Listopad 2009

Nedělní miniglosy č.40

29. listopadu 2009 v 19:17 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Masovou podporu získává po svém prvním sjezdu nová strana TOP 09 především mezi topmodelkami, topmanažery a topenáři. Neudivuje proto, že nejlépe z politických lídrů přijímá vznik nové strany právě předseda ODS Topolánek. Ten svůj pozitivní postoj neskrývá, nicméně jednu věc považuje přesto za nedůstojnou, ne-li přímo diskriminační: "Zatímco se ukazuje, že knížata se v našem státě mohou stát bez problémů předsedy politických stran, obrácený postup je bohužel pro nás, předsedy, prakticky vyloučený."
--------------------------------
Pětinásobným českým slavíkem najednou se stal letos Karel Gott. Kromě hlavní mužské soutěže vyhrál s přehledem i veteránské kategorie 40 a více, 50 a více, 60 a více a letos poprvé i 70 a více let. Zpěvák ovšem uznává, že výsledky ankety mohou vypadat maličko zatuchle. "Přestože jsem vítězství ani letos nečekal, existují prý i lidé, které neustálé opakování výsledků dráždí, tím spíš že i vítězství skupiny Kabát začíná být obnošená vesta, i když mně osobně je bližší košile. Snad aspoň skutečnost, že jsem letos po dlouhé době poprvé nevyhrál v kategorii do 70 let, vnesla do soutěže trochu čerstvého větru."
-------------------------------
Proslýchá se, že za bleskovou akcí evropských kontrolorů ve firmě ČEZ může být pouhé nedorozumění. Podrobnou kontrolou zabaveného mobilu a počítače generálního ředitele firmy si totiž kontroloři ověřili, že jde skutečně o vrcholového manažera Martina Romana a nikoli o pekaře Romana Martina, který měl být správně prověřován, protože Evropská unie je mu už několik let nesympatická, a má proto u ní vroubek.
--------------------------------
Ornitologický ústav v letošním roce provedl dlouhodobé a nákladné plošné sčítání chocholoušů na území České republiky. Oponenti projektového týmu považují za velké štěstí, že se provádělo právě sčítání a ne jiná matematická operace, protože např. nulou nelze dělit. Zoologové jiných specializací jsou rozhořčeni, že právě na tento pochybný projekt s mizivými výsledky bylo převedeno mnoho prostředků původně určených na jiné akce. "Tento názor nechápu a nemohu se s ním ztotožnit. Výzkum chocholoušů je jednou z nejvýznamnějších dlouhodobých akcí na území ČR, snad hned po výstavbě železničního koridoru a zavedení Opencard v Praze. I nadále proto půjde o jednu z našich hlavních priorit," řekl nám ředitel ústavu Ondřej Chocholouš.
--------------------------------
V soutěži o nejméně známou celebritu letos překvapivě vyhrál téměř neznámý Osvald Punčochář. Přestože je tento muž profesionální celebritou už od roku 1997, ukázalo se, že ho zná pouze 6 lidí, z nichž pěti je zcela lhostejný.

Anděl zkázy

27. listopadu 2009 v 23:51 | Petr Vápeník |  Filmy
Kdysi dávno jsme s kamarádem vymýšleli jen tak co nejabsurdnější nápady a pokoušeli jsme se najít dobrý námět pro absurdní povídku. Jedna idea absurdnější než druhá, ale použít se nic nedalo. A vtom mi blesklo hlavou něco, o čem jsem hned věděl, že je to ono! "A co takhle skupina lidí," říkám, "kteří jsou zavření v dokořán otevřené místnosti, ze které kdovíproč nemůžou ven!" Už jsem se viděl coby absurdní spisovatel, protože tohle - bylo mi jasné - je nápad kolosální. "Dobré," zabručel kamarád, který byl zběhlejší ve filmové historii i o něco sečtělejší. "Ale poněkud… použité." A já zjistil, že ten drzoun, který si dovolil můj nápad použít už před víc než třiceti lety, nebyl nikdo jiný než Jeho Veličenstvo Filmař Luis Buňuel. Nejen vymyslel, ale i natočil a to v roce 1962. Ach jo, tak to asi vlastnictví myšlenky nevysoudím.

Ve velkém honosném domě se chystá slavnostní večeře. Spousta dobrot, dobré víno, kaviár, jen personál má z podivných nevyslovených důvodů zaječí úmysly. Postupně z domu dezertují kuchaři, číšníci i služebné, jediný, kdo v domě, ve kterém se sešla místní smetánka, z personálu zůstal, je majordomus. Hned od začátku je vše divné, například příchod panstva se odehrává dvakrát naprosto stejně. Když se panstvo navečeří, vede společenské žvásty a divák se postupně seznamuje s postavami. Celkem jde asi o dvacítku lidí z vyšší až vysoké společnosti, společensky - jak jinak - na úrovni. Ale něco je na tom spolku divné: Je už pět hodin ráno a nikdo se nechystá k odchodu. I sám hostitel už je nervózní: Proč nikdo nejde domů?

A nejde a nejde, raději všichni přespí na místě v salónu. Druhý den ráno se k nim přidává i majordomus, který je do té doby jediný mimo salón. Postupně hosté poznávají, že z nejasných důvodů nemohou opustit místnost. Nikdo netuší proč, ale všechny pokusy prolomit bariéru, selhávají. Postupně všichni pochopí, že se z nich stali vězni. Nemají nic k jídlu ani k pití, odskakují si do přilehlých skříní s velkými vázami a začínají bojovat o holý život. Postupně odhazují etiketu a někteří i morální zásady, někteří umírají přirozenou cestou, jiní vlastní rukou, někteří propadají do halucinací (surrealistická scéna s pohybující se rukou je halucinací jedné z postav), jiní do letargie. Postupně dojde i na hledání viníka a málem i na lynč. Podobně je tomu i venku, kde se sice houfují zvědavci i místní autority, ale bohužel, ze stejně podivných důvodů, jako hosté nemohou opustit salón, nemůže ani nikdo zvenku vstoupit do domu. Jen malé dítě dokáže prolomit bariéru kouzla, ale jen na chviličku, protože i ono se ze strachu vrátí "za čáru".

Uvězněným se podaří dostat se ke zdroji vody k pití, do salónu se dostanou i po domě se volně potulující ovce, což umožní těm, co dosud přežili, zahnat hlad. A když - jak se zdá - zoufalá situace kulminuje a dojde na osobní bitky a volání po krvavé oběti, dostanou se všichni opět do stejné situace, ve které byli první večer. Venku se před branou sejde personál domu, který se - vedený podivnou intuicí - vrací do služby. Prokletí pomine a bariéry padají. Vše se zdá být v pořádku. No, v pořádku… To by nebyl pan Luis, aby nevymyslel geniální cynický závěr, který opět využívá několikrát uplatněný motiv opakování. Znovu stejná bariéra, tentokrát je v ní ale uvězněno mnohem víc lidí. Opět ovce, které se jdou dobrovolně nechat zabít, aby někteří uvnitř podivuhodné smyčky přežili. Ostatně nejsme vlastně všichni v podobné situaci, uvnitř své černé díry, za jejíž horizont nám cosi znemožňuje se vydat?

Mnohovrstevný film, který lze chápat mnoha způsoby, jako útok na prázdnost a nabubřelost lidí z vyšších vrstev, jako studii chování napohled jednolité skupiny pod tlakem, jako cestu ke kořenům základních lidských potřeb, které jsme už v rozmazlenosti svého "zlatého věku" skoro zapomněli vnímat. Anebo jako prostý absurdní výsměch všem, kteří za každou cenu hledají filosofický výklad.

Škoda, mohla to být tenkrát kdysi dávno zajímavá povídka, kdyby mne pan Buňuel o pár desítek let nepředběhl. Teď si hýčkám jeden další malý, ale naprosto původní nápad: Odehrává se to ve vězení a svou hororovou roli tam hraje velké ostré kyvadlo a tmavá hluboká jáma… Ale svému sečtělému kamarádovi to tentokrát raději neřeknu!

O dni, který měl být bídný

25. listopadu 2009 v 23:13 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Ještě štěstí, že jsem se na svůj dnešní internetový horoskop nepodíval už ráno. Zcela jistě bych byl zůstal v posteli, protože i taková trivialita jako přecházení tří ulic a půlhodinová cesta vlakem by se mi musely zdát příliš riskantním počinem, abych se odhodlal vyrazit do tak nepřátelsky naladěného světa. I tak bych se v posteli třásl strachy, mohla by se se mnou totiž třeba rozlomit, mohl bych se nešťastnou náhodou zadusit ve spánku duchnou nebo by se ukázalo, že plyšový pes, který obývá stejnou ložnici, mne v noci pokousal a hned ráno u něj byla diagnostikována prasečí vzteklina.

Horoskop skutečně nevěštil žádné velké jistoty a štěstí. Kdo byl asi ten blízký, se kterým jsem se měl dnes pohádat? A kdybych věděl, jak jsem dnes byl náchylný k vymknutí kotníku, jistě bych se lépe díval, kam šlapu. A taky jsem měl mít mimořádně špatné podmínky pro investice všeho druhu. Tak jsem asi zase jednou vsadil zbytečně a brambory, co jsem koupil na uskladnění, jistě (jako obyčejně) shnijou. O citových investicích raději pomlčet. Horoskopy přece nelžou!

Nahlédl jsem i do svého aktuálního stavu biorytmu a shledal jsem, že energií bych měl být nabitý asi jako týden leklý paúhoř elektrický. Z pilnosti jsem se podíval i na svou předpokládanou pracovitost, která dnes měla přinejlepším stagnovat. Vzhledem k dnešní nevalné fyzické kondici jsem měl jistě upřednostnit eskalátor před kamennými schody, pro jistotu i směrem dolů. Neudělal jsem to. Mohu se tedy divit, že jsem se zadýchal? A o nějakých citech se snad dnes nedá vůbec mluvit: Z celkových pěti možných srdíček na citové škále mi program ukázal jako vyhodnocení jedinou chlopeň, která ještě navíc nedomyká. Míra kreativity mi na závěr vyšla taková, že nejplodnějším způsobem trávení večera mělo být zírání na vypnutou televizní obrazovku.

Na další stránce webového horoskopu jsem si našel aktuální úroveň vztahů s jinými znameními a zjistil jsem, že mám jistou šanci pouze u kozorohů s ascendentem lachtana, což je zvíře, které se dosud při mé smůle bohužel vůbec do zvířetníku nekvalifikovalo. Abych získal aspoň malý záblesk naděje, prošel jsem ještě jiné typy horoskopů - keltský, indiánský a ten z Mladé fronty. V pozoruhodné shodě mi doporučily, abych dnes raději ani nevycházel ani nezapadal. Jak vzrušující vzácnou kombinaci jsem dnes nevědomky zažil! Určitě nastává jen zcela výjimečně, nanejvýš tak třikrát, čtyřikrát týdně.

Má ruka zaváhala nad šipkou, která mi pouhým kliknutím umožní podívat se stejně sofistikovanou metodou na zítřek. Ne, teď radši ne! Podívám se zase až zítra večer, abych si mohl zpětně vyhodnotit, čemu hrůznému jsem se tak báječně vyhnul a co skvělého jsem naopak stihl zmeškat.

O džbánu s kvalitním uchem

24. listopadu 2009 v 23:12 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Kdysi jsem dostal darem starobylý džbán. Optimální dárek pro milovníka piva, ale co s ním budu dělat já? Jako nejlepší možnost mi tehdy přišlo využít džbán pro výzkumné účely, a začal jsem s ním tedy chodit pro vodu. Schválně, za jak dlouho se asi ucho utrhne? Tolik jsem se na ten okamžik těšil, protože až to jednou přijde, říkal jsem si, potvrdím konečně, že staré úsloví platí a není to jen dávná mediální bublina, která jen shodou okolností zlidověla. Chodil jsem pro vodu často a vytrvale, ale džbán nejevil žádné známky opotřebení. Ucho bylo - ohmatané sice - ale stále pevné. Po několika letech jsem začal být netrpělivý.

Ze strany mých známých a přátel ke mně zaznívaly mnohé dobré rady: Ti optimističtější mne uklidňovali, že musím být trpělivější, protože džbán je starobylý, tedy pochází z doby, kdy ještě nebylo hlavním cílem řemeslné výroby vyrábět zmetky, aby si lidé museli kupovat stále nové a nové věci a vydávali toto zmetkování za míru rozvoje společnosti. Jeden kamarád, šťastlivec, si takto vyrazil s úplně novým čínským džbánem jenom jednou a ucho se mu utrhlo dřív, než k vodě vůbec došel. To jen mně, smolaři, zase osud přistrčil do cesty jako na potvoru kvalitní výrobek! Můžu s ním chodit pro vodu další roky a desetiletí a je pravděpodobné, že v této činnosti budou muset ještě pokračovat mí případní synové a vnuci. Ale když už jednou člověk zasvětil život vědě, neměl by jen tak polevit!

Další skupina našeptavačů mi tvrdila, že voda, pro kterou chodím, je nejspíš příliš měkká, přičemž ucho se mnohem snáze utrhne působením tvrdé vody. Známý jaderný fyzik mi z těchže důvodů doporučoval použít vodu těžkou, Aneta Langerová dokonce vodu živou, jenže ta, mrška, zůstává jen někde na dně. Jeden kolega se sklonem k extrémismu zase navrhoval, že nejjistější bude jít se džbánem rovnou pro vodu stoletou, jen si musím dávat pozor, aby se místo ucha se mnou neutrhl břeh.

Malověrně jsem se zamýšlel i nad tím, zda neustálým opakováním nemohlo dojít k významovému posunu původní myšlenky a k nám se historickou tichou poštou nedostala jen zkomolenina skutečnosti. Co když nejde o ucho džbánu, ale o ucho osoby, která pro vodu chodí. Kdoví, jak to proběhlo kdysi dávno v Arles? Třeba chodil Vincent Van Gogh Gauginovi tak dlouho pro vodu, až…

Jednou v zimě, když mrzlo, až praštělo (globálnímu oteplování navzdory), jsem zastihl při pravidelné vycházce se džbánem vodu obrněnou proti nenadálému útoku mrazu ledovým krunýřem. Okamžitému záchvatu klukovské touhy aspoň jednou se pořádně sklouznout prostě nešlo odolat! Když jsem se svou koledou po vzoru lidové písně na ledu upadl, bylo mi hned jasné, že moje několikaleté vědecké snažení konečně dospělo ke zdárnému konci. Na památku jsem si domů ze džbánu odnesl aspoň kvalitní utržené ucho.

Ještě plný emocí jsem se cestou domů pokoušel svá výzkumná zjištění volat do lesa. Nepřál bych vám slyšet, co se z něho ozývalo.

Nedělní miniglosy č.39

22. listopadu 2009 v 17:21 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Po roce oprav se ve Švýcarsku opět rozběhl největší urychlovač částic na světě. Do tohoto zařízení vkládá hodně nadějí především Chorvatsko, které v případě bezproblémového fungování urychlovače věří v urychlení svého vstupu do Evropy. Česká ministryně spravedlnosti naopak rozhodně popřela, že by mohlo dojít i k urychlení některých dlouho se vlekoucích soudních případů: "Nemusíme se opičit po každém evropském nesmyslu. To poslední, co v našem soudnictví potřebujeme, je točit se po vzoru urychlovaných částic stále v kruhu!"
--------------------------------
Průzkum potvrdil, že znalosti českých školáků o událostech 17.listopadu 1989 nejsou valné: 95% školáků se domnívá, že Albertov byl první český supermarket, a většina je rovněž přesvědčena, že zákrok na Národní třídě byl spuštěn výstřelem z Aurory. "Vědomostně jsou ale naši žáci pořád nad průměrem," řekl nám vedoucí výzkumného týmu. "Třeba jejich irští, řečtí nebo portugalští vrstevníci nevědí o listopadových událostech v Praze skoro nic a maďarským žákům dokonce slovo listopad připadalo směšné."
--------------------------------
Čeští fotbaloví reprezentanti si při turnaji v Dubaji ověřili, že ztracené sebevědomí nemohou nabýt v zápasech s průměrnými soupeři. Příští přátelský zápas se proto odehraje na tichomořském ostrově Fidži s tamějším "B" týmem. "Aby se tak dlouhá cesta vyplatila, naše reprezentace odehraje hned 3 zápasy," uvedl reprezentační trenér. "To zvyšuje pravděpodobnost, že bychom mohli vstřelit alespoň jednu branku, takže snad v průběhu kvalifikace na mistrovství Evropy budeme mít aspoň možnost společně na něco pěkného vzpomínat."
--------------------------------
Z malé pracovitosti jsou podezříváni někteří z politiků napříč politickým spektrem, jejichž seznam předala tento týden k prošetření studentská iniciativa Inventura demokracie. Ukázalo se ovšem, že nejde o lenost ale o obdivuhodně vytrvalý a zásadový politický postoj: Politici totiž většinou argumentovali tím, že nadále pokračují ve stávce, protože zásah proti demonstrantům na Národní třídě před dvaceti lety dosud nebyl věrohodně vyšetřen.
--------------------------------
Primátorka nejmenovaného severočeského města si posteskla, že podle jejího názoru úcta ke vzdělání ve společnosti nebezpečně klesá: "Zatímco všechny čtyři vysoké školy, které jsem v posledních dvou letech absolvovala, jsou v médiích neustále zpochybňovány, na takovou prestižní pozici, jakou je bezesporu ředitel pražské zoologické zahrady, se mezitím bez problémů hlásí kdejaký zámečník."

Kašpar noci

19. listopadu 2009 v 23:24 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Do noci odbíjí
půl, celou,
půl, celou
a zase půl.
Světýlka bludiček
křižující řeku
tančí svá noční nepřístupná blues
o tom, jak měsíc hvězdy uhranul,
o větvích spletených
k prosbě po doteku.

Přehodím přes sebe plášť
utkaný z vláken
chladných i v žáru.
Dost! Zastav se!
Cesty zvonů zmizely v podzemí,
zůstal jen prach
a sníh z prachového peří,
gong zvoucí k obědu,
fata morgána pro nastražené uši.
Posloucháš?
Kdo tomu věří?

Noc se chce divoce protančit k ránu,
z náruče do náruče,
bez studu,
bez únavy,
houpe se na žebřících
z pavoučích sítí
a hvězdám se z toho točí hlavy.

Čekáme na prozření
a na valčík nového zrodu
jakbysmet.
Na třetí dobu
noc klopýtne
a na chvíli půjčí slunci svět.
Odpočívá a nabírá sil.

V kryptách chrámů
abych z noci samé
světlo vytvořil!

O hře na demonstraci

18. listopadu 2009 v 0:53 | Petr Vápeník |  Reportáže
První, co jsem na Albertově asi hodinku před oficiálním zahájením akce připomínající demonstraci zpřed dvaceti let, spatřil, byl asi desetičlenný houfeček lidí kolem televizního štábu, natáčejícího pro Českou televizi přímý vstup. Lidí tu bylo celkem pár desítek a mezi nimi procházely kamery několika televizí a štáby uháněly přítomné o krátké rozhovory. Sakra, to se asi budou ptát, proč jsme sem přišli! Co bych asi odpověděl, kdyby se přede mnou rozběhla ruční kamera a někdo mi před ústa přiložil mikrofon v přímém přenosu? Proč jsem přišel a co od toho očekávám? Mediální zkratka vyžaduje maximálně jednovětou odpověď, nejlépe nepříliš rozvitou. Napadá mne jediná věta: "Kdybych měl odpovědět jedinou větou, nutně bych z toho musel vyjít jako idiot."

Demonstrace má být za něco konkrétního nebo ještě lépe - proti něčemu. Všichni účastníci by to měli akceptovat a přijít právě kvůli tomu. Ale jaký jednotící prvek je obsažen v této "jubilejní" demonstraci? "Přijďte si připomenout dvacáté výročí revoluce," hlásal slogan. Ale co znamená připomenout si? Dav postupně houstne a přibývá transparentů, většina z nich je ryze individuálních. "Havel je zločinec." "Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí." "Klause poslat do Sudet." "Zachraňte Horní Jiřetín." "Rodiče, děkujeme za revoluci." "Stop komunismu." "Nechceme soudruhy ani jejich dluhy." Chybějí už jen fotbalové vlajky s nápisy typu "STS Chvojkovice-Brod". Úžasné! Octnul jsem se na ryze postmoderní demonstraci. Na lidové veselici, kde každý slaví to, co chce. Co slavím já?

Snad jsem doufal v nějaký odlesk tehdejšího průvodu, v navození podobné atmosféry. Ale lze to vůbec? Vnější nepřítel, proti kterému bylo možné se společně vymezit, už neexistuje. Existuje pouze spousta parciálních nepřátel, kteří splývají s parciálními přáteli těch druhých, někteří jsou dokonce tady, protože absenci by považovali za politickou chybu ("Hele, vole, Topol!"). A ani pořadatelé nedokážou nabídnout nějaký směr, jediný rozumný nápad má Šimon Pánek, který přivádí disidenty z Číny a Ruska. Fajn, to je ukázka, koho máme podporovat a držet mu palce, ale co si tu počít sami se sebou? Po čtyřiceti minutách akce na Albertově končí a většina lidí kolem je na rozpacích. Současní studenti se v průvodu ostře odlišují od o generaci starších pamětníků. Většina lidí někomu telefonuje a fotí. Hlásáme do světa, že jsme u toho, ale nevíme u čeho!

Dav se pohnul, prochází vysokoškolským areálem a točí doleva směrem k Vyšehradu. Čas od času je dobré rozhlédnout se, jaký transparent k vám je nejblíž, protože se snadno můžete dostat do skupinky názorových odpůrců. První malý konflikt: Skupinka požadující kriminál pro českého exprezidenta se brání nájezdu ctitelů pravdy a lásky. "Tadle ulice není jenom vaše," dí neoddiskutovatelnou pravdu sebevědomí Havlovi odpůrci a hrdě pózují fotografům. Pravda a láska tentokrát prohrává na celé čáře a stahuje se na vedlejší ulici. Dav neproudí jedním veletokem, ale rozděluje se na menší proudy, které stoupají na Vyšehrad odděleně. Pár lidí si chce zkrátit cestu přes park, ale v prudkém kopci podklouzávají na blátě vzniklém po krátké a vydatné přepršce.

Je to divný dav. Dav tvořený skupinkami kamarádů a jednotlivci různorodých motivací. Dav, kde jeden druhého nepotřebuje, protože se nemá čeho společného bát ani v co společného doufat. Při vstupu na Vyšehrad se všechny proudy spojují v jednu řeku. V celém areálu je povolená maximální rychlost 20 km/h, tak to snad nepřekročíme. Anebo je to jenom symbol toho dvacetiletého odstupu? Nesměrujeme na Vyšehradský hřbitov jako před dvaceti lety, Vyšehradem se pouze prochází, vyplaší se přitom lidi venčící pejsky a maminky s malými dětmi užívající si mimořádně teplý večer; někteří demonstranti jdou jen v tričkách. Jestli si dobře pamatuju, před dvaceti lety pěkně studeně foukalo a bylo těsně nad nulou. Jakýpak je asi vliv venkovní teploty na revoluční nálady demonstrujících? Ale poprvé při průchodu Vyšehradem se mne maličko dotkl závan tehdejší atmosféry. Zkusil jsem si dnešní zážitek se zdejším geniem loci zkombinovat s vlastní zkušeností a strachem z období Palachova týdne - tedy z demonstrací z ledna 1989. Když se tudy před dvaceti lety procházelo, muselo každého v průvodu napadnout, že se to taky všechno může rozprášit a rozstřílet a že už třeba taky za týden nebudou studovat. Můžou nás všechny pozavírat? Nad davem krouží policejní vrtulník, který svým nepřátelským hlukem navozuje aspoň trochu pocitu úzkosti.

V okolních domech jsou lidé vyložení v oknech a mávají. Mávali i tehdy nebo jich byla většina zavřená za okny na petlici? Scházíme na Vyšehradskou třídu a stojíme dlouho na křižovatce. Ozývá se houkání policejních vozů a před námi blikají světla modrých majáčků. Nějaký problém s nacionalisty nebo to jen policie drží s davem basu a hraje hru na demonstraci s námi? Napadá mne, že je optimální okamžik pro provedení vojenského puče: Policie je jako jeden muž v ulicích, aby hlídala jedny demonstranty před druhými, pomáhala a chránila a davy lidí bez obav slaví, politici infiltrovali mezi pochodující. Armáda pučistů by měla docela lehkou pozici, než by se konečně zjistilo, že tohle už hra není.

Jdeme po nábřeží a míjíme dům, kde kdysi bydlel Václav Havel. Poprvé se dav semkne ke společnému potlesku. Míjí nás dodávka s nápisem "sametový čaj - velvet tea, 20,- Kč". Přerod na tržní ekonomiku v praxi. Servis je opravdu lepší než kdysi. Z oken Prozatímního divadla nám mávají baletky. Máme skoro o dvě hodiny lepší čas než v devětaosmdesátém, je teprve kolem půl šesté, když točíme na Národní třídu. Jenom malý záchvěv, co všechno nás za neviditelným rohem čeká. Slyšíme záznam hlasu, který nabádal před dvaceti lety k rozchodu, protože demonstrace není povolena. Několik pamětníků kolem mne nasucho polyká a asi z toho známého hlasu, který už dávno vytěsnili, a teď se jim zase připomněl, nemají dobrý pocit. Študáci vedle mne zjišťují mobilem přes internet, jak se dnes večer hraje hokej. Připadám si jako po pochodovém cvičení, diváci na chodnících nám tleskají, jako bychom se o zdar dnešního večera zasloužili nějak významněji jenom tím, že jsme ušli delší trasu než oni.

Stojím vedle Voršilek, když se zpívá společně hymna. Ano, zpívá se česká i slovenská část. Jak dlouho už jsem to takhle pohromadě neslyšel? Naposled letos při fotbale, ale tam každá část patřila jinému z týmů. Ještě než se stihne srolovat veliká česká vlajka, u které stojím, začíná bez větších prodlev a okolků koncert. Ehmm… Na koncert jsem tedy nepřišel. Na Národní začíná být husto a 30 metrů k odbočce do Spálené se tlačím snad půl hodiny. Dav obklopuje poutní místo památníku v podloubí, i z oken sálá žár stovek svíček, fotoaparáty cvakají a blýskají. "Jo, Mařeno, tak jsme tady, dobrý to bylo, nikdo nás tentokrát nezbil." Pokrok nezastavíš. Jestlipak se dnes přišel podívat v průvodu někdo z těch, co tehdy "pomáhali a chránili", aby vše bylo tak nějak veřejně bezpečné? Třeba by se dnes z odstupu dokázal trochu vžít do pocitů těch, které kdysi mlátil! Třeba by se trošku (a nesmyslně) mohl bát, jestli náhodou nepotká sám sebe v protisměru a nedá si jménem zákona přes hubu.

Ještě se přesouvám na Václavák ke koni, kde pokračuje v manifestaci studentská Inventura demokracie 2009. Aspoň tady zaznívá trochu kritiky na to, jak teď vše kolem nás vypadá a za co přesně podle všech demokratických principů taky můžem. Jsme vybízeni zapojit se do politiky aktivně, jak současnými studenty, tak i Václavem Havlem, který sem na pódium unaveně nakoukne (neumím si představit, co už musel dnes všechno od rána absolvovat). To se snadno řekne.

Krotká hra na demonstraci pomalu končí. Lidi kolem mne se snaží zvonit donesenými svazky klíčů, jejichž zvuk dnes celé dopoledne ladili a teď ho po nich nikdo nechce. Před dvaceti lety jsem z centra Prahy odcházel s vědomím, že perzekuce jen tak neustanou a já mám před sebou ještě deset měsíců hry na lidové vojáčky. Dnes můžu odcházet s bláhovou nadějí, že totalita je tak daleko, že se dá jen pustit ze záznamu. Jsem na oplátku o dvacet let starší. Která varianta je lepší, nemusím řešit, protože žiju tu dnešní a všechno ostatní jsou jen kdyby.

Dnešek byl k uzoufání bezproblémový a z akce před dvaceti léty k nám, tuším, nedolétlo vůbec nic. Jen ti mladší to nepoznali a ti starší se k tomu provzpomínali vlastním úsilím. Za deset let už asi nepřijdu. Jedině kdyby David Koller zase udeřil do bubnu a zavyl: "Už se nechcem nikdy vracet tam, kde nám bylo mizerně!"

O opocených očích

16. listopadu 2009 v 18:05 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Snad protože jsem zvyklý, že věci, když aspoň trochu mohou, dopadají spíš hůře než lépe, začínám si nějak víc vážit těch sporadických okamžiků, kdy se něco obrátí k lepšímu. Celkem je mi jedno co. Cokoli. Jsou to někdy věci a děje zcela umělé a k uzoufání kýčovité, vymyšlenost a naivita z nich přímo cáká - takové bývají různé filmové spektákly, které mají za jediný cíl (kromě výdělku a pro něj) vydojit z diváků slzu. Celý děj takového filmu bývá většinou k nepřežití, kritický mozek se vzpírá jakékoli stopě pohnutí jako nechutnému vydírání, kterému se sluší nepodlehnout, ale oko na vzpírání a zásadovost nedbá a při srdcervoucím happyendu se přece opotí.

Nevyhledávám takové filmy, občas běží v televizi na pozadí normálního chodu mého bytu beztoho, že bych jim věnoval pozornost, ale jakmile se situace na obrazovce obrátí po všech peripetiích, které musí vypadat aspoň hodinu zcela beznadějně, definitivně k lepšímu, přestanu pracovat na počítači, uklízet, číst či žehlit a obrátím svou vysmívající se a pohrdající hlavu a vyprahlé oči k obrazovce. Stačí náznak dobrého konce a oči už se potí, jako kdyby hodinu cvičily v posilovně.

Jsou i specializované pořady, které jsou postaveny na podobně emocionálním základě - třeba ten, ve kterém lidé hledají své dávné lásky, biologické rodiče, kamarády z dětství nebo nevlastní i vlastní sourozence. I tady vím, že odvíjející se příběh mi má prvoplánově zabrnkat na citlivou strunu. Cynický mozek velí očím protočit se bělmem vzhůru a hlavě nevěřícně zakroutit s výsměšným povzdechem. Ale než stihne vydat příslušný povel, spojení se přeruší a oči opotí, protože cit bývá rychlejší než myšlenka. A vojáci vědí, že bez spojení ani velení není, vážení. Často je zřejmé, že na odiv vystavené štěstí přežije třeba jen pár hodin, možná dnů, ale oči ve své naivitě vidí jen přítomnou šťastnou chvíli, jejíž obraz jsou náchylné si ponechat navždycky. A potí se a potí.

Předevčírem jsem se díval v televizi na přenos koncertu k dvacátému výročí listopadových událostí v Československu. Můžu si o některých věcech ve vývoji společnosti myslet cokoli, ale když jsem viděl, jak se na tomto koncertním orloji střídají apoštolové, kterých si povětšinou svět váží (kdopak z nich by asi přijel nebo aspoň nechal pozdravovat, kdyby je pozval kdokoli jiný než Václav Havel?), začal jsem mít intenzivní pocit, že přes všechny každodenní průšvihy reálného světa a reálné politiky to zatím dopadá celkem dobře, určitě líp, než by za určitých okolností dopadat mohlo.

Oči se mi opotily hned několikrát: Když současný prezident vysekl poklonu bývalému prezidentovi (mozek ho může stokrát podezírat z vypočítavosti, ale oči nelení a slzí, i když je zřejmé, že ta idyla nejspíš nepřežije ani dvě hodiny přenosu). Když hvězdná Renée Flemming zpívá Rusalčinu árii o měsíčku a krásná hudba i hlas rozněcují něco, co s rozumem nemá společného vůbec ale vůbec nic. Když Joan Baez (i když její hlas opravdu není to, co bych vyžadoval na popravišti jako poslední přání) zpívá česky "jednou budem dál". Když vidím v hledišti spoustu tváří, kterých si z různých důvodů vážím (a když náhodou některých tolik ne, tak opocené oči se přimhuřují o dost snáz než oči přísně a nesmlouvavě rozevřené).

Je dobré nechat rozum občas odpočinout a nechat se unést vlhnoucíma očima, ať už je důvodem nostalgie nebo pocit sounáležitosti a hrdosti. Opocené oko (není-li tedy příčinou opocení akutní záchvat sebelítosti) neberu jako projev slabosti, ale jako důkaz, že podobně jako Eustachova trubice propojuje nosohltan se středním uchem, nějaké podobné zařízení propojuje nejspíš i srdce s očima, takže - pokud srdce z důvodů nějakého bohulibého podnětu právě přetéká, mohou mu oči posloužit jako skvělý ventil.

Když mi okolnosti nedopřály spoluprožívat revoluční kvas před dvaceti lety bezprostředně (a ještě jsem to tehdejší lidové armádě neodpustil a už asi neodpustím, i když jí se to v jejím hrobě už asi tolik nedotkne), zkusím si jít připomenout vzdálenou ozvěnu těch dnů aspoň zítra na Albertov. Zcela jistě to nebude a nemůže být ono, ale přesto jsem přesvědčen, že když se dobře rozhlédnu, uvidím, jak se budou ve tmě blýskat desítky, stovky, možná tisíce opocených očí.

Nedělní miniglosy č.38

15. listopadu 2009 v 16:25 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Bernard Madoff, který podvodně připravil klienty své investiční firmy o miliardy dolarů, byl již odsouzen ke 150 letům vězení. Hned se ale aktivně zapojil do činnosti věznice a podařilo se mu dokonce na burzu dostat akcie vězeňské knihovny. "Zatím jsme s Bernardem naprosto spokojeni," prohlásil ředitel věznice. "Jestli bude takhle sekat latinu i dál, bude si moci požádat o podmínečné propuštění po dvou třetinách trestu."
--------------------------------
Nový český eurokomisař byl sotva vybrán a už se začalo připravovat výběrové řízení na další funkční období. "Neměli bychom tentokrát ponechat nic náhodě a měli bychom vybrat kandidáty včas, aby bylo dost prostoru pro finálové kolo výběru," prozradil náš zdroj z Úřadu vlády. Výběr má být tentokrát proveden výhradně formou televizní reality show na způsob výběru superstar. "Jediné, co zatím nemáme zcela rozhodnuté, je to, zda do Bruselu pojede skutečný celkový vítěz soutěže nebo jako obyčejně jen někdo z Hvězdné pěchoty."
--------------------------------
Podle některých náznaků je možné usuzovat, že Policie ČR chystá k výročí 20 let od zákroku na Národní třídě, který se stal záminkou pro svržení komunistického režimu, bouřlivé oslavy. "Ano, naše zásahová jednotka bude určitě přímo na Národní třídě připravena slavnostně zasáhnout proti davu přicházejícímu od Albertova," uvedl mluvčí. "Symbolickou první ránu obuškem by měl přijet uštědřit samotný Luděk Zifčák, alias student Růžička, který před dvaceti lety předstíral mrtvého studenta. "Tenkrát si chudák díky své dosud ne zcela objasněné roli ani nebouch, tak mu to chceme letos aspoň trochu vynahradit." Policie chce svým preventivním zákrokem rovněž vyloučit, aby se neovladatelný vulgární dav dostal na Václavské náměstí, kde má probíhat pokojný sraz neonacistů.
--------------------------------
Senzaci v celém uměleckém světě způsobila osobní účast Williama Shakespeara na slavnostním večeru, který k výročí sametové revoluce pořádal bývalý československý prezident. "Billy poslední dobou, pravda, na veřejnost moc nechodí, že? Soukromě se mi ale několikrát svěřil, jakým úžasným zdrojem inspirace pro něj byly československé listopadové události," řekl médiím exprezident. Ve svém projevu pan Shakespeare oznámil, že má díky zmíněné inspiraci rozepsané nové hry Václav I. a Václav II., ale neupřesnil, zda půjde o tragédie nebo spíše komické kusy. Účast světoznámého dramatika poněkud zastínila některé další zúčastněné umělce a politiky, což nesli nelibě zejména v USA, kde poukazovali na fakt, že Mr.Shakespeare nemá ani jednu Nobelovu cenu.
--------------------------------
Jak vyplývá z analýz Statistického úřadu, hospodářská krize bude pravděpodobně ustupovat, protože řemeslo u nás už narazilo na zlaté dno.

O nesmrtelné mrtvole

15. listopadu 2009 v 1:07 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Bylo, nebylo - za sedmero řekami a sedmero horami, asi tam někde, kde leží Praha, bylo jedno království, kterému umřel nesmrtelný generální král. Přestože byl králem, byl to pěkný pacholek. Kdekomu byl ochoten zakroutit krkem a řadě smrtelných lidí to taky udělal. Když jednou smrtka zakroutila krkem jemu, soudruzi pozůstalí rozhodli, že generální král byl natolik krásný a nesmrtelný, že jeho tělo je třeba zachovat na věčnou památku jako tělo faraóna a Boha slunce. Jen místo zlatého slunce mu vyšili na nabalzamovanou hruď rudou hvězdu.

Nemajíce k dispozici vhodnou pyramidu, vzali zavděk betonovou kostkou. Pravda, ta byla sice původně na kopci postavena k jinému účelu, ale na ten se v konkurenci jiných starostí rychle zapomnělo, takže nejspíš nebyl tak důležitý. A tak se královo nesmrtelné tělo po smrti přestěhovalo. V návštěvních hodinách bylo vystavováno na odiv v načepeném skleněném sarkofágu ve smuteční síni a na noc odjíždělo do vykachličkované garáže posílit svoji nesmrtelnost speciálními kosmetickými přípravky, když samotný spánek už mu nemohl pomoci. Čekaly se neustálé fronty poddaných, kteří budou nesmrtelnou mrtvolu obdivovat, ale protože betonová kostka stála na kopci, poddaní byli líní a pohled na mrtvolu nebyl nic moc, návštěvnost uvadala, jako když Sparta doma přestane vyhrávat. A to přesto, že král měl na sobě (ostatně - vždyť to také byl král generální) barevnou generálskou uniformu.

Nicméně morbidněji orientované osoby si mohly přicházet na své čím dál víc. Tu uhnil kousek královské nožky, onde prstík nebo ouško. Záře rudě žhnoucích hvězd je asi moc slabá, aby nahradila sílu staroegyptského slunce. A tak nakonec skončily královy nabalzamované nesmrtelné zbytky v plamenech - nejdříve lidských a pak (doufejme) i pekelných.

Takže jestli budete mít, milé děti, cestu na žižkovský kopec, doporučuju se jít podívat do staré betonové kostky, která stále ještě stojí, i když pořád vlastně přesně nevíme, proč bychom tu (kromě překrásné vyhlídky na Prahu z horní terasy) tak zbytečně patetickou budovu měli mít. Když už ji tu ovšem máme, udělali jsme si v ní muzeum, které sice zatím za moc nestojí, ale třeba to jednou bude lepší. Ale jestli aspoň něco za něco stojí, jsou to staré prostory mauzolea i s obskurním velínem, z něhož bylo možné nesmrtelnému tělu na dálku přitopit nebo ho trošku zvlhčit, aby vypadalo pružněji a mladistvěji. Možná se vám z toho, milé děti, udělá maličko šoufl, aspoň mně se to při návštěvě stalo. Jen to nebylo z představy postupující hniloby, ale spíš při vědomí, koho jsme také byli schopni velebit a komu jsme se chodili klanět.

Bojím se ale, že s betonovou kostkou to možná v budoucnu o moc lepší nebude, protože prý v ní v noci straší. Noční hlídač už několikrát viděl projít po chodbách uniformovaného muže, který nepříjemně zaváněl a sháněl někoho, komu by mohl zakroutit krkem. Zdá se, že si s nesmrtelnou mrtvolou ani v pekle nevědí rady a rádi by ji na základě reklamace vrátili zpátky na zem. Snad to naši právníci nedopustí.

O listopadu na Národní

14. listopadu 2009 v 1:11 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Tom s Bereniké se od sebe odlepili po předlouhém polibku. On v uniformě četaře absolventa na vůbec prvním opušťáku, ona zachumlaná do zimní bundy chránící aspoň trošku proti dušičkovému počasí. Jak dlouho tady stáli zaklesnuti jeden do druhého? Pět minut? Hodinu? Ulice, do které se vrátili po dočasném omezení pozornosti, ale vůbec v ničem nepřipomínala samu sebe před chvílí. Pomerančové osvětlení přešlo do ostře citrónové barvy, tatam byla Schikanederovská podzimní zádumčivost. Ulice byla plná avií a různých dodávek, vše v sršních výhrůžných barvách, které nevěstily nikdy nic dobrého, v barvách vos a Veřejné bezpečnosti. Ze skříňových vozů se zamřížovanými okénky seskakovaly spousty esenbáků, kteří si nasazovali zbrojnošské helmice jako by chtěli v lítém klání dobýt cti přijmout kapesníček od nějaké překrásné princezny nebo aspoň papalášské dcerky. Tohle ale není pohádka, komunistická princezna není žádná krasavice, je jí už dost let a je to stará šereda, ale přesto má pořád dost mladých nápadníků, kterým čas od času jen tak z plezíru proměňuje srdce v kámen.

Ruce rytířů potěžkávaly plastové módní doplňky, šikovatelé nebyli vidět ani slyšet, vše probíhalo potichu, jakoby automatizovaně, bez emocí nebo s emocemi skrytými za umělou hmotou helmic, štítů a tváří. Bereniké se z leknutí nahlas nervózně zasmála a její smích narazil na připravené štíty, které nic tak nepřijatelného nesměly propustit k uším svých nositelů ani odrazit ven, směly to jen pohltit, ukrást, odstranit. Nepustit, tak zní rozkaz. Plastová nepropustná zeď. Rozbředlé zbytky smíchu v prachu ulice uhýbaly před dusotem těžkých bot podle přesného programu se rozmísťujících napříč celým bulvárem.

Tomovi běžel hlavou zuřivý sled myšlenek. Co dělat? Co krucinál teď dělat? Slyšel před odjezdem od posádky někde na štábu o jakési depeši, že to v Praze má 17.listopadu zase vřít, že se něco chystá, prostě jako poslední dobou při každém jen trošku zajímavém datu, každá záminka je dobrá.
"Volové, ne abyste se k něčemu přinatrefili!" horlil Major, když několik šťastlivců pouštěl branou nakouknout na víkend do normálního světa. Normálního? To je trochu silné slovo. Ale proti životu na vojně vypadá normálně i kdejaký civilní svinčík.
"Jak vás to tady celou dobu učím? Kdyby se kolem vás dělo jánevímco, nesmějí vás najít za žádnou cenu. A když už vás najdou, nesmějí vás chytit. A když chytí, nesmějí vás poznat." Hlavně si dají bacha absolventi a vojín Jícha. Absolventi jsou odjakživa dopředu podezřelí, protože kdo vystudoval vysokou, od toho může dělnická třída očekávat jakýkoli nepřátelský úskok. No a vojín Jícha se při posledním 21.srpnu (ostatně stejně jako každý druhý den, ale to není polehčující okolnost) ožral jako dobytek a bez postranních politických úmyslů a z nouze (zase došel toaletní papír) potupil vyvěšenou sovětskou vlajku, což z něho - jinak téměř analfabeta - udělalo zájmový objekt pro Státní bezpečnost.

Ne abyste se k něčemu přinatrefili!! opakoval si Tom. Už se přinatrefil nebo se může ještě zachránit? Konečně z dusavého ticha vystoupily nějaké povely, znějí nenápadně a to ještě jen pověřeným a prověřeným uším. Esenbáci - jako na spartakiádě - hledají v dlažbě ulice své značky a záchytné body. Bez hudby, bez diváků. Před mladým párem se vytvořila skoro celistvá řada štítonošů, jako když z moře vyroste bez varování sopka. Ještě poslední úpravy, načepit, prohrábnout vlasy pod pevnou helmou, naleštit zrcátka plastového hledí, ať nám to sekne, co kdybychom dnes byli třeba v televizi? Máma s tátou budou mít radost, kam až se jejich kluk dostal, ale musí ho v té jednolité mase aspoň poznat.
"Mámo, ten náš Venca to dotáh až na Národní, kdo by to byl do něj řek?"

Tom popadl Bereniké pevně za ruku a došel až k formující se plastové hradbě. "Hele kluci, můžeme projít, pospícháme na nádraží a za chvilku nám to jede." Inu, není to úplně přesně ta zvučná provokativní otázka, kterou chtěl Tom položit, a ta odvaha, kterou chtěl prokázat. Krk měl náhle vyschlý nejistotou a nešlo mu ji polknout. Dvě helmy se na sebe otočily, chvilku asi přemýšlely a nic se nedělo. Pak se trošičku rozestoupily. "Tak pojďte, ale fofrem," ozvalo odněkud zevnitř, z otevřené země, z plastového hrobu. Stěna se rozestoupila, v rozbouřeném moři se objevila úzká cesta s rovnou lesknoucí se hladinou a Tom s Bereniké se vydali na cestu ze svého Egypta do své země zaslíbené.

Prošli zdí do míst za zrcadlem. Hráz za nimi se zase zatáhla a neprodyšně se uzavřela. "Vidíš blbečku, kdybys nebyl posranej, moh jsi teď bejt ministr národní vobrany", řekl Tomovi po nějaké době jeden známý. Cesta k nádraží daleko z dosahu nadějí, bolesti i politiky byla volná. Plastová hráz se vydala kupředu, vstříc davu, který sice ještě nebyl vidět, ale začínal být slyšet za rohem budovy Národního divadla. Bereniké s Tomem ruku v ruce vyrazili pryč z prken, která měla znamenat budoucnost, aby stihli úplně obyčejný vlak.

Asi za půl hodiny rozjíždějící se vlak odvlekl Toma ve svých drápech do Vinohradského tunelu, do brlohu, kam plzeňské vlaky běžně zatahují svou kořist. Zmenšující se budova nádraží se jen nervózně mrazivě třepotala, a kdyby se Tom nezdržoval zbytečným přemýšlením o své budoucnosti s Bereniké, mohl ucítit ve vzduchu vzdálený opar ztuhlých ran a výkřiků z Národní třídy a skřípavý lomoz doprovázející pád socialistické Bastily. Té Bastily, kde měl Tom být ještě deset měsíců zároveň vězněm i bachařem.

Dvojitá duha

12. listopadu 2009 v 0:19 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Uviděl jsem dnes dvojí duhu,
ty duhy jdou mi mile k duhu,
ty duhy jdou mi k duhu tuze,
když duha sedá takhle k duze.

Řekneš si možná: Čert vem duhu,
vždyť duha jsou jen pruhy v kruhu.
Když ale k duze sedá duha,
vstávání jde pak značně ztuha.

A tak se vine duha k duze
podobna mnohohlasé fuze,
ráda, že k sobě našla druha,
kterého nemá žádná druhá.

Nedělní miniglosy č.37

8. listopadu 2009 v 18:49 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Pracovníci Ústavu aplikované matematiky spočítali na základě předpovědí tempa rozvoje světové i české ekonomiky, kdy bude Česká republika konečně plně připravena na přijetí eura. "Použili jsme zcela nové a převratné extrapolační techniky, které berou v potaz několik stovek tisíc ekonomických údajů z celého světa," řekl nám vedoucí výzkumného týmu. "Do modelů jsme doplňovali různé predikce dalšího politického a ekonomického rozvoje, navíc jsme připravili několik odlišných výpočetních modelů podle toho, která strana pravděpodobně vyhraje příští parlamentní volby. Je ale pozoruhodné, že všechny modely došly nakonec ke stejnému výsledku: Euro jsme měli zavést v roce 1926."
--------------------------------
Nový trenér fotbalové reprezentace stále váhá, koho postavit do reprezentačního útoku po zranění Milana Baroše. Premiér Fischer se nechal slyšet, že jestli se trenér nerozhodne do dvou dnů, jmenuje na uvolněné místo vlastního kandidáta.
--------------------------------
Vypadá to, že svatý Martin letos do Prahy na bílém koni nepřijede. "Protože hrozí stávka v městské hromadné dopravě a tím i ulice přeplněné automobily, cesta na bílém koni v tradičním termínu nepřichází v úvahu. Nemůžeme riskovat, že tak vzácná návštěva uvízne někde v koloně," uvedla tisková mluvčí svatého Martina. "Příjezd proto posuneme někam na začátek prosince, nebude-li ovšem na ulicích náledí, protože to by bílý kůň mohl na pražské dlažbě snadno podklouznout a mohl by nám zalehnout celý dvůr."
--------------------------------
Je již známo, že medvědi, kteří přepadli v Tatrách horskou chatu, se dali nečekaně na útěk v okamžiku, kdy jim chatař pustil televizi. Dosud však není jasné, který z programů měl na medvědy takový efekt. "Na jedničce běžely zrovna zprávy a na dvojce program o soudobé komorní hudbě," řekl nám nejmenovaný zdroj ze Slovenské televize. "Našich krotkých zpráv by se nevylekal ani sysel, takže medvědí úlek má nejspíš na svědomí soudobá klasická hudba." Prodej nahrávek soudobých komorních skladeb po této zprávě výrazně vzrostl, především v oblastech, kde se medvědi občas vyskytují. Někteří movitější houbaři si dokonce na cesty do lesa najímají jako doprovod vlastní soudobé hudebníky.
--------------------------------
Podle některých politologů je možné po uzavřené etapě "studené války" pohlížet na aktuální vztah Západu s Ruskem jako na tzv. "studený mír". Zatímco v létě se toto slovní spojení uplatňuje výhradně v přeneseném slova smyslu, rostou obavy, že v zimě - po dalším vypnutí dodávek ruského plynu tekoucího přes Ukrajinu - se naplní i fakticky.

O důvěryhodnosti

7. listopadu 2009 v 22:34 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Neznal jsem to tu. Potřeboval jsem se dostat skrz tu změť křivolakých uliček, které tolik sváděly k bloudění, a vlastně jsem sám bloudil. Možná moje tvář vypadala důvěryhodně, nevím. Možná lidi přesvědčilo to, že jsem neměl žádné zavazadlo. Jako bych tu v hrubě dlážděných ulicích jen venčil neviditelného psa. Zdálo se, že se jen tak bezcílně procházím. Že jsem odtud.

"Prosím vás, kde je tady divadlo?" zeptaly se mne dvě bloudící mladé dívky. Nevěděl jsem a přiznal se k tomu. "Vůbec netuším, že tady někde nějaké je," odpověděl jsem po pravdě. Urazily se. Myslely, že si z nich dělám dobrý den, protože jsou mladé. A přitom jsem vypadal tak důvěryhodně!

Pak vedle mne zastavilo auto napěchované početnou rodinou. Okénko se svezlo, v oblaku cigaretového kouře se objevila hlava a zeptala se: "Depa je tady Navrátilovo ulice?" Opět jsem nevěděl, i když jsem nemohl vyloučit, že vede k divadlu, které tu asi někde v okolí musí být. Odpověděl jsem, že tu nebydlím a tuhle čtvrť neznám. Řidič se rozzlobil, že jsem jenom nafoukaný Pražák, který když vidí venkovany, nechá je ochotně v jejich neznalosti vykoupat. Nasupeně opět uvěznil dým z cigarety v konzervě svého skřípějícího vozu.

Další byl jakýsi mladík s batohem hledající hotel. Pak starší naparáděná paní s květinou sháněla koncertní síň. Pak spěchající muž v kožené bundě hledal jakýsi bowling. Ti všichni si ze všech kolemjdoucích vybrali právě mne v domnění, že sem patřím a že dokážu poradit a nasměrovat je. Všem jsem zopakoval, že to tu kolem vůbec neznám, a jejich přání, bohužel, nedokážu splnit. Co naplat, že to byla pravda? V jejich očích jsem viděl překvapení a záchvěv znechucení, přecházející v zlost. Proč nám to jenom ten člověk nechce říct? Dělá mu naše bloudění radost? Ale když nechce, ať si to tedy nechá!

Pospíchal jsem z té čtvrti a na rozloučenou s ní mne oslovil člověk v zaparkovaném autě, který v návalu okamžitého neopodstatněného sebevědomí opustil bezpečí širokých bulvárů, odvážil se do spleti jednosměrných ulic a ty ho teď silou mořského příboje vyvrhly na tomto neznámém pobřeží. Zeptal se mne, jak se dostane zpátky na volné moře. Nebyl jsem již schopen znovu někoho přesvědčovat, že nejsem odtud a okolní ulice obestavěné divadly, hotely, koncertními síněmi a provozovnami bowlingu jsou mi neznámé jako pravidla kriketu. Mluvím-li na tomhle zakletém místě pravdu, nikdo mi nevěří.

"Rovně, druhou ulicí doleva a až dojedete k hospodě, tak se dáte nahoru do kopce," odpověděl jsem mu tentokrát rozhodně. Mnohokrát mi děkoval. Prý má štěstí, že narazil právě na mne, který to tu tak dobře znám. Ano, lidé jsou zřejmě rádi, když se mluví rozhodně. A taky lépe slyší.

Nedíval jsem se za ním a raději jsem odbočil. Kam? To bohužel nevím. Ale když jsem volným krokem procházel kolem jakéhosi divadla, všimnul jsem si dvou mladých čekajících dívek, které se na mne ošklivě mračily.

O strašidlech a strašidelných domech

5. listopadu 2009 v 20:59 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Dnes mne probudila rána z kuchyně. Podobné rány se v podobných ránech ozývají nejčastěji, když někomu nebo odněkud něco spadne. Podivné, pomyslel jsem si jen velmi zvolna procitajícím mozkem. Nenapadl mne totiž kromě mne žádný další "někdo", komu by mohlo v bytě něco upadnout a vhledem k tomu, že je náš Český masív dostatečně masívní a konzervativní, nezdá se ani, že by mělo jít o silnější zemětřesení, které by mohlo donutit něco padat odněkud. Mohla by to být kočka, domyslela další generace postupně naskakujících neuronů. Ovšem musela by buď proskočit zavřeným oknem nebo krbovým komínem, přičemž obojí jsou procesy málo pravděpodobné. Anebo prostě už i v mém bytě v souladu s módními trendy konečně začíná strašit.

Ne, že by můj byt byl strašidel zcela prostý. Občas mi nějaký přítulný šotek schová kousek oblečení nebo knížku. Někdy mi zapne sporák nebo topení, když to nepotřebuji, občas přidá při sprchování trochu ledové vody, abych se otužil na těle, občas podstrčí sůl k oslazení kávy. Nanejvýš rozbije talíř nebo hrnek. Prostě moje strašidla si doposud vystačila s drobnostmi, aby nevyšla ze cviku, já se těmito drobnostmi nermoutím ani proti nim nezasahuji, takže žijeme ve slušné symbióze a věřím, že tomu tak může být i nadále.

O strašení se ale poslední dobou dost mluví a píše, možná proto, že jde o strašení na druhou, protože nejen straší, ale strašení se ještě k tomu odehrává v domku ve Strašicích (i když ani Strašnice nebo Nové Strašecí by nebyly špatné). Pozornost, která se případu věnuje, může nejen dostatečně postrašit méně otrlé konzumenty mediálních fast foodů, ale i aktivovat strašeníschopné síly dosud nevelkého rozsahu a sebevědomí.
"Heleďme, jak se o nás teď všude mluví," mohou k sobě dosud nevýrazná strašidla promlouvat. "Nejvyšší čas si taky přihodit své polínko, dokud naše dočasná mediální hvězda svítí." Ostatně o tom, jak si rozkošnicky užít svých pár dnů slávy v záři reflektorů, by se mohla strašidla přiučit od našich milých nejvyšších, kteří by podle svých nedávných zkušeností a zážitků mohli na toto téma napsat - ne-li bestseller, tedy snad aspoň seller.

Strašický domek, ve kterém planou nejen vypojené elektrické zásuvky, ale i mokré ručníky, ve kterém praskají žárovky (Bruselu z toho kyne jen další důvod pro jejich zákaz) a ze želvy v akváriu se vaří nechtěně luxusní polévka, bych momentálně obýval jen velmi nerad. Jsem zvyklý na drobná alotria svých neviditelných spolubydlících a neměnil bych. Mohl bych po neúspěšném pátrání, cože asi bylo původcem té dnešní ranní rány, která mne probudila, povolat do svého bytu odborníky v oblastech racionální vědy i dušezpytu. Protože by - podobně jako ve Strašicích - nejspíš na nic nepřišli, musela by se dříve či později objevit myšlenka, že si vymýšlím.

Někteří lékaři - nedokáží-li diagnostikovat pacientovu chorobu - docházejí k závěru, že pacient je zcela zdráv, jen si to jaksi nedokáže uvědomit. Analogicky odborníci zkoumající strašické jevy docházejí k závěru, že nedokážou-li najít racionální vysvětlení, musí obyvatelé strašidelného domku lhát - nejspíš kvůli tomu, že rádi surfují na vlně mediálního zájmu. Inu - vyloučit se to nedá, ale zdá se mi to dost laciné vysvětlení. Heslem "To, co neznám, neexistuje," už se v historii řídili mnozí a většinou to nevedlo k ničemu dobrému. Nad dávnými "jistotami" většiny z nich se dnes jen usmíváme, a to je ještě ten lepší případ.

Dřívější generace žily, myslím, v úctě a přirozené bázni před strašidly. Dnes - zkusíte-li vyprávět svému dítěti o strašidlech, riskujete, že na vás někdo bdělý pošle sociálku a návdavkem policii kvůli duševnímu týrání. Je pak div, že přirozený respekt k obtížně vysvětlitelným silám slábne a vytrácí se? Jak dlouho si to naše stará dobrá strašidla nechají líbit? Ale kdoví, zda se již někde ve čtvrtém rozměru nešikují houfce nespokojených bezhlavých rytířů, hejkalů, divoženek a poltergeistů, kteří hodlají vyjít do ulic našeho světa a hlasitě protestovat proti své marginalizaci. Možná je strašické strašidlo jen předvojem, průzkumnou rotou tohoto podivného houfu.

No řekněte: Kdo už se dneska bojí strašidel? Dnes, kdy je k bání tolik věcí, které nás obklopují neustále, na které si můžeme sáhnout, a kdykoli se tak přesvědčit o jejich skutečnosti, a které svými účinky často dokážou překonat celé pluky a armády klasických strašidel. Strašidel, která jsou do té míry mírumilovná, že jejich naprosto extrémním a šokujícím počinem je uvařená želva.

Při vší úctě k želvám - co je uvařená želva proti povedenému teroristickému útoku? Co hořící ručník proti svinstvem otrávenému moři? Pouhé varietní triky. Dokážou znepříjemnit život jedné rodině, ale ne ho ukrást tisícům. Proto vyzývám: Berme stará klasická strašidla vážně. Je lepší si je hýčkat, než jimi opovrhovat, vytlačit je do ilegality jiných světů a uvolněný prostor nechat zaplnit reálnými strašidly nové generace.

Na důkaz souhlasu mi z dosud nezjištěných příčin spadl ze zdi obraz. Je ale taky dobře možné, že jsem si to jen vymyslel.

O náruživých kuřácích

4. listopadu 2009 v 23:02 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Potkal jsem ho po dlouhé době a zdál se být veselý a růžolící. Pravý opak sám sebe před několika lety. Jakpak se mu to asi přihodilo? Třeba se na stará kolena zamiloval! Nebo vyhrál ve sportce? Anebo spekuloval na prudký pokles akcií a vydělal na hospodářské krizi majlant? Zeptal jsem se ho. Upřímně řečeno, sám bych uvítal nějaký recept na to, jak se stát veselým a růžolícím, zvlášť v období, kdy se den krátí a světla ze života spíše ubývá.

"Je to prosté, milý Watsone," zahlaholil. "Přestal jsem definitivně kouřit a mám ze sebe radost." Nepředstíral. Zmíněnou radostí mu jiskřily oči a to se předstírat nedá.
"Mockrát jsem toho chtěl nechat, vůbec mi to nedělalo dobře. To víš, já nikdy nebyl kdovíjak na plíce, když člověk ještě k těm všem svinstvům ve vzduchu navíc kouří, za chvilku je trop."
Cítil jsem se jak v postava z románu Jak chutná závist. Trop na plíce si připadám, kdykoli se pokusím doběhnout tramvaj rychlostí větší než malou.

Měl jsem vůči němu trochu špatné svědomí. Býval zapřisáhlým nekuřákem, ale pokušení si dokáže najít své vlastní cesty. Když se ženil, koupil jsem mu jako neoficiální a osobní dárek balíček přepychového pokouření. Jakou paseku dokáže nadělat dvacítka - byť luxusních - cigaret, nemá-li člověk povahu askety a je-li jeho křehký osobní vesmír náchylný vpustit do sebe viry velkého bezskrupulózního světa! Od toho dne se stal kuřákem a já se od té doby neúspěšně spořil se svým svědomím. Z tohoto pohledu pro mne mohl jeho nečekaný návrat mezi nekuřáky znamenat vysvobození. Po dlouhých dvaceti letech by mohlo užvaněné svědomí utichnout. Ostatně - když jsem se o pár let později ženil já, zcela neinvenčně mi oplatil stejným dárkem.

"Jak moc jsi kouřil?" zeptal jsem se.
"Tak…," počítal v duchu, "...dvacet."
"A nechybí ti to?" Sakra, co to říkám? Přece ho nechci od jeho bohulibého úmyslu zrazovat!
"To bylo jen zpočátku, to víš, není to nic jednoduchého takhle najednou." Hrdě se usmál: "Ale dobře to dopadlo. Už třetí rok…" zaklepal na dřevěnou lavičku…"ani ťuk!"
Závist z Falkenštejna.

"Ale v něčem se mi po kouření trochu stýská," zasnil se. "Přece jen, byl to rituál: Vždycky při výročí svatebního dne, v příhodné chvíli, aby Marie nevěděla. Otevřel jsem skříň, vyhrabal tu tvou starou krabičku a zapálil si jednu z těch úžasných cigaret." Při tom pomyšlení se musel labužnicky oblíznout, jak se mu připomněla chuť vzdálené závislosti. "Prostě nešlo přestat! Ale letos jsme s Marií oslavili 20 let," vzdychl nostalgicky. Luxusní cigarety po dvaceti letech pravidelného kouření došly.
Podíval se do dálky: "Nemá cenu znovu začínat." Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. "Od té doby jsem nekuřákem a cítím se báječně, protože jsem to zvládl."
Jak moc bych chtěl být tak silný jako on!

"A co ty?" zeptal se zákeřně.
Mám ho ranit smutnou pravdou? Ale on by mou lež jistě poznal. A počítat umí slušně: Dvacáté výročí svatby oslavíme až za tři roky.
"Ještě mi zbývají tři." Tři výročí, tři cigarety. Pak bych se toho zlozvyku taky moc rád zbavil.

Když jsem přišel domů, nevypadal jsem dobře. Není divu, řekl jsem si, prostě vypadám jako náruživý kuřák. Už jen necelých osm měsíců a přijde na řadu další cigareta. A pak už jenom dvě.

A budu-li silný, stane se ze mne veselý růžolící nekuřák. Jako on.

Nedělní miniglosy č.36

1. listopadu 2009 v 18:39 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Švédsko vyhlásilo, že bude požadovat vlastní doplňující poznámku k Lisabonské smlouvě. Bez doplňku totiž - jak se Švédsko obává - nemá dostatečné záruky, že Češi nebudou uplatňovat nároky na majetek, který švédská vojska v dobré víře ukradla z rudolfínských sbírek v roce 1648 na základě dekretů krále Gustava. Proti zpochybňování Gustavových dekretů zpočátku ostře vystoupili čeští komunisté, protože se mylně domnívali, že jde o dekrety posledního československého komunistického prezidenta.
--------------------------------
Poté, co ředitel pražské zoologické zahrady ohlásil svůj odchod na jiné místo, se vyrojilo mnoho hlasů zevnitř ZOO, které ho zpětně prakticky za všechny kroky kritizují. Jako zatím poslední se ozval žirafí samec Šimon, který v rozhovoru poskytnutém časopisu Svět zvířat obvinil bývalého ředitele z řady manažerských pochybení. "Měl jsem vždycky na hodně věcí jiný názor než pan Fejk," prohlásil Šimon, "ale nikdy mi nebylo umožněno vystoupit s nimi např. v televizi, která se trapně vymlouvala, že se nevejdu do studia komentovaného zpravodajství."
--------------------------------
Popularita premiéra Fischera stále roste a premiér prý zvažuje, že ji využije v reálné stranické politice. Podle našeho nepříliš dobře informovaného zdroje se s pravděpodobností 30% +-2,6%chystá založení České statistické strany, kterou by Jan Fischer měl vést do řádných voleb . Je ale možné, že jde jen o cílenou dezinformaci ze strany závistivých politiků parlamentních stran, jejichž vlastní obliba klesla v říjnu poprvé za posledních pět let pod úroveň obliby pravých neštovic.
--------------------------------
Karel Gott čelí od předání státního vyznamenání jednomu problému za druhým. Jen co se uklidnila situace po skandálu se zdviženým prostředníčkem, přišla další rána: Proti zneužití svého jména v písni o včelce Máje se postavili potomci starých Mayů a zatím to vypadá, že jejich stížnost má velkou šanci na úspěch. Řešení nabídli zástupci firmy Hamé, kteří navrhli, aby se včelka do doby, než bude spor vyřešen, přejmenovala na Májku.
--------------------------------
V průběhu tzv. řádového dne 28.října byl ve speciální kategorii oceněn novinář, který ve svých příspěvcích použil nejčastěji slovo "řádově". Cenu získal jeden z reportérů Českého rozhlasu, který použil za jediný měsíc toto slovo stodvacetkrát. "Jsem velmi spokojen," řekl nám oceněný reportér. "Je úžasné, že od doby, co jsem nastoupil jako prostý referent pro řádkovou inzerci, až po udělení významného řádu uplynuly řádově jen dva roky a čtyři měsíce."