O deseti vteřinách mé tváře

8. července 2010 v 0:01 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Když ta dívka nakoukla do mého kupé, měl jsem rozporuplné pocity. Jednak mne rozladilo, že v jinak zatím skoro prázdném vlaku někdo směřuje právě do "mého" kupé, kde jsem chtěl zůstat pokud možno sám. Ale na druhou stranu přiznávám, že mne tahle nečekaná návštěva potěšila - hned jakmile jsem zjistil, kdo otevřel dveře. Nestává se mi často, že ke mně ve vlaku dobrovolně přistupují krásné mladé dívky. Co dělat, první vjem je v reálném životě většinou vizuální a jak kdysi někdo moudře pravil: muži bývají často hloupí ale málokdy slepí.

Tvář. Že jsem se díval já na její tvář, to snad je téměř normální a nemělo by na tom být pro krásné dívky nic znervózňujícího. Mne ale z konceptu vyvádělo to, že i ona se dívala zkoumavě na moji tvář, což už zdaleka tak normální není. Došlo mi, že jsem se dnes ráno neoholil, (proč taky, přece jen docela obyčejně pojedu vlakem na pár dní dovolené!) takže moje vousy trochu poškrábaly její zkoumavý pohled. Vzpomněl jsem si na to, co kdysi řekl nebo napsal, tuším, Hemingway: O muži se nedá říct, že je nebo není krásný, ale jen to, zda je nebo není oholen. Já tedy dnes oholen nejsem.

A pak jsem byl požádán o deset vteřin své tváře. Budu-li souhlasit, přesně po tuto dobu bude moje tvář točena na kameru a stane se součástí (umělecky morbidní nebo morbidně umělecké) koláže lidských tváří, kterou ona dívka - prý studentka FAMU - připravuje. Dobrý nápad - shánět si tváře do sbírky právě ve vlaku. Není možné se vymlouvat na to, že spěchám, jako když mne někdo osloví na ulici. Nespěchám, naopak čekám, až se vlaku uráčí se rozjet, nejenže nespěchám, ale nudím se. A co je to deset vteřin?!

Moje tvář bude mlčet. Nechtějí mne přece pro to, co říkám nebo co si myslím, ale protentokrát postačuje, abych prostě byl. Abych byl pouhopouhých deset vteřin. Ostatně co by asi tak moje tvář mohla říct objevného za deset vteřin? Mohla by pozdravit, mohla by urazit. Mohla by vyhlásit válku. To ať raději jenom je! Spolu s desítkami dalších tváří, se kterými budeme tvořit koláž. Nemusíme být hezcí a chytří, bohatě stačí, že jsme a že je nás tolik, aby komise na FAMU výsledek uznala za koláž.

Musí být zajímavé lidi přesvědčovat k takové spolupráci - tohle téma by mohlo být zajímavější pro psychologa než pro filmaře. Prý se lidé často zdráhají poskytnout svou tvář filmovému záznamu, byť jen na deset vteřin. Jako by ji dnes a denně neposkytovali do různých pouličních kamer, do bezpečnostních kamer v obchodech, v bankách, na dálnicích, po celé hodiny, pro bůhvíco - zatímco tady je čas limitovaný a určení jasné. No řekněte, není smysluplnější podílet se na koláži pro ročníkovou práci?

Posadil jsem se na sedadlo, na které dopadalo zvenku nejvíc světla. Do ticha zavrčela spuštěná kamera. …čtyři, pět, … kdo by to byl řekl, že deset vteřin trvá tak dlouho? Musím v poločase mrknout a je mi jako kdybych odtud z rychlíkového kupé laškovně mrkal na komisi, která bude na FAMU tuhle bramboračku z našich tváří posuzovat. Jako bych slyšel ctihodné dámy a pány: "Co to je za neposednou tvář? Proč na nás mrká? Dobře, koláž bereme, ale tuhle tvář vystřihněte!" Šmik - a mých deset vteřin mlčenlivé slávy se válí v prachu.

Dívka si sbalila kameru, poděkovala a rozplynula se v horkém dni jako zbyteček mlhy nad ranní hladinou řeky. Podíval jsem se ještě jednou na svou tvář v omláceném drážním zrcadle a řekl jsem si, že by dnes výjimečně nebylo úplně špatné, kdyby do kupé ještě někdo přistoupil.

Abych tu se svou vlastní tváří vypuštěnou vrčící kamerou ze řetězu nezůstal sám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 8. července 2010 v 8:44 | Reagovat

Jen aby to nebylo do atlasu hub.

2 š š | Web | 8. července 2010 v 11:26 | Reagovat

takže oněch slavných 15 minut slávy trvá jen 10 vteřin? tak to já si je odpustím...

3 Gig Gig | Web | 8. července 2010 v 17:54 | Reagovat

Jsem ráda, že existujou i lidi, kteří do něčeho takového klidně jdou a zase o další krok pomůžou k dokončení filmu. Já nikoho takového ještě nepotkala a vyházela jsem proto mraky scénářů.

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 8. července 2010 v 18:37 | Reagovat

[1]: Myslíš třeba jako dokumentaci, jak dopadnou konzumenti lysohlávek? Napřed lysá hlava zvenku a pak i zevnitř. Nebo naopak.

[2]: Když může na některých školách trvat pětileté studium dva měsíce, je desetivteřinových 15 minut slávy ještě docela v normě :-)

[3]: Všechno má své hranice; už mne takhle jednou málem udusili při vytváření "posmrtné" masky. Už si dávám taky pozor :-)

5 Janah Janah | Web | 8. července 2010 v 22:01 | Reagovat

Neměl si jí věřit! Ukradla ti duši...

6 Čerf Čerf | E-mail | Web | 8. července 2010 v 23:35 | Reagovat

[5]: Moje duše je nepokojná a bude nervózně klapat keramickou pukličkou od hrnečku, což se nedá dlouho vydržet. Nedivil bych se, kdyby mi ji po prvních praktických zkušenostech slečna přišla vrátit. Anebo ji vymění za profesora Ikebanu.

7 Janah Janah | Web | 9. července 2010 v 12:41 | Reagovat

[6]: Já mluvila o duši! :D Ta je nehmotná, takže na žádné praktické zkušenosti si nebrus zuby :D

8 Čerf Čerf | E-mail | Web | 9. července 2010 v 22:23 | Reagovat

No vidíš, nehmotná... Možná proto si ji lidi moc neváží :-)

9 L! L! | 10. července 2010 v 22:26 | Reagovat

Často odmítá člověk věci už jenom ze zvyku, ze stereotypu, z reflexu, takže proč vlastně ne, někdy by se měl člověk pořádně zamyslet a vyletět z letargie...i když osobně třeba nevím....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama