O období otázek

3. února 2010 v 22:25 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
První, co jsem udělal, když jsem se vrátil v neděli večer z návštěvy u známých, bylo to, že jsem se na sebe šel podívat do zrcadla. "Tak přece se mi to nezdá," řekl jsem si napůl s úlevou a napůl s obavami, co bude dál. Bylo to tak, jak jsem si myslel. Moje hlava se během návštěvy viditelně zvětšila. Nebolela, ale jen proto, že se podvolila neustávajícímu vnitřnímu tlaku a zvětšila se, podobně jako se zvětší balón, který vystoupá příliš vysoko nad zemský povrch. Kdybych býval na návštěvě setrval ještě hodinu, hlava by se mi snad do zrcadla ani nevešla. A za to vše může období otázek.

Nemohu říct, že by mne známí nevarovali. "Není teď jednoduché být s ním delší dobu v jedné místnosti," řekli mi opatrně, a mně až po nějaké době došlo, že nemluví o domácím pitbulovi ani o tchoři, ale o svém čtyřletém synovi. "Prochází obdobím otázek," ztišili opatrně hlas, jako kdyby se to jejich syn nesměl za žádnou cenu dozvědět.
"Rád lidem odpovídám, když se ptají," odvětil jsem na nepoloženou otázku, zda si snad nechci návštěvu ještě rozmyslet. Opravdu rád odpovídám na otázky. Nejen proto, že pak musím přemýšlet nad odpověďmi, a nutím tak zlenivělé mozkové buňky do poklusu. Hlavně ale otázky považuji za známku odvahy a sebevědomí, protože ten, kdo se ptá, připouští, že něco neví, což je samo o sobě moudré, a navíc je zjevně ochoten uznat, že může být lepší vědět, nežli se pouze domnívat, což je už skoro obdivuhodné. "Jsem ochoten odpovědět na cokoli, neexistují pro mne žádná tabu," dodal jsem a z očí hostitelů jsem vyčetl obavu, že mluvím trochu o něčem jiném než oni. Měli pravdu.

Klučík mne nenechal se ani představit a bez okolků se zeptal, kdo jsem, co tam dělám, jestli mám rád jeho maminku a jestli vím, proč má kravička rohy ("aby mohla tlkat pfece!"). Po každé žádosti o informaci poctivě následovala otázka po důvodu (a puoč?). Už po pár minutách soustředěné palby malého ale velmi zarputilého tvorečka mne poprvé napadlo říct "pro slepičí kvoč," což mi jinak jako odpověď nikdy nedávalo smysl, ale teď mi to, kdoví proč, připadalo jako příhodné. Jestli už prý jsem někdy vylezl na komín (co bych tam asi hledal, ne?), puoč svíčka pálí, jestli existujou čerti a puoč nejezdí hnědí medvědi autobusem. A jestli mám doma nějakou paní (co je mu do toho? napadlo mne jako první a až pak jsem si vzpomněl, že pro mne přece neexistují žádná tabu), puoč se musí jít polívka, když on ji nechce, a taky jaký jsem mu přinesl dáreček. Když jsem připustil, že nic, jen chviličku jsem doufal, že zapomene dodat své "puoč". Nezapomněl. A tak to šlo dál průměrnou rychlostí kolem dvaceti otázek za minutu.

Po dvou hodinách a jubilejní dvoutisící otázce jsem už stihl odpovídat jen asi na každý třetí dotaz a to ještě nejčastěji slovy "to teda nevím" anebo jsem opáčil "a proč tě to zajímá?", na což čtyřletý filosof vždy s klidem odvětil "a puoč ne?". Když jsem odcházel, cítil jsem, že se moje hlava nafoukla a teď doma před zrcadlem se moje podezření potvrdilo.

A co víc - zřejmě díky místním změnám vnitřního tlaku uvnitř hlavy se aktivovalo moje vlastní a dávno upozaděné centrum otázek a já zjistil, že bych potřeboval v mnoha věcech poradit: Mohou existovat dvouvaječná trojčata? Jak vypadají sudetokopytníci? Je možné pracovat jako univerzální specialista nebo nezávislý gambler? Byla dřív slepice nebo Kolumbovo vejce? Mohou dvojčata trojčit? Je možné pracovat ve Vatikánu jako au pair? Nedělá si ze mne někdo legraci, když mi pošle Doručení oznámení zahájení správního řízení? Je možné vzít si na palubu letadla granátové jablko? A jestli ano, puoč? Sám před zrcadlem jsem si odpovědět nedokázal.

Kdybyste v příštích dnech potkali na ulici člověka s nápadně velkou hlavou, který se vás bude ptát na nepříjemné věci, buďte na něj prosím vlídní. I kdyby se vám snad zdálo, že pro něj při kladení dotazů neexistují žádná tabu.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 4. února 2010 v 12:56 | Reagovat

Proč má člověk právo na své "Puoč?"?

2 poetiza poetiza | Web | 5. února 2010 v 3:59 | Reagovat

K němu vlídní budeme!

3 Lytchi Lytchi | Web | 5. února 2010 v 20:17 | Reagovat

a Pepin přece vylezl...a někeří aktivisté to činí dodnes..

S jedním takovým "malým filosofem" mám své zkušenosti:-))

4 Mira18 Mira18 | E-mail | 13. března 2010 v 8:52 | Reagovat

no tak to je husty! :-D uplne sem si vzpomnel na sveho synka :-)

5 Marca Marca | 22. března 2010 v 0:03 | Reagovat

Musím přiznat hroznou věc, a totiž ze nevěřím v této otázce na dětskou
nevinnost, a ze jsem si jist tím, ze důvodem oné palby otázek není získat
odpovědi, ale pobavit se mučením dotazovaných..

Již dříve jsem si vypracoval velice účinnou protistrategii, a totiž v
okamžiku kdy pochopím ze nejsem pro tazatele studnicí informací, ale studnou zábavy, pak ihned přehodím oslím můstkem debatu na dlouhý podrobný popis "černochů visících za ruce v udírně, kteří kvůli tomu získají oproti své krásně černé pokožce překvapivé růžové dlaně a chodidla.." Je zajímavé jak tato podrobná nesmyslná informace o tom kterak černoši získali svoje
působivé zabarvení, je li během krátké doby poněkolikáté zopakována přivodí tazateli úplně stejné trauma, které si prožívá dospělý pod palbou otázek.

Můžu říci skoro hrdě, ze mě propříště bralo už několik malých dotazovatelů
jako spoluspiklence znajícího půvab celé hry, a člověka který ví, ze máme
všichni malí i velcí ve spoustě otázek v podstatě jasno, a ze na dotazy: Jak
dlouhý má krk žirafa? Jak to vím? Jak se měří krk žirafě? Já zajisté
zločinně odpovím, ze žirafí krk je předlouhý, což je každému na první pohled jasné, a k přesnému zaměření žirafího krku je zapotřebí pěti černochu na kterých je ovsem pozoruhodné především krásné zabarvení jejich pokožky, kterého
bylo dosazeno pomocí udírny a zavěšení prvních černochu v udírně, jež jim propůjčilo onu nezvyklou oranžovou barvu chodidel i dlaní.... a od dlaní k udírně a od udírny ke dlaním..

Funguje to na jednicku.

6 Lea Lea | 24. března 2010 v 19:38 | Reagovat

V řeznictví se tázalo malé dítě, ukazujíc na maso, matky: A maminko, co to je? To je masíčko, řekla matka. A puoč ???!!! Zažila jsem a líbilo se mi.

7 Marca Marca | 25. března 2010 v 13:31 | Reagovat

[6]: Á Sterjdóó, puoč je ta Paníí taková nažloutlá a nervóózní?
Protože nejí maso..
A puóč ho teda nejíí?

(Snědli jí ho černoši, kteří..)

8 š š | Web | 8. července 2010 v 14:38 | Reagovat

tak a teď budu přemýšlet, proč nejezdí hnědí medvědi autobusem... a že ho netrápili ti bílí... nebo ti jezdí autobusem? :)

9 Čerf Čerf | E-mail | Web | 8. července 2010 v 18:41 | Reagovat

Ještě ty začínej! U bílých je to zřejmě jasné, ale neptej se mne puoč :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama