Únor 2010

Nedělní miniglosy č.53

28. února 2010 v 1:06 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
V castingu na primase českého zvítězil dosavadní královéhradecký biskup. Jako tradičně doprovázelo oznámení výsledků vypouštění hustého bílého kouře z komínu tepelné elektrárny Prunéřov, takže vzhledem k dlouhodobě neuspokojivým rozptylovým podmínkám obliba a volební preference křesťanských demokratů v podkrušnohoří znovu poklesly pod hranici volitelnosti.
---------------------
Velké potíže s automatickými opravami v programu Word má poslední dobou sociální demokracie. Nejdříve se vedoucí sekce PR a marketingu této strany zesměšnil hláškou "proti gustu žádný deputát". Poté se přišlo na to že místo slova snowboardcross, které bylo díky zimní olympiádě poslední dobou častěji používáno, se ve Wordu občas zobrazuje reklama na novou podnikatelskou aktivitu bývalého předsedy - značka Snowboard Gross. Naposled se stal obětí tohoto spiknutí dokonce současný předseda strany: "Když chtěl přítel předseda ve vnitrostranickém pastýřském listě vyplísnit žvástavé kibice, Word mu poslední slovo automaticky zaměnil za slovo "kubice", řekl nám nejmenovaný zdroj blízký předsednictvu strany. Předseda zareagoval podrážděně a přes noc napsal stodvacetistránkovou studii o prorůstání organizovaného zločinu do IT služeb se zvláštním přihlédnutím k sociální demokracii, o psu nemluvě.
----------------------
K připravované stávce v dopravě se pravděpodobně připojí i piloti na vnitrostátních leteckých linkách. Tento krok může být překvapivě rozhodující pro schválení rychlých ústupků Poslaneckou sněmovnou, protože v případě zastavení vnitrostátního leteckého provozu by se v pátek poslanci nedostali rychle a pohodlně domů.
-----------------------
Českou politickou scénou otřásla nová zjištění týkající se nákupu armádních bojových vozidel Pandur. Zjištění byla tak otřesná, že je zachytily seismografy na vědeckých stanicích v celé Evropě. Opět se ale ukazuje, že naše zákony jsou na rozdíl od mnoha méně vyspělých zemí naštěstí konstruovány tak, aby vydržely i silnější otřesy bez nebezpečí, že by si to vyžádalo nějaké oběti.
"Naše poctivé a pevné zákony k nám jezdí zkoumat jako vzor i četní odborníci ze zahraničí," uvedl náš zdroj, který má v oboru politické seismologie prakticky neotřesitelnou pozici, a proto raději nechce být jmenován. "Zrovna minulý týden jsme tu měli na zkušené i odborníky z tak seismicky aktivní oblasti jakou je Sicílie.
-----------------------
Praha ohlásila svou kandidaturu na zimní olympijské hry v roce 2026. "V umístění sportovišť už máme jasno," řekl nám předseda prozatímního organizačního výboru. "V Sazka aréně se uskuteční hokejové zápasy, soutěže v rychlobruslení se odehrají - jak je to v České republice dobrou tradicí - přímo na zamrzlé hladině Vltavy Ledové koryto pro sáňkařské závody a soutěže bobů by mělo být vybudováno v barokních zahradách pod Pražským hradem, slalom se pojede na Petříně a skokanský areál by měl být postaven symbolicky na Můstku." Trochu se diskutuje o tom, že vzhledem k nutnému dodržení mezinárodně uznávaných parametrů trati nebude možné postavit v Praze vhodný svah pro sjezd, ale pan předseda v tom problém nevidí: "Co pamatuji, pořádaly se sjezdy vždycky v Paláci kultury."

O poraženém Vítězném únoru

25. února 2010 v 21:26 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Viděl jsem ty dva staré muže u výlohy obchodu s elektronikou: Na vystavené plazmové obrazovce šestnácté generace sledovali znovu včerejší závod rychlobruslařky Martiny Sáblíkové ze zimní olympiády. Oba dobře věděli, že Martina vyhraje, ale přesto závod prožívali, jako by šlo o přímý přenos. Mačkali nervózně pěsti, jejich shrbená těla se před obrazovkou mimoděk nakláněla podle pohybů závodnice. Nalevo, napravo, nalevo, napravo a zase nalevo. Každé kolo trnuli, když už se jim zdálo, že závodnice zpomaluje, hned byli ve střehu, jestli ještě nemůže nastat nějaká podivná změna, jestli ta zlatá medaile ze včerejška nebyl jen jejich - krásný sice, ale přece jenom sen. A vždycky vybuchli nadšením, když na konci kola elektronická chytrá čára značící pro ilustraci místo, kde by se právě nacházela největší soupeřka, zůstala za zády české bruslařky a marně ji stíhala. Pořád má ještě náskok. "Přidej, přidej," skandoval potichounku jeden stařík. Už aby byl konec, Martina nějak tuhne.

Jarní slunce o překot rozpouštějící přes zimu naspořené hromady sněhu v ničem nepřipomínalo mráz zpřed dvaašedesáti let. Kolik asi mohlo tenkrát těm staříkům být? Osmnáct? Dvacet? Stáli natěsnáni ve vítězně naladěném davu na Staroměstském náměstí nebo si tiše odplivovali o samotě v temném průjezdu, aby nikdo neviděl? Jak asi prožili svůj život, který se z velké části odehrál v době, již předznamenala únorová katastrofa umně vydávaná za epochální vítězství?

Na titulní straně všech novin jsou velké fotografie české dvojnásobné olympijské vítězky, která se vedle ve výloze z posledních sil ze záznamu snaží dostat do cíle aspoň o chloupek dříve, než její německá soupeřka, která už má svou jízdu za sebou. Cílová rovinka a elektronická čára, která Němku na obrazovce zastupuje, naši bruslařku dohání a dohání, blíží se k ní záludně zezadu, chce jí skočit za krk a zakousnout se, ale cíl už je tu a nová triumfátorka vítězství o pár desetinek vteřiny uhájí. Oba staříci zavýsknou a jejich ruce zatnuté ve vítězném gestu jdou nahoru. "Dokázala to, holka jedna," povídá jeden stařík a z očí se mu linou slzy jako hrachy.

Třeba tenkrát když se Klement vracel právě z Hradu, taky svírali své pěsti ve vítězném gestu, protože vítězné gesto prostě k vítězství patří. A i ta největší porážka pro někoho znamená vítězství. A třeba i tenkrát jim tekly z očí upřímné slzy radosti, protože se cítili být na něco hrdí a věřili, že teď už bude vše jen nové a dobré. "Dokázali jsme to," řekli si možná šťastně, když slabý a nemocný prezident přijal všechny předložené vyděračské návrhy. Anebo jim byly divné politické reje úplně ukradené a někde v té zimě randili se svými milými. Kdoví.

Osobně si každopádně radši přečtu jako zprávu dne na titulních stranách všech novin informaci o druhé zlaté medaili sympatické bruslařky, než abych se dozvěděl, že svou druhou zlatou získal do podmračeného jednolitého davu převtělený pracující lid. Jen aby - až ty dávné neveselé a nevítězné události úplně zmizí pod nánosem skvělých a zábavných zpráv - nás elektronická čára zastupující různá davová šílenství dneška v našich vlastních závodech nezačala taky nenápadně dohánět. Nenápadně, záludně a zezadu.

Pro dnešek každopádně Martina Sáblíková s jarem po boku přesvědčivě zvítězili nad Vítězným únorem. Nic proti únoru, ale přál bych si, aby nám to vydrželo.

O konkursu na Karkulku

25. února 2010 v 0:35 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Muž, který vstoupil do dveří, byl zjevně již drahnou dobu důchodového věku. Původně si mysleli, že je tu omylem, ale nebyl. Chtěl roli. Jako všichni ostatní. Jediný rozdíl byl v tom, že ostatní byly mladé dívky se ctižádostí proniknout do říše modelingu. On byl, zdálo se, spokojen s tím, že vůbec pronikl do sálu a mohl se postavit hrdým vysokým čelem a těkajícím pohledem vstříc dvoučlenné komisi.

"Kůl, supr," řekl rejža. "Kdo to je?" Podali mu papír s procvaknutou fotkou. Uchazeč se ostýchavě pousmál: "…na tu reklamu…," špitnul nesměle.
"Na myslivce, že jo?" zahlaholil rejža. "To je fakt best. Kůl!" Muž po jeho levé ruce mu něco pošpital do ucha. "Škrtli, jo?" pochopil rejža. Jasně, chápal to, rozpočet není nekonečný. Netočíme přece Titanic, ale malou reklamu na celkem odporné kšiltovky. Skvělý nápad, ta Karkulka, pomyslel si celkem upřímně, protože svou práci měl rád, i když po něm nikdo nevyžadoval Felliniho invenci. "Tak teda koho?"
"…kulku," spolkla uchazeči první slabiku tréma.
Členové komise si vyměnili překvapené pohledy jako kdysi v dětství známky.

"To je dost supr. Ale my hledáme pro tu roli dívku," oznámil rejža suše. A krásnou dívku, dodal jen pro sebe v duchu, protože si svůj ideál Karkulky vysnil hned, jakmile si poprvé přečetl scénář. Mimochodem skvělý scénář. Jak Karkulka vymění svůj červený čepeček za brčálově zelenou kšiltovku (nádherný barevný kontrapunkt) a svýma velkýma smaragdovýma očima se zahledí do kamery pohledem, kterému žádný muž neodolá, okamžitě vyskočí a poběží si kšiltovku koupit.
"… i děda Vševěda," polknul stařík, aby naznačil, že když byl schopen kdysi zahrát jako protiúkol pohádkového intelektuála, zahrát mladou ženu pro něj bude hračka.
Muž po levé ruce na rejžu kývl a ukázal na něco v papírech. Rejžovi se orosilo čelo. Na obraz vysněné Karkulky jako by z jeho pleše začaly padat drobné kapičky mlhy.

"Ok, u nás mají samozřejmě všichni stejné šance, přesně v duchu zákona," opatrně formuloval myšlenku rejža a uvědomil si, že ten člověk má strašně velkou hlavu, asi dvakrát větší, než největší Číňan z výstupní kontroly podniku, kde se brčálové kšiltovky potají vyrábějí. "Víme, co se sluší a patří, a taky co se smí a co už je za čárou, že jo?" No co, reklama nemusí být skvělá, stačí, když si ji čučiči budou pamatovat. A to, zdá se, budou.
"Dobře víme, že při výběru nesmíme nikoho diskriminovat ani podle pohlaví ani podle věku," řekl poprvé nahlas muž po levé ruce a dobře artikuloval, aby měl jistotu, že děda rozumí. A už vůbec ne podle intelektu, dodal v duchu.

Tahle reklama vejde do dějin, uvědomoval si rejža čím dál jasněji. "Báječně napsaná, fakt supr," řekl omylem nahlas. Ostatně proč by nemohl hrát Karkulku důchodce? Původně měli místo vlka pěkného vlčáka, ale zakázali jim ho použít ochránci zvířat. Ještěže se povedlo sehnat aspoň toho sysla v osobním vlastnictví. Sysel sice v tom perfektním scénáři původně nevystupoval, ale včera to rejža spolu s mužem po své levé ruce narychlo přepsal, aby vlka nebylo třeba. Hlavně že zůstala Karkulka, aby mohla říct svoji dominantní repliku: "I Karkulka přece může mít pod čepicí!" Fakt kůl hláška. Jasný vrchol desetivteřinového spotu. Možná to tomu Vševědovi s červenou čiapočkou čučiči nebudou úplně věřit, ale pamatovat si to budou, co by ne?

"Co babička?" syknul rejža směrem k muži po své levé ruce. "Za babičku jsme ušetřili, berem to tak, že ji vlk má právě v břiše." Tedy sysel. Narychlo přepsaná verze má ještě sem tam nějakou mouchu.
"Kůl," hlesl rejža obdivně. Ano, kdyby muže po své levé ruce neměl, cítil by se sám jako kůl v plotě, zvlášť když se autor scénáře, toho skvělého scénáře, včera večer, chudák, snad nešťastnou náhodou zastřelil. Ještěže mu ještě stihli představit tu novou verzi se syslem. Jak se ukázalo, stalo se to v poslední možné chvíli a zdálo se jim dokonce, že scénárista z posledních sil trošičku přikývl. Aby ne, bude to bezpochyby neobyčejná reklama.

Starý pán roli Karkulky dostal a zneuznané dívky odešly zapít žal. To bude syn koukat! pomyslel si děda. Takový je to slavný právník, tolik soudů už vyhrál, všude se o něm říká a píše, jaký je to postrach, ale Karkulku, Karkulku by mu určitě nikdy nikdo nesvěřil.

Novoroční

23. února 2010 v 22:17 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Barevné hvězdy
hlasitě prší do všech stran,
klubka červích děr
zmítají se v rytmu měsíčního dechu
otevírají brány
napomádovaných galaxií
i brány do všech dalších bran,
do snových říší
slávy i neúspěchu
a potácivých fantazií.

Blyštivá sůl v ranách noci
a bílé jizvy dne.
Rána bez pomoci.

Nedělní miniglosy č.52

21. února 2010 v 14:50 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Zdravotnická komise Evropské unie se rozhodla vyhlásit boj proti nadměrnému solení, které prý vede k vyššímu výskytu srdečních chorob. Důsledkem je kromě vyššího počtu dopravních nehod v zimním období i krach většiny českých solárií.
----------------------
Zvláštní novou jednotkou objemu, kterou začali používat především novináři, se letos stala jedna orlická přehrada. V počtu orlických přehrad se uvádí především množství napadaného sněhu. Podle Ústavu pro jazyk český, moravský a slezský se má orlická přehrada jako jednotka psát výhradně s malým o, aby bylo možné odlišit ji od skutečné Orlické přehrady. Fyzikální ústav následně kodifikoval, že jedna orlická přehrada obsahuje 0,84537 násobek objemu vody, který se vejde do skutečné Orlické přehrady, než začne přepadat vrchem. Celkové množství sněhu napadaného během letošní zimy tak bylo odhadnuto na osm orlických přehrad a dva a půl tálinského rybníku.
------------------------
Meteorologové předpovídají na letošní rok horké léto. Především v srpnu mají teploty vystoupat často vysoko nad třicet stupňů Celsia, s čímž se obtížně vyrovnávají především mladí lidé, protože jsou zvyklí nevěřit nikomu přes třicet.
------------------------
Žhavým kandidátem na Nobelovu cenu za fyziku nebo aspoň za mír, je tým výzkumníků z pařížské Sorbony. "Chtěli jsme přijít na to, proč si dříve byli lidé blíž než dnes," uvedl na tiskové konferenci vedoucí projektu. "Podrobným a dlouhodobým výzkumem vývoje vztahů na vzorku několika desítek tisíc osob z celého světa a díky zcela novému pohledu na některé aspekty rudého posuvu jsme došli k závěru, že lidé se jeden od druhého vzdalují především proto, že se vesmír rozpíná.
------------------------
Odborový svaz českých augurů a haruspiků oznámil, že je připraven na období před volbami do Poslanecké sněmovny vyhlásit časově neomezenou stávku. Toto oznámení vyvolalo chaos mezi českými politiky, kteří se především bez služeb ptakopravců už dnes prakticky neobejdou a obávají se bez konzultace s nimi učinit jakýkoli politický krok, což by mohlo zcela paralyzovat naši politickou scénu v citlivém období.
"Chceme bojovat proti neustálému snižování počtu ptáků v naší zemi. Když to půjde takto dál, nebude již prakticky za dvacet let z čeho věštit," prohlásil předseda svazu. "Haruspikové sice s materiálem zatím problém nemají, ale přidali se ke svým kolegům z profesní loajality. Zároveň se rozhodli využít této akce k podpoře boje proti alkoholismu."

O chodeckém průkazu

20. února 2010 v 23:00 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Na chvilku jsem se v chůzi zamyslel s mobilním telefonem u ucha. Nevím už, s kým jsem mluvil, ale musel jsem se zaposlouchat do nějakého krásného hlasu na druhém konci, protože jsem úplně přestal být obezřetný. Stáli tam za rohem dva a já si jich nevšiml. Nikdy v tomhle místě nestáli, nevím, co je to zrovna dnes napadlo. Bylo mi jasné, že mám průšvih. Policisté mi zastoupili cestu. Mobil jsem stihl uličnicky schovat do kapsy, i když bylo jasné, že ho mají vyfocený. Přinejmenším.

"Váš chodecký průkaz, prosím," rozkázal přísně Zlý a já barevnou kartičku se svou fotkou dával z ruky jen velmi velmi neochotně. Nechat se chytit s mobilem u ucha zrovna na takovém rušném chodníku, to je tedy pech!
"Víte, čeho jste se dopustil?" Neumím tak dobře lhát, abych řekl, že ne. "Ten mobil…" hlesl jsem.
"Ano, samozřejmě," pokývali hlavou. "Ale taky jste šel moc rychle, naměřili jsme vám 6,3 km v hodině. A víte, kolik se tu smí chodit?" "Pět," vzdechl jsem. "No tak," vyčítavě se na mne podíval druhý. "V uzavřené obci?"
"V uzavřené obci jenom čtyři," připustil jsem. "Trochu pospíchám…"
"To říkají všichni takoví, jako jste vy," zamračil se na mne Zlý. Vypadalo to špatně.

"Pozorujeme vás už nějakou dobu. Jen se podívejte," strčil mi pod nos pár fotografií, na kterých jsem byl bezesporu já. "Nebezpečné předcházení…" Hodný měl přece jenom o něco vstřícnější způsoby než Zlý. "Vidíte, tady jste úplně v protisměru! Tady jste nedal znamení o změně směru chůze a ten pán za vámi do vás málem vaší vinou vrazil. Neudržujete ani přiměřené rozestupy, kdyby tohle dělal každý, byl by na chodnících strašný zmatek. No a teď ten mobil, to je, nezlobte se, vrchol drzosti, přece s mobilem u ucha se vůbec nemůžete soustředit na chůzi a jste nebezpečný svému okolí." Mezitím mne Zlý obešel, podíval se na mé ošoupané černé polobotky a poručil: "Ukažte je zespodu!" Jasně, nemám zimní podrážky, i když je pod nulou. "Ráno to vypadalo, že bude tepleji…" zkusil jsem výmluvu, ale bylo to jasné.

"Za těchto okolností se určitě nebudete divit, že vám váš chodecký průkaz nemůžu vrátit!" Zlý je nekompromisní.
"Má pro vás kdo přijet?" zeptal se Hodný skoro starostlivě.
"To mi nemůžete udělat!" téměř jsem vykřikl. Mám byt kousek od svého pracoviště, pěšky je to sotva čtvrthodinku. A teď budu muset každé ráno trávit ve svém autě dvě hodiny v dopravní zácpě.
"Na to jste měl myslet dřív!" rozhodl Zlý.
"Tak máte někoho, kdo vás tu naloží?" znovu se zeptal ten relativně Hodný. "Dál prostě jít nemůžete."
"Obvolám pár známých," rezignoval jsem.
"Nebuďte smutnej, profesionální chodci to v takovém případě mají horší." Hodný je aspoň člověk.

Sedím na lavičce a mobilem, který celou tuhle štrapáci zavinil, zkouším sehnat někoho, kdo mne odtud vysvobodí jako zakletého prince, který nesmí po svých udělat ani krok. Dostat tak do rukou sudičky!

Kolem mne procházejí lidé v přiměřených rozestupech, pěkně spořádaně a maximální rychlostí 4 km za hodinu.

Rytmus života

18. února 2010 v 21:01 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Odborníci na průzkumy,
sami dosti šílení,
ptávají se na rozumy
veřejného mínění.
Oslovili muže, ženy,
za férové dobré ceny,
prostě žádná levota:
Jaký prý je oblíbený
český rytmus života?

Osloví-li tetu Gretu,
ta dá přednost allegrettu,
zato mladší sestra Týna
zastává se andantina.
Strýček Hubert vsadí na to,
že vyhraje moderato,
a bratranec v parlamentu
tiše drží palec lentu.

Kupodivu ale přesto
celkem zvítězilo presto.
Ponechávám vaší chuti,
zda je na to spolehnutí.

O nájemných tvářích

17. února 2010 v 0:35 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Často jsem tváří v tvář billboardům propagujícím naše budoucí politické štěstí přemýšlel, kdo jsou asi ti lidé, jejichž pohledy tak obdivně a oddaně visí na pootevřených ústech politiků, na jejich varovně vztyčeném prstu nebo rozdávačně pootevřených dlaních, nebo kteří naopak tak odhodlaně hledí stejným směrem jako jejich velitel a guru v popředí, to jest nám všem přímo do očí, aby nám dokázali i bez zbytečných slov, jak upřímně a rovně to s námi myslí. Jsou to nějací skuteční přívrženci? Jsou to příbuzní? Jsou to vypočítavci, kteří se snaží vlichotit a uhladit si svou dosud příliš kamenitou životní cestu? Neuměl jsem si odpovědět, a tak jsem časem přestal neplodně přemýšlet a omezil se jen na letmou kontrolu, zda mezi tou podivnou stafáží není i moje tvář. I když se snažím svým obličejem na fotografiích šetřit, v dnešním světě plném kamer "pro veřejné blaho" se to bohužel asi zcela vyloučit nedá.

Teď je to konečně jasné - tedy aspoň u reklamy na Jiřího Paroubka a jeho přátele: Nejedná se totiž o Češky a Čechy zapálené pro oranžovou budoucnost, ale o dánské modelky a modely z jakési fotobanky (kdyby to byli aspoň Holanďani, to bych tu oranžovou třeba chápal líp). Konečně rozumím jejich natěšeným jiskrným pohledům, kterým jsem nerozuměl, když jsem si ještě myslel, že jsou to pohledy do jejich vlastní budoucnosti. Je to jasné: Oni se totiž výsledků našich politických kampaní a střetů obávat nemusejí. Jsou v klidu. Dostali už zaplaceno za svoji tvář a za svůj uhrančivý pohled a riskují maximálně to, že je pozná nějaký dánský turista, zatímco nás odměna za naši roli v tomhle divadelním kuse teprve čeká. Což o to, tvářit se umějí pěkně; jsou to přece profesionálové. Skoro jako by se nemohli dočkat, až jim politik v popředí zajistí jejich slibované závratné penze, a celí se třesou na okamžik, kdy konečně nebudou muset platil otravné zdravotní poplatky a kdy tráva u nás bude zelenější než všude jinde ve světě.

"Dělají to všichni, protože je to tak levnější, to přece musíte pochopit," podotýkají volební stratégové. Samozřejmě, vždycky je levnější si někoho koupit než ho přesvědčit, to funguje u nájemných tváří stejně jako u voličů. Kdyby měli politici všechny přesvědčovat, přišli by brzy na buben a my, i když nepřesvědčení, s nimi. A chceme aby naši drazí politici byli drazí, když mohou být levnější? Určitě ne! Tak nakupují. Zajdou si na stránky fotobank, nakoupí s množstevní slevou tváře přesně podle svého gusta, nakoupí obrazy krásné krajiny, chtějí-li mluvit o svých vizích, nebo naopak obrazy namibijské pouště, chtějí-li poukázat na drobné nedostatky vizí svých konkurentů, a nakoupí i obrazy šťavnatých husích pečínek, aby se zbytečně nemluvilo o těch prošlých a svraštělých zmraženinách, které bedlivě hlídáme v naší malé české lednici.

Kdo asi visí na podobných fotkách v Dánsku? Němci? V Německu jsou zase Chorvati, v Chorvatsku Poláci, v Polsku visí Belgičané a v Belgii třeba Češi. A možná už to ani nejsou skuteční lidé, třeba jsou to jen ve photoshopu zkonstruované obrazy, které na sebe jen shodou okolností a díky právě existující poptávce vzaly lidskou podobu, a pro reklamu na mléčnou čokoládu se z nich jen poklepáním na tlačítko myši dají snadno vytvořit roztomilé kravičky. Podobně snadno, jako my ze sebe pod vlídným dohledem sympatických dánských obličejů necháme dělat zvířátka roztomilým kravičkám tolik podobná.

Na druhou stranu si ale říkám, že nějaká naděje nám možná ještě zbývá: Třeba nějaký odvážný investigativec odhalí, že i samotný Jiří Paroubek v popředí billboardu je jen dánský manekýn z fotobanky počítačově upravený na sociálního demokrata. Pravda, v tom případě nás může trochu zarazit svérázný dánský vkus. Jen bychom si měli uvědomit, že vkus není problémem prodávajícího, ale jen a jen toho, kdo nakupuje.

Nedělní miniglosy č.51

14. února 2010 v 15:53 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Tiskový mluvčí zastupující Slunce a některé planety sluneční soustavy informoval, že Slunce uvažuje o zpoplatnění své energie. "Lidé si zvykli, že dostávají sluneční záření zdarma, což jednoznačně deformuje trh," uvedl mluvčí. "Pokud nebudou lidé ochotni se dohodnout, je Slunce připraveno přejít do časově neomezené stávky." Zatímco mezi energetiky a mezi rostlinami vypukla panika, ekonomové přijali vyjádření Slunce celkem příznivě, protože díky předpokládaným nemalým příjmům v něm vidí do budoucna potenciálně silného investora na kapitálových a finančních trzích. V reakci na to se očekává posilování většiny akcií, takže únorové kapacity posiloven jsou již zcela vyprodány.
----------------------
Vyšetřování potvrdilo, že stavba Karlova mostu ve 14.století byla předražena. "Analýzou starých účetních knih jsme zjistili, že bylo fakturováno poměrně velké množství vajec, která - jak prokazují výsledky rozborů - se nakonec vůbec neuplatnila při vlastní stavbě, ale byla nejspíš použita pro osobní potřebu," řekl nám jeden z pražských specialistů na hospodářskou kriminalitu. Kvůli podezření z krádeže a korupce bylo podáno trestní oznámení na neznámého pachatele. Vyšetřovatelé jsou však skeptičtí: "Vzhledem k předpokládané vysoké hladině cholesterolu u pachatelů je pravděpodobnost, že někdo z nich ještě žije, velmi malá.
------------------------
Českým silničářům v letošní dlouhé zimě rychle dochází posypová sůl a není jasné, čím ji nahradit. "Snažili jsme se vyzkoušet různé druhy posypů, ale sůl má jako posypový materiál jednoznačně nejlepší vlastnosti a je nenahraditelná, řekl nám předseda Českého svazu sypačů. "Proto jsme se pokusili sůl vykupovat od domácností, ale ukazuje se, že Češi v sobě mají z dětství zakořeněné zcela špatné ekonomické návyky. Nejenže se nesmyslně domnívají, že sůl má větší cenu než drahé kovy, ale navíc nám ji zcela odmítají prodat, protože by si prý pak neměli čím posolit krajíc."
------------------------
Svatý Valentýn je podle průzkumu třetím nejoblíbenějším svátkem v České republice. Podle očekávání zvítězily Vánoce před upálením Mistra Jana Husa, Svatý Valentýn se o třetí místo dělí s Vítězným únorem.
------------------------
V kanadském Vancouveru byly zahájeny zimní olympijské hry. Na počest této významné události a v souladu s historickými tradicemi, podle kterých se ve starověku během her omezovaly vojenské aktivity, přijala ruská vláda rozhodnutí, že po celou dobu trvání her nepoužije jaderné zbraně jako první.

O výhodách pesimismu

13. února 2010 v 11:21 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Pozn.: Znám několik lidí, jejichž schopnosti předpovědět nebo odhadnout další události (dobré i méně dobré) jsou mimořádné a jichž si nesmírně vážím pro jejich poctivý a odpovědný přístup. Rád bych pro jistotu poznamenal, že v následujícím článku nepíšu o nich, ale to oni jistě dobře poznají.

Čas od času jsme v médiích konfrontováni s proroky neštěstí. Tu někdo předpoví ničivé zemětřesení, tam zase nečekaný pád vlády a postupně vycházejí na světlo ekonomičtí šamani, kteří se nenechali oblafnout léty spokojeného růstu a již před mnoha lety předpověděli nastávající krizi. Najednou na ústech těchto vizionářů visí zástupy lidí ochotných poslechnout každé jejich příští slovo. Ale upřímně řečeno, znám nemálo lidí, kteří by mohli fungovat podobně a stačí jim k tomu jediné: Dostatečně vytrvale opakovat negativní předpovědi. Je celkem jisté, že aspoň párkrát za život budou mít pravdu a budou si tak moci vychutnat svoji chvíli slávy.

Žijete-li například v seismicky aktivní oblasti, neprohloupíte, vyjdete-li každé ráno před dům a před svědky utrousíte: Dnes se určitě zatřese země! Budete-li tak činit několik desítek let, určitě přijde den, kdy budete konečně úspěšní, protože vaše věštba se naplní.

Jste-li český hokejový fanoušek, můžete před každým reprezentačním turnajem s výrazem zasněného experta prorokovat strašný výsledkový propad. Když k němu nedojde, bude váš výhrůžný hlas v nastalé euforii okamžitě zapomenut, ale vyjde-li vám to (a ono to jednou vyjde, nebojte se), budou vám kolegové uznale klepat na rameno a vaše pověst a autorita poroste. Já jsem kdysi dokonce své typické negativní hokejové předpovědi doplnil i vytrvalými sázkami proti našim hráčům. Taky mi to nakonec po nějaké době vyšlo, ale v mezidobí jsem tímto způsobem dotlačil naši reprezentaci k olympijskému vítězství a ke třem titulům mistrů světa za sebou.

Je rovněž dobré nebýt úplně konkrétní. Stačí opakovat nejasné proroctví: "Dneska cítím v kostech, že se něco semele!" Budete-li dostatečně pozorní, zjistíte, že něco se semele vždycky:
"Vidíte, hurikán v Karibiku, já to tušil!" Nebo: "Další teroristický útok na Bali, ale to se přece dalo čekat!" Anebo: "Tajuplná šelma pronásledovala v Beskydech ovci, vidíte, moje kosti nikdy nelžou!" No a protože každý prorok tohoto typu si většinou najde svůj okruh posluchačů, máte velkou šanci, že vaše sibylská aureola bude vzkvétat.

Jedna známá dáma mne kdysi přesvědčovala, že je nebezpečné jezdit na dovolenou ke Středozemnímu moři, protože se tam může snadno stát něco strašného. Asi po deseti letech od proroctví ztroskotala v tomto moři jakási loď. Když jsem dámu nedávno znovu potkal, naznačila mi, že bych neměl její schopnosti brát na lehkou váhu, protože ona tuto katastrofu předpověděla již před mnoha lety, načež vyslovila další nepěkné předpovědi na další desetiletí pro oblast Jihočínského moře a pro centrální Himálaj.

Lidé jsou kupodivu vždycky náchylnější uvěřit negativnímu proroctví než proroctví pozitivnímu. O různých koncích světa se mluví se ztišeným hlasem skoro každé dva měsíce, zatímco tomu, že by nás jednou mohli zachránit blaničtí rytíři, se smějí už i jinak důvěřivé děti školního věku. Oni si také to, že bude špatně, lidé umějí představit snáz, než že bude dobře. Aby totiž člověk připustil, že je vlastně dobře, to už mu tedy musí být setsakramentsky dobře, zatímco na to, aby se mu zdálo, že už je špatně, stačí být velmi málo špatně anebo dokonce jenom o něco méně dobře.

Ostatně - už jste slyšeli, že se má letos sníh i v nížinách udržet až do července? A věřte mi, to je teprve začátek!


Malý třesk

12. února 2010 v 23:47 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Perličky rozsypané po mramorovém stole,
mozaika krasohledu,
rozutíkané noty, co zlehýnka oddechují
a protahují své unavené nožky
na telegrafních drátech
prohnutých jak Morseovy otevřené dlaně:
Ty, já, ty, ty...
Úplně maličký třesk.

Čas se rozběhl.
Utržené květy pampelišek
už nepláčou.

Amélie z Montmartru (Le Fabuleux destin d´Amélie Poulain)

11. února 2010 v 7:27 | Petr Vápeník |  Filmy
Potřebujete-li pozitivně naladit, chcete-li na chvíli zapomenout na myšlenky tmavších barev a vyladit svou tvář do úsměvu, Amélie z Montmartru tohle všechno na výbornou splní. Nejen to, návdavkem jde ještě o film zatraceně kvalitní, dynamický a moderní (i když - je to neuvěřitelné - už je mu celých devět let). Jak toho dosáhnul, když tu nestříká krev, lidé se navzájem nevraždí a nepředvádějí se v bojových uměních, a když už si výjimečně provedou nějakou malou lumpárnu, má i ta myšlenku, vtip a nadhled? Myslím, že ho prostě museli dělat lidé s dobrým úmyslem a s chutí. Filmařské nápady tu jenom srší, často jde jen o drobnosti, které se dají obtížně zachytit napoprvé. Každopádně doporučuji se k filmu vrátit a inteligentní hru drobností si vychutnat v době, kdy už se nemusíte koncentrovat na hlavní linku děje.

Uvedení do děje je dlouhý monolog vypravěče, ale monolog tak dynamický, že si snad divák neumí představit, že by se v podobném tempu odvíjel celý skoro dvouhodinový film, ostatně - to opravdu nejde a tempo se zmírní do snesitelnějšího nadstandardního filmového rytmu, který je ale nápaditě rozbíjený různými drobnostmi a chuťovkami, střihač a animátoři si jistě přišli na své. Všechny postavy jsou vlastně normální, ale přitom každá je nějak ujetá; charakteristiky, které dodává vypravěč, jsou neotřele břitké a přitom většinou vystihnou přesně to zajímavé. Každá z postav žije ve vlastním mikrosvětě, každá se z něčeho raduje, ale každá je také něčím mile nesnesitelná a každá něčím trpí, což ovšem Amélie nedokáže vystát, a rozhodne se proto šířit kolem sebe nenápadně dobro.

Impulsem se stává nález staré krabičky s dětským "pokladem", který se Amélie rozhodne po 40 letech vrátit majiteli. Výsledkem je velkolepý úspěch a rozhodnutí hlavní hrdinky, že bude cíleně ovlivňovat osudy lidí kolem sebe k lepšímu. Nikdo z její blízkosti není ušetřen: Kolegyně i hosté z kavárny U dvou mlýnů, kde Amélie dělá servírku, slepec, kterého Amélie potkává v metru, sousedi ze starého pařížského domu i Améliin otec, který - zdá se - si již nikdy nesplní žádný ze svých snů. Ale běda, když se Amélie setká s nespravedlností: Pak se proměňuje ve mstitele, který dokáže udělat hříšníkovi jeho svět na zážitky bohatší, než by si přál.

Amélie žije život plný fantazie a snů, stává se tématem filmů, které sama sleduje v televizi, rozehrává komplikované hry a její přirozenost je doslova odzbrojující. Jen v tom složitém světě rozdávaného dobra nějak zapomíná na sebe, a zdá se, že jí dobro dobrem nikdo neoplácí. Ale to bychom samozřejmě nebyli ve světě filmu, aby se nenašel muž, který je stvořen právě pro ni, žádný nadopovaný nadsamec, ale mírně "lůzrovitý" snílek Nino, vydělávající si napůl v pornoshopu a napůl jako strašidlo v domě hrůzy. Cesta obou k sobě navzájem je dlouhá a komplikovaná, připomíná složitou šachovou partii, ale není pochyb, že vše dobře dopadne. Jsme přece v království dobra, ve světě, ve kterém by si snad každý, kdo úplně neotupěl a nerezignoval, rád vyzkoušel chvilku žít.

Hovořit o Audrey Tautou a jejím okouzlujícím hereckém výkonu v roli Amélie by bylo "nošení sov do Athén". Na jejím výkonu film stojí, ale neméně na skvělém scénáři a úžasných režijních nápadech. Film tak připomíná mozaiku, která z jednotlivostí postupně skládá logický obraz, ale nebojí se pustit fantazii ze řetězu. Malou obavu je tak snad možné mít jen o to, zda fantazie a představy hlavní postavy nezvítězí nad skutečností a normálním životem. Co myslíte - jak ten souboj dopadne?

Myslím, že podobně jako se Amélie rozhodne konat ve světě kolem sebe dobro, odchází i divák z kina připraven se na tomto lepším světě podílet. Aspoň chvíli, než mu dojde, že vše bylo jenom vymyšlené a "jako". Ale kousíček takové Amélie je snad ve většině lidí, a když si to - třeba jen díky tomuto filmu - uvědomíme, zaplaťpánbůh za to.

O životní relativitě

9. února 2010 v 22:36 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Fyzika učí - kromě mnoha jiných chytrých věcí - i to, že chování určitých systémů se liší podle pozorovatele. Jinak tedy bude zřejmě vnímat dělovou kouli poturčenec ostřelující spolu s tureckými vojsky z kanónů opevněné město, jinak vyhládlý nepoturčenecký obránce městských hradeb a zcela jinak se bude tato koule jevit baronu Prášilovi, který na ní poletí vstříc dalším úžasným zážitkům. Abyste mohli v poklidu tvrdit, že koule je to pořád stejná, musíte mít trochu nadhled, který se všem těm, na něž má koule bezprostřední vliv, z pochopitelných důvodů nedostává. Ale jak vysoko by se měl člověk vznést do stratosféry, aby jeho nadhled nad běžnými a přitom v různých souvislostech tak zvláštními situacemi byl dostatečný? A stačí to k objektivnímu pohledu? Vždyť když do stejné výšky vystoupají dva různí lidé a budou se dívat ze stejného balónového koše stejným dalekohledem, jeden uvidí ve stejné dělové kouli jen bezduché kovové těleso otrocky bořící hodnoty, na které si někdo udělal zálusk, druhý v ní s jistotou identifikuje dobromyslného posla šířícího jedinou správnou kulturu a civilizaci do světa těch, kteří o to z nějakých prapodivných důvodů nestojí.

Jak si ovšem s takovými rozličnými pohledy mají lidé poradit a jak si mají navzájem porozumět, to už ani tak chytrá věda, jakou fyzika je, bohužel neříká. Nebylo by možná marné vymyslet nějaký chytrý univerzální vzorec, kde jedno písmeno vezmeme jen tak, druhé třeba povýšíme na druhou a celé to ještě vydělíme nějakým ctihodným číslem, aby matematický obraz tolik roztodivné a složitě košaté skutečnosti nebyl až tak strohý. Naučili bychom se příslušný vzoreček nazpaměť, matematickými prostředky bychom dokázali platnost příslušných moudrých vět, spočetli bychom výsledky, ty bychom dvakrát podtrhli a všem by hned bylo všechno stejně jasné.

Třeba by nám pak bylo jasnější, proč se tolik hloupých lidí považuje za chytré a naopak tolik chytrých lidí se navzájem pokládá za hlupáky. Třeba bychom pochopili, proč něco, co považujeme za správné, shledává někdo jiný jako ztělesnění všeho zla, a jindy naopak sršíme zlostí, když narazíme na někoho, kdo je odhodlán jakékoli osobní oběti, aby nám vnutil své dobro. Třeba by nám pak bylo jasné i to, že když se o někoho marně ucházíme (jak je ksakru možné, že ten druhý naše planoucí srdce nevnímá?), je to z nadhledu příslušných rovnic totéž, jako když se někdo stejně marně uchází o nás (proč proboha pořád otravuje?). Jenže takhle jednoduché to není, kýžený inteligentní vzoreček ani rovnice nejsou prozatím k dispozici a co víc - dokonce se ani nezdá, že by na nich nějaký renomovaný výzkumný tým pracoval. Není divu. Výzkumníci se záměrně uchylují do bezpečných oblastí, které jsou - sice nadmíru komplikovaně - ale přesto ještě popsatelné. I ty nejsložitější fyzikální děje své vzorečky a rovnice mají. Spousta jednoduchých životních situací nic takového nemá. Bohužel nebo bohudík?

V panice před vlastní neschopností skutečně pochopit podstatu i těch nejbanálnější věci pak pronikáme stále dál a dál do vesmírných dálav a noříme se do hlubin struktury hmoty v bláhovém domnění, že na konci této cesty nás čeká univerzální prozření a pochopení, které zpětně, beze zbytku a s úspěchem aplikujeme na vše. Když se podíváme do historie, mohla by na nás padnout tíseň: Jakého stadia pochopení bychom se s vypětím všech sil dobrali, kdybychom se narodili před dvěma nebo třemi sty lety? Z dnešního pohledu se nám tehdejší úroveň znalostí a pochopení souvislostí může zdát úsměvná a jen pomíjivá úcta k předkům nám možná brání přejít od cukání koutků do hlasitého smíchu. Dá se ovšem nejspíš předpokládat, že za takových dvě stě, tři sta let budou podobně cukat koutky našim potomkům. Zase podobné vzorečky a rovnice. Zase podobně zpropadená relativita! Co to musí být za pozorovatele a jak by musel vystoupat vysoko, aby dokázal všechno tohle hemžení sledovat s nadhledem?

Zatímco tak moudře a přínosně přemítám o věcech zásadních a věčných a o nesmrtelnosti chrousta, mám neodbytný pocit, že se dělová koule, na které právě po vzoru barona Prášila letím, nebezpečně přiblížila k obléhanému městu. Měl bych si vyhlédnout nějakou, co letí v jiném směru, a rychle přesednout - dřív než to se mnou zase někam ve jménu pokroku rozdurděně práskne.

No řekněte sami: Je na nějaké vzorečky v takovém frmolu čas?

Nedělní miniglosy č.50

7. února 2010 v 14:36 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Pozn.: Protože se jedná o jubilejní vydání miniglos, dnes zcela mimořádně vychází v podobě "dvojčísla".

Petr Nečas v rámci parlamentních obstrukcí ODS hovořil v Poslanecké sněmovně celou noc. "Bude-li to třeba a zabrání-li to levici přivést tuto zemi k bankrotu, budu v Parlamentu vyprávět pohádky třeba tisíc a jednu noc," prohlásil k ránu z posledních sil řečník. Vzhledem k tomu, že v poslaneckých lavicích vydržela celý projev sledovat jen asi pětina ze všech poslanců, připomínalo navíc jeho vystoupení i pohádku Alibaba a čtyřicet loupežníků.
----------------------
Největší událostí letošní zimy byl na základě hlasování čtenářů renomovaného společenského časopisu Zima pro celý rok vyhlášen fakt, že letos byla veliká zima. Na druhém místě skončilo velké množství sněhu a třetí se umístil konceptuální projekt Postmoderní dualismus ve výuce pozemků známého výtvarníka (a příležitostného učitele pozemků) Františka Mráze.
----------------------
Pro podezření ze špionáže byly z České republiky vypovězeny dvě pražské labutě. Labutě se podezřele často pohybovaly poblíž důležitých státních budov u Vltavy a několikrát neomaleně sledovaly naše nevyšší státní představitele a kamuflovaly to žadoněním o kousek housky. Když byly příslušníkem ochranky požádány o předložení dokladů, pokusily se zmizet letem těsně nad hladinou řeky, aby jejich pohyb nemohl být zaměřen radary. Oznámení se zatím labutím nepodařilo doručit, ale bylo již zveřejněno na úřední desce Úřadu vlády.
------------------------
Hledaný terorista Usama Bin Ládin podle svého posledního vyjádření začal věřit v globální oteplování. Někteří komentátoři ovšem soudí, že vysvětlení je prozaičtější a nepolapitelnému teroristovi pouze začíná být horko.
------------------------
Na Štrbském plese se uskutečnil významný turnaj celebrit v jezdeckém pólu na sněhu. Bohužel, malá tloušťka ledu nakonec neumožnila uskutečnit původně plánovaný zápas na slonech, který by byl pro zúčastněné byznysmeny, bohaté osobnosti i pro média jistě zajímavější než pólo na obyčejných koních. Jako kontroverzní bylo hodnoceno rozhodnutí uzavřít na dobu turnaje celou oblast Štrbského plesa pro běžné občany. "Musíme si uvědomit, že Štrbské pleso je součástí přísně chráněného národního parku," řekl nám hlavní pořadatel akce. "Především na svištích a na chráněných druzích plchů by se mohla větší koncentrace nemajetných návštěvníků projevit negativně."
-----------------------
Odbory plánují generální stávku, která začne hned, jakmile bude šéf odborů konečně jmenován generálem.
-----------------------
Na olympijské hry do Kanady odcestovala i nejlepší česká sportovkyně posledních dvou let Martina Sáblíková. Její fanoušci věří, že díky mladé rychlobruslařce bude letošní únor po mnoha letech opět jednou Vítězný. Vedení ilegálních Lidových milicí při této příležitosti vydalo prohlášení, že všechny jednotky jsou plně připraveny.
-----------------------
Oproti všeobecnému očekávání stále nebylo ohlášeno jméno nového arcibiskupa pražského a primase českého. Podle odborníků na náboženskou problematiku by další otálení mohlo vnést do naší katolické obce nervozitu, a bylo by tudíž kardinální chybou.
-----------------------
Předseda ČSSD hodnotil kladně, že prezident republiky vyhlásil termín řádných voleb do Poslanecké sněmovny až na úplný konec května. Dá se totiž očekávat, že v závěru volební kampaně by již mohlo být příjemné teplé počasí a jeho malá dcera tou dobou již nebude muset nosit botičky.
-----------------------
Díky napjaté situaci ve Sněmovně se stále nedaří schválit nový horní zákon. Kupodivu ani skutečnost, že horní zákon schvaluje dolní komora Parlamentu, nebrání některým poslanců dívat se na horní zákon svrchu.

O prodejném štěstí

6. února 2010 v 10:24 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Už se sluchátkem u ucha jsem ještě jednou zaváhal. Není to nemístně velkopanské nechat si takhle sloužit po telefonu? Neměly by se některé věci nechat přirozenému běhu a vývoji? Ale můžu se v mém případě ještě spolehnout na přirozený běh věcí? Den bude náročný a spoléhat se na náhodné setkání je čím dál víc jen iluzí. Při mém štěstí…

Ale co, řekl jsem si, dnes už se to přece bere jinak: Třeba pizzu si po telefonu objednává kdekdo a přijde na tom někomu něco divného? Otevřel jsem telefonní seznam a při čtení dlouhých žlutých odstavců jsem užasl, co už je dnes možné zařídit a objednat po telefonu. Pokrok nezastavíš! Ale na druhu stranu - kdoví, jak to bude s kvalitou. Přece jen, takhle na dálku, bez obrázku a při mém štěstí…

Někteří lidé se na mne kvůli tomu možná budou dívat skrz prsty. Inu, kdo jsi bez viny, můžeš hodit kamenem jako první. Puritáni všech zemí, spojte se! Jsou jistě šťastlivci, kteří žijí v hojnosti i bez takových služeb. Ale je to tak opravdu? Nebo si jen netroufají vytočit číslo?

Rozhovor s operátorem byl věcný a odosobněný, jako kdybych si objednával deset rohlíků. Dohodli jsme se na přesném času dodávky a na jejích základních parametrech. Výška, barva vlasů, očí, oblečení, doplňky a ještě mnoho dalšího; netušil jsem, že existují takové možnosti výběru. První nebo druhá třída? Zaváhal jsem, protože popisované rozdíly se mi zdály být spíš ve formě než v obsahu, zato rozdíl v ceně byl nezanedbatelný. Druhá třída bude pro začátek stačit. Když budu spokojen a budu ve využívání služeb pokračovat, budu mít pátou objednávku zdarma.

Za půl hodiny zazvonil zvonek a zásilka tu byla v celé své prodejné kráse. Prohlédl jsem si ji od hlavy až k patě a vypadala skoro přesně tak, jak jsem si ji vysnil. Šaty i tvář se sice zdály být maličko zaprášené, ale není divu - druhá třída. Jinak byla zásilka v perfektním stavu a k okamžitému použití. Ani jsem ji nezval dál.

"Opravdu můžu?" zaváhal jsem ještě před prvním dotekem.
"Přece jste si zaplatil!" Správně, nepleťme si romantiku s byznysem.
Musím si dávat pozor, v ceně je jen omezený počet slov. Připlácet se mi nechce, nejsme tady přece kvůli konverzaci.
"Který nejlíp funguje?"
"Vždycky ten, co je nejblíž srdci."
Chytil jsem se tak, jako už dlouho ne a zdálo se mi, jako bych se dnes chytil snad přímo za srdce.
Nepořádně přišitý knoflík mého saka přívalu prodejného štěstí odolával jen chviličku a naoko.

Všechno proběhlo neuvěřitelně rychle, ale připouštím, že k mé plné spokojenosti. Teď už kráčím jako obyčejně podmračenou ulicí plnou spěchajících lidí, rozhlížím se kolem sebe a vidím, že jsem s telefonickou objednávkou udělal dobře. Kde bych teď v centru velkoměsta hledal kominíka? Při mém štěstí…

Mlčení

6. února 2010 v 1:12 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Utleskán křídly bílých holubic,
poklekám před Césarem.
Palec vzhůru,
ale přesto v zrcadle tvých očí
směřující k zemi.

Štěstí, co jsem dostal darem,
polibek z polopouště
spěchá už roky jen bludištěm drátů,
vánicí, závějemi,
v kostýmu Cyrana,
bez širáku a bos.
Má ještě příchuť rtů
nebo jen voní po červeném písku?

V bělostné společnosti
pouťových labutí
splývám s mlčenlivou námrazou.
Na dně kamenného moře
blyští se démanty
pravé víry
a pravé beznaděje.

Nad mořem tiše svítá.

O období otázek

3. února 2010 v 22:25 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
První, co jsem udělal, když jsem se vrátil v neděli večer z návštěvy u známých, bylo to, že jsem se na sebe šel podívat do zrcadla. "Tak přece se mi to nezdá," řekl jsem si napůl s úlevou a napůl s obavami, co bude dál. Bylo to tak, jak jsem si myslel. Moje hlava se během návštěvy viditelně zvětšila. Nebolela, ale jen proto, že se podvolila neustávajícímu vnitřnímu tlaku a zvětšila se, podobně jako se zvětší balón, který vystoupá příliš vysoko nad zemský povrch. Kdybych býval na návštěvě setrval ještě hodinu, hlava by se mi snad do zrcadla ani nevešla. A za to vše může období otázek.

Nemohu říct, že by mne známí nevarovali. "Není teď jednoduché být s ním delší dobu v jedné místnosti," řekli mi opatrně, a mně až po nějaké době došlo, že nemluví o domácím pitbulovi ani o tchoři, ale o svém čtyřletém synovi. "Prochází obdobím otázek," ztišili opatrně hlas, jako kdyby se to jejich syn nesměl za žádnou cenu dozvědět.
"Rád lidem odpovídám, když se ptají," odvětil jsem na nepoloženou otázku, zda si snad nechci návštěvu ještě rozmyslet. Opravdu rád odpovídám na otázky. Nejen proto, že pak musím přemýšlet nad odpověďmi, a nutím tak zlenivělé mozkové buňky do poklusu. Hlavně ale otázky považuji za známku odvahy a sebevědomí, protože ten, kdo se ptá, připouští, že něco neví, což je samo o sobě moudré, a navíc je zjevně ochoten uznat, že může být lepší vědět, nežli se pouze domnívat, což je už skoro obdivuhodné. "Jsem ochoten odpovědět na cokoli, neexistují pro mne žádná tabu," dodal jsem a z očí hostitelů jsem vyčetl obavu, že mluvím trochu o něčem jiném než oni. Měli pravdu.

Klučík mne nenechal se ani představit a bez okolků se zeptal, kdo jsem, co tam dělám, jestli mám rád jeho maminku a jestli vím, proč má kravička rohy ("aby mohla tlkat pfece!"). Po každé žádosti o informaci poctivě následovala otázka po důvodu (a puoč?). Už po pár minutách soustředěné palby malého ale velmi zarputilého tvorečka mne poprvé napadlo říct "pro slepičí kvoč," což mi jinak jako odpověď nikdy nedávalo smysl, ale teď mi to, kdoví proč, připadalo jako příhodné. Jestli už prý jsem někdy vylezl na komín (co bych tam asi hledal, ne?), puoč svíčka pálí, jestli existujou čerti a puoč nejezdí hnědí medvědi autobusem. A jestli mám doma nějakou paní (co je mu do toho? napadlo mne jako první a až pak jsem si vzpomněl, že pro mne přece neexistují žádná tabu), puoč se musí jít polívka, když on ji nechce, a taky jaký jsem mu přinesl dáreček. Když jsem připustil, že nic, jen chviličku jsem doufal, že zapomene dodat své "puoč". Nezapomněl. A tak to šlo dál průměrnou rychlostí kolem dvaceti otázek za minutu.

Po dvou hodinách a jubilejní dvoutisící otázce jsem už stihl odpovídat jen asi na každý třetí dotaz a to ještě nejčastěji slovy "to teda nevím" anebo jsem opáčil "a proč tě to zajímá?", na což čtyřletý filosof vždy s klidem odvětil "a puoč ne?". Když jsem odcházel, cítil jsem, že se moje hlava nafoukla a teď doma před zrcadlem se moje podezření potvrdilo.

A co víc - zřejmě díky místním změnám vnitřního tlaku uvnitř hlavy se aktivovalo moje vlastní a dávno upozaděné centrum otázek a já zjistil, že bych potřeboval v mnoha věcech poradit: Mohou existovat dvouvaječná trojčata? Jak vypadají sudetokopytníci? Je možné pracovat jako univerzální specialista nebo nezávislý gambler? Byla dřív slepice nebo Kolumbovo vejce? Mohou dvojčata trojčit? Je možné pracovat ve Vatikánu jako au pair? Nedělá si ze mne někdo legraci, když mi pošle Doručení oznámení zahájení správního řízení? Je možné vzít si na palubu letadla granátové jablko? A jestli ano, puoč? Sám před zrcadlem jsem si odpovědět nedokázal.

Kdybyste v příštích dnech potkali na ulici člověka s nápadně velkou hlavou, který se vás bude ptát na nepříjemné věci, buďte na něj prosím vlídní. I kdyby se vám snad zdálo, že pro něj při kladení dotazů neexistují žádná tabu.

O rozmarném létě v zimě

1. února 2010 v 23:12 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Pozn.: Kdybyste mne náhodou podezřívali, že jsem se v místnosti, za jejímiž okny zuří intenzivní lokální ochlazování, právě prokochal Vančurovým Rozmarným létem, máte samozřejmě pravdu.

"Tento způsob zimy," děl mistr Antonín, odvraceje svůj pohled od přístroje Celsiova, "zdá se mi poněkud nešťastným. Který měsíc nám zbývá, když ani leden není dost vhodný, abychom dbali našeho přesvědčení, že koule zemská se ve svém nebeském úprku ohřívá bez přestání."
"Hle, plovárna Varů Krokových i tato číška plná druhdy lahodného moku, proměnila se v kámen, jiskrný sice v paprscích slunečních, leč dobře obrněný proti různorodým choutkám lidského plemene," dal spočinouti svým nohám na ledové krustě podivuhodné říčky Orše kanovník Roch, zkoušeje zda kra při břehu odolá váze jeho zkušenostmi odulého těla i s knihou založenou bez užitku ve zbytcích tepla v podpaží.

"Rozhlédněte se," nadýchl se k novému proudu rozdurdění a zlosti mistr Důra, tra o sebe své zimou znecitlivělé dlaně, "a nespatříte nic než sněhové hory a bělostné vrstvy rozličných zmrazků, při doteku s nimiž i bota oddaně poctivá laje svému pánu, že opustil vytopenou chýš, a červený nos, uši i tváře jen zdánlivě a mimo skutečný řád věcí upomínají na novoroční oslavy opojné hojnosti. Žel, pánové, jsem příliš chud, než aby mi bylo dovoleno býti hněvivým, leč chtěl bych zaklíti téměř bezprostředně."
"Vaše sklenice zdá se být příliš dlouho plná," děl major Hugo přikvapiv dnes jako poslední. "Nebylo by lépe z ní vysypati vyčpělé slitky?" A hlavou nevěřícně pokyvuje obrátil číšky dnem k nebi, aniž se s jejich obsahem co dalšího událo.
"Vysypávati do přemrzlého sněhu víno proměněné zásahem Pána v led a kaziti knihy jsou těžká provinění," odvětil kanovník. "Snad kdybychom v trpělivosti vyčkali dějů, které z podnebí obroušeného staletími do mírné podoby učiní tropy slibované věrozvěsty nových pořádků, jak káže začasté zde přítomný mistr plovárenský, dočkali bychom se příležitosti svlažit ještě někdy naše hrdla vínem tekoucím svobodně vstříc budoucnosti. Aspoň podobně mluviti jsem vás dříve slýchal a vaše oči přitom plály všemi ohni světa. Pozdržel jste si ta moudra dodnes, mistře Antoníne, i když dokonce i rtuť v měřicích přístrojích hrozí zkamenět?" Kniha se mu arci vysmekla a propadla sněhem prachovým až někam dolů k zemi, kde bylo lze tušiti zbytků poříčních luk.

"Vaše uši," děl v odpověď mistr, potahuje labužnicky z doutníku, "zalehly hukotem knih stavějících se v odpor vědě dneška, knih, jež pořvávají proti pokroku v poznání, i jsou-li zavřeny. Vězte, že člověk a nikdo jiný je tím vším vinen."
"Jak pošetilé jest obírati se v hovoru vinami lidskými. Jejich odsouzení ponechme tomu, komu přísluší. Je zřejmé, že zcela pomíjíte věcí věčných, aniž náhradou užíváte zdravého rozumu," vzdychl abbé. "Probůh," zvolal, "podržte si omrzlými prsty svůj doutník a buďte němý."

"Kdybyste nevyřizovali pře křikem," pronesl major, smutně ťukaje rybářským prutem o led, "mohl bych vám býti tu a tam užitečným, avšak pokud mohu souditi, vaše zadostiučinění jest, máte-li poslední slovo."

A tak mistr plovárenský, kanovník i major, lidé vzdorující štiplavému mrazu, podupávají dál na zasněženém břehu Orše, jedni v naději, že budoucnost spěje směrem od ledu a mrazu k věčně slunečné rajské zahradě, druzí v obavách z téhož, protože slunce a horko shledávají býti známkami počínajícího pekla. Komu z nich dát za pravdu?

Kdysi znal jsem několik veršů, jež se hodí říkati za okolností pohnutých a za podobně mrazivé povětrnosti, pohříchu neuchoval jsem v své paměti více než slovíčka, jež znějí takto: "S Vaňkem se raď!"