Leden 2010

Nedělní miniglosy č.49

31. ledna 2010 v 16:40 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Ústavní soud potvrdil, že poplatek za recept neodporuje české ústavě a je tedy nutné ho vybírat. V reakci na toto rozhodnutí prudce zdražily všechny kuchařky
----------------------
Policie vyšetřuje překvapivé zmizení Petřínské rozhledny. Zatímco obě velké strany se z odpovědnosti obviňují jako tradičně navzájem, podezření padlo na pražské sběrače kovů, kteří byli viděni večer po zmizení památky na honosné oslavě v hotelu Four Seasons. Mluvčí odborové organizace nezávislých sběračů kovů k tomu řekl: "Nemáme s touto aférou nic společného. Jednalo se o pouze o tradiční slavnostní vyhlášení Sběračky roku."
------------------------
V Bruselu se konala mezinárodní konference o návrhu, aby lidé alespoň jeden den v týdnu nejedli maso a zachránili tak konečně naši planetu. Z vystoupení delegátů konference vyplynulo, že návrh byl ve světě přijat celkem vlídně. Jedinou výjimkou bylo několik nepodstatných lokálních válečných konfliktů v nejchudších oblastech světa, ve kterých šlo hlavně o to, zda bezmasým dnem bude středa nebo čtvrtek.
------------------------
Řecký ministr financí rozhodně popřel, že by řecká vláda mohla najít v napnutém státním rozpočtu ještě nějaké rezervy. Tisková konference se uskutečnila ve Stockholmu, kde je řecký ministr na pracovní návštěvě při příležitosti nákupu nových řeckých ledoborců.
-----------------------
V Poslanecké sněmovně byla po dlouhé době k vidění klasická obstrukce. Pravicoví poslanci se totiž rozhodli, že nebudou hlasovat jednotně, čímž zaskočili levicové poslance, kteří jsou zvyklí zásadně hlasovat proti pravici a najednou si při hlasování nebyli jisti, zda mají být pro nebo proti. Například stínový ministr zdravotnictví za ČSSD byl takto pravicovými provokatéry znervózněn natolik, že omylem hlasoval pro zvýšení zdravotnických poplatků a pro trvale přebytkový rozpočet.

Zlodějská

29. ledna 2010 v 22:31 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Jednou v lednu o mrazivé noci
kamenem opilých mudrců
rozdrtil výlohu,
co zářila jak letní slunce v Neapoli.

Jen jeden střípek z toho moře světel,
co voní po štěstí a po ovoci
a oči z něho k ránu tolik, tolik bolí!
Jen jedno světlo vzít
a odnést si ho domů,
kde kočka si s ním bude hrát.

Výloha zhasla
a jeho přešla zlost.
Pokrčil rameny
a šel zas dál.

Proč by tu stál
nad světlem bez ceny?
Proč tmu by krad,
když je jí všude dost?

O devětadvacátém

27. ledna 2010 v 22:27 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Když se do našeho světa občas opře pořádný mráz, vzpomenu si na svého dědečka, který nad takovým počasím vždy jen mávnul rukou a řekl: "To eště nic není. To v devětadvacátým…" A začal vyprávět, jaká ukrutná zima to tehdy byla, dokonce i když jeho samotného ještě hřálo mládí. A já, přestože mi to přišlo časově srovnatelné se svědectvím Gaia Julia Caesara o válce galské, jsem tiše poslouchal a postupně docházel k přesvědčení, že ten třeskutý mráz za oknem není tak strašný, protože s devětadvacátým se to prostě srovnat nedá.

Když jsem dnes ráno šel do práce, bylo slabých mínus osmnáct. Média už týden předem hystericky řvala, jako kdybychom stáli na pokraji zániku naší Galaxie. Meteorologové zcela vážně varovali tupé stádo svých spoluobčanů, že bude zima a proto je nezbytné se teple obléct. Kolejím se to asi doneslo, protože popraskaly smíchy, takže vlaky nabraly zpoždění, a aby se neřeklo, topily, jako kdyby venku nebyl rok desátý, ale přinejmenším dva devětadvacáté najednou. Cestující zbavení dočasně možnosti se pohybovat směrem vpřed ke světlým zítřkům, kloktali nervozitou a z uší jim s hlasitým sykotem unikala nadbytečná pára. A já jsem si vždy, když už jsem skoro taky kloktal a syčel, vzpomněl na to, že přece tenkrát v devětadvacátým, když padali na zem zmrzlí ptáci, to muselo být mnohem horší a nikdo nekloktal a nesyčel, protože to v takovém mraze nešlo.

Jsem zvědav, jak bude letošní mrazivý leden využit v předvolebním klání, protože potenciál na to jistě má. Čekám, že politici začnou slibovat vzdušné zámky z pravého sibiřského vzduchu anebo naopak to, že ONI hned po vítězných volbách zajistí teplo pro všechny; až se bojím, aby nám všem z toho pak nebylo horko. Nebylo by možná taky marné trochu tepla sebrat bohatým, protože ti se o sebe nakonec přece vždycky postarají a jejich teplo zatím může být k užitku potřebným. A taky čekám sliby, že místo zmrzlých ptáků z devětadvacátého nám v naší říši hojnosti budou létat do úst ptáci pečení, stačí jen pořádně otevřít mordu, zatnout srdce v pěst a zakřičet své sborové HURÁÁÁ, jen se přitom nesmíme zatěžovat přemýšlením. Třeba - až se tahle krásná vize naplní, si někdo řekne optimisticky: "To ještě nic není. To tenkrát ve dvaapadesátým…" A nesnesitelná realita se bude zdát o něco snesitelnější.

Ráno jsem jel do práce místo padesáti minut tři hodiny. Myslím, že tak rychle by tu vzdálenost zvládl i Gaius Julius s úderným galským komandem v zádech. Zima má zatím v parlamentu nadpoloviční většinu a chová se podle toho: jako pošetilý neomezený vládce.

Ale to eště nic není! To v devětadvacátým…. Totiž, slyšel jsem, že i v tom devětadvacátým nakonec přišlo jaro.

O blogové tiplici

25. ledna 2010 v 22:53 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
První výročí vlastně není nic moc. Třeba pro želvu, která se klidně dožije stopadesátky, nebo pro vodu, která dokud není aspoň stoletá, nikdo si jí prakticky nevšimne. Jinak se na to ale bude zřejmě dívat tiplice, pro kterou je rok života legendou z pověsti o tipliččím Metuzalémovi. Pro želvu a vodu je jeden rok málo. Pro tiplici je to dost. A pro blog?

Zajímalo by mne, kolik procent blogů z těch několika miliónů založených přežilo své první narozeniny. Z pěti blogů, které jsem si vytipoval přesně před rokem jako zajímavé, už neexistuje ani jediný. Není to tedy možná zcela srovnatelné s překotným světem tiplic, ale i tak se jeden rok v životě blogu zdá být až dost.

Přesně před rokem se na tomto blogu objevil první článek pojednávající o autorově chřipce a blogu jednoho vysoce postaveného psa. Chřipka naštěstí celkem rychle pominula a ani prominentní psí blog nesplnil obrovská očekávání, které do něj vkládala natěšená světová veřejnost. Pravda, Obamův pes dostal za svůj blog Pullitzerovu cenu, ale to se musí brát tak nějak s nadhledem, protože ochomýtáte-li se kolem tak slavného muže a dostatečně nadšeně vrtíte ohonem v jeho stínu, nestačíte ceny podbízející se vám ze všech stran, přebírat či odmítat, to byste si museli nohy uběhat, třebaže máte hned čtyři.

Oproti Obamovu psu žiju celkem poklidným životem, který svým omšelým stereotypem nápadně připomíná jízdu na horské dráze. Abych byl upřímný, nečekal jsem, že se dortu s jednou svíčkou dočkám. Předpokládal jsem, že po pár týdnech vyvanou všechny rozumné i bláhové důvody, které jsem pro založení těchto stránek měl, a já opustím blogový prostor stejně tiše, jako jsem do něj kdysi v chřipkovém deliriu nakouknul. Inu, trochu se mi to vymklo z rukou a najednou je opět 25.ledna a já si na přesluhující vánoční jedličce zapaluju jednu skutečnou výroční svíčku, aby na chvilku ozářila tmavá zákoutí tohoto podivného virtuálního blogového světa.

Děkuji tedy v třepotavém svitu skromného plamene vám všem, milí pravidelní i méně pravidelní čtenáři, za vaši chuť i po roce stále číst, za neutuchající vstřícnost i za trpělivost. S takovými čtenáři si troufám opatrně nakouknout i do druhého roku. I když na blogovou tiplici je to opravdu dost!

Nedělní miniglosy č.48

24. ledna 2010 v 15:19 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Necelý týden po prezentaci svého návrhu kroků k ozdravění státního rozpočtu vystoupili představitelé sociální demokracie s radou obyvatelstvu, jak se nejlépe vyhnout kocovině. "Naše doporučení je jako obyčejně velmi jednoduché a účinné," řekl nám jeden z autorů řešení: "Nejlépe se kocovině vyhnete, budete-li pít hodně velké dávky co nejtvrdšího alkoholu a co nejvíce míchat."
----------------------
České úřady se rozhodly udělit státní vyznamenání za zásluhy Juraji Jánošíkovi. Proti vyznamenání tradičně protestuje Rusko, které to bere jako vměšování do svých vnitřních záležitostí. Důvody pro vyznamenání jsou prý ale zcela jiné než v případě Stepana Bandery na Ukrajině. "Vnímáme Juraje Jánošíka především jako inspirátora pro fungování moderního státu," řekl nám mluvčí výběrové komise. "Většina států dnes funguje na jen mírně upravené základní myšlence tohoto velkého přerozdělovače: Bohatým brát a chudým naoko dávat."
------------------------
Ve 13.partii ostře sledovaného zápasu o šachový trůn mezi Duší a Hmotou zvítězila v komplikované koncovce Duše, a vyrovnala tak v zápase na 6,5:6,5. "Byl to fascinující a vyrovnaný souboj," uvedl náš zvláštní zpravodaj. " Hmota byla samozřejmě poněkud limitována tím, že její myšlení spočívalo především v pohybu hmotných částic, Duše se zase obtížněji vyrovnávala s posunováním figurek po šachovnici." V rozhodující 14.partii bude Duše - podle stále modernější teorie pozitivní diskriminace - začínat černými.
------------------------
Čeští politici jsou plně pro to, aby se matematika stala povinnou součástí maturitní zkoušky, ale pokud možno ne hned. Důvodem je podle jednoho z expertů Ministerstva školství především fakt, že by si nepříjemně mnoho lidí dokázalo spočítat, jaké nesmysly jsou jim v předvolebním klání slibovány. "Až to lidé budou jednou politikům umět doopravdy spočítat, budou už všichni dnešní politici zaplaťpánbůh historií, takže by v budoucnu nebylo na škodu povinně maturovat i z dějepisu."
-----------------------
Nizozemsko v rámci pilotního evropského projektu na sociální integraci voyerů vyhlásilo výběrové řízení na obsluhu letištních skenerů nové generace.

O večeru plném sportu

22. ledna 2010 v 22:34 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Můj první velký zápas v ledovém judu netrval dlouho. Stačila chvilka nepozornosti a zledovatělý chodník mne porazil na ippon. Přitom já byl ozbrojený mobilním telefonem, batohem s nákupem a nezkrotným odhodláním, zatímco chodník mi zdánlivě jen netečně ležel u nohou. Ale v tom tkví umění mrazivého juda - využít co nejlépe energie nezkušeného soupeře a nečekaně a nenápadně zaútočit. Ani jsem nevěděl jak, ležel jsem na zádech, nohy vytrčené směrem k hvězdami pomrkávající obloze, a bylo po zápase. Přitom mému výkonu přihlíželo dost lidí, hlavně těch, kteří šli právě spolu se mnou od večerního vlaku. Nojo, začátečník, vzdychli zklamaně. Nestál jsem jim ani za potlesk ani za uznalé zamručení. Překročili mne a odešli do tmy směrem ke svým vlastním soupeřům, kteří je ještě v dnešním večeru šampiónů čekali na křupajícím tatami.

Po neúspěchu v bojovém umění jsem zkusil štěstí coby gymnasta: Poprvé jsem se veřejně pokusil předvést salto vzad. Dlouho jsem ho ve svých gymnastických snech piloval a dopadal jsem přitom krásně do podřepu připomínajícího ladný lyžařský telemark. Možná jsem se měl lépe zkoncentrovat na odraz, ke kterému na hladkém ledě došlo jen jakoby mimochodem, a nebyl v něm ten správný snový švih. Salto jsem bohužel - krasobruslařskou terminologií - nedotočil. Místo do telemarku jsem dopadl opět naplocho na záda na asfaltovou žíněnku, která nad tou sportovní tragédií ronila o překot ledové slzy. Známky od rozhodčích za moc nestály a já pochopil, že ani v ledové gymnastice mne světový úspěch nečeká.

Když jsem si ani v tomto sportovním odvětví nevysloužil ostruhy, zkusil jsem curling. Před jedním obzvlášť hladkým kusem zesklovatělé silnice jsem zamířil a rozběhl jsem se. Jen to nepřehnat, curling vyžaduje dobré oko a citlivé nakládání s vlastní silou. Odrazil jsem se a jel a jel a jel…. Nechtěl jsem do té ženy vrazit. Vešla mi do cesty v okamžiku, kdy jsem již nestihl přimést si do ledové stopy brzdící tříšť. Rozprskli jsme se jako kulečníkové koule po karambolu a kolemjdoucí nás oba ochotně vymetli z barevného terče, takže zápas skončil bez vítěze. Ale když už jsme se tak intenzivně seznámili, představil jsem se jí a ona mně, ona vsedě, já na kolenou. "Pěkné vidět muže na kolenou," řekla. "Pěkné vidět ženu, dokonce i vsedě," odvětil jsem. Technická hodnota nevalná, ale umělecký dojem fascinující.

Vstříc dalším sportovním zážitkům jsme jako zimní pták Fénix vstali z popelavého sněhu a vypadali jsme jako padlá krasobruslařská sportovní dvojice, kterou právě přestaly zajímat trojité rittbergery, krokové variace a zvedačky. Jako další položku v dnešním večerním menu jsem navrhl hokej. Co třeba trochu společného zakázaného uvolnění?!

Zřejmě byla jiného názoru, protože přešla bez varování do boxu a uštědřila mi tvrdý pravý hák. Ani v boxu jsem tedy úspěch neslavil, byť jsem měl o nějakou tu hmotnostní kategorii navrch. Asi mi nezbyde nic jiného, než se rozloučit s drahou vrcholového sportovce, uchýlit se do skromné společnosti svých podlitin a naražených žeber a pokorně se vrátit k literatuře.

Jak by na mém místě v patetickém hexametru zapěl Nero: "Ó, jak velký sportovec ve mně umírá!"

O prázdné a plné paměti

21. ledna 2010 v 0:06 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Na mou paměť není velké spolehnutí. Už dávno vím, že když mne něco štěpného napadne, zbývá mi asi 30 vteřin na to, abych si nápad zaznamenal. Když to neudělám, za chvilku je napadený zákrut mého mozku opět čistě vycíděný, po nápadu nezůstane ani stín a mozkoví uklízeči jsou náležitě pyšní na svou skvělou práci.

Dnes se na nápad zablýsklo v metru. Blesk, hrom a začíná mi běžet čas: Dvacet devět, dvacet osm, dvacet sedm…. Rychle sáhnu pro mobil. Nápad stále žije. Dvacet čtyři, dvacet tři… Zjišťuji, že mám zablokované klávesy, rychle uvolnit. Dvacet jedna, dvacet… Spustit poznámky. Kruci, dostal jsem se v menu do jiné větve a musím se vrátit! Sedmnáct, šestnáct, patnáct… Nápad začíná lapat po dechu. Jsem konečně ve správném menu a hledám příkaz Zapsat poznámku. Dvanáct, jedenáct, deset, devět… Nápad kucká, dusí se a dostává nezdravou namodralou barvu. Musím konečně rychle začít psát, jinak můj nápad v téhle zóně smrti, podobné vrcholovým partiím Everestu, exne na nedostatek kyslíku.

Bohužel, poznámku nejde zapsat. "Paměť je plná," hlásí displej. Tři, dva, jedna… Je po nápadu! Moje paměť je na rozdíl od přetékající paměti mobilní dočista prázdná. Není divu, že se mobilní paměť vzpírá, když je zahlcena spoustou informací z celého minulého roku. Nezbývá nic jiného než velký úklid. Starých zpráv jsou stovky, poznámek sice ne tolik, leč pořád ještě spousta. Situace, které jsem prožil a které se i dnes naléhavě připomínají svými okolnostmi. Nápady, které se neujaly, nebo které ještě teprve pokorně ve frontě čekají na audienci a svých pár minut pomíjivé slávy.

Je to, jako když procházím celý rok znovu: Začínáme gratulacemi do roku 2009. Mám ještě dostatek sil i odhodlání a staré blahopřejné esemesky odesílám do věčných telekomunikačních lovišť. Je leden a kamarádovi se právě narodil syn (to je k neuvěření, že už je to víc než rok, vždyť to bylo nedávno!). Zaváhám, ale pak vymazání zprávy od hrdého otce potvrdím. Následuje krátké optimistické období, takové okamžiky by si asi měl člověk připomínat, takže je z paměti nemažu. Jaro přináší optimismus v počasí, ale to je asi tak všechno. Ale je to období poučné a takové zkušenosti by se vyhazovat neměly; většina zpráv zůstává. Léto dýchá možná teplem zpoza okna, uvnitř je citelně chladněji, ale třeba to tak v létě má být. Z každých deseti zpráv vyhazuji stěží jedinou. Krátké oteplení na konci léta, některé zprávy srší vtipem a humoru přece není nikdy dost: Ponechat! V poznámkách nacházím tak zásadní informaci, že centrum se finsky řekne "keskusta". I podzimní mlhy mají svůj historický význam, těžko se tedy něčeho zbavit. V poznámkách se dočítám, že mi přeběhla rezatá veverka přes cestu a já na rozdíl od černé kočky nevím, jestli je to dobře nebo špatně. No a konec roku je jak jízda na horské dráze a já horskou dráhu rád, takže adventní jízdu v archívu ponechávám prakticky celou.

Rekapitulace: Ze skoro čtyř set zpráv jsem jich dokázal vymazat asi tak padesát. K tomu zahynulo deset poznámek, dalších pět je těžce raněno, ale ještě žijí. Nesmím proto mít moc nápadů, protože mobilní paměť bude zanedlouho opět přetékat. Napadlo mne, že bych si nejspíš skutečnost, že nemám mít moc nápadů, měl zapsat, abych na to pamatoval.

Co kdybych ale teď napsal něco o své čerstvé zkušenosti s jednou pamětí plnou a jednou prázdnou. To je přece nápad!!! Rychle musím spustit v mobilu poznámky, abych si nápad stihl zapsat. Dvacet sedm, dvacet šest, dvacet pět…

Už zase mám jako na potvoru zablokované klávesy a čas setsakramentsky rychle běží.

Čas mluvit, čas naslouchat

19. ledna 2010 v 0:13 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Rád bych radost z nebes dopravil až na zem,
moje ústa jsou však znehybněná mrazem,
snad si někdo mocný jenom v duchu přál,
abych méně mluvil a víc naslouchal.

Bomba příštích týdnů v lůně dneška tiká
a mne pilná včelka bodla do jazyka,
snad si někdo mocný jenom v duchu přál,
abych méně mluvil a víc naslouchal.

Obraz budoucnosti vyčtené mi z karet
virulentní opar umístil mi na ret,
snad si někdo mocný jenom v duchu přál,
abych méně mluvil a víc naslouchal.

Snad si někdo mocný i nadále přeje,
aby nedálo se, co se běžně děje,
aby slova lidí v tomhle věčném shonu
nepřipomínala chaos Babylonu,
co zázraky mění v obyčejné hříchy,
když jazyky zmate přízrak lidské pýchy.

I když ztuhlá ústa nebrání mi v řeči
a jazyk svým ostřím nezadá si s meči,
mám dnes předsevzetí chaosu dát řád:
Raději méně mluvit a víc naslouchat.

Cílem umlčený začínám věřit v duchy:
Slyším i trávu růst, leč připadám si hluchý.

Nedělní miniglosy č.47

17. ledna 2010 v 19:32 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Vědci tvrdí, že sněhová kalamita, která zasáhla prakticky celou Evropu, je dána výrazným oslabením teplého Golfského proudu. To je dáváno do souvislosti s dočasným odchodem Tigera Woodse ze světa golfu následkem jeho soukromých afér. "Ano, dá se říct, že spolu s největšími golfovými sponzory ochladl kvůli Tigerovi i Golfský proud, což by mohlo pro celou Evropu předznamenat novou dobu ledovou a možná i definitivní konec čtvrtohor," řekl nám jeden ze specialistů na dopad výsledků golfových turnajů na horotvorné procesy. Tiger Woods tak znovu potvrdil svou pozici nejvlivnějšího sportovce planety.
----------------------
Občanská demokratická strana oficiálně navrhla zelenou na semaforech nahradit modrým světlem. Předseda ODS nám k tomu řekl: "Zelení se pravděpodobně nedostanou ani do Parlamentu, takže se zdá podivné, aby dál byla právě zelená barva používaná jako symbol volné cesty vpřed, když totéž může stejně dobře symbolizovat barva modrá. Na semaforech je zastoupena jak oranžová barva sociální demokracie, tak červená barva komunistů. Je tedy nepřípustné, aby právě naše modrá chyběla!" Sociální demokracie oznámila, že považuje tuto snahu za naprosto nesmyslnou, nicméně již podala podnět na Ministerstvo dopravy, aby do semaforů na přechodech pro chodce bylo také zařazeno prostřední oranžové světlo, protože z průzkumů jasně vyplývá, že mezi chodci je nejvíc právě voličů sociální demokracie.
------------------------
Odchod Milana Knížáka z vedení Národní galerie pravděpodobně souvisí s tím, že tento kontroverzní umělec zvažuje nabídku na místo generálního ředitele Národní knihovny. Zdroj blízký osobě blízké Milanu Knížákovi nám prozradil, že umělec se na novou práci těší a domnívá se, že svým jménem je pro ni doslova předurčen.
------------------------
První funkční protijadernou elektrárnu na světě zprovoznili s minimálními náklady ekologičtí aktivisté ve Středních Čechách. Ředitel elektrárny na tiskové konferenci k zahájení provozu prohlásil: "Nejlevnější je, jak známo, energie nevyrobená, a na tu se v naší nové elektrárně chceme zaměřit."
-----------------------
Mnozí známí čeští podnikatelé, kteří v posledních letech uprchli před předpokládanými soudními postihy do zahraničí, prý stále více inklinují ke komunistickým idejím hlavně díky slavné komunistické písni Internacionále; především je v jejich spravedlivém boji povzbuzuje verš: "Již vzhůru psanci této země!"

O bílé orchideji

14. ledna 2010 v 0:22 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Z okna mého bytu vyhlíží překrásná bílá orchidej. Zbyli jsme si. Já byl toho dne poslední kupující v květinářství: "No tak dobře, pojďte ještě. Ale vybírejte rychle!" vpustila mě blahosklonně dovnitř květinářka, přestože měla zavřít už za dvacet minut. I ona byla poslední. Myslím tedy tu orchidej. A květinářka ostatně taky. Orchidej se už odevzdaně připravovala na další noc v nenávistném prostředí ostatních pyšně exotických květin. V jakém exotickém prostředí se chystala strávit noc květinářka, se bylo možné pouze dohadovat.

"Ach jo," říkala si orchidej. "Kdyby si mě tak koupil, abych tu už nemusela být další noc! Včera, když tu ještě se mnou byla růžová Phalaenopsis, to byla jiná zábava. Proštěbetali jsme skoro celou noc a ostatní holky jenom bezmocně sykaly své "Ššššt!!!" Ale dopoledne si ji odnesli. A nové orchideje vozí vždycky v úterý a teď je sobota." Tři bezútěšné noci. Květinářka nervózně mrkla na hodinky. Byl jsem pro bílou orchidej pro dnešek poslední nadějí. A ona pro mne vlastně taky.
"Ten chlap sice vypadá dost podezřele, ale pořád lepší být u něj než tady s těma nosatýma tropickýma kráčmerama."

Přemýšlel jsem, jestli je pro mne dost bílá. Ne, že bych měl rasistické sklony, a už teprve ne vůči orchidejím. Nepořizoval jsem si ji ale proto, aby se mnou sdílela domácnost. Potřeboval jsem orchidej - modelku. Rozhodl jsem se totiž, že si ji vyfotím. Udělám fotografii květu bílé orchideje proti ještě bělejšímu pozadí, říkal jsem si a v duchu jsem viděl, jak ta fotografie vypadá. Z křídově bílého papíru vystupuje do prostoru bílý květ s jemně pihovatým vnitřkem, kde je možné - když se dobře soustředíte - vidět jemný žlutozelený nádech. Tahle bílá je tak akorát! Beru si tuto rostlinu dobrovolně a jsem připraven s ní sdílet dobré i zlé.

Květinářka ještě špitla pár slov na rozloučenou ("zalejvat, zastřihávat, nejíst, třistapadesát), rychle zhasla a zanechala tropické kráčmery napospas noci. Když tak slýchám, jaké problémy mají někteří fotoamatéři s modelkami, trochu jsem se bál, co bude následovat. Ale moje modelka nekladla nejmenší odpor, spokojeně se nechala unášet do improvizovaného ateliéru a ani tam nedělala scény, nepila mi moje víno a nečinila si zjevně žádné další nároky.

Druhý den jsem se svou skromnou modelkou nafotil celý film. Ze zářivě křídově bílého pozadí bylo na fotografiích pozadí šedé. Jemně pihovatý vnitřek se slil v nevábnou skvrnu. Běloba květového těla s jemňounkou žilkovou strukturou reinkarnovala v tmavě šedou, místy přecházející do světle černé. Jemný žlutozelený nádech vnitřku květu se stydlivě schoval mimo záběr.

Mám teď spoustu špatných fotek a doma v okně krásnou živou květinu, která má minimálně o jeden rozměr víc než na fotografii. Snažím se na ni aspoň co nejvíc usmívat, když už jsme si takhle zbyli a naše umělecké soužití nevydalo kýžené plody. A zvažuji, že v úterý, až přivezou nové zboží, ještě přikoupím růžovou Phalaenopsis.

Nocí se bude celým bytem rozléhat veselé štěbetání orchidejí a já kvůli tomu zatracenému randálu nebudu moct spát.

Pyšné divertimento

12. ledna 2010 v 21:15 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Vznešení pozůstalí svatých
v zašlých kabátech spíchnutých narychlo ze světské slávy,
s řády na vlnách vzedmutých hrudí,
s falešnými démanty a skleněným volským okem,
s nahrbenými zády,
rovnajícími se pyšně do pozoru při tónech vyčichlého marše,

tančíme minovým polem v labyrintu srdcí
s nedočkavými prsty na spouštích.

Kolikrát ještě vyběhneme na zteč
a donutíme růže vonět ?

Nedělní miniglosy č.46

10. ledna 2010 v 17:23 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Ani zvýšení trestu z pěti na šest let prozatím nepřimělo uprchlého podnikatele Tomáše Pitra, aby se vrátil do České republiky a nastoupil nepodmíněný trest. "Zdá se, že tak malé zvýšení trestu není pro Pitra motivující," řekl nám jeden z komentátorů, který s Pitrem, trvale se zdržujícím v zahraničí, mluvil v poslední době několikrát v Praze. "Pokud vím, panu Pitrovi jde pouze o trvalé hodnoty a ne jen o krátkodobé povyražení. Možná kdyby došlo ke zvýšení trestu na deset, dvanáct let, uměl bych si jeho návrat představit, ale takhle určitě ne."
----------------------
Na české politické mapě se objevila nová politická strana - Strana pro lepší počasí. "Jak lidé od Vánoc nadávají na neustálé sněžení, došlo nám, že po lepším počasí je politická poptávka, která by nám mohla zaručit dosažení pětiprocentní hranice," řekl nám předseda nové strany Bořivoj Slunéčko. "Naše strana je založena na tradici a historické moudrosti našich předků, která říká, že nebude-li pršet, nezmoknem. Předpokládáme, že v našem volebním programu se zaměříme na dosažení většího počtu slunečných dnů a v ekonomické části pak především na menší srážky. "
------------------------
Obě největší české politické strany se shodují v tom, že nejlepším řešením, jak zlikvidovat zadlužení státu, je vsadit veškeré daňové příjmy za příští rok v ruletě a vyhrát. Neshody zatím panují jen v detailech, např. v tom, že sociální demokrati chtějí vše vsadit na červenou, zatímco občanští demokraté na modrou, která se ovšem v ruletě běžně nepoužívá.
-----------------------
Technik dukovanské jaderné elektrárny svou nepozorností vyřadil elektrárnu na 12 hodin z provozu. "Takové věci se stávají, jsme jenom lidé," uvedl tiskový mluvčí. "Ve Francii loni jedna uklízečka zavadila o hlavní vypínač ve velíně energetické centrály, vypla na celém pobřeží Atlantiku mořský příliv a vyřadila tak na celý den všechny přílivové elektrárny. Proti tomu je dukovanská chyba jen lapálií, i když příliv novinářů byl nezanedbatelný."
------------------------
Elvis Presley se osobně zúčastnil oslavy svých nedožitých 75. narozenin. Na otázku proč se nezúčastnil i svých šedesátin, kde byl svými fanoušky očekáván, odpověděl, že ho tehdy nikdo nepozval. Sice ho nikdo nepozval ani tentokrát, ale Elvis vzhledem ke svému vysokému věku na tuto skutečnost zapomněl.

O saních Noemových

9. ledna 2010 v 16:49 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Už třetí den zažíváme novodobou okupaci. Z nebe vyskakují miliardy drobných bílých parašutistů v podobě sněhových vloček a odhodlaně obsazují území našeho státu. Kupodivu - na rozdíl od osmašedesátého nikdo neprotestuje v ulicích, nikdo nepláče a nelomí rukama. Naopak - část obyvatelstva - zvláště ta nejmladší - se nepokrytě raduje, nadšeně výská a spěchá provětrat sáňky, boby i lyžičky. Skrze husté sněžení nelze dohlédnout na protější kopec, ale ozývají se odtud hlasité rány. Nikdo zatím neví, co ty rány znamenají, ale moje tušení dostává jasnější kontury: To určitě zase ten místní podivínský Noe cosi stlouká. Dělá to tak vždy, když tuší nějakou pohromu. Nebude jistě čekat na poslední chvíli, až po čtyřiceti dnech konečně přestane sněžit a veškerý život v údolí řeky - stejně jako ve všech ostatních údolích světa - překryje mnohametrová vrstva sypké bílé peřiny.

Když byl v údolí místní pobočkou Zelených vyhlášen konkurs na záchranu lidstva, Noe se jako obyčejně přihlásil s projektem své modernizované archy. "Tato archa," povídá Noe předváděje podmračeným výběrčím model v měřítku 1:250, "je schopna dostatečně dlouho plout na vzedmuté vodní hladině a odolávat vlnám všeho druhu." Noe si byl svým vítězstvím jist, ostatně jako jediný z uchazečů měl již z minulosti srovnatelné reference. Také jako jediný přišel s něčím hmatatelným, zatímco ostatní uchazeči nabídli jako obyčejně jen ideje a sliby. Jenže výběrová komise si zaťukala na svá moudrá čela a vyčetla mu nedostatečnou prozíravost a inteligenci. Co prý s takovou archou - i kdyby plula sebelépe a odolávala třeba i vlnám rádiovým - dělat v zimě?
"Když už chceš, Noe, mermomocí něco vymýšlet a stloukat, můžeš na kopci za městem postavit maximálně tak velké sáně," vysmáli se mu. Sáně Noemovy! Místo Noa zvítězila ve výběrovém řízení Idea č.43, které sice nikdo tak docela nerozuměl, ale určitě zněla velmi, velmi vznešeně. Říkala v kostce to, že lidstvo se zachrání, když si budou všichni pěkně hrát a nebudou zlobit.

Noe si odplivl. "Sáně!" běželo mu marně hlavou, když po vyhlášení výsledků odcházel zpět do své dílny na kopci. I konstrukčně geniální sáně postavené na tom nejvyšším kopci, do kterých nakonec někdo drcne tou největší možnou silou, budou přece směřovat do budoucnosti světa ne klidně a vznešeně, ale zběsile a s hrůzou v očích svých pasažérů. A co to pak asi, vy chytráci, má být za svět, který se narodí ze zběsilosti a hrůzy? A jak dlouho asi takové sáně pojedou? Jen do té doby, dokud nezahučí do toho všeho sněhu v údolí, před kterým mají chránit.
"Inu, časy se změnily", pomyslel si Noe. "Kdysi byly doby, kdy ještě existovali osvícení investoři, ale dnes už je to jen samý nerozum a politikaření."

Sněží už třetí den a od Noemovy dílny na kopci se začínají rozléhat mocné údery sekerou. "Ještě mi poděkujou, až všechen ten sníh roztaje," říká si optimisticky Noe a paličatě stlouká svoji archu verze 2.0. Snad to za těch zbývajících pár dní stihne.

O trojjediném králi

6. ledna 2010 v 23:56 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Potkal jsem ho v noci v metru. Vypadal smutně, jako kdyby šel z mejdanu rovnou do práce. Na hlavě nakřivo nasazenou papírovou korunu, na bradě strniště po vyčerpávajícím dni. Nestihl jsem ho ani oslovit a začal sám: "Nebudeš mi věřit, ale jsem Tři králové." Řekl to jako samozřejmost. Asi jsem vypadal udiveně.
"Nediv se," povídá. "To jsou trendy dneška: Šampón a kondicionér v jednom, prací prášek a aviváž v jednom, zapalovač funguje jako svítilna a ještě přehrává empétrojky, deštník jako golfová hůl. Když může poslanec bejt zároveň doktor, hejtman a arogantní vejtaha, proč bych já nemoh bejt Tři králové, ne?" Nebo Sněhurka a sedm trpaslíků, doplnil jsem si, protože mám rád pohádky. Nebo rovnou Alibaba a čtyřicet loupežníků. Mohla by to být pěkná dramatizace pro divadlo jednoho herce. Životní role, nízké náklady.

Znělo to logicky. Tři králové seděl na sedadle naproti mně a prohlížel si mne s vláčným a rozmazaným zájmem. Čepici mu co chvíli shodily poryvy setrvačnosti rozjíždějícího se a zastavujícího vozu, ale vždycky si ji nasadil zpátky. Byl pyšný na to, že je Tři králové.
Imponoval mi svou jistotou. Pořád jsem měl malou dušičku, že řekne: "Já jsem Tři králové - a kdo jsi vlastně ty?" Co mu na to mám odpovědět? Že jsou okamžiky, kdy si ani nejsem úplně jistý, že doopravdy jsem? Bude se smát celou cestu domů a čepice mu bude padat ze smíchem se otřásající hlavy do přemrzlého sněhu tříkrálové noci.

"Dneska to už nikdo nechce dělat," prohodil rozmrzele. "To je pořád krize, deprese, nezaměstnanost - a Baltazara neseženeš." Netroufl jsem se zeptat, jestli on je Kašpar nebo Melichar. Vím, co by mi odpověděl. Že on je Tři králové a nikdo z něho Kašpara dělat nebude!

Když dojel do své cílové stanice, zvedal se z pohodlného sedadla těžce a není možné říct, že by měl rovný krok. Jako kdyby se všichni tři králové v jeho těle přetahovali, kterým směrem se vydat. Nemůže být jednoduché dělat takové trojici arbitra. Já jsem sám sebou (pokud tedy nejsem zrovna z nějakého důvodu bez sebe) a mám s tím práce až nad hlavu. Třem králům se podařilo vypotácet jedinými dveřmi. Místo něho křepce vstoupil štíhlý mladík s bradkou a širokým kloboukem, kterému od pasu visel kord. Nemusel mi nic říkat. Hned jsem v něm poznal Tři mušketýry.

Ale ptát se pro jistotu nebudu. I kdyby se i pod mou kůží skrývalo víc lidí, obávám se, že v této počítačové hře mi zbývá stejně jenom jeden život. A co kdyby Tři mušketýři tasil?

Nenadálá nenálada

5. ledna 2010 v 22:52 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Kde se vzala, tu se vzala
v novém roce malá vada:
nenálada nenadálá,
nenadálá nenálada.

Přišla zcela znenadání,
nenadále všude vadí;
ani silná káva ranní
nenáladu nenaladí.

Úsměv připomíná křeče,
a tak člověk váží, zdali
nemá radši zmizet v dáli,

leč před sebou neuteče:
Ani v dáli by se dál
nenálady nenadál.

Nedělní miniglosy č.45

3. ledna 2010 v 10:37 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
V Praze se příští týden uskuteční další jednání již několik let probíhajícího teologicko-ekonomického sympozia, které by mělo s definitivní platností odpovědět na otázku, jaké množství státních dluhů se vejde na špičku jehly. Obě znesvářené skupiny se shodují v marginalistickém přístupu a tvrdí, že se tam vejde nekonečné množství dluhů. Konzervativní marginalisté však tvrdí, že dluhy nemohou na špičce jehly dělat piruety, zatímco liberálnější skupina je zásadně proti jakémukoli omezování jejich pohybu.
----------------------
Na televizním festivalu v Pchjongjangu získal hlavní cenu český seriál Okres na severu. Předseda odborné poroty generál Kim při oficiálním vyhlašování výsledků uvedl: "Konečně nejen američtí ale i evropští tvůrci připustili, že hlavní globální konflikt dneška neprobíhá mezi Západem a Východem, ale - jak my Korejci už dávno víme - mezi Severem a Jihem."
------------------------
Ministerstvo financí vydalo prohlášení, ve kterém se uvádí, že na rozdíl od jiných nechtěných dárků, které je možné po Vánocích po dohodě s obchodníky vyměnit, ti, kteří k Vánocům dostali Janotův úsporný balíček, si ho budou muset ponechat, protože výměnu znemožňuje zákon. Výměna nebo vrácení peněz jsou do 14 dnů možné jen v případě, kdy si lidé objednali tento balíček po internetu, musí ho ovšem zaslat zpět ve zcela neporušeném obalu, což nejspíš nebude možné, protože původní obal zcela znehodnotily svými dodatečnými požadavky levicové parlamentní strany.
------------------------
Spor o háček v názvu obce tvá již několikátý rok v Březněvsi. Zatímco většina občanů v čele se zástupci ekologických iniciativ podporuje oficiální název, zdejší radikální komunisté používají zásadně název Brežněves. Jazykoví odborníci, kteří byli v soudním sporu požádáni o formulaci expertního stanoviska, se kloní k názoru, že jméno obce je odvozeno od původních březových porostů anebo od měsíce března, který se ve vsi tradičně slavil jako svátek jara. Komunisté naproti tomu namítají, že nejbližší březový háj je v sousedním Bukovci a že Leonid Iljič Brežněv navštívil obec až v květnu, takže v březnu není co slavit.
-----------------------
Ve svém novoročním projevu prezident republiky tradičně připustil, že naše země stále ještě nevzkvétá, doufá však, že je to především proto, že je právě leden.

O novoročních předsevzetích

1. ledna 2010 v 19:22 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Jak na Nový rok, tak po celý rok, říká se a nejsem si jistý, zda to má být reklama nebo spíš temná výhrůžka. Asi to nejde brát úplně doslova. Věřím, že nebudu mít po celý rok v hlavě lehkou závrať při vzpomínce na včerejší obsah tří prázdných lahví stojících zřejmě za nějaký svůj noční prohřešek na hanbě v koutě. Asi nebudu obědvat po celý rok čočku a zametat byt posněžený vanilkovým cukrem a hoblinkami kokosu ze zbytků vánočního cukroví. Kruhy pod očima po poloprobděné noci mne snad také zbaběle opustí, až poznají, zač je toho se mnou loket. A věřím, že i počasí se po nějaké době rozkouká a nebude celý rok povinně hnusně pod mrakem a v mlžném oparu jako dnes jen proto, že to tak hlásá nějaké podivné pořekadlo s absolutním rýmem.

Podlehnu-li tedy dnešní revoluční atmosféře po násilném svržení starého roku a dám si do nového roku nějaké pěkné předsevzetí, snad mi nehrozí, že během roku bez nějakého toho každodenního malého předsevzetí nebudu moci večer usnout. Co třeba takhle předsevzetí, že se poučím ze svých starých chyb, to by se jako transparent v davu při vítání nového roku docela slušně vyjímalo, ne? Ale právě proto, abych neopakoval staré chyby, měl bych se napřed podívat na svá loňská novoroční předsevzetí. Někde na začátku kalendáře právě směřujícího do zasloužené penze by o nich mohla být zmínka. A už je tu máme - jak živý obraz z nedávné minulosti. Snad až moc živý.

"Zhubnout!," stručně a úderně břinkne do očí první bod z nervózní rukou psaného seznamu (kolipak asi bylo loni na hanbě prázdných lahví?). Vstupuji tedy na osobní váhu a pyšně jásám. Pravda, poučením pro příště je, že předsevzetí takového typu by se lépe vyhodnocovalo před Vánoci, kdy bych mohl jásat o dvě kila pyšněji. Ale přesto sedm kilo dolů není špatný výsledek. Ještě chvíli postojím, abych si optimistické cifry užil, ale nekompromisní digitální mozek přístroje mne nenechá opájet se dlouho a sám se vypne. "Dokochat!" rozkáže mi přísně. "A něco dělat!"

"Zmoudřet!" říká podobně stručně druhý bod. No, dost obecné. Jak něco takového vyhodnotit? Snad podle toho, kolikrát člověk ustoupí? Nebo kam až? U bodu zůstává otazník a napadá mne, že bych si mohl jako předsevzetí dát i "nedávat si příliš obecná předsevzetí". Zato třetí předsevzetí je konkrétní až dost: "Každý den cvičit!" No, půjdeme dál, ne?

"Nenechat se vytáčet!" Sakra, jak tohle se tady ocitlo? Já se na to… Kdo to sem u všech čertů napsal? K tomuhle bodu se radši vrátím až nakonec, nerad bych ho vyhodnocoval ve zbytečném afektu, který vylučuje objektivně posoudit situaci.

"Založit si blog". Odškrtnuto. Dalších šest předsevzetí je lepší nezmiňovat.

Následuje několik záchranných předsevzetí, která byla do seznamu vložena především proto, abych mohl být při vyhodnocování aspoň s něčím spokojen, kdyby se naplnila pesimistická vize.
"Přestat kouřit (kdybych náhodou začal)."
"Ztloustnout."
"Spát během každého týdne aspoň 10 hodin."
"Pravidelně luxovat všechny koberce." Jen pro upřesnění, mám v bytě dlažbu.
"Nepít alkohol, který mi nechutná."
No a v posledním bodě bylo něco dlouhého o ženách, ale to bylo napsané tak ustrašeným rukopisem, že se mi to nepodařilo přečíst.

Žádná sláva - takový odečet úspěšnosti. A to jsem ještě v penzionovaném kalendáři u 6.ledna našel dovětek, který zněl: "Nedávat si příliš obecná předsevzetí," přičemž slova "příliš obecná" byla - nejspíš dodatečně - červeně přeškrtnutá. Že bych se poslechl a žádné novoroční předsevzetí si letos nedal? To bych ale Nový rok ochudil o krásnou tradici a - znáte to: Jak na Nový rok, tak po celý rok! A co si potom počít s ochuzeným rokem? Ostatně předsevzetí ze 6.ledna se nedá brát jako novoroční ale maximálně tříkrálové, takže bych na ně neměl brát ohledy.

Otevírám tedy nový kalendář, který má do důchodu ještě dlouhých třistapětašedesát dní. Zahledím se nahoru do stropu, do míst, kde vídám v okamžicích osvícení zrcadlit se růžovou budoucnost a rozvážně píšu svůj první letošní bod: "Neopakovat staré chyby!"