Říjen 2009

O bludičkách

31. října 2009 v 13:34 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Potkal jsem ve městě bludičku. Zpočátku mi to bylo trochu divné, protože jsem žil v bludném přesvědčení, že bludičky jsou jen barevná světélka, které je možné potkat jedině v hlubokém lese, poblíž neméně hlubokých močálů, do nichž lesní přeludy lákají naivní kolemjdoucí. Ještě si maximálně umím představit bludičky na internetu, kde najít vhodný močál je určitě snazší než ve volné přírodě. Ale bludička přímo v centru velkoměsta?

"Nenech se vysmát," povídá mi bludička. "Žijeme přece ve 21.století!"
Nějak si nemůžu na tu blackjackovskou číslovku zvyknout v souvislosti s během času.
"Dneska na světýlko už nikoho nenalákáš, jedině snad nějakého akademika na dovolené, který si myslí, že na výzkumu bludných světýlek udělá vědeckou kariéru. Moje teta jednoho takovýho dostala, ale musela ho vrátit do normálního života, protože ta jeho zvídavost nebyla k vydržení. Z pohádkovýho světa byl vykulenej a na všecko se pořád ptal." I mne napadla spousta zvídavých otázek, ale po takovém úvodu jsem se trošku bál zeptat.

A přitom jde o jedinečnou příležitost: Umělce, politika, topmodelku nebo nositele Nobelovy ceny můžete potkat každou chvíli. Na celebritu (i když často ještě nepříliš známou) narazíte doslova na každém rohu. Ale na bludičku? Co asi dnes taková moderní bludička dělá? Ještě se na ni nesmí pískat? (To by asi v Řecku rázem měli muži problém). Ještě platí, že nad člověkem nemá bludička žádnou moc, když má (tedy onen člověk) košili naruby? Co asi bludička z Václaváku jí? Klobásu u stánku? A co si dnešní bludička prozpěvuje v koupelně? Písně větru nebo Linkin Park? Ale zkuste projevit zvídavost a máte utrum: Roztrpčená bludička vás nejspíš šupem vrátí do normálního života. Jako teta.

Skoro bych ji nerozeznal od normální krásné ženy.
"Dneska se to už snadno zamění," přiznala. "Neškolené oko nepozná rozdíl."
Co asi může pomoct při identifikaci? Tělesná teplota? Rozměry a barva klobouku jako u hub? Počet nebo tvar zubů? Jedině DNA? Nebo snad ani to ne? Pozorovala mne se zájmem, ale podezřívavě. Jako kdyby správně tušila, že pod napohled nenucenou slupkou víří celá řada otázek. Vykulenej z pohádkovýho světa! Až bude příležitost, zeptám se, jestli na rozeznávání bludiček neexistuje nějaký kurs pro začátečníky.

Pozval jsem ji domů na večeři a neodmítla. Nepohrdla ani mírně krvavým steakem.
"Bludičky už se dneska neživí pavoučími sítěmi, měsíčním svitem ani kůrou stromů," uklidnila mne, protože jsem se trochu bál o jabloně na zahradě. Jen pro větší pocit bezpečí jsem zkusil podle dostupné literatury na svou ochranu rozhodit kolem bludičky chlebové drobky.
"Máš tu dost čurbes, reagovala pohotově a poprávu." Co naplat! I když zatím literatura víceméně selhala, musím se spolehnout aspoň na to, že pokud se chová pocestný k bludičkám slušně, ukážou mu prý správnou cestu.

Zatím to vypadá, že jsem si dnes výjimečně neoblékl košili naruby. A co víc - mám z toho dokonce docela příjemný pocit.

O tuctu svátečních obrazů

28. října 2009 v 23:07 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Státní svátek, malý český (tedy původně československý) Den nezávislosti (ocení především čeští zaměstnanci rakouských společností). Den volna, neděle uprostřed týdne. Čím je vhodné takový den oslavit? Snad něčím aspoň trochu mimořádným, určitě ne jen desetikilometrovým ranním výběhem podél Berounky. Rybáři na obou březích řeky hodlají oslavovat vsedě celodenním pohledem na neporušenou vodní hladinu, pejskaři se zase hromadí na psím cvičišti, nedá se tudy skoro proběhnout, kolik je tu lidí a psů. Zajícova smrt!

A tak se rozhoduji zajet se podívat na výstavu díla Josefa Čapka. Není asi méně vhodný den, pokud bažíte po klidu a nemáte rádi dav. Ale poté, co jsem zažil loňský nával ve vídeňské Albertině na malbách van Gogha, kde jste v první místnosti (pokud jste se tedy do ní vůbec probojovali) vstoupili do řeky z lidských těl, která vás unášela bez ohledu na vaše záměry a preference slalomem mezi obrazy občas a celkem náhodně vystupujícími z proudu, si myslím, že i když je den volna, a v jízdárně Pražského hradu tak bude nabito, určitě to nebude až taková povodeň jako ta vídeňská. A nebyla. Od vystavených děl - a některých opravdu nádherných - kolem poledního dělila zájemce jen asi desetiminutová fronta u pokladny.

Našel jsem si svůj tucet obrazů, které mne zaujaly nejvíc. Proč zrovna ty? Ví nejspíš jen Vševědoucí a lidé s rentgenovýma očima.

  1. Mladá žena (1915): Fascinován strávil jsem před obrazem snad čtvrthodinu, k tomu mne žádný další z tuctu ani mimo něj nepřiměl. Pyramida ženy v růžovočerveném tónu, jedna tvář se pýří, druhá je bledničková. A kolem hlavy - svatozář? Žlutobílá aura přecházející do hnědého pozadí. Tvář a přece maska. Až později jsem zjistil, že obraz je na vstupence i na plakátu, ale vypadalo to jako zcela jiný obraz s jinými barvami a bez života. Ale život pro vstupenku netřeba. Měl bych začít šetřit, kdyby soukromý vlastník hodlal někdy obraz na aukci zpeněžit. Když si dám pro tento účel denně pětikorunu stranou, za nějakých deset tisíc let bych mohl mít naspořeno. Budu ovšem muset vyvolat ducha umělcova bratra a vyzvědět na něm recept starého Makropula.
  2. Hlava s napoleonským kloboukem (1915): Barevná válka nebo divadlo? Ostré rysy, ostré barvy, ostré hrany barev. Pravé obočí vypadá jak válečné vyznamenání vhodné pro dnešní řádový den. Klobouk má tvar Řípu. Ze spektra chybí zelená, nahrazena šedou, jinak vše k dispozici. Válka je blázen!
  3. Děvče v růžových šatech (1916): …a s modrým kloboučkem. Opěradlo židle jako by vytvářelo dívce andělská křídla. Brada do špičky kontrastuje s měkkými oblouky klobouku. A růžová hruď je tak mile posunutá… Jsou to jen moje oči, které posouvají, nebo jim vše podsouvá štětec autora? Skoro sto let je té dívce a nějak ne a ne zestárnout! No nedejte za ni z lásky 12 milionů!
  4. Nevěstka s konvalinkami (1917): Mnohonásobně zakroucené S, měla by tu být výstražná dopravní značka se zatočeným hadem. Dvojitá zatáčka, esíčka. Okrouhlá tvář, linie ňader i vpadlých očí a za tím vším opona? Závoj? V něžně tvarované dlani křehké (i jedovaté) konvalinky. A ze srdce už zbývá jen srdéčko-šperk na šatech. Chladná kovová ozdoba nebo ještě tluče?
  5. Koupel nohou (1921): Rozbitá a přece celistvá postava, kaleidoskop ženy, jejíž nohy se ztrácejí v bílém umyvadle. K lavóru pěkně ladí ručník s iniciálami JČ. Neuvěřitelně působivé a všechny barvy hřejí, voda je zřejmě horká.
  6. Dva otrhaní (1924): Jako dvojčata: Postavy i obličeje stejné, jak na nich stejně nezáleží, stejné hučky na hlavách, jen v barvě klobouků a hadrů je rozdíl. Stejné rysy neexistujících tváří. Prázdné velké ruce, schopné pracovat i škrtit.
  7. Koupání (1928): Poznávám všechny tři: Major, Abbé, i mistr plovárenský. Sami kulatí ve tváři i na těle dělají kulaté vlny ve svém mokrém vesmíru.
  8. Dva kluci s míčem: Červený a modrý kluk na nasvíceném pozadí barevného domku. Míč, ptáček, letadlo. Pohyb, dovádění. Chuť. Potřebují kluci víc? Plot, který budou jednou muset překonat. Okolo děti, děti, děti, stokrát jinak. Naděje? Touha? Mír a dětské hry.
  9. Děvčata na kopci: Zaměnitelné tváře, rozlišující oblečení a gesta. Kosočtverce šátků s kulatými prázdnými středy obličejů. Člověk je velký, hora malá.
  10. Třetí procházka (1935): Obrovské slunce vyplňující celou oblohu. Co jsme bez něho? Žena a dítě kráčejí k chaloupce po neviditelné cestě. Jestli slunce spadne, obloze se uleví, ale z nás ani z naší cesty nezbyde nic.
  11. Myslivci pod stromem (1937): Strom s Pannou Marií přechází skrze své větve v oblohu. Myslivci odpočívají, psi jsou ve střehu. Bude to stačit na to, co zanedlouho přijde? To se nám to pěkně ptá, když už známe odpověď!
  12. Rybář (1938): Klenuté barevné nebe shlížející se na hladině rybníka. Malé stavení se dvěma stromy při levém okraji. Snad žádné šplouchnutí ryby nenaruší tu barevnou harmonii!
Kromě mého tuctu mnohé další: Ženy s rukama složenýma ve tvaru písmen W i X, se zvednutýma rukama (ve tvaru zmrzliny), hlavy všech tvarů a deformací i sedící žena složená z kosočtverců, co ty na to všechno, starý dobrý Freude? Osobně vnímám jako předěl rok 1921. Do té doby se mi moc líbí skoro vše, pak už jen vybírám. Přicházejí stále další a další lidé, i když venku se začíná pomalu stmívat. Josef Čapek přitahuje okolní můry a turisty svým světlem jako magnet, aspoň v dnešním svátečním dni.

Kousek odtud se chystá vyznamenávání. Pro některé vyznamenané životní vyvrcholení, pro jiné epizoda. Lustry ve slavnostních sálech se rozsvěcují a jejich světlo padá okny do Jeleního příkopu; dnes to ještě jde, ale za pár dní se Jelení příkop na zimu uzavře a světlo bude muset padat jinam. Dnes se při předávání řádů a medailí za zásluhy budou všichni přítomní tvářit a chovat vznešeně; je přece svátek. Zítra už zase budeme všichni v práci, tak se těšte!

Na Antona Špelce se zase nedostalo. "Nevadí," říká smířeně ostrostřelec. "Hlavně že Karel se dočkal," usměje se a poručí si liguére.

Pravda vítězí?

27. října 2009 v 22:54 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Čas trhnul oponou
a poodhalil pravdu:
Nahou,
s očima skromně sklopenýma
a s tikem v koutku úst.

Necuda! Zvolal dav.
Jak je ošklivá a křivá!
A jak se skromnou dělá!
A koutek úst jí tiká
jak pekelný stroj.

To my jsme síla smělá
a jasnozřivá!
Jsme v právu:
ZABME JI!
Půjde to snadno:
Nemá zbroj
a neutíká.

Pak sám tajně
každý z toho davu
plačky klade květy
na její hrob.

Nedělní miniglosy č.35

25. října 2009 v 14:35 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Nejmenovaný místopředseda ODS ohlásil, že na příštím kongresu strany může za určitých podmínek kandidovat na předsedu ODS. Podmínkou je, aby delegáti volebního-nevolebního kongresu přijeli-nepřijeli na jednání oblečeni-neoblečeni a měli s sebou dar-nedar. Za těchto podmínek je místopředseda ochoten kandidovat, opadá-li ovšem do té doby listí z dubu.
--------------------------------
Podle mluvčího svazu včelařů je přechodný nedostatek kvalitního medu na českém trhu způsoben především nedávnou návštěvou amerického viceprezidenta, který za svá jednání v Praze vykázal enormní spotřebu medu na mazání kolem úst českých představitelů. "Výhodou je, že jde výhradně o med od našich výrobců, což podpoří produkci českých včelařů. Drobnou nevýhodou je, že jsme všechen med poskytli americké straně jako státní dar, takže výdělek nebude velký."
--------------------------------
Pražský Dopravní podnik oznámil, že má v plánu do pražského metra vrátit turnikety. "Cílem je jednoznačně snížit počet černých pasažérů," prohlásil podnikový mluvčí. Jeho nešikovné prohlášení však některá občanská sdružení okamžitě napadla jako rasistické. Za prohlášením o černých pasažérech prý stojí jako šedá eminence zdejší bílá většina.
--------------------------------
Za nedostatek štěstí v posledních prohraných arbitrážích českého státu stojí podle názoru odborníků především nedostatek kominíků. "V Praze poslední dobou na kominíka nenarazíte a už vůbec ne v okolí státních úřadů a letiště, kde se naši vyjednavači především pohybují. Není pak divu, že v arbitrážních řízeních nemáme dostatek štěstí," řekl nám dobře informovaný zdroj. "Měli bychom začít s celonárodní debatou na téma, které povolání kominíky jako nositele štěstí nahradí. Osobně bych preferoval správce počítačových sítí, protože jejich počet utěšeně roste, otázkou ovšem zůstává, jak je v davu lidí poznat, abychom se za knoflík nechytali zbytečně."
--------------------------------
Podle exprezidenta Václava Havla je problémem současné politiky především fakt, že vysoké politické funkce zastávají padesátníci. Ministerstvo financí v této souvislosti konstatovalo, že stažení padesátníků z oběhu bylo správným krokem, a připomíná, že padesátníky je až do roku 2014 možné vyměnit na všech pobočkách ČNB.

Ernest Hemingway: Stařec a moře

25. října 2009 v 0:49 | Petr Vápeník |  Knihy
Psát o novele Ernesta Hemingwaye Stařec a moře může připomínat nošení sov do Athén. Protože si ale ze své návštěvy Athén pamatuji, že stále ještě je tam o dost více lidí než sov, myslím, že se do nich ještě pár sov vejde.

Mám ale psát o tom, že je to příběh starého kubánského rybáře, kterého postupně opouští síly života? Mám psát o tom, že ani se svým přítelem a pomocníkem, mladým chlapcem, nemá stařec poslední dobou štěstí na úlovek? Mám psát o tom, kolik dní již nedokázal chytit rybu a jaké jsou atributy jeho lidské bídy? Mám psát o tom, že přes všechny útrapy dokáže stařec Santiago nerezignovat a žít svůj úděl s přirozenou důstojností? Anebo o tom, jak to celé na mne zapůsobilo? Poslední sova bude možná vzácnější anebo aspoň o něco menší, takže se do Athén ještě v pohodě vmáčkne.

Když jsem rozečetl první stránky, na kterých se začíná odvíjet vztah starce a chlapce, párkrát se mi i v tak nepoetickém prostředí jako je ranní vlak opotily oči. Ne lacinou lítostí a romantikou, ale krásou a upřímností, nehranou ušlechtilostí toho vztahu symbolizující přirozený koloběh života. Rybář naučil chlapce být rybářem. Ale je teď ještě on sám rybářem, když nedokáže ulovit rybu? A v jeho snech už nefigurují lidé, ani chlapec, ani nebožka manželka, jejíž fotografii musel sundat ze stěny, aby se necítil osaměle. Nezdá se mu ani o rybách, o skvělých úlovcích minulosti ani o těch vytoužených pro budoucnost. Zdá se mu jen o lvech na africkém pobřeží, kde byl kdysi jako chlapec.

Když se pak stařec - osamocen na volném moři - spojil v jeden organismus s největší rybou svého života, četl jsem stránky v hluboké úctě před moudrostí takových obyčejných lidí. Takových, kteří sami žijí v úctě k tomu, co je obklopuje, co je živí. Kolik takových lidí tady u nás žije (odhlédněme od toho, že tu není moře a že v lese nebo na pískovišti za barákem na sedmisetkilového marlina nenarazíte)? A kolik z těch, kteří si to o sobě myslí, takovými doopravdy je?

Je to veliká ryba a já ji musím udolat, myslel si…. Kdybych byl na jejím místě, vynaložil bych teď všechnu sílu a vrhl bych se vpřed, až by něco prasklo. Ale ryby bohudíky nemají tolik rozumu jako my, kdo je zabíjíme, i když jsou ušlechtilejší a silnější.

Když stařec dva dny a dvě noci rozmlouval se svou rybou, ale taky se svou poraněnou rukou, sám se sebou, s hvězdami, bylo mi jako ostřílenému čtenáři jasné, že tohle nemůže dopadnout podle hollywoodského schématu, kdy stařec rybu uloví, zapíše se s ní do Guinessovy knihy rekordů, nakrmí jejím masem celé předměstí Havany a ze vzácného rybího oleje vyrobí pro sebe i pro ostatní elixír mládí. Přemůže tedy ryba starce a on utone ve svém milovaném moři pod hvězdným příkrovem?

Je dobře, že se nemusíme snažit zabíjet slunce a měsíc a hvězdy. Stačí, že žijeme na moři a zabíjíme své věrné bratry.

Nedařilo se mi přestat číst; tak strhujícím způsobem je novela napsaná, byť stařec je vlastně jediným hercem v tomto nízkonákladovém divadelním kuse, ryba mlčí a svou nepolevující energií táhne člun i s hercem kdovíkam. A já jsem pravdivostí příběhu tak pohlcený, že zcela vážně fandím zároveň starci a zároveň rybě, aby je oba zachránil nějaký zásah z nebe, i když vím, že tak to ve světě nechodí - tím spíš ne v tom již skoro ztraceném, tvrdém a přesto čímsi idylickém světě Hemingwayových kubánských rybářů.

Kniha mi nedala pokoj, dokud jsem ji nepřečetl, dokud jsem v hrůze z té nadarmo vykonané rybářské práce nedělal v metru hlasité "kšššc" na dotěrné žraloky, kteří nakonec ulovenou majestátní rybu rozchvátí, naplňujíce tak realistické úsloví o koze, která zmizela, a vlku, který zůstal o hladu. A co víc, kniha mi nedala pokoj ani pak, dokud jsem jejích šedesát stránek nepřečetl ještě jednou, abych už se nemusel zabývat dějem, ale tím, co je vlastně všechno v knize napsáno. A pak ještě jednou, abych si přečetl aspoň část toho, co v knize napsáno není.

A když jsem tak potřetí vyprovodil unaveného starce na břeh do jeho chatrče, kde spočinul přikrytý novinami, po svém životním zápase s rybou, došlo mi, že ta ryba byl vlastně celý starcův těžký život, se kterým se poctivě pral, aby nakonec dokázal důstojně prohrát, jako se dříve dokázal důstojně postavit ke svým dílčím vítězstvím. Protože i prohra umí být vítězstvím a výhry porážkou na hlavu, Pyrrhos by mohl vyprávět, kdyby mohl.

I po takovém zápase se člověku může zdát o lvech.

O kýblování

22. října 2009 v 22:04 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Občas slýchávám z netrpělivých úst pozoruhodnou větu určenou původcům různých zdržení: "To ti to trvalo, než ses vykýbloval!" Inu, přemýšlel jsem, kde se to krásné úsloví vzalo a čím si svou roli v něm tak užitečná nádoba, jakou je kýbl, zasloužila. Bez známostí v Ústavu pro jazyk český jsem ale v široširém prostoru soudobé češtiny poněkud tápal. Nejednou jsem měl ale pocit, že už už přihořívá a já se porozumění začínám přibližovat.

Přihořívalo například v srpnu roku 2002: Líný potok poblíž našeho domu tehdy vyhrál v meteorologické loterii maršálskou hůl a v euforii náhle nabytého sebevědomí se proměnil v Amazonku, ze zahrady udělal bazén s hloubkou i protiproudem, obklopil dům divokým veletokem a prohlédl si nadšeně i interiéry. I když veletok posléze odkvačil do nížin, návštěva po něm zůstala líně uvelebená v některých prostorách domu, neschopná samostatného pohybu jako opilec po nočním tahu. I vzali jsme tehdy všechny dostupné kýble a nezvaného hosta jsme po několika dnech z domu vykýblovali. Nechtělo se mu do podmračeného dne, bránil se, jak to šlo, zdržoval, ale proti našemu úsilí vyzbrojenému kýbly nakonec nic nezmohl. Inspiroval se snad autor úsloví takto?

Přihořívalo i kdysi, když jsem viděl vyvrcholení sporu dvou stavebních dělníků, kteří - nemohouce se domluvit svými jazyky - řešili svůj spor fyzickým kontaktem. Neměli ale po ruce žádných zbraní kromě svých ochranných přileb a kýblů se zbytky malty, pustili se tedy do sebe jak starověcí gladiátoři, v jedné ruce kýbl jako zbraň a v druhé přilbici jako ochranný štít. Kýblovali se takto asi deset minut, načež dominantní samec zvítězil a jeho neúspěšný vyzyvatel - vykýblován, s naprasklou přilbou a s maltou v rozseknutém obočí opustil zahanbeně bojiště, aby mohl v dohře čestného boje svému sokovi aspoň v zákulisí rozšlapat hodinky. Během deseti minut bylo ale po všem, žádné velké zdržování, tak odtud nám inspirace pro úsloví asi nekyne.

Onehdy jsem v jakési obskurní divácké soutěži měl možnost před několika tisíci diváky házet tenisovým míčkem na pyramidu vystavěnou z plastových kýblů, přičemž každý kýbl obsahoval dvousetkorunovou bankovku. "Kolik kýblů srazíš," povídá mi moderátor, "tolik dvoustovek dostaneš". Stručné a pochopitelné, jako jiné úsloví, které nás učí, kolikrát můžeme být lidmi, budeme-li se pilně učit cizím jazykům (i když ve volbách, kupodivu, mají i polygloti pořád jen ten samý jeden hlas). Vykýbloval jsem si takto tehdy čtrnáct stovek, ale i když se může zpětně zdát, že přihořívalo, nakonec jsem uznal, že ani tato akce nebyla do té míry pomalá a rozvážná, aby mohla být pro naše úsloví vzorem.

Není to tak dávno, co se ve vestibulu pražského hlavního nádraží objevil první kýbl. Přestože byl na dlažbě, pilně při tom pracoval a zachytával s nasazením vlastního těla jakousi kapalinu odkapávající ze stropu, snad vodu, netroufal jsem si to vyzkoušet. Kýbl zářil oranžovou plastovou novotou, do potemnělého interiéru se sice na pohled moc nehodil, ale takto se do interiéru nádraží nehodí ani většina cestujících a taky s tím žádný vrchní drážní estetik nic nedělá, tak proč diskriminovat nevinný kýbl. Odkapávající kapaliny postupně přibývalo a s rostoucím objemem "odkapu" rostl i počet přistavených kýblů. A drážní estetik řádil: Dva nové oranžové, jeden nový temně fialový, šest starých modrých, jeden bezbarvý oprýskaný. Tři kovové, které podle svého vrásčitého tvaru prošly spoustou soubojů, v nichž na stavbách potvrzují svůj status dominantní samci. Cestující se každé ráno účastní slalomového závodu mezi kýbly. Když uklouznete a upadnete, můžete si dokonce zblízka u kýble přečíst drobný nápis: "Pozor, kluzký povrch!" A všude kolem kapající voda, kohouty a ze zdi vyhřezlé potrubí a kabely. Někudy tudy musel procházet americký režisér Terry Gilliam, když ho napadl námět filmu BRASIL.

Kýblů na nádraží stále přibývá; kdoví, jakou bezkontaktní technikou se množí. Potravy mají dost, přes zimu nemrznou a nemají, zdá se, přirozené nepřátele. Nejspíš nám bude trvat ještě dost dlouho, než se tyhle exempláře podaří z prostoru rekonstruovaného nádraží vykýblovat!

Když jsem mezi kýbly kličkoval dnes ráno, ucítil jsem ve vzduchu pach spáleniny, neklamnou známku, že konečně přestalo přihořívat a začalo někde hořet.

O lidské teplokrevnosti

20. října 2009 v 23:16 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Jsou některé evoluční výdobytky, které se nám mohou zdát jako samozřejmost, ale měli bychom si jejich význam uvědomovat a oceňovat. Vždy, když se na podzim láme teplo v zimu, uvědomuji si, že k nim určitě patří naše teplokrevnost. Asi hloupý nápad, uznávám, ale zkuste si představit člověka jako živočicha studenokrevného. Přes léto mu vše jde báječně od ruky, je plný energie a je nezadržitelný v pohybu. A pak přijde teplotní šok, zima - původně v opozici - vyhraje volby, všechna ministerská místa obsadí svými stínovými ministry, což je docela příhodné označení, protože světlo vůbec je v tu dobu povětšinou nahrazeno stíny a tmou.

To, co do včerejška odsejpalo, se najednou vleče. I lidé se najednou vlečou. Naše studená lidská krev nám dovoluje jen p o m a l o u n k é pohyby, najednou nám vše dlouho trvá. Do práce chodíme, co noha nohu mine, pomaličku, rozvážně, jako Čapkovi mloci, a musíme kvůli tomu vstávat o dvě hodiny dřív než v ukvapeném létě, kdy v nás naopak krev bublá a vře a během cesty do práce neodoláme nutkání udělat občas nějaké to salto, prostě jen tak, aby cesta nebyla fádní.

Jdete-li v zimě na koncert vážné hudby, uslyšíte jen pomalé skladby, protože hudebníci větší tempo neutáhnou. Taneční aktivity skomírají, maximálně si můžete trsnout ploužák nebo pomalý, ale opravdu velmi pomalý fox. Na fotbal v televizi se nedá koukat, protože se hráči po hřišti plahočí jako mátohy napohled z posledních sil, ale jejich trénovaná těla jsou v tom zcela nevinně - to vše ta zatraceně studená krev! Ani jamajští sprinteři se (mimo vyhřívaný Karibik) nemohou při závodě pořádně rozběhnout. V obchodě nejde na první pohled rozeznat, kdo ještě stojí frontu u pokladny a kdo už hibernuje. Chytří zloději se do poslední chvíle nahřívají v teplé místnosti, ze které vyrážejí na zasněžené chodníky a okrádají bezbranné pomalé kolemjdoucí, kteří někdy nestačí ani otočit hlavu ve směru krádeže.

Vysvitne-li slunce, studenokrevní lidé se houfují na tmavých plochách a snaží se nasát co nejvíce tepla. Občas někdo nestačí uskočit před přijíždějícím autem (ostatně, je-li špatně vytápěno, reakce řidiče je rovněž pomalá). A pomalost fyzického pohybu přechází pomalu (jak jinak) do pomalosti pohybu společenského. Společenský vývoj se v zimě prakticky zastaví, nikdo nic nepodniká, nad ničím neuvažuje, jen trpně čeká, až přijde oteplení a všechno půjde zase dobře a rychle.

No řekněte, není ta teplokrevnost skvělý vynález? Místo toho, aby zima náš pohyb zpomalila, lidé třesoucí se zimou pospíchají, aby byli co nejdříve v teple. Čím větší je jim zima, tím větší mají potřebu se zahřát a tím rychleji se pohybují. Paradoxně - zvýší-li se teplota těla nad únosnou mez, tělo schopnost pohybu postupně ztrácí, nad 42 stupňů nejčastěji trvale. I teplokrevnost tedy má své limity a kdo se holedbá tím, že je horkokrevný v pravém smyslu toho slova, buď přehání, nebo by měl co nejdřív uzavřít životní pojistku.

Stejně si ale myslím, že ani studenokrevnost by nakonec lidstvu nebyla na překážku v překotném rozvoji. Určitě bychom si vytvořili v ulicích měst systém nahřívacích stanic, které by měly takové rozestupy, aby člověk stihnul vychladnout jen trochu a neomezovalo ho to zásadním způsobem. Pro výlety do zimní přírody by se daly sehnat vytápěné termooblečky, které by nás udržovaly křepkými jako astronauty jejich speciální skafandry. Vůbec nepochybuji, že by lidská vynalézavost (tedy aspoň vždy přes léto) stejně triumfovala.

Není ale třeba hnát vojáky do této bitvy, protože ta byla vybojována již dávno. Již naši prapradědové a praprabáby si teplokrevnost vystávkovali, vyvzdorovali jako nezpochybnitelné právo, o kterém se sice halasně nemluví, které není zakotveno v žádném spisku o právech lidských, a na které si tedy není možné činit žádných nároků, ale se kterým se - kdovíproč - počítá jako se samozřejmostí. Určitě tedy kdysi existovala nějaká "Strana za teplokrevnou budoucnost", "Občanská teplokrevná strana" nebo dokonce "Teplokrevná národní fronta". Svého cíle nakonec dosáhly a já jsem tomu rád, protože dnes by se pro takovou zásadní změnu obtížně hledala politická vůle, jako se obtížně hledá pro cokoli kromě úplatků voličům. "Ať máme krev studenou, jen když je teplíčko!" řekly by nám výsledky průzkumu voličských preferencí a současné politické síly by na tomto základě vyhlásily, že pro ně teplokrevnost není společenským tématem dneška.

A třeba bychom se pak museli spoléhat na to, že se jednou tak nějak všichni globálně zahřejem!

Babylon

19. října 2009 v 21:19 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Nepřehledné zástupy
v písečné bouři zbytných slov,
tváře bičované věrozvěsty doby.
Mršiny dychtivě číhající
na supy.

V srdci hřích i víru,
pažby u lící,
a oči odkrvené pijavicí zloby.
V ústech stehno z holubice míru
a v ruce molotov.

Zítřek? Prégo?
Co by!!
Dnešek dneškem jest!
Postmoderní - no charóšij čas.
Dnes všechno je jen supr, kúl a best
a to, co není,
to prostě n'exist pas:

vše vzal si k vyřízení
(a ke spraní)
ďas.

Tak přeju klidné spaní.

O babí zimě

16. října 2009 v 21:38 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Letos bude v Čechách neobvykle dlouhé babí léto, věštili proroci globálního oteplování. Celý říjen zcela jistě. Možná i v listopadu. Kdoví, jestli se na i Vánoce letos nebudeme opalovat! Přinejhorším příští rok! Subtropy postupují na sever mílovými kroky, Sahara je na dohled. Ještě minulý týden věštci chodili s hlavou pyšně vztyčenou. Lidé v košilích s dlouhým rukávem (natož v saku) nepokrytě záviděli krátkorukávníkům a tričkařům. Teplotní rekordy padaly takovým tempem, jako by v tom měl prsty sám Mr.Bolt a jeho nebeská lukostřelba. Varování meteorologů, že za týden bude vše jinak, a symboly sněhových vloček na předpovědních mapách, měly mezi obyvatelstvem podobnou odezvu jako by měl týden před katastrofou hysterický křik pompejského haruspika (a amatérského seismologa), že se podřimující Vesuv probouzí a chystá se zabíjet.

Po necelém týdnu jsou z osmadvaceti stupňů ve stínu tři stupně na slunci (i když - kde je teď slunci konec!). V proudu ledového severáku tančí myriády sněhových vloček v rytmu Chačaturjanova Šavlového tance. Lidé za sebe poslali do práce jen zimní bundy a kabáty opatřené kožešinovými čepicemi a sami zůstali ve vyhřátých postelích. Pokud babí léto je podzimem, který se tváří jako pravé léto, podzim, který se stejně podloudně vydává za poctivou zimu, musí být tedy babí zima. Čertovská babí zima!

Jako ve Velké pardubické občas cválají a dobíhají do cíle koně bez jezdců, tentokrát k nám dorazil splašený bílý kůň samotný bez Martina, který se nejspíš zapomněl někde v šenku nebo spadl na Taxisu. Na horách napadl během dvou dnů metr sněhu a šílení surfaři sjíždějí na hřebenech lavinové vlny do vyděšených údolí. Ledovce se z posledních sil odplazily z přehřátých Alp a Himálaje a čekají v českých sběrných táborech na udělení azylu. Mamuti stojí v dlouhých frontách na hraničních přechodech a čekají trpělivě na odbavení. Celníci nestíhají, protože od rozjezdu Shengenu odvykli celničení. Ale doba ledová je doba ledová!

V severní Evropě je celkem teplo, protože arktický vzduch se dohodl se vzdušnými masami mírného pásu na výměnném pobytu. Zakrslé keře v tundře s rozkoší vdechují vlhký teplý vzduch a opatrně rozkvétají. Zato u nás stromy omdlévají pod tíhou pocukrovaných větví a trhají zaskočené elektrické vedení. A v domech na elektriku se bez kamen dá topit jen pod vodou.

"Je zde volno?" ptá se distinguovaně Babí zima na zápraží takových domů, a protože obyvatelé zmrzlými ústy nemohou artikulovat, bere to jako souhlas. "Tak já chvíli posedím!" řekne spokojeně a se slastnou úlevou se rozvalí na gauči.
"Těžká facha," uklouzne jí. "Už aby tu byla opravdová zima!"

Odstrčený podzim zatím píše na úřady a soudy jednu stížnost za druhou. Ale znáte to, jak dlouho to u nás spravedlnosti trvá.

O babylónském návodu k použití

14. října 2009 v 22:26 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Pořídil jsem si domů malou tiskárnu. Ne, nehodlám si po večerech přivydělávat jako mediální magnát typu Ruperta Mudrocha. Jen chci mít občas možnost vytisknout si pár áčtyřek a nejezdit kvůli tomu do matičky měst a konat přitom slalom mezi stovkami jejích věží. Zakoupil jsem jenom malou inkoustovou, která mi podobné občasné rozptýlení dopřeje. Po strastiplné cestě hromadnou dopravou s obrovskou krabicí připomínající rakev jsem doma přebrousil nůž a do krabice jsem infiltroval. Proč má ta celkem malá tiskárna tak velkou škatuli? V tu chvíli mi na nohu spadl z krabice těžký návod k použití, takže se mi během mžiku ztrojnásobil počet zánártních kůstek.

Zvedl jsem s údivem velkou knihu, která nebyla o moc menší než samotný osmikilový stroj, a usoudil jsem ukvapeně, že nikdy nemohu pochopit tak složitý přístroj, který potřebuje knihu tlustší než je Bible, aby dal začínajícím uživatelům nahlédnout do toho, co všechno umí. Nikdy to nezvládnu!

Když jsem otevřel mnohasetstránkový dokument, narazil jsem nejprve na bezpečnostní pokyny. Dočtete se objevné informace: Např. že tiskárna už nikdy nebude fungovat tak dobře jako dřív, umístíte-li ji do plamenů v krbu. Že inkoust z nádobek se nemá pít, protože by vám mohla zmodrat žluč. Že nemám dovnitř přístroje lít hořlavá ředidla. Že nemám okusovat izolaci kabelu, kterým je přístroj právě zapojený do sítě, aby mne z toho nerozbrněl ret. Dozvíte se i to, že užíváte-li kardiostimulátor, můžete v blízkosti přístroje pociťovat zvláštní stavy, což raději nebylo popsáno podrobněji, zřejmě aby se mladí narkomani v touze po neobyčejném zážitku nedomáhali kardiostimulátoru po svém ošetřujícím lékaři.
Pokud cokoli z uvedených bodů poruším, budu podle návodu potrestán spravedlivou smrtí sežehnutím nebo elektrickým šokem.

Druhou částí veleknihy byl návod, jak tiskárnu spustit. Zvyklý číst řádnou knihu pěkně od začátku do konce, začal jsem. Nemůžu říct, že bych rozuměl úplně všemu, ale to se mi u podobné četby stává často. Nicméně text se mi zdál na obyčejný návod k použití tiskárny dost jazykově košatý, skoro básnický. Až po dvou stránkách jsem pochopil, že čtu slovinskou verzi návodu. "Vstavite kaseto v napravo, da se zaskoči na mestu." Interesantní! Pokračoval jsem chvíli polštinou, díky které jsem provedl "wyrównania glowicy drukujacej" a když bylo vše dokončeno, poslechl jsem slovenský imperativ TLAČ!

Po krátké vynucené přestávce jsem se rozhodl, že se v sobě pokusím probudit po letech dřímání konečně pravého Evropana a zprovozním si tiskárnu napříč všemi použitými jazyky. Rovnýma nohama jsem skočil do skandinávské části: Švédština, dánština i norština vypadaly dost podobně, ale moje oblíbená finština mne nezklamala a první papír jsem vsunul do tiskárny přesně podle pokynu "Tulostuspää kohdistaminen parantaa tulostusjälkeä," naštěstí doplněného srozumitelným obrázkem. Přes všechny jazyky západní Evropy, díky kterým jsem si poradil s pochopením základních činností skeneru, jsem se dostal ke Středozemnímu moři, přes španělštinu a italštinu až k řečtině, která mi poradila, jak se řadí vedle sebe jednotlivé nádobky s inkousty a kde svítí jaké kontrolky.

Tisk fotografií byl na pochopení o něco složitější, protože jsem ho četl v azbuce, což ve mně vyvolalo démony z mládí v hodinách ruského jazyka. Při čtení srbské, bulharské, ukrajinské a především ruské části návodu se mi tak mimoděk vybavovaly Lermontovovy verše v originále, které jsem, tuším, přestože jde o prvotřídní lyriku, dosud nikdy žádné dívce nerecitoval a namemorované řádky tak přišly vniveč. Díky návodu k tiskárně teď mohu směle říct: Dívky všech evropských zemí - máte ještě šanci! Takto jazykově vybaven si s vámi navíc budu moci pohovořit o všech tajemstvích tiskáren Canon, ať už jste z Walesu nebo z Kypru.

Maďarština mne provedla oboustranným tiskem a díky turečtině (přestože kurdsky nebylo zase ani slovo, pozor!!) jsem si dokázal nainstalovat ovladač tiskárny do počítače. Jestli jsem se při listování dobře rozhlížel, chyběla romština (jestlipak ten nadnárodní návod je dostatečně politicky korektní?) a - jak jistě hoši z ETA ocení při svých dalších akcích - i baskičtina. Úplně na konci jsem se dostal ke svému jazyku mateřskému, který mi potvrdil, že je vše připraveno, rozhodujícím příkazem "Stiskněte tlačítko OK." Stisknul jsem.

Od té doby na mne tiskárna mluví zásadně čínsky, místo vstupů otvírá výstupy, tiskne diagonálně místo na výšku, chrčí ("vydávání přiměřených provozních zvuků není na závadu") a tištěné fotografie mají kvality děl Jacksona Pollocka (zrovna mám na prodej "No.42", nechcete?). Jistě jsem jen opomenul nějakou drobnost, přece není možné, že by evropské jazyky ve spojené Evropě 21.století ještě nebyly při užívání plně kompatibilní!

Snažím se v tom babylonském zmateném městě najít ryze českou čtvrť. Když prolistuji tlustopis poctivěji, zjišťuji, že celý český návod se krčí na dvanácti stránkách, z nichž polovinu tvoří obrázky. Proč sakra kvůli pár stránkám smysluplného textu dostane každý zákazník domů Codex gigas? Tiskárna se mým vztekům směje japonsky. Když já po mateřsku, ona taky!

Nevadí, vše vrátím do původního stavu a uvedení do chodu provedu ještě jednou, pěkně po našem. I když, počkejte,…! Na LCD displeji tiskárny se samovolně rozběhl nějaký dlouhý arabský text a podezřele známé arabské číslice naznačují, že se něco chystá: 5…. 4….. 3….. 2…. 1….

Nedělní miniglosy č.33

11. října 2009 v 20:24 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Právnická fakulta Západočeské univerzity zařadila do své nabídky speciální víkendové studium. "Opravdu schopní studenti dokážou obsáhnout veškerou probíranou látku během jediného víkendu," řekl nám k tomu nejmenovaný pracovník fakulty. "Studium začíná v pátek večer imatrikulací, v sobotu probíhá bakalářská část studia a v neděli studium magisterské. Celý intenzivní program končí v neděli večer obhajobou a slavnostním spálením diplomových prací." Ukazuje se však, že vzhledem k nedostatku času opravdu schopných studentů bude třeba připravit ještě intenzivnější variantu. "Máme informace, že věnovat celý víkend studiu je pro řadu potenciálních studentů nepřijatelné. Mají svou práci, své starosti a o víkendech si potřebují především odpočinout. Osobně si myslím, že až se o naší škole bude na veřejnosti méně mluvit, nějaké přijatelné řešení se najde."
--------------------------------
Prezident ČR je kvůli ratifikaci Lisabonské smlouvy pod stále větším tlakem. Kromě ostatních 26 států Evropské unie a proevropských českých politických stran přispívá k tomuto faktu i zvyšující se tlak atmosférický. "Ano do České republiky má přijít od západu neobyčejně rozsáhlá tlaková výše, která bezesporu celkový tlak na pana prezidenta ještě zvýší," potvrdil nám zdroj z Hydrometeorologického ústavu. Zatímco odolávat tlaku předních evropských politiků činí českému prezidentu viditelné potěšení, bojovat se sloupcem vzduchu ho tolik nebaví. Prezidentův tajemník nicméně potvrdil, že pan prezident bere aktuální meteorologickou situaci vážně, i když bez emocí: "Je to pro něj vzduch!"
--------------------------------
Žokej Váňa vyhrál pošesté Velkou pardubickou a sklidil za to aplaus tisíců diváků. Ne všechny ale jeho nečekaný vítězný návrat potěšil. Například pardubická Baba Jaga naznačila, že byla zaskočena hlukem bouřlivého potlesku i reakcí bývalého žokeje a Váňova velkého soupeře Václava Chaloupky: "Zase ten Váňa… Nejen, že mě tím probudil, ale závod byl tak napínavý, že se Chaloupka otočil k lesu zády."
--------------------------------
Na Ministerstvo kultury poslední dobou přichází stále větší počet stížností od lidí postižených náhlými střevními problémy po požití mléčných výrobků. Mluvčí ministerstva proto vydal oficiální prohlášení, že jogurtové kultury jsou prozatím zcela mimo kompetenci ministerstva.
----------------------
Podle výsledků průzkumu se více než 60% lidí v České republice setkalo s korupcí. Skoro všichni z nich jsou ale ochotni za 500 Kč tuto skutečnost popřít.

O Nobelově míru

10. října 2009 v 8:54 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Rok se sešel s rokem a zase máme nového laureáta Nobelovy ceny míru. Tentokrát to je dokonce sám americký prezident, který se zařadí mezi Nobelovo bratrstvo nesmrtelných. Inu, každý podle svého gusta! Nemůžu se zbavit dojmu, že naděje do Obamy vkládané jsou tak velké, že jsou mu i jinak celkem opatrní "výboři" ochotni dát cenu víceméně na "mediální úvěr" v domnění, že si ji jednou v budoucnu zcela jistě opravdu zaslouží, tak proč s ceremoniálem otálet! Anebo je to spíš věc veřejné manipulace? Až bude jednou prezident Obama ve své pracovně zvažovat další kroky v Iráku, Afghánistánu nebo v Království duhových kuliček, třeba se podívá do zrcadla a řekne si "Ale copak něco takového mohu nařídit já, Držitel a Nositel?" Mimochodem, jestli je to tak, samotní vyhlašovatelé mírové nobelovky si ji jednou jistě půjdou vyzvednout, najde-li se ovšem někdo, kdo je vyhlásí.

Pravda, měl jsem docela jiné favority. Myslel jsem si, že mezi laureáty by se pěkně vyjímalo třeba jméno napůl napraveného podpůrce terorismu a libyjského beduína, který se zachoval podobně jako jeden dávný předseda JZD "ze soudních síní a předsíní" tj."ukradl sice dvě krávy, ale pak svou pověst napravil tím, že jednu vrátil".
Nebo prezident íránský, který se tak rázně vypořádal s vnitřní opozicí a ještě o něco rázněji se chystá zakročit proti jednomu nezávislému státu, bude-li ten i nadále provokovat svou existencí. Nepřispěl právě on z nás všech obyvatelů Země míru nejvíc, když své pohrůžky (prozatím) nenaplnil?

A úplně nejvíc by se mi líbila představa, že Nobelovou cenou míru bude vyznamenán objevitel látky, která - rozprášena nad válečnými poli - vyvolává ve vojácích i civilistech bezuzdné a neovladatelné veselí. Co na tom, že bezdůvodné! Když se lidi smějí tak, že pro slzy smíchu nevidí na nepřítele, špatně se jim míří. Zatímco pro vojevůdce všeho druhu představuje takové pomyšlení noční můru, já si takový záběr na válečné zákopy plné bláznivě se chechtajících lidí dovedu představit jako celkem veselé podívání. Jen se bojím, že každý smích jednou přejde.

Mír si každý představuje trochu jinak a nejlepší cestu k němu asi taky. Jsou lidé a režimy odhodlané za "svůj" mír vášnivě bojovat. A tak se třeba některý z takových mírových bojovníků přepásá opaskem naplněným Nobelovým dynamitem a na nejbližším tržišti se ve jménu Myšlenky vyhodí do povětří spolu s pár stovkami bezejmenných Bezvýznamných třísek v káceném lese. Jestlipak se nebohému panu Alfrédovi daří při takovém pomyšlení odpočívat v míru!

A tak se každý rok můžeme jen těšit, kdo stále bizarnější skupinu mírových laureátů rozšíří tentokrát, protože jeden každý z těchto hudebníků umí hrát docela pěkně, jen dohromady jim to jaksi neladí. V novinách (a na blozích) je chvíli o čem psát, psi všech ras si trošku zaštěkají a karavana jde dál. Kam (jak doufají optimisté) nebo do čeho (jak se obávají ti ostatní) se teprve ukáže a možná ani to ne.

A jen proto, že příteli Barackovi (o jeho psu nemluvě) jeho cenu závidím, protože na mne (a na Václava Havla, samozřejmě) Udělovací výbor zase zapomněl, uraženě konstatuji: Udělování Nobelovy ceny míru nemá cenu, protože v něm neznáme míru.

O toulavých brýlích

7. října 2009 v 22:08 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Asi letos poslední skutečně letní den. Skoro horký jižní vzduch k nám zanesl stopy pohody od Středozemního moře a vytáhl teplotní rekordy nad pozoruhodných pětadvacet. Pětadvacet stál i ten vyhlédnutý kousek pizzy, co dnes podle údajů na fermanu hraje titulní roli ve frašce s názvem Chutný oběd. Nereprízují tento kus často, jen když není zbytí. Výprava sporá, sedadla bez plyše, jediná žárovka jako osvětlení. Prkna, která už moc neznamenají. Sáhl jsem do kapsy pro peněženku. Kapsa tam byla, peněženka ne.

Občas ztrácím věci. Dřív mne to popouzelo, neuměl jsem to považovat za dar, za talent, zlobil jsem se na sebe, občas jsem si i neslušně vynadal. To vše v domnění, že věci jsou tu pro to, aby nám sloužily jako otroci bez vlastní vůle a bez vlastních potřeb. Zatoulalo se mi několik deštníků, kapesní nože, nemálo legitimací a průkazek různého typu, mnoho propisovacích tužek. Drobnosti. Občas čepice, svetr, jednou bunda, kupodivu nikdy ne boty, tak roztržitý ještě nejsem. Nu, přiznávám, několikrát i peněženka, leč u mne naštěstí vždy spíš bezhotovostního typu. Bývaly doby, kdy jsem se vydával na dlouhé průzkumné cesty po stopách věcí, abych jim zatrhl jejich svobodné vystrájení a opět je uvrhnul do tenat všední služby. A věci jako by ve mně správně viděly otrokáře s bičem v ruce a s blesky v očích, majetnicky se dožadujícího svých zakoupených práv, bez citu, beze stopy pochopení pro trochu svobody, pro trochu odpočinku. Utíkaly přes plot všedního dne, jak jen mohly. Nechávaly se zapomínat ve vlaku, vysypávat omylem s odpadkovým košem, schovávaly se do nejtemnějších koutů bytu, na lustr nebo pod koberec. V panice, že budou objeveny, v hrůze z návratu do všedního dne zalézaly do kapes a kapsiček všemožných zavazadel a dělaly tiché, ale rozhodné PSSST na pokoutné pavouky poschovávané tamtéž. Výsledkem mých stálých trestných výprav byl dlouhý seznam zašantročených věcí. Jako soupis těžkých zločinců s nápisem WANTED. Kdo je uvidí, nechť je kvapem eskortuje ke mně do pokoje. Tresty přiměřené, odměnu nečekejte. Jsem přísný ale spravedlivý. Ale k čemu je to dobré pro věci?

Paní prodavačka na mne pohlédla přísně, když jsem po kapsách začal lovit dvoukoruny a koruny a hromádka mincí v mé dlani rostla. "Nevadí vám to v drobných, že ne," zeptal jsem se, nečekaje odpověď. Co kdyby řekla, že ano, že vadí? Jsem jako naše politické strany: Nemám připravený plán B, protože původní plán B mezitím povýšil na áčko, zatímco původně nominované áčko právě někde odpočívá. V mých osmi kapsách bylo celkem přesně čtyřiadvacet korun, tedy tři koruny na kapsu. Musím pár kapes dokoupit, abych při případné repríze tohoto kusu nebyl potupně vyveden.
"Dáte mi tu korunu příště," vzdychla prodavačka. Ani teď se ale na peněženku nedokážu zlobit. Je-li unavená (i když nevím z čeho), nechť si pořádně odpočine. Chci, aby mi oddaně sloužila, a to bez občasného odpočinku nejde. "Přinesu, slibuju!" Trapas. Pizza mi dnes chutnala méně než jindy.

Když seznam ztracených věcí začal rozsahem převažovat ty doposud věrné, dospěl jsem ke změně přístupu. Ztracené věci jsem prostě hledat přestal. Buď jsem vzal zavděk tím, co zbylo, nebo jsem prostě něco oželel. Prchlé věci se zaradovaly a posmutněly zároveň, protože jim útěk přestal poskytovat jejich škodolibé uspokojení. A začaly se vracet. Každou chvíli něco zaťukalo na dveře, a když jsem otevřel, leželo to nehnutě na koberci před prahem, tvářilo se to netečně třeba jako neživá propiska nebo gumová rukavice anebo dlouho pohřešovaný sešit s důležitými (před několika lety, teď už ne) zápisky. Když teď něco ztratím a nejde o něco opravdu cenného, většinou to nehledám. Smířím se s faktem, že tu věc třeba pár let neuvidím, ale nakonec se šťastně shledáme, až opět nabude sil.

Do horkého říjnového vzduchu svítí ostré slunce a lidé se snaží nachytat posledních pár paprsků před zimou. Mhouřím oči, protože nemám sluneční brýle. Ztratil jsem je. Brýle jsou rekordmanem v počtu útěků, ale zároveň se mi vracejí jako věrný pes, který prostě jen občas zatouží objevovat nové kraje. Brýle jsem už zapomněl v Chorvatsku v letadle, ale steward ještě stihnul přiskočit ke dveřím autobusu: "Pane, vaše brýle?!" Nechal jsem je položené na mechu v lese, a když jsem tudy šel asi po měsíci znovu, zaujalo mne v dálce něco podivně modrého na zeleném podkladu. "Kdes byl tak dlouho?" smály se mi.
Zapomněl jsem je při balení před odjezdem z Lefkady. Druhý rok jsem ovšem bydlel ve stejném apartmánovém domě. Když mne pan domácí uviděl, jen se usmál a už pro ně šel. "Petr, to tvoje?" řekl ten úctyhodný Řek česky. Ano, moje. Běžely se mnou pět maratonů a nerad bych je ztratil. A přitom je ztrácím pořád. Naposled před čtrnácti dny ve Slovenském ráji. Vlastně neztratil, ale zůstaly v krabici od nových bot. Jak se dostaly dovnitř, Bůh suď. Po návratu jsem je v krabici našel; udělaly na mne škodolibě dlouhý nos, jako by vyhrály v dlouhé hře na schovávanou. "Tos nečekal, co?" Jednou jsem je použil a okamžitě zase ztratil. Kde jsou dnes, nevím. Nevím a odpověď nehledám. Když samota mé brýle omrzí, dají o sobě vědět.

Na dlužnou korunu jsem si vzpomněl pozdě večer, když jsem šel kolem pizzerie na metro. Obchůdek zářil do noci a projít kolem něho beztoho, abyste si něco koupili, šlo jen s ucpaným nosem, tak moc všechny ty pečené dobroty během dne provoněly pasáž. Korunu jsem poctivě vrátil, protože malé dluhy zásadně platím. A v ten okamžik jsem byl odměněn esemeskou, ve které mi kamarád sdělil, že jsem u něj nechal při poslední návštěvě brýle. Modré a sluneční.

Cestou metrem jsem marně hledal ve večerně unavených cestujících tvářích úsměv. Ale žádný stres; počkám si. Třeba se jednou vrátí sám jako ty moje věčně toulavé brýle.

Opilý knihomol

6. října 2009 v 23:49 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Opilý knihomol v durové tónině
po milém večeru stráveném na víně
sápe se po knihách chapadly rosnatky,
v hlavě má bezhlavě
stříděné poznatky.

Zakousnut do hřbetu Aloise Jiráska,
svou lásku ke knihám v myšlenkách polaská.
Ve stránkách paměti má sem tam mezeru,
a navíc v knihovně
zatnutou sekeru.

Opilý knihomol v durové tónině
tvrdí, že dnes je v tom naprosto nevinně.
Od zítřka slibuje celému vesmíru
(byť bez knih na poušti)
nechlastat přes míru.

S Němcovou v náručí zřítil se do trávy,
duchovní lásky však brzy ho otráví.
Zmítaný vlnami v Čapkově povídce
klikatě směřuje
ke knižní záchytce.

Nedělní miniglosy č.32

4. října 2009 v 17:01 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Ministerstvo financí vyhlásilo výběrové řízení na vrchního ministerského osla. "Naším cílem je oslovit všechny majitele kvalitních českých oslů," uvádí mluvčí ministerstva. "Jak víte, máme díky krizi potíže s rozpočtovým schodkem. Výběrové řízení bude mít proto velmi transparentní pravidla: Místo získá ten osel, který natřese do státního rozpočtu nejvíc zlaťáků". Podobný přístup zvolil i Senát, když podle dávného vzoru na uprázdněný senátorský post vyhlásil výběrové řízení pro koně. V případě Senátu se ale při výběru nového koně nehledí na množství natřesené hotovosti, ale podmínkou je především schopnost sepsat kvalitní stížnost k Ústavnímu soudu.
--------------------------------
Mirek Topolánek prohlásil, že současná vláda již nemá jeho důvěru, protože je političtější, než se původně předpokládalo, a jednoznačně podporuje levici. Ukázalo se totiž, že ministr Pecina drží při hře florbalovou hůl na levé straně, několik dalších ministrů má podle dobře informovaného zdroje obě ruce levé a vzdálení příbuzní jednoho ze členů vlády dokonce žijí ve slovenském městě Levice. Představitel ODS je ochoten nad poslední skutečností přimhouřit oko, pokud se příbuzní okamžitě přestěhují. Po ministru Pecinovi však požaduje okamžitou demisi, pokud ten místo levicového florbalu nezačne hrát golf.
----------------------
Strana zelených zásadně protestuje proti tomu, aby v Poslanecké sněmovně probíhalo při jednání o rozpočtu na příští rok tzv. porcování medvěda. "Dopustíme-li oficiální porcování tak silného zvířete, jako je medvěd, jak ochráníme proti podobnému perverznímu jednání menší a slabší zvířata, například lišky?" ptá se předseda Strany zelených.
----------------------
30. červen by se mohl stát novým svátkem, protože k tomuto dni v roce 1991 opustil území tehdejšího Československa poslední sovětský okupační voják. Podporu má tento návrh ve všech politických stranách, dokonce i podle komunistů je nutno si tento den připomínat, aby se něco podobného již nikdy nemohlo opakovat. Námitky má však ministr financí: "Nezapomeňme, že se nacházíme v exponovaném středoevropském prostoru. Kdybychom měli slavit svátek každý den, kdy naše území opustila nějaká armáda, nebude se v České republice vůbec pracovat."
--------------------------------
Na světových burzách prudce vzrostly ceny akcií brazilských kapsářských společností v souvislosti s přidělením olympijských her 2016 městu Rio de Janeiro. Ratingové agentury zlepšily těmto společnostem původní rating B na AA+, což ještě zvýšilo poptávku. Brazilští ekonomičtí experti soudí, že tento nesporný úspěch je podpořen i faktem, že všechny kapsářské společnosti v Brazílii jsou striktně soukromými subjekty, kdežto v Evropě je zvykem, že svým občanům tahá peníze z kapes především stát.

O věcech, které se přiházejí

2. října 2009 v 1:11 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Hned, jak vstoupila do kupé, bylo zřejmé, že se brzy rozproudí košatý rozhovor. Někteří lidé svou srdečností přímo odpuzují ticho, což bývá většinou milé a jen občas - v okamžicích, kdy cizí výřečnost a dobrá nálada nepříjemně bodají do vaší vlastní mizerné nálady - nesnesitelné. Dnes jsem byl naladěný kromobyčejně vstřícně, takže dialog začal prakticky okamžikem, kdy se otevřely dveře kupé.

Na ruce měla náplastí čerstvě přelepenou ranku po odběru krve. Všimla si mého pohledu a asi abych ji omylem nepovažoval za narkomanku, upřesnila:
"Prvně v životě jsem měla klíště a hned je z toho polízanice, ale já už jsem taková." Přemýšlel jsem, jaká asi, kromě toho, co bylo zřejmé, tedy věkem kolem pětatřiceti a ve tváři přirozený a neutuchající úsměv. Od pohledu bezproblematická optimistka.
"Dali mi antibiotika a prý budu muset do nemocnice, ale tam mě kvůli takové prkotině nedostanou. Zobnu nějaký prášek - a bude to. Co bych dělala v nemocnici, když už to tam znám." Kéž by to takhle pěkně fungovalo! Zřejmě nějaké nekalé zkušenosti, jako téma hovoru nic moc. Na mou otázku mávla rukou:
"Sem tam něco. Občas mě vykuchají, opraví a zase sešijou. Hlava, karosérie, motor, podvozek… Prostě generálka." Vypadala přitom docela pobaveně.
"Jen posledně, to bylo o něco horší, táhlo se to asi tři roky, ´rakovina´, říkali, ´není žádná legrace´. To sice nebyla, ale i to mohlo být horší. Měla jsem černé na bílém, že umřu, a teď mám…" zahrabala v kabelce a s vítězným gestem vytáhla složený potištěný papír "…černé na bílém, že jsem zase zdravá." Tedy když klíště dovolí.
"Co myslíte," zeptala se mne, jako bych měl umět odpovědět, "mám už jim teď věřit?" Posledně neuvěřila. Pod oběma dokumenty je stejný podpis i razítko. Trochu jsme se rozpovídali, nevyprávěla své zážitky úplně samovolně, aby ohromila, ale z té prosté pohnutky, že mne to zajímalo a že se něco takového občas děje a je třeba to takové brát. "Věci se přiházejí," říkala v rozhovoru celkem často.

Náš rychlík zpomalil, jeli jsme skoro krokem a na vedlejší koleji jsme zaregistrovali nečekaný ruch, záchranáři, policejní uniformy, nosítka a - torzo lidského těla. Nešťastná náhoda? Anna Kareninová? Rychlíky tu normálně jezdí vražedně rychle. Podívala se z okna v ten nejnevhodnější okamžik a pohled to nebyl vůbec libý, když si představíte, že ještě před chvílí ty zakrvavené cáry byly člověkem. Docela ji to sebralo. Musela na sebe otevřít okno a omlouvala se:
"Ještě jsem nikdy nic takového neviděla. Vždycky, když jsem měla nehodu, jsem hned upadla do bezvědomí, takže si naštěstí nic nepamatuju." Vždycky? Z dalšího hovoru jsem pochopil, že takové nehody měla čtyři, dvě v autě, jednu na motorce a na kole. "Ta trvala nejdýl," zhodnotila cyklistickou nehodu podle délky následků.
"Pár týdnů jsem si pospala a pak jsem se zase probudila," vzpomněla si na to nejdůležitější a prý ještě že tam byli všichni moc milí. "Vypadalo to sice špatně, ale tehdy ta otrava krve, se kterou jsem se vrátila z lázní, byla mnohem horší. To prý jsem měla opravdu na kahánku," doplnila další zážitek. "V lázních jsem se měla zotavit a málem mě to dorazilo," smála se. "Ale Pánbůh mě nechce!"

Může to vypadat, že náš hovor byl monotématický, ale prokládali jsme ho veselými zážitky z dovolených, z cestování i z práce.
"Před měsícem jsem sice přišla o práci, ale ona se zase nějaká ukáže, práce je na světě víc než lidí, tak to by bylo, aby na jednoho nezbylo!" A všechny ty "věci, které se přiházejí", nebyly středem života, ale jen jakoby okrajovými drobnostmi, záludnostmi a schválnostmi, které je třeba brát smířlivě a s humorem, mouchami, které sice otravují, ale dají se přece odehnat. Pád v horách ze skály a nezbytná nemocnice s bezvědomím. Mávla rukou. Od toho tu přece skály jsou, aby z nich občas někdo spadl. Těžko to skalám zazlívat. To se prostě stává. Jen jednou jela s klukem na motorce (potkali se v nemocnici, "když jsem tam byla s ledvinama"), pak to nějak hodilo a z června bylo rázem září. "Prý takové krásné léto a já ho tenkrát celé prospala!" posteskla si, jako by právě to bylo na celé věci to nejhorší.

Procestovala zajímavé země. "Na každou jsem si přivezla nějakou památku. Někdo vozí na památku fotky, já nemoce a exotické cizopasníky." Na klinice tropických chorob zná křestním jménem i uklízečky.
"I s letadlem už jsem si jednou ťukla," dodala skoro hrdě. V Ugandě se to prý s menšími letadly občas stává. Ale Pánbůh ji prostě nechce.

Zamyslela se: "Vlastně se mi zatím nic nestalo jenom ve vlaku." Spokojeně vykoukla z okna na krajinu pádící kolem našeho stojícího vlaku stodvacítkou. "Tedy nic závažnějšího," upřesnila, protože se jí asi přece něco drobného (že by mozková mrtvice nebo lehčí infarkt?) vybavilo. "Ale to je tím, že skoro nejezdím," dodala skoro omluvně. "Jen dneska kvůli tomu blbému klíštěti."

Začal jsem mít intenzivní pocit, že je v mém životním zájmu vystoupit z tohoto rychlíku co nejdřív. Těžko zajistit, aby i mne Pánbůh nechtěl tak moc, jako ji. Možná by v případě nenadálé události (ale bylo by možné ji v její společnosti považovat za nenadálou?) zabralo, kdybych mu naznačil, že dámu letmo znám, i když pro něj jako vševědoucího by to nemělo být překvapení. Třeba bych pak měl protekci. Pánbůh by pokýval hlavou a řekl by: "Tak teda jo! Protentokrát!" A já bych mrkl a rázem bych přeskočil Vánoce a probudil bych se třeba v únoru na svůj svátek a na okna ARO by právě ťukalo JARO. Ale těžko se spoléhat na protekci. Ten (nebo ta) na železničním mostě zjevně žádnou protekci neměl(a).

Ukázalo se ale, že nemusím nic urychlovat, protože jindy loudavé dvě hodiny uplynuly v rytmu milého rozhovoru neuvěřitelným tempem, jen párkrát jsem mrknul a vlak už vjíždí do mé cílové stanice, málem jsem ani nestihnul popadnout všechna zavazadla. Ona pokračovala v cestě a ještě mi vesele zamávala z okna. Jak říkala, má spoustu plánů, když je teď oficiálně zdravá. "Ale, znáte to, člověk toho naplánuje! A věci se přitom přiházejí." Vzpomněl jsem si i na svém příkladu, jak občas člověk skuhrá kvůli lehce odstranitelným drobnostem, které ve své pýše dokáže považovat za nespravedlivý projev nebo rovnou spiknutí vyšších sil a má to silám za zlé. Tak držím své bývalé spolucestující nejen na zbytek cesty vlakem palce, aby se věci, když už se přiházet musí, přiházely méně často, a aby chytré přístroje odhalily, že zrovna to "její" klíště těsně před tím, než se přisálo k její kůži, prolezlo kapkou silného dezinfekčního roztoku.

Ale pro jistotu nebudu aspoň měsíc číst černou kroniku.