Květen 2010

Nedělní miniglosy č.66

30. května 2010 v 19:55 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Stoletý pan Jiřička z Nového Bydžova se ve volební místnosti dožadoval vydání volebního lístku Agrární strany, kterou byl zvyklý volit ve 30.letech. I když stařík trval na svém jako Beran, nebyl úspěšný. Nakonec se překvapivě rozhodl místo pro podobným zaměřením se nabízející Stranu venkova hlasovat pro Cibulkův Pravý blok, protože podle mínění zkušeného voliče se v tak dlouhém názvu strany, jak byl napsán ve volebních lístcích, jistě musí najít i dost z agrárního programu.
-----------------------
Dnes byly slavnostně vyhlášeny ceny Filmové akademie za herecké výkony v předvolební kampani: Za výkon v remaku filmu Pěsti ve tmě získal ocenění sociální demokrat Bohuslav Sobotka. Mezi ženami vyhrála jako tradičně zcela suverénně Jana Bobošíková. Bývalý šéf lidovců Cyril Svoboda a celá Strana zelených pak získali ocenění za herecký výkon ve zcela vedlejší roli. Původně výrazně favorizovaný Jiří Paroubek se tentokrát musel spokojit s cenou za nerealizovaný scénář.
-----------------------
Meteorologové připouštějí, že letošní nebývale vlhké jarní počasí má pravděpodobně na svědomí erupce sopky Eyjafjallajökull. Podle manažera volební kampaně ČSSD Jaroslava Tvrdíka však mohl popel z výbuchu negativně ovlivnit i volební výsledek českých sociálních demokratů. "Díky mraku islandského popela nabyli voliči neodůvodněného dojmu, že naše současná politika je málo průhledná a při jejím sledování pálí oči," smutně tvrdí Tvrdík.
-----------------------
Lídr strany TOP09 Karel Schwarzenberg sice dotáhl svou stranu k velkému úspěchu ve volbách, stále se však zdá, že je mu lépe mezi politiky z ODS než mezi svými. "Nevíme, co si o tom máme myslet," svěřil se nám se svými pochybnostmi jeden z představitelů TOP09. "Předseda nám sice stále tvrdí, že jeho srdce bije pro topku, ale nám se čím dál víc zdá, že má úplně modrou krev."
---------------------
O víkendu proběhlo napínavé mistrovství v zápase volným stylem bez rozdílu vah. Přestože se tentokrát překvapivě neprosadili hlavní favoriti Tyrannosaurus a Triceratops, dinosauři podle očekávání obsadili všechna bodovaná místa. Naopak savci, kteří byli výstředními experty považováni za černého bambiraptora turnaje, skončili hluboko v poli poražených, takže jim nezbývá než i nadále tvrdě pracovat a toužebně vyhlížet konec druhohor.

O obyčejných a neobyčejných lidech

29. května 2010 v 23:48 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
"Tyto volby prohráli obyčejní lidé," prohlásil šéf sociální demokracie, který volby sice vyhrál, ale protože vítězství se mu nezdálo kýženě drtivé, střelhbitě rezignoval. Vůbec je to s těmi výhrami a prohrami docela potíž: Představme si, že by třeba ve finále hokejového mistrovství světa Češi slavně zvítězili nad Rusy, ale po závěrečné siréně by začali bouřlivě slavit ruští hokejisté na rozdíl od našich, kteří by jen smutně postávali v koutě, a hned při odchodu z ledu by rezignoval roztrpčený Jaromír Jágr. Nebo že by Barbora Špotáková posledním hodem přehodila oštěpem všechny své soupeřky a hned po změření vítězného pokusu by začala nadávat a propukla by v upřímně naštvaný pláč. Anebo že by nějaká hollywoodská star hned poté, co je vyhlášeno, že byla oceněna Oscarem pro tento rok, na protest znechuceně opustila sál. Inu politika je disciplína zvláštní, a ne vždy v ní platí matematické poučky a selský rozum.

Vyjádření o obyčejných lidech mne i osobně potěšilo: Mohu se totiž teď cítit jako neobyčejný člověk, protože mám z nečekaných výsledků opatrnou radost a nezdá se mi, že bych dnes něco prohrál. Navíc jsem zjistil, že jsem obklopený spoustou dalších neobyčejných lidí, kteří se také nechovají poraženě. Ale je docela dobře možné, že obyčejní lidé na volby jen zapomněli, obyčejným autíčkem si odjeli užít pěkného počasí na své obyčejné chaloupky a chatičky, a o tom, že prohráli volby, třeba ještě ani nevědí.

Čekám teď, že suita vítězných a přesto prohrávajících obyčejných lidí z předsednictva sociální demokracie, kteří dlouho a vytrvale dělali příteli předsedovi jednotně přikyvující stafáž, v příštích dnech projde zásadním přerodem: Ukáže se minimálně, že všichni už dávno dobře věděli, že přece cestou arogantní konfrontace, přezíravého papalášství a populistických báchorek dál jít nejde. Všichni to jistě s odvahou sobě vlastní nesčíslněkrát pošeptali do vrby a někteří si možná svůj potichounku šeptaný vzkaz nahráli na citlivém nahrávacím přístroji, aby měli důkaz, že oni byli dávno (a vlastně tak nějak vždycky) rezolutně PROTI konfrontační politice, kterou s citlivostí buldozeru Metrostavu razil odstupující předseda!

Jak už víme, tyhle volby prý prohráli obyčejní lidé. Tito obyčejní lidé jistě volili právě sociální demokracii a ta získala jen 22% hlasů, takže kdybych použil typicky paroubkovskou kreativní metodu ve výkladu podobných čísel, mohl bych např. usoudit, že v této zemi žije 78% neobyčejných lidí, což - i když by to dramaticky odporovalo statistickým pravidlům - by mne neobyčejně těšilo, protože obyčejně mám všechny neobyčejné věci neobyčejně rád.

Tak se ještě pokusím užít si neděli pod vlivem takového neobyčejného výsledku. Uvidíme, co se stane, až nám zase nastanou obyčejné dny.

O nespravedlivé rovnosti

25. května 2010 v 22:53 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
V průběhu letošní volební kampaně jsem se dozvěděl mnohé, kupříkladu i to, že pojetí spravedlnosti, které jsem doposud vyznával, je zcela nesprávné. "Zrušíme nespravedlivou rovnou daň!!" hlásá strana s ambicí tyto volby vyhrát. Této straně nestačí, když všichni platí svůj desátek (jó, kde jsou ty doby, kdy to býval jen desátek!), protože v takové domnělé rovnosti je prý skryta nestydatá nespravedlnost. Jak by k tomu ti chudší přišli, kdyby s nimi ti bohatší nebyli solidární a nezaplatili tolik, kolik jen ti zavrženíhodní bařtipánští zlosyni a zlodcery unesou?

Budiž, zavedeme u nás tedy řádně progresivní daň, aby ti bohatší měli menší motivaci k úspěchu a blažilo je především masochistické pomyšlení, že jim bude dovoleno se se státem o plody jejich práce pěkně bratrsky podělit (stát je ovšem při tom dělení vždycky ten starší bratr). Ale říkám si, proč bychom měli setrvávat jen u daně? Vždyť tohle nespravedlivé rovnostářství zasahuje do řady jiných oblastí, ze kterých by bylo třeba je jednou provždy vymýtit. A jedna taková oblast je v souvislosti s volbami dost na ráně a velké strany tu mají jedinečnou příležitost ukázat na svém vlastním příkladu všem nedovtipným Jeníčkům a Mařenkám, jak to s tou nespravedlivou rovností myslí a jak se na téhle ježibabí lopatě správně sedí.

Letošní nekonečně dlouhá kampaň musela spolknout spousty peněz. Nejvíc jich paradoxně utratili ti, kteří se tolik zastávají chudých, a všechny se snaží svými miliardovými sliby přesvědčit, jak skvělí a šetřiví budou hospodáři. Obrazy těch, kteří nás různými způsoby chtějí donutit být doopravdy a plnohodnotně šťastnými, nás obkličují ve stále těsnějších smyčkách. Vydělaly si na ni snad dotyčné velké strany samy? Ale kdepak, největší kus peněžního koláče přece dostávají z daní. Za každý hlas, který ve volbách dostanou, získají konkrétní peněžní částku. Stejnou částku. Opět ta hanebně nespravedlivá rovnost!

Tak tedy aplikujme kýženou progresivní spravedlnost i na politické strany. Ty velké by se přece mohly uskrovnit, měly by být solidární s těmi menšími a hlavně malými a chudými a část svých bachratých státních příspěvků jim přenechat. Jakpak by ty maličké a upozaděné k tomu přišly, aby jen ty velké a bohaté mohly všude vylepovat své fotografie a z každého rohu na nešťastné občany hlásat svá úderná hesla! Budou nám páni sociální demokraté příkladem, abychom jejich pojetí spravedlivější spravedlnosti lépe pochopili?

Obávám se, že kdyby se něco podobného mělo začít uplatňovat v praxi, z Lidového domu by se ozval ukrutný ryk: Jak si dovolujete sahat nám na naše poctivě vydělané peníze? Přece nechcete komplikovat tak křišťálově průzračný spravedlivý systém!

Inu, Jánošík, který zbohatne, začíná mít možná problém s tím, jak rozpoznat, komu má brát a komu dávat. A jestli stojí za to se o ten poctivý lup vůbec s někým dělit.

Nedělní miniglosy č.65

23. května 2010 v 13:38 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Těsně před volbami začali reagovat představitelé Věcí veřejných na osočení ze strany svých konkurentů, že program Věcí veřejných je zcela nekonkrétní. "Náš program jednoznačně vyplývá z názvu naší strany a týká se různých veřejných věcí," řekl nám k tomu nejmenovaný představitel VV. "Chceme se zaměřit především na čistotu veřejných záchodků, chceme vnést pořádek do chaotické legislativy kolem provozu veřejných domů, a když vše dobře půjde, chceme naše již existující dobrovolnické hlídky postupně přetransformovat na Veřejnou bezpečnost."
-------------------
Proti uvedení nového filmu Jana Svěráka Kuky se vrací protestují slovenští nacionalisté, kteří berou název a celé téma filmu jako provokaci a záměrnou urážku jednoho ze zakladatelů slovenské moderní prózy Martina Kukučína. Jsou ale ochotni přistoupit na kompromis a souhlasit s úpravou názvu filmu o animovaném medvídkovi na "Kuky se vrací do módy", což se prý ostatně potvrdilo novým vydáním Kukučínova historického románu Lukáš Blahosej Krasoň v ohromujícím nákladu 350 výtisků.
-------------------
Po problémech, které má společná evropská měna v souvislosti s řeckou krizí, začíná dramaticky klesat obliba eura a růst obliba monarchistického hnutí Koruna česká. Na další růst Koruny české se na burzách začalo spekulovat hlavně poté, co tomuto hnutí vyhlásil osobní podporu prezident České republiky - jednak proto, že problémy eura už dávno moudře předvídal, a také proto, že by rád kandidoval v příštích volbách na českého krále.
------------------
Dobře informovaný zdroj z Hollywoodu nám potvrdil, že další film ze série Jurský park se má točit v České republice. "Nevím, proč bychom hledali nějakou jinou lokalitu," řekl nám i zástupce producentů. "Na Barrandově budeme mít k dispozici řadu schopných a zkušených profesionálů a v centru noční Prahy řadu schopných a zkušených profesionálek, takže by našemu štábu nemělo nic chybět. Navíc - jak jsme si ověřili - je v Paze k dispozici spousta levných politických dinosaurů, takže nebudeme muset utrácet milióny za trikové sekvence."
-----------------
Po průlomové akci na středních školách proběhly poprvé v historii České republiky i cvičné volby dětí z mateřských škol. Kupodivu se ukázalo, že drtivá většina českých předškoláků by volila sociální demokracii. Experti to ale za překvapení nepovažují a podobný výsledek očekávali - především proto, že volební program sociální demokracie je plný pohádek.

Doufám

20. května 2010 v 23:49 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Doufám a rabuji
v opuštěné dračí sloji
prošlá mávátka zatnutá v pěst

Doufám a pózuji
s leklou rybou v náručí
před čestnou jednotkou

Doufám a lituji
nenarozených dětí noci
vlnících se v přílivové pěně

Doufám a raduji se
v samotě vprostřed řvoucího davu
vzývajícího bakelitové bohy

Doufám a maluji
nepolapitelné stíny
budoucích světel.

O složence a Werichově babičce

17. května 2010 v 18:43 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Jan Werich (a po něm i Miroslav Horníček ve svých Hovorech H) kdysi dával k lepšímu historku se svou babičkou, kterou vzal jako úspěšný prvorepublikový mladý podnikatel na projížďku svým zbrusu novým automobilem. Na rovném úseku silnice to rozpálil a pyšně oznámil spokojeně se rozhlížející babičce: "Babičko, jedeme sto!" Informace však neměla žádný ohromující účinek a babička s úsměvem odvětila: "Jeníčku, jeď dvě stě!"

Pracujeme-li totiž s příliš velkými čísly, přirozeně nás to vede k trochu bohémskému zacházení. Mezi čtyřicítkou a devadesátkou na silnici je pro nás mnohem představitelnější rozdíl, než když se hvězdná loď Enterprise ve Star Treku pohybuje rychlostí 40% nebo 90% rychlosti světla. Umíme si dobře představit, jaký čas je několik měsíců, ještě lépe jeden den nebo deset minut. Když nám ovšem někdo řekne, že se něco možná odehraje za 200 let, představivost začne selhávat, protože to jde mimo naši zkušenost. Natož když jde o milióny nebo miliardy let. Má-li nás něco potkat za milión let, jako by to neexistovalo. Jo, když nás to čeká zítra ráno, to je jiná!

Totéž platí pro množství peněz. Když někomu dlužíme tisícovku, umí být ta představa hodně nepříjemně reálná a má tendenci se v podobě brouka vkrádat do mozkových závitů a plen. Když ale někdo mluví o zadlužení v miliardách nebo biliónech korun, stává se z hmatatelně nepříjemné reality jenom rozmlžené číslo, nad kterým se dá mávnout rukou. Asi velké, ale číslo. Pro běžného člověka uvyklého vycházení se standardními bankovkami je celkem jedno, jestli jde o 100 milionů nebo o bilióny; obojí je hodně, o dost víc, než si umíme představit. A někteří politici na tuhle notu hrají: Proč bychom si měli dělat starosti s něčím, co si neumíme ani představit, když je tu tolik lákadel a sladkostí, které si umí představit každý?

A proto jsem rád, když někdo má odvahu převést čísla, jejichž cifer už je tolik, že se nám ten zástup dostává postupně z dohledu, na něco, co si umíme představit velice snadno. "Tohle číslo na složence selecí barvy je tvůj dluh," říká nepříjemná kampaň. "Tváří se sice jako dluh státu, ale je to tvůj dluh. Možná jsi ho přímo nezavinil, ale nikdo jiný, kdo by ho zaplatil, není a bohužel ani nebude po ruce!" No a ten pád z výšin čísel používaných spíš v astronomii k číslům z mrazivě přízemních poloh představitelného světa, je tvrdý. Někteří padlí Ikarové jsou následkem toho vážně zranění, mnozí potlučení. Většina naštvaná. Ale to, že mě něco štve a že se mi to nelíbí, ještě neznamená, že to neexistuje. Popřejme aspoň trochu sluchu těm, co nám říkají nepříjemnou pravdu, i když se sladká slůvka prodavačů zlevněné cukrové vaty poslouchají lépe a jsou taky o dost hlasitější.

Představuji si Werichovu babičku, jak jí přijde domů taková složenka a mladý Jeník jí řekne: "Babičko, každý z nás má zaplatit víc než sto tisíc!" A babička fanfarónsky mávne rukou a rozhodne: "Jeníčku, zaplať dvě stě!!" Tak si ještě chvilku užívejme a až to bude mít každý za dvě stě, požádejme o pomoc Jeníka. A jsem zvědav, kam nás ten jinak slušný a dobrosrdečný chlapec pošle.

Nedělní miniglosy č.64

16. května 2010 v 17:57 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Předseda sociální demokracie Jiří Paroubek 14 dní před volbami opět rozčeřil jinak nečekaně klidné předvolební vody: Kromě třináctého důchodu a pátého týdne dovolené slíbil, že v případě volebního vítězství zavede i druhé Vánoce: "Z průzkumů vyplývá, že o Vánocích mají obchodníci největší tržby. Proto si myslím, že zavedení druhých Vánoc bude nejlepší metodou boje proti ekonomické krizi. Pokud se tato cesta osvědčí, bude moje vláda počet Vánoc postupně zvyšovat."
-----------------------
Delegáti celostátní konference veverek obecných žijících v České republice se ostře ohradili proti tomu, že v běžné řeči se straně Věci veřejné říká "veverky" kvůli její zkratce VV. "Na veverky obecné to vrhá špatné světlo," uvádí se v oficiálním komuniké. "Nemáme se stranou Věci veřejné nic společného kromě veverky Rozárky z parku v Konstantinových lázních, která je v předsednictvu VV v Plzeňském kraji, což je ovšem její soukromá iniciativa." Veverky rovněž zdůraznily, že oranžová barva se u nich vyskytuje odedávna, a nejde tedy o známku jejich sympatií k sociální demokracii, jak nesprávně uvedla některá média, se kterými ještě sociální demokracie mluví.
-----------------------
Miroslav Kalousek připustil, že zasílat občanům v rámci volební kampaně složenku na zaplacení podílu na veřejném dluhu nebyl šťastný nápad. Většina oslovených totiž složenku uhradila a zatím to vypadá, že již do voleb by tak měl dluh klesnout asi na polovinu a do konce roku by měla být Česká republika zcela bez dluhů. "Tato akce byla nedomyšlená a beru ji jako svou osobní chybu. Bude-li totiž dluh zaplacen, ztratíme naše jediné na veřejnosti viditelné volební téma; proto si musíme náš dluh hýčkat a chránit, abychom ho mohli pro naši kampaň využít i v budoucnosti. Proto jsme pro začátek připraveni iniciovat znovuzavedení pastelkovného - tentokrát nejen pro děti, ale i pro rodiče a seniory."
-----------------------
Podle některých expertů je neefektivní vynakládat nemalé prostředky na výstavbu nového pavilónu pro slony v pražské zoo, když má zahrada momentálně pouze dvě samice a jednoho samce. Ředitel pražské zoo však námitky vyvrací: "Máme už teď několik zájemců z veřejného i soukromého sektoru, kteří by rádi do nového slonince umístili za nemalé tržní nájemné své vlastní slony, protože již je v současných podmínkách nezvládají. Je tedy dokonce možné, že budeme muset projekt přepracovat na výrazně větší kapacitu. Uzavřeli jsme rovněž smlouvy s nejmenovanou karlovarskou firmou na dodávky většího množství porcelánu, kterým bude pronajatý výběh na požádání vybaven, aby se noví chovanci cítili pohodlně a mohli dělat vše, na co jsou zvyklí."
---------------------
Hokejoví odborníci připouštějí, že letošní mistrovství světa je možné považovat za vzpouru hokejových trpaslíků proti velmocím. S uznáním se mluví především o výkonech Dánů, ale neměly by se přehlížet i další příklady: "Když už dokonce čeští hokejisté porazili Švédsko, nikdo si nemůže být ničím jistý," řekl nám mluvčí organizačního výboru. Místo standardních sedmi trpaslíků jsou ale tentokrát v kádru jen tři: Koukal, Kvapil a Rozsíval. Ostatní se z účasti z různých důvodů omluvili včetně velmi kvalitních trpaslíků z kanadskoamerické NHL. "Nedá se nic dělat," komentoval tento smutný fakt trenér Růžička. Především Prospal a Hanzal by se nám do sestavy hodili, ale vzhledem k tomu, že se nám letos nepodařilo angažovat ani pořádnou Sněhurku, nemůžu se nezájmu kluků o reprezentaci divit."

O našich lvech

15. května 2010 v 1:43 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Když jsem byl malý, přál jsem si být lvem. Tedy mimo jiné, protože jsem si ještě přál být minimálně popelářem a kapitánem Nemem. Ale myslel jsem si, že při troše dobré vůle by se to dalo stihnout najednou. Vždyť si to představte: Přijede popelářský vůz (nebo ještě lépe rovnou popelářská ponorka), ze stupačky seskočí plavným skokem velké kočkovité šelmy vousatý kapitán Nemo a zařve jako lev tak strašným hlasem, že gazely a antilopy z celého panelového sídliště se ve svých bytech zamknou na tři západy i když maximum jsou dva.

Ptáte-li se mne proč, tedy odpovídám, že nevím. Myslím, že na začátku toho okouzlení nebylo ani tak zvíře, jako spíš jméno. Objevil jsem totiž v kalendáři jméno Lev a připadlo mi to mimořádně vtipné, asi tak, jako kdyby měl mít někdy jmeniny třeba Kočkodan. Představoval jsem si omamně, že se jmenuji Lev, v tom jménu se zdála být soustředěna síla a vznešenost, exotické dálky a taky nezpochybnitelná individualita, protože jsem ani ve svém širokém okruhu známých a kamarádů nevěděl ani o jediném, který by se jmenoval Lev, zatímco Petrů byl vždycky mezi mými vrstevníky dostatek.

A tak jsem si přál býti L(l)vem nebo alespoň mít nějakého lva k dispozici (ale nemusel by to být ani Tolstoj ani Trockij ani z Rožmitálu), asi tak jako měl Tracy svého tygra. A teprve později jsem zjišťoval, jak rozličných podob může lev nabývat a přitom to není o nic méně lev: Je to souhvězdí a nebeské znamení, je to bulharská měna, ve zmutované dvouocasé podobě je to součást našeho státního znaku. Ti, co špatně vyslovují sykavky, mají obsah tohoto slova ještě bohatší, protože v jejich pojetí je lev skoro za každou chatou a v Boubíně máme dokonce pralev. No a postupně jsem zjistil, že lvi nemají nic společného ani s levárnami ani s Levočou, levandulí nebo Levnými knihami a že bezprostřední přítomnost lva není nezbytná ani tehdy, máme-li na něčem lví podíl. A čím více jsem věděl, tím více jsem zapomínal na své dávné přání a na své podezření, že - ač je nevidím a nekomunikuji s nimi - přesto mám se lvy něco společného.

Nedávno jsem dostal jako vánoční dárek velkou starobylou nástěnnou mapu. A tehdy jsem si vzpomněl, že nám o lvech vyprávěli nejen v biologii ale i v zeměpisu a historii, vybavil se mi nápis "Zde jsou lvi" pro oblasti dosud neprozkoumané a tedy neznámé ,a zapřemýšlel jsem, do jaké míry sám sebe znám: Čím hlouběji jsem se do sebe pokusil ponořit, tím víc "lvích" míst jsem nacházel. Došlo mi, že jako tvor dosud nezmapovaný a zřejmě nezmapovatelný jsem prostě plný lvů podobně jako někteří psi jsou plní blech.

Když si dnes otevřu Google Earth, mohu indiskrétně nahlédnout, co ve svém křoví páší i ti
nejodlehlejší a civilizaci se nejvíc vyhýbající Křováci, a v široširých mongolských stepích mohu z vesmíru spatřit jurtu. Není už kam se schovat a i sám Robinson Crusoe by dnes byl po všechna ta dlouhá léta svého ostrovního poustevničení nejspíš bedlivě monitorován. Vybarvili jsme postupně všechna bílá místa na mapách a lvi se z člověkem dobyté volné přírody přestěhovali - do nás. Chceme-li do sebe nahlédnout, vítá nás opět bílá barva a známé heslo "Hic sunt leones".

A my můžeme žít pěkně v souladu se svými lvy, aspoň do té doby, než někdo uvede na trh něco jako Google Body nebo Google Brain, který dokáže precizně zmapovat i naše tělo a myšlenky. Tehdy se budeme muset s našimi lvy rozloučit, protože takový život by nebyl nic pro ně.

Kampak asi půjdou a jestlipak nám zbyde aspoň ten pocit, že s námi byli?

Pražský maratón 2010 – postřehy maratónského chodce

10. května 2010 v 20:04 | Petr Vápeník |  Reportáže
Protože jsem v posledních dvou letech vždy týden před maratónem onemocněl a pak se nemohl zúčastnit, čekal jsem, co si na mne vyšší instance vymyslí letos. Nachlazení tentokrát mělo zpoždění a už jsem měl obavu, že vůbec nepřijde. Přišlo v pátek ráno - tedy dva dny před startem, takže jsem poslední dva dny popíjel horký Coldrex a věřil, že se chorobu podaří udusit v zárodku a nikdo na to nepřijde a nezatkne mne kvůli tomu. No, nakonec jsem to jakžtakž uchlácholil, a přestože jsem trochu připokašlával, pokýchával a - samozřejmě - i rýmoval, choroba mne na start pustila a celkem překvapivě mi nekladla žádné větší překážky. Na tomto místě je třeba podotknout, že nejsem v žoldu výrobce Coldrexu a reklamu, mu - já bloud - činím bezplatně, takže ze mne asi milionář zase nebude.

Letos pořadatelé hrozili největším davem maratónských běžců v historii a sešlo se jich nakonec kolem pěti tisíc. Dost se to projevilo především před startem v zázemí a při cestě do Celetné ulice na start, protože na některých užších místech hrozilo ušlapání nebo přejetí kočárkem, kterých se kolem startu motalo podivuhodné množství. Zvlášť kolem šaten, kde někteří účastníci stáli v několikařadé frontě a do toho jedni davové přicházeli, druzí se převlékali a třetí se snažili odejít, to na mne působilo poněkud čínsky. Ale nakonec jsem ke svému údivu na start dorazil včas a už po necelých devíti minutách po elitních Keňanech jsem protnul startovní čáru. Těsně před skupinou rohatých Vikingů a pár kroků za Lionelem Messim, který se běhu účastnil v červeném dresu se svým jménem.

Ze Staroměstského náměstí nás trasa zavedla přes Mánesův most na Malou Stranu, proběhli jsme se kolem Valdštejnské zahrady a Senátu a u Úřadu vlády jsme se napojili na klasickou trasu po levém břehu Vltavy, kterou jsme překročili až díky Libeňskému mostu. Počasí bylo obstojné, kolem 15 stupňů a prosvítalo sluníčko, futeř dosahovala jen nejnižších Beaufortových stupňů. Trochu odpudivě působilo jen to, že po stejné trase se poběží i samotný závěr maratónu, takže jsme byli na čtvrtém kilometru, pak - mohlo by se zdát - na třiatřicátém, pak zas na pátém a tak pořád dokola. Upřímně řečeno, většina z běžců si při pohledu na dvouciferné kilometrové tabule říkala, jak to bude skvělé, až v těchto místech budeme zase zpátky a bude nám chybět do cíle jen pár kilometrů, No a o něco méně skvělé na těch představách bylo to, jak asi při tom budeme vypadat. Zatím jsme ovšem byli plni sil a snad jsme si ani neuměli představit, že by to dnes někdy mohlo být i jinak.

Desátým kilometrem jsem probíhal v čase 1:04,26, což bylo skoro přesně podle plánu. Spokojeně jsem si rochňal, jak už jsem při svém devátém maratónu zkušený, že běžím přesně podle toho, co potřebuji a ještě si to celkem užívám. Lionel Messi byl celou dobu na dohled, stejně jako jeden z Vikingů, na jehož tričku se skvěl anglický nápis: "Sáro, vezmeš si mě?" a jeho majitel občas oslovil některou z běžkyň; zřejmě chtěl vědět, není-li to náhodou Sára.

Mezi 11. a 15.kilometrem se běží středem města, což je pro mne vždycky povzbuzující, protože lidi v centru tleskají a povzbuzují, a to vám pak nedá se flákat. Kolem trati postávají různé realizační týmy (ano, poznávám několik odvážných maminek s kočárky z ranní tlačenice), které vyhlížejí své běžící reprezentanty, no a nejnadšenější jsou zahraniční turisti, kteří napřed vyhlížejí "ty svoje" a když dlouho nikoho nevidí, začnou fandit všem. Já jsem ovšem dnes za Fina, protože mám na sobě tričko z Helsinského maratónu, Finů je tu, zdá se, dost, občas mne někdo pozdraví finsky a já mu s těžkým severofinským přízvukem odpovím něco jako není zač, protože jsem si moc frází v paměti neuchoval. Občas jsem - chráněn inkognitem svého zahraničního trička vyslechl i zajímavé české věty: "Hele ho, fiňáka jednoho, že mu to stojí za to, takovou dálku. Go, Suomi, go!" Nějakou dobu běžím se starším běžcem, jehož tričko nepromlouvá k Sáře, ale dává na vědomí, že jeho majitel běží svůj 327.maratón. No potěš!

Kilometry jsou - pokud jde o čas - pěkně jeden jako druhý a celkový čas začíná být poznenáhlu lepší než ten naplánovaný. Kdo to čekal ještě včera nad horkým čajem? Na 20.kilometr přibíhám ve svém osobním rekordu 2:12:18 a nic zlého netuše, zamířím k občerstvovací stanici. To je vždycky takový mumraj, kdy nevíte, kdo vám vstoupí do cesty, kdo vás čím polije či nechtěně nohu nastaví. No a pro mne byl tentokrát 20.kilometr rozhodujícím. Šlápl jsem totiž na jednu z mnoha mokrých houbiček ležících na mokrém asfaltu. Ukázalo se, že houbička má pod sebou ještě kousek vyžvýkaného pomeranče, já se po kluzké houbičce smekl, udělal jsem náznak provazu, jak mi noha ustřelila do strany, a na poslední chvilku jsem ustál pád. Takový Dominik Hašek udělá podobných zákroků během jediného zápasu několik desítek, a to je přitom, heč, o pár měsíců starší. Takže pro mne by to měla být hračka. To jsem ale šikovný, nic se mi nestalo, stačil jsem si ještě neskromně pomyslet. A hned nato jsem zjistil, že se z nohy nejde odrazit, protože se v ní zřejmě nějak přesypaly zánártní kostečky. Co krok, to jeden syk. Nedalo se mluvit o běhu, jen o rychlejší chůzi a já při ní cítil, že za prvé noha bolí, když se na ni našlápne, za druhé asi otéká, protože jí začala být těsná moje tradiční bandáž z leukoplasti proti puchýřům. Na půlmaratónskou metu jsem se dobelhal v čase 2:22, takže poslední kilometr byl skoro za 10 minut (do té doby ani jednou přes 7).

Nuže, musel jsem zastavit, sundat botu, odstranit omezující bandáž a zkoušel jsem chodidlo rozhýbat. Bez valného úspěchu. Už bylo jasné, že mám před sebou jen dvě možnosti: Buď vzdám a dopajdám v poklidu na Staroměstské náměstí vrátit měřicí čip a zkusím to zase příští rok, nebo půjdu pěkně pěšky s občasným popoběhnutím (co noha dovolí) dalších 21 kilometrů až do cíle. Tak jako tak užívání pro dnešek skončilo! Kdyby shodou okolností dnešní maratón neměl být v Praze můj šestý dokončený, který otevírá bránu do zdejšího "věrnostního" klubu, rozhodnutí by asi bylo jasné: nepokračovat! Protože jsem se ale dnes do cíle podívat chtěl, a to hodně, rozhodl jsem se nakonec po určitém váhání pokračovat aspoň pěšky. Vždy, když jsem se pokusil popoběhnout, mne píchnutí v chodidle vrátilo do reality: Chodit ano, běhat ne! Tak jsem tedy podle úradku božího vstal a chodil.

Jeden kilometr jako druhý, každý kolem devíti minut, napřed zpátky kolem plovárny v Podolí a skrze Vyšehradskou skálu, pak na smíchovskou stranu, přes křižovatku Anděl a několik kilometrů kolem řeky. Zpátky na most Legií a centrem kolem Karlova mostu a Rudolfina, zpátky na trať, po které jsme vybíhali na začátku. Ubíhá to sice pomalu ale jistě, při rychlé procházce noha tolik nebolí, běhu se nadále vzpouzí. I tak "dobíhám" Lionela Messiho, který má sice vytříbenou techniku a skvělou střelu z hranice šestnáctky, ale fyzičku nic moc. Předbíhají mne desítky lidiček z celého světa a všichni Finové mne uctivě zdraví jako svého, ale žádný z nich se nepokusí se mnou dát řeč. Seveřani jedni uzavření! Vidím i chlapíka, který se rozhodl absolvovat dnešní maratón pozadu. Až i ten mne předběhne, asi přece jenom vzdám (nepředběhl, asi někde ztratil orientaci nebo taky šlápl - navíc pozadu - na pomerančovou houbičku).

Kolem trati na nás shlížejí reklamní podobizny nejrůznějších politiků, což na mne v období předvolebního kvasu působí motivačně a kdykoli vidím někoho, koho vidět nechci (což je často), navzdory bolesti zrychlím. A pak že nejsou chlapci k ničemu dobří! Už je mi jasné, že místo plánovaného času 5:10 budu v cíli asi o půlhodinu později. Prostě bieda, která možná Dalibora naučila hústi, ale copak já jsem nějaký Dalibor, aby o mně někdo napsal operu (ale vlastně proč ne; když už jsme měli i zhudebněné hokejové Nagano…)? Na poslední občerstvovací stanici jsem jednak dával dobrý pozor, na co šlapu, jednak jsem mohl Lionelovi Messimu pohlédnout konečně do tváře. Nevěřili byste: Lionel Messi je žena!

Vedle mne rázující Hanák dává nahlas najevo své rozladění nad tím, že Česká televize přenos z pražského maratónu opakuje jen jednou a on to zrovna nestihne: "Kdejakó píčovino opakujó desetkrát, třeba blbó českó házenó, trubci!" Škoda: Keňany jsme viděli jen na chvilku přes řeku, když byli na Františku a celkem rádi bychom viděli, jak se správně sedí na lopatě. Posledních pár kilometrů noha trochu ožívá, taky notně splaskla, snažím se jí domluvit, aby aspoň v samotném závěru trochu spolupracovala. Nepsané pravidlo říká, že Pařížskou ulicí se prostě běží, kdyby měl běžec na poslední chvíli duši vypustit. Diváci s několikahodinovou námahou utleskanýma rukama si zaslouží vidět aktivizaci posledních sil. Popobíhám a vidím, že všechny běžce kolem sebe i při celkem pomalém běhu hravě předbíhám. Je vidět, že jsem měl dnes na mnohem víc. Stačilo běžet půlku z druhé poloviny maratónu a pětihodinová hranice by se pěkně otřásala.

Během doběhu Pařížskou ulicí jsem předběhl asi deset pochodníků a do cíle jsem se tedy dobelhal v čase 5:40. Na jednu stranu hrůza, na druhou stranu aspoň jeden splněný cíl a dokončil jsem šestý pražský maratón. Což je, řekl bych, asi tak o jeden víc než pátý, a to je o dost, ne? Ale protože jsem si takhle vrchol letošní sezóny určitě nepředstavoval, budu se muset rozhlédnout po podzimní Evropě, kde by to mohlo být zajímavé. Tedy - s uctivým přípodotkem - jestli nožka dovolí. Pro dnešek, zdá se, dosáhla svého a proti této myšlence, jejíž naplnění se zatím skrývá v mlhách budoucnosti, viditelně neprotestuje. Uvidíme.

Slečna v cíli mi podává sponzorské jablko a já váhám, zda takový dar přijmout. Aby to zase někde nenadělalo nějakou dědičnou paseku! Radši si beru banán.

Nedělní miniglosy č.63

8. května 2010 v 22:51 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Jaromír Jágr překvapivě prohrál ve čtvrtfinále ankety o div Česka se západočeskými lázněmi. Lázně se v prodloužení dostaly do přečíslení a po rychlé kombinaci se Kynžvartu podařilo zavěsit. Ruští diváci hodnotili kladně především fakt, že jako hráč ruského Omsku si po zápase Jágr vyměnil dres s Karlovými Vary.
---------------------
Ve firmě IBM se podařilo vyrobit nejmenší 3D mapu na světě, která se tisíckrát vejde na zrnko soli. Mapa je ovšem tak malá, že ji teď výzkumníci nemohou nikde najít.
-----------------------
Bývalý ministr financí Bohuslav Sobotka nakonec vypadl v boxerském turnaji hned v prvním kole, ve kterém ho knockoutoval náhodný rozezlený divák. Sobotka po propuštění z nemocnice připustil, že jeho předvolební slib, že pro větší slávu České republiky v souboji o mistrovský pás snadno porazí aktuálního světového šampióna v těžké váze Vitalije Klička, zřejmě nebyl zasazen do reálného rámce.
-----------------------
Bez hudebních nástrojů nastoupili v pátek večer členové České filharmonie na pódium v Rudolfinu. Místo původně plánované Symfonie č.10 Gustava Mahlera přednesli pouze Protestní prohlášení A-dur, op.76
protestující proti odvolání ředitele. Divácké přijetí tohoto u nás nepříliš často uváděného díla bylo však nejednoznačné. Zatímco ti konzervativnější z řad diváků volali "fuj", "hanba", "schweinerei" a "chucpe", většina přijala změnu programu s pochopením a mezi diváky byli i tací, kteří dnešní představení považovali za nejlepší vystoupení České filharmonie v letošní sezóně.
-----------------------
Do komplikované situace se dostali organizátoři mistrovství České republiky v líčení. Na místo konání soutěže se dostavily podle očekávání především prvotřídní vizážistky, ale rovněž řada místních pytláků a navíc i několik zkušených vypravěčů a jeden lidový líčitel. Kvůli nesouměřitelnosti soutěžících bylo proto nakonec líčení odročeno.
-----------------------
Průzkum ukázal, že většina Řeků je připravena si utáhnout opasky, pokud je od řeckého státu dostanou zdarma.

Pomačkaný den

7. května 2010 v 22:39 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Vrásčité ráno s pomačkanou tváří,
poledne chladným sluncem urousané
večer schmoucaný v nákupním koši
a v divokém snu proválená noc.

Lháři!
Ba ne,
tak to přece není!
Chce to jen klid:
Maličko přežehlit
a do nového dne jít
řádně napaření.

O reklamním hanění

5. května 2010 v 21:16 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Když občas chvíli sleduji televizi, vždycky si říkám, jak by svět musel být báječný, kdyby sestával výhradně z výrobků z reklamy a kdyby tyto výrobky měly aspoň čtvrtinu vlastností, o kterých se v reklamě mluví. Dozvíte se, že díky pravidelné konzumaci určitého extrémně zdravého jogurtu se dožijete minimálně sto čtyřiceti let (škoda jen, že posledních padesát let už si nebudete pamatovat proč), že pokud se navoníte určitým deodorantem, opustí díky té vůni veškeré modelky v okruhu dvou kilometrů své miliardáře, jen aby se o vás mohly mezi sebou poprat, a že když na svou košili použijete určitý prací prášek, bude už navěky čistě bílá, i kdyby byla původně fialová.

No a teď si představte, že reklama bude pojata jinak a vy se dozvíte, že i díky jednorázové konzumaci určitého jogurtu se opakovaně pozvracíte, že pokud se navoníte určitým druhem deodorantu, modelky i miliardáře z dvoukilometrového okruhu vypudíte kvůli tomu smradu až někam za exotické moře, a vyperete-li svou košili v určitém pracím prášku, zůstane košile stejně flekatě fialová jako vyrážka, která se pod košilí objeví na vašem těle. Samozřejmě si takhle své zboží nebude hanět jeho výrobce sám, ale zaměří se na výrobky konkurence. Jenom jako takové malé varováníčko pro spotřebitele! A když si klient místo pohaněného jogurtu koupí raději ten váš, tím lépe pro vás - samozřejmě jen do té doby, než váš konkurent jasně sdělí veřejnosti, že pozvracení není zdaleka to nejhorší, co se může člověku díky konzumaci jogurtu přihodit.

Zdá se vám to jako nesmysl? Nebo že se to nesmí? Tak se podívejte na předvolební billboardy! Většinou se dozvíte, že ten druhý (třetí, čtvrtý…) je učiněný belzebub, který vás - upíšete-li mu ve volbách svou duši - uchvátí a navěky uvrhne v plameny pekelné, což bude taková ukrutná hrůza, že budete ještě s nostalgií vzpomínat na zvracení po jogurtu. Že jde o zloděje a tuneláře, který vás nejen podvede, okrade a zmlátí, ale nejspíš i zabije, a jistě by i znásilňoval, kdyby mu to jenom trošku šlo.

Dozvíme se, že jsme mohli mít s panem X. ráj na zemi, ale my, hlupáci, si radši zvolíme pana Y. kvůli
kterému zaplatíme za sennou rýmu 6 234 korun, 60 haléřů, za což jsme si mohli nakoupit jogurtů, vůní i pracích prášků na dvě volební období. Pan Z. zase na naše děti uvalí kletbu žebrácké hole, kterou nebude možné odčinit, ani když pak několikrát rituálně políbíme zlatovlasou princeznu zakletou do odpudivého úředníka Mezinárodního měnového fondu. A pan W. nás zase jistě uzavře do ghetta policejního státu a bude nás odposlouchávat a snímat kamerami, aby se mohl kochat z toho, jaký žijeme spokojený demokratický život. Z pánů a paní na velkoplošných obrazech jen crčí, jak na nich jejich konkurenti nenechávají nit suchou, protože co už dokáže lépe zaujmout prostý lid, když ne rozpoutaný animální strach z budoucnosti a omezení jeho domnělých práv?

Diváka musí nutně napadnout, jestli je to opravdu všechno míněno vážně. Jestli si volební šamani opravdu myslí, že se voliči proměnili v tupé nepřemýšlející stádo, schopné jedině prchat ve všeobjímající hrůze a strachu a hledat, která milující stranická náruč mu poskytne více jistoty, ochrany a bezpečí (vida další
slogan používaný pro zboží denní potřeby, které by se jistě taky pěkně vyjímalo v hanlivě pojaté reklamě). Možná ano, protože jde třeba o lidskou přirozenost, kterou i nám nevědomým přijeli na Divoký východ zvěstovat mediální věrozvěsti v amerických šik oblecích v různých klubových barvách.

Protože neexistuje žádná efektivní metoda obrany, žádný účinný protijed, asi nám nezbývá než těch pár týdnů do voleb prostě ještě vydržet, asi jako když jdete průtrží mračen ke svému domu, který je ještě daleko, ale bohužel se cestou není kam schovat. No a pak vydržet do dalších voleb…A do dalších…

Akorát se asi budeme ještě nějakou dobu cítit jako po tom jogurtu z reklamy.

Nedělní miniglosy č.62

2. května 2010 v 21:23 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Policie zveřejnila popis muže, který nedávno poničil Staroměstský orloj. Jedná se o muže střední postavy a nejlepšího věku, s krátkými vlasy, který měl oblečené džínové kalhoty. V tomto popisu inspektor Bouše jednoznačně poznal Jindřicha Fichtla z Hlubočep zvaného Jindra Fichtl z Hlubočep. Inspektor si hledaného vyzvedl přímo v Jedové chýši a podezřelý se po zatčení okamžitě přiznal. Na svou obhajobu uvedl, že mu tvář poničené sochy příliš připomínala Jiřího Paroubka, což je podle vysvětlení inspektora Bouše taky dost známá firma.
---------------------
Daniel Landa se stal vůbec první osobou, na kterou mají jinak znepřátelené strany v Afghánistánu zcela stejný názor a jsou ochotny vzájemné spolupráce, jen aby dosáhly zrušení koncertu. "Když Dan spustí, jsou po něm ochotni střílet jak radikální Talibové, tak jinak mírumilovné paštunské horské kmeny," uvedl jeden z našich pracovníků v Kábulu. "Měli bychom ho angažovat jako oficiálního evropského emisara, protože zpěvák by mohl výrazně přispět k obnovení jednání mezi bojujícími frakcemi."
-----------------------
Na prvomájových oslavách se v Praze na Letné jako obyčejně sešli příznivci KSČM. Asi v polovině oslav však celá tribuna s čestnými hosty záhadně zmizela. Přivolaný specialista z Bruselu Hercule Poirot se zpočátku domníval, že komunisté konečně zmizeli v propadlišti dějin, ale nakonec se ukázalo, že prozaickou příčinou byl jen další sesuv půdy související s výstavbou podzemních tunelů v okolí Letné.
-----------------------
S dosud nejdelším výpadkem zásilek čerstvých ústřic na český trh se museli vypořádat obyvatelé České republiky kvůli omezení leteckých dodávek v souvislosti s mrakem sopečného popela nad Evropou. Největší nespokojenost projevují senioři, pro které se francouzské ústřice podle průzkumů staly neoddělitelnou součástí jídelníčku. "Většina mých vrstevníků se sice alespoň předzásobila lanýži, ale to se taky nedá jíst pořád," řekl nám předseda Hnutí důchodců za životní jistoty. "A náhradní ústřice pěstované v Balatónu jsou sice laciné, ale tak špatně na tom snad - alespoň my u nás v předsednictvu - zase nejsme."
-----------------------
V akci "Volby nanečisto" nakonec hlasovalo několik desítek tisíc středoškolských studentů z celé České republiky. Oba studenti, kteří dali hlas sociální demokracii, dostali za svou statečnost od nezávislého ministra vnitra Peciny jako dárek přidělenou ochranku.

O prvomájovém déjà vu

1. května 2010 v 11:26 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
No to se mi snad jen zdá!!! Normálně mne o víkendu v tuto nekřesťanskou hodinu probouzí můj pracovitý soused se svou sekačkou, ale dnes je přece sobota, první máj - tedy svátek - a přitom místní rozhlas začíná chrčet své neobjevné "Jedna, dva, tři,…" Kolik může být hodin? Z rozhlasu začíná hrát řízná dechovka pokrokové písně. Jako vždycky na prvního máje kdysi dávno, když jsem byl ještě v chlapeckém věku.

To je ovšem zlé! A začíná mi už taky konečně docházet, proč tohle celé déjà vu: Včera jsem v nějaké souvislosti projevil malé nestoudné přání ubrat poněkud na svém věku. Nejsem žádným makropulistou a nemám ctižádost být na světě věčně. To snad jen ten první máj, lásky čas a pro někoho pohříchu i svátek práce (že, sousede buditeli?), mne svedl na scestí hloupých přání, kterých se pochopitelně hned někdo přehnaně aktivní chytí a musí mi je za každou cenu splnit!

Na dnešek jsem se přitom tolik těšil: Má být teplý májový den, chtěl jsem jet na návštěvu k milým lidem a teď budu muset jako školou povinný klučík do prvomájového průvodu, vyfasuju mávátko a budu tvořit svým rudým šátkem součást mohutného živého obrazu, který nikdy neuvidím, protože ten uvidí jen ti divní pánové, co se na nás budou dívat pěkně shora. A mně se přitom zoufale nechce vstávat, i když mne burácející dechovka společně s extaticky znějícími hlasy přesvědčuje, že je čas vstát a něco budovat. To jsem si to svým neopatrným přáním pěkně zavařil!

A nejen sobě, nejspíš i lidem okolo. I ze souseda je najednou malý kluk a můj spolužák, takže půjdeme do průvodu spolu, což ho jistě taky netěší, protože dnes chtěl posekat svůj anglický trávník a místo toho bude muset spolu se mnou a tisícovkami dalších poslouchat nekonečné přiblblé projevy plné frází a předstíraného pozitivismu. No a protože se budeme ve stojícím průvodu při projevech nudit, budeme se aspoň vzájemně škrtit svými rudým šátky, abychom viděli, kdo víc vydrží. A víc vydrží on, protože mně se najednou zatmí už takhle dost temný okolní svět, dojde mi vzduch a já s sebou praštím o netečnou dlažbu. A přiběhne učitelka a zoufale se mne bude snažit vzkřísit, protože by jí ten šátek zaříznutý v mém krku chyběl v živém obrazu a na jinak bezchybné rudé hvězdě by se mou (a tedy i její) vinou objevil černý kaz jako ve zkaženém zubu. A štvavé vysílačky by měly pré, protože by mohly sprostě hlásat do světa: "Pííííonýr uškrcen rudým šátkem v prvomájovém průvodůůůůů!!!" Ale nakonec to všechno dobře dopadne, a my půjdeme s rodiči obskurně nazdobenými šedými ulicemi do zoologické zahrady, abychom se spolu podívali na opravdové opice, které jsou mnohem zajímavější a veselejší, než všechny ty opice na prvomájové tribuně i pod ní. A se sousedem si říkáme, jak by bylo fajn, kdybychom už byli dospělí a mohli si dělat všechno tak, jak chceme my, a ne tak, jak chtějí nějací druzí.

Probudil mne nějaký divný zvuk. Do mé ložnice nakukovalo ranní májové slunce a polootevřeným oknem proudil osvěžující vzduch a halas zpěvného ptactva. Slávabohu, tak přece jen to nebyla skutečnost! To se mi tedy jen zdálo, že jsem se probudil! Ve skutečnosti jsem se opravdu probudil až teď. Mé včerejší pošetilé přání zůstalo naštěstí nevyslyšeno a mne čeká klidné teplé a příjemné prvomájové ráno, které si zařídím, jak budu chtít (a jak soused se svou sekačkou dovolí). Pro jistotu ještě v zrcadle kontroluji, zda nemám na krku rudou strangulační rýhu, ale v zrcadle se zdá být (aspoň tedy z tohoto pohledu) vše v pořádku. Blbý sen!

V místním rozhlase trochu zapraskalo a ozvalo se léty osvědčené: "Jedna, dva, tři…" A znovu je tu řízná dechovka a znovu optimistické písně. Mají trochu jiná slova, pozměněnou melodii, ale i když jsou zvukově vypíglované, znějí stejně falešně jako kdysi. Vyměníme si se sousedem na dálku projevy soustrasti, protože oba jsme naše staré šátky, se kterými šlo tak bezvadně škrtit, někde během let ztratili. Teď by se možná zase hodily.

V našem městě začíná dnes poslední část předvolební kampaně.