Duben 2010

Mikael Niemi - Popmusic z Vittuly

29. dubna 2010 v 0:01 | Petr Vápeník |  Knihy
Máte tušení, kde leží Tornedalen? Já tedy takové tušení neměl do okamžiku, kdy jsem se začetl do půjčené (díky, Melindo) knížky švédského spisovatele Mikaela Niemiho Popmusic z Vittuly. Pak jsem se dozvěděl nejen, kde leží Tornedalen a Pajala (na severu Švédska při švédsko-finské hranici), ale především to, jak se v tomto podivuhodném odloučeném a drsně severském světě žilo někdy na přelomu 60. a 70.let, tedy v době, kdy autor i jeho alter ego Matti - hlavní hrdina a vypravěč celé mozaiky příběhů - dospěli do puberty. Kniha je vyprávěním o zvláštním starém světě na pomezí severských kultur, náboženství a jazyků, světě s danými pravidly a tradičními hodnotami, do kterého postupně vtrhávají nové "globální" vlivy, očima chlapce nasávajícího všechno kolem sebe a vytvářejícího si ze všech nesourodých ingrediencí vlastní "výživný" kokteil. Příběh zdejšího zvláštního prostoru a zvláštních lidí se proplétá se vzpomínkami ryze individuálními - na syrové i fantaskní zážitky, klukovské bitvy, první zážitky s alkoholem, muzikou i dívkami. Matti i jeho nemluvný kamarád Niila vstupují do bizarních příběhů zdejší přírody a zejména místních rázovitých obyvatel. Tragika se mísí s komičnem (např. vypořádávání babiččiny poslední vůle) a vše je většinou prodchnuto zvláštním patriotickým furiantstvím starousedlíků, pochopitelně v této oblasti dostatečně zkrápěným všudypřítomnou samohonkou. A popis opileckých večerů je opravdu věrný.

Táta s dědou seděli bledí u stolu a koktali cosi o tom, že staříci na kanapi umřeli. Šel jsem tam a všem třem jsem změřil tep. Holé lebky jim padaly na různé strany, kůži měli voskově žlutou. "Jo, je po nich, potvrdil jsem."
Děda začal svolávat hromy a blesky na všecky oplétačky, které kvůli tomu bude mít s úřady, a potom se po způsobu starých lidí rozbrečel a potahoval se za nos, až mu z něj kapalo do skleničky. Táta cosi slavnostně blábolil o finské hrdinné smrti, přičemž jako její nejzářnější příklady jmenoval sebevraždu, válku, infarkt v sauně a otravu alkoholem. A dnes se tedy tito tři milovaní a respektovaní příbuzní rozhodli společně, bok po boku, projít branou slávy…
Vtom ten hubený uprostřed otevřel oči a řekl si o panáka. Táta zmlkl uprostřed věty a jenom němě zíral. Děda staříkovi podal skleničku se sopely a díval se, jak ji roztřeseně vyprazdňuje. Smál jsem se tomu, jak se tváří, div že jsem nespadl ze židle, a poznamenal jsem, že to je tedy opravdivý mejdan, když už i mrtví začali chlastat.

Občas příběhy odlétnou z těžké skutečnosti kamsi do krajin čiré nebo částečné fantazie a promění se zčistajasna nejen děj, ale i jazyk se stane najednou poetičtějším.
Nic nás nepoutá. Kloužeme. Čím dál rychleji svištíme do noci. Šelestící sníh. Do tváří nás štípe mráz. Dva kluci, ze kterých stoupá pára, dva čerstvě uvařené knedlíky hozené do mrazáku. Jedeme stále rychleji a divočeji. Bok po boku a s otevřenou pusou, teplým otvorem, který do sebe vsává zimu. Terén je dokonale udupaný, naprosto dokonale! Pružící kolena, chodidla zapřená v pevně zašněrovaných botách. Svist, který vniká pod kůži, rychlost blížící se nemožnému, třpytivý sníh, vytí větru, sněhové víry.
A pak se to stane. Po zamrzlé řece se až k Peräjävaaře převalí příšerný rachot a vzduch se roztříští jako zrcadlo. Prorazíme zvukovou bariéru. Nebe ztvrdne a zkřehne jako štěrk a my, oba současně, se řítíme dolů. Padáme bok po boku do zvířených sněhových mračen, s roztaženýma rukama se řítíme jako vystřelené míče a naše hole míří vzhůru, do vesmíru, každá ke své zářivé hvězdě.

Starší generace se snaží v pravý čas předat potomkům jako dědictví své znalosti, zkušenosti a pohled na svět. Daří se to stále obtížněji, protože starodávný svět je bořen novými nájezdníky, včetně popmusic. Kluci dávají dohromady svéráznou rockovou kapelu, ale v souladu s tradičním pohledem předků se nejvíc bojí, zda tato činnost náhodou není "knapsu", což je něco jako "babské" nebo "nemužné", protože to by znamenalo ve zdejší komunitě jen všeobecné opovržení. Ale některé rady otců synům, jejich varování před záludnostmi a riziky světa, myslím, stojí za zaznamenání, zvlášť máte-li osobní náklonnost ke čtení knih:
To nejnebezpečnější, to, před čím mne především chce varovat, protože to uvrhlo celé zástupy mladých nebožáků do mlh šílenství, je ovšem četba knih. Tento zlozvyk se v nejmladší generaci velmi rozmohl, a on je nevýslovně šťastný, že u mne se žádné takové sklony neprojevily. Psychiatrické léčebny jsou přeplněné lidmi, kteří příliš četli. Kdysi byli jako ty a já, silní, nebojácní, spokojení a vyrovnaní. Potom ale začali číst. Často to způsobila náhoda. Nachlazení a pár dní v posteli. Hezká obálka knihy, která probudila zvědavost. A najednou je zlozvyk tady. První kniha vede k další. A k další a k další, jsou to články řetězu vedoucího přímo do věčné noci duševní choroby. Člověk už nemůže přestat, je to horší než droga.
Snad by ještě bylo možné s krajní opatrností používat knihy, ze kterých se člověk něco naučí, jako encyklopedie nebo opravárenské příručky. Nejnebezpečnější je ale krásná literatura, ta vede k hloubavosti a podporuje ji. Takové návykové a nebezpečné výrobky by se krucifix měly prodávat jenom ve státech kontrolovaných obchodech - na legitimaci, na příděl a jen lidem ve zralém věku.

Nejste-li příliš prudérní (jazyk není nijak uměle přikrašlován), máte-li dobrý žaludek (opilecké scény jsou dost věrohodné a třeba kapitola věnovaná letní brigádě v oboru zabíjení myší je v některých místech opravdu "výživná") a chcete-li ještě před tím, než v zájmu svého duševního zdraví se čtením definitivně skoncujete nebo aspoň přesedláte na opravárenské příručky, přečíst něco dobrého a přitom navíc i úspěšného, Popmusic z Vittuly, poněkud bizarní kaleidoskop ze světa, který je Středoevropanovi hodně vzdálený, ale přitom ne nepochopitelný, by rozhodně nebyla špatná volba.

Nedělní miniglosy č.61

25. dubna 2010 v 20:13 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Ferda mravenec na tiskové konferenci oznámil, že mu byl ukraden jeho puntíkovaný šátek. Za pachatele označil skupinu rezavých mravenců, kteří ho přepadli večer, když šel domů z práce všeho druhu. Proti tomuto prohlášení se postavil nejmenovaný dvojitý ministr a v současné době alespoň zmocněnec pro mravenčí práva, který takové vyjádření považuje za naprosto nekorektní a založené na principu kolektivní viny: "Taková celebrita, jakou je Ferda mravenec, by si měla dávat pozor na ústa. Dost na tom, že jako pachatele označil mravence; ten rasistický dovětek už by si měl odpustit, zvlášť když vyšetřování ještě není uzavřeno, takže není jisté, jestli si Ferda svůj šátek neukradl sám. Navíc po ztrátě šátku vypadá Ferda jako zcela obyčejný mravenec, takže vlastně ani není jisté, jestli je to vůbec Ferda!"
---------------------
V Somálsku nová vláda zakázala veškerou hudbu a písně. Podle tohoto nařízení byli zatčeni dokonce i ti, kteří si s názorem vlády notovali. Následkem tohoto rozhodnutí se výrazně zvýšila migrace příhraničních ševců, kteří si odskakují zazpívat do sousedních zemí, zejména do socialistické říše krále Miroslava. V somálské ilegální hitparádě, již druhý týden podle očekávání s převahou vede píseň "Narodil se mladej švec".
-----------------------
Proti povinnému právu na dovolenou, které má být zakotveno do evropské legislativy, protestoval odborový sraz workoholiků.
-----------------------
Předseda sociální demokracie vyhlásil na mítingu v Kadani, že navrhne využít dividendu společnosti ČEZ kromě třináctých důchodů i na pokrytí nákladů cesty první kosmické lodě s lidskou posádkou na Mars. Podle něj se jedná o příhodně investované prostředky, protože povrch planety má na fotografiích oranžový odstín a planeta má polární čepičku, což se vkusně doplňuje se šálami sociálních demokratů.
-----------------------
Mluvčí Bezpečnostní informační služby potvrdil, že podle informací, které má BIS k dispozici, se k výbuchu sopky Eyjafjallajökull doposud nikdo nepřihlásil.

Jablunkov - Mionší - 5.den

24. dubna 2010 v 23:23 | Petr Vápeník |  Reportáže
Pro poslední den pobytu jsem měl připravené dvě zcela odlišné varianty programu: Buď zajedu do centrálních Beskyd a podívám se na Pustevny, Radegasta a Radhošť nebo si projdu hřeben Slezských Beskyd na česko-polské hranici. Zpočátku si Radegast nevedl špatně, ale pak ztratil svého mocného přímluvce (ano, dnes už i za bohy se musí někdo přimluvit, abychom je vůbec vzali v potaz) a jeho akcie dramaticky klesly. No a nakonec lenost a pohodlnost zvítězila a rozhodl jsem se pro variantu, pro kterou nebylo třeba žádné součinnosti hromadné dopravy.

Když jsem tak stoupal předměstím Jablunkova plným nově postavených domků, uvědomil jsem si, že jsem za celou dobu svého pobytu nespatřil nikoho, kdo by sekačkou sekal trávu. Zato skoro vedle každého domu je malé políčko, kde spousta lidí sázela brambory, v zahradách žijí kromě samotných obyvatel i slepice, perličky a morky (krůty), všude pobekávají ovce a pobíhá mnoho čerstvých jehňat, občas i koza zamečí, prostě vše běží trochu jinak než v Praze a okolí, kde už dost lidí žije v přesvědčení, že v české ústavě je zakotveno právo na bazén a golfový trávník.

Jo a taky jsem konečně na louce za Jablunkovem uviděl bílého čápa. Kdoví, jestli byl pravý nebo jen jako bílá filmová paní sestoupil z obecního bocanovického znaku, aby si trochu protáhl zdřevěnělé nohy. Věř a komu věříš, měř; nebo jak zněla ta kouzelná formulka?

Když se cesta dostala do lesa, začalo stoupání, dnes o to krušnější, že jsem začínal skoro o 150 m níž než v minulých dnech. Ani jsem se nemusel dívat po značkách, na každém rozcestí bylo jasné, že ta strměji stoupající cesta je ta pravá. Ale není divu, když se má během 4 kilometrů vystoupat o 520 metrů. Navíc lesní cesta dost často svou kvalitou připomínala, že první hřebenovou zastávkou bude vrch Bahenec. Paradoxně samotný vrchol je nezalesněný a celkem bahnaprostý a skládá se z turistického ghetta (restaurace, ubytování, bazén, parkoviště) a pár chaloupek starousedlíků, kteří k nevelké libosti automobilových výletníků rozváželi na svá políčka chlévskou mrvu. První dnešní půllitr kofoly dostal tělo jakžtakž do rovnováhy.

Zatímco v předešlých dnech jsem byl na horských turistických trasách zcela sám, tentokrát vyrazilo víc lidí. Inu - je víkend, celkem krásné slunečné (a poprvé i teplé) počasí, dá se sem zajet autem a projít se kousek po hřebeni nenáročnou procházkou, takže zájemců je dostatek. Většina turistů, které cestou zdravím, odpovídá polsky. Největší nával je na vrcholu Velkého Stožku. Z polské strany sem vede sedačková lanovka a vyjíždí sem spousta mladých mužů - cyklosjezdařů: To je takový ten sport, při kterém se prudkým krpálem dolů, který nejde projít ani pomalu pěšky, jak je strmý, pustíte rovnou na kole a ještě přitom šlapete, aby to jelo rychleji. Adrenalin cáká zpod přileb, já pozoruji, čekám, vyhlížím, ale lituji - mezi davy zájemců nevidím ani jednu dívku. Hmm, pořád si říkám, že statisticky mají dívky víc rozumu, místo takové ozlomkrk zábavy se zabývají méně nebezpečnou činností, třeba píší básně nebo tak…

Na Malém Stožku míjím opuštěnou budku hraničního přechodu. Okolojdoucí turisti se s ním fotí jako s exotickou celebritou a budka neprotestuje a ochotně pózuje s polskou orlicí na pyšně vypnuté dřevěné hrudi. Dojdu nakonec až na Velký Sošov, kde zatočím z česko-polského rozhraní definitivně na českou stranu. Hluboko pod sebou na protějším kopci vidím usedlosti na Filipce, kam směřuji. Pouze - a to je k vzteku - nás odděluje hluboké údolí, do kterého musím sestoupit a zase vystoupit další strmou cestou na Filipku. Cesta se mi moc nelíbí, vede rozsáhlými polomy, tak si řeknu, že jsem se vlastně tento týden ani jednou pořádně neztratil a mám asi poslední šanci to napravit. Mapu zahrabu hluboko ke dnu batohu, na prvním rozcestí zamávám žluté značce a jde lesem jen podle citu. Snažím se sice držet směr na Filipku, ale cesta se kroutí jak politik přistižený při nekalosti.

Sestupuji hluboko a hluboko do údolí, nevím přesně, kde jsem a jestli jdu dobře, na cestu se nemám koho zeptat. Jdu v kýženém směru a kupodivu brzy narazím na turistické značení. Ukazuje se, že jsem si oproti standardnímu doporučení v mapách dost zkrátil cestu a na Filipku mi zbývají asi 2 kilometry prudkého stoupání. Vůbec je dnešek hodně nahoru - dolů; když jsem to celkově spočítal, vyšlo mi to cca 1000 metrů celkového "vyšlapaného" převýšení, což je možná na centrální Karákóram tak akorát, ale na okraj Beskyd mi to přijde dost. Z posledním sil vylézám na Filipku, dávám si v malebně položené hospůdce s grandiózním výhledem na překrásné údolí s několika horskými usedlostmi druhou dnešní kofolu a zbývá mi už jen pár kilometrů prudkého klesání k železničnímu nádraží v Návsí, kde si pod stínem rozlúčkového splínu kupuji lístek na zítřejší ranní pendolino. Ufff! Se mi nějak nechce! Zapíjím tedy hořkost třetí funebrácky tmavou kofolou a zdá se mi, že tohoto vydatného nápoje mám zase na pár týdnů dopředu dost.

Když docházím do Jablunkova, slunce už je hodně, hodně nízko nad velmi nadstandardně tvarovaným beskydským obzorem, tvořeným vrchy, vršky a vršíčky, z nichž na většině v okolí jsem se byl osobně podívat. Dole v potůčku jakási žena neomaleně a proti všem zásadám ochrany přírody smývá z válečku barvu z malování bytu. Napřed kanárkově žlutá, nakonec růžová. Beskydská realita malovaná na růžovo, aniž by to jakkoli potřebovala. I když se pár zamýšlených věcí nezdařilo, stejně to bylo krásných pár dní, za které děkuji Beskydům, anonymním inspirátorům, kteří mne pro Beskydy zapálili, a samozřejmě taky vám, čtenářům, kteří jste mne na této pouti - nahlas nebo potichu - doprovázeli. Po té inflaci z posledních dní už teď dám s reportážemi na chvíli pokoj, slibuju.

Tak to je asi všechno, co jsem vám chtěl říct a napsat…. o Mionší!

Jablunkov - Mionší - 4.den

24. dubna 2010 v 7:46 | Petr Vápeník |  Reportáže
Tentokrát jsem si naplánoval klidnější a trochu teplejší den. Zkusím se vrátit k říčce Kopytné, abych udělal pár fotek, a pak si vyjdu procházkovým tempem ke kapli na vrchu Kozubová, kam jsem se chtěl podívat již první den, ale déšť mne odradil. Nemusím nikam spěchat, nic stihnout, prostě pohodový a klidný den.

Klidný den začal tím, že se mi jako obyčejně nepodařilo publikovat článek ze včerejška. Když jsem ani na třicátý pokus nedokázal z počítače dostat víc než že "sezení již není platné", rozčílil jsem se v tom klidném dni doběla a vyrazil jsem do městského informačního centra zjistit, kde mají v Jablunkově veřejný internet. Milá paní informátorka ukázala prstem do rohu místnosti, článek byl za minutu na svém místě a ještě jsem se dozvěděl, že ty slovenské zasněžené vrcholky, které jsem viděl včera, byla Fatra. I tak ale tahle štrapáce znamenala zdržení a já musel trošku přidat, abych stihl autobus.

Bylo to jako vždycky, když opravdu pospícháte: Pod vašima nohama se pletou lidé, kteří se pohybují neuvěřitelně pomalu a nejdou obejít ani odstrčit. Jsou v bohorovné náladě, připraveni okamžitě s vámi zapříst neodbytný rozhovor na jakékoli téma. V samoobsluze, kde si potřebujete koupit pití na cestu, protože jste si připravenou láhev ve stresu zapomněli na pokoji, jsou u pokladen dlouhé fronty. Chlapík ve frontě před vámi vyžaduje po prodavačce razítko na účet z pokladny, ona ho nějakou dobu hledá a pak pokrčí rameny, že ho má asi Máňa. Chlapík na oplátku začne po kapsách úporně hledat požadovaných 227 korun a asi po třech minutách po oslíčkovsku natřese necelou polovinu, protože papírové peníze, zdá se, nechal doma (přitom se dívá podezřívavě na mne). Ptá se, jestli berou i euro, prodavačka přisvědčí, ale pak se ukáže, že se mu povedlo najít jen dvoueurovou minci, která uvízla v kapesníku, a protože mince neberou, vše se opět přepočítává. Chlapík tedy musí vrátit půl nákupu zpátky, takže napřed dlouze přemýšlí, co je méně důležité, přičemž několikrát změní názor, pokladní pak hledá jakýsi storno klíč, pak omylem vrátí tři šlehačky místo dvou, což je zbytečně moc, protože zákazník nacinkal v mezidobí ještě další tři koruny a vše se musí přepočítat od začátku. A můj autobus odjíždí už za šest minut! Napružený a s nechápavě kroutící hlavou vyrážím k autobusovému nádraží, když si najednou všimnu, že moje ruce jsou podezřele prázdné. Nemám stativ!

Bez stativu si můžu nechat o zajímavých fotkách proudící vody jenom zdát. Letím tedy zpátky do hotelu, beru schody po čtyřech, porazím uklízečku, popadnu stativ a v běžecky nevhodných trekových botách sprintuji přes náměstí. Na nástupiště dobíhám (prý nenapodobitelným, chacha) stylem Ussaina Bolta minutu před odjezdem autobusu, ostatní se mým vystoupením výborně baví, zvlášť když na autobus ještě čtvrt hodiny společně čekáme. Ale to vůbec nevadí, hlavně, že je dneska klidný den!

Po asi hodinovém focení, při kterém konečně zapojím skoro veškeré vybavení, které jsem zatím bez valného efektu tahal všude s sebou, vyrážím opět vzhůru, protože mne čeká skoro 500 výškových metrů na vrch Kozubová. Kromě posledního kilometru, který vede do krutého stoupání (těší mne, že je to oficiálně značené zároveň jako cyklostezka) je tentokrát cesta přijatelná a po většinu času dokonce zpevněná. Ke kapličce svaté Anny dorážím sice splavený, ale celkem spokojený, protože stoupání jsem vyběhl jako středně těžce postřelená srna.

U kapličky mne obestoupilo několik podmračených mužů v montérkách a já jen doufal, že svatá Anna učiní nějaký zázrak, abych se s nimi dorozuměl. Vnuknutí přišlo a já pochopil, že se mne ptají, odkud jsem. To je docela záludná otázka, na kterou mám připraveno několik různých (a víceméně pravdivých) odpovědí podle toho, kdo se ptá. Pražákům řeknu, že jsem z Dobřichovic. Dobřichovičákům, že jsem z Rokycan. Jinde v Čechách říkám, že jsem z Plzně, protože všude mají na Pražáky pifku. V evropském zahraničí říkám, že jsem z Prahy, protože ti mají pifku jenom na Ameriku. Američanům říkám, že jsem z Evropy a jim je to jedno.

Tentokrát jsem zkusil Plzeň a byla to dobrá volba. "Do boga, z takej dialky!" vykřikl jeden a upřímně nechápal, co mne k takovému bláznivému výletu vede. "Dobre sa má, v Plzni býva a idze do takej ritsi!" Protože se pohádali, co je odtud všechno vidět, ještě jsem jim podle mapy musel pojmenovat několik kopců a vesniček v údolí, aby se nakonec ukázalo, že jsou všichni místní. Postěžovali si, že cesta autem na takový kopec je náročná. Podotkl jsem, že cesta pěšky není o nic lepší, což chápali. Kulturní bariéry tak byly definitivně prolomeny a dali jsme si spolu na zdejší chatě pod patronací svaté Anny pivo.

Vybraná (zelená) cesta z Kozubovej dolů do údolí mne moc mile překvapila svou pestrostí. Nejde se totiž výhradně neprůhledným lesem jako při standardních hřebenových túrách, ale chvíli jehličnatým lesem, chvíli mezi obrovitými buky, chvíli po prostorných vyhřátých loukách, chvíli starými úvozy; průhledy jsou na obě strany do údolí, takže co chvíli máte tendenci se zastavit a podívat se do mapy, cože je to za tu vesnici dole a co jsou asi ty domečky v protější stráni.

Na jedné takové louce s dalekým výhledem jsem si všiml asi 20 metrů dlouhé polorozbořené kamenné zídky, která upomínala na dávné obdělávání tohoto místa. Pod zídkou byla odhozená plechovka od Semtexu a já si říkal, kolik asi generací dělí tyto dva odlišné produkty civilizace. Fabulace mohla propuknout naplno, když jsem kousek odtud spatřil zbytky kamenného zdiva domu, klenby propadlých sklepů, zbytky spojovacích kamenných schodů a obrysy hospodářských stavení. Neodolal jsem a prohlédl si ruiny podrobněji. Na jednom z největších kamenů až dole ve zdi přízemí jsem našel ozdobnými číslicemi vyrytý letopočet 1909. A ve fantazii se začal rodit pohnutý příběh zdejšího obydlí a rodiny, která dům obývala. V roce, kdy byl dům vystavěn, zbývalo jen 5 let do vypuknutí Světové války. A já se přistihl při zcela nesmyslné myšlence: že totiž zpětně přeju všem těm dávno mrtvým obyvatelům tohoto místa, aby aspoň těch pět let prožili v relativním dostatku a štěstí. Na kamenných zbytcích jejich těžké práce rostou dnes již obrovské vzrostlé stromy, takže tu zjevně nikdo nežije už mnoho let. Myslím si ale, že historie každého druhého zdejšího stavení by možná hravě strčila do kapsy fantazie slovutných hollywoodských scénáristů, protože skutečnost sama je někdy tou nejneuvěřitelnější fantazií.

Došel jsem až do vesnice Bocanovice. V jejich názvu se prý odráží fakt, že tu kdysi bývalo rejdiště stovek čápů (což mi trochu připomíná ty tisíce švédských labutí, o kterých píše na svém blogu Janah). Ze všech těch čápů ale, zdá se, už zbyl jediný, který si spokojeně vyšlapuje v Bocanovickém obecním znaku. A ještě jeden krásný černý, velký a živý, kterého jsem zahlédl u říčky Kopytné. Inu - malé české (tedy správně spíš moravsko-slezské) poměry!

Dívám se zpátky nahoru na kopec nad obcí a vidím na jeho vrcholku známou louku s kamennou zídkou odkud jsem se ještě před dvěma hodinami rozhlížel po kraji a přemýšlel o věcech dávno minulých. Obyvatelé domu z roku 1909 měli Bocanovice i se všemi jejich čápy jako na dlani. Nahlas mne zdraví muž, který v zahradě přiléhající k mé cestě dostavuje svůj nový moderní dům. Kdoví, třeba podle zdejšího starého zvyku na jednom velkém kameni, nebo spíš na jedné tvárnici ve zdi tohoto domu bude ozdobnými číslicemi vyrytý letopočet 2010.

Vida, nakonec to byl přece jen takový klidný, rozšafný, nostalgický den.

Jablunkov - Mionší - 3.den

23. dubna 2010 v 9:48 | Petr Vápeník |  Reportáže
Hned ráno bylo jasné, že nic není jako včera: Těžké olověné mraky se přes noc rozplynuly a do sluncem rozesmátého dne se vylouply krásně vymalované boubelaté beskydské kopce. Jedinou cenou za tuto krásu byl ranní poctivý mráz a celodenní velkokapacitní chladnička. Přihodil jsem tedy ještě jednu vrstvu oblečení, připraven - až se během dne oteplí - vrstvy přizpůsobit dané situaci. Přizpůsobování bylo nakonec jednodušší, než jsem čekal. Zima byla celý den tak poctivá, že všechny vrstvy zůstaly na svém místě a ještě se jich občas zdálo být málo. A přestože dnes na rozdíl od včerejška nepršelo, voda do značné míry utvářela charakter výletu.

Nechal jsem se zavézt autobusem tentokrát až do Horní Lomné. Řídil stejný řidič jako včera, zpytavě si mne prohlížel a v jeho očích byla vidět otázka: "Tak jakpak sis včera užil prales, holoubku?" Měl jsem připravenou obecnou repliku: "Děkuji za optání" - tím snad nejde nic zkazit, ale bohužel na optání nedošlo. A tak jsem vyrazil od konzumu v Horní Lomné směrem na sedlo pod Malým Polomem. Pěkná asfaltka postupně přecházela v ošklivou asfaltku, ta v hliněnou lesní cestu, která se stále víc ztrácela mezi proudy neregulovaných bystřin.

Bystřiny z teprve nedávno roztátého sněhu crčely totiž úplně všude, nejvíc přímo pod nohama, takže jsem celkem zúročil podzimní zkušenosti ze Slovenského ráje, kde se v kaňonech chodí prakticky výhradně korytem potoků. Balancoval jsem na vaklajících se kamenech a podkluzujících kouscích klád, kolem se zdála být nefalšovaná baskervilská blata okrášlená místy blatouchy a petrklíči, a mne utěšovalo jen pomyšlení, že moje bunda je natolik vodoodpudivá, že i kdybych se v některé z těchto bahenních nádrží nedopatřením utopil, jistě neprovlhnu.

Dnes již se při stoupání na hřeben cítím o něco lépe než včera. Ne, že bych kopec křepce vyběhl, takový pohyb si přece jen ještě představuji jinak, ale funěl jsem o něco méně a na své plíce jsem musel čekat méně často. Ale stále stoupám pomalu a těžce, asi jako tatranský nosič, jenže on má na rozdíl ode mne na zádech deset bas piv a pod každým ramenem pytel cementu, abychom si jako rozverní turisti mohli dát na chatě Pod Rysmi becherovku s tonikem. Ale dýchá se mi o něco lépe, dokonce i v "zóně smrti" nad 800 metrů nad mořem (tenhle nedoklep jsem kdysi viděl v jedněch novinách a od té doby ho rád používám).

Kousek pod Malým Polomem je vydatný pramen vody, kterým jsem nahradil svou Korunní kyselku. Služby by samozřejmě ještě bylo možné vylepšit: Kolem pramene bylo dost bahna (co takhle to tu třeba vybetonovat?) a nečepovali tu jemně perlivou variantu. Ve stojatých loužích tu dorůstaly celé chomáče gelových vajíček "s očičkem". A tak jsem se každou chvíli zastavoval, tu abych se pokusil obejít nějakou obzvlášť velkou bažinu na cestě, občas abych si něco vyfotil. Pak mi došlo, že budu-li se takhle rozněžňovat nad každým pulcem, nemám žádnou šanci túru dokončit a budu asi muset bivakovat na hřebeni, což nebude v předpokládaných mínus pěti stupních žádný med. Nejspíš zmrznu jako Ötzi, příští zimu mne pohltí nově vzniklý pevninský ledovec a až za pět tisíc let roztaju, archeologové postjaderné civilizace nade mnou budou přemítat, k čemu asi sloužily ty jednoznačně náboženské předměty, které se u mne našly (stativ, foťák, objektiv).

V některých místech ještě bíle zářily velké sněhové plochy. Kdybych nebyl líný a vzal si s sebou běžky, několikrát jsem se mohl pár desítek metrů svézt. Místy jsem byl docela zmrzlý a v jednom místě slunci zvlášť dobře skrytém byla dokonce zmrzlá i země. Velká část hřebenovky vede přímo po hranici mezi Českou a Slovenskou republikou: Po levé ruce Beskydy, po pravej ruke Kysuce. Žádné vesnice, jen usedlosti: Zajacovci, Školníkovci, Jarošovci, Zubrinovci. Každý z nich má nějakou tu ovci. Zkoušel jsem slalom mezi hraničními kameny, takže budu nejspíš souzen za mnohonásobné nedovolené opuštění republiky (během mžiku jsem se stal recidivistou). Na chvíli mne značená cesta dokonce dovedla do Slovenského vnitrozemí, takže mne dnes několikrát přivítal (na rozdíl od včerejška oprávněně) pro změnu slovenský operátor. Pozoruhodná je určitě "hřebenová" kaplička z roku 1810 na Muřínkovém vrchu, odkud je to už jen kousek na Velký Polom, který je sice jen o mrzkých 7 metrů vyšší než Malý Polom, ale už je to takhle jednou dané písemně, takže i když je Malý Polom větší než většina okolních kopců, jednou je Malý a basta!

Těsně před opuštěním hřebenovky u turistické chaty Skalka, jsem ve slovenské dálce zahlédl krajky bílých oblaků, a když jsem se podíval lépe, zjistil jsem, že to nejsou bílá oblaka, ale pásmo zasněžených vysokých hor. Jaké hory to ale byly, to nevím, měl jsem dávat v hodinách zeměpisu lepší pozor. Za celou dobu svého výletu po hřebeni, jsem nepotkal jediného dalšího turistu. Zato při sestupu jsem potkal srnku a dostal jsem od ní letáček k patnáctému výročí existence rockového klubu v Jablunkově. Anebo že by tam jen tak ležel? V údolí se po mravenčí dálnici soukaly směrem k Jablunkovskému průsmyku těžké kamióny jako líné malé housenky, domečky připomínaly náhodně rozsypané kostičky cukru a z nadhledu několika stovek výškových metrů, z oné zmíněné zóny smrti, kdy člověk má vidiny a slyšiny (a co čišiny?) a zabydluje si prázdnou krajinu lidmi, kteří tu prokazatelně nejsou, to vše působilo tak, jako by ruch v údolí měl nějaký smysl.

Kdybych si podobný pětadvacetikilometrový výlet udělal každý den po dobu tak asi pěti nebo šesti měsíců, možná by to mělo pozitivní vliv na moji fyzickou kondici a tělesné proporce, zvlášť kdybych vždycky jel pouze na tři vejce k snídani a dvě polomáčené oplatky Mila jako dnes. Spolehlivost a nízká spotřeba, inzerovali by mne reklamní mágové, kdybych byl automobilem.

Bojím se ale, že by na mne už nebyli ochotni poskytnout potenciálnímu kupci žádnou záruku.

Jablunkov - Mionší - 2.den

22. dubna 2010 v 7:43 | Petr Vápeník |  Reportáže
Pokud jste se těšili, že vám budu vyprávět své zážitky, jak jsem konečně viděl na vlastní oči prales Mionší, možná vás trochu zklamu. A přitom jde o tak maličký rozdíl: Budu vám totiž vyprávět své zážitky, jak jsem na vlastní oči prales Mionší neviděl. Ani na žádné jiné oči. Naučná stezka je totiž až do 1.června zavřená a divoká příroda po náročné zimě odpočívá.

Přesně podle předpovědí skončilo krátké období suchého tepla, které bylo nahrazeno mokrou zimou. Zatímco ještě včera bylo horko i na triko s krátkým rukávem, dnes bylo třeba s rozmyslem vážit počet vrstev oblečení. Beskydy nebyly z Jablunkova prakticky vidět, do té míry byly zahalené ve své oblačné burce. Nechal jsem se autobusem dovézt až na začátek naučné stezky pralesem Mionší a čekal jsem, kolik nás turistů bude z autobusu vystupovat. Vystoupil jsem sám! Úžasné, aspoň mne nebude při rozjímání v divoké přírodě rušit žádný reprezentant takzvané civilizace. Ale na startu naučné stezky mi něco neladilo. Ve dřevěných stojanech nebyly umístěné žádné informační texty! Až když jsem přišel blíž, všiml jsem si napůl roztrhaného bílého papíru se sdělením, že naučná stezka je zavřená a otevře se až 1.června, aby měla zdejší příroda dostatek klidu. A k tomu poděkování za pochopení "za všechny divoké obyvatele pralesa".

S jedním takovým obyvatelem, který se mi zdál být dost divoký, jsem před chvílí cestoval autobusem do Dolní Lomné. Zjevně starousedlík a domorodec. Díval se na mne s divokým výrazem v očích; ano, tak nějak se asi umí příroda divoce dívat, když nemá dost klidu. Co naplat! Sice jsem přijel především kvůli pralesu, který jsem si už dávno přál vidět, ale je mi jasné, že tu ten prales není kvůli mně a nepadne přede mnou na zadek jen proto, že jsem přijel až z Dobřichovic. Asi by nebyl problém stezku si projít, i když je oficiálně uzavřená, ale když mne divocí obyvatelé pralesa ústy svých nevolených zástupců tak pěkně prosí, abych je nerušil… Ostatně je to jen moje vlastní hloupost, že jsem si nezjistil podrobnosti. Ale Beskydy kolem dokola jsou majestátní a široširé, a tak nebude těžké najít plán bé, zvlášť když se z okolních svahů místy ozývá inspirující a povzbudivé bečení ovcí.

Docela by mne zajímalo, jak tráví zdejší divočina své dny klidu? V noře nebo brlohu u televize, kde sleduje své exotické kolegy v přírodovědných dokumentech? Nebo se zvířátka vzájemně navštěvují a hrají kanastu? Nebo si berou volno a odjíždějí relaxovat do maďarských termálních lázní? Důležité je, aby 1.června byli všichni zpátky, nastoupení, natěšení, nažehlení a řádně přírodně divocí ke startu nové sezóny.

Rozhodl jsem se, že použiju první turistickou trasu, na kterou narazím, což byla modrá značka vedoucí prudce stoupajícími serpentýnami na chatu Kamenitý. No, prudčeji už to nešlo, ale přece nevezmu své slovo zpět jen proto, že do kopce funím jako parní medvěd (je zajímavé, že při cestě do kopce je i v chladivém dni dost teplo). Procházím kolem usedlosti s fantastickým výhledem do údolí a na věnce kopců kolem, představuji si letní večer na zápraží v nějaké příjemné společnosti a říkám si, jak tady asi musí být romantické žití. Zvlášť když k usedlosti nevede jiná cesta než ta krkolomně stoupající, po které právě supím já! Když doklopýtám nahoru, konečně začíná pršet.

Zatáčím doleva směrem k Babí hoře. Z houští na mne vyskakuje obrovské lísavé stvoření, kterému jeho malý pán říká Hektor (my, prostí Achájci jsme i jen při vyslovení jména trojského reka vždy opatrní), i když Fík by asi bylo příhodnější. Těsně pod vrcholem Kalužného vrchu jsou k vidění stále ještě nerozpuštěná sněhová pole, takže se dnes mohu zkoulovat i beze stopy alkoholu. Už chápu, proč právě tady: Zatímco dosud jsem stoupal v závětří, tady nahoře to ošklivě mrazivě fouká. Ještě před nedávnem se tu proháněli běžkaři a teď pro změnu já a Hektor. Polský operátor Era mne vítá hodně předčasně v Polsku, takže ho podezřívám, že v praxi tajně používá mapy z pohnutých let 1919-20 anebo mne vyhlíží z rozhledny.

Na turistickou chatu Ostrý přicházím zrovna ve chvíli, kdy na chvilku vykoukne sluníčko. I tak je docela zima a já vcházím do chaty s představou ideálního občerstvení v podobě horké kofoly. Mají samozřejmě jen bezvadně vychlazenou. Ptám se ironicky po kostkách ledu a obsluha se vážně omlouvá, že led bohužel došel. Když chladivě občerstvený vycházím ven, regulérně sněží.

Jedna zajímavost: Zdejší Ostrý je pěkně zakulacený. Dokonce víc zakulacený, než je Ostrý na Šumavě; ten je v porovnání s ostatními kulatými šumavskými kopci sice dost ostrý, ale pořád ještě trochu zakulacený. To takové Roháče, to je jiná káva: Tamější Ostrý je tak ostrý, že musíte opatrně našlapovat, abyste se nepopíchali. Tak kdo to nemá rád příliš ostré, ale z nějakého důvodu se bez Ostrého v horách nemůže obejít, doporučuji určitě Beskydy.

Ze hřebene jsem došel až do údolí říčky Kopytné. Myslel jsem si, že ještě vystoupám na druhý hřeben a na vrchu Kozubová si prohlédnu kapličku, ale začalo pršet hustěji a kopce se opět zatáhly tmavými mraky, takže rozhled byl mizerný. Místo kapličky jsem si tedy prohlédl místní malebné dřevěnice ozdobené puklicemi satelitních přijímačů a své kroky jsem stočil po asfaltce přes Milíkov rovnou k Jablunkovu. Aspoň jsem si dovolil ignorovat autobus, abych ještě nějaký ten kilometr urazil v dohasínajícím dešti pěšky a místo hubnutí tady nakonec neztloustl.

Večer jsem pak zvažoval, jestli si dám pološunkový salám ze supermarketu (i když raději bych dal přednost polovepřovému kolenu) nebo vegetariánskou specialitu "Smažený sýr se šunkou" z menu v hotelové restauraci. Kampak tady asi vegetariány vozí, když z takové lahůdky dostanou záchvat?

Napadá mne, jestli vůbec ještě můžu nazývat svou expedici Mionší, když stejnojmenný prales ani okem nezahlédnu? Ještě před nedávnem bych vážně uvažoval o změně pojmenování. Od té doby, co se rallye Dakar jezdí v Jižní Americe, už s tím ale nemám nejmenší problém. Expedice Mionší tedy pokračuje i bez Mionší.

Jablunkov - Mionší - 1.den

21. dubna 2010 v 8:29 | Petr Vápeník |  Reportáže
"A co čepujete?" zeptal jsem se místo odpovědi na otázku mladé servírky, co si přeju k večeři k pití. "Pivo?" odpověděla nejistě a s otazníkem. Ano, pivo. Na hloupou otázku celkem přijatelná odpověď. Ujednáno, tak si tedy dám jedno pivo.

Jedno pivo v Beskydech znamená většinou jeden radegast. Jednoduchá úměra i pro bývalého Plzeňáka jako jsem já. A Jablunkov - i když na první pohled nevypadá - je v Beskydech. Lépe řečeno mezi Beskydy: Z jedné strany Beskydy Slezské, z druhé Moravskoslezské, uprostřed právě tolik místa, aby se sem vešlo nejvýchodnější město České republiky a slily se řeky Lomná a Olše a taky český a polský element do jednoho míchaného salátu.

Můj dočasný pokoj má střešní okno, ze kterého - postavím-li se na špičky - vidím jen věž místního kostela, o jehož existenci mne každou chvilku ubezpečují bijící věžní hodiny. Když si ale stoupnu na malou štokrličku, kterou je - zřejmě právě proto - pokoj vybaven, dohlédnu nejen na dlažbu náměstí, ale i na kontury Beskyd, které právě zvýrazňuje zapadající slunce. Západy mají být krvavé skzevá právě soptící Islanďany, předvídají meteorologové a romantické duše básnické. A polétavý skelný prach z hlubokých útrob Země má být v dalších dnech spláchnutý deštěm jak moje celodenní žízeň večerním radegastem, a rozechvěný jitřními mrazíky jako já nedočkavostí z očekávaných zážitků. Aspoň zdejší prales nebude přemalován na potěmkinovo a bude dostatečně syrový a sychravý.

Zeptal jsem se servírky na to, co jsou to pečené vepřové tyčky, protože ty ve zdejším hotelovém menu vypadaly zajímavě. "No, jak to říct,…" přemítala nahlas. "To jsou takové tyčky z pečeného vepřového." Vida! Na další hloupou otázku další pravdivá odpověď. Ještě jsem se původně chtěl zeptat na to, jak by se k tyčkám z pečeného vepřového hodila tatarská omáčka, ale netroufl jsem si, protože město bylo v polovině 15.století kýmsi napadeno a vypáleno, a já nevěděl, zda to třeba nebyli Tataři a já svým dotazem nezjitřím staré národnostní vášně. Ale nakonec jsem zjistil, že to tehdy byli Uhři, takže na těch pár dní do neděle vyřadím ze svého jídelníčku uherák. Ale v národnostních vášních už dnes na Uhry nikdo nehledí. Snad na Poláky, kterých tu žije tolik, že všechny nápisy jsou dvojjazyčné, ale o velkých vášních se asi nedá mluvit. I když - na nádraží poblíž záři pouze nápis český, protože ten polský někdo rozbil šutrem. Žádná erupce se v tomto směru sice nekoná, ale někde hluboko v jícnu zdejšího kráteru to asi ještě doutná.

Po podvečerním příjezdu jsem se stihl jen letmo zorientovat ve městě, porozhlédl jsem se po autobusovém nádraží, abych věděl, odkud ráno ku pralesu Mionší, který je mým hlavním zdejším cílem, a vystoupal jsem ke klášteru alžbětinek. Krásně opravený areál s velmi pěknou kostelní věží, na které jsou brutální hodiny nádražního typu. Ctihodné sestry se usmívají, klopí zrak ke svým cupitavým nohám, spěchají na mši a ještě cestou třídí odpad. Modrá, bílá zelená a žlutá nádoba na svinčík všeho světského druhu pomáhají tedy i při duchovní očistě.

Kousek za městem ukazuje šipka s nápisem "Paintbal areal" do příkrého kopce. Žádný areál nevidím, ale zato vidím hřbitov. Zřejmě někdo omylem vyměnil náboje. Mají to ti zdejší nebožtíci ale krásný rozhled do krajiny! Dnes tedy díky (sopečnému?) oparu není vidět skoro nic, ale zítra by se měl výhled vylepšit, protože by - slovy Josefa Hlinomaze - měli v noci "padat ševci a sem tam i nějaká ta švadlena". Měl bych proto ráno vyrazit nabitý energií, nejlépe po dobré snídani. Ptám se tedy servírky, co znamená onen "košík plný pečiva" inzerovaný na snídaňovém jídelním lístku.

"No, jak to říct,…" zamyšleně si mne nos a já už tuším, co mi na mou další hloupou otázku odpoví.

O jedení příborem

20. dubna 2010 v 20:09 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Celkem jsem svým rodičům za způsob výchovy, které se mi dostalo, vděčný. Jednu skutečnost jim ale rozhodně kladu za vinu: Nenaučili mne totiž jíst příborem. Tedy plastovým příborem!

Ne, že by se u nás jedlo na stříbře, ale vždy poctivým příborem (sice mi jako dítěti nebylo jasné, jak se v něčem takovém mohl narodit Sigmund Freud, ale toto trauma jsem nakonec vytěsnil). Příbor to byl různorodý, ale vždy zvonil kovem a dobře vedl elektrický proud. Dal se násilím ohnout a o něco šikovnějším zpětným násilím uvést zase skoro do původního stavu, dal se hodit do tašky, aniž byste si museli lámat hlavu s tím, jestli není vystaven nepatřičnému tlaku spoluzavazadel a místo příboru vás na dně kufru nečeká jen bílá plastová drť. Pokud jste chtěli někoho popichovat, na kovovou vidličku bylo vždy spolehnutí. Lžíce ponořená příliš dlouho do horké polévky sice pálila, ale nikdy se v dýmající tekutině nerozpustila. No a hlavně s tímto příborem šlo jíst. Přesněji řečeno - sousto šlo například ukrojit, bylo možné ho napíchnout a celkem bezpečně donést k ústům a předat k dalšímu zpracování. Zdá se to být jako samozřejmá věc, ale právě existenci zcela samozřejmých věcí si uvědomíte až v okamžiku, kdy o ně přijdete.

Poslední dobou je totiž stále více podniků rychlého občerstvení vybaveno pouze příbory z plastu. Tyto předměty se snaží tvářit, že jsou také příborem, mají podobný tvar a podle pokynů výrobce patrně i stejné určení. Jenom mi to s nimi nejde. Vroucí polévka má na bílý plast zřetelně devastující účinek s jedinou výjimkou: tepelný šok nijak neotupí jako břitvu ostré hrany lžíce, které sice neumějí přesvědčit horkou tekutinu, aby se udržela uvnitř vyhrazeného prostoru a nevycintala se zpátky (a jen v lepším případě do talíře), ale umějí bez problémů rozříznout koutky úst, abyste mohli vůči svému okolí snáze použít úsměv od ucha k uchu.

Plastovou vidličkou nejde napíchnout ani žužlací želé. Chci-li použít pseudovidličku aspoň jako lopatku a jídlo na ni nabrat, projeví se zvláštní soustofobie použitého materiálu a tvaru, který na sobě žádnou potravinu nesnese a shodí ji zpět na talíř. Z rychlého občerstvení se tak stává občerstvení mnohem pomalejší, než normální pomalé, což by jistě na naše zdraví v dnešní uspěchané době mělo pozitivní dopad, kdyby ovšem zároveň náš krevní tlak nedosahoval výbušných hranic a láva vzteku již nebyla sešikována těsně pod napohled stále klidným povrchem.

Nejveselejší je asi kombinace plastového příboru se stísněným prostorem letadla, zvlášť dostanete-li nějaké pěkně zakulacené pochutiny; optimální jsou ovocné bobule všech typů, kluzké těstovinové trubičky nebo malé kulaté nočky. Když nic jiného, snáze se seznámíte se svými spolucestujícími ze širokého okolí. Ostatně předpokládám, že takový plastový nůž vůbec nebyl vyvinut kvůli jídlu, ale především proto, aby s jeho pomocí nebylo možné unést letadlo (nebo aspoň ne nikým z ekonomické třídy). Proto jím není možné nikoho píchnout ani říznout. Nikoho a taky nic. Jak se s takovým plastovým příborem vypořádat s houževnatým a kompaktním kuřecím stehnem, je hlavolam na úrovni dikobraza v kleci. Po nějaké době si vždy vzpomenu na repliku Jiřiny Šejbalové z filmu Světáci: "U drůbeže se to smí!" a popadnu kuře příborem králů.

Uznávám, plastový příbor přináší i jedno pozitivum: Nemusí se mýt (což byl v raném dětství můj tajný sen), jen se sebere a vyhodí (tuhle fázi už jsem jako bezelstné dítě nedomyslel). V lepším případě se vytřídí do plastového odpadu, který se časem přetvoří v něco užitečného (ruku na srdce - nešlo by to rovnou?). Ale je možné, že ostatní lidé podobný problém nemají a v mém případě je to opravdu jen špatným vychováním, ze kterého mohu vinit rodiče, školu a kdybych byl zaměřen levicověji, než jsem, třeba i stát. Co je mi platné, že se snažím žít jako přiměřeně slušný člověk, když nedokážu jíst příborem?!

Kdybyste se dozvěděli o nějakém specializovaném kursu, dejte mi, prosím, vědět. Jsem připraven praštit se přes kapsu, jen abych se opět zařadil mezi civilizované moderní lidi mladší doby plastové.

Nedělní miniglosy č.60

18. dubna 2010 v 16:31 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Čeští nacionalisté protestují proti tomu, aby z povinné školní četby zmizela kniha o kocouru Mikešovi jen proto, že je v ní nelichotivá poznámka o nepřizpůsobivých občanech. "Bereme našeho milého českého kocourka Mikeše jako důkaz naší nezaujatosti," prohlásil jeden z představitelů undergroundové organizace Národní cívka. "Jsme schopni se ho zastat i přesto, že on sám je černý. Tím, že ho ale někteří aktivisté chtějí navíc dostat i na černou listinu, byly meze naší trpělivosti s černými věcmi překročeny." Přes toto vstřícné gesto ale bleskový průzkum mezi příznivci organizace potvrdil, že k Mikešovi velké sympatie necítí a podporují nadále spíše Nácíčka.
---------------------
Evropská unie vyzvala Island, aby na svém území rozhodně zasáhl proti anarchistické sopečné činnosti, která nadále komplikuje situaci v celé Evropě. Přestože je k potlačení geotermální vzpoury Evropa připravena vyslat na Island speciální vojenský kontingent, do kterého je Česká republika ochotna přispět tradičními pěti lahvemi minerální vody Mattoni, islandští představitelé dávají přednost dohodě. První kolo jednání mezi islandskými politiky a sopkou Eyjafjallajökull už se uskutečnilo včera večer v Reykjaviku. Výsledky jsou doposud nejasné, podle pozorovatelů však proběhlo jednání ve vřelé atmosféře, z jednací místnosti se ozývaly časté výbuchy smíchu a účastníci si čas od času odskočili na balkón zakouřit.
-----------------------
České úřady odmítly zaregistrovat výzkumnému týmu Akademie věd dosud nejkomplexnější popis řetězců nově objevených kyselin na bázi DNA s odůvodněním, že řetězců už máme v České republice dost.
-----------------------
Nízkonákladová letecká společnost Ryanair požádala výrobce letadel Boeing, aby jí dodával letouny, ve kterých by byla část toalet nahrazena dalšími sedadly. Boeing se však zatím zdráhá tento požadavek splnit. Podle názoru odborníků je taková změna zbytečně nákladná a bude postačovat dovybavení záchodové mísy standardním bezpečnostním pásem. Ryanair rovněž předpokládá vznik několika nových sedadel přímo v pilotní kabině a vytvoření speciálního prostoru s místy výhradně k stání. Předseda České soudcovské unie však tvrdí, že možnost pořádní jednotlivých stání přímo na palubě letadla s unií nikdo nekonzultoval a jemu osobně navíc v letadle nebývá dobře.
----------------------
Potomci Friedricha Nietzscheho uvedli úspěšně na evropský trh zcela novou společenskou hru Nadčlověče, nezlob se.


Žlutý mouřenín

16. dubna 2010 v 23:13 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Desdemonin Othello,
to je role na tělo,
zvlášť když podezření měl,
že je ve hře více těl.

Za hrubost a za žárlení,
zakázané uvolnění
s Shakespearovým veršem na rtu,
správně dostal žlutou kartu.

O českých názvech sportů

14. dubna 2010 v 1:03 | Petr Vápeník |  Jazykové hrádky
Dnes mne ráno při cestě do práce napadla mimořádně vtipná básnička. Nebo aspoň mně v tu chvíli připadala mimořádně vtipná. Byla založena na drobném nedorozumění, kdy si muž objedná v internetovém obchodě boxerky (míněno spodní prádlo) a místo toho jsou mu doručeny rohovnice, tedy samičky od boxerů (pozor, nemíním bojové nástroje zpevňující pěst, ale sportovce a rváče). Celkem pitomý obsah, ale vtipná forma a vzdušný rým.

Potíž tkvěla v tom, že slovní hříčka, rým i rytmus byly založeny na slově "rohovnice". Dobré, dokonce ještě použiju netradiční archaické slovo, řekl jsem si původně. Ale tehdy mne napadlo, jestli to slovo není až příliš netradiční a příliš archaické a jestli ho ještě dnes běžný středně poučený blogový čtenář vůbec zná. A nabyl jsem podezření, že nezná. Co s takovou hříčkou, co s vtipem, který nikdo nepochopí. Kdo už dnes tuší, že rohování býval svého času používaný výraz pro box. Dnes už word takové slovo podtrhává a dává tím jasně najevo, že rohování opustilo běžný lidský slovník a odstěhovalo se definitivně do budovy Ústavu pro jazyk český, kde je opečováváno v sekci podivností a zrůdiček.

Napadlo mne udělat si malou inventuru dalších počeštěných sportů - které z nich se uchytily a které ne: Kopaná? Nic moc. Z pravidel "míče kopaného" jsou dávno pravidla fotbalová, nápis první liga kopané už jsem taky dlouho neviděl. Kopaná je tedy adeptem na postupné vymírání a rohování jí ve své přihrádce kuriozit již drží místo. Košíková a odbíjená - ty jsou na tom o něco málo lépe. Například odbíjenou pražského staroměstského orloje sledují každou hodinu davy turistů, tak je populární! Ale i tady se začíná rozbíhat vnímání slov košíkář (vyrábějící košíky) a basketbalista a že je někdo odbíjenkář, to už jsem neslyšel hodně dlouho, jako by to byla nějaká hanba. Volejbal a basketbal tedy nakonec zřejmě zvítězí - nikoli K.O., ale nejspíš jen na body, jak by řekli rohovníci. Házená se naproti tomu ujala slušně a celkem se drží, snad proto, že výraz handbal je dosti nezvukomalebný (ale mezi námi - o co je fotbal lepší?).

Zajímavý je nohejbal, což je původem vlastně český sport s mile odlehčeným ironickým názvem kombinujícím český "nožní" základ a anglickou koncovku. Naopak by měl být problém přeložit nohejbal jako slovní hříčku do cizího jazyka. Kdysi ještě ve škole mé tehdejší platonické lásce vyhrožoval ukrutný ruštinář dvojkou ze zkoušení, protože neuměla přeložit jedno slovíčko, protože to JEMU BY SE STÁT NEMOHLO! Zeptal jsem se ho tedy, jak se řekne rusky nohejbal, on se zapýřil, mé vysněnce dal jedničku a celý večer pak žhavil telefony svých známých v Rusku, až nakonec cosi zjistil, aby mohl smýt ze své sebevědomé tváře domnělou hanbu. Mně ovšem slovíčko samé vůbec nezajímalo, bohatě mi stačilo, že jsem se mohl cítit chviličku jako velký hrdina a zachránce, který bojuje za práva vdov, sirotků a krasavic z vedlejší lavice.

Novější sporty jako třeba florbal nebo korfbal už se s nějakými obrozeneckými ekvivalenty nenamáhají. A to nemluvím o různých snowboardcrossech a shorttrecích. K čemu by jim bylo české pojmenování, když ani neumíme do češtiny přeložit snowboard (pominu pěkně počeštěné slovo snoubort, které už jsem na svých toulkách internetem taky spatřil).

Curlingu se metaná říkalo ještě celkem nedávno, ale postupem času cizácké pojmenování expandovalo a český ekvivalent se na tomto hřišti krčí až při kraji a hrozí mu, že přepadne do autu (tedy česky do zámezí, které je samo na tom podobně nepěkně).

Věru neradostně to vypadá s budoucností našich pěkných českých výrazů. Nebude jistě dlouho trvat a komůrka Ústavu pro jazyk český, té rezervace a zoologické zahrady pro druhy ve volné přírodě již vyhynulé, bude nabita k prasknutí. Tipuji, že kromě házené by mohlo vydržet plavání a možná
- sice ukrutně složitá, ale omamnými dálkami vonící - lukostřelba. Očista a vzkříšení (možná lépe resuscitace) našeho jazyka zahájené kdysi Josefem Jungmannem tak dostoupí svého vrcholu.

Mimochodem, nepamatujete si někdo, jak byla ta mimořádně vtipná básnička, co mne napadla v samotném úvodu? Teď, když už se na vaši znalost rohovnic mohu spolehnout, mohl bych ji tu konečně publikovat. Nepamatujete? Škoda, já už taky ne.

Mám pocit, jako by se mi rohování - ta zrůdička rochnící si ve svém zaprášeném archívním pelechu - neslyšně posmívalo.

-----------------------------

P.S.: Nemáte náhodou někdo nápad, jak pěkně obrozenecky počeštit slovo GOLF? To by mohlo být pěkné rozsochaté a košaté slovo. Mně by se osobně docela líbilo slovo JAMKOVANÁ, ale milovníci džemu mi tvrdí, že to slovo není dostatečně české.

Nedělní miniglosy č.59

11. dubna 2010 v 11:16 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Kromě podpisu další z mnoha převratných historických smluv o jaderném odzbrojení, využili Barack Obama i Dmitrij Medveděv svůj krátký pobyt v Praze k jednání o dalších významných otázkách dnešní globální politiky. Ruský prezident se například živě zajímal o to, jak se hodlá česká vláda zasadit o zvýšení počtu medvědů v českých lesích, zatímco jeho americký protějšek přijal k soukromému rozhovoru předsedu českého svazu baráčníků.
---------------------
Nově jmenovaný šéf odborů vyhlásil novou strategii boje za práva zaměstnanců: "Domnívám se, že nejlépe můžeme obhajovat svá práva tehdy, když se v zemi rovnou chopíme vlády. Stejně - jak je vidět v posledním roce - si pořádně vládnout nikdo netroufá a navíc od vlády odborníků k vládě odborářů už, myslím, není tak daleko." Proti záměrům odborářů se chystají v ulicích hlavního města svorně demonstrovat politici ze všech stran a je dokonce možné, že poprvé v historii sněmovny vyhlásí regulérní stávku. I občanští demokraté připouštějí, že na dobu stávky jsou ochotni přerušit své obstrukce, kterými dosud paralyzovaly jednání poslanců, aby stávka mohla proběhnout důstojně a nerušeně.
-----------------------
Po složitém vyšetřování se konečně podařilo vysvětlit, proč šly při opravě Karlova mostu do drtiček i staré původní kameny. Je to tím, že odpovědný pracovník, který kameny třídil, se omylem domníval, že čím je vyšší století, ze kterého kameny pocházejí, tím jsou starší. S pietou tedy zachoval a nákladně zrestauroval všechny kameny z opravy na přelomu 60. a 70.let 20.století, zatímco původní kameny ze 14.století poslal do šmelcu. Pracovník je připraven se za své jednání Karlovi čtvrtému osobně omluvit, nicméně odvolává se na fakt, že mu tato látka na totalitní základní škole nebyla jasně vysvětlena ani v dějepise ani v matematice. Proto se domnívá, že by příslušnou pokutu a náhradu škody mělo platit Ministerstvo školství anebo ten, kdo si tak nelogické počítání vymyslel.
----------------------
Tento týden byla slavnostně zahájena výstavba nového plynovodu, který povede pod hladinou moře z Ruska přímo do Německa. Předpokládá se, že plynovodem protečou milióny kubíků plynu a až dojde v Rusku plyn, mělo by potrubí do Německa přivádět chladné sibiřské větry. Proti tomu však protestují stávající tranzitní země, které se bojí, že nebudou-li ochlazovány sibiřským vzduchem, zůstanou zcela závislé na ochlazování západním oceánským prouděním, což významně změní rovnováhu sil v Evropě.
-----------------------
Těsně po počítačovém tabletu iPad, který se na americkém trhu objevil minulý víkend, se po dlouhých letech vrátil na tenisové dvorce slavný iVan Lendl. Zatímco iPad je vybaven dotykovým displejem, firma Apple důrazně nedoporučuje jakkoli se dotýkat iVana, zvláště ne z jeho forhendové strany.

O nebeské spravedlnosti

7. dubna 2010 v 21:39 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Pokud se jakýkoli nešťastník nebo lump domnívají, že se stali obětí justiční zvůle, což se díky přirozenosti lidské občas děje, mohou se odvolat k vyšší instanci. A vyšších instancí je celkem dostatek na to, aby odvolanec mohl nabýt dojmu, že lidské spravedlnosti bylo učiněno zadost (což ovšem - pokud není konečné rozhodnutí podle jeho gusta - stejně nenabude). Tak nějak automaticky předpokládáme, že slovo spravedlnost zní z různých úst různě, a nikdy tedy nemůže být na škodu požádat o dobrozdání více úst. Selžou-li různé vysoké, vyšší i nejvyšší soudní dvory, v záloze je ještě soud ústavní (jaký ústav je tímto soudem reprezentován, jsem zatím nezjistil) a několik evropských instancí, kdyby vzniklo podezření, že našinec to s jiným našincem nemyslí dost dobře. Možná ještě v budoucnu založíme soudy celosvětové a třeba i galaktické, v domnění, že čím více (vysokých) instancí, tím větší (a vyšší) spravedlnost.

Škoda, že výška všech těch ctihodných soudních budov nesahá až do nebe, aby se stala konkurencí spravedlnosti nebeské, protože se domnívám, že v dosud opomíjeném odvětví nebeské spravedlnosti by trocha čerstvého vzduchu, volného trhu a investigativní žurnalistiky nemohla uškodit. Nezdá se vám občas taky jako mně, že té svévole nebeské spravedlnosti je příliš? Je to divné, týká se to každého z lidí, a přitom žádná z politických stran a hnutí, ani jeden z charismatických politických předáků, kteří jinak dokážou naslibovat změnu směru času a přebytkový rozpočet pro Řecko - prostě nikdo si netroufá dát podobný bod do svého volebního programu. "Zastavme zvůli nebeské spravedlnosti!" jak by se to krásně vyjímalo na billboardu s pěkně urostlými Dánkami v pozadí!

No řekněte sami, nemáte někdy pocit, že se nebeská spravedlnost pěkně sekla a nějaký rozumně konstruovaný opravný prostředek by jí neškodil? Věřte tomu nebo ne - i v naší demokratické společnosti může přijít někdo, koho nejenže nikdo nezvolil v rovných a tajných volbách, ale kdo se dokonce skrývá v anonymitě podivného spletence neprůhledných společností a organizací, aby nemohl být poznán, a přitom si kdykoli ukáže na kohokoli, koho uzná za vhodné a vydá nezvratný rozsudek samosoudce, že dotyčný má jít z kola ven. V horším případě zcela ven, v lepším případě (u vybraných náboženství) snad do nějakého jiného kola. A zkuste se proti tomu odvolat v rámci našeho ústavu nebo k evropskému dvoru. Jen se zasmějí různými jazyky a pomyslí si o vás, že jste provokatér. Nebeská spravedlnost je totiž odjakživa nezpochybnitelná, to prý ví každé malé dítě.

Ale není to jen naše utkvělá představa? Nějaký nesmyslně zakonzervovaný zvyk, asi jako když se drážní zaměstnanci v rámci zvyku domáhají navěky svých domnělých deputátních práv? Nejde jen o ten první krok a první podnět k přezkoumání pochybného rozhodnutí podivné instituce, která se skrývá v příšeří nebeské byrokracie? Třeba jde jen o to najít precedens a že by se jich asi našlo! Tak tedy do toho, zvedám ze zaprášeného chodníku pohozenou rukavici a protestuji, protestuji proti tomu, že na některé fajn lidi si podivný nevolený samosoudce ukáže dřív než by se slušelo. Jako by mu nestačilo, že nakonec stejně všechny zápasy vyhraje, snaží se občas vyhrát příliš rychle. Kdyby to šlo, dal bych mu za takové nesportovní chování žlutou kartu.

Ale co když je to všechno trochu jinak. Co když se jen z pohledu naší pýchy zdá vyšší spravedlnost nespravedlnou? Co když právě to naše intuitivní pojetí spravedlnosti je zcela mimo mísu a skutečná spravedlnost spočívá v něčem úplně jiném, co nám zůstává skryto za neprůhledným paravánem obyčejného třírozměrného prostoru. Když se budete koukat na atom radioaktivního uranu, nebudete vůbec tušit, kdy se mu uráčí rozpadnout. Až když se můžete dívat hezky svrchu a máte takových atomů pod sebou dostatečné množství, teprve tehdy v tom podivném mumraji dokážete odhalit jeho zákonitosti. Kdybychom měli takový nadhled i v mumraji lidského života, pochopili bychom asi mnohem víc, než chápeme teď a neměli bychom třeba chuť rozdávat v bezzubá gesta žlutých karet proměněnou trpkost.

Co naplat, žádná oficiální instance, ke které bych mohl směřovat svůj protest proti předčasným koncům (a opožděným začátkům), není k dispozici. Zašel jsem tedy se svou stížností aspoň na tradiční lampárnu, i když vím, že takové podání bohužel nemá odkladný účinek. Lampárník papír zachmuřeně prohlédl a sykl: "No, tak to tu nechte, když myslíte. Ale nic neslibuju!"

Kam jsme to dopracovali, když si na nebeské autority netroufají ani druhdy udatní lampárníci?!

O pomlázce od Žluté řeky

5. dubna 2010 v 22:02 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
V naší české Říši velkého předstírání, kde vrchní hospodáři předstírají, že umějí hospodařit a poddaní předstírají, že jsou s tím nespokojeni, kde lékaři předstírají, že uzdravují, ale přitom pouze uchovávají své pacienty ve stavu trvale udržitelné nemoci, a kde všichni společně předstírají, že vědí, ačkoli se pouze (v lepším případě) domnívají, v té malé říši, nad kterou slunce nudou a smíchy nezapadá, se objevilo před velikonočními svátky čínské proutí předstírající pomlázky. Určitě přímo na břehu Žluté řeky, tedy Chuang Che, cheche, sbírají čínští postátnění vodníci proutí z dýchavičných stromků, jejichž kořeny zaplavila voda nádrží gigantických hydroelektráren. Pak proutky suší, aby z nich vymizela pokud možno veškerá životní síla a pružnost, protože pružnost je čínský výrobní artikl a konkurenční výhoda, tak proč by měli pružností zásobovat tak umdlévající a nepružný kontinent, jakým je napolo sjednocená Evropa 21.století.

Pak spletou z proschlých a lámajících se větviček cosi, co se podobá našim pomlázkám, naloží tím po okraj své obchodní lodě a po pár měsících cestování společně s vkusnými pomlázkami z čistého bioplastu se výsledný produkt, který předstírá, že je typickou českou pomlázkou s visačkou Made in China a s informací, že se dá žehlit na jedničku, ocitne v našich supermarketech. Co má společného s českými Velikonocemi, je mi záhadou. Nicméně - slovy mluvčích našich řetězců - zákazníci si takové čínské pom-lac-ki přejí, protože jsou levné (aby ne) a vypadají pestře. Co na tom, že je to šunt, hlavně když je to laciné, vypadá to a není s tím žádná práce. Přeloženo do češtiny: Šetřivost (aby bylo i na jiné podobné nesmysly), preferování formy před obsahem a lenost - to jsou tedy převládající průvodní znaky letošních Velikonoc ze supermarketu.

Přemýšlím, jaké vlastnosti asi šlehnutím takovou pomlázkou přejdou na zdejší ženy a dívky. Zdraví? Těžko. Spíš riskujete žlutou zimnici. Svěžest? Pokud to tak funguje, žena vyšupaná takovou pomlázkou musí dostat ještě u pondělního oběda akutní záchvat jarní únavy. O pružnosti jsme už mluvili, tu si ponechávají čínští podnikatelé pro sebe a výsledkem je třeba paradoxní fakt, že Čína je asi největším výrobcem tibetských vlajek na světě. Spíš bych u takové dívky předpokládal, že od pomlázky zdědí faleš (dobré pro ty, kteří se chtějí živit hazardními karetními hrami), bude štiplavá na dotyk (prostě úplná Spicy girl) a - byť krásně opentlená - bude uvnitř vyprahlá a suchá jako troud. Být koledníkem, dobře bych zvažoval, než bych použil svůj vytříbený obouručný bekhend.

Dodnes se v některých místech dodržuje tradice, že pomlázka se po použití zasadí do země a zalévá, aby z ní vyrostl strom. Někdy se to podaří a vznikne vzrostlý pomlázkovník. To se ovšem stává jen u čerstvě a ručně spletených pomlázek, u čínských to - kdovíproč - k výsledku nevede.

Tedy aspoň doufám! Víte přece, jak to u nás dopadlo s bolševníkem.

Nedělní miniglosy č.58

4. dubna 2010 v 14:16 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Pokutu za hrubé nedostatky při opravě Karlova mostu, na které poukázalo Hnutí za práva slepic, dostal pražský magistrát. Podle našeho zjištění byl hlavním důvodem fakt, že vejce použitá do malty podle středověké legendy, nepocházela z volného biochovu jako v době výstavby mostu, ale od nosnic žijících v klecích, což samozřejmě zásadně mění kvalitu vajec, kvalitu malty, a tím i celkovou odolnost mostu proti opotřebení. Pražský primátor přiznal pochybení a řekl, že se zasadí o to, aby všechny slepice, které byly umístěné v kleci bez rozhodnutí soudu, byly propuštěny na svobodu, což přivítali především členové Hnutí za práva tchořů a lasiček.
---------------------
První představy o tom, jak si představuje praktické změny fungování vlády po nepochybně vítězných květnových volbách, zveřejnilo na tiskové konferenci vedení sociální demokracie. Pro všechny pořádkumilovné daňové poplatníky a pro výrobce počišťovací techniky může být například zajímavá informace, že sociální demokracie připravuje ve všech ministerských budovách a zejména na Ministerstvu financí instalovat zcela nový systém centrálního vysávání.
-----------------------
Bývalý premiér Mirek Topolánek prohrál soud o název své první divadelní hry, kterou napsal během posledního roku. "Myslel jsem si, že když jsem během tak krátké doby odešel z postu šéfa Evropské unie, z postu premiéra, z místa v Poslanecké sněmovně, z čela volební kampaně ODS, pravděpodobně i z pozice předsedy strany a dokonce i z manželství, měl bych mít morální právo využít pro svůj premiérový opus logický název Odcházení," řekl nám novopečený dramatik a myslitel. "Bohužel, ukázalo se, že tento název již je obsazený jiným dramatikem, který má paradoxně s odcházením mnohem menší zkušenosti než já. Protože se domnívám, že soud v tomto případě neprávem pohrdl právem, rozhodl jsem se odejít i z České republiky." Do které země chce bývalý premiér odejít, zatím není známo, proslýchá se však, že název Odcházení zatím není oficiálně registrován např. v Toskánsku.
----------------------
Velká velikonoční akce dopravní policie zaměřená na užívání alkoholu v silničním provozu přinesla překvapivě pozitivní výsledky: Oproti loňsku se např. razantně snížilo procento dopravních policistů, kteří před kontrolou řidičů požili alkohol. Někteří experti ale poukazují na to, že dopravní policie do celkového počtu policistů počítá i neživé modely, jejichž počet ve výbavě policie se oproti loňsku výrazně zvýšil.
-----------------------
Podle dohody, které bylo dosaženo ve Francii mezi státními orgány a zástupci muslimských komunit, se budou od příštího roku slavit Velikonoce nikoli na první jarní úplněk, ale při prvním jarním půlměsíci. "Měli bychom si uvědomit, že při nesprávně zvolené vyjednávací taktice jsme také mohli skončit v novu, což by z Velikonoc mohlo učinit dost neprůhledné svátky," řekl nám vedoucí týmu státních vyjednavačů. "Proto považuji půlměsíc za dobrý oboustranně přijatelný kompromis."

O aprílovém vyvádění

2. dubna 2010 v 22:34 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Na 1.duben se většinou těším. Ne, že bych patřil k takovým smíškům, kteří se každého z lidí kolem sebe pokoušejí vyvést aprílem, to období mám za sebou tak dávno, že už si nejsem jistý, jestli to byla skutečnost nebo taky jen nějaký apríl. Ale každého 1.dubna prožiju v naději, že to, co se děje kolem mne, může být jen výsledek snahy vyvést aprílem mne.

Kupříkladu kolega z práce soustrastně prohodí: "Dnes vypadáš nějak unaveně." Kterýkoli jiný den v roce bych se nad sebou musel pozastavit a říct si, že bych se sebou měl něco udělat, když na ostatní působím unaveně. Ale 1.dubna takovou poznámku házím za hlavu: Jde přece jen o žert, o snahu mne vyvést aprílem. Určitě navenek srším energií a čím víc srším, tím lépe vynikne kontrast mezi tím, co kolega říká, a jiskřivou skutečností.

Nebo si někdo povzdechne: "Dneska to nějak nestojí za nic!" Normálně bych takového člověka politoval, případně se k jeho obecné stížnosti na svět a jeho management přidal, ale 1.dubna se jen nahlas zasměju, vrazím stěžovateli přátelskou herdu do zad a řeknu "Dobrý vtip, jen tak dál, vlakový hrdino!"

Nebo jen někdo projde kolem a řekne směrem ke mně: "Dobrý den." A já řvu smíchy, protože to přece každý vidí, že den moc dobrý není, fouká studený vichr, padají kočky a psi, a lidi se na sebe mračí a ve spěchu do sebe strkají, aby se ještě rychleji a intenzivněji stihli připravit na velikonoční svátky. Za normálních okolností by se takové konstatování dalo brát jako nepěkná lež, ale v daných souvislostech je to prostě báječný fór. Ještěže ten apríl máme a taky kolem sebe tolik vtipných lidí, kteří nás jím umějí vyvést!

Pak si jdu koupit noviny. Jo, panečku, novináři - to jsou teprve kabrňáci a skvělí vyvaděči! Píšou každý den o tolika strašných věcech, že kdyby jen polovina z nich měla být jen z poloviny pravda, člověk by musel žít v permanentním strachu ze všeho a ze všech kolem sebe i v sobě. Ale je apríl a já čtu dnes noviny od začátku do konce s velikou chutí, protože je neuvěřitelné, co všechno si ti redaktoři dokážou vymyslet za zprávy - určitě jen proto, aby mne a vůbec všechny své dosud nevyvedené čtenáře úspěšně vyvedli aprílem. Totéž v rádiu i v televizi, o internetu ani nemluvím.

Dubnové ulice jsou vyzdobeny obrazy nejlepších mistrů aprílových žertů - zdejších politiků. Je vůbec pozoruhodné, kolik jsou politické strany ochotny vynaložit úsilí a peněz, aby pro obyčejný, věčně zachmuřený lid připravily opravdu dobrý aprílový žert, a jak jsou v tom - na rozdíl od všech závažnějších sdělení - úspěšné. Když vidím, jak všudypřítomné dvourozměrné alter ego Jiřího Paroubka slibuje všechno všem a navíc ještě zatočit se státním dluhem, neumím si představit, kdo by mohl tento absolutní rekord v aprílovém sportu překonat.

Známý hlas mi do telefonu říká špatnou zprávu, úřednice, prodavač i řidič autobusu si na mně vylijí svoji týdny hromaděnou žluč, horoskop mi naznačí všechny ty hrůzy, které mne čekají v následujících dnech. Ale dnešní špatné zprávy se nepočítají, protože je přece apríl a všechno ošklivé a bezcenné kamení se dnes proměňuje v roztomile veselé drahokamy a perly. Ano, připouštím, kdyby mi dnes někdo chtěl zákeřně namluvit, že mne má rád nebo že mi ze srdce přeje všechno nejlepší, to bych nejspíš posmutněl; takhle vyváděný jsem o aprílu nerad a možná bych se i vztekal a vyváděl. Ale naštěstí nic takového nepřichází, já se tak mohu radovat z každé aprílové drobnosti a navíc ještě o tom všem můžu napsat článek.

Jenže - publikační nástroj v mém blogu mi jako poslední dobou už tolikrát říká: Nic takového, holoubku, dnes, 1.dubna, nic publikovat nebudeš. A postará se o to, aby se mi ani jedinkrát z padesáti pokusů nepodařilo přihlásit. Normálně by mne možná taková věc rozčílila. Ale na apríla? To se mohu maximálně cítit trochu vyvedeně, ale ve skutečnosti jsem potěšen, že někomu stojím za úsilí věnovat mi speciální aprílový šprým. A třeba si něco z toho aprílového potěšení a povznesených dojmů přenesu i do ostatních dnů a já budu mít - stejně jako 1.dubna - už vždycky pocit, že špatné zprávy jsou špatné jen naoko a na povrchu, a když proniknete dovnitř, narazíte na pevný a pozitivní aprílový základ.

Zdá se vám to jako příliš optimistický závěr? Tak nezapomeňte, že jde o článek psaný na apríla, přestaňte se konečně bránit a nechte se taky aspoň jednou pořádně vyvést.

Na Lefkadě

1. dubna 2010 v 0:29 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Kde skřeky cikád třesou obzorem,
kde harfy bohů oplodňují zem,
kde vodoměrky běží moři vstříc,
kde ušlápnuté nic
se nekonečnem stává
a stará slupka kůže
v cárech opadává,
kde slovo dělá pořád ještě muže.

Kde slaný vítr dýchá sterou vůní,
a vlny hučí, šumí, bouří, duní,
kde ticho láká harmonií tónů
a barvy nebe stojí za poklonu,
kde netopýří plachty na obzoru
snad pohnou k tanci i majestátní horu.

Kde slunce na lože uléhá v plné síle
a tmavé skály zrána promění se v bílé.