Březen 2010

Nedělní miniglosy č.57

28. března 2010 v 18:00 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Poslední dění v Občanské demokratické straně podstatně zjednodušilo českým politologům odhady budoucího vývoje situace v našem státě po květnových volbách. Většina z odborníků se nyní shoduje v názoru, že ať už volby dopadnou jakkoli, Českou republiku čeká nečas.
---------------------
Nové objevy na ostrově Flores opět rozdmýchaly již skomírající vědeckou polemiku na téma, zda neobvykle malé kosterní pozůstatky zdejších obyvatel přezdívaných lidově "hobiti" je možné řadit k druhu Homo erectus nebo jde o samostatný vzácný druh Homo florensis. S kontroverzní ale nečekaně jednoduchou teorií přišli pracovníci nově založeného Ústavu sexuální antropologie Univerzity Karlovy. Podle vedoucího výzkumného týmu se skoro jistě jedná o druh Homo erectus, ovšem s výraznou poruchou erekce.
-----------------------
Nepovinný předmět Efektivní lhaní a zlodějina zkušebně zavádějí do osnov druhého stupně vybrané základní školy. "Jsme přesvědčeni, že po drobných úpravách plynoucích z testovacího provozu budeme schopni udělat z efektivního lhaní a zlodějiny normální povinný předmět," řekl nám projektový manažer z Ministerstva školství. "Škola by podle nás měla žáky a studenty plnohodnotně připravovat na reálný život, což propagace od reality zcela odtržených etických ideálů zdaleka nesplňuje. Panovaly sice obavy, zda se u nás pro nový předmět najde dostatek odborníků z praxe, ale výběrové řízení ukázalo v tomto směru nečekaný lidský potenciál. První zkušenosti naznačují, že nový předmět bude mezi dětmi patřit k nejoblíbenějším, hned po Hraní počítačových her a vloni zavedeném kursu Šikana v praktickém životě kolektivu," dodal projektový manažer, ale nejsme si jisti, zda pouze efektivně nelže.
-----------------------
Osobní účast Pavla Nedvěda na nedělním pražském půlmaratónu přivítal budoucí vrchní velitel sjednoceného českého sportu Jiří Paroubek a dodal, že právě na takových pozitivních vzorech, jakými jsou pro českou mládež krasobruslařka Martina Sáblíková, basketbalista Pavel Nedvěd a plavkyně Kateřina Neumannová, bychom měli založit naše velké sportovní úspěchy zítřka.
----------------------
Skoro v polovině je tradiční jarní stávka odborového svazu kamnářů a pecařů. "Chceme být věrni naší oborové tradici, a proto vždy začátkem března všichni vlezem za kamna," řekl nám starý kamnář, který je do kongresu pověřen vedením svazu. "Dá se rovněž počítat s tím, že protože přichází duben, ještě tam budem." Chtěli jsme znát názor i druhé složky odborového svazu, ale starý pecař nebyl doma.



Pražský půlmaratón 2010

27. března 2010 v 21:38 | Petr Vápeník |  Reportáže
Letošní vytrvalá zima se spoustou sněhu i v nížinách moc běžeckému tréninku nepřála. Až v posledních 14 dnech se začali běžci nesměle hemžit a v minulém týdnu, který byl i na globálně dohřátý březen teplý a slunečný, se s nimi definitivně roztrhl pytel. Nicméně termín letošního pražského půlmaratónu je pevný na roky dopředu a jakkoli dlouhá zima ho nemůže změnit: sobota 27.března 2010. Jestlipak se krušný a mrazivý leden a únor projeví v počtu startujících? Neprojevily. Startujících bylo skoro osm tisíc, je vůbec div, že takovou masu pražské ulice bez fatálních následků pojmou.

Hvězdným účastníkem byl letos Grande Paolo - Pavel Nedvěd, který svou přítomností hravě zastínil tradiční suitu Keňanů. Nic ve zlém, ale keňští běžci - jakkoli jsou vynikající a neuvěřitelní, jsou snadno zaměnitelní. Vždycky je jich tak kolem deseti v nejvyšší třídě a skoro vždycky jsou jiní - aspoň podle jmen ve výsledkové listině. Zato Grande Paolo je pro české diváky nezaměnitelná hvězda, a tak dostal protekční číslo 1972, což je ročník jeho narození. Jeho blond hřívu, kterou nás vysokočelé dráždí, jsem za celou trasu ani jednou nezahlédl, což ale neznamená, že se ode dneška nebudu prsit, že jsem závodil s Pavlem Nedvědem. No a protože já nejsem Grande Paolo ale jen piccolo pietro, žádné protekční číslo jsem nedostal, měl jsem obyčejnou dva tisíce tři sta devadesát pětku, což - mám-li ji brát jako budoucí ročník svého narození, bude už několikátá reinkarnace, během níž budu pracně odčiňovat hříchy svých předešlých existencí. Ale lepší nějaká budoucnost než žádná, co říkáte, ateisté?

Při startu u Rudolfina se vymkl kontrole hydrant, bylo to přesně jako v legendární grotesce z filmového starověku Pokropený kropič. Dva muži marně zápasili s hydrantem, ze kterého prýštily proudy vody jako z mocného gejzíru v Yellowstoneském parku. Pravá část startovního prostoru se rychle proměnila v potok a mnoho nepozorných běžců si zadělalo na pěkné puchýře ještě před startem, protože nečekaně hlubokou chlorovanou říčkou proběhli. Jak kropiči nakonec gejzír zkrotili, netuším, ale po doběhu už řeka na svém místě nebyla, takže si to zřejmě odpunkvila do městské kanalizace.

Dlouhý mnohohlavý dav se valil přes startovní čáru víc než deset minut a vyrazili jsme v ústrety aprílovému větrnému počasí. Vůbec vítr byl dnes zajímavě kreativní: Myslel jsem, že bude foukat úporně buď po proudu Vltavy anebo proti němu, ale velkoměstská zástavba udělala z větru ruletu. Občas - když jsme probíhali kolem nějaké ulice ústící na nábřeží, nás vítr nabral záludně z boku jako vychytralý býk toreadora. No a ulice ústily v různých úhlech, takže i útoky býka přicházely z různých směrů. Až ve druhé polovině se vítr ustálil a foukal přirozeně po proudu Vltavy. Již na startu jsem slyšel hrůzné zprávy o úseku mezi 16. a 18.kilometrem v Karlíně, kde se běží na úplně volném prostranství a protivichr má být nejsilnější. Máme se na co těšit!

Dav natěšených běžců je v začátku věru špatným rádcem, pokud jde o otázku, jaké máte zvolit tempo, zvlášť když jste podobně jako já vylezli z medvědího brlohu před nedávnem a máte dohromady naběháno stěží tolik, kolik máte uběhnout dnes vcelku. Proto jsem se zpočátku snažil úporně brzdit a nepřizpůsobovat se rychlosti ostatních, protože to bych byl nejspíš brzy hotov. Cestou jsem pak předbíhal řadu těch, kteří v počátečním opojení kličkovali mezi běžci jako zajíci, aby se prosmýkli co nejvíc dopředu, než jim dojde dech. Protože nemám vůbec natrénováno, nezbylo mi, než vsadit na zkušenost a na to, že se tělo v kyslíkové nouzi upamatuje na loňský podzim, kdy mu to běhalo na jeho poměry slušně. Překonat amnézii bylo sice náročné, ale nakonec se to docela povedlo.

Musím kvitovat, že se postupně zvedá počet žen a dívek, které se organizovaných masových běhů účastní. Když dojdou památky - jako třeba v Nuselském údolí, na Smíchově nebo v již zmiňovaných karlínských prolukách, je se aspoň na co pěkného dívat. Na druhou stranu je nutné konstatovat, že mezi účastnicemi se asi zvyšuje míra obliby seriálu Sex ve městě, protože každou chvíli narazíte na partičku čtyř i více kamarádek, které podle svých televizních vzorů jdou nebo běží vedle sebe přes celou šířku chodníku nebo ulice, takže nejdou ani předběhnout ani obejít, a vydávají to za sebevědomí.

V Nuslích jsme si opět podběhli Nuselský most a podvědomě jsme tam zrychlili, aby na nás nespadl z mostu nějaký lezecky zdatný nešťastník. Těžko říct, zda by se na takovou událost vztahovalo standardní pojištění. Ale nejspíš ne, stejně jako kdyby na vás spadl meteorit nebo kousek orbitální stanice Mir. Není možné sledovat, co kde lítá, protože člověk musí koukat pod nohy, aby nedošlápl do škvíry mezi dvěma kočičími hlavami nebo do některého z kanálů, z nichž přičinliví sběrači kovů v potu tváře odtahali (a propili) dekly. A teď zpátky na nábřeží, přes Jiráskův most a nakoukneme na Smíchov. Při pohledu z mostu na černočerná mračna nad Pražským hradem jsem si připadl jak Sibyla, které se otevírá výhled do budoucnosti českého státu po Vítězném Volebním Květnu. Fujtajbl! I tady sice spadlo pár kapek, ale situace na obloze se mění z minuty na minutu, oblačné formace se navzájem předhánějí a mění o překot svůj tvar i barvu. Chvíli dokonce vykoukne sluníčko, to je pak v bundě celkem teplo, ale když fouká, běžci v krátkých rukávech mi bundu nepokrytě závidějí. A na Smíchově fouká.

Smíchovský úsek tradičně nemám v lásce, protože když se vyběhne z činžovní zástavby, opře se do vás většinou silný vichr prohánějící se kolem řeky po strakonické výpadovce jako nezkrotný motorkář. Tentokrát jsem se ale paradoxně na vítr těšil, protože se mi ve vlhkém studeném vzduchu zamlžovaly tmavé brýle, takže jsem občas pozdravil sloup elektrického vedení, protože se mi zdál, že kyne, a jednoho zvlášť lepého kandelábru jsem se dokonce zeptal, zda by neměl večer čas. Nafrněnec - ani neodpověděl! No a vítr už byl tu, dnes ne tak prudký a nezkrotný, odfouknul veškerou mlhu z mých růžových (tedy v reálu modrých) brýlí a já opět dohlédl až na hodinky, které mi signalizovaly, že desítka bude kolem 1:06, což je podobné jako loni v Helsinkách. Grande Paolo by se sice nad touto cifrou jen pousmál, ale já jsem spokojený.

Znovu se vracíme po nábřeží zpět do centra, tentokrát s větrem v zádech, přes most Legií a kolem rohu Zlaté kapličky. Přes most jsou v protisměru příslušníky policie převáděny tramvaje. Pěkně za sebou jako velbloudi v karavaně, před každou tramvají jde policista a razí tramvaji cestu mezi běžci. Tramvaj za ním jede krokem jako kdysi stařičké automobily za běžci, kteří museli povinně běžet před vozem a praporem varovat občany, že se blíží samohybný módní výstřelek. "Stejně to za pár let lidi přestane bavit, říkali si tehdy někteří v domnění, že automobily stejně nemohou jezdit rychleji, protože by při rychlejším pohybu jednak zahynul udušením řidič a jednak by měl automobil příliš velkou spotřebu (tedy spotřebu běžců s výstražným praporem). Běží se mi docela dobře, zdravím povzbuzující diváky, kterých jsou kolem trati davy a mávám i na netečné lidi uvnitř tramvají. Bez reakce. Na občerstvovací stanici si beru ionty a zakusuji kousek banánu. Nějakou dobu sice tlačí v žaludku, ale do posledních kilometrů bude dobrý, aby nedošla energie. Zpět k místu startu a po Mánesově mostě znovu přes řeku (celkem dnes šestkrát, jen jsme nemohli zapojit i Karlův most, neb je právě v poruše) do druhé poloviny dnešní trati. V protisměru přibíhají závodníci kolem dvacátého místa celkového pořadí, Keňani už jsou dávno ve sprše.

V krátkých sebězích se moc nerozbíhám, i když se mi pořád běží dobře a zrychlit by šlo. Šetřím síly na souboj s "karlínskými větry", které prý mají sílu jako několikahlavé saně. No, proti gustu, že… Ale sáňkoval jsem mockrát a na žádné hlavy si nevzpomínám. Možná nějaká soudobá moderna! Běžíme kolem bývalého obávaného ústředního výboru KSČ i kolem Holešovické tržnice. Těžko říct, co mě víc děsí. Až k Libeňskému mostu trochu nudnější holešovická pasáž a i na mých spoluběžcích je vidět, že se na karlínskou futeř nijak netěší. Patnáctý kilometr je těsně před náběhem na Libeňský most a znovu jako každý pátý kilometr tu čekají na předávku naskládaní štafetoví běžci, protože spolu s normálním půlmaratónem se dnes běží i půlmaratón štafetový. To není pro normální "plné" běžce nic příjemného, protože vás najednou začne předbíhat spousta lidí a teprve po usilovném přemýšlení (kyslík v mozku začíná citelně chybět, tak je to trochu delší než normálně) vám dojde, že jsou to noví koně ze štafet, plní čerstvých sil. Stáčíme se do protisměru a začíná citelně a studeně dout. Přichází rozhodující dvoukilometrová rovinka. Naštěstí je na jejím začátku občerstvovací stanice, kde je k mání i vlažný sladký čaj, což je do těchto podmínek asi to nejlepší.

Zarážím čepici hlouběji do čela, aby neodlétla směrem k hotelu Olympic a dál na Palmovku a pak do středních a severních Čech. Moje neštíhlá postava klade větru větší odpor než vyžilá keňská těla, na druhou stranu moje mírně zakulacené břicho by mohlo mít menší koeficient odporu. Ať je to teoreticky jakkoli, neběží se lehce a já mám poprvé cukání se zastavit a jít pěšky. Ale zbývají poslední čtyři kilometry! První krizi překonávám, když mne míjí tatínek vezoucí v kočárku malé spící miminko. "Osmnáctý kilometr, střídáme," volá dopředu a z paní běžící před ním se vyklube maminka, která dítě přebírá. Vedle zase běží žena vezoucí v o něco větším kočáru nepohyblivého syna. Oba kočárky chvíli soutěží, já je pozoruji a říkám si, jaké jsou moje starosti s větrem a nedostatečnou kondicí zatraceně malicherné. Posílen tímto zážitkem na duchu vbíhám do studeného těšnovského tunelu (kde ovšem nefouká). Chybí už jen výběh nahoru, opět přes řeku kolem Úřadu vlády (jestlipak se dneska taky vládne, když je sobota?) a přes Mánesův most zpátky do prostoru startu a cíle. Dům umělců Rudolfinum zní v mých představách rajskou hudbou.

Teď už vím, že nezastavím, protože chybí posledních pár stovek metrů. Nad Pražským hradem se i z tohoto úhlu pohledu honí neposedné mraky, které nás ale tentokrát ušetřily ledové přepršky. Studené počasí jako by se dnes odráželo i ve studeném obecenstvu. Zatímco v průběhu trati jsme potkávali lidi nadšeně povzbuzující, tady v cíli je ticho a nikdo netleská. Možná si myslí, že není k čemu, ale já vím, že čas 2:26:29 je pro mne v této roční době slušný, dokonce o pár minut nejrychlejší ze všech čtyř mých účastí na pražském půlmaratónu v počínajícím jaře. Tak přece jen si nakonec tělo vzpomnělo na celkem nadupaný podzim!

Dostávám medaili a banán. Jablka a pomeranče už došly. Říkám si, že by nemělo být těžké spočítat počet jablek a pomerančů tak, aby se dostalo na všechny, ale chápu, že je třeba počítat i s "koeficientem šikovných rukou", který je zřejmě u nás v Čechách nezanedbatelný. Ale lidi jsou v euforii po doběhu a drobné organizační pochybení jim nemůže zkazit náladu.

V šatně leží na zádech chlapík bílý ve tváři, třese se a zdá se, že nemůže vstát na chodidla plná krvácejících puchýřů. Ptám se ho, jestli něco nepotřebuje, protože tenhle stav z minula dobře znám. Otočí se na mne a zasněně povídá: "Ale byla to krása, co?" Byla. Kdo neprožil, asi nepochopí.

Očima moře

26. března 2010 v 21:41 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Dívám se očima moře,
pískem bičujícím náruč pobřeží,
mlhou rozmazávající ostří útesů,
větrem líbajícím otisk tvého prstu
na plyši příboje,
sluncem cválajícím na oblačném oři
nahlédnout za obzor dne,
duhou černošedých nocí,
lákajících svatojánské mušky hvězd
do barevných pavučin,
ledem tisknoucím se blíže k plameni
v syčícím objetí.

Dívám se očima moře,
slzím sůl
a obracím se tiše v prach.

Luciano De Crescenzo: Příběhy řecké filosofie

25. března 2010 v 21:07 | Petr Vápeník |  Knihy
Luciano De Crescenzo je zvláštní postavou italské filosofie: Promovaný inženýr, který to dotáhl až na post ředitele IBM Italia, vydal své první dílo až ve 47 letech. Má pozoruhodnou schopnost psát o komplikovaných věcech celkem jednoduše a v podobě snadno pochopitelných příběhů a podobenství. Není mu cizí ani dobový bulvár, ze kterého nás zásobuje historkami shazujícími poněkud kamennou vážnost mramorových velikánů.

Kniha přehledně shrnuje vývoj řecké filosofie od Sokrata až po Plotina, soupis jednotlivých myslitelů a škol je doplněn barvitým vyprávěním o jejich životě. Nedá se říct, že kniha nahrazuje učebnici; informace nejsou příliš strukturované, jedná se o jakýsi populárně-naučně-historický pelmel, který občas zaujme a místy možná i trochu nudí. Nicméně od filosofie neodradí (na rozdíl od řady učebnic) a spíš pozitivně motivuje ke hledání dalších informací.

Speciální kapitoly jsou věnovány Sokratovi, Platónovi, Aristotelovi a Epikurovi a jsou zahrnuty i související školy (sokratici, stoici, skeptici, novoplatonici). Specialitou je prokládání kapitol věnovaných skutečně antické filosofii kapitolkami zaměřenými na specifika některých autorových známých, na nichž autor ukazuje projevy různých učení v praxi. Někdy se mi autorova snaha text ozvláštnit zdála být až příliš křečovitá, ale to je jistě věc osobního názoru a gusta.

Citace zknihy:

"Stoici vždy potřebují Velký projekt, který by dal jejich životu smysl. Ve strachu, že by se tento projekt mohl opravdu uskutečnit, si ho stoik většinou vybírá velice složitý, pokud možno nerealizovatelný. Důležitá je schopnost trpět ve jménu něčeho, co má morální význam. Všichni, kteří věří ve velkou, věčnou a nepomíjivou lásku, jsou stoici. Je jasné, že ji nikdy nenajdou, ale to je neosvobozuje od neúnavného hledání bez jediného ústupku."

"Dříve, než se nechají oddat, by nebylo pro oba partnery špatné, kdyby se místo zájmu o astrální znamení partnera informovali o množství stoicismu a epikureismu budoucího manžela či manželky."

O alcaponizaci politiky

24. března 2010 v 0:12 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Je známá věc, že když nechvalně proslulého gangstera Al Capona nemohli dostat do vězení za žádný z jeho běžných násilných zločinů - a že jich bylo požehnaně - chytili ho nakonec na krácení daně z příjmů. Nic moc ve srovnání se všemi vraždami, zlodějinou a "kmotrovskými" praktikami, ale aspoň něco. V tomto případě to nakonec bohatě stačilo, aby Al přestal být pro společnost nebezpečný. Ne, že by se zlo vymýtilo, to zůstalo, jen se reformovalo do nové podoby a nových tváří.

Když v minulém roce padala česká vláda, nebylo to pro některý z jejích zásadních politických kiksů, ale záminkou byla celkem drobná televizní intervence premiérova souputníka. Ve srovnání s některými chybnými rozhodnutími a s mnohem zásadnějšími aférami to byla celkem prkotina, ale Al Caponeho duch se musel nadýmat zadostiučiněním.

No a teď to vypadá na podobnou záminku i v případě (zatím stále) předsedy občanských demokratů, pana Topolánka. Že pan předseda občas rychleji mluví, než myslí, je obecně známá věc. Že ho ostatní záměrně provokují, aby z něho dostali nějaké šťavnaté vyjádření, je zřejmé. A že jim to nedá moc práce, je bohužel vidět poměrně často. Podobně třeba v kolektivních sportech stojí za to trošku popichovat a provokovat hráče, kteří jsou vznětlivější povahy a trochu "chabrus na nervy", takže se snadno nechají vytočit, zatmí se jim před očima a udělají nějakou vylomeninu bez ohledu na to, jaký dopad to bude mít na ostatní. Když vychladnou, ručkují zpátky po Ariadnině niti své pitomosti a s upřímnou lítostí obhlížejí dýmající trosky zbylé po jejich řádění. Leč hloupá slova jednou vyřčená se nedají nacpat zpět do neposedných úst a hloupé skutky jednou vykonané svým autorům posměšně strouhají mrkvičku: "Kiš, kiš, šuhaji!"

Předseda se zatím ve svém sedle na tomhle ródeu kýve ze strany na stranu obklopen těmi, kteří se nově vyrojili ze všech možných stran, protože se jim dříve nepovedlo vyhodit ho ze sedla za mnohem důležitější pochybení, a kteří si říkají, že tohle by konečně mohlo být to Alovo špatné daňové přiznání, které způsobí, že nevymáchaný Valach přestane být společnosti nebezpečný. A je jim v ten okamžik úplně lhostejné, že jde jen o záminku, za kterou prosvítá pěkná hrudka másla na jejich vlastních hlavách. Provokatéři jsou spokojeni, sami již dávno stranou dětinsky se pošťuchujícího hloučku.

Bude nám stačit, že arogantním nadutcům, zlodějům, korupčníkům a kmotrům zamezíme v dalším arogantním nadouvání, zlodějinách, korupci a kmotření tím, že jim prokážeme spáchání dopravního přestupku? Jestli ano, měl bych na pár svých favoritů schované přinejmenším nesprávné parkování.

Nedělní miniglosy č.56

21. března 2010 v 15:06 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Šťáru v prostorách Činoherního klubu v Praze provedla šedesátičlenná úderná jednotka Národní protidrogové centrály. Důvodem bylo anonymní udání, že v budově se nachází činoherák.
---------------------
O víkendu se uskutečnil předvolební fotbalový zápas mezi zástupci levice a pravice. "Protože si oba týmy vzaly podobné dresy, bylo sledování zápasu dost složité," řekl nám hlavní organizátor utkání. "Levice se snažila prosazovat především po levém křídle, pravice sázela na silnou hru ve středu pole. Jako nejlepší rozlišovací prostředek ale fungovalo to, že zatímco levice hrála z pohledu kamery zleva doprava, pravice naproti tomu zprava doleva."
-----------------------
V souvislosti se snahou maximalizovat příjmy státního rozpočtu schválili poslanci dodatek k trestnímu zákoníku; z dodatku vyplývá, že při vyšetřování trestných činů je daňové přiznání bráno jako polehčující okolnost.
-----------------------
Princ Charles byl jako obyčejně nadšen z prohlídky starobylého centra Prahy. Jeho oficiální hostitelé mu tentokrát kromě obligátní procházky Kampou, po Karlově mostě a barokními malostranskými zahradami nabídli i projížďku novým obrněným obojživelným transportérem Pandur. Při vyhlídkové projížďce po dně Vltavy poblíž Slovanského ostrova však transportér i se vzácnou návštěvou uvízl v bahně velkoměsta. "Potopený transportér Pandur dokáže nejlépe vyprostit vyprošťovací speciál od stejné firmy," řekl nám pracovník Ministerstva obrany. "Aby však zase někdo nemohl nákup stroje zpochybnit a protože nám na urychlené záchraně vzácné návštěvy velmi záleží, již jsme stihli v rekordní době vypsat na nákup tohoto speciálu příslušný tendr."
----------------------
Podle závěrečné zprávy mnohaletého výzkumu předních evropských vědců bylo jednoznačně prokázáno, že mládí končí ve 35 letech. Vědci se nyní pokoušejí získat nový dlouhodobý grant, protože chtějí v tomto úspěšném projektu pokračovat a rádi by tentokrát zjistili, kdy končí stáří.

Červí nokturno

19. března 2010 v 22:56 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Potkal jsem u orloje
Olgoje a Chorchoje;
jsouce z dáli
svorně hráli
koncert pro dva hoboje.

Oba nejspíš chudáci,
co jsou vděční za práci:
Mocná lobby
z poušti Gobi
prý jim nedá pokoje.

Prokřehlého diváka
pouštní hudba přiláká.
I když červi
měli nervy,
dav jim tleská vestoje.

O obchodním domě MY

16. března 2010 v 22:02 | Petr Vápeník |  Jazykové hrádky
Bývala to divná doba, když obchodní prostory v Praze mívaly české názvy. Třeba Kotva. Nebo Bílá Labuť. Černá růže. Anebo Máj. Byť v internacionálním souručenství přátel Sovětského Ruska, byli jsme natolik odtrženi od normálního světa, že jsme si tuhle podivnou úchylku mohli dovolit. Když stejně nebylo nikde nic k nakoupení, bylo zajímavější aspoň se procházet krásně česky pojmenovanými místy: Po ulicích v bahnitých loužích poskakují umolousaní vrabčáci, leč vás právě pohlcuje načechraná Bílá labuť. Venku na velkoměstském dláždění nenarazíte ani na chudobku, ale vás obklopuje prostor Černé růže. Za okny zuří mrazivý únor, leč kolem vás se právě rozprostírá Máj. Prostě romantika nerušená zbytečným konzumem.

Dnešku vládnou v ulicích povětšinou názvy znějící nečesky. Jako kdyby se opět po létech spojili žoldnéři všech zemí a předstírali, že chtějí bojovat za českou věc jako kdysi (celkem nepodařeně) poblíž Bílé Hory. Bílé labutě a Černé růže hynou na úbytě. Ty správné názvy znějí světácky, asi proto, že jsou doma po celém světě. Tesco býval kupříkladu pro budovu neofunkcionalistického obchodního domu jistě méně romantický název než Máj. I když kdoví jak by se Máchova báseň jmenovala dnes, pokud by nešťastný Karel Hynek musel v rámci product placementu do jejího názvu vtěsnat minimálně dva názvy hrdých sponzorů. Inu - tlak doby.

Alespoň v případě obchodního domu Máj jsem vždycky českému názvu držel tiše palce a skrytě jsem proti cizáckému pseudonymu činil odboj. Když se mne třeba na Národní třídě někdo zeptal, jak se dostat do Tesca, tvářil jsem se nedobytně jako rodilý Pražan, který další skupině internacionálních žoldnéřů - tentokrát z osmašedesátého roku - odvážně tvrdil, že netuší, kde je v Praze Pražský hrad. Vůbec jsem si tehdy neuměl představit, že by Máj mohl dopadnout ještě hůř, než dopadl po veselce s Tescem.

Nedávno jsem spatřil pouliční reklamu, která hlásala zajímavý gramatický oříšek: Nakupujte v MY! Pro cizince právě probírajícího v hodinách češtiny osobní zájmena by to mohla být poslední kapka před zbabělým úprkem k jednodušší japonštině. I mně zatrnulo, přestože mám češtinu rád (nebo snad právě proto?) a zvládám ji dokonce natolik, že se v tomto jazyce s některými lidmi jsem schopen domluvit. Až po usilovném přemýšlení mi došlo, že se nám TescoMáj zase přejmenoval. Jak půvabné: MY pěkně po anglicku vyslovené je (nebo jsme?) vlastně máj, takže jsme se na pohled zase navrátili k původní verzi. Jen se ten návrat děje po pozoruhodné engelsovské spirále, která nás sice dostala skoro do stejného místa jako kdysi, ale přece jen vývojově o něco výš.

A tehdy jsem si uvědomil úžasný dopad globálního pokroku: Zatímco já setrvávám v ghettu překonaných nacionálních pocitů, nová generace již vnímá tyhle věci dočista jinak. A tak už vím, že bez product placementu se bude Máchova poéma v budoucnu jmenovat MY. Oblíbená paštika se bude jmenovat MYka a na květnových loukách vyraší houby MYovky (kdyby namísto angličtiny svět ovládla francouzština, mohli jsme ovšem zase sbírat třeba ROUGEovky), což jistě potěší příznivce MYkologie. Naopak, dítě moderní doby - zvlášť nebude-li umět do pěti počítat - bude vykuleně hledět na název MY tři a pes z Pětipes. A všichni se jako obyčejně budou v očekávání skvělého období (sebe)lásky roztouženě těšit na PRVNÍ MY, což je poměrně úsporně vyjádřená převládající filosofie dneška.

Když popustíme uzdu fantazii, podobná slova nás mohou provázet celým životem. Život v takovém světě ovšem bude jeden velký RY, a když všechno nakonec dobře dopadne, pohltí i nás jednou urnový HY (nebo nějaký jiný k tomu určený prostor, to víte - jiný CRY, jiný mrav!).

Ještě než ten okamžik nastane, rád bych jednou vyšel do ulic bojovně naladěn a s transparentem podporujícím návrat našeho tradičního českého TESCA. Ostatně - jak praví mezinárodní veršovánka: Tesco, Tesco - über Alles!

Nedělní miniglosy č.55

14. března 2010 v 16:03 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Podle slovenského vzoru připravují i čeští poslanci zákon, který by měl pozvednout vlastenecký duch obyvatel České republiky, který v posledních letech značně utrpěl díky neúspěchům českých hokejistů. Protože však česká hymna klade poměrně značné nároky na zapamatování textu i na schopnost vnímat melodii, což je v moderní společnosti považováno za nepřijatelnou diskriminaci, místo hymny se bude každé ráno povinně zpívat vlastenecký rytmizovaný popěvek "Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop!"
---------------------
Poměrně milé překvapení přinesl audit v Hospodářské komoře. Zatímco všichni odborníci očekávali, že vzhledem ke stavu našeho hospodářství v době krize bude komora zcela prázdná, auditoři potvrdili, že v komoře je myš.
----------------------
Svou činnost obnovil původně rozpuštěný Komunistický svaz mládeže. Více než tři roky poté, co Ministerstvo vnitra toto občanské sdružení rozpustilo, zrušil toto rozhodnutí pražský městský soud. Než mohlo být rozhodnutí revokováno vyšší soudní instancí, rozpustili na oplátku mladí komunisté na základě svého mírumilovného programu jak městský soud, tak i všechny vyšší soudní instance.
-----------------------
Telekomunikační společnosti oznámily, že v Praze došlo v posledních dnech k masivnímu odhlašování soukromých telefonních linek. Tato skutečnost pravděpodobně souvisí se záměrem špiček ČSSD telefonovat před volbami pražským voličům a seznamovat je se svým volebním programem.
"Máme informace, že poměrně dost lidí v letošním roce dokonce i v polovině března nadále naplňuje svá letošní novoroční předsevzetí," řekl nám zástupce jednoho renomovaného sociologického pracoviště. "Ti, jejichž novoročním předsevzetím bylo vystříhat se letos vulgarismů v běžném životě, nechtějí být zbytečně pokoušeni, a raději tedy odhlašují telefon." Podle názorů specialistů na telefonickou komunikaci ale tak radikálního kroku není zapotřebí, protože předvolební telefonáty sociálních demokratů rozhodně není možné považovat za běžný život.
-----------------------
Einsteinovu obecnou teorii relativity konečně ratifikoval i český parlament. Pro zákon, jehož obecná platnost byla nedávno opět potvrzena na základě podrobného studia pohybu vesmírných galaxií, se v době politické krize po pádu vlády obtížně hledala širší politická shoda a nakonec se ho podařilo ratifikovat jen s pomocí několika přeběhlíků. Aby získal zákon dostatečný počet hlasů, byl doplněn drobným a nepříliš podstatným přílepkem zavádějícím na věčné časy povinně deficitní státní rozpočet.



O předvolebním slalomu

12. března 2010 v 20:51 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Nedávno jsem sledoval olympijský závod ve slalomu a kromě úžasných schopností závodníků mne docela pobavilo, jak dobře uměli kličkovat mezi brankami a nástrahami přímého přenosu komentátoři. Už jsem si zvykl, že jako úplný laik v oboru praktického lyžování nejsem schopen rozeznat, zda závodník jede ve srovnání s ostatními pomalu nebo rychle. Orientuji se pouze s pomocí mezičasů a stačí mi to. Komentátor se ovšem nemůže spoléhat pouze na mezičasy, protože má na tomto maškarním plese masku odborníka a musí se tedy umět vyjádřit lépe a odečítat z držení těla, zahranění lyží, způsobu porážení slalomových branek a dalších drobných náznaků, kterých si běžný divák vůbec nevšimne.

Legrace nastává v okamžiku, kdy je odborný názor konfrontován s objektivním mezičasem. Naštěstí první mezičas přichází velmi brzo a komentátor si v prvních vteřinách vystačí s konstatováním, že někdo vyjel dravě, jiný razantně a někdo má zase od začátku problémy s rytmem. První šance pro přepřáhnutí je na prvním mezičase. Ukáže se totiž, že největší dravec má nejpomalejší čas. "Jede sice velmi razantně, ale nesprávně natáčí špičky lyží, je to poslední dobou jeho typická chyba," konstatuje nepřekvapený komentátor. Naopak lyžař, který hned zpočátku vypadl z rytmu a komentátor mu prvních deset vteřin závodu nemohl kvůli mnoha hrubkám přijít na jméno, má čas jednoznačně nejlepší. Odborník okamžitě obrací, konstatuje, že i přes drobná zaváhání využívá neobratný lyžař správně celé plochy skluznice, v čemž je fenomenální, takže je úplně logické, že je nejrychlejší, a dalo se to čekat.

Dalších dvacet vteřin až do druhého mezičasu se odborník rozplývá úplně nade vším, co lyžař udělá. Na každé brance získává svou skvělou technikou setinky a desetinky k dobru, takže všichni očekávají, že bude na druhém mezičase suverénně nejrychlejší. Ukáže se ale pravý opak a závodník je průběžně úplně poslední. Odborníka to ale nezaskočí: "Přece jen se projevily některé evidentní školácké chyby v přechodu do méně prudké části svahu a i pohyb jeho těla přestává být plynulý, závodník začíná vypadat unaveně, kolena už nemá tak uvolněná." Nejspíš už je taky na vině horšící se kvalita sněhu, což je ovšem zapomenuto hned u dalšího startovního čísla, které jede úplně nejrychleji a zoufalá kvalita sněhu mu viditelně nevadí. Ale odborník komentuje dál a dál, stejně sebevědomě, a divák jen žasne, že všechno, ale úplně všecičko je okem znalce jasně vidět, pohříchu vždy jen malou chviličku poté, co nás objektivní výsledek usvědčí ze skutečnosti.

Na olympijský slalom si teď vzpomenu vždy, když jiní odborníci komentují předvolební průzkumy stranických preferencí. Jednou je na vzestupu občanská demokracie a podle komentátorů je to logické, protože demokracie sociální hned v prvních brankách závodu vypadla viditelně z rytmu. Na druhém mezičase se ale vše obrací, protože ODS zřejmě udělala několik školáckých chyb v přechodu do méně prudké části svahu a její kolena se již nezdají být tak uvolněná. ČSSD vede s velikým náskokem a zjevně jí nevadí ani dlouhodobě zoufalá kvalita zdejšího politického sněhu. Ať už průzkumy dopadají jakkoli, dokonce i když různé průzkumy provedené ve stejný čas poskytují zcela odlišné výsledky, experti na věci politické vždycky vědí, proč k tomu došlo. Vždyť - mezi námi odborníky - je to přece všechno tak jasné a všechno se to dalo čekat!

Na rozdíl od lyžování bych si jednotlivé mezičasy v politickém předvolebním klání odpustil. Při slalomu je jasné, že mezičas 25,60 sekundy je přesně 25,60 sekundy, protože ho tak prostě změřilo příslušné nestranné a neúplatné čidlo. Nikdo ze závodníků proti fungování čidel neprotestuje, nikdo se nebouří, že čidlu švidrají jeho digitální očička a na jeho výsledek se nedá spolehnout, nebo dokonce že to čidlo s některými závodníky záměrně nemyslí dobře a mrká jim pomaleji. Mezičasy vzešlé z předvolebních průzkumů ale připouštějí, že 25 sekund nemusí být 25, ale třeba 21 nebo taky 29 sekund, a to ještě většina závodníků protestuje proti temným spiknutím čidel a těch, co čidla nainstalovali. To vše v přesvědčení, že předvolební mezičas je jen prostředkem k dosažení co nejlepšího času v cíli.

Když tu nekončící a běžným lidem stěží pochopitelnou rvačku o ně samé pozoruji a slyším komentátory a odborníky, kteří vše předvídají a profesionálně chápou, tiše doufám, že někteří ze závodníků aspoň v poslední vlásence na cílovém svahu udělají nějakou chybu kvůli svému předčasně pyšně zvednutému nosu. Anebo - i když už je nic nedokáže zabrzdit - aby se aspoň nějaká ze slalomových tyčí rozkomíhala víc, než by závodníkům bylo milé, a uštědřila jim výhrůžnou ránu do nosu.

Třeba je to v cíli, až budou mít nutkání se bušit pyšně ve svou hruď, přiměje, aby se rozhlédli kolem sebe, jestli jejich slavnému vítězství nadšeně tleská i někdo jiný, než jen oni sami a vševědoucí komentátoři. A jestli někteří nespokojení diváci už nemají sbaleno, i když ta pořádná olympiáda vlastně teprve teď začne!

Realita doby

10. března 2010 v 23:26 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
V mnohohlavém davu
šlapem stejným krokem,
krokem ovčích šelem.

V realitě plavu.
Raději místo čelem
stavím se k ní bokem.

O veverce přes cestu

9. března 2010 v 22:27 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Nedávno mi ráno cestou do práce přeběhla přes cestu rezatá veverka. Těžko říct, jak tuhle informaci dešifrovat. Jedná-li se o černou kočku, lidová moudrost má jasno a vyhlídky dotyčného jsou jen o něco lepší, než kdyby ráno - vylekán svým vlastním obrazem - rozbil zrcadlo. A osobní zkušenost mi velí lidové moudrosti věřit: Když mi naposled přeběhla přes cestu černá kočka, vzápětí mne porazila metráková doga, která se ji snažila dohnat. Jestli se jí to nepodařilo, nebyla to zásluha mého dobrého srdce a galantnosti, se kterou jsem kočku vlastním tělem bránil, protože pes měl takovou hybnost, že nejenže se mi nepodařilo ho zastavit nebo zpomalit, ale ani ze směru jsem ho přes svých poctivých pětadevadesát kilo příliš nevychýlil. Jeden můj známý zase rád dával k lepšímu historku, že mu taky takhle jednou přeběhla černá kočka přes cestu a on se pak na den přesně 16 let poté rozvedl. Šťastně ženatí (a zejména vdané) se při tom pomyšlení otřásali(y) hrůzou, ale je pravda, že samotný vypravěč se nezdál, že by to v té době považoval za obzvlášť velkou smůlu. Navíc - pokud se na jeho exmanželku pamatuji, šlo o černovlásku a byla to taky celkem kočka.

Co si ale počít s veverkou, když v jejím případě lidová moudrost mlčí a ani Google zrovna nesrší nápady, jak situaci vyložit? Znamená to vůbec něco? Rozhodl jsem se tedy, že sám na sobě vyzkoumám, co taková rezatá veverka přes cestu znamená a o příslušný zobecněný výklad se podělím se svými čtenáři, aby ze čtení mého blogu měli oproti běžné populaci (která, chudák, ani neví, o co přichází) aspoň nějakou výhodu. Několik dní po události jsem proto sebe i své okolí důkladně pozoroval a výsledky pozorování jsem si pečlivě zapisoval:

1. Došlo k poměrně dramatickému přílivu studeného vzduchu od severovýchodu. V Hydrometeorologickém ústavu ovšem tvrdí, že závislost mezi teplotou vzdušných mas nad Evropou a počtem veverek v pražských ulicích dosud nebyla potvrzena.

2. V pondělí nepřijeli k nám do ulice popeláři, což - zdá se - souvisí víc se zmíněným přílivem studeného vzduchu než s veverkami. Dnes ráno jsem nezávazně pokonverzoval s řidičem vozu, který mi potvrdil, že jeho náklaďák - je-li plně naložený, se o případně přebíhající veverku nezastaví a jeho tvář přitom měla podivný a skoro pobavený výraz..

3. Přestal mi fungovat přídavný elektrický radiátor v obýváku. Ani to, zdá se, s veverkami přímo nesouvisí, pořídím-li si však ebonitovou tyč, mohu ji třít během dlouhých zimních večerů veverčím ohonem, čímž si vyrobím aspoň dostatek statické elektřiny. Budu pak pěkně sršet a taky se při tom zahřeju.

4. V noci se mi dvakrát zdálo o upírech. Ani jeden z nich ovšem ničím nepřipomínal veverku.

5. Když jsem jim vysvětlil, na čem právě pracuji, lidé kolem mne jako kdyby vůči mně citově ochladli (zejména ženy, ty ovšem s ypsilonem).

6. Poslední dobou mi mnohem častěji zamrzá počítač, jako kdyby mi nějaká veverka opakovaně překusovala dráty.

7. Začínají se mi čím dál víc líbit jiné barvy než teplé. Například představa béžové veverky mne silně zneklidňuje.

8. Doma v pokoji jsem našel malou rezavou blechu. Nejenže mne pokousala, ale než jsem si ji stihl prohlédnout, musela si z toho všeho pití odskočit.

9. V práci se mi poslední dobou podařilo rozlousknout hned několik oříšků. To už ovšem, uznávám, s veverkami nemá vůbec nic společného.

Mám-li tedy výsledky pozorování zobecnit, zatím vše nasvědčuje tomu, že přeběhne-li vám přes cestu veverka, na nějakou dobu vše kolem vás výrazně ochladne, a kdo může, začne vám pít krev. Není to tedy úplně totéž, co dokáže černá kočka, ale na tak malé a navíc rezaté zvířátko je to, myslím, slušný výkon.

Teď bych ještě potřeboval pozorování několikrát zopakovat, aby nikdo nemohl říct, že nepostupuji vědecky. Na veverku už na ulicích číhám druhý měsíc a ona se stále ne a ne objevit. Už z toho začínám být zlostí rozpálený do červena.

Nedělní miniglosy č.54

7. března 2010 v 14:11 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Politologové se donedávna marně snažili pochopit skutečné důvody pro vyhlášení stávky v dopravě. Jisté bylo jen to, že všechny uváděné důvody jsou jen zástupné a jako takové by nikdy nemohly ospravedlnit tak vážný krok, jakým je stávka. Díky indiskreci jednoho člena odborového vedení se teď věc konečně vyjasnila: Hlavním důvodem pro stávku dopraváků je fakt, že už se nechtějí jmenovat dopraváci, protože naopak většinou inklinují k levicově zaměřené sociální demokracii.
---------------------
Mírnou korekci výhledu do budoucnosti vyhlásila mezinárodní organizace bojující proti globálnímu oteplování. Tento jev ve své katastrofické podobě pravděpodobně nenastane - jak uváděly dřívější prognózy - už letos v květnu, ale hned po asi sto tisíc let trvajícím období další doby ledové. "Obsah našich předpovědí je správný a nemáme na něm co měnit," prohlásil jeden z představitelů organizace. "Od začátku jsme ale připouštěli, že bude třeba na základě nových poznatků průběžně dělat drobné korekce v časování."
----------------------
Vyhlašování českých lvů v letošním roce zcela ovládl film z prostředí výroby automobilových pneumatik - Protektor. Filmová akademie však v posuzování kvalit filmu vůbec není jednotná. Někteří filmoví kritici film zcela nepokrytě považují za povrchní a přivítali by alespoň o dva milimetry větší hloubku dezénu vyráběných pneumatik. Jeden z našich předních odborníků v oboru filmových pneumatik nám k tomu řekl: "Že by s tak mělkým prvoplánovým vzorkem mohl náš Protektor soutěžit o Oscara, to si mohli myslet jen ti novináři, kteří jsou sami úplně sjetí!"
-----------------------
Interní audit Odborových svazů prošetřuje podezření, že kádrový profil odborového bosse Jaromíra Duška je potřísněn pokrevní spřízněností s rodem Josefiny Duškové, která společně s manželem vlastnila na přelomu 18. a 19.století pražskou Bertramku a hostila zde Wolfganga Amadea Mozarta. "Potomek majitelů realit nemá v odborech co dělat," rozohnil se šéf odborových svazů. "Potřebujeme ve svých řadách nevychované a bojovné plebejce a ne žádné uhlazené poloaristokraty." Dušek na svou obhajobu uvedl, že Josefína Dušková nakonec Bertramku prodala a zemřela v bídě, a že Mozart byl určitě homosexuál.
-----------------------
Sociální demokracie představila svou vizi budoucího financování českého sportu: Velké sporty budou financovány velkými firmami, malé sporty naopak malými firmami a golf nedostane nic. Většina malých i velkých firem se proto snaží nechat rychle oficiálně zařadit mezi firmy střední, protože na ty se v nové strategii zapomnělo. Golf, který byl shodou okolností na cestě v zahraničí, požádal v Portugalsku o politický azyl.


Philip Gulley - Vše má svůj pravý čas

6. března 2010 v 20:58 | Petr Vápeník |  Knihy
Jsou knížky, které bych si nekoupil a možná ani nepůjčil. A prohloupil bych. Ještě štěstí, že existuje možnost být jimi obdarován. K loňským Vánocům jsem totiž dostal tuhle útlou knížku. Není to žádná "velká" literatura, ostatně od kvakerského pastora se dají očekávat spíš drobné moudré civilní promluvy než románová epopej.

Krátké cca pětistránkové texty se odvíjejí podle známé části Knihy Kazatel o času rození, času umírání a mnoha jiných "časech"; celkem to vydá na osmadvacet kapitolek, z nichž všechny čerpají inspiraci v bezprostředním okolí autora, v jeho rodině, okruhu jeho známých, přátel a sousedů, vše se odehrává v autorově rodném městě v Indianě nebo blízkém okolí.

Je vidět, že autor dává přednost pozitivnímu vidění světa, v jeho ideálním maloměstském světě založeném na tradici a neformální sousedské spolupráci, není místo pro zlo, násilí a zášť. A i když ve srovnání s našimi reáliemi se nám může zdát americké prostředí v řadě ohledů nezvyklé, jednoduché příběhy založené na univerzálních hodnotách a lidských vlastnostech jsou zcela srozumitelné a navíc podávané s nadhledem a"lehkým perem".

Hned první kapitola Čas rození (ze které je následující krátká ukázka), mi zabrnkala na dosud neznámou strunu a považuji ji za asi nejlepší část celé knihy:

Řekl jsem otci: "Vyprávěj mi o tom, jak jsem se narodil, o tom policajtovi a sněhu."
"O jakém policajtovi?" zeptala se máma. "Jakém sněhu?"
"O tom policajtovi, který tu noc, co jsem se narodil, doprovodil tebe a tátu do nemocnice. Vzpomínáš? Sněžilo a vám nefungovalo odmrazování čelního skla a táta omrzl, jak jel 30 km s hlavou vystrčenou z okýnka."
"Nesněžilo, bylo naopak neobvykle teplo. A on mne nechtěl vzít do nemocnice, dokud neskončí v televizi Kouřící kolty…"
Pohlédl jsem přes stůl na tátu. Usmál se, mrkl na mě a neřekl nic. Všechno to bylo vymyšlené. Žádný sníh, žádný policajt, žádné omrzliny, žádná siréna…" Přesto to byl můj příběh, ať už pravdivý či nikoli, a já jsem mu za něj byl vděčný. Neměl jsem bohatství, slávu, svaly ani krásu, jež by mi ulehčily vstup do tohoto světa. Měl jsem však svůj příběh. Dostal jsem ho jako dárek od svého táty, s láskou věnovaný já ho opatruju jako oko v hlavě.
Později téhož večera jsem seděl doma v obýváku: Zazvonil telefon. Byl to táta. "Poslyš, už jsem ti někdy vyprávěl, co se dělo tu noc, kdy ses narodil?" zeptal se mě.
"Mám dojem, že ne," odpověděl jsem.
Povídal mi o sněhu unášeném větrem, jízdě na červenou a o tom, jak omrzl. Mluvil o policajtovi, co ho zastavil a policejním doprovodu s blikajícím majáčkem a sirénou.
"Každý nedostane policejní doprovod," upozornil mě. "Dělá to z tebe výjimečného člověka."
Toto jsou historky předávané z otce na syna. Nemáme žádné bohatství, jež bychom jim mohli věnovat, žádnou slávu, kterou bychom jim mohli nabídnout. Máme jen tyto legendy, jimiž chceme připomenout svým dětem, že v den, kdy se narodily, se svět na čas přestal chovat normálně a vzduch se hemžil zázraky.

Co na tom, že někdy z příběhů trošku čouhá snaha o poučení. Ale beru to jako profesionální úchylku: Je-li někdo kvakerský pastor a inspiruje-li se navíc při psaní Knihou Kazatel, někde se to prostě projevit musí. Naštěstí se to děje v míře přiměřené a způsobem přijatelným dokonce i pro mne, který jsem na jakoukoli formu kázání a na sebelépe míněné dobré rady, co bych všechno měl, hodně citlivý.

A samozřejmě, knížku jsem vzal i jako určité poselství od dárce, že když se něco shodou okolností nedaří (nebo nám to tak aspoň připadá), může to být prostě jen tím, že ten pravý čas nenadešel. Kdoví, třeba ten opravdu pravý čas teprve přijde a každopádně stojí za to se na tu chvíli těšit. I kdyby z nějakých důvodů, které nám nezasvěceným zůstávají utajeny, neměla nastat.

Křehká

4. března 2010 v 23:15 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Křehká jak štíhlá noha plameňáka,
křehká jak gesto, co do osidel láká,
křehká jak stíny v polojasném létě,
křehká jak páteř v bezobratlém světě,
křehká jak vůně slibující chuť,
křehká jak věkem oslabená hruď,
křehká jak porcelán obklopený slony,
křehká jak kolombína jdoucí do úklony.

Křehká jak kytka z vysušené buše
Křehká jak slupka kolem lidské duše.

O kvadratických a jiných rovnicích

2. března 2010 v 21:54 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Nedávno jsem si v souvislosti s jednou knížkou (taky vám ji brzy představím v samostatném článku, protože si to, myslím, zaslouží) vzpomněl, jak se nás kdysi ve škole pokoušeli naučit řešit kvadratické rovnice. Pěkná libůstka; v životní praxi ji sice často nepoužijete, ale pořád můžete mít příjemný pocit, že bude-li někdo z vašeho okolí (jste-li muž, nejlépe nějaká zajímavá dáma) mít muset něco podobného vyřešit a ocitne se v dočasné intelektuální nouzi, můžete jako gentleman kdykoli přispěchat na pomoc.

"Ukažte," řeknete nenuceně, trochu se zamyslíte, ale jen trochu, aby bylo vidět, že nelovíte matné vzpomínky ve vzduchoprázdnu dávnověku, ale že se naopak prohrabujete záplavou různorodých vědomostí, abyste pro tuto chvíli vybrali tu pravou. Pak pokývete hlavou na znamení, že bohatý fundus vydal kýžený plod, odfouknete ze školní poučky prach, jako člověk vyznávající rovný přístup překousnete etický problém s používáním diskriminantu a světácky dodáte: "Tak to by snad neměla být taková potíž!" Teprve mnohem později zjistíte, že ona zajímavá dáma dokázala již tehdy řešit i složité rovnice diferenciální, ze kterých vy si pamatujete jen název a proti kterým je jejich kvadratická chudší sestra asi jako Říp proti Everestu, ale jen vám blahosklonně dovolila chvilkové opojení z domnělé převahy, protože jinak byste se ji - vy nesmělče! - snad nikdy neodvážil oslovit. .

No a pak už jen počítáte a snažíte se zjistit, zda má výsledek kromě abstraktně matematického smyslu i smysl praktický, protože když vám třeba vyjdou jako výsledek výpočtu mínus dvě ulovené ryby nebo šest a půl hudebníka ve smyčcovém kvartetu, nevrhá to na vás dobré praktické světlo, a to vůbec nemluvím o faux pas, kdy po zcela reálné výpočetní dřině po čase dojdete jen k imaginárnímu výsledku. Nějaký výsledek však existuje vždy, i když se nám může zdát nesmyslný nebo je příliš imaginární na to, abychom si ho s naší omezenou mírou imaginace vůbec dokázali představit. Co si s takovým výsledkem počít v praktickém životě, však může být sporné. .

Na tomto základě jsem například ochoten připustit platnost moudra, že všechno má svůj pravý čas. Ne vždy se ale naše reálné možnosti s výsledkem výpočtu protnou: Někdy třeba vyjde čas záporně a my poznáme, že pravý čas už kdysi nastal a my jsme si toho nevšimli. Jindy zase pravý čas podle příslušných rovnic jednou nastane, pokud však brzy neodhalíme tajemství starého Makropula, může nám to být celkem jedno. Jen občas si příchod takového pravého, smysluplného a navíc neimaginárního času můžeme opravdu vychutnat a pak se sluší to udělat s gustem. Existují lidé, kteří se domnívají, že vše v životě se dá v principu spočítat, jen je to zatroleně těžké a nemáme na to zatím, bohužel, dost výkonnou techniku. Až prý jednou budou mít naše hard disky dostatečnou kapacitu a naše procesory dostatečný počet jader, určitě se bude dát spočítat, co (nebo kdo) nás potká dnes ráno cestou do práce nebo k jakému datu můžeme očekávat, že konečně zmoudříme. Pěkná představa, jen mi na ní neladí jedna drobnost: V takovém případě by totiž i lidé museli být jen výsledkem výpočtu více či méně složitých rovnic. Vlastně bychom pak byli všichni jen takoví obyčejní kořeni. .

Jsem optimista a doufám, že pokud tomu tak opravdu je, věda tyto rovnice nikdy neodhalí nebo u nich aspoň nebudeme schopni spočítat diskriminant. Myslím, že kromě mnoha jiných práv, která ve skutečnosti neexistují, i když si to snažíme silou mocí vsugerovat (právo na štěstí, právo na práci, na internet, právo na zdraví, na kafe, na nízké daně, právo na zábavu, na rozum, atd.) máme - sice nikde právně nezakotvené ale přesto reálně existující a všudypřítomné - právo na překvapení. Beru to jako výdobytek mnoha generací našich předků, kteří si toto právo v potu tváře vybojovali a předali ho nám jako cenný a nepominutelný dar společně se schopností si překvapení užít. Pokud by mi právo na překvapení chtěl někdo upírat, vyjdu do ulic a i já - jinak vášnivý odpůrce stávek všeho druhu - vstoupím do vzdorovité osobní stávky. .

Ale upřímně řečeno - vypočítal jsem si, že by mne to dost překvapilo.