O hře na demonstraci

18. listopadu 2009 v 0:53 | Petr Vápeník |  Reportáže
První, co jsem na Albertově asi hodinku před oficiálním zahájením akce připomínající demonstraci zpřed dvaceti let, spatřil, byl asi desetičlenný houfeček lidí kolem televizního štábu, natáčejícího pro Českou televizi přímý vstup. Lidí tu bylo celkem pár desítek a mezi nimi procházely kamery několika televizí a štáby uháněly přítomné o krátké rozhovory. Sakra, to se asi budou ptát, proč jsme sem přišli! Co bych asi odpověděl, kdyby se přede mnou rozběhla ruční kamera a někdo mi před ústa přiložil mikrofon v přímém přenosu? Proč jsem přišel a co od toho očekávám? Mediální zkratka vyžaduje maximálně jednovětou odpověď, nejlépe nepříliš rozvitou. Napadá mne jediná věta: "Kdybych měl odpovědět jedinou větou, nutně bych z toho musel vyjít jako idiot."

Demonstrace má být za něco konkrétního nebo ještě lépe - proti něčemu. Všichni účastníci by to měli akceptovat a přijít právě kvůli tomu. Ale jaký jednotící prvek je obsažen v této "jubilejní" demonstraci? "Přijďte si připomenout dvacáté výročí revoluce," hlásal slogan. Ale co znamená připomenout si? Dav postupně houstne a přibývá transparentů, většina z nich je ryze individuálních. "Havel je zločinec." "Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí." "Klause poslat do Sudet." "Zachraňte Horní Jiřetín." "Rodiče, děkujeme za revoluci." "Stop komunismu." "Nechceme soudruhy ani jejich dluhy." Chybějí už jen fotbalové vlajky s nápisy typu "STS Chvojkovice-Brod". Úžasné! Octnul jsem se na ryze postmoderní demonstraci. Na lidové veselici, kde každý slaví to, co chce. Co slavím já?

Snad jsem doufal v nějaký odlesk tehdejšího průvodu, v navození podobné atmosféry. Ale lze to vůbec? Vnější nepřítel, proti kterému bylo možné se společně vymezit, už neexistuje. Existuje pouze spousta parciálních nepřátel, kteří splývají s parciálními přáteli těch druhých, někteří jsou dokonce tady, protože absenci by považovali za politickou chybu ("Hele, vole, Topol!"). A ani pořadatelé nedokážou nabídnout nějaký směr, jediný rozumný nápad má Šimon Pánek, který přivádí disidenty z Číny a Ruska. Fajn, to je ukázka, koho máme podporovat a držet mu palce, ale co si tu počít sami se sebou? Po čtyřiceti minutách akce na Albertově končí a většina lidí kolem je na rozpacích. Současní studenti se v průvodu ostře odlišují od o generaci starších pamětníků. Většina lidí někomu telefonuje a fotí. Hlásáme do světa, že jsme u toho, ale nevíme u čeho!

Dav se pohnul, prochází vysokoškolským areálem a točí doleva směrem k Vyšehradu. Čas od času je dobré rozhlédnout se, jaký transparent k vám je nejblíž, protože se snadno můžete dostat do skupinky názorových odpůrců. První malý konflikt: Skupinka požadující kriminál pro českého exprezidenta se brání nájezdu ctitelů pravdy a lásky. "Tadle ulice není jenom vaše," dí neoddiskutovatelnou pravdu sebevědomí Havlovi odpůrci a hrdě pózují fotografům. Pravda a láska tentokrát prohrává na celé čáře a stahuje se na vedlejší ulici. Dav neproudí jedním veletokem, ale rozděluje se na menší proudy, které stoupají na Vyšehrad odděleně. Pár lidí si chce zkrátit cestu přes park, ale v prudkém kopci podklouzávají na blátě vzniklém po krátké a vydatné přepršce.

Je to divný dav. Dav tvořený skupinkami kamarádů a jednotlivci různorodých motivací. Dav, kde jeden druhého nepotřebuje, protože se nemá čeho společného bát ani v co společného doufat. Při vstupu na Vyšehrad se všechny proudy spojují v jednu řeku. V celém areálu je povolená maximální rychlost 20 km/h, tak to snad nepřekročíme. Anebo je to jenom symbol toho dvacetiletého odstupu? Nesměrujeme na Vyšehradský hřbitov jako před dvaceti lety, Vyšehradem se pouze prochází, vyplaší se přitom lidi venčící pejsky a maminky s malými dětmi užívající si mimořádně teplý večer; někteří demonstranti jdou jen v tričkách. Jestli si dobře pamatuju, před dvaceti lety pěkně studeně foukalo a bylo těsně nad nulou. Jakýpak je asi vliv venkovní teploty na revoluční nálady demonstrujících? Ale poprvé při průchodu Vyšehradem se mne maličko dotkl závan tehdejší atmosféry. Zkusil jsem si dnešní zážitek se zdejším geniem loci zkombinovat s vlastní zkušeností a strachem z období Palachova týdne - tedy z demonstrací z ledna 1989. Když se tudy před dvaceti lety procházelo, muselo každého v průvodu napadnout, že se to taky všechno může rozprášit a rozstřílet a že už třeba taky za týden nebudou studovat. Můžou nás všechny pozavírat? Nad davem krouží policejní vrtulník, který svým nepřátelským hlukem navozuje aspoň trochu pocitu úzkosti.

V okolních domech jsou lidé vyložení v oknech a mávají. Mávali i tehdy nebo jich byla většina zavřená za okny na petlici? Scházíme na Vyšehradskou třídu a stojíme dlouho na křižovatce. Ozývá se houkání policejních vozů a před námi blikají světla modrých majáčků. Nějaký problém s nacionalisty nebo to jen policie drží s davem basu a hraje hru na demonstraci s námi? Napadá mne, že je optimální okamžik pro provedení vojenského puče: Policie je jako jeden muž v ulicích, aby hlídala jedny demonstranty před druhými, pomáhala a chránila a davy lidí bez obav slaví, politici infiltrovali mezi pochodující. Armáda pučistů by měla docela lehkou pozici, než by se konečně zjistilo, že tohle už hra není.

Jdeme po nábřeží a míjíme dům, kde kdysi bydlel Václav Havel. Poprvé se dav semkne ke společnému potlesku. Míjí nás dodávka s nápisem "sametový čaj - velvet tea, 20,- Kč". Přerod na tržní ekonomiku v praxi. Servis je opravdu lepší než kdysi. Z oken Prozatímního divadla nám mávají baletky. Máme skoro o dvě hodiny lepší čas než v devětaosmdesátém, je teprve kolem půl šesté, když točíme na Národní třídu. Jenom malý záchvěv, co všechno nás za neviditelným rohem čeká. Slyšíme záznam hlasu, který nabádal před dvaceti lety k rozchodu, protože demonstrace není povolena. Několik pamětníků kolem mne nasucho polyká a asi z toho známého hlasu, který už dávno vytěsnili, a teď se jim zase připomněl, nemají dobrý pocit. Študáci vedle mne zjišťují mobilem přes internet, jak se dnes večer hraje hokej. Připadám si jako po pochodovém cvičení, diváci na chodnících nám tleskají, jako bychom se o zdar dnešního večera zasloužili nějak významněji jenom tím, že jsme ušli delší trasu než oni.

Stojím vedle Voršilek, když se zpívá společně hymna. Ano, zpívá se česká i slovenská část. Jak dlouho už jsem to takhle pohromadě neslyšel? Naposled letos při fotbale, ale tam každá část patřila jinému z týmů. Ještě než se stihne srolovat veliká česká vlajka, u které stojím, začíná bez větších prodlev a okolků koncert. Ehmm… Na koncert jsem tedy nepřišel. Na Národní začíná být husto a 30 metrů k odbočce do Spálené se tlačím snad půl hodiny. Dav obklopuje poutní místo památníku v podloubí, i z oken sálá žár stovek svíček, fotoaparáty cvakají a blýskají. "Jo, Mařeno, tak jsme tady, dobrý to bylo, nikdo nás tentokrát nezbil." Pokrok nezastavíš. Jestlipak se dnes přišel podívat v průvodu někdo z těch, co tehdy "pomáhali a chránili", aby vše bylo tak nějak veřejně bezpečné? Třeba by se dnes z odstupu dokázal trochu vžít do pocitů těch, které kdysi mlátil! Třeba by se trošku (a nesmyslně) mohl bát, jestli náhodou nepotká sám sebe v protisměru a nedá si jménem zákona přes hubu.

Ještě se přesouvám na Václavák ke koni, kde pokračuje v manifestaci studentská Inventura demokracie 2009. Aspoň tady zaznívá trochu kritiky na to, jak teď vše kolem nás vypadá a za co přesně podle všech demokratických principů taky můžem. Jsme vybízeni zapojit se do politiky aktivně, jak současnými studenty, tak i Václavem Havlem, který sem na pódium unaveně nakoukne (neumím si představit, co už musel dnes všechno od rána absolvovat). To se snadno řekne.

Krotká hra na demonstraci pomalu končí. Lidi kolem mne se snaží zvonit donesenými svazky klíčů, jejichž zvuk dnes celé dopoledne ladili a teď ho po nich nikdo nechce. Před dvaceti lety jsem z centra Prahy odcházel s vědomím, že perzekuce jen tak neustanou a já mám před sebou ještě deset měsíců hry na lidové vojáčky. Dnes můžu odcházet s bláhovou nadějí, že totalita je tak daleko, že se dá jen pustit ze záznamu. Jsem na oplátku o dvacet let starší. Která varianta je lepší, nemusím řešit, protože žiju tu dnešní a všechno ostatní jsou jen kdyby.

Dnešek byl k uzoufání bezproblémový a z akce před dvaceti léty k nám, tuším, nedolétlo vůbec nic. Jen ti mladší to nepoznali a ti starší se k tomu provzpomínali vlastním úsilím. Za deset let už asi nepřijdu. Jedině kdyby David Koller zase udeřil do bubnu a zavyl: "Už se nechcem nikdy vracet tam, kde nám bylo mizerně!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama