Červenec 2010

O miliónovém štěstí

27. července 2010 v 17:49 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Mám-li soudit podle obsahu svého e-mailu, svět je plný srdceryvných příběhů a možností k přivýdělku. No považte - nedojal by vás příběh čerstvě plnoleté Jane G., která přišla nešťastně o oba rodiče a teď k vám spíná přes obrazovku své internetové štíhlé ruce v prosbě o rytířskou pomoc, protože jste zjevně jako jediný na zeměkouli schopen se jí zastat v boji s úklady těch, co jí nepřejí, aby se dostala ke svému rodinnému bohatství? Pravda - bude napřed třeba poslat chudé dědičce něco peněz na různé poplatky, úplatky a záplatky, aby se k poctivě vydělanému pokladu dostala, ale co je to proti obrovské sumě, kterou za tu malou službičku nakonec dostanete, a hlavně proti úžasnému pocitu, že jste princeznu nezklamali? Jen mrknutí oka proti věčnosti, kapka rosy proti Tichému oceánu. Srdce rytíře ve vás intenzivně buší: Chudák holka, sedí někde v africkém vyhnanství samotinká jen se svým zaprášeným notebookem, obklopena nepřejníky a krvežíznivými viry nemocí tak strašných, že by se jim byl schopen podívat zpříma do očí snad jedině náš stínový ministr zdravotnictví, a i on by možná musel přimhuřovat. Je to jen na vás; její budoucnost, štěstí a zbytky víry v dobro jsou jen ve vašich rukou!

Následuje podobně tklivý příběh bývalého nigerijského bankéře. Popravdě - když se na mne obrátila Jane G., přišlo mi to jaksi logičtější, nevím, jak bude hrát na rytířskou strunu již nemladý Mbobo S. Ale ukazuje se, že Mbobo na strunu vášní hrát nemusí, protože jeho zakleté dědictví je ještě o řád vyšší než u Jane, a tlačí tak vaše rytířské svědomí do defenzívy. Obraz křehké dívky se pomalu rozplývá v oslňujících paprscích nigérijských zlatých cihel. Pravda, požadované peníze na poplatečky jsou taky o řád vyšší, ale kdo by na to zrovna teď hleděl, když jde tak nějak o spravedlnost, že? A že nespravedlnost vládne světem, to potvrzují další tři e-maily, které přicházejí ještě týž večer z různých koutů světa: Quido - potomek bohatého velkostatkáře z Argentiny, Blanche - dědička z jedné kdysi slavné evropské dynastie, která se nemůže dostat ke kontu ve švýcarské bance (to se samozřejmě může podařit jedině vám!), a další Nigerijec - tentokrát bezejmenný - zřejmě mu hrozí větší nebezpečí než Mbobovi. Jak přispět k nápravě nevycválaného světa? Je přece slušné pomáhat potřebným, jen nevím, kde teď narychlo vezmu požadovanou sumu, když jsem včera utratil své poslední peníze za novou peněženku. A v hlavě mi jako arestovanému hraběti Monte Christo neodbytně duní znovu a znovu známá jména: Jane, Mbobo, Quido, Blanche...

Problémy se ale ve slušné společnosti řeší skoro samy. Ráno se totiž z e-mailu dozvídám, že jsem byl vylosován jako výherce miliónu liber v nějaké skvělé soutěži veliké a známé britské firmy. Už jsem uvykl tomu, že jsem aspoň v tomto ohledu mimořádně šťastným mužem a o podobných výhrách mi přicházejí zprávy skoro každý týden. Prozatím jsem odolával pokušení výhru si převzít, protože mi to nedovolilo mé hypertrofované svědomí: Jak by k tomu přece přišli všichni ostatní, kteří jako běžně šťastní lidé nejvýš vyhrají dvakrát ročně páté pořadí ve sportce? Ale teď je to docela jiná situace: Miliónek ve šterlinkových librách by mohl dohromady na záchranu všech pěti smolařů, kteří přes všechna nebezpečenství sebrali odvahu a poslední zbytky internetového tarifu a oslovili mne, mohl stačit.

Posílám tedy na uvedenou adresu nacionále a mailové adresy "mých" pěti nešťastníků s pokynem, aby jim mou výhru rozdělili a vzkázali jim, že je to ode mne. Pak už budu jen čekat, až se začne ze všech světových stran do Dobřichovic sbíhat zlato, cenné papíry a drahé kamení. Anebo aspoň přijde e-mail od Jane, Mboba, Quida, Blanche a jednoho anonyma: Dělali jsme si sice jenom srandu, ale přesto dík!

A mě bude tak nějak příjemně hřát u srdce.

Nedělní miniglosy č.74

25. července 2010 v 14:07 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Podle očekávání potvrdila Vězeňská služba ČR, že neumožní nejmenovanému českému vězni účast na premiéře filmu Kájínek, natočeném na motivy vězňova případu. Místo populárního vězně se premiéry zúčastní alespoň Karel Gott. Z dalších pozvaných celebrit bohužel nepřijde vedoucí skupiny Olympic, který by se podle svého vyjádření jako Janda při promítání vedle českého slavíka necítil bezpečně.
-----------------------
V křimické zelné pěstitelské stanici byly vypěstovány první exempláře nové odrůdy zelí prozatím pěstovaného výhradně v Jižní Africe. Na počest pravlasti této zeleniny získala nová odrůda i pro český trh tradiční jihoafrický název vuvuzelí.
-----------------------
Evropský soud pro lidská práva vyhověl podnětu známého českého kriminalisty Jana Zemana, který si u soudního dvora stěžoval, že mu byl v České republice od roku 1989 neoprávněně upírán služební postup. Vzhledem k ojedinělému Zemanovu výkonu v dílu Vrah se skrývá v poli mu byla přiznána hodnost polního maršála. Televizní seriál o jeho osudech se podle soudního rozhodnutí musí propříště promítat výhradně pod názvem Třicet případů maršála Zemana a kriminalista musí dostat ještě návdavkem druhou hodnost poručíka jako penále.
-----------------------
Podle výsledků průzkumu mezi českými teenagery je mezi nimi aktuálně nejžádanější profesí ardoisier, což je osoba, která při cyklistickém závodě Tour de France ukazuje z motocyklu časový rozestup mezi uprchlíky a pelotonem. Na tuto poptávku zareagovalo i Ministerstvo školství, které zajistilo u několika českých universit otevření specializovaných tříd magisterského studia pro budoucí ardosiery. "Děláme, co můžeme, abychom vyšli vstříc narůstající poptávce po tomto specializovaném vzdělání," řekl nám mluvčí Ministerstva školství, "ale obávám se, že víc než 2000 míst se nám v prvním roce otevřít nepodaří."
-----------------------
Jiří Paroubek se v otevřeném dopise pravděpodobně omluvil Michalu Davidovi za chování sociální demokracie a především za to, že ho jeho pomýlení spolustraníci označili za normalizačního zpěváka. V dopise prý se vyjádřil v tom smyslu, že David je Goliášem české popmusic, ale toto odvážné vyjádření není možné ověřit, protože cenný text z otevřeného dopisu během doručování vypadl.

Patofobie

21. července 2010 v 19:09 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Jak onehdy pravil jeden moudrý opat,
pat na patofoby prý má špatný dopad.
A já dobře z šachu znám tu pravdu svatou:
Právě pat je mojí Achillovou patou.

Raději bych se vydal dobrovolně katu,
než partii skončit v depresivním patu.
Asi brzy budu vzorným patofobem
a pak smečka patů stane se mým hrobem.

I když se to nezdá, ještě hlouběji klesnu,
pat se totiž vkrádá do hororů ve snu:
Spatřím celebrity, jak je neznáte
přu se s Beethovenem (a s Devátou) o Páté.

Vzpomínám si dosud s hrůzou v očích matně,
jak jsme v tělocviku stávávali spatně,
a že zrovna na mne - nechci se v tom rýpat -
ze všech počítačů vyšel právě iPAT.

Když jsem z patů v splínu, zkoumám, která skoba
unesla by asi metrák patofoba.
Z deště pod okap však vedl by ten krok:
Na svou chvíli totiž číhá patolog!

Dobré zkušenosti nejsou bez ceny;
těším se, že osud jednou přece zmatu:
I když žiju život víceméně v patu,
občas z toho bývám spíše zmatený.

Infračervená labská vyhlídka

19. července 2010 v 18:51 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
Dnes se vracím ještě ke svému krátkému výletu do oblasti Labských pískovců. Zatímco Tiské stěny jste měli možnost si prohlédnout ve speciálním fotočlánku již minulý týden ve standardním viditelném světle, místo, kde jsem těch pár dní celkem spokojeně bydlel, vám pro změnu ukážu zachycené v infračervené části spektra.

První na řadě je "infrafotka" hotelu Belveder, který sice patří oficiálně do obce jménem Labská Stráň, nicméně spíš už je součástí labského kaňonu, na jehož samotném okraji stojí - těsně vedle nejstarší vyhlídky na údolí Labe (byla upravena a využívána již od začátku 18.století). Zatímco shora od Labské Stráně je možné se sem dostat i koňmo, kolmo i autem, na druhou stranu do údolí odtud vede několik různě krkolomných pěších cest; jak jsem si vyzkoušel, všechny jsou s určitou dávkou opatrnosti schůdné. Na zdejší terase je možné se nechat i za období veder osvěžovat vlahým vzduchem proudícím zdola od Labe (přiznávám nicméně , že jsem se na to v období tropických veder úplně nespolehl a pro jistotu jsem proudící vzduch podpořil neméně osvěžujícím dobře vychlazeným Budvarem).



Ze zdejší labské vyhlídky (nachází se cca 180 metrů nad hladinou Labe) můžete obdivovat vytrvalost a sílu přírodních dějů (pěkně se nám tady ta řeka během miliónů let zařízla do krajiny) a taky malinkaté domečky v údolí, které místy stojí kolem železniční dráhy. Když údolím projíždí vlak, rozhodně ho nepřeslechnete, jinak sem ovšem pinožení přičinlivých mravenců od řeky prakticky nedoléhá. Zato každou chvíli nad strání přeletí nějaký dravec balancující ve vzestupných vzdušných proudech, který vyděšeným pískotem dává najevo, co si asi o naší civilizaci myslí.

Co se mi na infračervené fotografii líbí, že výsledné "barvy" nemají se skutečností moc společného: Pískovce jsou na normálních záběrech spíš světlejší, zatímco vegetace je sveřepě temně zelená, což se na infrafotce dost promění. Voda dole v Labi taky není ve skutečnosti taková černá káva, jak to tady vypadá. No a kdybyste se podivovali, proč jsou některé keře v popředí rozmlžené, je to jednoduše proto, že tu dost foukalo, a expozice přitom musela být téměř dvouminutová. A čekat na bezvětří bylo asi tak marné jako čekání na déšť nebo na Godota. Ale snad to u tohoto typu fotografií tolik nevadí.


Sportovně založení návštěvníci si mohou cvičně vyběhnout skalnatou strání strmé stoupání od řeky a myslím, že i ten největší trénovanec se při tom zadýchá. Ještěže je pak možné se v klidu rozhlédnout do dálky i do hloubky a dosyta se vydýchat.

Nedělní miniglosy č.73

18. července 2010 v 15:29 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Překvapivě výrazně se v červnu a červenci zvýšily prodeje nosičů bývalému členu skupiny Beatles Paulu Mc Cartneymu, což se stalo poprvé od roku 1970, kdy se Beatles rozpadli. Experti tvrdí, že je to způsobeno náhlou popularitou chobotnice Paul, která správně předpověděla osm výsledků mistrovství světa ve fotbale. Této teorii odpovídají i nečekaně vysoké ceny dosažené v nedávné pařížské aukci děl Paula Gauguina, Paula Cézanna a Paula Klee a rostoucí zájem o básně Paula Eluarda a Paula Verlaina mezi českou sociálně demokratickou mládeží. Mc Cartney se pochopitelně snaží vliv sympatické chobotnice popřít a domnívá se, že větší zájem o nosiče je dán pouze rostoucí kvalitou jeho hudby. Ještě více celou věc zamlžilo vyjádření mluvčího Odborového svazu Šerpů, podle jehož mínění se zájem o nosiče v poslední době nijak zvlášť nezvýšil.
-----------------------
Všech 30 lahví šampaňského, které s největší pravděpodobností patřilo Ludvíku XVI. a které nalezli potápěči ve vraku lodi u finských břehů, bylo oficiálně zlikvidováno skupinou Evropské obchodní inspekce, protože lahve neměly na etiketě uvedené datum minimální trvanlivosti.
-----------------------
Vzhledem k aktuálnímu obsahu většiny médií je logické, že ceny okurek na české plodinové burze dosahují ročního maxima. Ukazuje se však, že různé zprávy v médiích mají ve vrcholící okurkové sezóně dopad na různé druhy okurek. Ředitel odboru zeleniny Plodinové burzy Brno tuto skutečnost potvrdil: "Zatímco zprávy o skládání české vlády měly vliv zejména na růst ceny salátových okurek, třeba díky zprávě o předvolebním napadení Bohuslava Sobotky podražily hlavně nakladačky."
-----------------------
V síti dopingových komisařů na slavné Tour de France uvízl dosud největší úlovek v historii boje proti dopingu - více než metrákový řidič jednoho z doprovodných motocyklů. Řidič, který měl pozitivní test na tzv. krevní doping, přiznal několik transfuzí a zdůvodnil to tím, že jeho vlastní krev byla příliš horká na to, aby klidně snášel frustrující skutečnost, že ho profesionální nedopující cyklisté již předjíždějí i ve stoupáních a smějí se jemu i jeho značkovému motocyklu. Předpokládá se, že řidič bude potrestán standardním dvouletým zákazem činnosti, což ho mrzí, protože nebude moci jet o víkendu na ryby, aby se aspoň někomu za své ulovení pomstil.
-----------------------
Vědci ze Sheffieldské univerzity konečně přišli na to, zda byla dřív slepice nebo vejce. Díky využití superpočítače Hector a podrobnému výzkumu proteinu ovocledidin-17, který má zásadní vliv na stavbu vaječné skořápky, dospěli k závěru, že zcela nepochybně musela existovat dříve slepice. Na výsledcích tohoto výzkumu prodělaly anglické sázkové společnosti, které několik set let mírně favorizovaly vejce a teď musely vyplatit výhry všem sázkařům, kteří tipovali slepici. Velkou výhru inkasovali i potomci Williama Shakespeara, který se ve své době touto fundamentální otázkou dost zabýval a v původní (posléze cenzurované) verzi Hamleta měl dokonce odvážný verš: "Slepice nebo vejce - to je, oč tu běží!" Ve druhé fázi svého výzkumu se chtějí vědci soustředit na zodpovězení otázky, kde se tady tato slepice vzala a co by si asi myslela o rozšiřování eurozóny.

O poradenských chobotnicích

16. července 2010 v 17:35 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Poslední dobou jsem dost nerozhodný. Nemohu se třeba rozhodnout, jestli mám jet na dovolenou vlakem nebo letět letadlem. Taky občas váhám, zda si k večeři dát kaviár se šampaňským nebo jáhlovou kaši s mlékem a strdím, jestli mám podle doporučení mnohých jít o víkendu raději do Prčic nebo do Háje (případně ještě dál) a jestli se před televizí rozčílit při fotbale nebo při zprávách z domova. A to ani nemluvím o tom, jaká neřešitelná dilemata někdy nastávají ve vztazích se ženami! Kdyby tak existovalo nějaké chytré udělátko, co bude umět správně rozhodnout za mne a co si vždycky bude vědět rady!

A najednou při čtení novin přišlo osvícení: Chobotnice Paul přece - jak papouškují všechna média se silně okurkovou příchutí - dokázala natipovat správně všech osm vybraných zápasů fotbalového mistrovství světa a vyhrané peníze věnovala na charitu, protože chobotnice je zvíře podle lidských měřítek kromobyčejně skromné, nepotřebuje peněz a vystačí si s celosvětovou slávou. To je ono: Potřebuji sehnat chobotnici! Ne ledajakou, protože ji nepotřebuji do octa, ale na věštění. Kdykoli budu mít dilema, udělám to přesně tak, jako to dělali s Paulem: Dám prostě chobotnici vybrat krmení ze dvou krabiček s různými obrázky a podle toho, kterou škatulku jasnovidný hlavonožec vybere, se rozhodnu. Jen musím dávat pozor, aby mi zvířátko moc neztloustlo, protože dilemat bude, jak se znám, dost.

Kde ale takovou chytrou chobotnici sehnat? Napřed jsem si myslel, že si koupím přímo Paula, ale ten na vrcholu mediální slávy odešel do penze a věštit už odmítá, protože by kvůli tomu mohl mít oplétačky s německým důchodovým úřadem a taky si samozřejmě nechce na stará chapadla pokazit reputaci. Budu tedy muset sehnat jinou chobotnici podobných schopností, zařídím jí pěkný velký výběh (nebo spíš výplav) v domácím akváriu a občas (asi tak stopadesátkrát za den) se jí na něco zeptám. A třeba se to zanedlouho stane běžnou věcí i jinde než u mne doma. Kdoví, možná by nebylo marné místo všech drahých renomovaných zahraničních poradců pro různé organizace, strany a úřady nakoupit dobře vycvičené chobotnice. Ušetřilo by se dost peněz a nemyslím si, že by byl výsledek o moc horší, než bývá. No a kupříkladu i taková prezidentská volba by konečně jednou mohla proběhnout opravdu důstojně.

Nemám ovšem vůbec ponětí, kde se poradenské chobotnice kupují a kolik stojí. V našem supermarketu jsou ke koupi pouze chobotnice hluboko zmražené, takže se od nich už asi žádné epochální duševní výkony čekat nedají. Ptal jsem se v Domácích potřebách (chobotnici přece potřebuji doma), kde mi poradili jít do prodejny s DVD. Sice se mi to zdálo divné, ale dnes už člověk často neví, co se v jakém obchodě všechno prodává, tak jsem to zkusil. Bohužel, přišel jsem pozdě, protože poslední chobotnici si koupil nějaký pán včera večer a teď prý staré italské seriály přivezou až zase na podzim. Škoda, tak dlouho čekat nemohu, protože do té doby by již můj život mohl nabrat vlivem nesprávných rozhodnutí velmi špatný směr.

Co naplat, až večer přijdu domů, ponořím se do vln internetu; to by v tom byl čert, abych nějakou šikovnou chobotničku nesehnal. A začal jsem urputně zvažovat, jestli mám zkusit spíš Aukro nebo E-Bay. Vidíte, kdybych už měl hlavonožce doma, nechal bych si jednoduše poradit. A jak jsem tak v zamyšlení dobloumal až do ulice vedoucí k divadlu, napadlo mne, že tady vlastně kdysi býval Zverimex. Za zeptání nic nedám. Co kdyby…?

Bohužel, ukázalo se, že Zverimex je už minulostí. Teď byla v domě sázková kancelář, kde - jak jsem se domníval - ani nemělo smysl ptát se, zda nevědí, kde se tu dají levně sehnat poradenské chobotnice.
"Okurková sezóna, co?" prohodil jsem směrem k paní, která se v prázdné místnosti okázale nudila.
"To jen dneska," odvětila hlava za přepážkou. "Jinak tu touhle dobou bývá plno i o prázdninách," vzdychla. "Ale když dneska všichni blázní s těma sázkařskejma chobotnicema, co je mají prodávat v Akvaristice na náměstí…"

Když jsem dorazil na náměstí, oněměl jsem úžasem: Vietnamský obchůdek ozdobený narychlo spíchnutým reklamním transparentem DNES: CHYTRÁ NĚMECKÝ CHOBOTNICE, byl doslova obležený nervózně podupávajícími sázkaři všech generací. Chápu je. Kdo by nechtěl mít domácího mazlíčka, který mi sem tam přihraje nějaký tutový tip na fotbal nebo tenis a pomůže mi tak vylepšit napnutý rodinný rozpočet? Jestlipak těch chobotnic přivezou chytří obchodníci dost? Od obchodu se totiž vinula dlouhá a několikrát zatočená několikaproudá fronta, jako kdyby tu nebyla Akvaristika ale nejmíň expozitura Leninova mauzolea.

Tak nevím. Dívám se na to sázkařské pozdvižení a už se zase nemůžu rozhodnout: Mám tu frontu vystát anebo ne?

Skalní město Tiské stěny

14. července 2010 v 17:31 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
Jak jsem minulý týden slíbil, vracím se několika obrázky ke své páteční návštěvě Tiských stěn. Myslím, že skalní město, které vzniklo postupným zvětráváním pískovcové tabule během cca 90 mil.let, si pár fotek zaslouží, i když polední prudké slunce v horkém letním dni jistě nejsou optimální podmínky pro focení. Takže technická kvalita fotek nic moc, ale jiné k dispozici nemám.

Skalní útvary mají svá jména a přesnou identifikaci. Můžete tedy potkat třeba Lesní bránu, Jeskyni oblud, Švédský tábor, Sloní nohu i Kuří nožky, Žabí korunku i Tančícího medvěda, Cikánský tábor i Přimáčknutého krejčíka, Lodní příď i Kazatelnu, no a mne osobně vzhledem k mým již zmíněným zdejším vojenským zkušenostem zaujala mile dvojznačně pojmenovaná skála Sťatý major.


Některé skály se dívají tak přísně, že raději pokorně u pokladny zaplatíte vstupné, než abyste byli za černé pasažéry. Ostatně 30 Kč není zas tak moc na to, že si pak můžete bloudit, co vaše hrdlo ráčí.


Na cestě je řada úzkých průchodů mezi skalními bloky, které jsou testem štíhlosti (jeden z nich se přímo Zkouška štíhlosti jmenuje). Některými jsem zdárně prošel, jinými již tak zdárně ne a trochu to drhlo (to bude jistě tím batohem...).


Zvlášť vyšplháte-li se nahoru na skalní ochozy, je dobré dávat nadstandardní pozor, kam šlapete. Propady bývají náhlé a hluboké, všudypřítomný bílý písek kluzký a skalní diváctvo napjatě čeká, aby objektivně zhodnotilo umělecký dojem i technickou hodnotu vašeho pádu.


Ke skalnímu městu patří i sem tam nějaké to náměstíčko nebo pasáž. Začne-li pršet (jako že tentokrát k tomu v horkém dni bylo bohužel daleko), je určitě kam se schovat. Občanská vybavenost pasáží je však mizerná a nehodná moderního města 21.století, například jsem tu nenašel ani jednu hernu nebo tattoo salón. Druhohory byly prostě děsně staromódní!


Budete-li se chtít někomu schovat, ve skalách se vám to může povést tak dokonale, že sami budete mít dost práce s tím se najít. Pro ty, kteří chtějí pro tuto schovávanou i nějakou teoretickou průpravu, mohu doporučit třeba mysteriózní film Piknik na Hanging Rock.


Světlo a tma, slunce a stín, vedro a chlad, na pár metrech tisíc proměn. Na sluníčku bylo poctivých 50 Celsiových stupňů, ale skalní klimatizace fungovala tak dobře, že na dně skalních roklí to bylo skoro na svetr. Kdepak asi mají schované ty velké klimatizační agregáty?
  

Skály občas vypadají, že jen moudře shlížejí na vyprahlé poutníky. Ale jsou to potvůrky našeptavačské a lákají: "Vykašli se na turistickou značku a zatoč ještě ke mně... A ke mně... " A po chvíli překročíte bludný kořen a zjistíte, že zrcadlové bludiště na Petříně je proti tomuhle skalnímu bludišti jenom kašička pro batolátka. Ne nadarmo sem byl až do roku 1918 zakázán přístup bez doprovodu místního průvodce.


Když výsledky vandalismu vydrží dostatečně dlouho, stanou se chráněnou památkou.


Optimální pro samotáře: Jsou tu některá místa, kde budete tutově sami.


Tomuhle útvaru se říká Napoleonova bota. Trošku velká botka na tak malou postavu!


Zákony gravitace platí i tady, i když to leckdy svádí tomu nevěřit. Občas prostě shora něco spadne a je na vás zařídit to tak, abyste právě nestáli na špatném místě.


Strážce skalního města doufá, že mu tahle práce ještě dalších pár miliónů let vydrží, když s penzemi je to teď taková bída.


Legenda praví, že francouzský šlechtic jménem Leduquin, který uprchl z Francie za Velké revoluce, zde v Tiských stěnách zakopal svůj velký rodinný poklad. Bohužel ještě neměl k dispozici GPS, takže prý již nikdy nenašel místo, kam svůj poklad uložil, z čehož se pomátl (praktici ovšem namítají, že kauzalita je obrácená a že sem francouzský podivín svůj poklad zakopal právě proto, že se pomátl). Takže - až budete potřebovat někdo zakopat poklad, Tiské stěny jsou jako bezpečný sejf a hlídají ho (bohužel i před vámi samotnými) zdejší skřítkové. Tvrdí se, že prý jsou zlí a sypou pocestným do kapes bludné koření, ale já osobně jsem potkal jenom skřítky hodné, kteří mi nakonec za malé spropitné ukázali cestu ven.

Nedělní miniglosy č.72

11. července 2010 v 17:04 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Světoví státníci se stále častěji nechávají považovat za experty na sportovní problematiku. Vzhledem k vrcholícímu fotbalovému mistrovství světa byl proto mezi nimi proveden exkluzivní průzkum, jaký očekávají výsledek finálového zápasu mezi Nizozemskem a Španělskem. Tipy se rozdělily téměř spravedlivě mezi obě země, pouze bývalý prezident Bush favorizuje Spojené Státy a Fidel Castro se i nadále domnívá, že zvítězí světová revoluce.
-----------------------
V Praze začal dlouho očekávaný proces s deseti dosud odhalenými grónskými špióny, kteří během mnoha let splynuli s českým prostředím a snažili se ovlivňovat politiku našeho státu ve prospěch globálního oteplování. "Musíte nás pochopit," řekl nám jeden z obžalovaných Inuitů, který např. zcela splynul s typicky českým prostředím vietnamských trhovců. "Rádi bychom, aby z Grónska byla zase Zelená země jako kdysi, ale bez oteplování to nepůjde." Zatím se zkoumá, koho z našich politiků grónští nelegálové ponoukali ke znevažování boje proti globálnímu oteplování. Výsledky šetření by měly být zveřejněny standardní cestou zpřístupnění archívů někdy ke konci 21.století a také v nové knize Zelená, ne bílá planeta. Špióni budou pravděpodobně vyměněni za české špióny zadržené přibližně ve stejné době v hlavním městě Grónska, kteří se přímo na místě pokoušeli na počest Karla Gotta iniciovat změnu jména grónské metropole z tradičního názvu Nuuk zpět na Gotthaab.
-----------------------
Velmi dobrou formu před letošním mistrovstvím světa potvrzuje české počasí. V posledních dnech se mu několikrát podařilo na posledních přípravných závodech překonat český teplotní rekord. "Forma evidentně kulminuje, letos jsem to myslím načasovali správně," řekl nám kouč naší reprezentace. "Největším favoritům se sice v tomto u nás poměrně novém sportovním odvětví ještě nemůžeme rovnat, ale určitě věříme, že naši soupeři se s námi pořádně zapotí."
-----------------------
Jak se již dříve očekávalo, ministři nově jmenované české vlády chystají další nové škrty. Na nově vytvořená úřednická místa na všech ministerstvech už bylo vyhlášeno oficiální výběrové řízení a očekává se, že noví škrti by měli nastoupit již k 1.srpnu.
-----------------------
Podle dobře informovaného zdroje blízkého nedávno propadlé zahradě Ministerstva kultury se předpokládá brzké přejmenování tunelu Blanka na dosud neurčené mužské jméno. Následky výstavby tunelu totiž již překonaly následky tropických bouří pojmenovávaných standardně ženskými jmény a dostaly se do stadia škod po hurikánech. Tunel se zatím stočil opět směrem k Letné, kde přechodně zeslábl, a k větším propadům zeminy tak nedošlo, ale experti se obávají, že by začátkem příštího týdne mohl dorazit s plnou silou k vltavskému pobřeží, což by mohlo tentokrát vést k propadu na pražské burze.

O turistických pozdravech

11. července 2010 v 0:00 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Když jsem na pěším výletě, jsem zvyklý zdravit turisty v protisměru. Jednak si myslím, že lidi by se zdravit měli (a jsou mi celkem ukradená pravidla, kdo má zdravit první), jednak mě baví sledovat reakce, které jsou občas úžasné. Snažím se zdravit slyšitelně, s úsměvem, pěkně z očí do očí, aby bylo dotyčnému jasné, že zdravím právě jeho. Kupodivu - není-li toto vše dodrženo, hodně lidí se z pozdravu vyvlékne. Neslyšeli, pochopitelně, protože jsou právě zaujati fascinujícím druhem lišejníku na té vysoké skále vpravo. Nebo musí v panické hrůze ze zakopnutí právě hledět upřeně pod své nohy, aby se ubezpečili, že je tam stále ten hladký asfalt, jako tomu bylo poslední tři kilometry.

Je poměrně málo lidí, kteří oplatí můj pozdrav zcela přirozeně stejně usměvavou mincí (dost často to dělají lidé z Moravy). Naopak u většiny lidí pozoruji vyvedení z klidu, jako by byli při něčem přistiženi, vytrženi z rozjímání. Jejich pozdrav je překvapený, někdy má otazník: Dobrý den? Proč to říká? Co tím myslí? Někdy vídám ostražitost a podezřívavost. Jako by si takový člověk říkal: "To nebude jen tak samosebou, on nejspíš bude něco chtít a tohle je jen úvod." A často pak z protějšku cítím lehké zklamání, když nic nechci a normálně pokračuji v chůzi směrem k dalším pozdravům.

Kapitolou samou pro sebe jsou samci. V pozdravu nevidí samotné pozdravení ale ohrožení smečky. Kontrolují, jestli jsem se při pozdravu náhodou nepodíval nepěkně (a nebo naopak až příliš pěkně) na jejich dámský doprovod, a potřebují ukázat, že oni jsou kdykoli připraveni zasáhnout. Kdyby u sebe měli kolt, byl bych natotata jako řešeto. Jen tak - preventivně, protože muž, který zdraví, nemůže být normální a nemá v našem světě co dělat.

Dnes jsem navštívil Pravčickou bránu - nádherný skalní útvar kousek od Hřenska. Sobota, krásné počasí, vrchol sezóny, proudy turistů - bylo tedy jisté, že absolvuji desítky a stovky pozdravů. Nejlepší byl asi ten následující. Pozdravil jsem mladý pár a žena mi napůl úst odpověděla, což bylo první, co muž zaregistroval: "Proč mě zdravíš, jsi husa či co?" povídá muž. "Já jsem zdravila toho pána." "Jakýho pána zase?" "No toho… tamtoho," zabodla do mne na dálku prst, až jsem ho cítil zarytý v zádech. "A proč ho zdravíš, můžeš mi říct?" "On mne pozdravil první," vyhrkla žena s jasným omluvným podtextem: On si začal! "A proč?" vece on. "Co já vím, dneska prostě žijou na světě moc divný lidi!" Dialog pokračoval, jen mi milosrdně se zvětšující vzdálenost rozmazala slova do jednoho zvukového fleku.

Jeden můj známý šachista měl pro podobné situace připravený zajímavý protitah: Na standardní remízové zahájení "Dobrý den" bleskově odpovídal "Starej se o sebe!" což většinou razantně přesunulo výhodu na jeho stranu, protože málokdo ze zdravících byl na takovou ne zcela korektní výměnu kvalitně připravený. Síla této varianty tkvěla ale nejen v obsahu sdělení, ale i v jeho formě. Svou repliku totiž říkal velmi přátelským tónem a s úsměvem, takže protistraně očekávající standardní vývoj figur skutečný význam těch slov docházel až se značným zpožděním.

Jedinkrát se mi dnes stalo, že mne jeden pán svým pozdravem předběhl. Prostě na mne zahalekal na takovou dálku, že jsem se musel přešvenknout do role odpovídajícího, která není tak zajímavá, nejspíš proto, že nemohu vyloučit, že on testuje mne. Jakpak jsem asi se svou nervózní odpovědí prošel.

Kdo má totiž sakra vědět, co tím vlastně myslel! Aby tak o tom ještě napsal do nějakého zatraceného blogu! Dneska prostě žijou na světě moc divný lidi!

O četařově kletbě

10. července 2010 v 0:35 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
 V oblasti Tisé jsem už kdysi byl. Nedosti na tom, dokonce jsem tu pobýval celý měsíc a to pobývání bylo dost intenzivní. Nikoli ovšem na dovolené, i když to bylo ve vrcholném létě - bylo to nedobrovolně a moje vzpomínky na to období nejsou nejlepší. Když jsem totiž studoval vysokou, ještě existovala tzv.vojenská katedra, kterou kluci museli absolvovat, když si chtěli zkrátit tehdy povinné dva roky vojny na povinný jeden rok. No a tohle "studium" se završovalo měsíčním závěrečným soustředěním, takže byl celý červenec odepsaný a celý srpen padl na lízání ran a na euforii z prostého faktu, že jsme to přežili, takže prázdniny příjemně uběhly. (Omlouvám se za tu exkurzi do období husitských válek, ale bez vysvětlení by asi bylo dost čtenářů úplně mimo, o čtenářkách nemluvě).

Během onoho měsíce, kdy jsme nesměli opustit vyhražený nevelký prostor tábora, se nám několik důstojníků úspěšně snažilo vytvořit tréninkovou vojnu v poctivém stylu padesátých let, který si pamatovali ještě z dob svého mládí: Čtyřicetilůžková "samotka", buzerace od rána do večera, různé podoby řízených provokací, služby, tresty, permanentní tlak - dnes by to mohla být celkem sledovaná reality show. Člověk si občas i rozšířil obzory - třeba já jsem tu poprvé v praxi okusil kouzelné turecké záchody (samozřejmě nejen jejich použití, ale i čištění). Bohužel, nemohu říci, že bych tyto nově nabyté dovednosti někdy využil v praxi, což naštěstí platí i o drtivé většině dalších dovedností, které jsem zde nedobrovolně získal (např. jak prodloužit až o 2 minuty svůj život správným chováním po jaderném výbuchu). Jedinou smysluplnou činností, kterou jsme krátce vykonávali, byla pomoc po bleskové povodni v údolní obci Libouchec. Ani to se neobešlo bez na hlavu postavených scén, kdy po nás např.jakási místní žena mrštně a přesně metala povodní nanesené kameny, které jsme se snažili sbírat z její poničené zahrady. Posléze jsme zjistili, že ta žena byla jehovistka a měla zásadní výhrady vůči armádě (ty jsme ostatně měli také, jen jsme je nemohli dávat tak okatě najevo).

Když jsem po měsíci odjížděl - po závěrečných zkouškách už jako tzv. četař absolvent, hlasitě jsem proklel toto místo, které za to samozřejmě nemohlo a aspoň se nám úžasnými obrazy zdejší přírody snažilo zpestřit pobyt (ale nebyla i toto jen součást scénáře a psychického nátlaku?) "Ať celý tenhle "tábor" vezme čert i s těmi, kteří mu pomáhali na svět. A já se sem už nikdy ve svém životě nevrátím, i kdyby místní prstíčkem hrabali!" Inu - na mne, který jsem zvyklý nad mnoha nepříjemnými věcmi jen mávnout rukou - docela vážná kletba.

Jsem teď o dost let starší a už vím, že - vystaveno opravdovým poryvům času - nikdy znamená opravdové nikdy jen někdy. Dokonce málokdy. A tak jsem se dnes navzdory více než 20 let staré četařově kletbě odhodlal vydat do nádherných Tiských stěn - do skalního města, jakých není k vidění mnoho. Do překrásných míst, která byla jen pár set metrů od našich "apartmánů", ale byla za nepřekonatelným plotem ("Chtěl by ses tam podívat? To by sis musel, soudruhu, nějak zasloužit!"). Pevně jsem věřil, že přesně podle dávné kletby vzal to místo už dávno čert, zdejší polovězeňské ubikace srovnaly buldozery se zemí, betonové buzerační plochy rozbily sbíječky na prach, stejně jako místnost, kde jsme zkoušeli kvalitu plynových masek slzným plynem.

Mám na ten krušný čas i jednu veskrze veselou vzpomínku. Překonal jsem tu totiž světový rekord v běhu na 100 metrů. Pravda - trať možná neměřila úplně přesně 100 metrů a taky vedla trochu z kopce. Rekord navíc nemohl být uznán, protože byl naměřen pouze ručně na stopkách a hlavně - naměřil ho dělnický podplukovník s feudálním jménem Hrabě (měl zřejmě rolnické předky a tu čárku nad a mu jistě sebral nějaký třídní nepřítel, aby ho mezi komunisty kompromitoval), kterého jsem podezíral z toho, že poprvé v životě drží v rukou hodinky s kameny a nikoli jen s pískem. Překvapilo ho, když naměřil světový rekord (zmáčknul omylem stopky, když jsem byl ještě asi v polovině trati, ale to by musel přiznat, že udělal chybu). Domluvili jsme se, že to jen prostě nikomu neřekneme, protože jde o vojenské tajemství. Na mých tehdejších neoficiálních 8,6 s by ovšem neměl Ussain Bolt dodnes ani náhodou.

Dnes jsem si prošel Tiské stěny křížem krážem a užíval jsem si tu volnost, i když jsem cestou mezi skalami několikrát zabloudil a jednou jsem vylezl dokonce poblíž jakéhosi lanového centra, které do areálu labských pískovců nejspíš nepatří (mimochodem - jako docela veselé mi přišlo, když jsem poblíž lanového centra potkal v lese dvě laně). Do míst našeho bývalého tábora jsem se nedostal, protože jde kupodivu dodnes o vojenský prostor. Dokonce prý slouží pro výcvik vojsk NATO (jen při tomto pomyšlení musel všechny naše bývalé varšavskosmluvní plukovníky přesně v duchu četařovy kletby vzít Belzebub). Jestlipak ještě stojí již kdysi polozbořená budova s tureckými záchody? Ostatně Turecko je přece taky v NATO, tak proč vlastně ne…?

K dnešnímu dni je tedy, domnívám se, četařova kletba po letech definitivně zrušena, což jistě přinese zdejšímu regionu novou vlnu prosperity. Jen kdyby o mne naše armáda ještě někdy - byť i omylem - projevila zájem, po vzoru libouchecké jehovistky vezmu do ruky povodňový kámen a metnu. Věřím, že vzhledem k mým předchozím zkušenostem to bude posuzováno jako nutná obrana.

P.S.: K úžasným Tiským stěnám se ještě vrátím obrazově, až budu mít čas probrat fotky, určitě o nic nepřijdete.

O místě, kde bych nechtěl žít

8. července 2010 v 23:27 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Je hodně míst na světě, kde bych chtěl žít - nebo aspoň to zkusit. Žil bych rád na řeckém ostrově Lefkada, zkusil bych to ve francouzském Provence, líbilo by se mi na Šumavě, nezavrhoval bych ani pražskou Kampu, nadšený bych byl (alespoň přes léto) i na některém z finských ostrůvků poblíž Helsinek, podhůří Jeseníků by taky nebylo špatné… Na oplátku jsem dnes konečně našel jedno místo, kde bych žít určitě nechtěl: Hřensko. Kdybyste mi chtěli prodat byt v této lokalitě, museli byste sáhnout hluboko do kapsy.

Pár dní teď pobývám v jednom hotýlku na vysoké a nádherné vyhlídce asi 160 metrů nad hladinou Labe kousek za Děčínem. Skály jsou všude kolem, když se chci kamkoli dostat, musím nejdřív sešplhat kolem skalních obrů dolů k řece. Krásné klidné místo, kde blažené ticho ruší jen občasný vlak jedoucí hluboko v údolí a zoufalé písničky typu "Néé, pětku nééé," které se linou z neustále puštěného, prý pohodového českého rádia. Já si tedy osobně pohodu představuju dost jinak, než aby mne neustále někdo přesvědčoval, že chce žít nonstop (ať si žije, kdo mu v tom proboha brání?) nebo mi provokativně mžil do vlasů.

Dnes ráno jsem vyrazil z hotelu dolů svahem labského kaňonu do Hřenska, které jsem na své cestě za skalními vyhlídkami Českosaského Švýcarska nemohl minout. Myslel jsem si, že jsem připraven na nejhorší, ale nebyl. Po hodině bloumání "městem" (snažil jsem si krátit čekání na autobus do Jetřichovic) jsem byl mile překvapen dokonce i tím, že obecní úřad a místní kostel dosud nemají stánkovou podobu. Stánky s milými usměvavými trhovci jsou totiž všude, sortiment je tradiční a bezvýhradně značkový (budu-li chtít trpaslíka od Armaniho, jistě by to šlo zařídit). Obchodníci mne nevtíravě a německy ponoukali k nákupu, což příliš nesvědčilo o jejich dobrém odhadu zákazníka. Ale co by tu proboha lidi jiného dělali, kdyby si nepřišli něco zoufalého koupit? Obchodníci byli nicméně celkem milí; jeden hodný pán mi nabídl speciální slevu na dresy německé fotbalové reprezentace, když už chlapci včera nepostoupili do finále světového šampionátu a jedna paní mi dokonce na rozloučenou popřála hezké vánoce.

Několik zbývajících kamenných domů je zasvěceno podobnému sortimentu jako ve stáncích, na některých svítí vkusnými barvami vyvedené nápisy Restaurant nebo Hotel, což byla mimochodem nejčeštější slova, kterých jsem si všiml, pominu-li rukou psané upozornění u zmrzlinového stroje, že když budu chtít zmrzlinu, mám požádat prodavačku z obchodu se sklem. A do toho loděmi a autobusy přijíždějící saští sousedé, řešící náročná dilemata, zda se na zahrádce bude lépe vyjímat plastový kovboj nebo objímající se párek žab. Kde tady proboha žijí normální lidé? Za řekou je už Německo, zbytek domů v centru jsou hotely a z docela malebných domků na předměstí u silnice se většinou vyklubal night club (aspoň v tomto směru je jistě zdejší občanská vybavenost uspokojivá).

V zájmu vyváženosti tohoto téměř veřejnoprávního zpravodajství dlužno dodat, že pár metrů za branami Hřenska začíná zcela jiný svět, svět krásné přírody, neuvěřitelných skalních útvarů, vyhlídek a krkolomných cest. Moc se mi v nich celý den líbilo, našlapal jsem na kamzičích stezkách plných běloučkého písku opadávajícího ze zvětrávaných pískovcových skal něco přes 30 kilometrů, a třebaže při útocích na zdejší vrcholy rozhodně nebudete vystaveni riziku výškové nemoci, je dobré dávat pozor, kam šlapete, abyste ještě někdy spatřili svou rodnou vísku, dudlajdá. Trochu mi celý den  kazilo náadu pomyšlení, že budu muset přes Hřensko zase zpátky. Nakonec mělo ale vše dobrý konec: Protože mi ve skalách došla v horku brzy voda a nebylo kde dočepovat, byl jsem ještě rád, že jsem dojel do Hřenska a u stánku s nápisem Lebensmittel jsem dokoupil dvoulitrovou kofolu, kterou jsem vypil téměř naráz.


Když jsem po podvečerní strmé cestě stěnou kaňonu vzhůru do svého dočasného orlího hnízda na labské vyhlídce dorazil na hotelovou terasu s úmyslem chutně povečeřet, obsluhující personál mi s planoucíma očima prozradil, že zítra tady bude celý večer dotvářet příjemnou atmosféru jakési pěvecké duo, tak prý abych věděl. Poděkoval jsem za včasné varování a spokojeně jsem řekl, že si tedy zítra upravím program tak, abychom se s mistry pěvci pokud možno minuli, protože se obávám, že na mne bude jejich hudba příliš živá.

I po dvou litrech hřenské kofoly mne tu teď mají za suchara!

O deseti vteřinách mé tváře

8. července 2010 v 0:01 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Když ta dívka nakoukla do mého kupé, měl jsem rozporuplné pocity. Jednak mne rozladilo, že v jinak zatím skoro prázdném vlaku někdo směřuje právě do "mého" kupé, kde jsem chtěl zůstat pokud možno sám. Ale na druhou stranu přiznávám, že mne tahle nečekaná návštěva potěšila - hned jakmile jsem zjistil, kdo otevřel dveře. Nestává se mi často, že ke mně ve vlaku dobrovolně přistupují krásné mladé dívky. Co dělat, první vjem je v reálném životě většinou vizuální a jak kdysi někdo moudře pravil: muži bývají často hloupí ale málokdy slepí.

Tvář. Že jsem se díval já na její tvář, to snad je téměř normální a nemělo by na tom být pro krásné dívky nic znervózňujícího. Mne ale z konceptu vyvádělo to, že i ona se dívala zkoumavě na moji tvář, což už zdaleka tak normální není. Došlo mi, že jsem se dnes ráno neoholil, (proč taky, přece jen docela obyčejně pojedu vlakem na pár dní dovolené!) takže moje vousy trochu poškrábaly její zkoumavý pohled. Vzpomněl jsem si na to, co kdysi řekl nebo napsal, tuším, Hemingway: O muži se nedá říct, že je nebo není krásný, ale jen to, zda je nebo není oholen. Já tedy dnes oholen nejsem.

A pak jsem byl požádán o deset vteřin své tváře. Budu-li souhlasit, přesně po tuto dobu bude moje tvář točena na kameru a stane se součástí (umělecky morbidní nebo morbidně umělecké) koláže lidských tváří, kterou ona dívka - prý studentka FAMU - připravuje. Dobrý nápad - shánět si tváře do sbírky právě ve vlaku. Není možné se vymlouvat na to, že spěchám, jako když mne někdo osloví na ulici. Nespěchám, naopak čekám, až se vlaku uráčí se rozjet, nejenže nespěchám, ale nudím se. A co je to deset vteřin?!

Moje tvář bude mlčet. Nechtějí mne přece pro to, co říkám nebo co si myslím, ale protentokrát postačuje, abych prostě byl. Abych byl pouhopouhých deset vteřin. Ostatně co by asi tak moje tvář mohla říct objevného za deset vteřin? Mohla by pozdravit, mohla by urazit. Mohla by vyhlásit válku. To ať raději jenom je! Spolu s desítkami dalších tváří, se kterými budeme tvořit koláž. Nemusíme být hezcí a chytří, bohatě stačí, že jsme a že je nás tolik, aby komise na FAMU výsledek uznala za koláž.

Musí být zajímavé lidi přesvědčovat k takové spolupráci - tohle téma by mohlo být zajímavější pro psychologa než pro filmaře. Prý se lidé často zdráhají poskytnout svou tvář filmovému záznamu, byť jen na deset vteřin. Jako by ji dnes a denně neposkytovali do různých pouličních kamer, do bezpečnostních kamer v obchodech, v bankách, na dálnicích, po celé hodiny, pro bůhvíco - zatímco tady je čas limitovaný a určení jasné. No řekněte, není smysluplnější podílet se na koláži pro ročníkovou práci?

Posadil jsem se na sedadlo, na které dopadalo zvenku nejvíc světla. Do ticha zavrčela spuštěná kamera. …čtyři, pět, … kdo by to byl řekl, že deset vteřin trvá tak dlouho? Musím v poločase mrknout a je mi jako kdybych odtud z rychlíkového kupé laškovně mrkal na komisi, která bude na FAMU tuhle bramboračku z našich tváří posuzovat. Jako bych slyšel ctihodné dámy a pány: "Co to je za neposednou tvář? Proč na nás mrká? Dobře, koláž bereme, ale tuhle tvář vystřihněte!" Šmik - a mých deset vteřin mlčenlivé slávy se válí v prachu.

Dívka si sbalila kameru, poděkovala a rozplynula se v horkém dni jako zbyteček mlhy nad ranní hladinou řeky. Podíval jsem se ještě jednou na svou tvář v omláceném drážním zrcadle a řekl jsem si, že by dnes výjimečně nebylo úplně špatné, kdyby do kupé ještě někdo přistoupil.

Abych tu se svou vlastní tváří vypuštěnou vrčící kamerou ze řetězu nezůstal sám.

Kouzelná zahrada 2

6. července 2010 v 18:22 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
Vím, nemělo by se vstupovat dvakrát do téže řeky, jak se právě chystám. Ale třeba hollywoodská studia mne každou chvíli přesvědčují, že se mám vykašlat na Hérakleitovu přežitou starověkou moudrost a naopak do téže řeky znovu a znovu vstupovat. A ne dvakrát, třeba hned šestkrát, protože proč se nevrátit k tomu, co už bylo úspěšné a trochu tomu nepošramotit dosud dobrou pověst, že? A tak každý rok se na pořadu kin objevují známé názvy s dodatečnými číslicemi a já se těším, až jednou někdo natočí film Šest žen Jindřicha VIII. 2, aby se na tom názvu mohly na základních školách vysvětlovat číslovky a význam podivně cizího slovíčka lapsus.

A protože venku panují horka přímo tropická, každá voda je na svlažení unaveného těla dobrá, i když už třeba byla kdysi použita k témuž. No a já jsem opět po pár týdnech navštívil zahradu, kterou jsem vám už na pár fotkách ukazoval, a řekl jsem si, že si všechna ta barevná a tvarová kouzla nemůžu nechat sobecky jen sám pro sebe. Tak tady je máte! Milovníci ostrého obrazu si opět na své nepřijdou, je to vše jako obyčejně focené z ruky na přibližně vteřinové expozice, ale kouzlo téhle zahrady je v něčem jiném. Pokud to někdo rád ostré, docela pomáhá zakousnout chilli papričku anebo zabrousit na sportovní fotoweby, doporučoval bych především šerm šavlí nebo rychlobruslení.


Jak to vypadá, když dopadne meteorit do rybníčka Brčálník:

Imprese od Žluté řeky:

Děravá střecha z koruny stromů - že by po krupobití?

Tudy zase musela před chvílí procházet Carmen:

Nejlepší kolotoč je ze staré vrby:
Zahrada 22

Tomuhle květu bych pro jistotu "Princi můj maličký, spi..." nezpíval:

Jakpak se asi správně zalévá taková zahradní spirální galaxie?

Tak to by mohlo jako osvěžení ve známé řece pro dnešek stačit. Znalci mezi vámi samozřejmě vědí, že dalších několik záběrů z kouzelné zahrady mých rodičů je k vidění ve fotogalerii, stejně jako fotky z řady jiných míst. Zájemcům rád napíšu, kterou červí dírou je možné se do této zahrady na hranici dvou velkých mlhovin dostat. Mlha přede mnou, mlha za mnou...

Nedělní miniglosy č.71

4. července 2010 v 11:40 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Všechny politické strany se dohodly, že vzhledem k tvrdým rozpočtovým omezením bude třeba mít v čele Ministerstva práce a sociálních věcí nemilosrdného drába. Protože však původně favorizovaná Dana Drábová hodlá pokračovat ve své práci předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost a nabídku na řízení MPSV odmítla, ministrem se nakonec stal alespoň Jaromír Drábek z TOP09. Experti se shodují v tom, že by v našich malých českých poměrech měl pravděpodobně Drábek stačit, ostatně stejně jako pro Ministerstvo financí bude stačit místo původně zamýšleného Kalouse Kalousek a pro Ministerstvo průmyslu a obchodu zase Kocourek.
-----------------------
Vzhledem k rozpadu tradiční rodiny v postmoderní společnosti se začínají množit hlasy, že označení zdravotní sestra a zdravotní bratr pro zdravotní personál se již přežilo a je zapotřebí zásadní změna názvosloví. Této změně nahrává i fakt, že ve volbách do Poslanecké sněmovny zcela propadli bratři a sestry z řad lidovců, kteří původní terminologii jako jediní podporovali. Návrh komunistů používat oficiální označení zdravotní soudruh/soudružka byl předem odsouzen k neúspěchu. Jen o něco lepší výchozí pozici mělo stanovisko sociálních demokratů, že by se mělo používat spojení zdravotní přítel/přítelkyně. Pravicové strany považují problém za marginální, protože u nás za pár let stejně žádný zdravotní personál nezůstane. Zkoušeli jsme zjistit i případný návrh představitelů Věcí veřejných, ale dozvěděli jsme se jen to, že se mezi sebou často oslovují "vole".
---------------------
Proti omezení příspěvků na vnitrostátní letenky pro poslance protestovali čeští odboráři. Jeden z představitelů Konfederace odborových svazů nám k tomu řekl: "Omezení poslaneckého létání může vést k problémům s financováním vnitrostátních linek a možná i ke zvýšení ceny letenek především na trase Praha - Ostrava, kterou kromě poslanců využívají především námezdní dělníci, pro které by jinak nebyla v Ostravě práce, a také severomoravští zemědělci, kteří touto linkou pravidelně létají do Prahy na naše odborářské protestní akce. Když se proti takovému nedomyšlenému populistickému gestu poslanců nepostavíme, hrozí, že to všechno odnesou zase jen obyčejní lidé."
-----------------------
Zástupci Věcí veřejných předvedli, že ani po létech cestování automobily nezapomněli, jak se jezdí tramvají, a vydali se tímto prostředkem na první jednání Poslanecké sněmovny. Sice některé z nich překvapilo, že v tramvajích už nejezdí průvodčí, u kterých by bylo možné si koupit jízdenku, ale vzhledem k tomu, že poslanci mohou cestovat městskou hromadnou dopravou zdarma, nakonec se i s touto nečekanou překážkou vyrovnali se ctí.
-----------------------
Dozvěděli jsme se, že management nejslavnějšího karlovarského hotelu prosadil proti vůli programové ředitelky Evy Zaoralové do soutěže karlovarského filmového festivalu nový český film Jana Hřebejka Puppendo.

O lídryních

1. července 2010 v 9:32 | Petr Vápeník |  Jazykové hrádky
Nedávno jsem někde poprvé slyšel nové krásné a úderné "české" slovo lídryně. Lísklo mne svým zvukem přes líce a uším na první poslech neladilo. Měl jsem kdysi co dělat, aby mi nenaskakovala kopřivka i z lídrů, natož z jejich ženského klonu. Ale asi si musím zvykat, že se tento výraz bude z hlubin jazyka vynořovat častěji, jako velryba, které se věkem začíná krátit dech. I když upřímně řečeno, že zrovna nějaký podivný bloger s hrudkou másla na pleši se pozastavuje nad slovem lídryně, je samo o sobě dost na pováženou.

Pak jsem si ale řekl - proč vlastně ne? Když může být doktorka, učitelka, herečka i obchodnice, když může být podnikatelka, klavíristka, výtvarnice i básnířka, když může být psycholožka, krotitelka i chytrá horákyně, když postupem času přirozeně přibyla i analytička, manažerka či poradkyně a nikdo se nad tím vším nepozastavuje, proč by vlastně nemohla existovat lídryně? A přesto mi na tom slově něco neladí, nebo lépe řečeno - neladí mi na něm skoro nic, jako by přímo v jeho epicentru bylo zakleto něco podivného, co vzbuzuje jazykovou obezřetnost. Zatímco v uvedených profesích ženy už dávno zdomácněly a na chytré horákování mají dokonce v pohádkách monopol, do lídrování u nás dámy začaly fušovat teprve nedávno, pominu-li ovšem kněžnu Libuši a Marii Terezii, které ovšem není možné považovat za typické lídryně v dnešním pohnutém smyslu toho slova. Není tedy žádný div, že se mnoha lidem jazyk kroutí neochotou něco takového vyslovit.

I dnes jsou v češtině profese, které jsou ve svých názvech - řekl bych - poněkud gendrovně nevyvážené. Zatímco detektivy se to v televizi jen hemží, přemýšlel jsem, jak se správně říká samičce od detektiva. Detektivka? To je snad něco jiného, ne? A přitom známe a bez problémů používáme komisařku i inspektorku. Stejně tak když by si ode mne chtěl někdo půjčit svářečku, určitě by mě nenapadla dáma s neprůhledným kšiltem zaklekající nad rourami ropovodu, která místo toho, aby sváry mírnila, je sama aktivně vytváří a ještě za to bere plat. Rovněž při slově kovbojka se mi vybaví něco jiného než honička (hrůza, taky jedna profese!) dobytka. Jiné názvy profesí jsou zase vyvážené až příliš - třeba když se řekne strojvedoucí, mluvčí nebo guru, bez kontextu tápeme a já se domnívám, že se jednou dočkáme pouličních demonstrací žen z těchto profesí, aby si vydobyly vlastní čistě ženské pojmenování.

Mírně nevyjasněné je to s ženskou podobou mistra: Je správně mistryně (jako u sportovkyň) nebo mistrová (jako v učňovském zařízení)? Nutno dodat, že když se pokusíte obě varianty aplikovat na hypotetickou ženskou analogii Mistra Jana Husa, podivně vyhlíží obojí. Stejně tak se asi úplně nevžila zednice nebo truhlářka, zatímco zvonařka je tak četná profese, že si podle ní dokonce v Brně pojmenovali autobusové nádraží. Tradičně se nám nějak nechce spojovat ženy s nepěknými konci, takže zatímco lhářka, zlodějka, podvodnice a dokonce i vražedkyně jsou všechno běžně používaná pojmenování tak nějak ze života v jeho nejednoznačné košatosti přirozeně vyvěrající, oběšenkyně, bláznice, utopenkyně ani umrlkyně se nějak nevžily. Jako bychom si podobné konce v souvislosti s ženami nechtěli připustit, jako by byly ženy nesmrtelné a nedotknutelné jako bohyně, což je naopak označení ve vnímání mužů naprosto přirozené, i když - připouštím - ne vždy zcela zasloužené.

Z logických důvodů se neujala hermafroditka (třeba šnečice) a ani gigolo - pokud vím - nemá bezprostřední slovní analogii na ženské straně (snad jen "holka gigolka" by se dala použít, ovšem jen s velkou mírou nadsázky). A taky nevím, jak mám hovořit o ženě, jejíž mužskou obdobu bych bez rozpaků nazval volem, pokud tedy nechci lacině prvoplánově zůstat v rámci stejného živočišného druhu: Volyně? Co by na to řekli naši krajané žijící tamtéž?

Teď už jen čekám, až někdo vyhlásí anketu o lídryni roku. Když byla tato anketa vyhlášena naposledy ve velmi raném středověku, vítězství bojovně naladěné Vlasty tehdy nadělalo v českých krajích pěknou paseku (vidíte - to taková pasačka se v původním smyslu slova prosadila, ale v tom přeneseném již zdaleka ne tolik). V anketě jistě zvítězí žena s náležitě nabroušeným jazykem i lokty, takže se třeba v jejím případě nakonec s označením lídryně dočasně a neochotně smířím.

Anebo podám svůj tradiční protest na nejbližší lampárně. Třeba tam bude úřadovat nějaká milá lampárnice.