu, co zavání, a zavání všecko). Tak na tabuli popisující zdejší květenu byl přílepek: "Ledovce už tají, loutky se vaří ve lžích." To asi nebude kulinářská rada, jak nejlépe připravit vařenou loutku. Na další tabuli se skvělo: "Blíží se hodně vody, automobilky stále nic!" Asi by se od nich čekal návrh na nějaký obojživelný model?. A tak to šlo dál, až na poslední ceduli byl přilepen vzkaz: "Kdybys tuto lepku nečetl, do sítě ještěra by jsi se více zapletl." Píšu, jak jsem četl. Těší mne samozřejmě zájem vylepovače (nebo vylepitele?) o to, aby se mi nestalo něco špatného. Ale bojím se, že tento dílčí praktický cíl by mohl urazit Vznešenou myšlenku. Vidím na skále vyhřívající se ještěrku, protože je nádherné slunečné počasí. Kdepak má asi svou síť?

Asi po třech hodinách strávených na dně a ve stěnách kaňonu, kde je stálá vlhkost, takže kameny i kořeny jsou věčně mokré a kloužou, i v pravé poledne a za krásného počasí jde od pusy pára a navíc všichni teenageři, které míjím, mají jedinou myšlenku - rozhoupat řetězové a lanové lávky tak, aby byl trochu adrenalin, jsem si řekl, že půjdu ve stopách Bzuka a Ťuka a vypravím se nahoru za sluníčkem. Vyšplhal jsem tedy na samotný okraj kaňonu, odkud řeku vidíte jen jako leskle stříbřitou malou užovku, která se mrská v hloubce několika světelných let. A šel jsem tudy celou zpáteční cestu s překrásnými výhledy do údolí i do okolí (konečně dnes byly dobře vidět v dálce vrcholky Tater) a bylo tu pěkně teplíčko. Potkal jsem tu mladého Róma z přilehlé romské osady, jak si sem skočil na houby, aby bylo večer co dát do společného hrnce, a když jsem ho oslovil, zjistil jsem, že nemluví ani nerozumí slovensky. A zdola z kaňonu se občas ozývá halas těch, kteří se bojí dalšího kroku na mokré skále na vyviklané kovové stupačce nebo právě visí na řetězu. A máte v těchto situacích dostatečný nadhled. Jen jedinkrát jsem byl nucen být obezřetný: Procházel jsem totiž kolem tzv. Gackovej diery, což je krasová díra na kopci, která ústí až dole ve stěně kaňonu. Tak jsem byl opatrný, abych náhodou proti své vůli nevyústil dole v kaňonu já.

A když jsem se vrátil na svůj pokoj, můj ještěr na mne bliknul zelenou ledkou a vemlouvavým elektronickým hlasem zaševelil: "Co takhle se připojit na síť, brouku?!"

O rajské túře a občasné zboji

18. září 2009 v 23:34 | Petr Vápeník |  Reportáže
Pokud máte doma nadšeného mykologa nebo mladého odredovaného alternativce, doporučuji odvézt je do Slovenského ráje a vpustit do lesa. Mykolog, bude-li mít ovšem dobrý orientační smysl, se může objevit někdy kolem Vánoc se sebraným materiálem na vědecký tlustospis. No a nějaké ty halucinogenní exempláříky se určitě taky najdou. Zkušení houbaři by tu měli žně, schválně říkám zkušení, protože nejvíc je tu různých holubinek a ryzců, ortodoxní hříbkaři si tu asi na své moc nepřišli, i když na hříbka jsem narazil vždy, když jsem ztratil turistickou značku, takže jsem si domů přinesl tři malé hříbečky k usušení.

Počasí tomu chtělo, že jsem dnešní den pojal sportovně. Celý den pod mrakem, nepatrně mžilo a odpoledne se mělo vyjasňovat. Optimální počasí pro malý pochodový výlet a pro zasvěcení nových bot. Nemám čas čekat týdny, až se "vyšlapou", vyšlapu si je prostě dnes! Takže z toho nakonec vyšlo asi 35 kilometrů během 10 hodin v dost členitém horském terénu prakticky bez přestávky. Měl jsem to spočítané tak, že posledních 5 kilometrů bude po asfaltce, takže už se mohlo i trochu smrákat, hlavně jsem chtěl být včas venku z lesa, protože to, co na mapě vyhlíží jako kultivovaná lesní cesta, tu občas ve skutečnosti vypadá spíš jako rozbité potoční koryto s obrovskými vymletými krátery, kamenolomem a občasným vodopádem. To bych opravdu potmě nemusel; i když jsem byl vybavený čelovkou, přece jen to v noci v lese není ono, hejkalové, bludičky, myslivci, vždyť to znáte.

Vyhledávat cestu s převýšením 200 metrů jako v předchozích dvou dnech jsem tentokrát nemusel. Na dvou místech se stoupalo o 400 výškových metrů, na zpáteční cestě byl výšlap do sedla Kopanec (to je to, čím se - jak říkali Werich s Horníčkem - platí za pravdu), kde se stoupalo o dalších 200 m. Celkem tedy kilometřík čistého stoupání, což už je jako v Tatrách nebo Roháčích.

Dnes bych se byl mohl vesele dát na poustevničení. Za celou cestu napříč Slovenským rájem a zpět jsem potkal dva české turisty v protisměru a jednoho dřevorubce. Procházel jsem tzv. Glackou cestou, dříve obchodní cestou spojující Spiš s Gemerem. Kolikrát asi na této cestě pobrali obchodníkovi živnost místní zbojnické soldatesky obývající okolní lesy a skály? Přímo si představuji, jak se svým rozhrkaným vozíkem jedu po kamenité cestě a z křoví na mne naskáče šest udatných Jánošíků. Pak ovšem zjistí, že mám jen brousky na broušení nožů, použít se to dá jedině k práci, a kdyby chtěli Jánošíci činiti práci, nebyli by se jistě dávali na zboj. A tak jim aspoň jako pozornost podniku zadarmo zkrátím jejich lokny, vypadají všichni dost zanedbaně, a pak můžu jít dál, na Gemer brousit nože a nůžky, které si tehdy ještě nikdo nemohl dovolit jen tak vyhodit jako dnes, protože měly svou cenu a dědily se po několik generací.

Jediné větší zvíře, které jsem cestou spatřil, byla liška. Zaujata ranním lovem nevěnovala mi dostatečnou pozornost. Pak, když mne zbystřila, bojovala vnitřně s pokušením utéct, ale od vyhlédnuté kořisti se jí nechtělo. Upozadil jsem se tedy a nerušil přírodě její kruhy. Liška si jistě pomyslela, jak mne přechytračila a že ne nadarmo jí známí přezdívají Císař Zikmund. No a pak můj strach slyšel ještě spoustu medvědů, u kterých jsem si nebyl jistý, jestli jde skutečně o řev medvěda anebo se jen kravičky v údolí učí cizí jazyky. Mimochodem na jedné tabuli naučné stezky byla vyobrazena typická zvířata zdejších lesů a medvěd mezi nimi nebyl. Uklidnilo mne to ale jenom částečně, protože při mém štěstí mi nedělá problémy narazit na zvíře netypické.

Štěstí jsem ještě otestoval výstupem kolem Občasného pramene na Havraní skálu. Občasný pramen je proto občasný, protože občas teče a občas ne. Samozřejmě - když jsem k němu přišel, neteklo nic. Pech, řekl jsem si, ale překvapen jsem tím popravdě nebyl. Nicméně jsem musel začít přemýšlet, kde naplnit skoro prázdnou láhev na vodu. Vtom něco zažbluňkalo a pramen se rozběhl. Natočil jsem si tedy vody po okraj a občasnost pramene jsem ctil aspoň tím, že jsem se občas napil a občas ne.

Při napínavém výstupu na Havraní skálu jsem zase ztratil z dohledu turistickou značku, což ve strmé stráni nepotěší. To nic, řekl jsem si, prostě poškrábu se nahoru tak dlouho, dokud to půjde, a až to nepůjde, budu na vrcholu. Netušil jsem, že na Havraní skále je skutečná nekašírovaná skála a to ze severu dokonce skála převislá, proto se snadno stalo, že jsem nemohl dál, ale k vrcholu jsem měl ještě daleko. Nakonec jsem se prodral několika Hillaryho výšvihy mezi skalami a na vrchol hory jsem se po určitých peripetiích dostal (odměnou mi byl nádherný výhled přímo zprostřed Slovenského ráje), vyplašil jsem přitom nicméně zde bydlícího havrana, což byla další věc, kterou jsem nečekal, že totiž na Havraní skále bude přítomen opravdivý havran. Musel jsem tedy uznat, že na Slovensku občas věci fungují, jak je inzerováno (i když u Občasného pramene mě to tolik nepřekvapilo), načež havran moudře pravil: "Nevermore!"

A když jsem stoupal do posledního kopce namáhavé cesty, za prvé jsem si uvědomil, že být zbojníkem v těchto horách muselo klást značné nároky na fyzickou připravenost týmu, takže předpokládám, že jako správní profesionálové trénovali dvoufázově, a za druhé jsem se přistihl, že do kopce funím jako několik medvědů současně, což možná vysvětluje, proč jsem dnes na své dlouhé pouti nikoho nepotkal a proč mne i zdejší namakaní zbojníci nechali, abych si šel po svých, byť ve zcela nových botách.

O Mistru Pavlovi a včelí oběti

17. září 2009 v 22:56 | Petr Vápeník |  Reportáže
Vytrvalý hustý déšť, který ustal až s nastávajícím večerem, urychlil mé plány podívat se do krásného historického města Levoče. Ne, že by ve městě pršelo méně, ale věřil jsem, že bude možné občas nakouknout pod nějakou tu historicky cennou střechu. A těšil jsem se velice, protože ze všech stran jsem slyšel pět ódy (když ne pět tak aspoň tři). Abych protentokrát zvýšil pravděpodobnost, že se dostanu dovnitř autobusu (chystal jsem se jet stejným spojem jako včera), nešel jsem na autobus do Hrabušic, ale do vesnice jménem Betlanovce, odkud autobus vyjíždí, takže - budu-li tam mezi prvními, možná budu mít šanci si aspoň stoupnout do uličky. Výsledkem bylo jen to, že jsem měl dvacet minut na nakukování do zanedbané zahrady kdysi překrásného renesančního kaštieľa Thurzovcov, který je teď "vybydlený" zevnitř i zvenku a místo upraveného parku ho obklopuje jen vzrostlý plevel. Z Betlanovců jsme jeli dva, kromě mne ještě jeden mladý negramotný Róm. Ani v dalších zastávkách moc dalších lidí nepřibylo a do cílové stanice jsme dojeli poloprázdní, což mou včerejší nekorektní myšlenku o důvodech hromadné cesty do starobylého města (i když jde podle názvu o Novou Ves) jen potvrzuje.

Když jsem přijel do Levoči, zjistil jsem, že dostat se do sucha pod historickou střechu nebude jednoduché. Hodně historických domů, včetně dvou hlavních památek - radnice a chrámu svatého Jakuba - se rekonstruují. Paní v pokladně chrámu (sama pokladna je naproti v budově, nevím jestli pořád nebo jen kvůli rekonstukci) mi soustrastně sdělila, že jdu moc brzo, protože to ještě všechno nestihli opravit. To kdybych tušil, přijel bych až odpoledne! Nakonec se ale ukázalo, že když vytrvám asi hodinu a půl, budu moci vstoupit aspoň do svatojakubského chrámu, který je po dobu opravy přístupný jen s průvodcem a za "sponzorský dar" na opravu památky ve výši 2 eura. Moje touha vidět pověstný pozdněgotický oltář byla mnohem vyšší, než cena příspěvku.

V mezidobí jsem prošel celé velké náměstí a přilehlé ulice, viděl jsem malebný nápis na čínském obchodě, který byl v zájmu symetrie rozložen do dvou řádků (OBC - HOD), zhlédl pozvánku do místního kina na film Cisárův pisár (mohla by to být podle dávného vzoru i historická komedie Cisárův pisár a pisárův cisár, případně - pro otrlejší - nepřístupné komorní drama Cisárův pisoár a pisárův cisoár). Obešel jsem si několikrát i samotný hlavní kostel a dospěl jsem k přesvědčení, že moje dvě rozhodující eura přišla pro kostel právě včas, aby nespadl. Vladimír Boudník jako vrchní explozionalista by jistě na zdech kostela našel spousty báječných obrazů zmaru, která stačí obalit rámečkem a mohou se zatepla vystavit. Taky jsem s foťákem chvíli obcházel a fotil si některá dostatečně depresivní zátiší. Mistr Pavel z Levoči by se možná divil, jak vypadá zvenku chrám, chloubou jehož interiéru je především legendární oltář Mistropavlovy dílny.

A tu jsem si všiml roztomilé drobnůstky: V jižní, nejzdevastovanější zdi svatojakubského kostela si udělali hnízdo včelky. Pilně vlétaly a zase vylétaly, kdoví, jak to asi mají zařízené uvnitř. Jen aby se mne a mého foťáku nelekly a nemyslely si třeba, že jim chceme ublížit. Ale zase tak přítulní jako včera mravenci na Spišskom hradě by ani být nemusely, docela by mi stačilo, kdyby mne nechaly párkrát cvaknout spoušť a dovolily mi opět se vzdálit. Cvakal jsem a netušil, že natřásavými komunikačními tanečky se již včelky nad mými hlavami domlouvají, kdo na sebe protentokrát vezme záchranu hnízda. Taneční "ententýky dva špalíky" otázku brzy rozřešily. A pak už jsem jen zaregistroval nálet včelího kamikadze přímo na holou plošinku mé hlavy tolik vybízející k přistání. Nebyla to žádná náhoda, ale cílený útok, útok, který byl zároveň obranou a obětí v zájmu včelího společenství. Ďahlo mě to pekelně. Když už máte dostat žihadlo, doporučuji do hlavy, protože nejrychleji poznáte, jste-li na žihadlo alergičtí. Už jsem do stejného místa kdysi v Řecku dostal žihadlo od sršně a jsem tedy uvyklý lecčemus, to byla tehdy ještě o něco silnější káva a celý - byť slunečný den - jsem tehdy nebyl příliš rudný ani společenský. Ale cílem včel nebylo mne zabít, ale jen odradit od nepřístojností, což se docela podařilo, protože jsem chvíli měl starosti sám se sebou a přestal jsem myslet na explozionalismus.

Mám úctu k oběti. Jsem přesvědčený, že jen taková společenství, pro která jsou jedinci ochotni a schopni oběti a která ji jako oběť umějí přijmout a ocenit, mají z dlouhodobého pohledu šanci na přežití. I s hlavou napuchlou do tvaru hlavy slavného vlakového hrdiny z povídky Šimka a Grossmanna jsem želel zbytečného včelího života. A trochu mne zamrazilo při pomyšlení, že sebevětší oběť nebude stačit, protože i moje dvě eura přispějí k tomu, aby po nějaké době rekonstrukce dospěla od stěny severní ke stěně jižní. A věřím, že včelky kromě obětí zapojí i zdravý včelí úsudek a najdou si do té doby domov v nějaké perspektivnější zanedbané stěně. Je jich tu ještě v okolních ulicích dost.

Mistře Pavle, Tvůj oltář je vskutku fascinující. Kdyby po všech lidech zbylo něco takového, pro tu všechnu nádheru by to nebylo na světě k obyčejnému žití. Škoda že je teď jen na lístky, jako kdyby byla válka. Protože Tvůj oltář je stvořen pro modlitbu a pro naději. Protože oběť a naděje jsou dvě strany téže dvoueurové mince. A já jsem přesvědčený, že kdyby Tvému oltáři hrozilo nějaké nebezpečí, lidé spolu se včelami vytvoří souručenství, které naději v oltář vyřezanou dokážou ubránit před všemi, kteří by jí chtěli ublížit. Bude-li potřeba - i žihadly.

A protože každé obdržené žihadlo mne dokáže nabít notnou dávkou energie, vyhlédl jsem si po prohlídce chrámu z levočských mohutných hradeb stavbu mariánského kostela na vzdáleném kopci nad Levočou a došel jsem si k němu. Jako včera: skoro přesně 200 výškových metrů; když je nemám, není se mnou prostě k vydržení. Prošel jsem krkolomným stoupáním alejí Jana Pavla II, který se ve zdejším kostele při svém pobytu na Slovensku zúčastnil mše, a na vrcholu jsem si musel naordinovat povinnou půlhodinovou pauzu, abych vychladl a svým překotným vstupem do chrámu nevylekal jeho obyvatele. Ta cesta byla rovněž poučná: Hlavně na samotném konci tak prudce stoupá, že je prakticky neschůdná spěchajícím, zatímco lidé venčící tu v klidu své pejsky k chrámu přicházejí odpočatí a usměvaví.

Čekal jsem od města Levoči historický exkurs a dostalo se mi místo toho několikerého poučení. Ale divíte se? Vždyť je to tu přece kolem ráj!

O spišských hradních mravencích

16. září 2009 v 23:12 | Petr Vápeník |  Reportáže
"Ještě jsme měli jít nahoru na věž, ale tam už nepůjdeme společně. Jestli chcete, na vlastní nebezpečí tam jít můžete, je odtud krásná vyhlídka, ale žije tam spousta létajících mravenců. Oni jsou teď takoví spišští hradní páni. Nekoušou, ale jsou…. jsou přítulní," dodala s úsměvem. Tak pravila slečna spišská hradní průvodkyně a přešla k dalšímu tématu svého mimořádně zajímavého výkladu. A my jsme se dozvěděli mimo mnoha jiného, že věž sloužila ve středověku jako nedobytný bunkr, kde mohli obránci přežívat dlouhé týdny a měsíce. A že se ve věži zachovala středověká toaleta.
"Je ta toaleta ještě funkční?" zazněl ze skupiny dotaz zvídavce. Průvodkyně zapřemýšlela, co by se na tak jednoduchém modelu mohlo za tu dobu rozbít a nic ji nenapadlo. "My jí říkáme výsernica," pravila průvodkyně natvrdo a jediným slovem tak v kostce popsala princip, na jakém záchod fungoval. "Ale prosím, nepoužívat, áno?!" Zákon padajícího lejna v praxi. Dole na horním nádvoří přehodili sloužící to, co vypadlo z věže, na střední nádvoří. Odtud na dolní nádvoří. Odtud na případné dobyvatele. Pokud dobyvatelé právě přechodně nedobývali, produkt se uchoval na dobu, kdy budou dobývat. Nakonec se vždycky někdo našel, po kom bylo možné cenný obranný odpad metnout. I špinavé období evropské civilizace mělo své bezodpadové technologie. Ale to už jsou jen moje vývody, o tom nám slečna průvodkyně nepovídala - to jen pokud by moje úvahy skrývaly nějaký historický nesmysl, aby to nebylo na ní.

"Nejkrásnější výhled na celý hrad je támhle z toho velkého okna, jak stojí ti dva pánové," dodala průvodkyně už zase z jiného soudku.
"A proč je nezabijete?" řekla s mile sadistickým úsměvem starší paní červeném. Průvodkyně chvíli nevěděla, co na to odpovědět. Třeba nic špatného neprovedli, tak proč hned tak zhurta?
"Myslím samozřejmě ty komáry," upřesnila trochu opožděná paní. Slečně průvodkyni se ulevilo.
"No, nevím, my si tu prostě tak spolu žijem," neodpověděla úplně průvodkyně. Třeba mohla říct: Vy si odtud všichni odjedete a kdo tu s námi bude potom? Tak tu máme aspoň mravence. Nekoušou a jsou přítulní. Na rozdíl od řady lidí.

Dostat se na Spišský hrad nebylo úplně jednoduché. Nejdřív jsem se totiž musel v Hrabušicích narvat do autobusu. Kolem autobusové zastávky postávala spousta občanů různé a ponejvíce jedné národnosti. Puzen předsudky a sklonem k preventivní opatrnosti jsem si v očekávaném frmolu držel všechny důležité kapsy. Peníze, doklady, foťák, gazdovskú údenú parenicu ke svačině. Ale spoluobčané překvapili, protože bez výjimky všichni nakonec do autobusu skutečně nasedli a jeli se mnou do Spišské Nové Vsi. Veselé bylo, jak roztomile dětinsky se prali o místa k sezení. Soused se sousedem, muž se ženou. Starší občané si pomáhali holí. Bylo vidět, že jde o pravidelně se opakující domorodý rituál. Z Hrabušic jsme vyjeli se všemi obsazenými místy k sezení a asi s dvojnásobně překročenou kapacitou k stání. Cestou jsme ještě několikrát zastavovali plnému nástupnímu ostrůvku, takže počet stojících se ještě zdvojnásobil a - protože jsem byl uvnitř - neviděl jsem, kolik lidí jede po indickém způsobu na střeše. Mimochodem, ve městě jsem sledoval, jaké mají mí spolucestující ve městě plány: Prakticky všichni směřovali nejkratší cestou do Slovenskej spořitelne, protože přišly dávky.

Nikdo z naší skupiny neodolal a všichni jsme se šli podívat do věže na výsernicu a na mravence. Obojí, myslím, splnilo naše očekávání. Toaleta byla jen kruhovým otvorem ve dřevěné desce, který byl opatřen důmyslným gravitačním systémem splachování (když jste chtěli spláchnout, zjistili jste, že už není co). Princip asi jako ve vlaku, jen pořád stojíte ve stejné stanici, kde ve slušných vlacích nelze. Hustota mravenců s každým patrem stoupala a na vyhlídkovém ochozu jich byly opravdu milióny. Milovali bílou barvu, což jsem zjistil na své čistě bílé igelitové tašce a na jedné mladé paní v opravdu bílém reklamním tričku, která - poté, co ještě za další hodinu u výstupní brány stále vytřásala odevšad okřídlený hmyz - jistě zvažovala vyzkoušet kariéru mravenečnice. Ale vlastně to bylo celkem poctivé: Dole ve všech prostorách byl svět lidí a bylo tu pro všechny dost místa: Hradní kaple, muzeum s vykopanými keltskými a římskými mincemi a starodávnými kanóny, kuchyně, koupelna, ložnice i mučírna (téměř vše se dodnes v domácnostech využívá, jen to poslední se v dnešní civilizaci trestuhodně zanedbává). A nové obchůdky a stánky s občerstvením a dolní nádvoří se zbytky keltského oppida a spoustou syslů. Nahoře, jen v malém omezeném prostoru na vrchu věže ze 13.století, byl svět mravenců. Opevnili se tu ve starodávném bunkru a nadále odolávají.
"My si tu prostě tak spolu žijem," řekla by jasně průvodkyně.

Během hodiny do odjezdu autobusu ke Spišskému hradu jsem stihnul koupit si nové boty do hor. Jediná nevýhoda byla v tom, že je teď musím vláčet ve velké bílé igelitové tašce s sebou na výlet. Ale co, hned zítra, doufám, se role obrátí a ony budou vláčet mne! S neforemnou taškou jsem při nastupování žďuchnul do starší paní v červeném a nahlas jsem se jí omluvil. Už když jsem seděl příjemně uvelebený u velkého okna, slyším tu opožděnou paní, jak s úsměvem dává rozhřešení nevinnému studentovi: "Ale nic se nestalo, panáčku!"

"My tady někdy lidem říkáme různé teorie, proč hrad vyhořel," řekla nám taky slečna průvodkyně. "Ale fakt je, že o tom nic nevíme a už se taky asi nic nedovíme. Prostě co mohlo shořet, v roce 1780 shořelo. Ale moc toho nebylo, protože hrad byl hlavně z travertinu a ten, jak známo, nehoří. Ale jsme na Slovensku, tak naši spoluobčané roznesli spoustu kamení na stavbu svých domků." Povzdechla si: "Horší než oheň!" Podvědomě jsem si stejně jako ráno u autobusu sáhl na kapsy, šťastný, že i jiní lidé trpí předsudky.

"Taky jdete na hrad?" zeptal jsem se té opožděné starší paní v červeném, když jsme přijeli na náměstí Spišského podhradí. Ale ona neslyšela, protože studovala na rozcestníku turistických cest, kudy se dostane k hradu. Když jsem ji potkal znovu, asi za hodinu, v poslední fázi prudkého stoupání k hradu, řekla mi opožděně místo pozdravu, i když jsem se jí díky marnému dechupopadání zrovna na nic neptal: "Ale samozřejmě, k hradu, panáčku, k hradu!" Ten kopec se nezdá, ale jde o dobrých 200 metrů převýšení. Vylezl jsem nahoru čerstvě vykoupaný v potu a s jazykem vyplazeným. Dobývat bych ho tedy nechtěl! Když si představím, že by po mně chtěl někdo po takovém výstupu ještě bojovou akci, připomíná mi to situaci, kdy jsem byl nucen na hodině tělocviku běžet skoro celou rovinku vedle dráhy, a když jsem zdárně doběhl až na konec a doufal, že budu moci zastavit a nadechnout se, chtěli po mně, abych se odrazil a skočil do dálky.

"Máte tu krásné syslíky," pochválil jsem slečně průvodkyni malé a dobře živené hlodavce z dolního nádvoří.
"Pěkní, co?" opáčila pyšně. "Oni se nesmějí krmit. Ale my je stejně všichni krmíme!" Nemusí tu být za normálních okolností a bez turistů špatný život. Každý si tu tak nějak přijde na své.

Ještě po návratu jsem z bílé igelitové tašky kromě dvou nových bot vysypal pět okřídlených mravenců. Tak snad nebudou slečně průvodkyni při příští inventuře chybět!

O mokrém ráji a kouzelné slině

15. září 2009 v 21:08 | Petr Vápeník |  Reportáže
"A to pudeme pořád takhle do kopce?" zeptala se rozmazleně Kráska. Asi pětadvacet, zuřivě černé vlasy a hovorila po slovensky, ale v zájmu snazší komunikace se svými čtenáři a z důvodu své slabší písemné slovenčiny přepisuji její slova do češtiny. Jejím protějškem byl muž tak asi v mém věku, tedy řekněme zkušenější. Zdálo se mi, že dnešní cesta do tiesňavy Slovenského rája byla pro něj jakousi zkouškou, od které si hodně sliboval. Hop neb trop. Mimochodem, na první otázku neodpověděl, asi myslel, že jde o žert. Kaňonem se bude stoupat asi 450 výškových metrů.

Překvapilo mne, kolik lidí se dere po ránu do zdejší rezervace. Po ránu které bylo všude krásně jasné, jen v lesích zdejších hor bylo vše v mlze. Zalesněné kopečky vyzařovaly do okolí mlhu, jako bychom vstupovali do deštného pralesa krátce po dešti. Má být přece už po sezóně, byl jsem připraven na poustevnickou samotu a teď to vypadá, jako kdyby bylo kdysi a kolem byly Rysy. Vypadá to jako procesí k panence. No jo, procesí! Až teď mi dochází, že je 15.září a to mají Slováci volno, protože je svátek jejich patronky, Sedmibolestnej Panny Márie. Dnes by tedy měl být v lese od medvědů klid, určitě už ráno vyrazili na omšu, a kdyby se mne chystali sežrat právě dneska, byl by to jistě smrtelný hřích a oni by se pak nedostali do medvědího nebe. Několik lidí jde v protisměru, i když se to nesmí. Zatím to ještě nechápu.

"Ták, a teď jsem šlápla do vody, to se na to můžu…" nedořekla Kráska, ale všichni kolem tušili. Její bělostné kecky se barevně k bílým kamenům v korytě potoka Suché Belé docela hodily, materiál, ze kterého byly vyrobené, však vodě odolával jen s nechutí a aby se neřeklo. A korytem se půjde pořád, až nahoru. Její partner si odplivl jako Clint Eastwood v kovbojce a opět neřekl nic. To je pane hloupost - chodit v takových sportovně designových botičkách do tiesňavy, kde se bude skákat po kamenech, klouzat na mokrých kládách položených v potoce, lézt po dřevěných i kovových žebřících, kde budeme ručkovat po řetězech, budeme se sprchovat v proudu vodopádů a kde voda bude naší rodnou sestrou (je ženského rodu) a bláto naším bratrem (i když není rodu mužského). Po pár metrech už její botičky nejsou tak bělostné a tuším, že v nich má pocit, jako když běžec na 3 km překážek kecne pořádně do vodního příkopu. Ještěže moje boty jsou právě takové, jaké mají do takových terénů být! Roháč, Vysoká Tatra, Krkonoš, Šumavo i Pyrenej, tam všude byly tyhle boty se mnou, věrné a spolehlivé.

"Mně je horko, prosím tě dělej s tím něco," řeklo to stvoření a mělo pravdu. Šlo se pořád do kopce, sice jsme se brouzdali v potoce, ale mlhy se rozfoukaly a slunce si mezi mraky a skrze koruny vzrostlých jehličnanů prorazilo cestu až k nám. Však ještě oficiálně je astronomické léto, tak co se divíš, babo? Clint si opět jen odplivl a opět neřekl nic. Podívám se na svou pravou botu a s hrůzou zjišťuju, že se kus odchlípnul, táhnu ho za sebou jako nevěsta nepodařenou vlečku nebo embéčko uzemňovací ocásek. Nakouknu pod odchlípeninu a kouká na mne díra do sluje obývané mým pravým chodidlem.

Mám jednu špatnou vlastnost. Tedy přesněji řečeno, mám spoustu špatných vlastností, ale tuhle odhalím, zatímco ty ostatní ještě zatluču. Nerad pořizuju věci "dopředu", tedy dokud ještě ty staré fungují. Kdyby všichni byli takoví, HDP by se plazil pěkně při zemi jako ekonomická užovka. Dokud lednička lední, pračka pere (nebo aspoň nešpiní), oblek nebo boty se dají nosit, na obrazovce televize jde ještě rozeznat aspoň jedna barva, není třeba kupovat věc novou. Jo, informuju se, dívám se, co kde mají, ale nekoupím! Pevné boty do terénu už jsem taky obhlížel dlouho, měli jich ale hodně a to bych si musel vybírat, radši to odložíme, vždyť v těch starých se ještě dá. Zvažuju, jestli to neotočit, místa budou podle průvodců exponovaná a svršek mé boty zatím před ostatními dovedně kamufluje, že jdu prakticky v žabkách. Ale když už jsem tady… Odpadlý kus boty nekompromisně odřezávám, díru jsem nucen ponechat, protože odřezat nejde.

"Mně je mokro…" plačtivě si stěžuje Kráska, ale musí šlapat dál, protože místa jsou vskutku exponovaná a na kolmém kovovém žebříku se nemůžete jen tak najednou otočit nebo zůstat viset. Je tu procesí! Její Clint si ani pořádně odplivnout nemůže, protože pod ním šplhají další tři lidi. Konečně kousek místa pro případný truc, ten ale pohotově obsazuji já se stativem (ostatní zírají, který bloud je ochotný vláčet se na takové cestě se stativem), protože okolní vodopády jsou prostě nádherné a bez fotky by to nebylo ono. Kráska musí šlapat dál. Ale Clintův kouzelný plivanec (Word mi to stále opravuje na "Slintův", což tentokrát docela drží kontext) asi zabral, protože slunce se uraženě stáhlo za mraky jak Žižka za vozovou hradbu a od studené sprchy vodopádů syrově táhne. Jó v Praze, tam jsem si mohl vybrat z desítek bot do terénu, ale to já ne, já si je holt pojedu koupit zítra do Spišské Nové Vsi a budu doufat, že budou mít aspoň jedny. Paradox výběru! Začíná pršet.

Prší čím dál víc, což nám zatím tolik nevadí, protože ve stěně u vodopádu nevíme, co prší ze skály, co stříká od vodopádu a co je destilka z nebe. Čas od času se někdo smekne a přidřepne nebo přiklekne do vody, jedna starší paní v protisměru dopadla na kamenech dokonce až do lehu, ale jako zázrakem se jí nic nestalo a mohla pokračovat. Je vidět, že došla až ke kolmým žebříkům a tam se otočila. Teď už lidi v protisměru chápu. Zkusili to, pohlédli do očí trocnovskému vojevůdci za vozovou hradbou a usoudili, že ho pro dnešek raději nechají vyhrát. Moje pravá bota zatím dělala na ostatní poutníky veselé grimasy a nabírala vodu i bláto spodem.

Když jsme se dostali z nejhorších míst, kde se dalo chodit v obou směrech, už nepokrytě lilo. "Sakra dělej už něco s tím deštěm, pořád se prsíš, jak máš všude známý…" děla Kráska a zdála se být opravdu nazlobená za takovou schválnost. A - pravda - pršelo vydatně, takže i cesta obyčejná se za chvilku rozpohybovala bystřinami nové vody spěchající za svými kamarády do tiesňav a vodopádů. Leč - jak kdysi pěkně řekl Ludvík Vaculík ve svém televizním pořadu: "Na počasí nenadávej, protože dobré je každé." Snažím se tím řídit. V duchu jsem přemítal, co všechno jsme s těmahle botama zažili, a uvědomoval jsem si, že takhle jdeme spolu opravdu naposled. Snad ještě dojdeme zpátky do údolí, abych nemusel bosky. To by bol skutočný Paradajs! Ještě jsem si stihl všimnout, že Clint si opět odplivl svou kouzelnou slinu, takže po slabé hodince a půl lijáku jste stačili říct jen "jednadvacet", lusknout prstem a bylo po dešti. Remcající Kráska se začínala nějak zpožďovat za skupinou. "Manželka?" zeptal se se soustrastí v hlase Clinta kolemjdoucí Slovák. Clint nic neřekl, ale zamítavě zakroutil hlavou. "A teď zase hic! Úplně se mi zničí ten krojsant v batohu," byla Kráska aspoň slyšet, když už prozatím ne vidět.

Nad našimi hlavami zapískal nějaký dravec. "Co to bylo?" zajíkla se s hlavou vzhůru Kráska. A tehdy Clint poprvé za celou cestu promluvil. "To jsou supi, drahá," řekl s anglickým akcentem doktora Vlacha. "Podle pravidel přirozeného výběru zaútočí na nejslabšího jedince ze skupiny, což jsi bohužel ty." Dořekl, nahodil batoh a tempem horského vůdce odkráčel směrem k ruinám kartuziánského kláštera v osadě Kláštorisko. Do pištění "supů" se - stále slaběji a slaběji - ozývalo volání nebohé Krásky: "Počkaj ma, počkaj ma!!" (píšu výjimečně v původním znění, abyste nebyli okradeni o ten úderný rytmus jejích slov, který v českém překladu tolik nevyzní). Clint nepočkal. Ještě jsem ho viděl v údolí, jak - pohvizduje si vesele do kroku - sám kráčí směrem k autobusové zastávce. Výprava do tiesňavy Suché Biele zřejmě splnila svůj účel. Doufám, že ani supi nesmějí - stejně jako medvědi - o svátku Panny Márie útočit na člověka, přestože je to někdo takový jako Kráska.

Moje boty došly z posledních sil. Splnily svůj poslední úkol a budu na ně v dobrém vzpomínat. Zítra už nebude státní svátek, tak pro nějaké sjedu do obchodu ve městě. A procesí už nebude tak velké a medvědi a supi se nebudou muset držet zpátky.

Nedělní miniglosy č.29

13. září 2009 v 18:06 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Stále větší počet firem láká své zákazníky na koupi zboží, ke kterému klient dostane zdarma místo na seznamu osob, pro které je k dispozici lék proti prasečí chřipce. "Koupíte-li si dvacet balení našeho pracího prášku, dostanete místo na seznamu zdarma," říká jeden z prodejců. K nově zakoupenému automobilu bývají zdarma místa dokonce pro čtyřčlennou rodinu, u pětidvéřových modelů dokonce pro rodinu pětičlennou. "Původně jsme jako bonus ke svým výrobkům nabízeli zdarma pozemek na některém z měsíců Jupitera podle vlastního výběru, ale ta akce neměla velký úspěch. Zato teď prodeje utěšeně rostou a ani nepotřebujeme šrotovné."
------------------------
Sociální demokracie se opět pokusila zrušit plošně všechny zdravotnické poplatky, protože si to lidé podle průzkumů přejí. "Až tohoto cíle dosáhneme, obrátíme svou pozornost na zrušení daní, které jsou rovněž mezi lidmi celkem nepopulární," prohlásil jeden z hejtmanů, který se doposud cítil být odborníkem na zdravotní poplatky a teď se pomalu stává odborníkem na daňovou problematiku. "Rozhodli jsme se, že pro všechny, kteří budou v příštích volbách volit sociální demokracii, prosadíme úplné zrušení daní." Odpověď na otázku, kdo pak bude financovat český stát je podle něj jednoduchá: "Nač vymýšlet vymyšlené? Rozumně řízený cyklus znárodnění a následné privatizace může přinést trvalý a vydatný zdroj prostředků pro státní pokladnu."
----------------------
Italští představitelé jsou pobouřeni tím, že se Německo nijak oficiálně neomluvilo Itálii za porážku římských legií pod velením Publia Quintilia Vara v Teutoburském lese, od které v září uplynulo 2000 let. Německo odpovědělo vyhýbavě a navrhlo alespoň symbolické odškodnění všem přímým potomkům obětí masakru, pokud jednoznačně svou spřízněnost prokážou na základě analýzy DNA. Konzervativnější německé kruhy i tuto aktivitu odmítají, protože podle jejich přesvědčení mohou za každý masakr v jakémkoli lese Rusové. Všeobecně se soudí, že při příštím bilaterálním jednání Itálie od svých požadavků na omluvu ustoupí, pokud Německo uzná, že výsledek 0:0 ve fotbalovém zápase Německo - Itálie na mistrovství Evropy v roce 1996 byl nezasloužený, protože Itálie hrála lépe.
--------------------------------
Zatím není zcela jisté, zda České dráhy zavedou do Pendolina bezdrátový internet, jak původně slíbily. "Ano, vyhodnocujeme i konkurenční variantu," připustil mluvčí českých drah, ale nechce zatím druhou variantu nijak konkretizovat. "Varianta bezdrátového internetu je však stále pravděpodobnější, protože podle našich výpočtů by dráty musely být příliš dlouhé."
--------------------------------
Zajímavý pokus proběhl na Znojemsku. Skupina mladých výzkumníků zkoumala platnost rčení "Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá." Na výzkumu se podílelo šest set dobrovolných kopáčů, kteří vyhloubili více než 2000 jam. Výsledky jasně ukázaly, že procento těch, kteří spadli do vlastní jámy, bylo mnohem nižší, než těch, co spadli co jámy vykopané někým jiným. "Rozdíly jsou jasné a statisticky průkazné," řekl nám vedoucí výzkumného projektu. "Ukázalo se však, že poměrně velký počet lidí nespadl do žádné jámy, což bylo při počtu jam překvapivé. Proto by bylo přesnější upravit původní rčení na: Kdo jinému jámu kopá, nepadá většinou do žádné jámy." Stejný výzkumný tým se teď chystá vypravit do českých škol, aby ověřil platnost rčení: Kdo šetří, má za tři!


O sázkařské naději

9. září 2009 v 23:39 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Mladík postával u okénka sázkové kanceláře dvojnásob nervózní. Vůbec ho nezajímaly sázky, jak by se snad mohlo zdát. Ale moc ho zajímala slečna Marcelka, která za okénkem sázky od zdejších štamgastů přijímala. Navštívil ji dnes poprvé a zatímco jindy byl mile svůj, tady v cizím prostředí se cítil poněkud nesvůj. A ještě se zdálo, jako by existoval ještě nějaký druhý důvod jeho neklidu, co to ale je, nevěděla ani slečna Marcelka. Mladíka odhadla přesně, ostatně nebyl prvním mladíkem, který do sázkové kanceláře zavítal kvůli ní a ne kvůli sázkám, ale všichni zatím nakonec odešli. Sama nebyla ještě rozhodnuta, zda má být na takovou návštěvu před zákazníky pyšná anebo se má trochu stydět, protože se to prostě nehodí. Ale mladík dál postával, sám se k odchodu neměl a ticho narušované jen muchláním prohrávajících tiketů se nezdálo být vhodné rušit.

"Tak to zase nevyšlo," smutně konstatoval bělovlasý muž. Co prohraná sázka, to jeden bílý vlas. "A přitom stačilo tak málo," zašermoval tiketem před neviditelným auditoriem: "Místo dvaadvacítky pětadvacítka, místo třicítky čtyřicítka, a jinak to bylo podobné, vidíte, Marcelko? Měl jsem 16, 18 a 42 a vyšlo 17, 19 a 41, to už bylo skoro přesně." Nahlas si povzdechl: "A mohl jsem mít milióny!" Jako každou sobotu.
"Ještě by si z těch miliónů zblbnul!" ozval se holohlavý muž v ošuntělém baloňáku. "No řekni, co by si s nima dělal? Bydlet máš kde, ženu máš hodnou, jíst co, co by si eště chtěl?" Bělohlávek si znovu nahlas vzdychl, vytáhl z náprsní tašky pečlivě složený a nejspíš už dost starý papírek, kde měl přesný rozpis, co by se všemi těmi milióny dělal. Potichu si dlouhý seznam přečetl, rozhlédl se v pokušení některé pasáže nahlas ocitovat, ale pak jen mávnul rukou a papírek vrátil zpátky - viditelně spokojen, že je připravený na každou eventualitu. "Něco by se našlo," shrnul pro veřejnost.

"Chlapi, co ste tomu řikali? To je zase prasárna, co?" rozletěly se dveře a dovnitř se vehnal rozezlený muž s baseballovou čapkou. "Ale já to věděl, já jsem to přesně věděl, že je to koupený. Mafie mizerná!" Vždycky to takhle druhý den věděl. Jako počínající paranoik se bojácně rozhlédl, zda ho někdo nesleduje a ztišil hlas tak, že mu bylo sotva rozumět: "V tom sou velký peníze, můžete mi věřit, pánové, velký peníze."

Mladík se naklonil k okénku a tiše, aby kromě slečny Marcelky nikdo neslyšel, vyklopil i svůj druhý důvod dnešní návštěvy. Má do školy udělat malý průzkum, proč a jak lidi sázejí. Vybral si tohle téma dobrovolně, i když sázení nerozumí. To všechno řekl. Že si tohle téma vybral kvůli slečně Marcelce, to už neřekl. O takových věcech se nemluví, ale mlčí. Jen jestli - pomyslel si - bude slečna Marcelka jeho mlčení rozumět. "Šlo by to?" zeptal se polohlasem nakonec svého tichounkého švitoření.
"Co je šeptem, to je čertem," poznamenal Bělohlávek a věnoval svému tiketu poslední pohled, poslední rozloučení s představou miliónů. V hlavě mu běžela Chopinova melodie ze dne, kdy pohřbívali Brežněva. Slečna Marcelka pokrčila rameny. "Můžete to zkusit," špitla. Ale co potom s tím? Ne, tenhle mladík sám jen tak neodejde.

Za stolem nad nabídkou zápasů seděl vousáč středního věku s hlavou v dlaních a hleděl do prázdna. "Copak, pane Jiřička, už se od vás zase odstěhovala?" zeptal se muž v balónovém plášti. "No jo," přikývl pan Jiřička smutně. "Když vona mi poslední dobou vůbec nerozumí." Tahle poslední doba ledová trvala bezmála pětadvacet let a paní Jiřičková jako její létající obecné jmenovkyně pravidelně aspoň jednou ročně opouštěla domácí hnízdo a odlétala na jih k mamince do Budějic. "Však ona se vám zase vrátí," uklidňoval ho Baloňák. "Hmmm," udělal pan Jiřička neutrálně, takže nebylo jisté, jestli tento neoddiskutovatelný fakt bere za dobrou nebo špatnou zprávu.
"Když já bych potřeboval nějakou, která by měla spolu se mnou radost, když vyhraju a utěšila mě, když prohraju," posteskl si pan Jiřička a zkusil neúspěšně zavzpomínat, kdy naposled nepotřeboval utěšit.
"Moh byste zkusit klofnout Františku," zatrylkovala zpoza přepážky slečna Marcelka a mladík s blokem a tužkou v ruce jen zamžikal, jakou má Marcelka bohatou slovní zásobu. Františka byla jedinou ženou, která si přišla občas vsadit, jinak sem kromě Marcelky ženy zavítaly jen zřídka, většinou omylem (ve vedlejším vchodě sídlí docela pohledný notář) anebo se zeptat svého zadumaného protějšku, jestli mu to ještě bude trvat dlouho. Vládne tu obrácený přírodní řád.
"Ale Marcelko," zachmuřil se Bělohlav, "neponoukejte síly pekelné. Sázkař se sázkařkou, to je proti přírodě, to je něco jako krvesmilstvo, i když na to neexistuje žádný zákon." A pan Jiřička udělal zase něco jako "hmmm," protože ho až teď po tolika letech napadlo, že Františka je vlastně žena.

"Mohl bych se vás zeptat, proč sázíte?" kuňkl nesměle mladík směrem k Paranoikovi a zašilhal okem po Marcelce, aby viděl, jestli se na něj dívá.
"Já už vůbec nesázím! Ještě to tak! Chtějí nás všechny odrovnat. Normálně se podívají, na které zápasy je naloženo nejvíc peněz, a pak se to všechno domluví a podplatí. Vždycky, vždycky nás dostanou. Je to mafie! Mně to můžete věřit, jsou v tom velký, obrovský peníze!" Mladík zaváhal, protože na takovou odpověď neměl ve formuláři kolonku. Napíšu: Protože mi to dělá radost, rozhodl se mladík po krátkém zaváhání. To je, myslím, té skutečné odpovědi nejblíž.

"Vždycky když odjede, jde mi to sázení nějak líp," pokusil se pan Jiřička spatřit i nějaká pozitiva, která vyváží fakt, že mu na pár týdnů bude odepřeno teplo domova. Ostatně - tady je taky teplo. Slečna Marcelka za přepážkou napjatě sledovala, jestli po ní bude mladík pokukovat, a koketně si na prst natáčela proužek blond vlasů. Je to dobré. Sice si něco zapisuje do papíru, ale pokukuje.

"Na co nejradši sázíte?" zeptal se mladík muže v balónovém plášti a hlas mu zněl již o něco sebevědoměji.
"Nejradši sázím na jeden finskej fotbalovej tým, Kotkan se jmenuje," povídá pan Baloňák a když viděl údiv v mladíkových očích, dodal ještě: "protože to zní skoro jako potkan."
"Finsko dlouho odolávalo, dlouho," povídá zamyšleně Paranoik. "Ale ty mafiánský chapadla dosáhly už i tam. Třeba v minulým kole, vidíte to?... Taková tutovka to byla…. Jenom z nás dělají voly… gauneři prodejný…"
"To já dávám nejvíc na Chicágo v basketu," povídá už pookřátý pan Jiřička, poctivě vyslovující počáteční chá i následující cé. "Vloni, hajzlové, prohráli co mohli," zatvářil se při té vzpomínce spokojeně a vlídně.
Zaškrtané kolonky přibývaly mladíkovi ve formuláři jen velmi, velmi neochotně.

"Mladý muži, máte nějaké šťastné číslo?" zeptal se na oplátku Bělohlav. "Dvacet dva," odvětil mladík jako ve snách s očima zpíchnutýma do Marcelčiny hrudi. Na růžovém tričku se jí vzdouvala velká dvaadvacítka jako dvě velké labutě se zakřivenou šíjí chystající se právě
vzlétnout. Jako by někdo našeptával odpověď. "Dvaadvacet, dvaadvacet," zadumaně opakoval Bělohlav. Hned ho napadla románová Hlava XXII, zatímco mladíka upoutala zcela jiná část těla. "Stejně zase vyjde pětadvacítka," pomyslel si, ale vyslyšel mladíkovu radu. Co kdyby díky této radě konečně vyhrál své vytoužené milióny? Třeba dvaadvacet.

Cinknul zvoneček na dveřích a vešla Františka. Dnes poprvé se panu Jiřičkovi zdálo, že je to vlastně docela pohledná žena. Chvilku očima hledala přehled výsledků a pan Jiřička vyskočil, až převrhl židli, aby jí ho mohl donést. Je dnes nějaký vstřícný, blesklo hlavou Františce. Že ona se od něj zase odstěhovala žena?

Až teď si mladík všiml papíru připíchnutého za jediný roh na nástěnku. "U nás má každý naději," pravil oběšený papír! Mladík si zaškrtnul další kolonku ve formuláři, podíval se pyšně na svou práci a celý poznámkový blok hodil do koše přetékajícího nevyhrávajícími tikety.
"Nevsadíte si, když už tady jste?" píplo okénko. Mladík jako v transu vybral náhodně dvaadvacet fotbalových zápasů a rozhodl se je vsadit za dvacku. Pan Jiřička mohl na nově objevené Františce oči nechat a vysvětlovat jí, kolik ho stál vloni nečekaný výpadek Chicága. Muž znalý mafiánských praktik prohlížel včerejší výsledky a u každého druhého z nich udělal výsměšné: "Chmmm!" a někdy "To jsem si myslel!" Bělohlav usilovně vymýšlel, jak si přivodit další sněhobílý vlas a zdálo se, že holohlavému muži v baloňáku jeho bezvlasí závidí. A slečna Marcelka udělala při přeťukávání mladíkova divokého tiketu do počítače několikrát úplně schválně chybu, aby toho nesmělce
pozdržela u okénka o něco déle. "S manipulačním poplatkem to dělá dvaadvacet korun." Jenom náhoda.

Je koneckonců docela milý, pomyslela si, když - s náhle červeně žhnoucí tváří - hledal po kapsách zbývající dvě koruny. Proč by měli mít naději jen štamgasti, že?

O chřipkové Noemově arše

8. září 2009 v 23:52 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Jako obyčejně mne mile překvapilo, že nad životy nás, prostých lidí, někdo bdí a myslí to s námi dobře. Lépe řečeno, myslí to dobře s některými z nás, protože sérum proti prasečí alias mexické chřipce pro všechny prostě nevystačí. Je tedy třeba zvolit správný algoritmus výběru těch pravých, kteří jsou hodni přežití, aby na nich bylo možné postavit nově se utvářející civilizaci. Ti ostatní, mohlo by se zdát z novinových titulků, jsou prakticky odsouzeni k smrti.

Dobře, vezměme v úvahu tuto hollywoodskou interpretaci a dobře sledujme, co se bude dít. Je pravda, že z nedostatku jiných vražedných pandemií musíme vzít zavděk touto, i když se zdá, že tato nevěsta není ani tak krásná ani tak chytrá a ani tak bohatá, jak by si ji novináři přáli mít. Samozřejmě by se líp psalo o celosvětové epidemii černé smrti původem ze 14.století, o novém neznámém smrtícím viru měnícím lidi na mimozemšťany nebo by aspoň zase mohl někomu prchnout z laboratoře antrax, jen aby bylo o čem psát. Daly by se počítat oběti a znázorňovat je ve sloupcových grafech, nejlépe v porovnání s nějakou starší menší pandemií, aby ta dnešní nevypadala plytce. Daly by se donekonečna odhadovat skutečné příčiny (na USA a CIA by jistě nezůstala nit suchá) a čtenáři - kdyby nic jiného - aspoň k smrti vyděšení virtuální realitou, by částečně hynuli na srdeční příhody a částečně vlastní domněle vysvobozující rukou. A o tom by se zase dalo psát, protože jde o razantní nárůst počtu sebevražd ve srovnání s rokem 1946 a lid má přece svaté právo na informace.

Pomiňme tuto zanedbatelnou skutečnost a berme aktuální pandemické tance na našem dvorku jako ukázku, jak by vše mohlo probíhat, kdyby opravdu jednou došlo k nejhoršímu. Diskutuje se, zda důležitější pro zachování rodu jsou lékaři či hasiči, vojáci či politici, tedy ti, kteří budou pomáhat a chránit (jejda, na jakoupak nezbytnou složku jsem to jen zapomněl a díky krásnému sloganu si na ni teď zase vzpomněl?) no a taky samozřejmě vést. Mohli bychom si položit otázku, komu budou pomáhat a koho budou vést, když prohrávající v této mexické ruletě prostě zaniknou. Takové téma může jednou zpracovat sci-fi žánr, jisté je, že ve státě složeném především z vojáků a politiků může být docela legrace, kterou jistě hasiči ocení, a kdyby je z toho neukrotitelného smíchu rozbolelo břicho, lékaři jim ochotně pomohou.

Abych byl upřímný, docela by mne zajímalo, zda obživne dávná schopnost českých lidí sehnat nakonec vše, co není nikde k sehnání. Možná se pak ukáže, že stát sice sehnal jen půl miliónu vakcín, ale očkovaní jsou skoro všichni. Očekávám, že v některých východnějších oblastech státu dají obyvatelé přednost osvědčené tradiční vypálené medicíně (upozornění pro předčasně jásající členy Pirátské strany: myslím tím vypálený alkohol, nikoli data). Po takových zkušenostech by ale snadno mohlo dojít k tomu, že stát nebude objednávat nic a jen občanům s náležitou pompou a naléhavostí oznámí, že se něčeho nedostává. Pak už bude jen spoléhat na vynalézavost svých oveček a jejich podnikatelského ducha. Ministr financí si bude mnout ruce, jak na to v době krize krásně vyzrál, tím spíš, že mezi čtyři ministry, které se jeví jako nezbytné v krizové situaci národu zachovat, se ministr financí nekvalifikoval, takže se na to stejně může vykašlat.

A já vzkazuji těm, kteří na seznamu vyvolených pracují kdesi v přítmí kancelářských prostor, že kdyby náhodou vytáhli z osudí (vida, až v této souvislosti si uvědomuji, že vlastně osudí s osudem asi bude mít něco společného) moje jméno, rád se té pocty vzdám ve prospěch jednoho vylosovaného novináře. Vždyť kdo jiný by v nově vzniklé civilizaci jako první rozvířil otázku, zda při přípravě seznamů vyvolených nedocházelo k nepravostem a zveřejní pikantní fotografie z plavby tou archou (nebo jachtou?) Noemovou nové doby. Vždyť i noví lidé v nové zemi budou jistě dychtiví po kvalitních informacích.

Až nová Noemova archa vypluje vstříc světlé budoucnosti, nejspíš u toho tedy nebudu a vrásek mi při tom pomyšlení věru nepřibývá. Jen, prosím, zkontrolujte, že se mezi vybrané protlačil Noe. Kdoví, jak by to s vaší lodičkou dopadlo, kdyby se ke kormidlu zase natlačili ti, kteří jsou ochotni za jakéhokoli Noa kdykoli zaskočit.


Nedělní miniglosy č.28

6. září 2009 v 18:05 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Ústavní soud většinou hlasů rozhodl, že volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR se již uskutečnily. Podle rozhodnutí ústavních soudců se volby odehrály o víkendu 1.- 2.srpna 2009. "Ústavní soud učinil zásadní rozhodnutí," konstatovali soudci na tiskové konferenci. "Na politických stranách je už teď jen to, aby se dohodly, jaké byly na začátku srpna volební výsledky." Nejkritičtější vůči rozhodnutí je strana TOP 09, která v době voleb ještě neexistovala. Nejlépe přijali ortel překvapivě komunisté, kteří prohlásili, že ať je rozhodnutí jakékoli, ústava je pro ně svatá, zejména ta z roku 1960.
------------------------
K zajímavému diplomatickému tahu se uchýlili představitelé Českomoravského a Slovenského fotbalového svazu, kteří vyhlásili vytvoření společného koaličního týmu pro mistrovství světa v roce 2010. Díky tomuto kroku se body dosud získané českou i slovenskou reprezentací v kvalifikačních zápasech sčítají, takže si nově vzniklý československý tým s přehledem zajistil účast na vrcholné akci. Jediným sporným bodem je, zda bude v televizi zápasy staronového týmu komentovat navržený nestor televizních reportérů, Karol Polák. Kapitán fotbalistů Petr Čech namítá, že je Polák Slovák. Ani slovenská strana hrající na nacionalistickou notu není nadšena tím, že byl navržen Polák, na druhou stranu uznává, že je to pořád lepší, než kdyby byl Polák Maďar.
----------------------
České aerolinie se rozhodly vyrovnat svou ztrátu prodejem všech svých letadel. Pro přebytečné piloty připravuje speciální rekvalifikační program, takže by měli najít uplatnění ve formuli 1. "Toto rozhodnutí managementu je naprosto v souladu s ekonomickou realitou, je zcela čisté a průhledné," řekl tisku generální ředitel ČSA. Na dotaz, nejsou-li problémy aerolinek nakažlivé, a nemohou se tak dostat do problémů i další hospodářské sektory, odpověděl uklidňujícím ujištěním: "Myjeme si ruce." Na důkaz jeho slov došlo k přejmenování firmy na České aerolilie, takže největším favoritem pro druhou fázi privatizace podniku se rázem stal dosud neprávem opomíjený Český svaz zahrádkářů.
--------------------------------
Ani na druhý pokus vláda nevybrala dodavatele počasí pro Českou republiku na rok 2010. Výsledek druhého kola - tedy vítězství majetkově neprůhledné firmy 1.česká meteorologická s.r.o. totiž okamžitě napadli neúspěšní zahraniční uchazeči. Podle stížnosti je zřejmé, že vítězná firma nebude schopna dodat počasí ve slíbené kvalitě a za slíbenou nízkou cenu, a jestli ano, jistě to bude jedině na úkor počasí v rozvojových zemích. Pokud však nebude výběrové řízení dotaženo rychle do úspěšného konce, hrozí, že od 1.ledna příštího roku nebude v České republice žádné počasí, a meteorologové tak budou zcela bez práce.
--------------------------------
Ministerstvo vnitra dokončilo po posledních problémech s imigranty napjatě očekávanou pravidelnou zprávu o stavu migrace v České republice. Vrcholní politici, kteří již měli možnost se se zprávou seznámit, jsou ale šokováni. Celý materiál je totiž letos věnován výhradně migraci tažného ptactva. "Větší pozornost doporučujeme věnovat tahu bernešek a labutí, ale bude asi těžké nabourat lobbing čápa černého, který byl zatím při studiu migrace protežován," řekl nám autor studie. Experti jsou toho názoru, že za aktuální podobou závažného dokumentu stojí snaha některých pracovníků ministerstva dostat se do New Yorku a pracovat pro nově jmenovaného ředitele tamější České národní budovy, Petra Fejka.

Ludvík Vaculík - Český snář

4. září 2009 v 23:50 | Petr Vápeník |  Knihy
Každý se asi někdy pokoušel aspoň chvíli si psát deník. I já, několikrát, vždy se stejně rychlým neúspěchem. Nejen, že mi to nikdy dlouho nevydrželo, ale pokud vydrželo, číst se nedalo. Deník - aby byl ke čtení nejen laskavým okem autorovým, ale i očima těch ostatních, potřebuje řemeslo, pravidelnost, kázeň. A taky jazyk a mít aspoň trochu co říct. No a Ludvík Vaculík má ode všeho požehnaně, proto se zrodil tento opus o životě v normalizačním bezčasí.

Český snář popisuje den za dnem autenticky a s maximální otevřeností běh života autorova i jeho přátel, známých, příbuzných a spolupracovníků, ano - i lásek. Tak jak vše přicházelo, autor píše. Někdy z vnitřního donucení, tehdy, kdy se v něm vše vzpíralo psát nebo aspoň psát pravdu (kázeň, ale i odvaha a nevelké ohledy hraničící možná občas až s bezcitností - ale jak nepropadat bezcitnosti v bezcitné době?), jindy z vnitřní nezbytnosti. Autor nijak nešetří ani sebe ani své blízké a zanechává tak ve své knize nejen odraz svého specifického světa v jednotvárně šedém husákovském prostředí, ale i mimořádně plastický obraz disentu. Nebojí se soudit, mít názor, mít i nemít rád. Uchoval tak pro budoucnost barvitý popis prostředí, ve kterém napřed byli všichni zosobněním malých českých ďáblů a později po roce 1989 byli naopak někteří z nich "mramorizováni".

Autor nezastírá osobní selhání, avantýry, on ví, že ublíží, ale vnímá to jako ublížení dočasné, které je v zájmu Celku, Díla, Knihy, Výpovědi, Poselství. Poselství komu? Kdo je schopen tuto knihu číst i ve 21.století? Pochopí ji vůbec ti, kteří tu dobu aspoň kouskem své vnímající osobnosti nezažili? Myslím, že ano. Ti, co budou chtít, co budou otevření vnímat, budou žasnout nad tou divnou dobou a divným životem v ní. Budou žasnout nad sveřepostí a tvrdošíjností lidí redigujících a rozmnožujících pod hrozbou vězení rozličné texty "jen" proto, aby slovo, které si to zaslouží, mohlo svobodně, i když jen v omezeném nákladu existovat, rozněcovat, nasírat, prostě nenechávat v klidu, protože klid a pokoj tvoří s totalitní mocí příliš silný koktejl.

"Mám sklon nadřízené a vedoucí, dokonce i vládu, respektovat, zvlášť když uvážím, jací jsou lidi a jak zoufalý úkol je dobře vést. Teprve špatná zkušenost staví mne do odporu, který jsem ochoten opustit při každém zlepšení shora. Není jiné míry správnosti věcí, než člověkův pocit, svědomitá zkušenost a trocha odhadu o možnostech."

Proč vlastně snář? Prvoplánově proto, že v některých dnech přichází na pořad dne i popis výrazných snů, snů, které si nijak nezadají s absurditou skutečnosti. Sny se do skutečnosti prolínají stejně jako skutečnost do snů, občas v toku textu není snadné pochopit, co ještě je sen a co už realita a ani to není tak důležité. Textu to dodává na zajímavosti a bohatosti, na své si přijde i čtenář hloubavec, který si libuje v symbolech a náznacích. V druhém plánu se celým textem prolíná sen o tom, jak by věci měly být uspořádané, často pouze tušený kýžený směr.

Před čtenářem tu defilují malé příběhy, vyvíjejí se vztahy, vedou se polemiky, občas (ale jen zřídka) se mluví i přímo o hlavním nepříteli a jeho metodách. Řeší se otázka emigrace (je správné emigrovat - tedy utéct nebo zde v oběti a se silami podlomenými zůstat?), hovoří se o víře a vyhlídkách na lepší příští. Nebo aspoň na nějaké příští.

"Důsledný odpor proti bezpráví udělá z člověka psance z povolání. Na nic jiného totiž nezbude energie a čas. Mezi tresty má co dělat, aby sehnal na chleba a otop. Nakonec mu život přitočí do náruče i takovou družku: s ní pak má děti, jež se učí dělit lidi na fízly v civilu a v uniformě, přátelé a věci a místa mají krycí názvy, klid, pořádek a kázeň jsou podezřelé, a když tato mládež doroste do činného věku, bude mít ještě představu, jaký to původní normální stav společnosti má být bojem obnoven? Bojím se za ty mladé lidi jejich pozdější trpkosti: až se ukáže, že příští obroda vzejde nikoli z odstrčenců od vzdělání a práce, nýbrž od těch, kteří dostali možnost studovat, pak pracovat a nakonec dozrát ke správným rozhodnutím."

Přestože deník pokrývá cca + rok na přelomu let 1979 a 1980, nejde o text poplatný době, ale o knihu nadčasovou. Proto se dále vydávají nová vydání - nejen pro historiky jako studijní materiál o divné době, ale i pro ty, co jen prostě chtějí číst o tom, jací jsme, protože lidé jsou uvnitř pořád stejní, jen v nich třeba okolnosti povzbuzují jiné rysy. I když jde o deník, kniha je v pravém smyslu slova románem, epickou řekou se zkušeným a přesto stále hledajícím a pochybujícím průvodcem.

Myslím, že se k Českému snáři ještě v budoucnu vrátím. Třeba ve věku autora?

O mlčenlivém vyprávění z cest

4. září 2009 v 0:21 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Kamarád se na mne zpoza stolu a skrze cigaretový dým dívá trochu zaskočeně. Když jsem odjížděl, měl jsem plná ústa řečí a sršel jsem vtipem. A teď… Škoda mluvit! Sedím, mlčím, usrkávám dvanáctku a tvářím se, jako by to byl citrónový koncentrát. Přitom je dobrá, říkají znalci, ke kterým rozhodně nepatřím. Očima těkám po stěnách útulné hospůdky a chytám se vystavených nesmyslně zkombinovaných věcí (co mají asi společného dřevěný trakař, banjo s potrhanými strunami, malovaný vějíř a zrezlý kafemlejnek?) přikurtovaných ke stěnám s úkolem navodit domáckou atmosféru, chytám se jich jak mohutný tonoucí nevelkého stébla. "Hele, malovaný vějíř!" řeknu šedivým hlasem objevnou větu, nahlas polknu a zase mlčím.

"No, ještě jsi mi vlastně neřekl, cos v tom Finsku všechno zažil, co se ti tam nejvíc líbilo. Víš, nějakou zajímavost," řekl mi kamarád toho večera už počtvrté. A já zkusil počtvrté navázat, jenže než jsem stihnul dokončit větu, dokončil ji on za mne: "Jo, ty myslíš toho japonského bubeníka, co nejdřív bubnoval, pak s váma běžel maratón a pak zase bubnoval!" nadšeně dořekl kamarád. "Jo," pronesl jsem rezignovaně. Toho přesně myslím. Jenže jsem to už všechno napsal na svůj blog, kamarád si mé zápisky z války ugrofinské poctivě a několikrát přečetl a já teď nemám, co bych ještě dodal navrch. Vlastně už jsem mu všechno povyprávěl, i když jsme se dobrého půl roku neviděli.

Co tam s ním provedli? pomyslel si kamarád a zpytavě si mne měřil. Že by ho tak strhal ten běh? Říká se, že je to pro organismus rána. Ale taková? A že by to fungovalo ještě skoro po třech týdnech? Jestli jo, nemůže na tom běhání být nic zdravého! Otřel si horkem i rozpaky zpocené čelo.
"Horko, viď," zkusil jsem se znovu chytit. "To v Helsinkách…" Kamarád mávl rukou: "Vím, vím! Přece jak vám tam potom tolik pršelo! A foukal vichr od moře. To jsem na tebe moc myslel." Opravdu bylo nezvyklé horko a i když jsem vydatně svlažoval citrónovým pivem, nebylo to moc platné a v krku jsem měl Kalahari.

Zjistil jsem dokonce, že kamarád ví o tom, co jsem zažil ve Finsku, víc než já sám. Když jsem zkusil něco říct, opravoval mne podle mých vlastních zápisků, což je děsné . "Toho irského chlápka si potkal až na pětatřicátém kilometru a ne na dvaatřicátém," ohradil se kamarád jako dítě, kterému v jeho oblíbené pohádce na dobrou noc změníte slovosled. Přitakal jsem. Chtěl jsem použít jeden ze svých oblíbených bonmotů, kterými normálně zdárně rozrážím ledy trapnosti. Na poslední chvíli jsem se stihl upamatovat na to, že jsem stejný bonmot použil taky ve své reportáži, snad omylem dokonce dvakrát. Znovu jsem tedy upadl do Macochy mlčení, ze které se nám navzdory několika krátkodechým pokusům nepodařilo vyprostit až do zavíračky. Připadal jsem si jako ten zrezlý kafemlejnek přišpendlený ke zdi.

Nejsouvislejším rozhovorem toho večera tak bylo naše rozloučení. Bylo vřelejší než jindy, jako bychom se oba víc těšili domů. "A čepici jsi měl bílou a ne modrou," podotkl perfekcionisticky kamarád ještě na odchodnou, "nepleť to." Jak jen jsem mohl zapomenout! Nejradši bych se naložil do dřevěného trakaře a odvezl se sám na skládku za město..
"Moc rád jsem tě zase viděl," dodal ještě kamarád. "Přece jen, tak osobní zážitky se nejlíp sdělí zase osobně, co?" poplácal mne po rameni. "A až někam pojedeš příště, určitě o tom zase něco napiš!"

S ne zcela souhlasným zamumláním jsem taky vykročil do tmy. Chtěl jsem ještě říct hostinskému "na shledanou," ale mám mlhavý pocit, že jsem už stejný pozdrav ve své finské reportáži taky použil. Ufff! Po šesti dvanáctkách jsem docela rád, když mi na cestu svítí měsíc v úplňku.

Opakování může být matkou moudrosti, jen když z něj nezblbnete.

O fasádismu

2. září 2009 v 0:05 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Ten člověk se mi docela pozdával. Mluvil jako kniha, měl příjemné vystupování a upřímný pohled. Skoro bych se u něj nechal pojistit. Ale známý mi na obědě řekl: "Tomu nemůžeš věřit, to je jen taková fasáda. Prostě umí vypadat." Přišlo mi to líto.

Pak jsem jel tramvají kolem místa, kde dříve stával památkově chráněný starý dům. Dům již řadu let nezdobil, jak bylo jeho zvykem za první republiky, ale nedalo se říct, že by šlo o úplnou ruinu. Proto jsem byl rád, když dům obemklo pevné lešení; když jsem jezdil kolem, říkával jsem mu:"Za chvíli budeš zase chlapík a zase budeš ozdobou města." A po nějaké době jsem zjistil, že z celého domu zbyla jenom přední stěna, ta je prý památkově chráněná nejvíc, svázaná řetězem kovového lešení, aby nemohla upadnout ani utéct. Vše ostatní zmizelo, bylo rozebráno, rozbořeno, naloženo a odvezeno. Zbyla jen kulisa jako ve falešném filmařském městečku z falešného Divokého západu, kulisa, do které žďuchnete prstem a ona se zakymácí. Kulisa starého domu chvíli rozpačitě postávala osamocená, necudně odhalená a spoutaná, ale netrvalo dlouho a zezadu na ni připlácli nové železobetonové tělo, fasádu k němu přimontovali a dům se zdá být zase tak krásný, jak býval. Jen s drobnou chybičkou - není to on.
Už není elegantní, prostě už tak jen umí vypadat. I to mi přišlo líto.

Když jsem byl na vojně, byl jsem několikrát nucen vyzvednout si v Praze své opilé spolubojovníky, které odchytla na nádraží obávaná vojenská hlídka. Depozitářem takto odchycených vojenských antilop byla kasárna na náměstí Republiky. Když na stejné náměstí přijdete teď, vypadá naprosto nádherně, opraveně, kasárna jsou na svém místě, zdá se. Omyl! Zůstala fasáda a pamětní deska upozorňující, že se zde odehrávaly významné historické děje. A k tomu všemu je přilepena velkolepá prodejná katedrála konzumu. Jak asi fasáda nesla tuto transplantaci svého těla? Co si o své nové identitě myslí? "Fasády nemyslí," řekne architekt - fasádista a stavitel přičinlivě kýve. Možná mají dokonce pravdu a fasády o svém údělu opravdu nepřemýšlejí, protože jinak by musely seschnout až k uchřadnutí, čímž by se obnažilo moderní tělo architektonického kyborga, které vůbec nejde dohromady se starodávnou krásou povrchu. Ale kůže nesesychá, ale zdobí, protože umí vypadat. I to je mi líto, ale když už jsem tu, aspoň si dojdu nakoupit.

"Zachránili jsme památku!" ryčí bezmocní ochránci architektonických vdov a sirotků, aby zahnali stále tlustší kůží (nápadně připomínající hroší) přitlumené výčitky svědomí. Houbeles! Nemáme většinou (a zřídkavé výjimky jsou čestným a obdivuhodným potvrzením nevábného pravidla) ani dost síly, abychom památku skutečně ochránili, ani dost odvahy, abychom si přiznali, že její čas prostě vypršel a v živém organismu města bude stát něco jiného, něco, co se nestydí za střih svého kabátu jen proto, že takový tu není zvykem. Zatím si pro nové stavby vypůjčujeme stařičké kabáty ve fundusech a ve starožitných cetkařstvích a přesvědčujeme turisty, že ten kluk s empétrojkou, co má kabát na sobě, k nám skutečně spadl přímo z dávných časů. A turisti řeknou: šén, manifik a grejt a jdou zas o dům se starou fasádou dál.

Vila Boženka, kolem které chodím do práce, se právě rekonstruuje přesně podle pravidel, které jsem v minulém odstavci vyslovil: Nikdo se za nic nestydí, ostatně jde o soukromý dům a nikomu cizímu do jeho rekonstrukce nic není. Fasáda je už z poloviny oklepána a z uvolněného vnitřku vyhřezávají ostře řezané hrany nových vnitřností s lomenými skleněnými brýlemi. Část původního nápisu BOŽENKA ještě odolává jako Moravané na Bílé hoře, ale další a další kulky prohrané bitvy nacházejí v řadách obránců svůj cíl. Nápis je otloukám odzadu, a když dům míjím, ve štítě svítí výkřik BOŽE s jednou přiléhající nožičkou bývalého N, která nápadně připomíná vykřičník. A mně je - jako obyčejně - i té staré fasády a toho starého jména dávné múzy trochu líto a říkám si, že někdy i na tom hnusném fasádismu možná něco je.