O džbánu s kvalitním uchem

24. listopadu 2009 v 23:12 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Kdysi jsem dostal darem starobylý džbán. Optimální dárek pro milovníka piva, ale co s ním budu dělat já? Jako nejlepší možnost mi tehdy přišlo využít džbán pro výzkumné účely, a začal jsem s ním tedy chodit pro vodu. Schválně, za jak dlouho se asi ucho utrhne? Tolik jsem se na ten okamžik těšil, protože až to jednou přijde, říkal jsem si, potvrdím konečně, že staré úsloví platí a není to jen dávná mediální bublina, která jen shodou okolností zlidověla. Chodil jsem pro vodu často a vytrvale, ale džbán nejevil žádné známky opotřebení. Ucho bylo - ohmatané sice - ale stále pevné. Po několika letech jsem začal být netrpělivý.

Ze strany mých známých a přátel ke mně zaznívaly mnohé dobré rady: Ti optimističtější mne uklidňovali, že musím být trpělivější, protože džbán je starobylý, tedy pochází z doby, kdy ještě nebylo hlavním cílem řemeslné výroby vyrábět zmetky, aby si lidé museli kupovat stále nové a nové věci a vydávali toto zmetkování za míru rozvoje společnosti. Jeden kamarád, šťastlivec, si takto vyrazil s úplně novým čínským džbánem jenom jednou a ucho se mu utrhlo dřív, než k vodě vůbec došel. To jen mně, smolaři, zase osud přistrčil do cesty jako na potvoru kvalitní výrobek! Můžu s ním chodit pro vodu další roky a desetiletí a je pravděpodobné, že v této činnosti budou muset ještě pokračovat mí případní synové a vnuci. Ale když už jednou člověk zasvětil život vědě, neměl by jen tak polevit!

Další skupina našeptavačů mi tvrdila, že voda, pro kterou chodím, je nejspíš příliš měkká, přičemž ucho se mnohem snáze utrhne působením tvrdé vody. Známý jaderný fyzik mi z těchže důvodů doporučoval použít vodu těžkou, Aneta Langerová dokonce vodu živou, jenže ta, mrška, zůstává jen někde na dně. Jeden kolega se sklonem k extrémismu zase navrhoval, že nejjistější bude jít se džbánem rovnou pro vodu stoletou, jen si musím dávat pozor, aby se místo ucha se mnou neutrhl břeh.

Malověrně jsem se zamýšlel i nad tím, zda neustálým opakováním nemohlo dojít k významovému posunu původní myšlenky a k nám se historickou tichou poštou nedostala jen zkomolenina skutečnosti. Co když nejde o ucho džbánu, ale o ucho osoby, která pro vodu chodí. Kdoví, jak to proběhlo kdysi dávno v Arles? Třeba chodil Vincent Van Gogh Gauginovi tak dlouho pro vodu, až…

Jednou v zimě, když mrzlo, až praštělo (globálnímu oteplování navzdory), jsem zastihl při pravidelné vycházce se džbánem vodu obrněnou proti nenadálému útoku mrazu ledovým krunýřem. Okamžitému záchvatu klukovské touhy aspoň jednou se pořádně sklouznout prostě nešlo odolat! Když jsem se svou koledou po vzoru lidové písně na ledu upadl, bylo mi hned jasné, že moje několikaleté vědecké snažení konečně dospělo ke zdárnému konci. Na památku jsem si domů ze džbánu odnesl aspoň kvalitní utržené ucho.

Ještě plný emocí jsem se cestou domů pokoušel svá výzkumná zjištění volat do lesa. Nepřál bych vám slyšet, co se z něho ozývalo.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lytchi Lytchi | Web | 27. listopadu 2009 v 23:09 | Reagovat

Výzkumům zdar!

2 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 9. ledna 2014 v 1:02 | Reagovat

Každý čin či pokus k něčemu vede. Někdy to holt vyjde takto. ;-)  :-D

3 Radka* Radka* | E-mail | Web | 9. ledna 2014 v 7:50 | Reagovat

Škoda, kdybys ucho neurazil, mohl jsi loni v létě konečně nosit vodu stoletou. Utržení břehu by v případě zaplaveného zámku nejspíš nehrozilo ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama