O opocených očích

16. listopadu 2009 v 18:05 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Snad protože jsem zvyklý, že věci, když aspoň trochu mohou, dopadají spíš hůře než lépe, začínám si nějak víc vážit těch sporadických okamžiků, kdy se něco obrátí k lepšímu. Celkem je mi jedno co. Cokoli. Jsou to někdy věci a děje zcela umělé a k uzoufání kýčovité, vymyšlenost a naivita z nich přímo cáká - takové bývají různé filmové spektákly, které mají za jediný cíl (kromě výdělku a pro něj) vydojit z diváků slzu. Celý děj takového filmu bývá většinou k nepřežití, kritický mozek se vzpírá jakékoli stopě pohnutí jako nechutnému vydírání, kterému se sluší nepodlehnout, ale oko na vzpírání a zásadovost nedbá a při srdcervoucím happyendu se přece opotí.

Nevyhledávám takové filmy, občas běží v televizi na pozadí normálního chodu mého bytu beztoho, že bych jim věnoval pozornost, ale jakmile se situace na obrazovce obrátí po všech peripetiích, které musí vypadat aspoň hodinu zcela beznadějně, definitivně k lepšímu, přestanu pracovat na počítači, uklízet, číst či žehlit a obrátím svou vysmívající se a pohrdající hlavu a vyprahlé oči k obrazovce. Stačí náznak dobrého konce a oči už se potí, jako kdyby hodinu cvičily v posilovně.

Jsou i specializované pořady, které jsou postaveny na podobně emocionálním základě - třeba ten, ve kterém lidé hledají své dávné lásky, biologické rodiče, kamarády z dětství nebo nevlastní i vlastní sourozence. I tady vím, že odvíjející se příběh mi má prvoplánově zabrnkat na citlivou strunu. Cynický mozek velí očím protočit se bělmem vzhůru a hlavě nevěřícně zakroutit s výsměšným povzdechem. Ale než stihne vydat příslušný povel, spojení se přeruší a oči opotí, protože cit bývá rychlejší než myšlenka. A vojáci vědí, že bez spojení ani velení není, vážení. Často je zřejmé, že na odiv vystavené štěstí přežije třeba jen pár hodin, možná dnů, ale oči ve své naivitě vidí jen přítomnou šťastnou chvíli, jejíž obraz jsou náchylné si ponechat navždycky. A potí se a potí.

Předevčírem jsem se díval v televizi na přenos koncertu k dvacátému výročí listopadových událostí v Československu. Můžu si o některých věcech ve vývoji společnosti myslet cokoli, ale když jsem viděl, jak se na tomto koncertním orloji střídají apoštolové, kterých si povětšinou svět váží (kdopak z nich by asi přijel nebo aspoň nechal pozdravovat, kdyby je pozval kdokoli jiný než Václav Havel?), začal jsem mít intenzivní pocit, že přes všechny každodenní průšvihy reálného světa a reálné politiky to zatím dopadá celkem dobře, určitě líp, než by za určitých okolností dopadat mohlo.

Oči se mi opotily hned několikrát: Když současný prezident vysekl poklonu bývalému prezidentovi (mozek ho může stokrát podezírat z vypočítavosti, ale oči nelení a slzí, i když je zřejmé, že ta idyla nejspíš nepřežije ani dvě hodiny přenosu). Když hvězdná Renée Flemming zpívá Rusalčinu árii o měsíčku a krásná hudba i hlas rozněcují něco, co s rozumem nemá společného vůbec ale vůbec nic. Když Joan Baez (i když její hlas opravdu není to, co bych vyžadoval na popravišti jako poslední přání) zpívá česky "jednou budem dál". Když vidím v hledišti spoustu tváří, kterých si z různých důvodů vážím (a když náhodou některých tolik ne, tak opocené oči se přimhuřují o dost snáz než oči přísně a nesmlouvavě rozevřené).

Je dobré nechat rozum občas odpočinout a nechat se unést vlhnoucíma očima, ať už je důvodem nostalgie nebo pocit sounáležitosti a hrdosti. Opocené oko (není-li tedy příčinou opocení akutní záchvat sebelítosti) neberu jako projev slabosti, ale jako důkaz, že podobně jako Eustachova trubice propojuje nosohltan se středním uchem, nějaké podobné zařízení propojuje nejspíš i srdce s očima, takže - pokud srdce z důvodů nějakého bohulibého podnětu právě přetéká, mohou mu oči posloužit jako skvělý ventil.

Když mi okolnosti nedopřály spoluprožívat revoluční kvas před dvaceti lety bezprostředně (a ještě jsem to tehdejší lidové armádě neodpustil a už asi neodpustím, i když jí se to v jejím hrobě už asi tolik nedotkne), zkusím si jít připomenout vzdálenou ozvěnu těch dnů aspoň zítra na Albertov. Zcela jistě to nebude a nemůže být ono, ale přesto jsem přesvědčen, že když se dobře rozhlédnu, uvidím, jak se budou ve tmě blýskat desítky, stovky, možná tisíce opocených očí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lytchi Lytchi | Web | 16. listopadu 2009 v 22:58 | Reagovat

Myslím, že v určitých chvílích vyvozených i z takovýchto situací není k akutnímu záchvatu sebelítosti daleko:-)...

2 Čerf Čerf | 17. listopadu 2009 v 8:55 | Reagovat

:-)) Jo, to bude nejspíš pravda. Někdy i chronickému :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama