Mikael Niemi - Popmusic z Vittuly

29. dubna 2010 v 0:01 | Petr Vápeník |  Knihy
Máte tušení, kde leží Tornedalen? Já tedy takové tušení neměl do okamžiku, kdy jsem se začetl do půjčené (díky, Melindo) knížky švédského spisovatele Mikaela Niemiho Popmusic z Vittuly. Pak jsem se dozvěděl nejen, kde leží Tornedalen a Pajala (na severu Švédska při švédsko-finské hranici), ale především to, jak se v tomto podivuhodném odloučeném a drsně severském světě žilo někdy na přelomu 60. a 70.let, tedy v době, kdy autor i jeho alter ego Matti - hlavní hrdina a vypravěč celé mozaiky příběhů - dospěli do puberty. Kniha je vyprávěním o zvláštním starém světě na pomezí severských kultur, náboženství a jazyků, světě s danými pravidly a tradičními hodnotami, do kterého postupně vtrhávají nové "globální" vlivy, očima chlapce nasávajícího všechno kolem sebe a vytvářejícího si ze všech nesourodých ingrediencí vlastní "výživný" kokteil. Příběh zdejšího zvláštního prostoru a zvláštních lidí se proplétá se vzpomínkami ryze individuálními - na syrové i fantaskní zážitky, klukovské bitvy, první zážitky s alkoholem, muzikou i dívkami. Matti i jeho nemluvný kamarád Niila vstupují do bizarních příběhů zdejší přírody a zejména místních rázovitých obyvatel. Tragika se mísí s komičnem (např. vypořádávání babiččiny poslední vůle) a vše je většinou prodchnuto zvláštním patriotickým furiantstvím starousedlíků, pochopitelně v této oblasti dostatečně zkrápěným všudypřítomnou samohonkou. A popis opileckých večerů je opravdu věrný.

Táta s dědou seděli bledí u stolu a koktali cosi o tom, že staříci na kanapi umřeli. Šel jsem tam a všem třem jsem změřil tep. Holé lebky jim padaly na různé strany, kůži měli voskově žlutou. "Jo, je po nich, potvrdil jsem."
Děda začal svolávat hromy a blesky na všecky oplétačky, které kvůli tomu bude mít s úřady, a potom se po způsobu starých lidí rozbrečel a potahoval se za nos, až mu z něj kapalo do skleničky. Táta cosi slavnostně blábolil o finské hrdinné smrti, přičemž jako její nejzářnější příklady jmenoval sebevraždu, válku, infarkt v sauně a otravu alkoholem. A dnes se tedy tito tři milovaní a respektovaní příbuzní rozhodli společně, bok po boku, projít branou slávy…
Vtom ten hubený uprostřed otevřel oči a řekl si o panáka. Táta zmlkl uprostřed věty a jenom němě zíral. Děda staříkovi podal skleničku se sopely a díval se, jak ji roztřeseně vyprazdňuje. Smál jsem se tomu, jak se tváří, div že jsem nespadl ze židle, a poznamenal jsem, že to je tedy opravdivý mejdan, když už i mrtví začali chlastat.

Občas příběhy odlétnou z těžké skutečnosti kamsi do krajin čiré nebo částečné fantazie a promění se zčistajasna nejen děj, ale i jazyk se stane najednou poetičtějším.
Nic nás nepoutá. Kloužeme. Čím dál rychleji svištíme do noci. Šelestící sníh. Do tváří nás štípe mráz. Dva kluci, ze kterých stoupá pára, dva čerstvě uvařené knedlíky hozené do mrazáku. Jedeme stále rychleji a divočeji. Bok po boku a s otevřenou pusou, teplým otvorem, který do sebe vsává zimu. Terén je dokonale udupaný, naprosto dokonale! Pružící kolena, chodidla zapřená v pevně zašněrovaných botách. Svist, který vniká pod kůži, rychlost blížící se nemožnému, třpytivý sníh, vytí větru, sněhové víry.
A pak se to stane. Po zamrzlé řece se až k Peräjävaaře převalí příšerný rachot a vzduch se roztříští jako zrcadlo. Prorazíme zvukovou bariéru. Nebe ztvrdne a zkřehne jako štěrk a my, oba současně, se řítíme dolů. Padáme bok po boku do zvířených sněhových mračen, s roztaženýma rukama se řítíme jako vystřelené míče a naše hole míří vzhůru, do vesmíru, každá ke své zářivé hvězdě.

Starší generace se snaží v pravý čas předat potomkům jako dědictví své znalosti, zkušenosti a pohled na svět. Daří se to stále obtížněji, protože starodávný svět je bořen novými nájezdníky, včetně popmusic. Kluci dávají dohromady svéráznou rockovou kapelu, ale v souladu s tradičním pohledem předků se nejvíc bojí, zda tato činnost náhodou není "knapsu", což je něco jako "babské" nebo "nemužné", protože to by znamenalo ve zdejší komunitě jen všeobecné opovržení. Ale některé rady otců synům, jejich varování před záludnostmi a riziky světa, myslím, stojí za zaznamenání, zvlášť máte-li osobní náklonnost ke čtení knih:
To nejnebezpečnější, to, před čím mne především chce varovat, protože to uvrhlo celé zástupy mladých nebožáků do mlh šílenství, je ovšem četba knih. Tento zlozvyk se v nejmladší generaci velmi rozmohl, a on je nevýslovně šťastný, že u mne se žádné takové sklony neprojevily. Psychiatrické léčebny jsou přeplněné lidmi, kteří příliš četli. Kdysi byli jako ty a já, silní, nebojácní, spokojení a vyrovnaní. Potom ale začali číst. Často to způsobila náhoda. Nachlazení a pár dní v posteli. Hezká obálka knihy, která probudila zvědavost. A najednou je zlozvyk tady. První kniha vede k další. A k další a k další, jsou to články řetězu vedoucího přímo do věčné noci duševní choroby. Člověk už nemůže přestat, je to horší než droga.
Snad by ještě bylo možné s krajní opatrností používat knihy, ze kterých se člověk něco naučí, jako encyklopedie nebo opravárenské příručky. Nejnebezpečnější je ale krásná literatura, ta vede k hloubavosti a podporuje ji. Takové návykové a nebezpečné výrobky by se krucifix měly prodávat jenom ve státech kontrolovaných obchodech - na legitimaci, na příděl a jen lidem ve zralém věku.

Nejste-li příliš prudérní (jazyk není nijak uměle přikrašlován), máte-li dobrý žaludek (opilecké scény jsou dost věrohodné a třeba kapitola věnovaná letní brigádě v oboru zabíjení myší je v některých místech opravdu "výživná") a chcete-li ještě před tím, než v zájmu svého duševního zdraví se čtením definitivně skoncujete nebo aspoň přesedláte na opravárenské příručky, přečíst něco dobrého a přitom navíc i úspěšného, Popmusic z Vittuly, poněkud bizarní kaleidoskop ze světa, který je Středoevropanovi hodně vzdálený, ale přitom ne nepochopitelný, by rozhodně nebyla špatná volba.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lytchi Lytchi | Web | 29. dubna 2010 v 10:39 | Reagovat

Tuhle jsem měla v ruce "Knihkupce, který se přestal koupat" / za soutěžní družstvo Schweden/ (od pana Piratena (fakt!), ale zatím se mi nějak neujala. Nicméně toto vypadá docela slušně (zvláštní lidi, infarkty v sauně, opilecké scény:) a do toho to Švédsko.

Náhodou zlozvyky nejsou od věci a čtení příruček nenávidím!

(Problémem by možná bylo, že v poslední době si půjčím nějakou humornou knihu, jen mně jaksi to komično nenašlo:/

Nicméně: za tip díky!

2 Janah Janah | Web | 29. dubna 2010 v 13:47 | Reagovat

Opilecké scény jsou základem severské literatury už po mnoho desetiletí, takže je vypilovali až k dokonalosti. :-)

Jinak jsem zjistila, že jsem patrně zralá na blázinec, takže vážně uvažuji o koupi téhle knihy, poněvadž už je to jedno a severskou literatura mám ráda.:)

3 Čerf Čerf | 29. dubna 2010 v 22:33 | Reagovat

[1]: No jo, někdy se i dobrá knížka s dobrým čtenářem prostě minou. Natož dobrá příručka :-)

[2]: Taky jsem se zařadil mezi notoriky, kterým už asi není pomoci, tak literární dietu zatím nechystám.

4 Melinda Melinda | 3. května 2010 v 21:38 | Reagovat

A já si jí přečtu zase někdy znovu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama