Věra Chytilová, Tomáš Pilát: Věra Chytilová zblízka

26. června 2010 v 12:08 | Petr Vápeník |  Knihy
Dost jsem váhal, jestli vůbec patří tento článek do rubriky Literatura. Není to spíš film? Vždyť knížka o Věře Chytilové - legendě českého filmu - by se do rubriky Filmy docela hodila. Navíc jen samotný fakt, že jde o knížku, z knihy literaturu nedělá, aspoň ne v tom smyslu, jak si ji představuji já. Nakonec jsem ale uplatnil konzervativní přístup, abych v tom Vám, milým čtenářům svého blogu, nedělal moc velký binec.

Když jsem v obchodě uviděl bichli o Věře Chytilové, neváhal jsem a koupil si ji - tedy onu bichli, nikoli Věru Chytilovou, protože tu - jak se už přesvědčili mnozí - koupit prostě nejde. Stejně jako je asi nemožné - máte-li rádi český film - ji neobdivovat, stejně jako je asi dost často nemožné ji vystát. Na více než pěti stech stránkách tu najdete mnoho informací ze života režisérky, ke které málokdo z filmové branže v posledním půlstoletí mohl zůstat lhostejný, píše se tu hodně zajímavostí z natáčení jejích filmů, z nichž některé jsou skvostnými perlami v náhrdelníku české kinematografie a jsou či budou považovány za nejklasičtější klasiku, i když klasického na nich není zhola nic.

K hraným filmům Věry Chytilové mám velmi nevyrovnaný vztah, dělicí čárou je pro mne nejspíš rok 1989. To, co je před ním, mám až na výjimky velmi rád, to, co je po něm, mám až na výjimky celkem nerad. O své náklonnosti k filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne jsem na stránkách svého blogu již psal, výborná je podle mne i Hra o jablko, Panelstory, Kalamita či Sedmikrásky, Kopytem se, kopytem tam i Šašek a královna. Paní režisérce nikdy nestačilo vyprávět příběh, vždy v něm muselo být i mnohé další - symboly, filosofické i estetické odkazy a také nějaké více či méně skryté poučení.

Velmi vysokou kvalitu mají Chytilové dokumentární filmy, třeba nad dokumentem Praha - neklidné srdce Evropy asi nikdy nepřestanu žasnout. Dokumenty Věra Chytilová svoji režisérskou kariéru začínala a v poslední době se k jejich systematickému natáčení vrátila, možná i proto, že s hranými filmy už to v jejím případě není, co bývalo. Jak v hraných filmech, tak i v dokumentech je mnoho imaginace i něčeho, co bych asi popsal jako "soustředěnou tvůrčí nervozitu". Ne nadarmo má na výslednou podobu filmů Věry Chytilové zásadní dopad práce ve střižně, kde režisérka objevuje dosud netušené a podvědomé souvislosti.

V knížce je možné se o všech filmech dočíst mnohé, přesto mi na struktuře textu i na obsahu něco vadilo. Portrét Věry Chytilové jsem si uměl představit podobně nervní jako její nejlepší filmy, se strukturou textu, která by stavěla na hlavu zažité stereotypy "…dětství prožila, poprvé se vdala, pak natočila…". Sice jsou občas výhybky do zcela jiných oblastí (ženské hnutí, studenti, milostná vzplanutí, zvířata…), ale celkově je text pozoruhodně krotký a neprovokativní, možná spíš formou než obsahem, což mi k Věře Chytilové moc nesedí. Prostě si umím představit, že "finální" text půjde ještě do střižny, kde teprve vznikne výsledná objevná forma, nad kterou čtenáři jen zalapají po dechu. Neustálé opakování motivu konfliktu s různými lidmi od filmu (byť chápu, že těch konfliktů muselo být nepočítaných) něco takového nahradit nemůže. Proto se čtenář může dozvědět řadu faktů i zajímavostí, ale myslím, že tu díky tématu byla šance dodat knížce i skutečný literární rozměr, která se ovšem nenaplnila. Taky se mi občas zdálo, že v textu se na mnoha místech stavějí podružnosti na roveň důležitých věcí, takže vzniká zvláštní pelmel podobný rozvolněnému životopisnému vyprávění Suetoniovu.

Pamatuji si na moc zajímavou filmovou debatu mezi Milošem Formanem a Věrou Chytilovou
(Chytilová versus Forman Vědomí souvislostí, z roku 1980), kde režisérka tlačila slavného kolegu neustále do kouta otázkami po vyšším smyslu filmů. Ona takový vyšší smysl hledá ve všem a všude, její poctivost a zarputilost při tomto hledání musí být občas nesnesitelná. A proto je třeba říct, že určitě stojí za to její filmy vidět a pak si teprve knížku přečíst. Jinak dokáže knížka dodat jen jednotlivé zajímavosti bez vědomí souvislostí, které, myslím, bylo vždy pro Věru Chytilovou alfou a omegou její tvorby.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 26. června 2010 v 12:27 | Reagovat

S tou dělicí čárou s tebou stoprocentně souhlasím.

2 Aleee Aleee | Web | 26. června 2010 v 13:04 | Reagovat

Hm, na Chytilovou se od podzimu chystám psát bakalářku, knihu mám už nějaký ten pátek doma a docela se těším, až se začtu, snad mi bude přínosem, ale dle napsaného (pěkně napsaného), to vypadá, že přínosem bude.

3 Čerf Čerf | E-mail | 26. června 2010 v 16:23 | Reagovat

[2]: Pro tenhle účel je, myslím, kniha výborným podkladem a může poskytnout spoustu podnětných informací. Myslíš, že i neodborník jako já bude mít třeba šanci nakouknout někde do Tvé bakalářky, i když pro to nemám jiné opodstatnění než zájem o téma?

4 freestanley freestanley | Web | 12. března 2014 v 19:42 | Reagovat

Requiescat in pace!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama