O věcech, které se přiházejí

2. října 2009 v 1:11 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Hned, jak vstoupila do kupé, bylo zřejmé, že se brzy rozproudí košatý rozhovor. Někteří lidé svou srdečností přímo odpuzují ticho, což bývá většinou milé a jen občas - v okamžicích, kdy cizí výřečnost a dobrá nálada nepříjemně bodají do vaší vlastní mizerné nálady - nesnesitelné. Dnes jsem byl naladěný kromobyčejně vstřícně, takže dialog začal prakticky okamžikem, kdy se otevřely dveře kupé.

Na ruce měla náplastí čerstvě přelepenou ranku po odběru krve. Všimla si mého pohledu a asi abych ji omylem nepovažoval za narkomanku, upřesnila:
"Prvně v životě jsem měla klíště a hned je z toho polízanice, ale já už jsem taková." Přemýšlel jsem, jaká asi, kromě toho, co bylo zřejmé, tedy věkem kolem pětatřiceti a ve tváři přirozený a neutuchající úsměv. Od pohledu bezproblematická optimistka.
"Dali mi antibiotika a prý budu muset do nemocnice, ale tam mě kvůli takové prkotině nedostanou. Zobnu nějaký prášek - a bude to. Co bych dělala v nemocnici, když už to tam znám." Kéž by to takhle pěkně fungovalo! Zřejmě nějaké nekalé zkušenosti, jako téma hovoru nic moc. Na mou otázku mávla rukou:
"Sem tam něco. Občas mě vykuchají, opraví a zase sešijou. Hlava, karosérie, motor, podvozek… Prostě generálka." Vypadala přitom docela pobaveně.
"Jen posledně, to bylo o něco horší, táhlo se to asi tři roky, ´rakovina´, říkali, ´není žádná legrace´. To sice nebyla, ale i to mohlo být horší. Měla jsem černé na bílém, že umřu, a teď mám…" zahrabala v kabelce a s vítězným gestem vytáhla složený potištěný papír "…černé na bílém, že jsem zase zdravá." Tedy když klíště dovolí.
"Co myslíte," zeptala se mne, jako bych měl umět odpovědět, "mám už jim teď věřit?" Posledně neuvěřila. Pod oběma dokumenty je stejný podpis i razítko. Trochu jsme se rozpovídali, nevyprávěla své zážitky úplně samovolně, aby ohromila, ale z té prosté pohnutky, že mne to zajímalo a že se něco takového občas děje a je třeba to takové brát. "Věci se přiházejí," říkala v rozhovoru celkem často.

Náš rychlík zpomalil, jeli jsme skoro krokem a na vedlejší koleji jsme zaregistrovali nečekaný ruch, záchranáři, policejní uniformy, nosítka a - torzo lidského těla. Nešťastná náhoda? Anna Kareninová? Rychlíky tu normálně jezdí vražedně rychle. Podívala se z okna v ten nejnevhodnější okamžik a pohled to nebyl vůbec libý, když si představíte, že ještě před chvílí ty zakrvavené cáry byly člověkem. Docela ji to sebralo. Musela na sebe otevřít okno a omlouvala se:
"Ještě jsem nikdy nic takového neviděla. Vždycky, když jsem měla nehodu, jsem hned upadla do bezvědomí, takže si naštěstí nic nepamatuju." Vždycky? Z dalšího hovoru jsem pochopil, že takové nehody měla čtyři, dvě v autě, jednu na motorce a na kole. "Ta trvala nejdýl," zhodnotila cyklistickou nehodu podle délky následků.
"Pár týdnů jsem si pospala a pak jsem se zase probudila," vzpomněla si na to nejdůležitější a prý ještě že tam byli všichni moc milí. "Vypadalo to sice špatně, ale tehdy ta otrava krve, se kterou jsem se vrátila z lázní, byla mnohem horší. To prý jsem měla opravdu na kahánku," doplnila další zážitek. "V lázních jsem se měla zotavit a málem mě to dorazilo," smála se. "Ale Pánbůh mě nechce!"

Může to vypadat, že náš hovor byl monotématický, ale prokládali jsme ho veselými zážitky z dovolených, z cestování i z práce.
"Před měsícem jsem sice přišla o práci, ale ona se zase nějaká ukáže, práce je na světě víc než lidí, tak to by bylo, aby na jednoho nezbylo!" A všechny ty "věci, které se přiházejí", nebyly středem života, ale jen jakoby okrajovými drobnostmi, záludnostmi a schválnostmi, které je třeba brát smířlivě a s humorem, mouchami, které sice otravují, ale dají se přece odehnat. Pád v horách ze skály a nezbytná nemocnice s bezvědomím. Mávla rukou. Od toho tu přece skály jsou, aby z nich občas někdo spadl. Těžko to skalám zazlívat. To se prostě stává. Jen jednou jela s klukem na motorce (potkali se v nemocnici, "když jsem tam byla s ledvinama"), pak to nějak hodilo a z června bylo rázem září. "Prý takové krásné léto a já ho tenkrát celé prospala!" posteskla si, jako by právě to bylo na celé věci to nejhorší.

Procestovala zajímavé země. "Na každou jsem si přivezla nějakou památku. Někdo vozí na památku fotky, já nemoce a exotické cizopasníky." Na klinice tropických chorob zná křestním jménem i uklízečky.
"I s letadlem už jsem si jednou ťukla," dodala skoro hrdě. V Ugandě se to prý s menšími letadly občas stává. Ale Pánbůh ji prostě nechce.

Zamyslela se: "Vlastně se mi zatím nic nestalo jenom ve vlaku." Spokojeně vykoukla z okna na krajinu pádící kolem našeho stojícího vlaku stodvacítkou. "Tedy nic závažnějšího," upřesnila, protože se jí asi přece něco drobného (že by mozková mrtvice nebo lehčí infarkt?) vybavilo. "Ale to je tím, že skoro nejezdím," dodala skoro omluvně. "Jen dneska kvůli tomu blbému klíštěti."

Začal jsem mít intenzivní pocit, že je v mém životním zájmu vystoupit z tohoto rychlíku co nejdřív. Těžko zajistit, aby i mne Pánbůh nechtěl tak moc, jako ji. Možná by v případě nenadálé události (ale bylo by možné ji v její společnosti považovat za nenadálou?) zabralo, kdybych mu naznačil, že dámu letmo znám, i když pro něj jako vševědoucího by to nemělo být překvapení. Třeba bych pak měl protekci. Pánbůh by pokýval hlavou a řekl by: "Tak teda jo! Protentokrát!" A já bych mrkl a rázem bych přeskočil Vánoce a probudil bych se třeba v únoru na svůj svátek a na okna ARO by právě ťukalo JARO. Ale těžko se spoléhat na protekci. Ten (nebo ta) na železničním mostě zjevně žádnou protekci neměl(a).

Ukázalo se ale, že nemusím nic urychlovat, protože jindy loudavé dvě hodiny uplynuly v rytmu milého rozhovoru neuvěřitelným tempem, jen párkrát jsem mrknul a vlak už vjíždí do mé cílové stanice, málem jsem ani nestihnul popadnout všechna zavazadla. Ona pokračovala v cestě a ještě mi vesele zamávala z okna. Jak říkala, má spoustu plánů, když je teď oficiálně zdravá. "Ale, znáte to, člověk toho naplánuje! A věci se přitom přiházejí." Vzpomněl jsem si i na svém příkladu, jak občas člověk skuhrá kvůli lehce odstranitelným drobnostem, které ve své pýše dokáže považovat za nespravedlivý projev nebo rovnou spiknutí vyšších sil a má to silám za zlé. Tak držím své bývalé spolucestující nejen na zbytek cesty vlakem palce, aby se věci, když už se přiházet musí, přiházely méně často, a aby chytré přístroje odhalily, že zrovna to "její" klíště těsně před tím, než se přisálo k její kůži, prolezlo kapkou silného dezinfekčního roztoku.

Ale pro jistotu nebudu aspoň měsíc číst černou kroniku.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pětišmidra pětišmidra | 2. října 2009 v 3:26 | Reagovat

Nekráčíme my po cestách Osudu,
ale to Osud kráčí po našich

Pak je jedno, kde vystoupíš z rychlíku.
Pokaždé je to tam,kde to mělo být

2 čerf čerf | 2. října 2009 v 21:39 | Reagovat

Vystoupil jsem v Žilině. Jsem zvědav, co to znamená :-).

3 pětišmidra pětišmidra | 3. října 2009 v 0:39 | Reagovat

Že budeš brzy v ráji :)

4 pětišmidra pětišmidra | 3. října 2009 v 0:40 | Reagovat

Eventuelně žes byl právě z ráje vypovězen Osudem.. ;-)

5 čerf čerf | 3. října 2009 v 0:52 | Reagovat

Ta krize tedy zuří: Už se dávají výpovědi i z ráje :-)

6 pětišmidra pětišmidra | 4. října 2009 v 1:31 | Reagovat

Archetyp lidstva :)

7 čerf čerf | 5. října 2009 v 0:15 | Reagovat

Akcie ráje šly asi tehdy taky rychle dolů. Těm, co dostali výpověď, moc nezůstalo. Jen list fíku a prvotní know-how :-).

8 pětišmidra pětišmidra | 5. října 2009 v 1:00 | Reagovat

Ještě že tak..;-)

9 pětišmidra pětišmidra | 5. října 2009 v 11:58 | Reagovat

To je exemplární příklad, jak je důležité pro podnikatelský záměr  mít skvělé know-how.
Jenže,na rozdíl od Adama a Evy,  dnešním podnikatelům k tomu nestačí mít jen holej zadek

10 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 5. května 2012 v 19:55 | Reagovat

Tak tomu říkám smolařka+ klikařka v jednom, šmrncnutá pořádným optimismem.

11 Vendy Vendy | Web | 5. května 2012 v 22:00 | Reagovat

Ta ženská byla vážně neuvěřitelná!
Především asi přitahovala problémy a nehody jako krev komáry.
A pak tedy bylo neuvěřitelné, že se ze všeho nějakým způsobem (hlavně s pomocí doktorskou) vysekala...
Její optimismus bych chtěla mít, vážně.
Ale její nehody néééé...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama