O turistických pozdravech

11. července 2010 v 0:00 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Když jsem na pěším výletě, jsem zvyklý zdravit turisty v protisměru. Jednak si myslím, že lidi by se zdravit měli (a jsou mi celkem ukradená pravidla, kdo má zdravit první), jednak mě baví sledovat reakce, které jsou občas úžasné. Snažím se zdravit slyšitelně, s úsměvem, pěkně z očí do očí, aby bylo dotyčnému jasné, že zdravím právě jeho. Kupodivu - není-li toto vše dodrženo, hodně lidí se z pozdravu vyvlékne. Neslyšeli, pochopitelně, protože jsou právě zaujati fascinujícím druhem lišejníku na té vysoké skále vpravo. Nebo musí v panické hrůze ze zakopnutí právě hledět upřeně pod své nohy, aby se ubezpečili, že je tam stále ten hladký asfalt, jako tomu bylo poslední tři kilometry.

Je poměrně málo lidí, kteří oplatí můj pozdrav zcela přirozeně stejně usměvavou mincí (dost často to dělají lidé z Moravy). Naopak u většiny lidí pozoruji vyvedení z klidu, jako by byli při něčem přistiženi, vytrženi z rozjímání. Jejich pozdrav je překvapený, někdy má otazník: Dobrý den? Proč to říká? Co tím myslí? Někdy vídám ostražitost a podezřívavost. Jako by si takový člověk říkal: "To nebude jen tak samosebou, on nejspíš bude něco chtít a tohle je jen úvod." A často pak z protějšku cítím lehké zklamání, když nic nechci a normálně pokračuji v chůzi směrem k dalším pozdravům.

Kapitolou samou pro sebe jsou samci. V pozdravu nevidí samotné pozdravení ale ohrožení smečky. Kontrolují, jestli jsem se při pozdravu náhodou nepodíval nepěkně (a nebo naopak až příliš pěkně) na jejich dámský doprovod, a potřebují ukázat, že oni jsou kdykoli připraveni zasáhnout. Kdyby u sebe měli kolt, byl bych natotata jako řešeto. Jen tak - preventivně, protože muž, který zdraví, nemůže být normální a nemá v našem světě co dělat.

Dnes jsem navštívil Pravčickou bránu - nádherný skalní útvar kousek od Hřenska. Sobota, krásné počasí, vrchol sezóny, proudy turistů - bylo tedy jisté, že absolvuji desítky a stovky pozdravů. Nejlepší byl asi ten následující. Pozdravil jsem mladý pár a žena mi napůl úst odpověděla, což bylo první, co muž zaregistroval: "Proč mě zdravíš, jsi husa či co?" povídá muž. "Já jsem zdravila toho pána." "Jakýho pána zase?" "No toho… tamtoho," zabodla do mne na dálku prst, až jsem ho cítil zarytý v zádech. "A proč ho zdravíš, můžeš mi říct?" "On mne pozdravil první," vyhrkla žena s jasným omluvným podtextem: On si začal! "A proč?" vece on. "Co já vím, dneska prostě žijou na světě moc divný lidi!" Dialog pokračoval, jen mi milosrdně se zvětšující vzdálenost rozmazala slova do jednoho zvukového fleku.

Jeden můj známý šachista měl pro podobné situace připravený zajímavý protitah: Na standardní remízové zahájení "Dobrý den" bleskově odpovídal "Starej se o sebe!" což většinou razantně přesunulo výhodu na jeho stranu, protože málokdo ze zdravících byl na takovou ne zcela korektní výměnu kvalitně připravený. Síla této varianty tkvěla ale nejen v obsahu sdělení, ale i v jeho formě. Svou repliku totiž říkal velmi přátelským tónem a s úsměvem, takže protistraně očekávající standardní vývoj figur skutečný význam těch slov docházel až se značným zpožděním.

Jedinkrát se mi dnes stalo, že mne jeden pán svým pozdravem předběhl. Prostě na mne zahalekal na takovou dálku, že jsem se musel přešvenknout do role odpovídajícího, která není tak zajímavá, nejspíš proto, že nemohu vyloučit, že on testuje mne. Jakpak jsem asi se svou nervózní odpovědí prošel.

Kdo má totiž sakra vědět, co tím vlastně myslel! Aby tak o tom ještě napsal do nějakého zatraceného blogu! Dneska prostě žijou na světě moc divný lidi!
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lucka Lucka | Web | 11. července 2010 v 0:13 | Reagovat

Skvělé! :-D Honzík taky dosud zdraví kdekoho. Asi správně nechápu, jak mu mám vysvětlit, že někdy se má zdravit a někdy zase ne.
Nedavno jsme šli za stadionu a před ním vystupoval z autobusu celý hokejový manšaft. museli jsme projít mezi nimi a Honzík všechny pozdravil jednoho po druhém. Nikdo si ho nevšiml.
"To byli cizinci, mami. Víš jak jsem to poznal? Nikdo z nich mi neodpověděl na pozdrav..."

2 kerria kerria | Web | 11. července 2010 v 0:23 | Reagovat

Krásný. Vzhledem k tomu, že jsem žena a maminka mi vtloukala do hlavy, abych neoslovovala cizí pány (mohli by si to špatně vysvětlit...), tak nezdravím jako první.
Ale na pozdravy obvykle odpovídám s úsměvem.

3 Čerf Čerf | E-mail | 11. července 2010 v 0:23 | Reagovat

Díky za připomenutí. Opomněl jsem totiž zdůraznit, že naprosto bez konkurence jsou při zdravení právě děti, berou to nádherně vážně a jsou při tom prostě okouzlující :-). A hluboce smekám před Honzíkovou dedukcí. Škoda že bude muset jednou přijít na to, že kdybychom u nás měli pořád tolik cizinců, museli bychom si tu žít z příjmů z turistiky jako v ráji, což je zřetelný rozpor se skutečností.

4 Čerf Čerf | E-mail | 11. července 2010 v 0:27 | Reagovat

[2]: Už se mi stalo i to, že jako cizí pán jsem pozdravil první a žena si to špatně vysvětlila. Byť s úsměvem :-).

5 Marťule Marťule | 11. července 2010 v 4:11 | Reagovat

Krásnej článek,moc hezky napsanej! :) Přeju spoustu milých lidí,odpovídajících na pozdrav :)

6 Šárka Šárka | Web | 11. července 2010 v 10:18 | Reagovat

Článek chválím,hezky jsem se začetla. V zimě mě muž vytáhl na běžky (poprvé) a byla jsem taky překvapená,když nás protijedoucí běžkaři zdravili.Přemýšlela jsem,jestli je znám nebo jestli je to na běžkách normální. A taky, dokud jsem neměla psa, byli pro mně lidi ze sídliště cizí.Ale když jsem začala chodit se psem, většina pejskařů mě automaticky začala zdravit...

7 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 11. července 2010 v 10:33 | Reagovat

My džentlmeni (uhlazenci) ze staré školy zdravíve mlčky s noblesou smeknutím své turistické čapky. Popřípadě gestem, kdy svoji vycházkovou hůl pozdvihneme ku štítku své pokrývky hlavy.

8 Gig Gig | Web | 11. července 2010 v 10:38 | Reagovat

Mě to vždycky nutí se zamyslet, jestli náhodou dotyčného neznám. Většinou se za sebe tak stydím za to, že si zjevně nepamatuji někoho důležitého, že zapomenu pozdrav oplatit. =P

9 Čerf Čerf | E-mail | Web | 11. července 2010 v 10:45 | Reagovat

[7]: Takové pozdravy samozřejmě akceptuji. Někteří gentlemani ovšem  svoji vycházkovou hůl pozvedají omylem ku štítku MÉ pokrývky hlavy, na což by se mělo v renomovaných průvodcích poukázat jako na nedostatek.

10 Čerf Čerf | E-mail | Web | 11. července 2010 v 11:05 | Reagovat

[5]: Nemaje jiné příležitosti odpovědět, děkuji za reakci aspoň takto, moc potěšila.

[6]: Vida, to mne nenapadlo. Ale asi máš pravdu, ti lidé, jejichž jezevčík mne nedávno pokousal, mne od té doby zdraví velice uctivě :-).

[8]: Vzhledem k mé mimořádně špatné paměti na tváře se radši takovým přemýšlením nezabývám, protože bych nedělal nic jiného. V tomhle směru má virtuální svět své výhody :-).

11 š š | Web | 12. července 2010 v 9:44 | Reagovat

tak toto zvládáš, ale hned u první věty mě napadlo - proč pouze protisměrné? To ti, co jdou s Tebou (stejným směrem), si dobrý den nezaslouží? To by teprve koukali, kdyby jsi se otočil a pozdravil, nebo toho před Tebou doběhl - zamysli se :)
jen jednou jsem byla pozdravem zaražená. Ve Francii jsme šli do nějakého kaňonu - cestou zpět jsem supěla do kopce a proti mě slečna s hlasitým nazdar - to jsem opravdu nečekala :)

12 Čerf Čerf | 12. července 2010 v 9:54 | Reagovat

[11]: Posměrné zdravím taky, ať už předcházím já je nebo oni mne. Je to trošku jiná situace, protože se - zvlášť když jdu rychleji a hezky tiše se k nim zezadu přikradu - většinou navíc dost leknou. Naproti tomu když se jde do kopce, oddychuji hlasitěji, než bývá zvykem, takže se turisté domnívají, že je pronásleduje medvěd. Pozdrav pak pro ně většinou znamená velkou úlevu :-). To vše se v reálu děje, jen jsem to pro článek nechtěl komplikovat podrobnostmi, aby to nebylo příliš dlouhé a nečtivé.

13 Rowan Rowan | Web | 7. října 2012 v 19:41 | Reagovat

Děkuju za krásný článek, u kterého jsem se  skvěle pobavila. Osobně mám ve zvyku zdravit často, většinou ale lidi v ulici, v domě. Na tury momentálně nechodím,takže není příležitost. Občas se také setkávám s nechápavými pohledy, ale musím uznat, že tady v Uhrách lidé odpovídají docela ochotně a bez takového úleku v oku =)

14 Čerf Čerf | Web | 7. října 2012 v 20:07 | Reagovat

Tak to mám radost, že ses pobavila i s takovým časovým odstupem a dokonce až v Uhrách! :-) Zdravím do Budapešti a přiznávám, že nemám ani potuchy, jak se v maďarštině běžně zdraví. Když jsem byl před čtyřmi lety v Budapešti na půlmaratónu, tak jsem to měl nacvičené, ale už jsem všechno zapomněl :-)).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama