Prosinec 2009

O ozvěnách starého roku

30. prosince 2009 v 19:55 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Nevěřím tomu, že my lidé jsme od přírody pesimističtí. Jinak bychom přece nemohli s takovou vehemencí slavit a zapíjet právě uplynulý rok a s takovými nadějemi očekávat rok nový. Ale i když silvestr - podobně jako já - nijak zvlášť neslavíme, na konci roku vždycky jako kdybychom před sebe obřadně pokládali čistý bílý papír a ten starý, popsaný nesmyslnými škrábanci, s oslíma ušima a notně pokaňkaný, vyhazujeme do tříděného odpadu. Třeba se na něj zapomene, říkáme si - někdo s nadějí a jiný s obavami - a nějakou dobu tomu snad i věříme, jako odpustek si dáme nějaké pěkné novoroční předsevzetí a po nějakou dobu se upřímně a poctivě snažíme být lepší, než ve skutečnosti dokážeme být.

A pak zjistíme, že hranice mezi roky není tak ostrá, jak to pěkně vypadá v kalendáři i v médiích. S nechutí pozorujeme, že ne všechen svinčík se nechá zavřít do škatulky s nápisem "Starý rok - pozor, neotvírat a neklopit!!!", a s úlevou si uvědomíme, že i část toho dobrého nezadržitelně přetéká přes uměle vytvořenou hranici. Protože všechny uměle vytvořené hranice jsou navěky odsouzeny k obcházení a přetékání a čím ostřejší se hranice snaží být, tím víc naráží na přírodní zákonitost zvanou princip neurčitosti, který dokáže pěkně matematicky popsat hranice ostrosti všech ostrých hranic.

Podívám-li se zpátky na poslední rok, zdá se mi, že byl úžasný a plný zázraků, před kterými stojí za to pokorně smeknout, pokud má člověk něco na hlavě a taky trochu v hlavě. Pozorovateli zvenčí to může připadat podivné, protože na mém starém roku ze svého pohledu může vidět mnohé nedostatky a kazy. Ne, že bych si jich ve své optimistické zaslepenosti nevšiml. Jen se domnívám, že bez nedostatků, kazů a chyb by nejspíš už ten rok nebyl tak úžasný, podobně jako krása a kvalita lidí bez jejich kazů a chyb také nemůže být úplná.

Jako obyčejně se rovněž domnívám, že uplynulý rok měl svůj podstatný smysl a že - i kdyby se zrovna nám nepodařilo ho odhalit - na tento smysl jednou nějací badatelé přijdou, popíšou ho a dostanou za to Nobelovu cenu za mír v duši, nezemřou-li ovšem do té doby v bídě, posměchu a zaslouženém opovržení. To nic nemění na tom, že i já odnesu rituálně svůj starý zašedlý, zpřehýbaný a pocintaný papír nadepsaný velkými číslicemi "2009" do popelnice, abych si před sebe mohl prostřít a okrasným písmem nadepsat nový, který svou bělostnou čistotou jako z reklamy na prací prášek prozáří pár prvních dní nového roku. Skoro škoda na něj něco psát, ne?

Myslím si, že - ač se nám to mnohým nemusí zdát - prožíváme dobu, o které budou další generace slýchat a číst jako o zlatých časech. Až budou jednou své starosti a problémy poměřovat s našimi dnešními, budou možná na rozpacích: "Tohle že jim stálo za takové stesky?" Náš domněle nervózní svět jim bude připadat příjemně poklidný a nevzrušivý. Kdyby jen oni mohli cestovat do minulosti, jistě by se v těchto zlatých časech usídlili. Ale nemohou. A tak jim nezbývá než doufat, že každý příští rok bude lepší než ten odcházející. Jako nám. Tak ať tedy je! Nebo aspoň ať máme takový pocit.

Rád bych všem čtenářům tohoto blogu popřál do nového roku vše nejlepší, pevné zdraví, klidnou spokojenost i dostatek tvůrčího neklidu. A troufám si vám popřát, ať se vám splní nejen to, co si přejete, ale i část z toho, co si ani netroufáte přát.

Ledová

29. prosince 2009 v 22:03 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Ledové antarktické pláně
a pára z rozpačitých úst.
Slova zamrzají
v krupičky deště
a šermují s rampouchy kolem očí.
Vadí? Nevadí?
Na náledí lesních cest
sypou se piliny z podetnutého nebe.

S dunami závějí se perou
krmelce pro naději
se senem vonícím po teple léta
a solí do ran
krvavého slunce
přežvykujícího těsně nad obzorem
další den.

Budoucnost spí
měkkým bílým spánkem.

Nedělní miniglosy č.44

27. prosince 2009 v 16:41 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Pozornost politologů vzbudila studie, která upozorňuje na souvislost mezi politickými postoji a hodnotou krevního tlaku voličů. Podle této studie mají nejvyrovnanější krevní tlak středoví voliči, zatímco s rostoucím odklonem doprava i doleva roste pravděpodobnost hypertenze. To by mohlo mít zásadní dopady na cílení předvolební kampaně a některé extremistické strany již uvedly, že hodlají podporovat výrobu příslušných léků. Věrohodnost studie ovšem snižuje fakt, že jejím sponzorem je firma vyrábějící vysokotlaké kotle, což by mohlo znamenat střet zájmů.
----------------------
Management České televize vydal k pořadu Noc s Andělem prohlášení, že jde o formát, který se definitivně přežil. Na druhou stranu - jak upozornili někteří komentáři - je to vůbec první vyjádření potvrzující, že Pavel Anděl je formát.
------------------------
Podle analýzy obrazové plochy letos zaslaných vánočních MMS se odhaduje, že celková velikost vánočních dárků pod stromečkem oproti období před krizí klesla o více než 7%. Na nižším průměru se ale mohla podepsat charitativní akce pražského magistrátu. Ten totiž každému pražskému bezdomovci, který se prokázal potvrzením z místa trvalého bydliště, umožnil v průběhu Štědrého dne bezplatné zaslání tří děkovných MMS.
------------------------
Největším hitem letošních Vánoc se podle České obchodní komory stala dětská souprava Malý inkvizitor. "Ukázalo se, že když má někdo skutečně dobrý nápad a dokáže navázat na nejlepší lokální tradice, může být na evropském trhu úspěšný, i když nejde o zavedenou značku," ohodnotil mluvčí ČOK obchodní úspěch malého výrobního družstva z Velkých Losin.
-----------------------
Značný dopad bude mít překlep v zákoně o provozu na českých železnicích, kde je uvedený místo správných čtyř stop a osmi a půl palce rozchod kolejí na naší železnici osm stop a čtyři a půl palce. Jak se chyba do zákona dostala, prozatím není jasné. "Jednou je to v zákoně, tak se s tím musíme poprat," řekl mluvčí Českých drah. "Pokud se nám podaří začít s rekonstrukcí ještě v tomto roce, mohli bychom být hotovi někdy kolem roku 2130." Podle odborníků bude mít tedy rozchod českých kolejnic na život běžných lidí podstatně větší dopad než rozchod manželů Paroubkových.

O olověném artefaktu

26. prosince 2009 v 23:39 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Mnohokrát jsem slyšel o tom, že k tradici českých Vánoc patří lití olova. Na rozdíl od jiných zvyků - například podpalování stromečku, přežírání se cukrovím nebo dávení se kapřími kostmi jsem však tento zvyk na vlastní kůži dosud nikdy neokusil. Snad se mi nikdy nechtělo nahlédnout do budoucnosti, abych si ji mohl náležitě vychutnat se všemi překvapeními, které k ní patří, a nad jejichž pestrostí ani v celkem zralém věku nepřestávám žasnout. Když jsem si pokládal otázku, proč to někdy sám nevyzkouším, většinou jsem to sváděl na nedostatek olova. Trapná výmluva u člověka, který měl poměrně dlouho možnost v práci stavět komplikované pevnosti z olověných destiček, aby královský radioaktivní poklad uvnitř hradu neměl negativní dopady na zdraví lidí v bílých pláštích pohybujících se v podhradí. Z jediné zdefraudované destičky by bylo dost olova na všechny vánoční kovolijecké reje až do konce života a destiček byly v odvážných architektonických kreacích k dispozici tisíce.

Tedy opravdu jenom úcta před tajemstvím budoucnosti? Obava z toho, že se dozvím to, co se třeba dozvědět nechci, že tím přijdu o naději, která má jinak sedm životů jako kočka z počítačových her? Anebo strach z toho, že zjevení věcí příštích nebudu schopen správně vysvětlit? Odolával jsem až do letošního roku. Nabídce malé soupravy na lití olova na dobřichovických adventních trzích jsem ovšem odolat nedokázal. Jedna obyčejná lžíce s dřevěným držátkem, aby si experimentátor toužící po vhledu do budoucnosti nepopálil prstík, čtyři malé čtverečky olova, návod k použití a základní pravidla, jak si výsledek vyložit. Souprava stála pár korun, pokušení bylo tedy veliké, i výmluvy došly. Čekání na Štědrý večer se táhlo skoro měsíc, protože jindy než na Štědrý večer se poklady budoucnosti nezjevují; můžete své "Sezame otevři se!" deklamovat nad olověnou loužičkou ve lžíci, jak chcete nahlas, ale hora poznání se neotevírá. Jindy než o Vánocích vánoční kouzla nefungují, to ví každé malé dítě i všichni dospělí se zbytky dětské duše.

Konečně nastal ten správný čas. Na Štědrý večer jsem si zatopil v krbu a v odlescích plamenů vybalil všechny propriety. Čtyři vánoční svíčky spojily síly svých plamenů, protože jediný se ukázal být příliš slabý na náročnou exkurzi do budoucnosti. Podle pokynů v návodu jsem postupně roztavil ve lžíci kousek měkkého kovu na stříbřitou vodičku. Nemaje ani azbestové rukavice ani ochranný obličejový štít, se zadrženým dechem jsem opatrně slil tekuté olovo do hrnce se studenou vodou. Zašumělo to, zaprskalo, kousky kovu při kontaktu s vodou ztuhly do pozoruhodných tvarů a celý kus kovu ťuknul o železné dno hrnce. Vzniklo něco na způsob miniatury Sibeliova helsinského pomníku. Těžko určit tvar, každopádně jde o těleso rozpraskané, něco jako stářím popukaný strom s propletenými větvemi. Nádhera! Konečně začínám poznávat kouzlo performance!

To jsem ale ještě netušil, že vytvoření vlastního artefaktu je jen nesmělý začátek dlouhé cesty ke kýženému cíli. Máme-li totiž konečně ochlazený výsledek lití, je třeba jeho tvar a vlastnosti vhodně interpretovat. Cesta poznání je také trnitá, protože artefakt je pichlavý jak ježek právě uprchlý z klece. Ještěže mám k dispozici odborný návod:

Rovné čáry mají značit "spokojený a poklidný život". Ve výsledném díle ovšem nedokážu rozpoznat jedinou křivou čáru, natož rovnou. Všechno jsou všelijak propletené klikotoče - tedy podle výkladu "zmatky a nejasnosti". A já se tak těšil, že prozřím! "Srdce a kruhy" by snad v kousku kovu zase našel jen člověk s takovou mírou fantazie, že je schopen objevit v Milanu Knížákovi skromnost a empatii. Škoda, "srdce" má znamenat milenecký vztah, "kruh" zase finanční zisk. Ani jedno mi tedy v dohledné době této části čtvrtohor zjevně nehrozí. V modernistickém artefaktu nevidím ani "hvězdy" ani "květiny", "zvířata" či "nádoby". Nepřipomíná mi to nic pozemského, nic realistického, nic použitelného. Prostá krása, kterou ocení jen umělecká duše s hodně liberálním přístupem.

A pak to konečně spatřím: Část oválu, rozpukaná a s otřepanými okraji. Druhou část nějaký afektovaný olovnatý Trautenberk v zlosti odtrhl a nechal zmizet, protože na dně hrnce už nic není. Dívám se s napětím do výkladového slovníku kovolijců. Vychází mi "láska s překážkami"! Hmmm, to tedy nevypadá na žádnou velkou novinu. Jaké překážky to budou, zda vysoké či nízké, s vodním příkopem, či se bude jednat dokonce o nějaký ozlomkrktaxis, to už olovo neupřesňuje. Budoucnost zjevně nemá moc dobrého tiskového mluvčího.

A tu mne napadlo, že jsem v žáru tvůrčí nervozity úplně zapomněl při lití olova položit nezbytnou otázku, na kterou jsem se chtěl dozvědět odpověď. Nejenže tedy neznám přesnou odpověď, ale navíc ještě nevím, na co odpovídá. Jediné, co vím bezpečně: že to bude s překážkami. Ještěže to vánoční olovo mám: Sice jsem něco podobného tušil, ale teď to mám konečně potvrzené.

Jeden čtvereček kovu mi ještě zbyl. Jestli budete také potřebovat nějakou zásadní odpověď a smíříte-li se dopředu s tím, že ji umím poskytnout pouze s překážkami, dejte mi prosím vědět.

O zlatém vánočním prasátku

23. prosince 2009 v 18:50 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Tak tu zase po nějaké době máme Štědrý den. Den s velkou duchovní i marketingovou mocí, den, u kterého záleží na každém člověku, jakým způsobem naplní tolik slibující přívlastek "štědrý". Pro někoho je štědrost skryta v dárcích, kterými je obdarován, pro někoho naopak v dárcích, kterými obdarovává. Někde se štědrost projeví v duchovním obohacení, jinde v bohatství prostřené sváteční tabule. Někdo je fanouškem štědrosti pompézní a okázalé, jiný naopak dává přednost štědrosti skromné a uměřené. Ale ať už si vzájemně o svých štědrostech myslíme cokoli, pod střechu Štědrého dne se vejdou všechny, vzájemně se nekádrují ani nepředhánějí ve frontě, všechny platí stejně, protože všechny mají něco společného s láskou a láska - jak známo - může nabývat tisícerých podob. Která je ta správná? Která je ta pravá vznešená a která naopak falešná a přízemní?

Jsem zastáncem drobného a intimního Štědrého dne a večera. Nevyhledávám rodinné sešlosti a mnohohlavé akce. Snažím se ho strávit vždy s tím člověkem, se kterým bych byl v ten daný den právě nejradši, a když to z nějakého důvodu nejde (třeba Julia Roberts nebo Woody Allen mají shodou okolností jiný program nebo mi dojde, že Miroslav Horníček už provozuje své Hovory před úplně jiným auditoriem), nemám problém být sám, o samotě, která ale dokáže být pořádně zalidněná všemi těmi, kteří stojí za poslední rok za vzpomínku a připomenutí. Kolik takových lidí a situací je? Desítky? Tisíce? Kolik z nich si mozek uchoval v "operativě" a kolik už orazítkoval a zasunul do archívu, kde na ně dojde jen omylem, shodou zajímavých okolností nebo ve snu? Jsem sám zvědav, kdo a co bude u mne doma večer defilovat na této vánoční promenádě. Bude to vyrovnané defilé anebo one (wo)man show? Nevím, i když tuším. Ale nechám se překvapit, protože k Vánocům překvapení patří.

Když jsem byl malý, slibovali mi dospělí, že budu-li se o Štědrém dnu až do večeře postit, bude mi dovoleno spatřit zlaté prasátko. Nevěděl jsem, co od toho zážitku očekávat a jestli mi to za takové odříkání stojí. Nikdy jsem úplně nevydržel. Ale hřešil jsem jen maličko: Sem tam - když jsem se domníval, že Pánbůh se určitě právě nekouká, protože musí mít spoustu jiných starostí, než sledovat, co pášu, jsem zobnul báječného cukroví, nebo ujedl trochu bramborového salátu. Přece cukroví není jídlo, to se nemůže počítat! Kupodivu, vždycky se to na mne muselo nějak provalit (jak dobře ví především pan Cibulka - agenti byli v té době opravdu všude) a zlaté prasátko bylo zase pro další rok ztraceno. Představoval jsem si ho, jak smutně a trochu uraženě odchází (nebo odlétá?) do své Neviditelné říše, protože i ono jistě už léta touží nechat se spatřit a nedokáže pochopit, co je těžkého na tom pár hodin nejíst. A ubezpečoval jsem se, že příští rok už ale opravdu, opravdu odolám a budu oprávněně odměněn pohledem na zlatého vepře.

Až jednou, už jako dospělý, jsem vydržel být o hladu doopravdy celý den až do večeře. Ani mi to nějak přes den nedošlo, ale večer jsem si to uvědomil: Dnes bych ho měl konečně uvidět! Ale… Snad se mnou za ta léta zlaté prasátko ztratilo trpělivost. Snad je navždy neviditelné očím dospělých. Snad jen nemělo toho roku dobrou náladu (nebo právě naopak "nadmíru výtečnou"). Snad se zdrželo při přípravě rybí polévky a nestihlo - ač samo bylo hlavní cenou - vyhlašování vítězů. Kdoví.

Vánoční promenáda lidí a situací pokračuje a já přemýšlím, co všechno jsem v mezidobí od loňských Vánoc udělal a zažil, na co můžu být hrdý a na co ne, kdy nad sebou chápavě přimhouřit oko a kdy naopak káravě zdvihnout ukazováček. Pozor: Odměna pro tebe zůstává pro letošek za neprůhlednými hradbami Neviditelné říše spolu se zlatými prasátky celého světa. Moderní telekomunikační řečí: Odměna je dočasně nedostupná. A já si jako kdysi v dětství v kauze zlatého vánočního prasátka napůl zklamaně a napůl odhodlaně říkám: Snad příští rok. Příští rok se to už určitě povede!

Třeba zrovna vy, čtenáři tohoto blogu, budete patřit mezi ty vyvolené, kteří už letos uvidí neviditelné, uslyší neslyšitelné nebo se dotknou nedotknutelného. Upřímně bych vám to přál. Stejně jako vám všem přeji krásné, klidné a požehnané vánoční svátky.

Nedělní miniglosy č.43

20. prosince 2009 v 18:42 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Drobné trhliny se objevily v jinak úctyhodném projektu společného vystoupení českých poslanců, kteří mají přednést veřejnosti Rybovu Českou mši vánoční a dokumentovat tak svoji pověstnou svornost. Několik pěvců totiž těsně před koncertem díky nachlazení ztratilo hlas a kluby stran, které své zástupce do pěveckého tělesa vyslaly, požádaly ostatní strany, aby chybějící poslance vypárovaly. Poslanci také nemohou pochopit, že se mají striktně držet textu, nemají vkládat vlastní urážlivé věty a i kdyby se jim obsah mše zdál být sebepodivnější, nesmějí v průběhu vystoupení vznášet faktické připomínky. Někteří poslanci také mylně předpokládali, že se budou moci při celém koncertu občerstvovat v kuloárech a vrátí se do sboru až na hlasování a na potlesk. Aktuálně se řeší ještě problém s přeběhlíky, protože část poslanců bez skrupulí přeběhla z tenorů do barytonů, což předseda poslaneckého klubu tenorů považuje za zradu a vyhrožuje demisí. Emoce vzbudil i nečekaný přerod komunistického poslance a bývalého bachaře Josefa Vondrušky, který k tomu uvedl: "Je pravda, že jsem dlouhá léta pracoval v base, ale charakterem se spíš než basistou cítím být kontratenorem."
-----------------------
Česká televize oznámila, že s okamžitou platností ruší pořad Noc s Andělem, protože se uvedený formát po jedenácti úspěšných letech konečně přežil. "Místo tohoto pořadu hodláme v sobotu večer uvádět starší české veselohry, protože i menšinový divák na ČT2 má právo se v sobotu večer u obrazovky bavit," vysvětlil nám nejmenovaný zdroj z ČT. "Aby šok ze změny schématu nebyl tak velký, začneme jubilejní stopadesátou reprízou filmu Anděl na horách, ale protože pořady naší televize musí být veřejnoprávně vyvážené, hned příští týden uvedeme Ďábelské líbánky."
----------------------
Na závěr svého projevu při převzetí Nobelovy ceny míru zopakoval americký prezident již poněkolikáté své mírové poselství celému světu: "Společně s českým prezidentem Klausem se i já domnívám, že pravda a láska musí nakonec zvítězit nad lží a nenávistí. Krom toho soudím, že Kartágo musí být zničeno!"
------------------------
Od té doby, co golfista Tiger Woods přerušil profesionální kariéru kvůli své nevěře, čelí čeští politici doslova nájezdům idealistických krásek, které jsou v obecném zájmu ochotny obětovat své tělo, když to bude zároveň znamenat odchod zkompromitovaných politiků do ústraní.
------------------------
Podle aktuálních údajů Českého statistického úřadu i přes vládou přijatý systém pobídek klesla meziročně sexuální aktivita v České republice o hrozivých 5,2%. Poslední čísla v sobě sice obsahují některé pozitivní rysy, např. v listopadu došlo v porovnání s říjnem k mírnému nárůstu a k posunu došlo i v oblasti prodeje postelí s nebesy, nicméně obě uvedené skutečnosti experti přičítají především vlivu zkracujícího se dne. "Obávám se, že skutečné oživení je ještě daleko," uvedl jeden z našich předních odborníků. "Výsledky jsou taženy pouze aktivitou běžných domácností, zatímco firemní složka jde i nadále prudce dolů. Je třeba si uvědomit, že jako malá otevřená ekonomika středoevropského typu jsme hodně orientováni na export a jsme závislí především na odbytu v Německu, které bylo krizí ovlivněno nejvíce. Dokud nezačne růst poptávka na německém trhu, nedá se ani u nás očekávat žádná výrazná změna k lepšímu."

O naspořeném štěstí

19. prosince 2009 v 21:54 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Někteří ekonomičtí odborníci vybízejí, že lidé by si neměli jen půjčovat, ale taky občas trochu šetřit. Znáte to, vývoj běží v cyklech: Jeden čas jsou vajíčka zdravá, výživná a plná úžasných látek potřebných pro správný růst organismu, takže jich můžete sníst, kolik chcete, čím víc, tím líp, jindy jsou vajíčka zákeřní zabijáci, kteří mají na svědomí víc obětí než světový komunismus, takže se vám povoluje maximálně jedno vejce měsíčně a i tak po něm nejspíš zemřete nebo aspoň zešílíte. Jednou je v módě spořit v potu asketické tváře s vyhlídkou na štěstí svých potomků, kteří naškudlené prostředky rozházejí hned poté, co zesnete na udření, jindy je zase šetření zoufale out, protože na štěstí přece čeká jen blbec, ten chytrý chce být šťastný hned, a proto si vezme štěstí na úvěr, protože štěstí je pověstná "muška jenom zlatá" a všechny takové mušky se jistě dají koupit v nejbližším superhypermegagigateramarketu.

Nevím, nemám rád extrémy. Vajíčka jím, mám-li na ně chuť, občas peníze šetřím, občas si půjčuji. Kde ale dávám jednoznačně přednost šetření před úvěry, je dobré rozpoložení. Ne vždycky se nám ho dostává. Už je to tak na světě zařízeno, že život nevede jen po cestě z kopce rozkvetlou alejí, ale občas začne silnice nepříjemně stoupat a vyvede nás do mlhy, kde není vidět ani na krok a člověk by se na to šlapání s jazykem na vestě a rozlámanými zády nejradši vykašlal. Ano, jsou asi smolaři pierrerichardovského typu, které i v nejkrásněji rozkvetlém sadě štípne vosa a oni jsou na ni alergičtí. Jsou možná i tací extrémisté, kteří se vyžívají v neustálém boji se sebou samým a dobrou pohodu považují za většího nepřítele než muslimské teroristy. Ale většina lidí, myslím, si občas užívá dobré období, kdy se prostě daří dobře, a občas zase prožívají blbé období, kdy se zvrtá vše, na co člověk sáhne. Někdo takhle projíždí laskavě zvlněnou vrchovinou, někdo frčí po horské dráze, jinému se do cesty stavějí rovnou Himaláje, takže střídá prudká stoupání do zóny skoro bez kyslíku se střemhlavými sešupy. Ale úplně placatá holandská rovina to asi není u nikoho.

No a já si myslím, že právě část zážitků z období dobré pohody by si lidi měli dávat stranou, jako si dřív dávali stranou peníze na první televizi nebo na vytouženého trabanta. Pěkně si je strčit do prasátka nebo do skříňky na petlici a schovat si je na dobu, kdy bude ouvej, protože ouvej jednou bude, to je skoro tak jisté, jako že na kapitalismus přijde zase nějaká další krize středního věku. A když už to opravdu nepůjde dál a všechno se bude zdát být ztraceno, jednoduše urazíte petlici krumpáčem nebo uděláte domácí zabijačku a pomůžete svému prasátku od celistvého vzhledu kladivem.

A tam mezi střepy bude všechno to naspořené štěstí: Všechny ty krásné chvilky s vašimi milými a blízkými, všechny skvělé bláznivé nápady, co vás kdy napadly, všechny úsměvy, kterými jste někoho potěšili a on vám to oplatil, všechny skvělé zážitky z cesty vaší zjitřenou fantazií, všechna setkání s lidmi, kteří za to stojí, všechny sny, ze kterých jste se probudili posilněni, všechny okamžiky, kdy jste se cítili v pohodě a spokojení, všechny drobnosti, které jsou samy o sobě zanedbatelné, ale spolu s ostatními tvoří nejen "mušku jenom zlatou", ale možná rovnou macatou zlatou masařku.

Zkoušel jsem se poptávat, ale na něco podobného se prý úvěry neposkytují, i když jsem byl ještě nedávno ochoten zaplatit celkem lichvářskou RPSN. Nezbývá tedy než spořit a spořit a zbytečně nerozhazovat, i když různí obchodníci s iluzemi a ekonomičtí fundamentalisté z takové domácí spořivosti, která nemá valného dopadu na povzbuzení HDP, velkou radost mít nebudou.

Blíží se vánoce a moje prasátka se po teplém a i jinak celkem příjemném podzimu zdají být opět plná po okraj. Snad nezapomenu, kam jsem si je schoval před zloději, až přijde na přátelskou návštěvu nejbližší splín.

Pověděla koka kole

18. prosince 2009 v 0:55 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Pověděla koka kole,
že je stále v jednom kole.
Na to řekla koce kola,
ona že je v kole zpola.

Pověděla kole koka,
že prý chytla streptokoka,
koka s kokem, kola s kolem,
jde mi z toho hlava kolem.

Nevidíme koku kolu
jinak než jen stále spolu,
maximálně jak jdou polem
kokakola s kokakolem.

------------------------

"Faceliftovaná" verze z 23.listopadu 2012:

Pověděla koka kole,
že je stále v jednom kole.
Na to řekla koce kola,
ona že je v kole zpola.

Pověděla kole koka,
že prý chytla streptokoka,
kok jí vilně kouká z oka,
okukuje svého soka.

Nevidíme koku kolu
jinak než jen stále spolu,
působí tak na okolí
radostí kočí i kolí :-).

Nedělní miniglosy č.42

13. prosince 2009 v 20:57 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Za nesmyslné navýšení schodku státního rozpočtu v tomto týdnu pravděpodobně může špatná interpretace zprávy tajných služeb. Ve zprávě se totiž konstatuje, že před vánočními svátky se v České republice oproti normální situaci mnohonásobně zvýšil počet trdel. Pracovníci BIS tím ale zřejmě mysleli pochoutku, která se tradičně prodává na vánočních trzích po celé zemi, zatímco poslanci si tuto informaci omylem vztáhli na obyvatelstvo. To nám potvrdil i jeden z levicových poslanců: "Kdybychom tušili, že naši voliči jsou pořád stejně inteligentní jako dřív, nikdy bychom si nedovolili prosadit takovou hloupost."
-----------------------
Podle zahraničního vzoru se uvažuje o tom, že představitelé bank by neměli své bonusy dostat v penězích ale výhradně v cenných papírech. Podle předběžných informací by se mělo jednat o stravenky různých firem. Bankéři neskrývají roztrpčení, ale ministr financí pohrozil tím, že je také možná výplata ve starých tuzexových poukázkách, kterých se ještě v archívech Státní tiskárny cenin nachází dostatek.
----------------------
Nový návrh protikorupční směrnice odmítl pražský magistrát. Navrhovatelům ale bylo nepřímo naznačeno, že za určitých okolností by se o schválení směrnice možná dalo mluvit. Autoři směrnice proto vážně přemýšlejí o tom, že předpis prosadí standardní cestou pomocí úplatků, když teď ještě zaplaťpánbůh směrnice neplatí.
------------------------
Podle Ústavu pro studium totalitních režimů dokumenty nalezené v archivu Ministerstva vnitra nezvratně prokazují, že Jan Žižka z Trocnova byl agentem Státní bezpečnosti. "Našli jsme dokument, kde je to tak výslovně napsáno," řekl nám mluvčí ústavu. "Naší povinností je zjištěné informace publikovat a ne je interpretovat." Předseda spolku přátel odkazu Jana Žižky je touto informací zdrcen: "Nerozumím tomu. Do té doby, než budou zjištěny další souvislosti, pro mne hejtman Žižka zůstane symbolem slušnosti, mírnosti a empatie. Možná udával, ale zcela jistě nikomu neublížil."
------------------------
Vysílání písně Ach, synku, synku zakázala Českému rozhlasu Rada pro reklamu s odůvodněním, že především druhá sloka bezostyšně propaguje prostředky zubní hygieny ORAL.

O odpovědném hospodaření

12. prosince 2009 v 1:06 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Viděl jsem v televizi pořad o rodině, která se dostala do závažných finančních problémů. Ono se ostatně nebylo čemu divit: Kdysi si pán s paní vzali úvěr. Nepříliš velký. Jenomže se ukázalo, že každý měsíc utratili víc peněz, než vydělali, takže dluh nejenže nemohli splatit, ale ještě ho každý měsíc trochu zvýšili. Rok se ale sešel s rokem a dluh se musel zaplatit. A tak si pán s paní půjčili u jiné společnosti víc peněz, aby mohli původní dluh zamáznout. A zase víc utráceli, než vydělávali, dokonce na tom byli hůř než dřív, protože museli platit čím dál víc peněz na úrocích. A tak dál a tak dál a tak dál. A najednou zjistili, že nemají z čeho žít a za každým rohem čekají davy věřitelů a exekutorů.

Když už nevěděli kudy kam, oslovili televizi a ta jim sehnala díky svému speciálnímu pořadu finanční poradce, aby problém začali řešit. Finanční poradci i obyčejní diváci jen udiveně kroutili hlavami: "Jak je možné, že to těm lidem nedošlo? Vždyť takhle se hospodařit nedá, to přece ví každé malé dítě. Jsou tak hloupí?" A finanční poradci přemýšleli, až nakonec řešení našli. Bylo drsné a nepříjemné: Musíte se rozloučit s většinou toho, co máte, a začít žít úplně jinak. Tak, abyste dokázali napravit blbosti, které jste napáchali sami na sobě svou nevědomostí, protože ve vašem případě vás ani nikdo neokradl ani nepodvedl, za vše, co jste si přivodili, si můžete sami a musíte tedy padnout na vlastní nos. Tak!

Když se dívám, jak ti, co mají odpovědně hospodařit s veřejnými penězi, ve skutečnosti hospodaří, vidím stejného pána se stejnou paní a se stejně nechápavým výrazem ve tváři. Proč bychom měli šetřit, když si na splacení dluhů můžeme půjčit? Co na tom, že vyděláváme míň, než utrácíme, už řadu let a ani největší vizionáři nedokážou v zamlžených dálavách budoucnosti dohlédnout změny. A půjčujeme si víc a víc a taky víc a víc platíme, a tedy víc a víc dlužíme. Až už to dál nepůjde, zkusíme oslovit televizi, aby nám dohodila nějakého finančního poradce, a ve smutné reality show se budeme zpovídat divákům tláskajícím u obrazovky čipsy a ťukajícím si na čelo: Jak je možné, že to těm lidem nedošlo? Jsou tak hloupí?

Ale ano, jsou. Vlastně nejsou. Jsme! A jen na svoji vlastní hloupost, metamorfovanou mimo jiné i do podoby nenažraných arogantních nadutců poměrným způsobem nás zastupujících, si můžeme pěkně od plic zanadávat. Sněhurčino zrcadlo nám pak na naši zvídavou otázku zopakuje svou osvědčenou a populární lež, na co všechno kdo z nás má nárok. Až k nám jednou pošle televize naostro své finanční poradce, řeknou nám to na rovinu: "Nemáte nárok na nic, protože nároky mohou být jen tam, kde něco zbylo."

Bližší košile než kabát, praví moudré přísloví. Je bližší, i když je umolousaná a zavání. Hodně z těch, kteří navenek horují za vyrovnaný státní rozpočet, by ho nikdy nevyměnila za svých vlastních třicet jistých korun v kapse ušetřených za doktora. Za svůj příspěveček na stavební spoření, ze kterého se často nic nepostaví, protože je k mání tolik jiných povyražení. A za další a další více či méně mandatorní držhubné. Ať to zaplatí kdokoli, jen když to nebudu já! V takovém rybníce se pane loví; rybky samy skáčou do podběráků!

Diváci té naší reality šou se budou jistě skvěle bavit. Hezky se to dívá, jak druhý padá na ústa, když ta moje právě chroupou čipsy. Popřejme si pro dlouhé roky natáčení odolnou sanici a pevný nos.

O globální plynatosti

10. prosince 2009 v 0:52 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Vývoj nejde zastavit. Nějací vědci kdesi ve světě prý právě bádají nad tím, jak vyšlechtit ovce, které budou produkovat méně skleníkových plynů, rozuměj - budou při pastvě méně říhati a prděti. Určitě brzy někdo objeví příslušný gen, který se buď trošičku povytáhne, načepí nebo upozadí, takže ovečky hned nabudou kýžených vlastností a nám bude zase v zimě konečně zima. Odškrtneme si tak další milník na cestě k neodvratnému lidskému blahobytu, která je doslova lemována podobnými chytrými vynálezy.

Šlechtitelé například dokážou vypěstovat cibuli, při jejímž krájení vám nebude do pláče, pokud vám ovšem nebude do pláče z tohoto samotného faktu. Nebo vám dodají na stůl menší a zakřivenější banány, protože zákazníci prý (alespoň v případě banánů) prokazatelně dávají přednost menším rozměrům. No řekněte: zavadili byste okem o rovný, velký, a tedy zcela neinvenční banán? Taky ne, no vidíte!

Zcela jistě jde vyrobit víno bez alkoholu (i když beru jako sporné, zda v tom případě jde ještě o víno, ale podle nějaké vyhlášky prý ano), vypěstovat třešně bez pecek, vyšlechtit modrý meloun nebo vyrobit led, který neroztaje, ani když bude rtuť teploměru atakovat letní teploty. To vše určitě někteří lidé uvítají, protože pecky ve třešních zbytečně zdržují při jídle, modrý meloun se nám lépe hodí do stylového interiéru a běžný přírodní led nechutně zábne do rukou a ještě z něho, hnusa, kape.

A proto jsem optimistou: Nacházíme-li se jako civilizace už teď na takovém stupni vývoje, že třeba dokážeme vyrobit nesmradlavé syrečky, jistě se nízkoplynaté ovce na trhu objeví co nevidět a už o příštích Vánocích to možná pod mnoha vánočními stromečky mile a ekologicky zabečí. A pak už stačí jen odchovat několik miliard takových ovcí a podle střízlivého odhadu odborníků by to mělo stačit k poklesu globální průměrné teploty asi o dvě tisíciny stupně. Budu si muset na příští zimu koupit kulicha.

A teď mne prosím omluvte, dostal jsem neodbytnou chuť na pár doušků nealkoholické skotské whiskey s trochou horkého ledu.

Nedělní miniglosy č.41

6. prosince 2009 v 20:14 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Milý dárek dostal každý z delegátů víkendového sjezdu Strany zelených. Jednalo se o tzv. Zelenou knihu Evropské komise, aby si mohli delegáti porovnat cíle českých Zelených s cíli evropské zelené politiky. Překvapení delegáti se nicméně v diskusi shodli, že cíle popsané v knize se v řadě bodů výrazně liší od toho, kam chce česká Strana zelených podle svého vedení směřovat. Jeden ze členů předsednictva strany nám to mimo záznam vysvětlil: "Bohužel, při zpracování hromadné objednávky došlo k politováníhodnému nedopatření a všichni delegáti tak dostali omylem výtisk Zelené knihy Muammara Kaddáfího. Protože jsme ale knihu díky pochopení libyjské strany dostali zdarma, jsme celkem spokojeni."
---------------------
Vyšetřováním se zjistilo, že indický řidič, který havaroval, protože ho navigace omylem zavedla na ještě neotevřený úsek dálnice do Ostravy, zpanikařil až v okamžiku, kdy mu navigace komunistickou dikcí sedmdesátých let pohrozila: "Blíží se sjezd!!!"
----------------------
Vrcholná schůzka ruského a amerického prezidenta o jaderném odzbrojení by se mohla uskutečnit v Praze. Je ale otázkou, zda jsme na tak velkou akci připraveni a nehrozí nám další mezinárodní ostuda. Ministr Michael Kocáb v tom problém nevidí: "Dostali jsme odsud Rusy v jednadevadesátém a to jich bylo víc, než jich přijede teď. Určitě se jich nebojíme a myslím, že s jejich odsunem nebude mít naše zkušená vláda žádný problém."
-----------------------
Předseda svazu výrobců vánočních prskavek uvedl na mimořádné tiskové konferenci, že tomuto odvětví v České republice hrozí díky ekonomické krizi zánik. "Lidé šetří, a protože mají zkušenosti z věčného nadávání na politiku, místo nákupu prskavek si o Vánocích prskají sami. To je možná dobrá zpráva pro farmaceutické firmy, ale pro nás je to zničující."
------------------------
Pražský magistrát nesouhlasí s názory odborníků a médií, že má pražská karta Opencard jen omezené využití. Jeho pracovníci proto uspořádali speciální prezentaci, kde názorně předvedli, že kartou je možné oškrabat zamrzlé sklo automobilu, podložit nohu vaklavého stolu nebo hrát stolní tenis. Vrcholem programu bylo vystoupení z věznice pro tuto akci speciálně zapůjčeného recidivisty, který předvedl, že s kartou Opencard je možné snadno otevřít zámky bytů i automobilů a - pokud trochu zbrousíte její hranu - může se z ní stát i nenápadná ale účinná zbraň.

Před usnutím

5. prosince 2009 v 23:58 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Klíží se mi oči
a ty tvoje v nich
a ty tvoje s nimi.

A ty tvoje kdesi
chytají smích
za pačesy.
Jak to děláš, vysvětli mi?

Jak jen se tma
třpytí v slze,
jak jen je to
všechno v mlze,

jak jen je to
jak jen je to
jak jen je to
dál?...

O vítězné ochutnávce

3. prosince 2009 v 23:48 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Karel vešel do místnosti trochu dřív než organizátoři ochutnávky čekali. Přípravy byly ještě v plném proudu, jeden člověk krájel sýr, druhý chléb, číšník na stoly teprve instaloval sklenice a karafy s vodou. Jak se vlastně správně nazývá takový opak dochvilnosti? pomyslel si Karel. Jedna z jeho vlastností, které nejsou ostatními považovány za bezvýhradně dobré.
"Jste tu první," řekl mu neutrálně číšník zřejmý fakt.
"Někdo první být musí." Odpověď vypíglovaná dlouholetou praxí.

Karel si vybral místo u stolu, sedl si a na druhé položil tašku. "Přijdu, ale o něco později," slíbila mu Milena, kterou na ochutnávku pozval. Těžko říct, jestli si od toho něco sliboval. Milena byla příjemnou výjimkou v jejich malém a jinak výhradně mužském kolektivu. Musí ale prý ještě dnes něco dodělat. Takhle to Karel taky říkává vždy, když neumí odmítnout přímo. Deset minut seděl v místnosti sám jen s mísami nakrájeného sýra, který neměl vůbec rád. Eunuch jako harémová stráž.

Prostor se postupně zaplňoval hosty. Celkem se čekala účast třiceti, možná čtyřiceti lidí. Čím méně zbývalo volných míst, tím větší počet nově příchozích se ptal Karla, zda židle vedle něho, kde zatím po náročném dni odpočívala jeho unavená taška, je volná. "Někoho ještě čekám," odpovídal a čekal. Jakpak dlouho asi bude ještě Milena "něco dodělávat". Dlouho už volné místo neudrží. "Chodí pozdě, dobře bychom se doplňovali" napadlo ho nesmyslně. Skoro nikoho tu neznal. Vinař mezitím rozložil své papíry a pověsil mapu vinic jižní Francie. Tak copak dnes budeme probírat, pane učiteli?

"Nebudu vám tu vadit," oznámila mu tělnatější krátkovláska větou, která vůbec nepřipomínala otázku. Stejně nečekala na odpověď. Položila jeho hlídací tašku sama na zem, sedla si a usmála se: "Viďte, že ne!" Zkoušel si představit Milenu, ale její tvář se mu nedokázala vybavit jinak než osvětlena obrazovkou počítače. Asi musela opravdu něco urgentního dodělat. Na ochutnávku vína by se nemělo chodit pozdě, protože náskok ostatních už těžko dohoníte a vaši Pražané vám pak už pod vlivem několika ochutnaných vzorků tolik nerozumějí. "Jistě!" odpověděl nejednoznačně ale rozhodně. Nabrala si hrst sýra, který neměl rád. "Já sem chodím hlavně kvůli sýru. A ty?" zašeptala spiklenecky. Je tu kvůli vínu? Těžko říct. Ale slušelo se něco odpovědět.
"Byl jsem tu dnes první," řekl nejistě. "To je prča," odvětila.

Druhou dvojicí u jejich čtyřmístného stolu byl mladý roztržitý muž s tlustými brýlemi a hubenou průsvitnou dívkou. Zjevně byl na podobné akci poprvé a kapala z něho nervozita, kvůli které nedokázal vůbec s dívkou komunikovat, protože se snažil pekelně soustředit na vše kolem. "Jen žádný trapas!" volaly zoufale jeho vytřeštěné oči.

"Dobrý den," pozdravil Vinař a chvilku se odmlčel, aby mohl tlumený ruch kolem stolů postupně utichnout. Když ticho očekávání dostoupilo vrcholu, ozvalo se ještě jedno hlasité "Dobrý den," kterým nahlas odpověděl právě jen partner průsvitné dívky. Zašumělo to a všichni se na nejistého mladíka podívali. Rychle zakousl kousek sýra a průsvitná dívka vedle něj sice i nadále prosvítala, ale její průsvitka chytla lehce rumělkový odstín.

Pak už přicházel na řadu jeden vzorek za druhým, pěkně srovnané, napřed v bílém, pak v červeném provedení. Karel přece jen zapředl nijak intelektuální hovor se sousedkou a obraz Mileny s počítačově bledničkovou tváří postupně vyprchával jako voňavý obláček po omylem otevřeném parfému. Nervózní brýláč se několikrát pokusit víno vykroužit, jak to předváděl Vinař, ale vždycky způsobil ve sklenici místo ladné kapalné spirály jen vlnobití. Bílé vlny vychlístnul na stůl a podlahu, červenými zneprůsvitnil kousek své dívky. Pak omylem vylil zbytek červeného vzorku do karafy s čistou vodou a vytvořil tak nechtěně rosé. I přes pokročilé stadium ochutnávky komunikace mezi tímto párem probíhala zcela beze slov, nejčastěji jen pohybem očí:
"Nepůjdeme už domů?" otázaly se oči průsvitné dívky.
"To by bylo, abych na to nepřišel!" odpovídaly brýláčovy oči se sveřepým odhodláním. Předposlední vzorek vychrstnul na výstřih veselé krátkovlásce, která to už v uvolněné náladě považovala za první z úkolů v začínající soutěži o Miss mokré tričko.

"A na závěr ochutnáme slepý vzorek," oznámil slavnostně Vinař a nervózní mladík natěšeně sundal své brýle. Vinař vytáhl zátku a obřadně s ní obešel stále rozvernější účastníky. Karel mrknul na svou rozjařenou sousedku, dodal si odvahy a svěřil se do rukou Náhody.
"Tak to je úplně jasné už teď!" zahlaholil nahlas, když ho míjel Vinař s ukázkovou zátkou. "Tahle barva se zaměnit nedá." Zátka se mu skutečně zdála barevná podobně jako u vzorku číslo osm, ale to nejspíš jen proto, že i ostatní červené vzorky vypadaly na spodu korku stejně, jen si jich Karel nevšiml. Ruch ostatních maličko utichl a kyprá sousedka mohla na Karlovi nechat své jiskrami protkané oči.
Vinař se na chviličku zastavil a vycvičeným pohledem se snažil odhadnout, je-li Karel skutečným odborníkem nebo jde jen o frajera. Zkušenost hovořila jednoznačně pro druhou variantu.
"Vítěz ale musí správně určit odrůdu. A to není úplně jednoduché."
"A já dam vítězovi pusu!" rozhodla se v návalu bodré dobrosrdečnosti kypřenka.

Všichni ochutnali, jen brýláč (momentálně bez brýlí) ne, protože se právě nešikovně snažil z vína vylovit sýrového trosečníka, tedy kousek eidamu, který mu omylem spadl do skleničky. Karlovi to chutnalo podobně jako vzorek číslo tři, což bylo divné, protože vzorek číslo tři bylo víno bílé. Vynásobil tedy výsledek dvěma a dostal se ke vzorku číslo šest. Náhoda přeje připraveným. Napsal na papírek směs odrůd vzorků číslo šest a vzorku číslo osm (to kvůli té barvě zátky) a odevzdal svůj tip Vinaři. Kostky jsou vrženy!

Vinař prošel odpovědi a zvučným barytonem vyhlásil, že soutěž má jediného vítěze, což sponzorku zasmušilo, protože zajímavých chlapů jako stavěných pro její vítězný polibek, se jí tu zdálo být víc. The Winner is….
"Pan Karel!"
"Jupppíííí," zařvala sponzorka a vrhla se na Karla, aby mu mohla neodkladně předat cenu. Bohužel právě v okamžiku, kdy Milena svou práci u počítače definitivně dokončila a přišla se podívat, jestli Karel nebude po náročném večeru potřebovat doprovod. Jen to potvrdilo myšlenku, se kterou už dávno koketovala, že totiž na počítače je ve srovnání s muži daleko větší spolehnutí, takže nejlepší řešení je vrátit se neprodleně mezi ně.

Když už odcházeli i poslední opozdilci a Karel čekal u východu na svou novou přítelkyni, protože doprovod opravdu potřeboval, Vinař mu zastoupil cestu. "Prosím, jenom by mne zajímalo…" hledal slova "…jestli jste to opravdu poznal. Víte, jak už podle té zátky…."
"Dovolíte?" nasypala do nich broky svého jediného slova za celý večer průsvitná dívka, oba odstrčila a nasupeným krokem odešla do mrazivé noci. Brýláč nebyl vidět, ale jeho brýle stále ještě na pocamraném stole hlídaly jeho zcela slepý vzorek.

Karel se nepřítomně usmál a jeho unavené oči souhlasně ale přece jen už hodně zpomaleně zamrkaly: Někdo prostě první být musí!

O krvechtivé Růžence

3. prosince 2009 v 1:21 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Malinkému fiátku zoufale zaskřípěly vnitřnosti, udělal splašený půlobrat, drcnutím obnažil papundeklový sloupek na prázdném tramvajovém ostrůvku a sveřepě a s nabouraným okem se postavil čelem proti ostatním autům, která původně jela za ním a zastavila o něco klidněji. Jeden proti všem. Chvilka ticha následujícího po zakvílení a rachotu. Mladík ještě před chvílí v klidu četl za chůze noviny, teď však zůstal stát uprostřed bílé zebry ležící odevzdaně na unaveně černé silnici. Nedocházelo mu zatím ještě nic z toho, co se stalo, co se stát mohlo a co se pravděpodobně stane teď. Jen cítil, že čtení novin bude nejspíš muset na chvíli přerušit, zatím se jen naivně pokoušel schovat je za košili, jako by mu mohly v nastávající mele být přitěžující okolností, bude-li s nimi přistižen in flagranti na místě tak pronikavě veřejném jako je přechod pro chodce. Na chvíli se vše kolem zastavilo. Z rušné křižovatky se stalo spící království, kde všechny známky života jsou dovedně skryté vnějšímu pozorovateli pod příkrovem plechových karosérií a zbytky pohybu jsou uloženy do okolních bank s matným výhledem budoucích úroků. V přilehlém parčíku začínaly samy od sebe rašit šípkové keře a srdce některých řidičů by určitě začala bušit po princovsku, kdyby tušili, co za Růženku vstoupí po chvilce do záře barevných semaforů, které právě zbytečně zeleně ukazovaly, že je možné jet vstříc stmívající se budoucnosti končícího dne.

Zevnitř fiátka se ozval peprný hlasitý monolog a několik ran - nejspíš kopnutí - do promáčknutých narezavělých dveří. Když se dvířka vozítka prudce otevřela, vysoukala se z nich vysoká dívčí postava s dlouhým černým deštníkem. Oba se k mladíkovi - stále uhranutě stojícímu uprostřed křižovatky - přihnali za stálého nadávání, bylo jim úplně jedno, zda měl noviny nebo neměl, takže si pod košilí na svém náhle zpoceném těle zbytečně roztíral nekvalitní tiskařskou čerň. Ze špičky prvorepublikového deštníku i z dívčiných očí vystřelovaly roztřesené Eliášovy ohně, přestože v dohledu nebyl jediný bouřkový mrak. Řidiči v koloně omámeně sledovali ten výjev a najednou nespěchali na své víkendové ubikace, zvědavě a skoro pobaveně čekali, jak se bude situace vyvíjet dál, a v té zvědavosti byla i špetka strachu, aby se deštník se sršící špičkou, který byl zároveň obuškem, golfovou holí i kordem, neobrátil proti nim samotným, proto mlčeli, nenadávali, pouze útrpně čekali za svými olysalými volanty na konec představení podobně jako dnes v práci na konec nesmyslné porady.

Dívka kolem mladíka zatím běhala jako planetka - ne v kruzích ale podle správného fyzikálního pravidla po dráze eliptické, silně výstřední, tu byla blíže, tu zase dál, hrozila proniknout jeho ochrannou atmosférou a způsobit mu vyhynutí dinosaurů, plamennou řečí zažehla vlnu devastujících požárů, až prach v ulici na protest přestal padat a obrátil svůj pohyb vstříc nachovým oblakům, měnila barvu tváře i očí s nečekaně širokými zorničkami a její stesky místy ještě přecházející v nadávky se slévaly do potoků úlevy i zlosti odtékajících kanály na krajích silnice, které je taktak zvládaly pojmout. Prudce se otáčela a její rozhněvané dlouhé hnědé vlasy mladíkovi bičovaly tvář. Přetáhla ho deštníkem po zádech, vlepila záhlavec a hned nato ho snad políbila na rozpačitou tvář, s úlevou, že se právě o fous nestala vrahem, byť by si on možná zasloužil být obětí. A on se nechal polévat ze všech stran horkou tmavě hnědou smolou, která mu pronikala hluboko do pórů kůže i duše, barvou a konzistencí podobná medu. Předzvěst sladké i trpké budoucnosti pro jakéhokoli dobyvatele balancujícího na dlouhém vachrlatém žebříku opřeném o hradby vytoužené pevnosti, zvlášť má-li dobyvatel pod drátěnou košilí roztavený bulvár a po těle rozmazané jeho lživé litery. Může taková vroucí smůla dělat něco jiného než už jen postupně chladnout, abychom tuhli spolu s ní a spolu s celým vesmírem až někam k bodu absolutní nuly?

Tomu, co dívka křičela, nebylo rozumět. Mluvila nesrozumitelnou směsicí jazyků z dob stěhování národů, možná řečí keltských druidů, i když intonace připomínala divokostí jazyk nějakých východních útočných hord. Ani vlastně nebylo zřejmé, zda se zlobí, ovšem na vyznávání lásky to moc nevypadalo. Vybuchovala jako sopka vyvrhující svůj za léta nashromážděný vnitřní žár, který nezastaví betonová zeď ani stádo rozdrážděných tanků, dokonce ani modlitba ne. Mladík byl přímo vprostřed lávového proudu uvězněn na ostrůvku z bílých pruhů, nucen navíc uhýbat kamenům, vrhaným odkudsi neviditelnými práčaty, a deštníku, který přestával být předmětem a stával se dalším z povykujících živlů. A v tu chvíli bylo jasné, že tu nikdo kromě těch dvou doopravdy není, že jsou sami, sami v samém středu světa, v oku hurikánu, byť obklopeni více či méně dobrovolnými čumily v pojízdných konzervách na klíček.

Pak se dívka vrátila zpátky do vozu, opřela se čelem o klakson a za jeho nepominutelného kvičení, bořícího za normálních okolností brány Jericha, začala přerývaně plakat čelem k ostatním řidičům, které zvuk probudil z dýchavičně zvědavého odpočinku, takže i oni rozezvučeli své klaksony. Auta troubila pěkně proti sobě, jedno vzdorující světu v protisměru, ostatní ve smečce, v houfu dodávajícím odvahu a přesto bezmocná před absurditou dnů, kterým tolik spěchala vstříc. První odvážlivci objeli fiátka trucovitě stojícího vprostřed silnice jak vzpurný býk, proti němuž se rozjela plocha koridy i s ukřičenými diváky. A troubící autíčko stálo uprostřed té řeky vozů jako tisíciletý balvan čekající s nadějí i obavami na okamžik, kdy řeku omrzí téct.

Když už to trvalo na upřímnou úlevu trochu dlouho, obešel mladík fiátka až k pootevřenému okénku na straně řidiče a vstřícně vložil svou hlavu do průhledné gilotiny:

"Nedala byste si kafe?" zeptal se dívky opatrně.
Zvedla hlavu z klaksonu a usmála se zarosenýma očima, až to vypadalo, že její úsměv skrze slzy způsobí slanou duhu. Frkla a on jí podal kapesník, který nosil čistý, složený a nepoužitý už několik let a dosud marně pro podobné případy.
"Zašla bych na decku lidské krve", odvětila a jen její nevampýrské oči ji usvědčovaly z bonmotu.
"Znám tady za rohem jednu dobrou kavárnu transylvánského typu."
Otřela si oči: "Takové nabídce se nedá odolat."
"Co s autem?" projevil mladík obavu.
"Myslíš Boba?" nezdržovala se vykáním. Pak Boba pleskla po červené koženkové sedačce a - tentokrát o dost klidnější než poprvé - znovu vystoupila z auta.
"Chvíli počká. Je věrnej, zatím si zdřímne." Fiátek zůstal uprostřed proudu, který slábnul s přibývajícím odpolednem posledního pracovního dne tak, jako slábne řeka v podhůří, když ve stinných údolích pod štíty tají poslední zbytky sněhu. Zdálo se, že kapesní autíčko opravdu dříme, oddychuje a vychutnává si ty okamžiky, kdy i největší bourák musí uznale zpomalit a opatrně ho objet.
"Co ten sloupek?"
"Pchchch! Takových už jsme pár ťukli, viď Bobe," řekla neskromně dívka. "AB by byla nejlepší," připomněla své upírské choutky.
"Ale nejdražší," zachřestil mladík pár drobnými v kapse.
"Fajn, takže aspoň to kafe!"

Společným silami odtlačili Boba kousek vedle na místo, kde auta smějí oficiálně překážet. Krvechtivá dívka sebrala ze země vybitý mohutně oddychující deštník a odkráčela sebejistě směrem za roh. Mladík pochopil, že se smí přidat, čerstvě zachráněný a zároveň polapený. Koho mají oběsit, ten se většinou neutopí!

A bohové na místním Olympu si jen mnou ruce, jak šikovně a prozatím i bez obětí se jim další z mnoha intrik podařilo splést dohromady něco, co by bez jejich zásahu nejspíš o sebe ani okem nezavadilo. I když - bohové prominou - kdoví!