O olověném artefaktu

26. prosince 2009 v 23:39 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Mnohokrát jsem slyšel o tom, že k tradici českých Vánoc patří lití olova. Na rozdíl od jiných zvyků - například podpalování stromečku, přežírání se cukrovím nebo dávení se kapřími kostmi jsem však tento zvyk na vlastní kůži dosud nikdy neokusil. Snad se mi nikdy nechtělo nahlédnout do budoucnosti, abych si ji mohl náležitě vychutnat se všemi překvapeními, které k ní patří, a nad jejichž pestrostí ani v celkem zralém věku nepřestávám žasnout. Když jsem si pokládal otázku, proč to někdy sám nevyzkouším, většinou jsem to sváděl na nedostatek olova. Trapná výmluva u člověka, který měl poměrně dlouho možnost v práci stavět komplikované pevnosti z olověných destiček, aby královský radioaktivní poklad uvnitř hradu neměl negativní dopady na zdraví lidí v bílých pláštích pohybujících se v podhradí. Z jediné zdefraudované destičky by bylo dost olova na všechny vánoční kovolijecké reje až do konce života a destiček byly v odvážných architektonických kreacích k dispozici tisíce.

Tedy opravdu jenom úcta před tajemstvím budoucnosti? Obava z toho, že se dozvím to, co se třeba dozvědět nechci, že tím přijdu o naději, která má jinak sedm životů jako kočka z počítačových her? Anebo strach z toho, že zjevení věcí příštích nebudu schopen správně vysvětlit? Odolával jsem až do letošního roku. Nabídce malé soupravy na lití olova na dobřichovických adventních trzích jsem ovšem odolat nedokázal. Jedna obyčejná lžíce s dřevěným držátkem, aby si experimentátor toužící po vhledu do budoucnosti nepopálil prstík, čtyři malé čtverečky olova, návod k použití a základní pravidla, jak si výsledek vyložit. Souprava stála pár korun, pokušení bylo tedy veliké, i výmluvy došly. Čekání na Štědrý večer se táhlo skoro měsíc, protože jindy než na Štědrý večer se poklady budoucnosti nezjevují; můžete své "Sezame otevři se!" deklamovat nad olověnou loužičkou ve lžíci, jak chcete nahlas, ale hora poznání se neotevírá. Jindy než o Vánocích vánoční kouzla nefungují, to ví každé malé dítě i všichni dospělí se zbytky dětské duše.

Konečně nastal ten správný čas. Na Štědrý večer jsem si zatopil v krbu a v odlescích plamenů vybalil všechny propriety. Čtyři vánoční svíčky spojily síly svých plamenů, protože jediný se ukázal být příliš slabý na náročnou exkurzi do budoucnosti. Podle pokynů v návodu jsem postupně roztavil ve lžíci kousek měkkého kovu na stříbřitou vodičku. Nemaje ani azbestové rukavice ani ochranný obličejový štít, se zadrženým dechem jsem opatrně slil tekuté olovo do hrnce se studenou vodou. Zašumělo to, zaprskalo, kousky kovu při kontaktu s vodou ztuhly do pozoruhodných tvarů a celý kus kovu ťuknul o železné dno hrnce. Vzniklo něco na způsob miniatury Sibeliova helsinského pomníku. Těžko určit tvar, každopádně jde o těleso rozpraskané, něco jako stářím popukaný strom s propletenými větvemi. Nádhera! Konečně začínám poznávat kouzlo performance!

To jsem ale ještě netušil, že vytvoření vlastního artefaktu je jen nesmělý začátek dlouhé cesty ke kýženému cíli. Máme-li totiž konečně ochlazený výsledek lití, je třeba jeho tvar a vlastnosti vhodně interpretovat. Cesta poznání je také trnitá, protože artefakt je pichlavý jak ježek právě uprchlý z klece. Ještěže mám k dispozici odborný návod:

Rovné čáry mají značit "spokojený a poklidný život". Ve výsledném díle ovšem nedokážu rozpoznat jedinou křivou čáru, natož rovnou. Všechno jsou všelijak propletené klikotoče - tedy podle výkladu "zmatky a nejasnosti". A já se tak těšil, že prozřím! "Srdce a kruhy" by snad v kousku kovu zase našel jen člověk s takovou mírou fantazie, že je schopen objevit v Milanu Knížákovi skromnost a empatii. Škoda, "srdce" má znamenat milenecký vztah, "kruh" zase finanční zisk. Ani jedno mi tedy v dohledné době této části čtvrtohor zjevně nehrozí. V modernistickém artefaktu nevidím ani "hvězdy" ani "květiny", "zvířata" či "nádoby". Nepřipomíná mi to nic pozemského, nic realistického, nic použitelného. Prostá krása, kterou ocení jen umělecká duše s hodně liberálním přístupem.

A pak to konečně spatřím: Část oválu, rozpukaná a s otřepanými okraji. Druhou část nějaký afektovaný olovnatý Trautenberk v zlosti odtrhl a nechal zmizet, protože na dně hrnce už nic není. Dívám se s napětím do výkladového slovníku kovolijců. Vychází mi "láska s překážkami"! Hmmm, to tedy nevypadá na žádnou velkou novinu. Jaké překážky to budou, zda vysoké či nízké, s vodním příkopem, či se bude jednat dokonce o nějaký ozlomkrktaxis, to už olovo neupřesňuje. Budoucnost zjevně nemá moc dobrého tiskového mluvčího.

A tu mne napadlo, že jsem v žáru tvůrčí nervozity úplně zapomněl při lití olova položit nezbytnou otázku, na kterou jsem se chtěl dozvědět odpověď. Nejenže tedy neznám přesnou odpověď, ale navíc ještě nevím, na co odpovídá. Jediné, co vím bezpečně: že to bude s překážkami. Ještěže to vánoční olovo mám: Sice jsem něco podobného tušil, ale teď to mám konečně potvrzené.

Jeden čtvereček kovu mi ještě zbyl. Jestli budete také potřebovat nějakou zásadní odpověď a smíříte-li se dopředu s tím, že ji umím poskytnout pouze s překážkami, dejte mi prosím vědět.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Naďa Naďa | Web | 16. prosince 2010 v 7:42 | Reagovat

Já jsem tak příšerná, že bych nikdy o Vánocích nerozkrojila ani jablko, zda je tam krásná hvězdička. Mám hrůzu z jakékoliv předpovědi, ovšem lití olova musí být nádherně démonické. Nikdy jsem nic takového nezažila a Ty jsi mě nahlodal, že s tím olovem bych to zkusit mohla. Nakonec, když položím šikovnou otázku :-)

2 Čerf Čerf | Web | 17. prosince 2010 v 1:15 | Reagovat

[1]: Já do toho určitě jdu znova. A potom zase napřesrok a pak zas... To by bylo, abych to srdce v kruhu jednou netrefil! :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama