O jizvách

9. června 2010 v 22:57 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Stává se mi občas, že se zamyslím. Někdy se taková intimní chvilka odehraje na příhodném místě, třeba (v jinak prázdném) kupé nočního rychlíku nebo (v jinak prázdné) posteli před usnutím, prostě někde, kde taková neopatrnost nemůže nikomu způsobit újmu. Já jsem si naposledy vybral takovou slabou chvilku v místě a okamžiku navýsost nepříhodném: Ráno v koupelně při holení. Jako by nebylo dost na tom, že mívám pravidelně po ránu energetický deficit, ještě se navíc rozhodnu zamyslet! Vražedná kombinace. Nebo spíš sebevražedná.

Nevím už, o čem jsem přemítal, ale bylo to uklidňující a příjemné. Jak to tak bývá, představoval jsem si buď něco, co není a podle mne by mělo být, nebo naopak co je, a oželel bych to, prostě holý nerozum a nesmyslné ideálničení. A jako někdy ostrý zvuk budíku přeruší krásný sen, tentokrát jsem to polobdělé imaginativní snění utnul zásekem holicího nože - podle reklamy naprosto bezpečného, kterým byste oholili i nafouknutý balónek, kdyby byl ovšem tak dospělý, že by mu rostly vousy. Moje brada se rozestoupila jako skála, která slyší na jméno Sezam, a moje vnitřní rozpolcenost konečně vystoupala i na viditelný povrch.

Nikdy bych nevěřil, kolik červené tekutiny se vejde do celkem obyčejné brady. Zatímco Důra - onen věhlasný mistr plovárenský - by jistě zpevnil ránu několika láty svého ostrého rybářského háčku, já se musel spolehnout na pohotovou reakci svých krevních destiček. Po nějaké době jejich přičiněním proud tekutiny ustal a zbyla krvavě rozšklebená rána. Úžasné, řekl jsem si, mohu teď vymyslit nějakou pohádku, jak jsem k takové krvavé újmě přišel, a obluzovat jí důvěřivé romantické krásky. Ostatně - vypadal jsem se svým novým šrámem skoro jako markýz de Peyrac, tak bych předpokládal, že se kolemjdoucí Angeliky přetrhnou, aby mi padly do náruče. Skutečnost byla o něco málo přízemnější a pouze jedna poloangelika v metru na mne sykla: "Uhni, vole!"

Ale kupodivu kdykoli jsem se jen nadechl k okouzlujícímu líčení, kterak jsem se zastal neznámé černošky proti dvaceti nacionalistům, Jiřího Paroubka proti dvaceti krvelačným čtenářům Reflexu nebo jak jsem vyzval člena ruskojazyčné mafie, aby sebral odhozený nedopalek, vždycky si mne dotyčný muž či žena jen s politováním prohlédli a řekli zkušeně: "Nepozornost při holení, že. To nic, to bude zase dobré?" Nu což, asi nejsem dostatečně romantický typ!

Dnes už mi zbyla jen drobná jizva jako připomínka mé vyhřezlé rozpolcenosti a také toho, že po ránu by se měl člověk myšlenkami držet při zdi a ne odlétat do vesmírných výšin a dálav. Je to zřejmý smysl jizev, že nebolí, ale snaží se nám něco připomenout. I těch, které jsou dobře vidět a šklebí se z našich tváří na netečné Angeliky dneška, i těch, které - neméně rozšklebené - vidět nejsou a o kterých víme jenom my sami. Pamatuješ, jak jsi….?

Ráno v ruce opět vítězoslavně třímám naprosto bezpečný trojitý břit. Odraz jizvy v zrcadle mi tiše radí, co bych všechno neměl, ale cesta vzhůru ke hvězdám a do světa ranní imaginace je tak lákavá…

Taky bych si mohl nechat narůst plnovous!
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lucka Lucka | Web | 10. června 2010 v 0:07 | Reagovat

To mě pobavilo! :-D

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 10. června 2010 v 8:26 | Reagovat

Negativní reklama na Wilson?

3 Janah Janah | Web | 10. června 2010 v 22:18 | Reagovat

Ne, plnovous ne! Všichni chlapi v něm vypadají stejně (zanedba- ně/-telně) A navíc není nad muže se zjizvenou tváří - to je něco jako mužův deník :-)

4 Čerf Čerf | 10. června 2010 v 22:51 | Reagovat

No dobře, dobře; ještě by si mě lidi pletli s Karlíkem Marxů a já bych byl nucen podepisovat kolemjdoucím Kapitál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama