O poraženém Vítězném únoru

25. února 2010 v 21:26 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Viděl jsem ty dva staré muže u výlohy obchodu s elektronikou: Na vystavené plazmové obrazovce šestnácté generace sledovali znovu včerejší závod rychlobruslařky Martiny Sáblíkové ze zimní olympiády. Oba dobře věděli, že Martina vyhraje, ale přesto závod prožívali, jako by šlo o přímý přenos. Mačkali nervózně pěsti, jejich shrbená těla se před obrazovkou mimoděk nakláněla podle pohybů závodnice. Nalevo, napravo, nalevo, napravo a zase nalevo. Každé kolo trnuli, když už se jim zdálo, že závodnice zpomaluje, hned byli ve střehu, jestli ještě nemůže nastat nějaká podivná změna, jestli ta zlatá medaile ze včerejška nebyl jen jejich - krásný sice, ale přece jenom sen. A vždycky vybuchli nadšením, když na konci kola elektronická chytrá čára značící pro ilustraci místo, kde by se právě nacházela největší soupeřka, zůstala za zády české bruslařky a marně ji stíhala. Pořád má ještě náskok. "Přidej, přidej," skandoval potichounku jeden stařík. Už aby byl konec, Martina nějak tuhne.

Jarní slunce o překot rozpouštějící přes zimu naspořené hromady sněhu v ničem nepřipomínalo mráz zpřed dvaašedesáti let. Kolik asi mohlo tenkrát těm staříkům být? Osmnáct? Dvacet? Stáli natěsnáni ve vítězně naladěném davu na Staroměstském náměstí nebo si tiše odplivovali o samotě v temném průjezdu, aby nikdo neviděl? Jak asi prožili svůj život, který se z velké části odehrál v době, již předznamenala únorová katastrofa umně vydávaná za epochální vítězství?

Na titulní straně všech novin jsou velké fotografie české dvojnásobné olympijské vítězky, která se vedle ve výloze z posledních sil ze záznamu snaží dostat do cíle aspoň o chloupek dříve, než její německá soupeřka, která už má svou jízdu za sebou. Cílová rovinka a elektronická čára, která Němku na obrazovce zastupuje, naši bruslařku dohání a dohání, blíží se k ní záludně zezadu, chce jí skočit za krk a zakousnout se, ale cíl už je tu a nová triumfátorka vítězství o pár desetinek vteřiny uhájí. Oba staříci zavýsknou a jejich ruce zatnuté ve vítězném gestu jdou nahoru. "Dokázala to, holka jedna," povídá jeden stařík a z očí se mu linou slzy jako hrachy.

Třeba tenkrát když se Klement vracel právě z Hradu, taky svírali své pěsti ve vítězném gestu, protože vítězné gesto prostě k vítězství patří. A i ta největší porážka pro někoho znamená vítězství. A třeba i tenkrát jim tekly z očí upřímné slzy radosti, protože se cítili být na něco hrdí a věřili, že teď už bude vše jen nové a dobré. "Dokázali jsme to," řekli si možná šťastně, když slabý a nemocný prezident přijal všechny předložené vyděračské návrhy. Anebo jim byly divné politické reje úplně ukradené a někde v té zimě randili se svými milými. Kdoví.

Osobně si každopádně radši přečtu jako zprávu dne na titulních stranách všech novin informaci o druhé zlaté medaili sympatické bruslařky, než abych se dozvěděl, že svou druhou zlatou získal do podmračeného jednolitého davu převtělený pracující lid. Jen aby - až ty dávné neveselé a nevítězné události úplně zmizí pod nánosem skvělých a zábavných zpráv - nás elektronická čára zastupující různá davová šílenství dneška v našich vlastních závodech nezačala taky nenápadně dohánět. Nenápadně, záludně a zezadu.

Pro dnešek každopádně Martina Sáblíková s jarem po boku přesvědčivě zvítězili nad Vítězným únorem. Nic proti únoru, ale přál bych si, aby nám to vydrželo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stephan stephan | E-mail | Web | 5. dubna 2010 v 23:32 | Reagovat

Hello admin, I must admit that today is my first time I visit here. However, I have found so many interesting thing in your blog and I really love that. Keep up the good work!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama