O mokrém ráji a kouzelné slině

15. září 2009 v 21:08 | Petr Vápeník |  Reportáže
"A to pudeme pořád takhle do kopce?" zeptala se rozmazleně Kráska. Asi pětadvacet, zuřivě černé vlasy a hovorila po slovensky, ale v zájmu snazší komunikace se svými čtenáři a z důvodu své slabší písemné slovenčiny přepisuji její slova do češtiny. Jejím protějškem byl muž tak asi v mém věku, tedy řekněme zkušenější. Zdálo se mi, že dnešní cesta do tiesňavy Slovenského rája byla pro něj jakousi zkouškou, od které si hodně sliboval. Hop neb trop. Mimochodem, na první otázku neodpověděl, asi myslel, že jde o žert. Kaňonem se bude stoupat asi 450 výškových metrů.

Překvapilo mne, kolik lidí se dere po ránu do zdejší rezervace. Po ránu které bylo všude krásně jasné, jen v lesích zdejších hor bylo vše v mlze. Zalesněné kopečky vyzařovaly do okolí mlhu, jako bychom vstupovali do deštného pralesa krátce po dešti. Má být přece už po sezóně, byl jsem připraven na poustevnickou samotu a teď to vypadá, jako kdyby bylo kdysi a kolem byly Rysy. Vypadá to jako procesí k panence. No jo, procesí! Až teď mi dochází, že je 15.září a to mají Slováci volno, protože je svátek jejich patronky, Sedmibolestnej Panny Márie. Dnes by tedy měl být v lese od medvědů klid, určitě už ráno vyrazili na omšu, a kdyby se mne chystali sežrat právě dneska, byl by to jistě smrtelný hřích a oni by se pak nedostali do medvědího nebe. Několik lidí jde v protisměru, i když se to nesmí. Zatím to ještě nechápu.

"Ták, a teď jsem šlápla do vody, to se na to můžu…" nedořekla Kráska, ale všichni kolem tušili. Její bělostné kecky se barevně k bílým kamenům v korytě potoka Suché Belé docela hodily, materiál, ze kterého byly vyrobené, však vodě odolával jen s nechutí a aby se neřeklo. A korytem se půjde pořád, až nahoru. Její partner si odplivl jako Clint Eastwood v kovbojce a opět neřekl nic. To je pane hloupost - chodit v takových sportovně designových botičkách do tiesňavy, kde se bude skákat po kamenech, klouzat na mokrých kládách položených v potoce, lézt po dřevěných i kovových žebřících, kde budeme ručkovat po řetězech, budeme se sprchovat v proudu vodopádů a kde voda bude naší rodnou sestrou (je ženského rodu) a bláto naším bratrem (i když není rodu mužského). Po pár metrech už její botičky nejsou tak bělostné a tuším, že v nich má pocit, jako když běžec na 3 km překážek kecne pořádně do vodního příkopu. Ještěže moje boty jsou právě takové, jaké mají do takových terénů být! Roháč, Vysoká Tatra, Krkonoš, Šumavo i Pyrenej, tam všude byly tyhle boty se mnou, věrné a spolehlivé.

"Mně je horko, prosím tě dělej s tím něco," řeklo to stvoření a mělo pravdu. Šlo se pořád do kopce, sice jsme se brouzdali v potoce, ale mlhy se rozfoukaly a slunce si mezi mraky a skrze koruny vzrostlých jehličnanů prorazilo cestu až k nám. Však ještě oficiálně je astronomické léto, tak co se divíš, babo? Clint si opět jen odplivl a opět neřekl nic. Podívám se na svou pravou botu a s hrůzou zjišťuju, že se kus odchlípnul, táhnu ho za sebou jako nevěsta nepodařenou vlečku nebo embéčko uzemňovací ocásek. Nakouknu pod odchlípeninu a kouká na mne díra do sluje obývané mým pravým chodidlem.

Mám jednu špatnou vlastnost. Tedy přesněji řečeno, mám spoustu špatných vlastností, ale tuhle odhalím, zatímco ty ostatní ještě zatluču. Nerad pořizuju věci "dopředu", tedy dokud ještě ty staré fungují. Kdyby všichni byli takoví, HDP by se plazil pěkně při zemi jako ekonomická užovka. Dokud lednička lední, pračka pere (nebo aspoň nešpiní), oblek nebo boty se dají nosit, na obrazovce televize jde ještě rozeznat aspoň jedna barva, není třeba kupovat věc novou. Jo, informuju se, dívám se, co kde mají, ale nekoupím! Pevné boty do terénu už jsem taky obhlížel dlouho, měli jich ale hodně a to bych si musel vybírat, radši to odložíme, vždyť v těch starých se ještě dá. Zvažuju, jestli to neotočit, místa budou podle průvodců exponovaná a svršek mé boty zatím před ostatními dovedně kamufluje, že jdu prakticky v žabkách. Ale když už jsem tady… Odpadlý kus boty nekompromisně odřezávám, díru jsem nucen ponechat, protože odřezat nejde.

"Mně je mokro…" plačtivě si stěžuje Kráska, ale musí šlapat dál, protože místa jsou vskutku exponovaná a na kolmém kovovém žebříku se nemůžete jen tak najednou otočit nebo zůstat viset. Je tu procesí! Její Clint si ani pořádně odplivnout nemůže, protože pod ním šplhají další tři lidi. Konečně kousek místa pro případný truc, ten ale pohotově obsazuji já se stativem (ostatní zírají, který bloud je ochotný vláčet se na takové cestě se stativem), protože okolní vodopády jsou prostě nádherné a bez fotky by to nebylo ono. Kráska musí šlapat dál. Ale Clintův kouzelný plivanec (Word mi to stále opravuje na "Slintův", což tentokrát docela drží kontext) asi zabral, protože slunce se uraženě stáhlo za mraky jak Žižka za vozovou hradbu a od studené sprchy vodopádů syrově táhne. Jó v Praze, tam jsem si mohl vybrat z desítek bot do terénu, ale to já ne, já si je holt pojedu koupit zítra do Spišské Nové Vsi a budu doufat, že budou mít aspoň jedny. Paradox výběru! Začíná pršet.

Prší čím dál víc, což nám zatím tolik nevadí, protože ve stěně u vodopádu nevíme, co prší ze skály, co stříká od vodopádu a co je destilka z nebe. Čas od času se někdo smekne a přidřepne nebo přiklekne do vody, jedna starší paní v protisměru dopadla na kamenech dokonce až do lehu, ale jako zázrakem se jí nic nestalo a mohla pokračovat. Je vidět, že došla až ke kolmým žebříkům a tam se otočila. Teď už lidi v protisměru chápu. Zkusili to, pohlédli do očí trocnovskému vojevůdci za vozovou hradbou a usoudili, že ho pro dnešek raději nechají vyhrát. Moje pravá bota zatím dělala na ostatní poutníky veselé grimasy a nabírala vodu i bláto spodem.

Když jsme se dostali z nejhorších míst, kde se dalo chodit v obou směrech, už nepokrytě lilo. "Sakra dělej už něco s tím deštěm, pořád se prsíš, jak máš všude známý…" děla Kráska a zdála se být opravdu nazlobená za takovou schválnost. A - pravda - pršelo vydatně, takže i cesta obyčejná se za chvilku rozpohybovala bystřinami nové vody spěchající za svými kamarády do tiesňav a vodopádů. Leč - jak kdysi pěkně řekl Ludvík Vaculík ve svém televizním pořadu: "Na počasí nenadávej, protože dobré je každé." Snažím se tím řídit. V duchu jsem přemítal, co všechno jsme s těmahle botama zažili, a uvědomoval jsem si, že takhle jdeme spolu opravdu naposled. Snad ještě dojdeme zpátky do údolí, abych nemusel bosky. To by bol skutočný Paradajs! Ještě jsem si stihl všimnout, že Clint si opět odplivl svou kouzelnou slinu, takže po slabé hodince a půl lijáku jste stačili říct jen "jednadvacet", lusknout prstem a bylo po dešti. Remcající Kráska se začínala nějak zpožďovat za skupinou. "Manželka?" zeptal se se soustrastí v hlase Clinta kolemjdoucí Slovák. Clint nic neřekl, ale zamítavě zakroutil hlavou. "A teď zase hic! Úplně se mi zničí ten krojsant v batohu," byla Kráska aspoň slyšet, když už prozatím ne vidět.

Nad našimi hlavami zapískal nějaký dravec. "Co to bylo?" zajíkla se s hlavou vzhůru Kráska. A tehdy Clint poprvé za celou cestu promluvil. "To jsou supi, drahá," řekl s anglickým akcentem doktora Vlacha. "Podle pravidel přirozeného výběru zaútočí na nejslabšího jedince ze skupiny, což jsi bohužel ty." Dořekl, nahodil batoh a tempem horského vůdce odkráčel směrem k ruinám kartuziánského kláštera v osadě Kláštorisko. Do pištění "supů" se - stále slaběji a slaběji - ozývalo volání nebohé Krásky: "Počkaj ma, počkaj ma!!" (píšu výjimečně v původním znění, abyste nebyli okradeni o ten úderný rytmus jejích slov, který v českém překladu tolik nevyzní). Clint nepočkal. Ještě jsem ho viděl v údolí, jak - pohvizduje si vesele do kroku - sám kráčí směrem k autobusové zastávce. Výprava do tiesňavy Suché Biele zřejmě splnila svůj účel. Doufám, že ani supi nesmějí - stejně jako medvědi - o svátku Panny Márie útočit na člověka, přestože je to někdo takový jako Kráska.

Moje boty došly z posledních sil. Splnily svůj poslední úkol a budu na ně v dobrém vzpomínat. Zítra už nebude státní svátek, tak pro nějaké sjedu do obchodu ve městě. A procesí už nebude tak velké a medvědi a supi se nebudou muset držet zpátky.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pětišmidra pětišmidra | 16. září 2009 v 1:31 | Reagovat

Ve městě o procesí,supy a medvědy jistě taky nouze nebude. Takže stativ sebou,Jánošíku ;-)
Podle situace se dá s úspěchem použít i alternativně ;-)

2 pětišmidra pětišmidra | 16. září 2009 v 1:41 | Reagovat

I tak je ale logičtější do hor vláčet stativ,než Paris Hilton
I když- ta by se v případě napadení divou zvěří taky dala použít alternativně :)

3 čerf čerf | 16. září 2009 v 7:35 | Reagovat

Stativ jsem mohl v horách nezištně půjčit jakémusi polskému páru, který se chtěl vyfotit u vodopádu a nestačilo mu na to světlo. S Paris H. bych si to netroufnul, protože by mne v údolí mohla dohnat jak Paris, tak polský pár. K slzám :-).

4 pětišmidra pětišmidra | 16. září 2009 v 12:16 | Reagovat

Clint si troufl,a i když permanentně a se skřípěním zubů pouze uplivoval,téměř až k dehydrataci organismu,podezřívám ho zcela oprávněně,že si ty supy objednal ;-)

5 čerf čerf | 17. září 2009 v 0:16 | Reagovat

Jen jestli si troufli supi. Já být supem, uletím do Alp.

6 pětišmidra pětišmidra | 23. září 2009 v 23:14 | Reagovat

No,ono supům jde stejně většinou jen o maso.

7 pětišmidra pětišmidra | 23. září 2009 v 23:17 | Reagovat

A myslím,že ten pán to měl asi nastavený tak nějak taky

8 čerf čerf | 25. září 2009 v 15:28 | Reagovat

No, na vegetariána nevypadal :-)

9 š š | Web | 19. dubna 2011 v 16:34 | Reagovat

Clint vypadá na mlčenlivého sympaťáka, který když promluví, tak to stojí za to :) Ale obdivuji, že jsi v oněch "žabkách" došel :)

10 Vendy Vendy | Web | 7. června 2012 v 11:53 | Reagovat

Ten závěr mi připadal jak vystřihnutý z Vodáckého průvodce aneb Proč bychom se netopili...
Dobrá historka, na takové se nejčastěji vzpomíná. Paradox okamžiku, v ten moment ti to nepřipadá jako skvěle užitý čas, ale po nějaké době na tyhle povedeně-nepovedené výlety vzpomínáme nejraději.
Kráska mě rozesmála. Clint-Slint taky.
A co se týká nakupování věcí, asi jsme na tom podobně. Taky nemám ledničku do zásoby a automatku nechávám prát, dokud může - nemám potřebu předčasně kupovat nové přístroje a výrobky, dokud staré fachčí.
Nehledě k okolnostem, že starší kousky mají trochu delší výdrž a dnes nevím, jestli by to nebyla investice pouze dvouletá.

11 pavel pavel | Web | 8. června 2012 v 10:39 | Reagovat

Mně je ta Ktáska sympatická. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama