Ludvík Vaculík - Český snář

4. září 2009 v 23:50 | Petr Vápeník |  Knihy
Každý se asi někdy pokoušel aspoň chvíli si psát deník. I já, několikrát, vždy se stejně rychlým neúspěchem. Nejen, že mi to nikdy dlouho nevydrželo, ale pokud vydrželo, číst se nedalo. Deník - aby byl ke čtení nejen laskavým okem autorovým, ale i očima těch ostatních, potřebuje řemeslo, pravidelnost, kázeň. A taky jazyk a mít aspoň trochu co říct. No a Ludvík Vaculík má ode všeho požehnaně, proto se zrodil tento opus o životě v normalizačním bezčasí.

Český snář popisuje den za dnem autenticky a s maximální otevřeností běh života autorova i jeho přátel, známých, příbuzných a spolupracovníků, ano - i lásek. Tak jak vše přicházelo, autor píše. Někdy z vnitřního donucení, tehdy, kdy se v něm vše vzpíralo psát nebo aspoň psát pravdu (kázeň, ale i odvaha a nevelké ohledy hraničící možná občas až s bezcitností - ale jak nepropadat bezcitnosti v bezcitné době?), jindy z vnitřní nezbytnosti. Autor nijak nešetří ani sebe ani své blízké a zanechává tak ve své knize nejen odraz svého specifického světa v jednotvárně šedém husákovském prostředí, ale i mimořádně plastický obraz disentu. Nebojí se soudit, mít názor, mít i nemít rád. Uchoval tak pro budoucnost barvitý popis prostředí, ve kterém napřed byli všichni zosobněním malých českých ďáblů a později po roce 1989 byli naopak někteří z nich "mramorizováni".

Autor nezastírá osobní selhání, avantýry, on ví, že ublíží, ale vnímá to jako ublížení dočasné, které je v zájmu Celku, Díla, Knihy, Výpovědi, Poselství. Poselství komu? Kdo je schopen tuto knihu číst i ve 21.století? Pochopí ji vůbec ti, kteří tu dobu aspoň kouskem své vnímající osobnosti nezažili? Myslím, že ano. Ti, co budou chtít, co budou otevření vnímat, budou žasnout nad tou divnou dobou a divným životem v ní. Budou žasnout nad sveřepostí a tvrdošíjností lidí redigujících a rozmnožujících pod hrozbou vězení rozličné texty "jen" proto, aby slovo, které si to zaslouží, mohlo svobodně, i když jen v omezeném nákladu existovat, rozněcovat, nasírat, prostě nenechávat v klidu, protože klid a pokoj tvoří s totalitní mocí příliš silný koktejl.

"Mám sklon nadřízené a vedoucí, dokonce i vládu, respektovat, zvlášť když uvážím, jací jsou lidi a jak zoufalý úkol je dobře vést. Teprve špatná zkušenost staví mne do odporu, který jsem ochoten opustit při každém zlepšení shora. Není jiné míry správnosti věcí, než člověkův pocit, svědomitá zkušenost a trocha odhadu o možnostech."

Proč vlastně snář? Prvoplánově proto, že v některých dnech přichází na pořad dne i popis výrazných snů, snů, které si nijak nezadají s absurditou skutečnosti. Sny se do skutečnosti prolínají stejně jako skutečnost do snů, občas v toku textu není snadné pochopit, co ještě je sen a co už realita a ani to není tak důležité. Textu to dodává na zajímavosti a bohatosti, na své si přijde i čtenář hloubavec, který si libuje v symbolech a náznacích. V druhém plánu se celým textem prolíná sen o tom, jak by věci měly být uspořádané, často pouze tušený kýžený směr.

Před čtenářem tu defilují malé příběhy, vyvíjejí se vztahy, vedou se polemiky, občas (ale jen zřídka) se mluví i přímo o hlavním nepříteli a jeho metodách. Řeší se otázka emigrace (je správné emigrovat - tedy utéct nebo zde v oběti a se silami podlomenými zůstat?), hovoří se o víře a vyhlídkách na lepší příští. Nebo aspoň na nějaké příští.

"Důsledný odpor proti bezpráví udělá z člověka psance z povolání. Na nic jiného totiž nezbude energie a čas. Mezi tresty má co dělat, aby sehnal na chleba a otop. Nakonec mu život přitočí do náruče i takovou družku: s ní pak má děti, jež se učí dělit lidi na fízly v civilu a v uniformě, přátelé a věci a místa mají krycí názvy, klid, pořádek a kázeň jsou podezřelé, a když tato mládež doroste do činného věku, bude mít ještě představu, jaký to původní normální stav společnosti má být bojem obnoven? Bojím se za ty mladé lidi jejich pozdější trpkosti: až se ukáže, že příští obroda vzejde nikoli z odstrčenců od vzdělání a práce, nýbrž od těch, kteří dostali možnost studovat, pak pracovat a nakonec dozrát ke správným rozhodnutím."

Přestože deník pokrývá cca + rok na přelomu let 1979 a 1980, nejde o text poplatný době, ale o knihu nadčasovou. Proto se dále vydávají nová vydání - nejen pro historiky jako studijní materiál o divné době, ale i pro ty, co jen prostě chtějí číst o tom, jací jsme, protože lidé jsou uvnitř pořád stejní, jen v nich třeba okolnosti povzbuzují jiné rysy. I když jde o deník, kniha je v pravém smyslu slova románem, epickou řekou se zkušeným a přesto stále hledajícím a pochybujícím průvodcem.

Myslím, že se k Českému snáři ještě v budoucnu vrátím. Třeba ve věku autora?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pětišmidra pětišmidra | 5. září 2009 v 0:24 | Reagovat

Zamýšlíš se nad tím, jestli se najdou tací,co pochopí,aniž tu dobu zažili. Obávám se,že literaturu tohoto typu,a potažmo vůbec,jakoukoliv knihu a s ní spojenou četbu,budou v budoucnu provozovat opravdu jen ti pamětníci. Dnešní mladí žijí už v jiném světě,a kostlivce ze skříně nikdo dobrovolně netahá.Ostatně ani já jsem neměla ráda tzv povinnou a politicky motivovanou   četbu,což byly většinou z pohledu pamětníků knihy poučné. V tomhle se mládí opakuje každogeneračnš,ovšem v době,která skýtá mnohem zajímavější podněty,které generace psavců neměla,jen málokterý junior touží hloubat v pavučinách.
To je bohužel realita ;-)

2 pětišmidra pětišmidra | 5. září 2009 v 0:29 | Reagovat

Je to vyjádření k tvému zamyšlení o čtenáři, nikoli hodnocení díla
Knihu jsem ani já nečetla,takže ani nelze

3 čerf čerf | 5. září 2009 v 8:34 | Reagovat

Souhlasím, to je realita. Rok 1980 a třicetiletá válka nejsou pro mladé daleko od sebe. A asi je to dobře. Mimochodem - můj odpor vůči jakékoli povinné četbě byl v mládí absolutní a byla to pro mne tenkrát otázka "cti". No a dodneška to doháním a mají ze mě v knihovně srandu, protože do třinácté komnaty s ošahanou povinnou literaturou chodí jen podmračení školáci a já :-).

4 pětišmidra pětišmidra | 5. září 2009 v 19:18 | Reagovat

A jak daleko máš od něho..? ;-)

5 pětišmidra pětišmidra | 5. září 2009 v 23:03 | Reagovat

Myslím tím toho podmračeného školáka :)

6 čerf čerf | 6. září 2009 v 1:05 | Reagovat

Velmi daleko. Jsem pravým opakem podmračeného školáka: Usměvavý poškolák :-). Před nedávnem jsme měli historicky první sraz základních poškoláků po 27 letech. Pozoruhodný zážitek.

7 pětišmidra pětišmidra | 6. září 2009 v 2:37 | Reagovat

Hmm...Ještě,že matematika není můj koníček ;-)

8 čerf čerf | 6. září 2009 v 14:27 | Reagovat

To není matematika, to jsou počty :-) Ale když připustím, že Einstein nekecal, je to stejně všechno relativní.

9 pětišmidra pětišmidra | 6. září 2009 v 22:49 | Reagovat

Myslím,že jsem stejně chtěla vědět spíš
subjektivní pocity,než objektivní údaje :)

10 čerf čerf | 6. září 2009 v 23:12 | Reagovat

Subjektivní pocity jsou bezvýhradně báječné, až na drobné výjimky bezbřehého negativismu, přičemž výjimky nepřesahují 50% :-).

11 Franco Franco | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 9:04 | Reagovat

Docela jsem o tom četl a souhlasím s tebou....

12 Matt Matt | E-mail | Web | 24. ledna 2012 v 12:54 | Reagovat

Jo jo , moje řeč

13 Michal Michal | E-mail | Web | 7. března 2012 v 9:12 | Reagovat

very good:-)

14 Michaela Michaela | E-mail | Web | 20. dubna 2015 v 14:37 | Reagovat

Lépe, než je tento článek, bych knihu zhodnotit nedokázala. Naprosto souhlasím. A i když mi je 19 let, jakýmsi způsobem mě tato knížka zaujala. Jediný problém možná vnímám v tom, že jsem se leckde dokázala v knize i ztratit, ale věřím, že až se za několik let k Českému snáři vrátím (a že se chci vrátit), tak ho budu vnímat zase úplně jinak a možná i lépe. :

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama