O strašidlech a strašidelných domech

5. listopadu 2009 v 20:59 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Dnes mne probudila rána z kuchyně. Podobné rány se v podobných ránech ozývají nejčastěji, když někomu nebo odněkud něco spadne. Podivné, pomyslel jsem si jen velmi zvolna procitajícím mozkem. Nenapadl mne totiž kromě mne žádný další "někdo", komu by mohlo v bytě něco upadnout a vhledem k tomu, že je náš Český masív dostatečně masívní a konzervativní, nezdá se ani, že by mělo jít o silnější zemětřesení, které by mohlo donutit něco padat odněkud. Mohla by to být kočka, domyslela další generace postupně naskakujících neuronů. Ovšem musela by buď proskočit zavřeným oknem nebo krbovým komínem, přičemž obojí jsou procesy málo pravděpodobné. Anebo prostě už i v mém bytě v souladu s módními trendy konečně začíná strašit.

Ne, že by můj byt byl strašidel zcela prostý. Občas mi nějaký přítulný šotek schová kousek oblečení nebo knížku. Někdy mi zapne sporák nebo topení, když to nepotřebuji, občas přidá při sprchování trochu ledové vody, abych se otužil na těle, občas podstrčí sůl k oslazení kávy. Nanejvýš rozbije talíř nebo hrnek. Prostě moje strašidla si doposud vystačila s drobnostmi, aby nevyšla ze cviku, já se těmito drobnostmi nermoutím ani proti nim nezasahuji, takže žijeme ve slušné symbióze a věřím, že tomu tak může být i nadále.

O strašení se ale poslední dobou dost mluví a píše, možná proto, že jde o strašení na druhou, protože nejen straší, ale strašení se ještě k tomu odehrává v domku ve Strašicích (i když ani Strašnice nebo Nové Strašecí by nebyly špatné). Pozornost, která se případu věnuje, může nejen dostatečně postrašit méně otrlé konzumenty mediálních fast foodů, ale i aktivovat strašeníschopné síly dosud nevelkého rozsahu a sebevědomí.
"Heleďme, jak se o nás teď všude mluví," mohou k sobě dosud nevýrazná strašidla promlouvat. "Nejvyšší čas si taky přihodit své polínko, dokud naše dočasná mediální hvězda svítí." Ostatně o tom, jak si rozkošnicky užít svých pár dnů slávy v záři reflektorů, by se mohla strašidla přiučit od našich milých nejvyšších, kteří by podle svých nedávných zkušeností a zážitků mohli na toto téma napsat - ne-li bestseller, tedy snad aspoň seller.

Strašický domek, ve kterém planou nejen vypojené elektrické zásuvky, ale i mokré ručníky, ve kterém praskají žárovky (Bruselu z toho kyne jen další důvod pro jejich zákaz) a ze želvy v akváriu se vaří nechtěně luxusní polévka, bych momentálně obýval jen velmi nerad. Jsem zvyklý na drobná alotria svých neviditelných spolubydlících a neměnil bych. Mohl bych po neúspěšném pátrání, cože asi bylo původcem té dnešní ranní rány, která mne probudila, povolat do svého bytu odborníky v oblastech racionální vědy i dušezpytu. Protože by - podobně jako ve Strašicích - nejspíš na nic nepřišli, musela by se dříve či později objevit myšlenka, že si vymýšlím.

Někteří lékaři - nedokáží-li diagnostikovat pacientovu chorobu - docházejí k závěru, že pacient je zcela zdráv, jen si to jaksi nedokáže uvědomit. Analogicky odborníci zkoumající strašické jevy docházejí k závěru, že nedokážou-li najít racionální vysvětlení, musí obyvatelé strašidelného domku lhát - nejspíš kvůli tomu, že rádi surfují na vlně mediálního zájmu. Inu - vyloučit se to nedá, ale zdá se mi to dost laciné vysvětlení. Heslem "To, co neznám, neexistuje," už se v historii řídili mnozí a většinou to nevedlo k ničemu dobrému. Nad dávnými "jistotami" většiny z nich se dnes jen usmíváme, a to je ještě ten lepší případ.

Dřívější generace žily, myslím, v úctě a přirozené bázni před strašidly. Dnes - zkusíte-li vyprávět svému dítěti o strašidlech, riskujete, že na vás někdo bdělý pošle sociálku a návdavkem policii kvůli duševnímu týrání. Je pak div, že přirozený respekt k obtížně vysvětlitelným silám slábne a vytrácí se? Jak dlouho si to naše stará dobrá strašidla nechají líbit? Ale kdoví, zda se již někde ve čtvrtém rozměru nešikují houfce nespokojených bezhlavých rytířů, hejkalů, divoženek a poltergeistů, kteří hodlají vyjít do ulic našeho světa a hlasitě protestovat proti své marginalizaci. Možná je strašické strašidlo jen předvojem, průzkumnou rotou tohoto podivného houfu.

No řekněte: Kdo už se dneska bojí strašidel? Dnes, kdy je k bání tolik věcí, které nás obklopují neustále, na které si můžeme sáhnout, a kdykoli se tak přesvědčit o jejich skutečnosti, a které svými účinky často dokážou překonat celé pluky a armády klasických strašidel. Strašidel, která jsou do té míry mírumilovná, že jejich naprosto extrémním a šokujícím počinem je uvařená želva.

Při vší úctě k želvám - co je uvařená želva proti povedenému teroristickému útoku? Co hořící ručník proti svinstvem otrávenému moři? Pouhé varietní triky. Dokážou znepříjemnit život jedné rodině, ale ne ho ukrást tisícům. Proto vyzývám: Berme stará klasická strašidla vážně. Je lepší si je hýčkat, než jimi opovrhovat, vytlačit je do ilegality jiných světů a uvolněný prostor nechat zaplnit reálnými strašidly nové generace.

Na důkaz souhlasu mi z dosud nezjištěných příčin spadl ze zdi obraz. Je ale taky dobře možné, že jsem si to jen vymyslel.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama