Ladislav Fuks: Pan Theodor Mundstock

2. června 2010 v 22:27 | Petr Vápeník |  Knihy
Pan Theodor Mundstock je obyčejný muž již třicet let zaměstnaný ve firmě s konopím (pozor, příběh je z doby, kdy konopí neznamenalo jen "veselou trávu") provazy a nitěmi. Tedy vlastně už zaměstnaný není. Přišla nová doba a přinesla s sebou nové lidi, nové pořádky, nová pravidla. A protože je pan Mundstock Žid a nová doba je doba protektorátní, nad panem Mundstockem se začínají stahovat černá mračna. On, stejně jako jeho několik známých, kteří mu v jeho osamělém životě ještě zůstali, žije v neustálém strachu, že mu přijde předvolání do transportu, kterým jsou lidé odváženi do vzdálených táborů, do míst, která i na tu dálku více než čím jiným čpí utrpením, hrůzou a smrtí. Každý den mu prázdná schránka dává nový den života a zároveň nový den strachu. Nový den nové podřadné práce, protože pan Mundstock už teď jen zametá ulice, což je jedna z mála prací, k nimž ho žlutá hvězda na prsou opravňuje.

A tento pan Mundstock objeví metodu, jak se neustálému psychickému tlaku nepodvolit; vždyť nejjednodušší je na všechny očekávané strázně se dokonale připravit. Na každý drobounký detail, na vláčení těžkého zavazadla k transportnímu vlaku, na urážky a bití, na spánek na tvrdé pryčně - ano, dokonce i na jedovatý plyn. A pan Mundstock se začne systematicky připravovat na to, co ho jako každého neodvolatelně čeká, takže když předvolánka do transportu skutečně přijde, cítí se být sebejistý; učinil v přípravě vše, co mohl. Jen na jednu věc zapomněl: že nelidskost systému dosáhla již takové míry, že i sebepropracovanější lidská metoda musí v tomto nerovném boji vykolejit v samotném počátku a rozjetá mašinérie vzpouru jednotlivce - byť jen pasivní - nemůže a nesmí připustit.

Ale to, co je na této knížce pozoruhodné, to není snad ani příběh (v různých obměnách vyprávěný mnohými a mnohokrát), ale především forma vyprávění. Osamělý a trochu podivínský svět starého mládence Mundstocka je zabydlený takovými bytostmi jako je např. jeho stín Mon, malá slepička, rodina Šternových, mnohaletá souputnice Ruth Kleinová a někteří další, o nikom z nich nevíte, zda ještě vůbec existuje nebo si pan Theodor dotváří jeho již uzavřený život jen svou rozjitřenou jasnovidnou fantazií. Nevíte přesně, co se děje dnes, co se odehrálo kdysi před několika nebo dokonce před mnoha lety a co se snad odehrává již v temné budoucnosti. Občas se odpoutáte od hlavní postavy jako její stín Mon a zdánlivě nezaujatě pozorujete, co se děje někomu jinému stovky kilometrů daleko. Vše se proplétá v deliriu pomalého ale neodvratného "danse macabre".

Uvědomí si, že je svobodná židovská svině a je propuštěn. Vezme legitimaci a odchází. Dolů po červených schodech. Z průjezdu. Z Havelské ulice. Přes zablácenou třídu kolem synagogy, židovské radnice. Po třiceti létech. Doplouží se domů. Odemkne předsíň, vejde do pokojíku. Zmoklý klobouk neodloží, kabát nepověsí. Sedne na pohovku a sedí, sedí, déšť se sněhem z něho kape a něco uvnitř něho jako by se štěpilo. Pak dá hlavu do dlaní a obestře ho mlha. Pláče jako mladík, jako třináctiletý hoch o pohřbu rodičů, jako venku šedé zachmuřené nebe, jeho slzy se mísí s deštěm, stékajícím z klobouku, napadá ho, svobodná židovská svině, která pláče, a v té chvíli, kdy ho to napadne, něco uvnitř něho se rozštěpí. Z deště a slz u jeho nohou vyvstane stín. Jeho jméno je Mon, jinak ho nemůže nazvat.

Není to veselý příběh, ale těžko psát veselé historky z takové doby. Není to však příběh beznaděje, protože i když je situace bezvýchodná, pan Theodor Mundstock věří neochvějně ve svou metodu, ve svou drobnou vzpouru proti osudu, která se může při znalosti souvislostí zdát nesmyslná a pošetilá. Ale pro pana Theodora Mundstocka je to zázrak a vysvobození.

Pan Mundstock pohlédne na mladíka a usměje se… …úsměv vlídný, dobrotivý, vyrovnaný, úsměv, jímž prochvívá nekonečná bezmezná shovívavost a sotva znatelný nádech jakéhosi tichého, doznívajícího smutku… Mladík zděšeně otevřel ústa a nevzmůže se na slovo. Roznáší předvolánky po domech už rok. Ale s tímhle se dosud nesetkal. Zdá se mu, že ta hlava naproti němu září. Ale je to jen silueta, za kterou svítí ubohá žárovka z předsíňky… Obrátí se a uteče.
Je neděle, pozdní červnový večer, téměř noc, a v rádiech doznívá předehra k Síle osudu, kterou pan Theodor Mundstock neslyší. Na stanici o milimetr dál právě začínají prvé takty jedné Beethovenovy symfonie. Neví které, neslyší ani tu.
Na stínidle lampy klidně pluje Kolumbova plachetnice, stále blíž k svému cíli.

Z celé knížky vyzařuje vlastní mnohačetný autorův zážitek s neodbytnou úzkostí, kdy si rád popovídá i se svým vlastním stínem, jen aby v tom nemusel zůstat sám.

Určitě můžu doporučit jako výborné a mnohovrstevné literární dílo. Ale vzhledem k povaze textu jen upozorňuji, že to není žádný úlevný lék na nějaké soukromé splíny.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lytchi Lytchi | Web | 3. června 2010 v 16:52 | Reagovat

Já myslím, že se v tom jistě člověk najde i dnes; ale je to docela jiná četba, než co jsem od něj četla já, podle ukázek.
Něco se mi dokonce matně - podle obsahu - vybavuje ze školy. Před Tvým článkem bych jistě řekla, že bych se nedokázala začíst, ale po Tvém článku, nevím, nevím:)...

2 Lit Lit | Web | 27. června 2010 v 14:16 | Reagovat

Díky za recezi. Alespoň mám představu o tom, co si půjčit v knihovně na léto...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama