Červen 2010

Dobřichovická lávka

30. června 2010 v 17:34 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
Je-li člověk líný, hledá náměty pro fotografie co nejblíž domova, aby se za nimi nemusel trmácet. Dobřichovická lávka, která vede přes řeku směrem k nádraží (a kupodivu i v protisměru) a která byla postavena poté, co její jednoduchá předchůdkyně v roce 2002 neodolala velké povodni, se mi pro tento účel přímo nabízí. Mám to k ní z domova jen pár minut a moderní konstrukce skýtá řadu možností, co fotit. Jen si teď už nejsem tak docela jistý, které části konstrukce jsou rovné, které šikmé a jestli se vůbec jedná o lávku nebo spíš o podivuhodně strukturovanou pavučinu. A po tlustých a mírně se pohupujících vláknech této pavučiny spěchají každý den stovky lidí sem i tam, pěšky, na kole, o holi, v poklusu, vysoko nad stříbřitou hladinou, která právě ničím nepřipomíná kalné vodní masy z povodňové doby. Tak hlavně aby nám ta pavučinka nějakou dobu vydržela, protože jezdit na nádraží každé ráno přes řeku na loďce je možná romantické, ale za méně příznivého počasí nebo při spěchu větším než malém, ne zcela praktické.

Protože standardní pohledy jsou na webu pro zájemce běžně k dispozici, přidávám pár méně pohlednicových záběrů:


Architektonické týrání: Kdyby nebyl jediný pilíř k lávce náležitě přikurtován, jistě by se odkráčel porozhlédnout po krásném okolí.


Přímo v oku mostní lanové pavučiny. Odkudpak na mne asi něco vyběhne? Anebo se mne chystá kovový kovboj chytit do jednoho ze svých las?


  
Výplod moderní techniky nebo iniciála ze středověkého rukopisu?


Takhle to vypadá, jako by byla mostní konstrukce zavěšená jako nebeské vyznamenání přímo k modré obloze.
Dobřichovická lávka

A nebe umí být rozseknuté šavlí ocelových lan na dvě nekonečně velké poloviny.

Kdyby záběr sjel trochu níž, bylo by vidět, jak hmota lávky slouží coby galerie pod širým nebem řadě samozvaných sprejových výtvarníků. A ještě níž a ve větším detailu byste mohli vidět stovky opravdových pavučin, ve kterých číhají skuteční vládci zdejší říše mezi dvěma břehy na to, až jim skoro neustávající údolní vítr přinese pod nos méně pozorné můry a mušky. 

Ale to už jsou jiná témata, ke kterým se uchýlím, až budu zase jednou líný a nebude se mi chtít za fotkami trmácet.

Nedělní miniglosy č.70

27. června 2010 v 11:03 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Zatímco ceny akcií většiny firem na burze stagnují, oproti minulým týdnům si výrazně polepšily akcie počasí. "Kdo do počasí investoval v únoru, ten již dnes může počítat slušné zisky," řekl nám mluvčí pražské burzy. Akcie v pátek uzavíraly na hranici 656,4 bodu, což o několik set bodů víc, než do kolika umí většina na počasí se specializujících makléřů počítat. Je ale pravděpodobné, že v příštích dnech se akcií počasí budou obchodníci spíše zbavovat, aby realizovali své zisky, takže doporučení investičních společností osciluje mezi "roztrhat" a "spálit v krbu".
-----------------------
Po nečekaném zvolení Miroslavy Němcové do vedení občanských demokratů se zvýšila pravděpodobnost, že bude konečně možné realizovat dávný scénář o Boženě Němcové, který připravovala režisérka Věra Chytilová. "Donedávna nebylo možné film natočit kvůli problémům v česko-německých vztazích," říká mluvčí jednoho z potenciálních producentů. "Když už to kolem roku 2000 vypadalo s veřejným míněním nadějně, zavinil fotbalista Němec penaltu v zápase proti Nizozemsku na mistrovství Evropy a projekt šel opět na několik let k ledu. Určitě nám nepomohla ani nezvládnutá role pražského primátora Igora Němce při povodních v roce 2002 a aféra s vydáním katarského prince, kde figuroval bývalý ministr spravedlnosti Pavel Němec." Jeden čas se uvažovalo i o tom, že by se netočilo o Boženě Němcové, ale o Barboře Panklové, protože toto jméno nebudí tolik kontroverzí. Průzkum mezi filmovými diváky ale ukázal, že většina z nich se domnívá, že punkl je již dávno mrtvý.
-----------------------
Podle nových dopravních předpisů budou moci cyklisté jezdit v jednosměrkách i v protisměru. "Nemohu si pomoci, ale jednosměrka, kde je možné jezdit v protisměru, je podle mne ve skutečnosti dvousměrka, tak si na nic nehrajme a konečně si přiznejme, že omezování počtu povolených směrů byla jen slepá cesta," prohlásil na tiskové konfenrenci předseda Klubu řešitelů osmisměrek.
---------------------
Mirek Topolánek odjel i letos na dovolenou do Toskánska v bláhové naději, že by díky tomu opět mohl zesílit tlak na odstoupení předsedy ODS.
-----------------------
Bylo potvrzeno, že na Letné bude místo kontroverzní budovy Národní knihovny architekta Jana Kaplického stát nekonfliktní socha Michaela Jacksona. "Projekt podpořil i pražský primátor Bém, i když uznávám, že to samo o sobě tolik neznamená," řekla nám hlavní organizátorka výstavby sochy. "Ale zásadně proti není - na rozdíl od Kaplického projektu - ani prezident Klaus, který sice hudbu Michaela Jacksona nesnáší, ale věří, že socha zpívat nebude." Praha by tak měla po Lennonově zdi na Kampě a Mozartově Bertramce další pamětihodnost připomínající umělce, kteří se ve své době vyšvihli na první místo ve světových hitparádách.

Věra Chytilová, Tomáš Pilát: Věra Chytilová zblízka

26. června 2010 v 12:08 | Petr Vápeník |  Knihy
Dost jsem váhal, jestli vůbec patří tento článek do rubriky Literatura. Není to spíš film? Vždyť knížka o Věře Chytilové - legendě českého filmu - by se do rubriky Filmy docela hodila. Navíc jen samotný fakt, že jde o knížku, z knihy literaturu nedělá, aspoň ne v tom smyslu, jak si ji představuji já. Nakonec jsem ale uplatnil konzervativní přístup, abych v tom Vám, milým čtenářům svého blogu, nedělal moc velký binec.

Když jsem v obchodě uviděl bichli o Věře Chytilové, neváhal jsem a koupil si ji - tedy onu bichli, nikoli Věru Chytilovou, protože tu - jak se už přesvědčili mnozí - koupit prostě nejde. Stejně jako je asi nemožné - máte-li rádi český film - ji neobdivovat, stejně jako je asi dost často nemožné ji vystát. Na více než pěti stech stránkách tu najdete mnoho informací ze života režisérky, ke které málokdo z filmové branže v posledním půlstoletí mohl zůstat lhostejný, píše se tu hodně zajímavostí z natáčení jejích filmů, z nichž některé jsou skvostnými perlami v náhrdelníku české kinematografie a jsou či budou považovány za nejklasičtější klasiku, i když klasického na nich není zhola nic.

K hraným filmům Věry Chytilové mám velmi nevyrovnaný vztah, dělicí čárou je pro mne nejspíš rok 1989. To, co je před ním, mám až na výjimky velmi rád, to, co je po něm, mám až na výjimky celkem nerad. O své náklonnosti k filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne jsem na stránkách svého blogu již psal, výborná je podle mne i Hra o jablko, Panelstory, Kalamita či Sedmikrásky, Kopytem se, kopytem tam i Šašek a královna. Paní režisérce nikdy nestačilo vyprávět příběh, vždy v něm muselo být i mnohé další - symboly, filosofické i estetické odkazy a také nějaké více či méně skryté poučení.

Velmi vysokou kvalitu mají Chytilové dokumentární filmy, třeba nad dokumentem Praha - neklidné srdce Evropy asi nikdy nepřestanu žasnout. Dokumenty Věra Chytilová svoji režisérskou kariéru začínala a v poslední době se k jejich systematickému natáčení vrátila, možná i proto, že s hranými filmy už to v jejím případě není, co bývalo. Jak v hraných filmech, tak i v dokumentech je mnoho imaginace i něčeho, co bych asi popsal jako "soustředěnou tvůrčí nervozitu". Ne nadarmo má na výslednou podobu filmů Věry Chytilové zásadní dopad práce ve střižně, kde režisérka objevuje dosud netušené a podvědomé souvislosti.

V knížce je možné se o všech filmech dočíst mnohé, přesto mi na struktuře textu i na obsahu něco vadilo. Portrét Věry Chytilové jsem si uměl představit podobně nervní jako její nejlepší filmy, se strukturou textu, která by stavěla na hlavu zažité stereotypy "…dětství prožila, poprvé se vdala, pak natočila…". Sice jsou občas výhybky do zcela jiných oblastí (ženské hnutí, studenti, milostná vzplanutí, zvířata…), ale celkově je text pozoruhodně krotký a neprovokativní, možná spíš formou než obsahem, což mi k Věře Chytilové moc nesedí. Prostě si umím představit, že "finální" text půjde ještě do střižny, kde teprve vznikne výsledná objevná forma, nad kterou čtenáři jen zalapají po dechu. Neustálé opakování motivu konfliktu s různými lidmi od filmu (byť chápu, že těch konfliktů muselo být nepočítaných) něco takového nahradit nemůže. Proto se čtenář může dozvědět řadu faktů i zajímavostí, ale myslím, že tu díky tématu byla šance dodat knížce i skutečný literární rozměr, která se ovšem nenaplnila. Taky se mi občas zdálo, že v textu se na mnoha místech stavějí podružnosti na roveň důležitých věcí, takže vzniká zvláštní pelmel podobný rozvolněnému životopisnému vyprávění Suetoniovu.

Pamatuji si na moc zajímavou filmovou debatu mezi Milošem Formanem a Věrou Chytilovou
(Chytilová versus Forman Vědomí souvislostí, z roku 1980), kde režisérka tlačila slavného kolegu neustále do kouta otázkami po vyšším smyslu filmů. Ona takový vyšší smysl hledá ve všem a všude, její poctivost a zarputilost při tomto hledání musí být občas nesnesitelná. A proto je třeba říct, že určitě stojí za to její filmy vidět a pak si teprve knížku přečíst. Jinak dokáže knížka dodat jen jednotlivé zajímavosti bez vědomí souvislostí, které, myslím, bylo vždy pro Věru Chytilovou alfou a omegou její tvorby.

Na facebooku

24. června 2010 v 0:10 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Potkala ho na facebooku,
pozdravila: "Nazdar kluku,
budeme se přátelit?"
A on jako mnohé jiné
odpověděl: "Pročpak by ne?
Koníčky mám sport a IT."

Mladý muž je optimista,
už má přátel tisíc tři sta;
o jednoho míň či víc…
Dívka je však jiná káva,
o rozpaky zakopává
a na své Zdi nemá nic.

Od té doby - jak se sluší -
hrajou vždycky, když jdou kolem,
schovávanou za firewallem.
Srdce virtuálně buší.

Jak to asi skončí? Kdoví?
Je to život facebookový.

O nejkrásnější chorobě

21. června 2010 v 23:11 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Jeden klasik kdysi pravil, že skleróza je nejkrásnější choroba, protože nebolí a každý den se člověk dozví něco nového. Mohu potvrdit. Sama choroba nebolí. Jen občas mohou bolet nepříjemnosti, které mimoděk napáchá.

Jako neautomobilista jezdívám často vlakem. Do práce a z práce každý den, o víkendu často. Na cestách mezi domovem a prací mi platí legitimace, takže si nemusím kupovat jízdenku. Prostě nastoupím a jedu. Nedávno jsem se vlakem o víkendu vracel z výletu na Plzeňsko. Na nádraží jsem měl spoustu času, prošel jsem vestibul kolem dokola i napříč, přečetl jsem všechno, co bylo k přečtení včetně vyvěšených jízdních řádů a za sklem trafiky jsem prošel všechny titulní listy novin i časopisů. Jediné místo, které jsem úplně pominul, byla pokladna. Vůbec mne nenapadlo, že bych si měl koupit jízdenku, protože legitimace příměstské pražské dopravy kupodivu na Plzeňsku neplatí. Prostě jsem podle svého zvyku nastoupil a jel jsem.

Když přišla průvodčí, nějakou dobu mi trvalo, než jsem pochopil, že chce vidět mou jízdenku. Teprve pak mi to došlo. Blekotavě jsem se omlouval a průvodčí nevěděla, kam si mne zařadit, protože na černého pasažéra jsem se málo skrýval. Chybu jsem pochopitelně uznal, svedl jsem to na nejkrásnější chorobu, zaplatil jsem a s průvodčí jsme vše vyřídili s úsměvem. Červíček pochybnosti však v milé paní trochu hlodal: Nejsem podvodník, který platí jen tehdy, je-li přistižen?

Včera jsem byl jako obyčejně v jídelně na obědě. Nechal jsem si nabrat jídlo a všiml si jednoho kolegy, kterého jsem rád viděl a hned jsem si k němu přisedl. Až po chvíli se ke mně osmělila přijít paní v bílém plášti a zeptala se mne, zda jsem jídlo zaplatil, protože jinde než u ní v pokladně zaplatit nelze, a u ní jsem zcela jistě nebyl. Když jsem notně popřemýšlel a kolega u stolu mi maličko napověděl, musel jsem nakonec připustit, že jsem nezaplatil. Prostě jsem zapomněl. Evidentně další z nenápadných záchvatů nejkrásnější choroby. Přistižený a červený ve tváři snažil jsem se vysvětlit nevysvětlitelné. I když jsme se opět rozešli v dobrém, bylo vidět, že i paní z pokladny v jídelně si můj obličej vkládá do paměti. Co kdybych to tak dělal pravidelně a platil jen na vyzvání?

Večer jsem si doma pustil televizi a z obrazovky mne oslovil zástup vážně se tvářících pánů, kteří podle svých slov sestavují vládu a připravují se našim prostřednictvím šetřit. Pomrkávali na mne a já se cítil stejně přistiženě jako ve vlaku a v jídelně: Nejspíš jsem opět něco zanedbal a opět někde zapomněl za něco zaplatit. A taky že ano! Dozvěděl jsem se, že jsem zapomněl uhradit příspěvky za vzdělání, za zdravotnictví, za svou budoucí penzi, za splátky státního dluhu, za ekologické škody, za fungování církví, za pěstování bylinek na dochucení pohonných hmot, za náramky pro vězně, za dálnice, za protipovodňová opatření, za český vrcholový sport, za vojáky v Afghánistánu, za pavilon EXPO v Šanghaji, atd., atd. A měl bych to prý napravit. Jak jsem ale proboha jen na tolik věcí dokázal zapomenout? A kam by náš stát přišel, kdyby byli všichni tak zapomětliví jako já?

Samozřejmě, uklidňoval jsem všechny podobně jako průvodčí a paní z pokladny: to jen ta moje nejkrásnější choroba; hned uvedu vše do pořádku, jen si o mne prosím nemyslete nic špatného. Zaplatil jsem tedy vše, o co si pěkně oblečení pánové z obrazovky řekli a ještě jsem se jim omluvil. Politici si peníze vzali, učinili gesto, jako že se nic nestalo, ale ať už se to víckrát neopakuje. Jen jsem měl celý večer nepříjemný pocit, jestli někdo mé nejkrásnější choroby nezneužívá. Ale to mi letí hlavou jen dnes večer. Zítra se probudím a čekají mne jistě další nové krásné zážitky. A na pány z obrazovky si ani nevzpomenu, takže to se svými požadavky můžou zkusit znovu.

Ale jak zase řekl jiný klasik, politika je umění možného.

Nedělní miniglosy č.69

20. června 2010 v 13:59 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Hlavním úkolem pro nové vedení občanských demokratů má být omezení vlivu tzv.kmotrů na chod strany a na její funkcionáře. Problémy s kmotry však zdaleka nemá pouze ODS: Dokonce i ve Straně zelených, která se jinak chlubí novým stylem politiky, má na předsednický post opět kandidovat kmotra Liška.
-----------------------
Zástupci Věcí veřejných přiznali, že pro použití v Poslanecké sněmovně objednali v Jihoafrické republice velké množství plastových trubek - vuvuzel - které se staly hlasitým symbolem probíhajícího fotbalového mistrovství světa. "Jsme samozřejmě připraveni ve sněmovně konstruktivně diskutovat se všemi politickými subjekty, na tom je přece založena demokracie, jejímž jsme všichni horlivými zastánci," řekl nám jeden z významných neveřejných představitelů Věcí veřejných. "Vuvuzely jsme připraveni použít pouze ve stavu akutní nouze, tj. pokud bude mít někdo v demokratické diskusi jiný názor než my." 
-----------------------
Podle výsledků vyšetřování v Archívu bezpečnostních složek byla částečně zničena a částečně rozkradena řada cenných dokumentů o aktivitách komunistického režimu. Ukazuje se navíc, že původci této decimace mohou být sami badatelé. Ti však své zavinění jednoznačně popírají. Tiskový mluvčí badatelů byl ochoten pouze připustit, že někteří z vědeckých pracovníků si vzácné spisy odnesli domů, aby dokumenty někdo neukradl.
---------------------
Poté, co bylo potvrzeno zvýšení procenta rostlinných složek přidávaných povinně do pohonných hmot, aby tyto hmoty nebyly pohonné příliš, a tedy byly potvrzeny i nemalé státní dotace na další pěstování řepky, oznámil český fotbalový mistr Sparta Praha, že za těchto podmínek je ochoten o další rok prodloužit smlouvu se svým kapitánem. Ten na dobrou zprávu reagoval tradičně blikancem a za zákeřný faul na nic netušící prodavačku nákupního centra byl po zásluze napomenut dnes již nežijícím pracovníkem bezpečnostní služby.
-----------------------
Představitelé tří stran jednajících o programovém prohlášení nové vlády oznámili, že podle prozatímních výsledků jednání by se rozpočtové škrty měly dotknout i mnoha českých řek. "Jsme připraveni kvůli úsporám zrušit vybrané řeky, na jejichž provoz v rozpočtu nezbydou peníze," připustili vyjednavači. "Omezení by se mělo týkat většiny menších regionálních toků, můžeme ale zaručit, že rozpočtové škrty by se neměly dotknout velkých toků, zejména Vltavy v Praze, protože zrušení řeky by v tomto případě narušilo tradiční panorama Pražského hradu a mohlo omezit příjmy z turistického ruchu." Předpokládá se, že díky tomuto kroku dojde i k sekundárním úsporám nákladů. Podle vyjádření expertů by toto opatření mělo zejména omezit budoucí povodňové škody a nezanedbatelným důsledkem je i skutečnost, že místo drahých obojživelných armádních vozidel bude možné nakoupit jen vozidla jednoživelná.

Vzpomínka na básníka (I.B.)

18. června 2010 v 0:15 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Na lodi plné bláznů,
v oku ticha
uprostřed povykujícího šiku bezvěrců
šustí svými sny
po papírech.
Neznámá slova
dýchají do plachet
namísto unaveného větru:
Zmuchlat a zahodit.
Zmuchlat a zahodit!

Jen trochu se nadýchat
pomačkaného vzduchu
přes mříže svobody.
A přátelé z onoho světa
zpoza malované stěny
hrozí pěstmi vzpomínek.

Nezbývá vůle, nezbývá čas,
zbývá jen sestupná spirála žití
pro poezii.

O přepážce

15. června 2010 v 23:49 | Petr Vápeník |  Jazykové hrádky
Dnes jsem byl okolnostmi donucen stát velmi dlouhou a nudnou frontu u přepážky železniční mezinárodní pokladny. Dlouhý provazec lidí všech možných ras a národností čekal na možnost koupit si jízdenku domů anebo možná jen do další zastávky velké cesty kolem světa. Ale na rozdíl od jindy mne k přemýšlení kupodivu neinspirovalo multikulturní složení řady a lidé vůbec, ale naopak úplně obyčejná přepážka, jejíž dosažení se na nějakou dobu stalo ctižádostí nás všech. Kéž bychom tam už stáli a mohli si povídat s dámou, která svým vážným obličejem budila i na dálku nesporný respekt.

Na přepážce samotné nebylo na rozdíl především od ženské části osazenstva fronty napohled vůbec nic zajímavého, mne však zaujalo už jen to podivné slovo: PŘEPÁŽKA! Nemůže se mi u přepážky stát něco nepěkného? Co když se nakloním přes přepážku a někdo mne něčím přetáhne přes paže; ale to by pak byla nejspíš PŘESPÁŽKA. Stejně tak jsem se rozhlížel, zda nebudeme muset cestou překročit nějaké bojovně naladěné páže, které se s námi začne přít. Žádný mladý šlechtic ve veselém obleku však nebyl na dohled, i když několik mužů ve frontě mělo goticky špičaté luxusní boty.

Řekl jsem si, že při vzniku přepážky to asi někdo přehnal s pažením a podle známé pohádky tak dlouho pažil a bál se, že nedopaží, až přepažil. Taky mohl někdo podobným způsobem bažit, a protože bažení je - jak známo - pocit velmi intenzivní, snadno přebažíte ani nevíte jak, a výsledkem celého vašeho snažení (tedy bažení) bude nejspíš PŘEBÁŽKA. Možná má ale přepážka něco společného s nedovoleným převážením zboží do ciziny (jsme ostatně na nádraží, tak by na té souvislosti něco mohlo být) a sloužila původně ke speciálnímu přednostnímu odbavení profesionálních pašeráků, takže se jí původně říkalo PŘEPÁŠKA.

Na chvíli jsem procitl ze svých jazykozpytných úvah, ale protože se řada napohled netenčila, usoudil jsem, že je čas se do světa všech těch pašů, pachů, Bachů a paží zase vrátit. Jak se vlastně slovo přepážka skloňuje? Jen lidé s nedostatkem jazykové fantazie se mohou nechat uchlácholit školometnou poučkou, že se používá skloňování podle vzoru žena. O co lepší by bylo, kdyby se pro potřeby skloňování přepážka skládala jakoby ze dvou slov: První pád by byla samotná "přepážka", ale třeba hned pád třetí by zněl "k připážce" a tak by to šlo dál až k sedmému pádu plurálu, který by se rozrostl na rozsochatě barokní tvar "se přemipážkami". A co teprve…

Někdo mi poklepal na rameno. Byl to asi dvoumetrový muž s plnovousem Krakonoše (typický pašerák), který mne v hutné a necenzurované formě upozornil v tom smyslu, že přepážka je volná a jestli budu ještě chvíli okounět beztoho, že bych jevil odpovídající zájem, bude si považovat za čest mne předběhnout.

Probuzen ze skloňovacího snu, stojím před přepážkou a snažím se rozpomenout, na co jsem si to vlastně tu dlouhou frontu vystál. Jako by na tom záleželo!

Nedělní miniglosy č.68

13. června 2010 v 12:21 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Pozoruhodným přerodem po svém odchodu z vrcholné politiky prošel bývalý předseda sociální demokracie. Přední světoví myslitelé, filosofové a teoretičtí fyzici se shodují v tom, že jeho poslední texty představují průlomovou studii vedoucí k pochopení Vesmíru a dosud ne zcela ujasněné teorie Všeho. Na rozdíl od několika nositelů Nobelovy ceny, kteří se teorií Všeho zabývali před ním, totiž Jiří Paroubek prosazuje převratnou myšlenku, že za Vše mohou pravicová média.
-----------------------
Inspirován letošním fotbalovým mistrovstvím světa se známý český režisér Karel Smyczek rozhodl natočit poetický příběh několika neúspěšných fotbalových rozhodčích Jen si tak trochu písknout 2
-----------------------
Švédská princezna Victoria neuspěla se svým požadavkem, aby jí místo protežovaného švédského popového dua Roxette zazpívalo na svatbě české duo Eva a Vašek. Podle krále Gustava by Eva ještě ušla, ale jméno Vašek zní na královskou svatbu příliš plebejsky, což urazilo Vaška, Evu i potomky Petra Bezruče.
-----------------------
Jako reakce na projekt Pražské muzejní noci, během které jsou netradičně otevřena pražská muzea a galerie i v noci, vznikla akce Pražský klubový den, kdy budou díky společné iniciativě svých majitelů otevřeny pražské erotické noční kluby netradičně i ve dne. "Pražský klubový den bude probíhat od 6:00 do 14:00," řekl nám hlavní organizátor akce. "Abychom v ničem nezůstali pozadu, dohodli jsme se dokonce s dopravním podnikem, že i v tyto nekřesťanské hodiny bude fungovat pražská hromadná doprava."
---------------------
Místopředseda TOP09 Miroslav Kalousek se už nechce vracet ke svému předvolebnímu rozhovoru zneužitému Pirátskou stranou, ve kterém zpopularizoval slovo kokot. "Už jsem několikrát vysvětloval, že jsem to slovo nepoužil jako vulgarismus, ale v jeho původním významu - tj. jako výraz pro kohouta," řekl nám politik. Proti tomuto vyjádření se ostře ohradilo Ministerstvo zahraničních věcí.

Infrazahrádka

12. června 2010 v 15:32 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
Těžko říct, zda zařazení těchto fotografií do rubriky fotočlánky je korektní. Zatímco předpona foto- napovídá, že by obraz mělo vykouzlit světlo, tentokrát jsem si vzal na pomoc infračervené záření. Ze známého místa se v infračervené oblasti stane místo tak trochu z jiné planety. Různě zelené odstíny se přetransformují ve skoro celou černobílou škálu, obloha se zabarví zase zcela jinak, vystoupí zcela jiné mraky, než jsou na první pohled vidět.

Jsou to samozřejmě jen první pokusy s touhle oblastí spektra, nemám zde žádnou praktickou zkušenost, nedokážu ještě odhadnout, co přesně se po dlouhatánské expozici přes na pohled neprůhledný černý IR filtr na fotografii objeví, co z obrazu vystoupí a co se naopak skromně upozadí. Tak se nechávám (a rád) překvapovat.

A taky se při takovém focení učím troše trpělivosti; expozice se nepočítá v tisícinách vteřiny, jak je v dnešním hektickém a roztěkaném světě založeném na rychlosti a stresu zvykem, ale v minutách - skoro jako v úplných začátcích fotografie. Jako byste přímo slyšeli, jak neviditelné záření pomalu čmárá do tisícovek pixelů podivné obrazy jako skřípavým stařičkým perem.

Tak se mnou taky mějte ještě trochu trpělivosti, snad se moje fotografické dovednosti v IR spektru  budou postupem času vylepšovat. Zatím se můžete podívat aspoň na první testovací vzorek.


Zahrada pod Mléčnou drahou:

Na planetě s černou oblohou:

O jizvách

9. června 2010 v 22:57 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Stává se mi občas, že se zamyslím. Někdy se taková intimní chvilka odehraje na příhodném místě, třeba (v jinak prázdném) kupé nočního rychlíku nebo (v jinak prázdné) posteli před usnutím, prostě někde, kde taková neopatrnost nemůže nikomu způsobit újmu. Já jsem si naposledy vybral takovou slabou chvilku v místě a okamžiku navýsost nepříhodném: Ráno v koupelně při holení. Jako by nebylo dost na tom, že mívám pravidelně po ránu energetický deficit, ještě se navíc rozhodnu zamyslet! Vražedná kombinace. Nebo spíš sebevražedná.

Nevím už, o čem jsem přemítal, ale bylo to uklidňující a příjemné. Jak to tak bývá, představoval jsem si buď něco, co není a podle mne by mělo být, nebo naopak co je, a oželel bych to, prostě holý nerozum a nesmyslné ideálničení. A jako někdy ostrý zvuk budíku přeruší krásný sen, tentokrát jsem to polobdělé imaginativní snění utnul zásekem holicího nože - podle reklamy naprosto bezpečného, kterým byste oholili i nafouknutý balónek, kdyby byl ovšem tak dospělý, že by mu rostly vousy. Moje brada se rozestoupila jako skála, která slyší na jméno Sezam, a moje vnitřní rozpolcenost konečně vystoupala i na viditelný povrch.

Nikdy bych nevěřil, kolik červené tekutiny se vejde do celkem obyčejné brady. Zatímco Důra - onen věhlasný mistr plovárenský - by jistě zpevnil ránu několika láty svého ostrého rybářského háčku, já se musel spolehnout na pohotovou reakci svých krevních destiček. Po nějaké době jejich přičiněním proud tekutiny ustal a zbyla krvavě rozšklebená rána. Úžasné, řekl jsem si, mohu teď vymyslit nějakou pohádku, jak jsem k takové krvavé újmě přišel, a obluzovat jí důvěřivé romantické krásky. Ostatně - vypadal jsem se svým novým šrámem skoro jako markýz de Peyrac, tak bych předpokládal, že se kolemjdoucí Angeliky přetrhnou, aby mi padly do náruče. Skutečnost byla o něco málo přízemnější a pouze jedna poloangelika v metru na mne sykla: "Uhni, vole!"

Ale kupodivu kdykoli jsem se jen nadechl k okouzlujícímu líčení, kterak jsem se zastal neznámé černošky proti dvaceti nacionalistům, Jiřího Paroubka proti dvaceti krvelačným čtenářům Reflexu nebo jak jsem vyzval člena ruskojazyčné mafie, aby sebral odhozený nedopalek, vždycky si mne dotyčný muž či žena jen s politováním prohlédli a řekli zkušeně: "Nepozornost při holení, že. To nic, to bude zase dobré?" Nu což, asi nejsem dostatečně romantický typ!

Dnes už mi zbyla jen drobná jizva jako připomínka mé vyhřezlé rozpolcenosti a také toho, že po ránu by se měl člověk myšlenkami držet při zdi a ne odlétat do vesmírných výšin a dálav. Je to zřejmý smysl jizev, že nebolí, ale snaží se nám něco připomenout. I těch, které jsou dobře vidět a šklebí se z našich tváří na netečné Angeliky dneška, i těch, které - neméně rozšklebené - vidět nejsou a o kterých víme jenom my sami. Pamatuješ, jak jsi….?

Ráno v ruce opět vítězoslavně třímám naprosto bezpečný trojitý břit. Odraz jizvy v zrcadle mi tiše radí, co bych všechno neměl, ale cesta vzhůru ke hvězdám a do světa ranní imaginace je tak lákavá…

Taky bych si mohl nechat narůst plnovous!

Nedělní miniglosy č.67

6. června 2010 v 16:33 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Při příležitosti nadcházejícího fotbalového šampionátu jsme udělali mezi jihoafrickými obyvateli anketu, která se týkala našeho fotbalu a fotbalistů. Zjistili jsme, že většině domorodců v zemi, která je proslulá enormně vysokou kriminalitou, je český fotbal úplně ukradený.
-----------------------
Sociální demokracie zveřejnila závěry detailní analýzy důvodů svého neutěšeného výsledku v posledních volbách do Poslanecké sněmovny. Jak uvedl ve svém hlasitém projevu odstupující předseda, ukázalo se, že hlavním důvodem špatného výsledku je fakt, že ostatní strany získaly větší počet hlasů, než se původně předpokládalo.
-----------------------
Při příležitosti změn v pravidlech financování české vědy byly provedeny i určité korekce ve fungování renomované iniciativy podporující českou vědu a výzkum. Nový název projektu je "Česká hlava XXII".
-----------------------
Proslýchá se, že kandidátem TOP09 na pražského primátora má být Petr Fejk. "Když zvládl tolik zvířat v zoologické zahradě, nebojím se, že by nezvládnul šéfovat magistrátu," řekl nám jeden z představitelů strany. Samotný Fejk se zatím ke své potenciální kandidatuře nevyjádřil, podle nejmenovaného zdroje se prý ale již nechal slyšet, že v budově magistrátu na Mariánském náměstí plánuje zřídit nový pavilon sicilské džungle.
---------------------
Ukazuje se, že protikandidátem Bohuslava Sobotky na uvolněný post předsedy sociální demokracie nebude jihomoravský hejtman Michal Hašek, jak se všeobecně předpokládalo, ale hokejový brankář Dominik Hašek. Podle výsledků dostupných průzkumů se jedná mezi obyčejnými lidmi o nejoblíbenějšího Haška, populární Dominátor navíc ve výběrovém řízení předvedl bezkonkurenčně nejlepší rozklek, což se mu bude hodit při jednání s potenciálními sponzory o likvidaci dluhu za letošní rozsáhlou volební kampaň.

Kouzelná zahrada

6. června 2010 v 9:25 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
Dnes jsem pro vás připravil pár experimentálních fotek ze zahrady mých rodičů ve Staňkově poblíž Domažlic. Tato zahrada je pověstná tím, že je na ní (na rozdíl od většiny jiných zahrad)  jasně vidět, že se Vesmír - i po miliardách let - stále ještě rozpíná, i když vědci moc nechápou, že ho to pořád baví.

Dalších několik fotek je k dispozici ve fotogalerii.


Nedorozumění

5. června 2010 v 16:47 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Obraz první:

Zblízka sají navzájem svou vůni,
ona rtem ke rtu,
on zas ústy k oušku,
on - omámen a možná trochu v žertu
použil ještě starou něžnou doušku
a vzdychl: "Lásko má, já stůni!"

A tak si vzala ústní roušku.


Obraz druhý:

Ona chtěla štěstí v lásce,
A On zase výhru v sazce,
a tak ubíhala luna za lunou.
Proto podle dávných platných norem
Ona utekla Mu brzy za Amorem,
On Jí zase záhy zahnul s Fortunou
(a hned nato vyhrál stovku v druhém tahu).

Na pamětní desku nedlouhého vztahu
Napsali jen krátce:
Spi sladce!


Obraz třetí:

Chovatelka posteskla si:
Objednala nové rasy;
koupě byly výhodné,
dostala však pohodné.

Ladislav Fuks: Pan Theodor Mundstock

2. června 2010 v 22:27 | Petr Vápeník |  Knihy
Pan Theodor Mundstock je obyčejný muž již třicet let zaměstnaný ve firmě s konopím (pozor, příběh je z doby, kdy konopí neznamenalo jen "veselou trávu") provazy a nitěmi. Tedy vlastně už zaměstnaný není. Přišla nová doba a přinesla s sebou nové lidi, nové pořádky, nová pravidla. A protože je pan Mundstock Žid a nová doba je doba protektorátní, nad panem Mundstockem se začínají stahovat černá mračna. On, stejně jako jeho několik známých, kteří mu v jeho osamělém životě ještě zůstali, žije v neustálém strachu, že mu přijde předvolání do transportu, kterým jsou lidé odváženi do vzdálených táborů, do míst, která i na tu dálku více než čím jiným čpí utrpením, hrůzou a smrtí. Každý den mu prázdná schránka dává nový den života a zároveň nový den strachu. Nový den nové podřadné práce, protože pan Mundstock už teď jen zametá ulice, což je jedna z mála prací, k nimž ho žlutá hvězda na prsou opravňuje.

A tento pan Mundstock objeví metodu, jak se neustálému psychickému tlaku nepodvolit; vždyť nejjednodušší je na všechny očekávané strázně se dokonale připravit. Na každý drobounký detail, na vláčení těžkého zavazadla k transportnímu vlaku, na urážky a bití, na spánek na tvrdé pryčně - ano, dokonce i na jedovatý plyn. A pan Mundstock se začne systematicky připravovat na to, co ho jako každého neodvolatelně čeká, takže když předvolánka do transportu skutečně přijde, cítí se být sebejistý; učinil v přípravě vše, co mohl. Jen na jednu věc zapomněl: že nelidskost systému dosáhla již takové míry, že i sebepropracovanější lidská metoda musí v tomto nerovném boji vykolejit v samotném počátku a rozjetá mašinérie vzpouru jednotlivce - byť jen pasivní - nemůže a nesmí připustit.

Ale to, co je na této knížce pozoruhodné, to není snad ani příběh (v různých obměnách vyprávěný mnohými a mnohokrát), ale především forma vyprávění. Osamělý a trochu podivínský svět starého mládence Mundstocka je zabydlený takovými bytostmi jako je např. jeho stín Mon, malá slepička, rodina Šternových, mnohaletá souputnice Ruth Kleinová a někteří další, o nikom z nich nevíte, zda ještě vůbec existuje nebo si pan Theodor dotváří jeho již uzavřený život jen svou rozjitřenou jasnovidnou fantazií. Nevíte přesně, co se děje dnes, co se odehrálo kdysi před několika nebo dokonce před mnoha lety a co se snad odehrává již v temné budoucnosti. Občas se odpoutáte od hlavní postavy jako její stín Mon a zdánlivě nezaujatě pozorujete, co se děje někomu jinému stovky kilometrů daleko. Vše se proplétá v deliriu pomalého ale neodvratného "danse macabre".

Uvědomí si, že je svobodná židovská svině a je propuštěn. Vezme legitimaci a odchází. Dolů po červených schodech. Z průjezdu. Z Havelské ulice. Přes zablácenou třídu kolem synagogy, židovské radnice. Po třiceti létech. Doplouží se domů. Odemkne předsíň, vejde do pokojíku. Zmoklý klobouk neodloží, kabát nepověsí. Sedne na pohovku a sedí, sedí, déšť se sněhem z něho kape a něco uvnitř něho jako by se štěpilo. Pak dá hlavu do dlaní a obestře ho mlha. Pláče jako mladík, jako třináctiletý hoch o pohřbu rodičů, jako venku šedé zachmuřené nebe, jeho slzy se mísí s deštěm, stékajícím z klobouku, napadá ho, svobodná židovská svině, která pláče, a v té chvíli, kdy ho to napadne, něco uvnitř něho se rozštěpí. Z deště a slz u jeho nohou vyvstane stín. Jeho jméno je Mon, jinak ho nemůže nazvat.

Není to veselý příběh, ale těžko psát veselé historky z takové doby. Není to však příběh beznaděje, protože i když je situace bezvýchodná, pan Theodor Mundstock věří neochvějně ve svou metodu, ve svou drobnou vzpouru proti osudu, která se může při znalosti souvislostí zdát nesmyslná a pošetilá. Ale pro pana Theodora Mundstocka je to zázrak a vysvobození.

Pan Mundstock pohlédne na mladíka a usměje se… …úsměv vlídný, dobrotivý, vyrovnaný, úsměv, jímž prochvívá nekonečná bezmezná shovívavost a sotva znatelný nádech jakéhosi tichého, doznívajícího smutku… Mladík zděšeně otevřel ústa a nevzmůže se na slovo. Roznáší předvolánky po domech už rok. Ale s tímhle se dosud nesetkal. Zdá se mu, že ta hlava naproti němu září. Ale je to jen silueta, za kterou svítí ubohá žárovka z předsíňky… Obrátí se a uteče.
Je neděle, pozdní červnový večer, téměř noc, a v rádiech doznívá předehra k Síle osudu, kterou pan Theodor Mundstock neslyší. Na stanici o milimetr dál právě začínají prvé takty jedné Beethovenovy symfonie. Neví které, neslyší ani tu.
Na stínidle lampy klidně pluje Kolumbova plachetnice, stále blíž k svému cíli.

Z celé knížky vyzařuje vlastní mnohačetný autorův zážitek s neodbytnou úzkostí, kdy si rád popovídá i se svým vlastním stínem, jen aby v tom nemusel zůstat sám.

Určitě můžu doporučit jako výborné a mnohovrstevné literární dílo. Ale vzhledem k povaze textu jen upozorňuji, že to není žádný úlevný lék na nějaké soukromé splíny.