Srpen 2010

O řecké bouřce

31. srpna 2010 v 18:03 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Nedávno jsem četl článek, ve kterém se autoři rozplývají nad převratnou možností získávat energii "vysáváním" bouřkových mraků. Kromě toho, že díky takové energii si budeme moci ještě víc na všechno posvítit a ještě víc si přihrát různé naše polívčičky, podaří se nám - jak tvrdí jacísi experti "zbavit se tímto způsobem jednou provždy těch nepříjemných bouřek, kterých se tolik lidí bojí". Inu, nepatřím k těm, kteří se bouřek bojí. Svůj postoj k nim bych nazval okouzleným respektem jako je tomu ostatně u všech přírodních sil, které si dělají, co chtějí, a na mínění člověka se zatím (naštěstí) moc neohlížejí. Z rozpoutaných živlů, které jsem takto "ochutnal" jako přímý aktér, se mi v konkurenci požáru, povodně a zemětřesení bouřka zdá ještě jako celkem přijatelná alternativa. Ale je docela možné, že mám o bouřkách díky našemu zdejšímu mírnému pásmu a díky existenci hromosvodů, jen zkreslené mínění.

Většina bouřek, které jsem zažil, byly totiž bouřky celkem přátelské. Zahrozily, pravda, často po nás sekly svými svítícími ohlušujícími drápy, až oči i uši zaléhaly, ukázaly nám, že kdyby jen o něco více chtěly, mohly by natropit pěknou paseku, ale pak většinou odešly spolu se svou mateřskou oblačností potěšit i další místa a další lidská obydlí. A tak jsem musel za svou nejmohutnější dosavadní bouřkou vycestovat až do Řecka, kde jsem zažil rozběsněnou bouřkovou noc na mém milovaném ostrově Lefkada.

Bouřka tehdy přišla od západu, tedy ze strany, odkud je městečko, kde tradičně při svých cestách na Lefkadu pobývám, chráněno pásmem vysokých kopců. Dlouho tito naši mohutní ochránci útokům nabitých mraků odolávali. Zpoza kopců se již vpodvečer ozýval vzdálený rachot, nad čepičkami hor se vařily vzdušné proudy, ale mraky se stále ne a ne dostat za pevnou obrannou zeď. Celý večer v městečku ještě proběhl celkem normálně, jen časté záblesky osvětlovaly i po setmění siluetu pohoří a černočerná mračna nakukovala čím dál odvážněji za okraj obranné linie. Nedivím se jim, i já bych moc chtěl nakouknout do tak malebné zátoky s mile chaoticky se rozrůstajícím městečkem. Rachot postupně sílil a blesky vytrvale a s čím dál větší vehemencí dopadaly na nastavené štíty, až nakonec těla našich hrdinných Lakedaimonských nápor živlu nevydržela, jejich kopí i víra ve vítězství otupěly a podmračené hordy konečně našly kýženou cestu.

Bouřka přišla asi v půl druhé v noci, tmavá elektrizující mračna obsadila naši zátoku bez jediného výstřelu (což by odpovídalo spíš tradiční situaci v české kotlině) a setrvala na této nevyžádané návštěvě až skoro do šesti do rána. Za normálních českých bouřek mi nedělá problém usnout a spát. Často se ráno překvapeně probudím a slýchám vyprávění sousedů o tom, jak zase v noci bouřkový živel vyváděl při cestě z nebeské hospody. A já si pak vždycky pomyslím: "Ale to přece nemohlo být nic velkého, když mě to ani neprobudilo!" Ale v řecké bouřce se mi usnout nepodařilo. Naopak, když bouřka dosáhla maxima, byl jsem opravdu nervózní a uklidňoval jsem se aspoň tím, že jsem počítal blesky bičující zátoku. Třicet osm, třicet devět,…, a čtyřicet. Čtyřicet blesků za pouhou minutu! Ale ne takových blesků, na kterých mne kdysi dávno můj táta učil počítat, jak je bouřka daleko. S takovými blesky, jaké byly tady, jsem to měl spočítané natošup, protože všechny blesky byly hned vzápětí následovány svými hromy, jako kdyby jeden bez druhého v tomto hříšném spojení nedokázali existovat. Neuvěřitelné divadlo pro oči i uši, srdce milovníků i odpůrců takového umění tepalo až vysoko v krku. Ještěže jsme tu v městečku, v civilizaci, kde jsou domy vybaveny hromosvody. A že musel každý hromosvod schytat během více než čtyřhodinového představení nějakých blesků!

Kolem šesté ráno se začal bouřkový lomoz umravňovat, proudy nebeské vody slábnout a světlo elektrických výbojů začalo být vytlačováno světlem vycházejícího slunce. Za chvíli začal na Lefkadě normální horký zářijový den, slunce se opřelo do vyčerpaných mraků a po chvíli nás na zpáteční cestu do mírného podnebného pásu přišla vyprovodit stejně azurová obloha jako každý jiný den. Češi vyšli ze svých pokojů se zelenomodře nevyspalými tvářemi a tmavými kruhy pod vykulenýma nervózně těkajícíma očima. Řekové naopak vstali růžolící a odpočinutí po dobrém a zdravém spánku. "Co že se v noci dělo? Ale to přece nemohlo být nic velkého, když nás to ani neprobudilo!" Když jsem se rozhlédl po okolí, zjistil jsem, že ani jediný z domů v okolí nemá hromosvod. I když jsem jinak příznivcem poznávání, některé informace je lepší dopředu nevědět.

Představuji si, že třeba budu jednou jako stoletý stařec vysvětlovat mladé generaci, co bývala ta podivná a romantickými legendami opředená bouřka, která se přece teď už z mraků běžně vysává normálním bouřkovým vysavačem. Nikdo z nich už nebude vědět, co je to blesk a jejich otcové už jim nikdy nepředají tu zbytečnou informaci, že každé tři vteřiny zpoždění hromu za bleskem znamená bratru jeden kilometr. A Slováci si budou muset změnit hymnu, protože té současné nebude nikdo rozumět.

A já si vzpomenu na dávnou řeckou bouřku a budu věřit, že ještě existují na světě místa, kde z domů bez hromosvodů a zázračných energetických vysavačů lidé dodnes vzhlížejí k nabité obloze s respektem k silám, které kdysi vládly tomuto světu.

O zamilovaném someliérovi

30. srpna 2010 v 18:05 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky
Kdykoli si na ni vzpomněl, jako že to bylo poslední dobou každou chvíli, vždycky se musel pousmát a vždycky se zhluboka nadechl, takže získal pověst věčně dobře naladěného muže, který má problémy s dýcháním. Nikdo netušil, že se mu hlava i hruď přetéká láskou, všichni to přičítali prakticky neochabujícímu vlivu vína, jehož voňavá a chutná tajemství poslední dobou intenzivně studoval, i když ještě nedávno rozeznával jen bílé od červeného. Kdybyste se mu zadívali pozorněji do očí, viděli byste obraz objektu jeho zájmu, navíc zkrášlený pohledem jeho růžových brýlí. Ač pilně studoval odbornou literaturu a dostal se přes řadu zkoušek a testů v oblasti znalostí vína, nebyl si jistý, jestli mu jeho omezená slovní zásoba vystačí, když bude tuto ženu svých snů chtít popsat. A i když se nikdo na nic neptal, aspoň si občas zkoušel nanečisto, co by o ní případnému zájemci o informace řekl.

Asi by začal letmým popisem vzhledu, i když je tak těžké zůstat stručný v okamžicích, kdy skutečnost je tak bohatá! Její vzhled byl totiž neodolatelně jiskrný, barva nádherně vitálně růžová s lehce červenajícími tóny - zejména v okamžiku, kdy řekl neopatrně nějaký dvojsmysl. Leč stačilo obraz ženské tváře ve sklence lehce vykroužit a načervenalá místa se opět rozpustila v krásné živoucí stejnorodé barvě s kaleidoskopicky souměrnými odlesky všech existujících odstínů.

Její vůně byla rovněž úchvatná. Když procházela kolem, vždy trochu zadržel dech, aby se o zlomek vteřiny později stihl labužnicky nadechnout přesně v okamžiku, kdy k němu její vůně doputovala ve vlně největší intenzity. Šťavnaté ovocné tóny; ještě ne zcela zralá broskev, nakrojený vodní meloun zjemněný vůní drahého růžového oleje, závan vanilky a čerstvě posečené trávy a ještě jeden tón, který nedokázal dlouho k ničemu připodobnit, až mu jednou v náhlém prozření blesklo hlavou, že jde o vůni oloupané kukuřice, kterou ukradl jako dítě na poli za zahradou. Velmi svěží a přitom vyzrálé aróma, nic pro začátečníky a vůbec pro ty, co v touze po okamžitém efektu nedokážou dokonalou vyváženost vůní ocenit.

A to ještě není nic proti ohromující melodii chutí. Začíná to sladce meruňkovým filtrem rtů, který propouští vybrané degustátory k jahodovému aroma jazyka, snad i s trochou smetany ovšem bez jakéhokoli přidaného cukru, vše čistě přirozeně sladké, okořeněné navíc skořicovým nádechem polosuchého humoru. Pečlivě vyvážená směs odrůd daná dlouhodobým opatrným šlechtěním. Chuť pro znalce, navíc nepatrně perlící na jazyku neviditelnými perličkami rozpuštěného kyslíku s příchutí osvěžujícího ozónu po bouřce. A jak tak chuť stéká postupně po jazyku, přichází ke slovu i ušlechtilá a melodická kyselinka, která je vystřídána lehkým sevřením díky upozaděným tříslovinám, znatelným sice, ale nikoli nepatřičným. A vše končí v neuvěřitelném harmonickém souzvuku dlouhé dochuti s převažující exotickou chutí kokosového mléka.

Sluší se snad dodat, že jde navíc o skvělý ročník, který v sobě dodnes snoubí tehdejší podzimní hřejivé slunce, svěží vodu vsakující se v přiměřené míře do půdy plné živin i očistné ranní mlhy, v kombinaci s pozdním sběrem prostě delikatesa.

Tak tohle všechno by asi o své milé dokázal říct zamilovaný someliér, kdyby měl komu. V duchu si posteskl, že všichni po něm jen chtějí, aby zamilovaně hovořil o vínech, zatímco on by tak rád mluvit stejně nadšenými slovy o zcela jiných věcech.

"Sorry za tu sekeru, dneska sem to ňák, vole, nestihla, jak to bylo všude zasekaný, ozval se skřehotavě afektovaný hlas kousek od přemítajícího someliéra držícího opatrně v náručí pugét růží. "No jo, vo dvě hodiny pozdějc, já vim a to letim tak, že sem zpocená jako prase! No tak, copa bude? Pudem nebo co?" Vzal speciálně jen ty růže, co samy tolik nevoní, aby vůně květin nerušila tu fantastickou harmonii počitků. "Nebudem tady přece furt jenom vokounět, ne?" Jak lahodná barva hlasu, pomyslel si someliér přes růžové pecky svých sluchátek. Znovu se optimisticky pousmál a s přivřenýma očima a s hlubokým nádechem vykročil dokončit bohatou hostinu pro své smysly a dotknout se duhového okraje svého životadárného přežvykujícího slunce.

Nedělní miniglosy č.79

29. srpna 2010 v 17:59 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Nezávislá analýza potvrdila, že český strouhaný ementál dodávaný na francouzský trh byl navzdory podezření francouzských sýrařů opravdovým ementálem. "Podrobnou analýzou jsme potvrdili, že spolu se sýrovou hmotou byly nastrouhané i pravé ementálové díry, které do sýra jinak zpracovávaného v ochranné atmosféře zanesly zbytky prokazatelně českého vzduchu. Jsem rád, že se toto nedorozumění vysvětlilo," řekl nám zástupce českého výrobce. "Ukázalo se, že argumentace francouzských sýrařů již trochu zaváněla a byla jako tradičně plná děr."
-----------------------
Za větší míru mediální agresivity mezi představiteli sociální demokracie v poslední době může pravděpodobně pekařské umění Petry Paroubkové. "Ano, mohu potvrdit, že Jiří Paroubek přinesl na několik vrcholných jednání na ochutnání buchty z domova", řekl nám ještě s plnými ústy dobře informovaný a po dojedení buchet také dost agresivní zdroj. "Ty buchty jsou prostě tak vynikající, že by se po nich naši kluci z vedení utloukli."
-----------------------
Kvůli úsporám se chystá Česká republika zavřít pět českých velvyslanectví ve světě. Zatímco původně se předpokládalo, že půjde jen o bezvýznamné ambasády především v Africe, nakonec se bude jednat o velvyslanectví ve Spojených státech, ve Velké Británii, v Rusku, v Německu a v Číně. "Když jsme celou věc podrobně propočítali, ukázalo se, že zavření ambasád v takových zemích jako je Keňa, Kongo nebo Venezuela nám přinese jen poměrně malé úspory," řekl nám ředitel Odboru pro rušení ambasád, "zatímco pokud zavřeme nově vytipovaná velvyslanectví, úspory budou mnohem větší. S uvedenými ambasádami je navíc skoro pořád nějaká práce, zatímco třeba Kostarika nebo Jemen jsou téměř bezproblémové."
-----------------------
Čeští reprezentanti jako obyčejně uspěli na mistrovství světa v házení klacků pod nohy. Jak mužská tak i ženská reprezentace postoupily do finálových duelů, které však byly prozatím odloženy do doby, než se vyřeší protest některých světových organizací pro lidská práva. Tyto organizace poukazují na fakt, že jsou v tomto sportu naprosto pošlapávána práva klacků, což bývají většinou chlapci ve věku kolem 15 let, kteří sice poskytli s tímto využitím vědomý souhlas, ale ten je právně napadnutelný kvůli jejich nízkému věku. Zdá se tedy, že bude třeba sáhnout k využívání plnoletých klacků, což by vzhledem k jejich očekávané vyšší hmotnosti mohlo udělat z tohoto dosud napínavého a dynamického sportu nudnou záležitost.
-----------------------
Podle dohody předsedy vlády a ministra financí se bude v České republice platit jednotná povodňová daň ve výši stokoruny měsíčně pouze v roce 2011, protože v roce 2012 má podle mayského kalendáře stejně přijít konec světa.

O tom, jak se hlava diví, co huba povídá

26. srpna 2010 v 18:22 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Poprvé jsem se s tím pocitem setkal před mnoha lety: Pořádali jsme tehdy velký ples v pražské Lucerně a součástí programu byla i soutěž několika družstev, pro které byly připraveny ne zcela zanedbatelné ceny. Potíž byla v tom, že po sečtení všech výsledků skončila na druhém místě tři družstva se stejným počtem bodů, a bylo tedy nutné rozhodnout, kdo z nich bude druhý, kdo třetí a kdo čtvrtý, aby bylo možné rozdat připravené ceny. Ale podle jakého kritéria? Nikdo nevěděl; na podobnou variantu jsme připraveni nebyli. Já soutěži pouze přihlížel v zákulisí, kamarád ji moderoval. Když mi ještě během sčítání bodů došlo, že výsledkem bude "plichta", byl jsem docela zvědavý, jak se asi kamarád s problémem vypořádá. Vypořádal se s ním jako pravý muž: Narvanému sálu sdělil, že máme kuriózně na druhém místě hned tři družstva, ale to vůbec nevadí, protože o tom, kdo dostane jakou cenu, rozhodne "vrchní rozhodčí" Petr Vápeník. Vytáhl mne ze zákulisí a předal mi mikrofon. Pro člověka, který se právě dozvěděl, že je vrchním rozhodčím plesu, docela veselá situace.

A tehdy jsem to zažil poprvé: Hlava, která by asi měla v takový okamžik vymyslet nějaké rychlé a kloudné řešení, však místo přemýšlení pouze zvědavě čekala, co asi pusa do mikrofonu řekne. A ta k mému překvapení skutečně začala mluvit. Kupodivu neplácala nesmysly, všechno mělo hlavu a patu, jako by to někdo měl vymyšlené dlouho dopředu, a nečekaný problém byl v mžiku docela elegantně vyřešen. Hlava jen obdivně zamručela: "Kruciš, tohle bylo docela chytré, to bych možná ani sama nevymyslela!" Od té doby se u mne tato "odluka úst od hlavy" začala uplatňovat docela často, takže jsem pochopil, co asi pan Werich mínil tím, když se zmiňoval o "okamžicích, kdy se vlastní hlava diví, co vlastní huba povídá."

A tak moje hlava s mými ústy zřejmě uzavřely tajnou dohodu, jakousi obdobu paktu Molotov-Ribbentrop o rozdělení sfér vlivu. Podle jakých pravidel - to netuším, jen v roli nezúčastněného pozorovatele napjatě sleduji, kdo se právě chápe aktivity. Při některých telefonátech kupříkladu poctivě přemýšlím, hlava rozebírá každou odpověď a pořád má úplnou kontrolu nad tím, co říkám. Jindy ale položím sluchátko a uvědomím si, že hlava celou dobu přemýšlela o něčem úplně jiném, ale nic strašného se nestalo, protože huba přispěchala okamžitě na pomoc a celý rozhovor zvládla sama - a to často jde o docela komplikované věci, ne pouze o nezávazné plkání o počasí. Jen se pak někdy  snažím nenápadně zjistit, co jsem vlastně do telefonu řekl (v hlavě se záznam z pochopitelných důvodů neuchoval) a s údivem zjišťuji, že pusa většinou reagovala správně. Jako by chtěla dokázat, že dostane-li příležitost shodit ze sebe kostým věčného náhradníka, není o nic horší než dočasně indisponovaná hvězda ze základní sestavy.

Jsou snad v takových okamžicích ústa jen výstupní branou nevědomí, čili toho, co je rovněž produkováno mozkem, jen se k tomu autor - mnohdy z pochopitelných důvodů - odmítá hlásit? Anebo je to jen počátek nějakého většího vnitřního kompetenčního sporu, který postupem času vyústí k rozdvojení mé osoby? Neměl bych si pro tento případ - teď, když ještě jsem aspoň omezeně a občas schopen příznaky ovládat - založit ještě jeden blog? A vy, čtenáři, byste se pak mohli rozhodnout, se kterou částí mé osobnosti právě chcete mluvit a diskutovat, která je pro vás zajímavější. Vyhodnocení by pak bylo úplně jednoduché: porovnal bych návštěvnost a vítězné straně bych udělil "diplík". Tedy pokud by to zase nebyla plichta.

Ústa s hlavou se většinou vhodně doplňují, jsou ale občas i okamžiky, kdy ústa odmítnou být hlásnou troubou hlavy i v případě, že ta právě funguje. Jako by výsledná myšlenka a rozsudek byly někdy pro ústa nepřijatelné, jako by čas od času překročil únosnou mez, jako by mohl být proti jakémusi jejich nepsanému kodexu. V takový okamžik huba dokáže hlavě vypovědět poslušnost a říct jí hrdě (a taky s trochou vzpurné rozkoše): "Tak tohle teda ne! Něčím takovým se poskvrnit nenechám. Tohle si jim řekni sama!". Je ale bohužel pravda, že některá ústa tak zásadová nejsou, a řeknou alibisticky vše, co hlava poručí, byť by to byl sebevětší nesmysl: "Co bych si s tím já, huba, dělala hlavu, vždyť já říkám jen to, co mi řeknou!"

Jak tak o těchto tajemných věcech přemítám, uvědomuji si, že hlava už se zase vznáší kdesi v éteru a vůbec netuší, o čem právě píšu. A tentokrát dokonce i vlastní pusa mlčí, jen se v nevěřícné grimase pootevírá, když si čtu, co právě moje prsty naprosto nezávisle a o své vlastní vůli napsaly. Obávám se, že dezintegrace mé osobnosti nadále pokračuje.

Návštěva u květinové víly

25. srpna 2010 v 17:49 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Byl jsem se o víkendu podívat na návštěvě u jedné známé květinové víly. Ve dveřích jsem se srazil s její kamarádkou, která se zastavila na kus řeči a právě odlétala s nákladem pylu. Mohl jsem si proto zblízka všimnout, že depilace v hmyzí říši ještě nefrčí tolik jako v té lidské a taky že křídla jsou ve skutečnosti abstraktním uměleckým dílem.

Květinová víla sice nemá televizi, takže jsem večer promeškal zprávy, ale místo toho jsem kolem sebe viděl tolik podivných tvarů a barev, že barevné pixely těch nejmodernějších televizních obrazovek mohly jen tiše závidět. 

Já jsem okouzlením ani nedutal, ale jistý řádný profesor rostlinopisu a živočichopisu by se možná zeptal: Kde je blizna??

No a na závěr jsme si dali kávičku na voňavé terase prozářené zapadajícím sluncem s výhledem na krajkovou pavučinu. Pravda, měla po celodenním provozu sem tam zatržené oko, ale soused prý už na noc chystá rekonstrukci.

Přiznávám, že ten večer mi televizní zprávy opravdu ani trošku nechyběly.

O hrající hlavě pana Viléma

24. srpna 2010 v 18:04 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky
Když se pan Vilém ráno probouzel, uvnitř jeho hlavy pravidelně hrála hudba. Ano, měl hlavu plnou harmonií a rytmů tak dokonale propracovaných a sladěných, že to bylo možné bez uzardění považovat za hudbu. Odkud se tato hudba brala, to pan Vilém nevěděl. Možná přicházela shůry v podobě tajemných signálů vzdálených civilizací, možná naopak vyvěrala z hlubin země, do kterých ji kdysi uvrhl mocný nesnášenlivý kouzelník, který dával přednost tichu. Anebo prýštila z těch tajemných míst Vilémovy duše, která v sobě obsahují vzpomínky jeho předků a odhadují budoucí myšlenky jeho potomků.

Hudba, kterou pan Vilém slyšel uvnitř své hlavy, nepřipomínala ničím hudbu, kterou běžně slýchal z médií. Snad ani nebylo možné říct, je-li krásná nebo ošklivá, protože se na ni nedala uplatnit běžná měřítka. Byla zneklidňující a zároveň tišila nervozitu, byla melodická, ale nešla zapískat jako obyčejný popěvek, její rytmus uchvacoval, ale nebylo možné ho napodobit bubnováním o desku stolu. Nebyl to rock ani pop ani dechovka ani country ani heavy metal, ani punk ani techno, nebyla to dokonce ani takzvaná hudba vážná v klasické či experimentální podobě. Jako kdyby tato hudba měla o rozměr víc než obyčejná hudba, a běžný lidský mozek si s tímto dodatečným rozměrem dokázal poradit stejně špatně jako se čtvrtým rozměrem předmětů okolního světa.

Občas si sedl hned po ránu ke klavíru ve snaze zachytit ve zvucích aspoň obrysy rychle prchající a časem se bortící struktury této vnitřní hudby, ale jakmile dosedl na otočnou židličku, jeho prsty spočinuly na klaviatuře a noha se dotkla pedálu, jako kdyby byla připravena sešlápnout plyn, pan Vilém zjistil, že není schopen ani začít. Každý tón se mu zdál moc obyčejný a moc plochý na to, aby mohl být součástí tak velkolepého celku, a jeho interpretační schopnosti se mu zdály příliš omezené. Celé mu to připomínalo hodně velký a křehký pouťový koláč politý čerstvou smetanou, navíc ještě horký, přímo z pece. Zkoušíte ho udržet v rukou, nejde to, rádi byste se zakousli, ale ono se to celé prolamuje, sype, drolí a teče, a vy zjišťujete, že tenhle koláč je na vás "příliš velký krajíc" na to, abyste si mohli opravdu pochutnat. Ano, můžete ochutnat jednotlivé drobky, hrozinky, kousky povidel nebo máku, ale koláč, ten bohatý šťavnatý koláč chutnající stovkami vzájemně se doplňujících chutí jako hudba v jeho hlavě to prostě dohromady není. S povzdechnutím se tedy vždycky zase zvednul a i se svou hrající hlavou odešel do práce, kde se naštěstí hudba vždycky v konfrontaci s "neodkladnými pracovními úkoly" upozadila, ztlumila se, ale hrát nepřestávala, byla s ním celý den jako věrný pes, který čeká v rohu místnosti tak tiše, že o jeho přítomnosti ani nevíte.

Pan Vilém si kladl otázku, čím si asi vysloužil takový dar, proč právě on má schopnost slyšet, co jiní neslyší, ale někdy ho napadalo, jestli se vůbec jedná o dar. Sice slyší, ale nedokáže svůj zážitek předat nikomu dalšímu; a k čemu je takový dar, o který nemáte možnost se s nikým dalším podělit? Až jednou pana Viléma napadlo, že by si třeba mohl nějaký obzvlášť povedený hudební motiv zapsat v notách. Přichystal si na noční stolek notový papír a tužku, aby ani notička nestihla uniknout a rozplynout se bez užitku v ranním slunci, a spokojeně usnul.

Ráno ho probudilo mohutné burácení orchestru, proto hned sáhl po papíru a ruka mu sama od sebe začala psát. Psala a psala a popsala celý velký list papíru drobounkým písmem, a když dopsala a pan Vilém se po sobě pokusil zapsanou melodii přehrát, zjistil, že nejde o noty, ale o slova, a na papíře je do řádků notových osnov vepsána báseň.

A tak se stal pan Vilém básníkem. Někomu jeho texty ladí, někomu už tolik ne; tak už to bývá, že každému se líbí něco jiného a některým nešťastníkům dokonce nic. A když se rozhlédneme po blogové krajině, zjistíme, že takových Vilémů a Jarmil, kteří se snaží ostatním zpřístupnit jinak nepřenosné hudební a obrazové nálady svých vlastních hlav a duší, je čím dál víc.

Ostatně proč ne? Aspoň tak pořád trošičku platí staré a dnes již promlčené úsloví, že co Čech, to muzikant.

Nedělní miniglosy č.78

22. srpna 2010 v 8:48 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Zatím se vedou spory o to, zda má každý den ve speciálním táboře pro pražské bezdomovce začínat společným zpěvem české hymny. Někteří psychologové poukazují na to, že časté opakování slov "kde domov můj…" může u bezdomovců způsobovat sebelítost. "Zvažujeme proto zatím spíše společné zpívání nějakého optimističtějšího popěvku, třeba "běží liška k táboru…" nebo "já s písničkou jdu jako Ptáček…", řekl nám manažer nově vznikajícího tábora Emanuel Ptáček.
-----------------------
Podle výsledků průzkumu dnešní mladí lidé posílají textové zprávy i při sexu. "Samozřejmě posílání sms zpráv někomu jinému může napovídat, že vztah mezi partnery není takový, jaký by asi měl být," komentoval překvapivé výsledky průzkumu vedoucí výzkumného týmu, "ale pokud milenci posílají zprávy pouze jeden druhému, můžeme to brát jako celkem pozitivní formu běžné milenecké komunikace, které v tak emociálně vypjatých okamžicích není nikdy dost.
-----------------------
S neortodoxním nápadem, jak snížit schodek státního rozpočtu, přišel ministr financí Miroslav Kalousek. "Předpokládáme, že každý, kdo bude chtít získat místo ve státní správě, nejenže nebude dostávat plat, ale bude za toto místo státu pravidelně platit," vysvětlil základní rysy platové reformy pan ministr. "Domníváme se, že práce pro stát má vysokou prestiž, a proto zájemců o takto dobře placená místa bude dostatek." Zatím se předpokládá, že nejlevnější budou místa učitelů, hlouběji do kapsy budou muset sáhnout policisté a ministerští úředníci. Proti tomu ovšem ostře vystoupily školské odbory, které požadují zrovnoprávnění učitelů a dorovnání platů na úroveň ostatních profesí.
-----------------------
Speciální kandidátku pro podzimní volby do senátu sestavila nově vzniklá strana kladrubských běloušů, kteří chtějí navázat na politické úspěchy svého dávného předka Incitata. Hlavním cílem nové strany je zasadit se o rozvoj volnočasových aktivit a koníčků a navrátit Valdštejnskou jízdárnu a Jízdárnu Pražského hradu původnímu účelu. Hnutí za rovnost šancí však novou stranu kritizuje především za to, že mezi kandidáty není ani jedna klisna a že slovo bělouš nelze přechylovat.
-----------------------
Svou činnost zahájily speciální stráže Lesů ČR, které na vstupu do lesů kontrolují, zda se návštěvníci nebojí. "Naši lidé jsou vybaveni moderními přenosnými měřiči, které spolehlivě určí, kdo se právě bojí tak, že nesmí do lesa," řekl nám tiskový mluvčí generálního lesůpána. "Aby si ovšem lidé, kteří nadýchají vyšší promile strachu, nemysleli, že jsou odepřením vstupu do lesa diskriminováni, doporučujeme jim, aby šli zatím místo do lesa do háje, pro který naše předpisy žádný strachový limit neuvádějí, a je v něm tedy možné bát se dosyta, zejména poté, co byli v našich českých hájích opět vysazeni medvědi."

Přípitek šampaňským s bublinkami soli

21. srpna 2010 v 16:14 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané
Nedávným láskám z hlubin nekropolí
připíjím šampaňským
s bublinkami soli
na úspěch pouti k poctě Ikarovi.
Aby jejich křehká mávající křídla
ve slunci neroztekla se
a neprořídla
zbytečnými slovy
a odhodila spalující tíhu
na východ
a taky trochu k jihu.

Smetiště dějin plné zbytků
směnitelných dnes za cokoli
vyladí ústa
do přípitku
šampaňským s bublinkami soli.

Ve větru času mraky ženou
památné stromy
s kořeny na ramenou.

O Nebojsech

16. srpna 2010 v 17:58 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
"Pro strach by měl mít člověk uděláno, jak říká lidová moudrost. Co by měl mít člověk pro strach uděláno, to už ale lidová moudrost neříká." (J.Suchý)

Když jsem byl malý, málokterá pohádková postava ve mně budila rozporuplnější pocity než Nebojsa. Podivný chlapík! Prý se nikdy ničeho nebál. Jak nedostižný vzor pro dítě, které se bojí kdečeho: Sousedovic bojového psa, který tak zuřivě štěká. Tmavého rohu místnosti, kde se může leccos schovat a v noci se to pak určitě vydává na toulky po bytě (ať už je to strašidlo nebo velký chlupatý pavouk). Zlodějů, kteří se vloupají s karnevalovými škraboškami na očích do našeho bytu, aby mi ukradli oblíbeného plyšového medvěda. A ten pohádkový Nebojsa se ničeho takového nebojí, připadá mi v tom divný a nepochopitelný, i když tuším, že ostatní by asi byli rádi, kdybych si z něho vzal příklad, protože nebudu-li Nebojsa, budu tedy jistě Strašpytel, jako by mezi těmi dvěma bytostmi neexistoval žádný mezistupeň; jen jeden anebo druhý, černá nebo bílá. Jako kdyby strach byl něco jednoznačně špatného, co by bylo nejlepší ze života jednou provždy odstranit a když se nám to podaří, bude se nám žít konečně skvěle.

Nemám rád černobílé vidění světa. Mám rád barvy, a i kdybych si je měl z nějakého důvodu odepřít, zůstává ještě pestrý svět světel, stínů a odstínů šedé. A protože si ze škol ještě pamatuji Gaussovu křivku, doufám, že opravdových Nebojsů (stejně jako úplných Strašpytlů) je mezi lidmi jen pár, a považuji je za jedince spíš politováníhodné, protože jsou ochuzeni o něco, co k člověku patří a co ho poměrně ostře odlišuje od strojů: O obyčejný lidský strach a o hrůzu i potěšení z jeho překonávání.

Kdybych měl soudit podle odposlechnutých chlapáckých řečí různých hospodských nebojsů, jak chladnokrevně a beze stopy strachu vyřešili nějakou hrůznou situaci či katastrofu a zachránili celé hejno strašpytlů, kteří by bez jejich rozvahy jistě bídně zahynuli, muselo by mezi námi žít nebojsů mnoho. Ale dobře vím, jak opojné je vyprávět o přestálém nebezpečí z pozice neotřesitelného hrdiny a jak stejný hrdina ve slabších chvílích - třeba pod vlivem vína, ve kterém prý bývá zakletá pravda - přiznává, že se tehdy docela obyčejně bál a že se mu ještě dnes ten tehdejší strach vybavuje a ťuká občas na dveře tak silně, že je účelné to přehlušit dalším hlasitým hrdinským eposem. Ale tohle nejsou ti opravdoví pohádkoví Nebojsové, jen normální lidé, kteří si na Nebojsu i v dospělosti a často s rozkoší hrají jako děti.

"Máš-li z něčeho strach, jdi a sáhni si na to," říká jedna z mnoha rad na toto téma. I když tento postup není rozumné aplikovat vždycky (doporučit se to třeba rozhodně nedá, pokud máte strach z krokodýla, ze žraloka nebo z elektrického proudu), je z něho cítit, že v překonávání strachu může být něco opojného, zejména když se nakonec ukáže, že to byl strach neopodstatněný. Je ovšem dobré udržet si pokud možno správnou rovnováhu mezi strachy, které stojí za to překonat, a těmi, jejichž rady je naopak dobré uposlechnout. Ale jak opojit stoprocentního Nebojsu, pro kterého je boj se stohlavou saní denním chlebem, ze kterého na něj jde zívání? Jak ho přimět k tomu slyšet dobré rady strachu, jedná-li se o zvuky, jimž rekovo ucho prostě nebylo uzpůsobeno.

A tak pro mě Nebojsa zůstává jednou z mála nejednoznačných pohádkových postav a jednou z prvních předzvěstí, že za branou dětství neexistuje jen krystalicky čisté dobro a zlo jako v pohádkách, ale že to je celé poněkud komplikovanější a postavy reálného světa (včetně těch našich) labužnicky ochutnávají z obou talířků, které jsou navíc často od sebe k nerozeznání. A že jen kvůli tomu ještě nemá smysl z takových postav mít jenom strach ani se jich po vzoru podivných Nebojsů vůbec nebát.

Pohádka nakonec samozřejmě dobře končí. Nebojsa v sobě objeví, že kromě strachu z někoho nebo z něčeho může člověk zakusit i strach o někoho. Strach, kterému se není možné vyhnout, pokud máte někoho doopravdy rádi a záleží vám na něm, a který může být i dobrou nápovědou, že tomu tak nejspíš je. Strach, který je, myslím, velkým (a taky občas pěkně tíživým) darem i pro Nebojsy.

A z těch Nebojsů, kteří ani takový strach neznají a neumějí pocítit, jde pak už doopravdy jenom a jenom strach!

Nedělní miniglosy č.77

15. srpna 2010 v 14:52 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Několik českých atletů ze 70. a 80.let je podezřelých ze spolupráce se Státní bezpečností a podle dobře informovaného zdroje z Českého atletického svazu nejde tentokrát jen o drobné nezávazné pletichy, ale rovnou o udavačství: "Bylo například jednoznačně prokázáno, že při některých běžeckých závodech naši atleti udávali tempo."
-----------------------
Podle sociální demokracie poslední povodně v České republice dokazují, že je třeba, aby do dosud chaotického způsobu rozdělování srážek vstoupil v aktivní roli stát a vodu spravedlivě přerozdělil. "Vidíte sami, kam to vede, když se rozdělování srážek ponechá pouze na neviditelné ruce trhu: Místo aby každý dostal spravedlivý a přiměřený příděl vody, někomu prostě naprší zbytečně moc," řekl nám nejmenovaný představitel ČSSD. Předpokládá se, že sociální demokrati navrhnou vznik nového Ministerstva srážek, proti čemuž protestuje především Miroslav Kalousek, který tvrdí, že srážky vždy patřily a i v budoucnu budou patřit do agendy Ministerstva financí.
-----------------------
Na mistrovství světa v plážovém šachu neuspělo naše reprezentační mužstvo, ani v jednom z pěti zápasů. Reprezentaci tvořili pracovníci Ministerstva obrany, konkrétně tři zástupci z odboru sicilské obrany a jeden pracovník samostatného oddělení Aljechinovy obrany. "V obraně hlavní problém nebyl," analyzuje špatný výsledek reprezentační trenér. "To, že jsme se neuměli vůbec prosadit v koncovce, bylo způsobeno hlavně tím, že armádě chybějí kvalitní záložníci, kteří by naše profesionální jezdce a střelce zásobovali dobrými přihrávkami." Proslýchá se navíc i to, že naši reprezentanti se jako zásadoví příslušníci demokratické armády nemohou smířit se skutečností, že v šachu jde především o to ochránit krále.
-----------------------
V České televizi byl uveden nový díl z časosběrného cyklu Heleny Třeštíkové Manželské etudy, který tentokrát pojednává o dramatických peripetiích manželského vztahu Anče a Kuby známých z Krkonošských pohádek. Horská idyla trvala bohužel jen krátce. "Je pravda, že po Trautenberkově emigraci, a poté, co byl Krakonoš jako vládce krkonošských bouří na udání sojky uvězněn za pobuřování, už to nikdy nebylo jako dřív," říká dnes s odstupem a trochu zatrpkle Anče. "A Kubíček se taky pěkně vybarvil. Že mi možná nebude úplně věrný, to jsem tušila už dávno, ale že mi nakonec uteče s hajným, to jsem opravdu nečekala."
-----------------------
Barack Obama se za asistence médií vykoupal v moři u pobřeží Floridy, aby dokázal, že to i přes množství ropy uniklé do vod Mexického zálivu není pro lidi nebezpečné. Podle našich informací je teď americký prezident v péči ochránců přírody a měl by spolu s několika stovkami pelikánů a volavek projít standardní procedurou odmašťování peří.

Mangové houbičky

14. srpna 2010 v 17:34 | Petr Vápeník |  Fotočlánky
 Ze všech stran slyším oslavné promluvy týkající se množství hub v lesích. Prý roste všechno a všude, což české houbaře (a to jsou skoro všichni) přivádí do stavu euforie. I já moc rád sbírám houby, i když mé sběratelské nadšení poněkud ochablo, když se ukázalo, že mi houby z nějakého podivného důvodu začaly činit v organismu neplechu. Takže houby sice můžu sbírat ale už ne jíst, což je - upřímně řečeno - pěkně na houby.

Asi proto, abych nelitoval faktu, že jsem měl v poslední době trošku jiné starosti a neměl jsem čas vypravit se na pořádný houbový výlet, houby mi teď v posledních dvou týdnech rostou přímo doma. Pěstuju si totiž doma na okně v květináči mangový stromek a teď v květníku prakticky ob dva dny vyraší vždy dvě až čtyři roztomile žluté houbičky. "Dospělosti", tj. velikosti asi 7 cm, nabudou vždy během jediného dne a během dalšího dne pak postupně zblednou, seschnou a odumřou.


Takhle to vypadá, když vyraší čtyři nové plodnice a obětavě podpírají jednu o pouhý den starší kolegyni, která už pro stáří "nemůže na nohu". Tohle je přírůstek z minulého týdne... 


...a tohle ze včerejška. A už vykukuje další generace.

Barevně věrnější je první fotka, druhá je focená při setmění s bleskem. Nemám vůbec tušení, co to může být, jestli to nějak souvisí s mangovými kořeny anebo mi nějaký inteligentní průvan jenom do květníku nafoukal výtrusy zvenku. Pro jistotu houby ani nepojídám, ani neprolévám hrdlem houbičkový vývar s nadějí, že zakusím něco dosud netušeného. Ale když je v okolním kyberprostoru tolik houbařských expertů, třeba je šance, že někdo houbičku pozná a řekne mi k ní víc. Co vy na to?

O starých podpisech

12. srpna 2010 v 17:43 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Nedávno jsem doma trochu uklízel a z jedněch starých desek na mne vypadl list papíru.
Mnou podepsaný list papíru. Nebylo by na tom asi nic divného, kdyby na papíru byl nějaký text a podpis by byl jeden; to už tak prostě občas bývá, že jsme nuceni - ve společnosti, kde vyřčené slovo skoro nic neváží a nikdo si z něho moc nedělá - zatěžkat zapsanou éterickou skutečnost vahou podpisu. Ale na papíru nebyl žádný text a co víc - toto informační vakuum bylo stvrzeno asi šedesáti mými podpisy. A nebyl jeden jako druhý, ani zdaleka ne. Na začátku se podpisy zásadně lišily, tolik, že jsem skoro pochyboval, že jsem byl kdysi schopen něco takového vyprodukovat. Nebylo pochyb - držel jsem v ruce list papíru, na kterém jsem si jako lehce vzrostlé pubertální dítě kdysi trénoval, jak bych se rád podepisoval, a hledal jsem tu správnou kýženou podobu, aby to - podle mého tehdejšího názoru - vypadalo pěkně a energicky, aby jméno bylo ještě rozpoznatelné, ale už bylo na pomezí čitelnosti, protože určitá míra nečitelnosti přece k podpisu patří, aspoň u pořádného dospělého by to tak být určitě mělo.

Připadal jsem si jako archeolog, jako Jean-François Champollion, který poprvé dostal do rukou otisk Rossetské desky. Co se asi z tohoto nálezu dozvím? Viditelně jsem nejvíc experimentoval s  iniciálou V: Mám ji udělat stroze tiskací nebo mám nasadit ladným dlouhým obloukem odkudsi z hlubiny pod řádkou? A jaký má mít sklon? Má stát rovně a pevně jako hluboko zapuštěný staletý dub, nebo má být vstřícně nakloněná směrem do optimistické budoucnosti? A jak mají být do podpisu začleněny čárky? Mají být ostrými solitéry přísně z nadhledu dozírajícími jako dva drábové na správnou podobu podpisu, nebo mají být do podpisu včleněny jako jeho součást, takže bude jméno o něco kudrnatější?

Bylo vidět, že několikrát jsem v průběhu "vymýšlení" podpisu odkvačil do uliček, které se ukázaly jako slepé. Neprošlo třeba závěrečné ká přitlučené na konci úsečným hřebíkem k řádku, asi aby podpis nemohl nikam uletět. Neprosadila se ani snaha učinit se pro ostatní zajímavějším díky vyumělkovanému sklonu celého jména na opačnou stranu, než bývá běžné, tedy doleva (další důkaz, že doleva mi to prostě nikdy moc nešlo!) Jednak to nebylo nic pěkného na pohled, jednak jsem se na takový podpis musel moc koncentrovat, protože přirozenost mi sklon písmen násilím obracela. Ale tyhle excesy trvaly vždy jen krátce a po několika pokusech jsem se vždy pokorně vrátil k normálnější podobě, kterou se mírně dospívající pravá ruka nezdráhala použít.

Asi od třicátého podpisu se jeho podoba ustálila, jako kdybych už už byl se svou signaturou spokojený. Jako by už byl podpis dostatečně umělecký a tajemný, ale ještě zůstal při zemi a byl trochu násilím krocený do skromnosti. Ladil jsem už jenom drobnosti - jak správně propojit (nebo oddělit?) měkké í, jak dlouhý má být závěrečný "ocásek", jak mohutná má být horní klička u posledního písmena… Bral jsem to vše mimořádně poctivě a podpisy i dnes vyzařují nadšení z toho, že jsem - jak jsem se domníval - našel ten správný konečný tvar, minimálně pro celý zbytek života. Posledních deset podpisů bylo pěkně jeden jako druhý, jako jednovaječná desaterčata. To už byl jen obyčejný trénink, aby se nový podpis dostal "pod kůži".

I teď po mnoha letech je vidět, jak jsem se svým počínáním byl stále spokojenější a na konci definitivně spokojen, a jak postupně rostlo moje sebevědomí. "To je panečku podpis!" volají do světa sešikovaná jména, až z těch všech natěsnaných a natěšených Vápeníků jde s odstupem trochu strach. Jak by člověk s takovým podpisem mohl nevynikat? Jak by mohl zůstat průměrný? Člověkem s takovým originálním podpisem prostě musí být každý fascinován!

Usmívám se zpětně nad svou dávnou neskromností, chápu ji a je mi i s odstupem sympatická, i když samozřejmě dospěláckému pěstěnému nosu dost zavání po blbosti. Ale není pěkné se umět nechat okouzlit - jsou-li poctivé - vlastními minulými úlety? Pokud už nám nemůžou ublížit, můžou nás třeba zajímavě inspirovat. A tak mě napadlo, že by nebylo marné dát si dohromady pěkně chronologicky ukázky vlastního podpisu z různých období, sestavit si třeba dvacítku podpisů pěkně popořadě a díky moderní technice je soustředit na jediný papír. Samostatně, osvobozené od tíhy více či méně závažných listin a sdělení, které podpisy svými kličkami stvrzují. A prohlédnout si ten letmý průřez životem, který je tak průzračný, že člověk ani nemusí být studovaným grafologem, aby našel spoustu zajímavostí a souvislostí, aby se při té inventuře občas zasmál a občas třeba taky zasmušil.

Řekněte sami: Až tohle všechno jednou definitivně nahradíme filištínsky zakryptovaným stádem jedniček a nul v elektronickém podpisu, nebude nám něco chybět? Třeba jen to, abychom si takové podpisy mohli jednou při nějaké příležitosti seřadit podle času, prohlédnout si je a zamyslet se, jestli o nás ta posloupnost taky nějak vypovídá. A budeme stát s otazníkem v očích před tím zašifrovaným poselstvím a místo košatého rozjímání budeme třeba jen zbytečně uvažovat, jestli se víc podobáme jedničce anebo nule.

V tomhle srovnání dávám vždycky přednost neumělým ručním kudrlinkám, a to klidně podepíšu! Aspoň se podívám, kolik z toho mého vymazleného starého podpisu v tom dnešním ještě zbývá.

O tom, jak je dnes praktické být upírem

9. srpna 2010 v 17:53 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Vůbec poprvé jsem se rozhodl reagovat na vyhlášené "téma týdne". Když jsem se totiž nad tématem zamyslel, dospěl jsem k přesvědčení, že není zas až tak špatné být u nás v současnosti upírem, protože to skýtá řadu neobyčejných možností a výhod. Posuďte sami:

- V České republice je poměrně vysoký počet dobrovolných dárců krve.

- Společnost je u nás tolerantní a zvyklá na drobné prohřešky v chování vůči ostatním, nikdo se proto dnes už nepozastaví nad tím, pokud někomu soustavně pijete krev.

- Jako příslušník menšiny máte všude zastání.

- V zemi je mnoho obchodů, kde si můžete bez problémů nakoupit i v noci.

- Na rozdíl od obyčejných lidí neztrácíte zbytečně čas před zrcadlem (užitečné zejména pro upírky).

- Můžete docela dobře prosperovat v oblasti léčitelství, protože řada lidí se ráda zbaví trochy nahromaděné zlé krve, ale přikládání pijavic se jim ekluje.

- Když si místo postelí domů pořídíte rakve, bytoví designéři se shodnou na tom, že jste sice možná poněkud výstřední, ale každopádně máte svůj styl.

- Stanete-li se politikem, nikdo vám nemůže zazlívat, pokud své voliče pořádně vysáváte.

- V české převážně ateistické společnosti je velmi nepravděpodobné, že by vás někdo počastoval vážně míněným znamením kříže.

- Kdykoli můžete pojídáním syrového česneku dokázat, že upírem nejste, protože čínský česnek evropským upírům (na rozdíl od gurmánů) nevadí. Uznávám ovšem, že gurmáni mezi upíry mohou mít problém.

- Máte-li vhodné zaměstnání, snadno se vyhnete dennímu světlu: Můžete například pracovat někde v přítmí šedé ekonomiky nebo se stát historikem se specializací na dobu temna. Praxe navíc ukazuje, že se upír může uchytit i jako Krejčí.

- Protože jako upíra je velmi obtížné vás zabít, můžete uplatnit slevu na zdravotním a úrazovém pojištění.

Širším možnostem oficiální rekvalifikace českých občanů na upíry tak brání jediná překážka - dosud nevyjasněné stanovisko České správy sociálního zabezpečení k důchodovému pojištění upírů. Nemrtví se totiž podle statistik ČSÚ dožívají výrazně nadprůměrného věku, což by na český důchodový systém mohlo mít fatální dopady. Prognózy ovšem naznačují, že stejně devastující dopady na budoucí důchodový systém bude mít nejspíš existence jakýchkoli důchodců, takže doufejme, že i tato poslední překážka dalšího rozvoje počtu upírů bude brzy odstraněna. 

Nedělní miniglosy č.76

8. srpna 2010 v 16:42 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Prezidentská kancelář vyhlásila tendr na nové heslo pro prezidentskou standartu, protože podle názoru hradních psychologů může původní heslo "Pravda vítězí" vyvolávat v běžných lidech zbytečné obavy z budoucnosti. Největší šance se zatím dávají známému Masarykovu heslu "Nebát se a nekrást." Předběžná jednání pracovníků Prezidentské kanceláře s představiteli politických stran ale naznačují, že přednost by mohla dostat údernější a všeobecně přijatelnější zkrácená varianta "Nebát se." Politici se navíc shodují v názoru, že by bylo lepší heslo na zástavu napsat latinsky, aby ho občané nevzali doslova.
-----------------------
Bývalý předseda Poslanecké sněmovny Miroslav Vlček byl osočen bývalými kolegy, že se při některých jednáních sněmovny v loňském roce dostatečně nevěnoval řízení a ve dvou případech dokonce řídil příliš rychle. Expředseda se k obviněním nechtěl vyjadřovat s odůvodněním, že místo něho jednání řídila osoba blízká.
-----------------------
Vzhledem k záplavám, které zuří především na severu a východě Čech, vláda opět otevřela diskusi o případném ustanovení Ministerstva pro mimořádné události podle ruského vzoru. Politici se ale shodují v tom, že pracovníci nového úřadu by spíše než povodně, ke kterým poslední dobou dochází prakticky každý rok, měli řešit opravdu mimořádné případy, hlavně situace, kdy se na něčem shodne vládní koalice s opozicí. "Tyto případy jsou velmi vzácné a shoda nebývá příliš intenzivní," řekl nám k tomu jeden z vládních expertů na mimořádné události. "Drobné shody jsme schopni řešit vlastními silami, ale pokud by mezi vládní koalicí a opozicí nečekaně došlo třeba k padesátileté nebo dokonce stoleté shodě, byli bychom bez takového ministerstva naprosto nepřipravení a mohlo by to mít na naši politickou scénu devastující účinek."
-----------------------
Proti obsahu nové příručky k výuce sexuální výchovy protestují kromě církevních kruhů a Výboru na obranu rodičovských práv i zástupci žáků prvního stupně. Ti tvrdí, že podle jejich praktických zkušeností obsahuje příručka řadu nepřesností a je obsahem i jazykem přizpůsobená spíš začátečníkům z řad pedagogů, zatímco sexuálně zkušeným žákům a žákyním nemá co nabídnout.
-----------------------
Známá modelka Naomi Cambellová vypovídala u mezinárodního tribunálu v Haagu v procesu s bývalým liberijským prezidentem Charlesem Taylorem o kauze tzv.krvavých diamantů. Modelka připustila, že dostala nějaké zašpiněné kamínky, ale jestli to byly diamanty a jestli byly zašpiněné zrovna od krve, to už nezkoumala. Novináři teď čekají u svých mobilních telefonů, jestli nebude chtít Petra Paroubková formou krátké textové zprávy blíže vysvětlit, jakým způsobem se modelky v dnešním světě k diamantům běžně dostávají.

Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí

7. srpna 2010 v 15:56 | Petr Vápeník |  Knihy
Román, který se stal literární esencí československých událostí z roku 1968 a který zajistil Milanu Kunderovi nesmrtelnost jako světově proslulému literátovi, vyšel v roce 2006 po čtvrtstoletí od napsání (na přelomu let 1980 a 1981 již ve Francii) poprvé v zemi, o níž pojednává. Konečně! Česky byl román napsán i vydán v roce 1985 u manželů Škvoreckých v Torontu a ke mně se dostal kdysi dávno v poločitelném strojopisném podomním opisu na jeden jediný den, který opravdu nestačí, aby se čtenář s knihou vypořádal tak, jak zaslouží (jak čtenář, tak i kniha).

Příběh je vystavěný kolem ústřední dvojice Tomáše a Terezy, kteří jsou každý z jiného těsta, ale kteří spolu přece jen dokáží žít v neustálém kolotoči hledání a potvrzování vzájemné lásky a obav o ni. A v románu je pravá láska bez výjimky potrestaná smrtí, Tomáš i Tereza nakonec umírají v autě, i když samotná jejich smrt není přímou součástí vyprávění.

Román je mnohovrstevnou analytickou sondou do života přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20.století. Dobové politické peripetie tvoří aktivní pozadí celého děje, čas od času vystoupí i do popředí, popřehazují "šachové figurky" a opět ustoupí, primárně jde ovšem pořád o román o lásce a vztazích mezi lidmi. Prostředí možná mnoho prvků děje podmiňuje, přesto není dominantní.

Tereza po celou dobu pochybuje o Tomášově lásce, cítí se být ohrožována Tomášovými milostnými avantýrami, které jsou ale pro Tomáše úplně jiným typem vztahu ("milovat se může s mnoha ženami, ale spát v posteli může jen vedle jedné ženy, vedle té, kterou doopravdy miluje"). Tereza svou obavou vlastně Tomáše spoutává - i v jiných ohledech než v lásce. Ona je nakonec hlavním důvodem, proč se i Tomáš do okupovaného Československa vrací z Curychu, kde měl výborné pracovní perspektivy jako lékař. Tereza v cizině nedokáže žít, navíc zjistí, že ve Švýcarsku žije i dávná Tomášova milenka Sabina, takže Tomáš Tereze občas uniká. Oba se tedy nakonec vracejí domů a Tomáš postupně z politických důvodů jako člověk mediálně exponovaný v průběhu "pražského jara" odchází z kliniky na místo venkovského lékaře a nakonec je nepřímo donucen zcela odejít ze zdravotnictví a stane se umývačem oken a řidičem.

Tereza propadá výčitkám, že požaduje od Tomáše přílišnou oběť:
"Volala ho za sebou, jako by chtěla zkoušet znovu a znovu, zda ji miluje, volala ho tak dlouho, až se teď ocitl zde: šedivý a unavený s polozmrzačenýma rukama, které už nikdy nebudou moci uchopit skalpel… Můj bože, bylo opravdu třeba dojít až sem, aby uvěřila, že ji má rád?"
A Tomáš přijímá tuto porážku a vyrovnává tak úplně na konci knihy (a na konci jejich života) jejich původně nevyvážený vztah:
"Nemám žádné poslání. Nikdo nemá žádné poslání. A je to ohromná úleva zjistit, že jsi volná, že nemáš žádné poslání."

Celý děj má konotace filosofické - nade vším se klene myšlenka a omezenost neopakovatelnosti života - i hluboce etické - zejména tlak na odvolávání názorů a stanovisek po srpnu 1968. A běžní lidé se těšili z toho, že i silní podléhali, protože to byl odpustek i pro jejich vlastní osobní zbabělosti a zbabělůstky. Tomášova povaha však nebyla zvyklá ustupovat, snad ani ne z principiálních důvodů, snad jen kvůli obyčejným vztahům s obyčejnými lidmi.

Svět je rozdělen do většinou jednoduchých protikladů, není však zřejmé měřítko, co je pozitivní a co negativní. Je pozitivní tíha nebo lehkost? Parmenidés odpovídá, že lehkost, Kundera se přiklání k Nietschemu a Parmenidovi oponuje. Tento princip má možná nečekaně velký přesah do 21.století, kdy "lehkost bytí" začíná být trendem vyspělého světa. To ovšem Kunderovi avizuje nebezpečí: Je-li lehkost negativní a vyvažující tíha odstraňována, neumožní to uvolnění negativní energie "nahromadění lehkosti" a neohrozí to snad civilizaci víc než věčné těžké boje o živobytí?

Pracovní titul románu byl původně "Odejít" a poté "Planeta nezkušenosti", nakonec se ustálil na filosofickém názvu "Nesnesitelná lehkost bytí". A podle autora, který je pověstný svou pedantičností při revizi svých starších děl, jde o vydání "definitivní", protože on už nebude mít možnost se ke knize v kritické reflexi znovu vrátit.
"Postavy mého románu jsou moje vlastní možnosti, které se neuskutečnily. Proto je mám všechny stejně rád a všechny mne stejně děsí: Každá z nich překročila nějakou hranici, kterou jsem já sám jen obcházel. Právě ta překročená hranice, hranice, za kterou končí moje já, mne přitahuje. Teprve za ní začíná tajemství, na které se ptá román. Román není konfesí autora, ale zkoumáním toho, co je lidský život v pasti, kterou se stal svět."

V roce 1985 byl podle Kunderova románu natočen stejnojmenný americký film (např.Terezu hraje slavná Juliette Binocheová). Kundera je k filmu celkem nemilosrdný:
"Film má s duchem románu pramálo společného, i s duchem postav. Po této zkušenosti nepovoluji už žádné adaptace svých románů či novel."
Film jsem viděl a i když je to film celkem zajímavý (pro české diváky např.i tím, jak se američtí filmaři pokoušeli nahradit tehdy nemožné natáčení přímo v Praze), s názorem autora musím souhlasit.

Já jsem knihu dostal těsně po vydání jako vyžádaný vánoční dárek a přečetl ji poprvé "rychle", abych si po létech osvěžil dějové peripetie, a podruhé "pomalu", abych postupně a klopotně objevoval nejen obsah, ale i jeho význam, možné autorovy záměry, protože autor jako Kundera nedělá nic jen tak mimochodem; každá věta, každé slovo má své místo a svůj zřetelný - i když často mnohoznačný - smysl. Zpočátku jsem si jen těžko zvykal na strohý analytický styl vyprávění, ale román mne svou pevnou strukturou stále víc vtahoval a nakonec jsem ho přečetl skutečně s neobyčejným gustem, myslím, že za to doopravdy stojí, i když k některým pasážím mám jako čtenář výhrady, protože si myslím, že zdržují a rozbíjejí rytmus, ale autorovi na nich z nějakých důvodů mimořádně záleží.

Výborná kniha, i když z dnešního pohledu již skoro historická, pokud jde o kontext, ale stále moderní a současná, pokud jde o téma mezilidských vztahů a partnerské lásky. A žádné "nesnesitelně lehké čtení".

O sestřencích a tetěňatech

3. srpna 2010 v 17:49 | Petr Vápeník |  Jazykové hrádky
Nevím, jestli to není známka nějaké osobnostní poruchy, ale měl jsem vždycky strašný chaos v pojmenovávání příbuzenských vztahů. Rozlišovat mezi bratrancem a synovcem či mezi neteří a snachou mi činí neobyčejné potíže. Když se mne někdo třeba zeptá, jak se má můj švagr, je na mně na první pohled vidět, že nejenže nevím, jak se má, ale překvapuje mne i samotný fakt, že někdo takový existuje (a přitom existuje; jako by se nemohli rovnou zeptat, jak se má Karel, mohli jsme si porozumět hned!), takže se snažím odvést řeč na nějaké téma, kde se cítím být jistější, třeba na kulturní a společenské tradice novozélandských Maorů.

Po mnohaletém drilu aspoň rozeznávám strýčky od tet, vím, že kmotřenec existuje, kdežto kmotřitel je nesmysl, a dokonce si troufnu říct, že i když pravnuci i prarodiče vypadají podle svého prajména stejně prastaře, existují mezi nimi často nemalé věkové rozdíly. Obávám se ale, že toto je limit mých možností, a raději bych byl odpovědným samosoudcem při nelehkém Paridově soudu, než abych odpovídal na otázku, jestli kromě prasynovců mohou existovat i prasestřenice.

Nedávno se mě zeptala moje sestra, jestli vím, že jeden z mých sestřenců bude mít narozeniny. Dodneška jsem si myslel, že sestřenec je nějaká vzácná houba, u které by ovšem bylo dost odvážné hovořit o narozeninách. A teď se dozvídám, že sestřence mám i já a dokonce jich, zdá se, je víc. Tak jsem se svou sestrou, která právě hltá kapitoly z vývoje českého jazyka, trochu zabředl do dávnověku a dozvěděl jsem se od ní, že - i když ani moderní zjednodušené pojmenování příbuzenských vztahů nejsem schopen zvládnout - bylo to všechno kdysi ještě mnohem složitější a existovalo mnoho dalších slov tak krásných, že by bylo škoda je nepoužívat a zapomenout na ně.

Takže teď už vím, že sestřencem býval ve středověku syn sestry (heuréka, ty opravdu mám - a hned dva!), zatímco sestřenice bývala kdysi sestřinou dcerou. Kdybych měl bratra, mohl bych analogicky mít snadno nejen bratrance ale i bratranici, což bych donedávna - nepoučen - mohl mylně považovat za druh alkoholu. Kdybych měl děti a moje sestra by jim tedy byla tetou, její děti - tedy mí sestřenci - by těm mým byly tetěňaty. Obráceně by to ovšem nefungovalo, protože já bych byl dětem své sestry nikoli strýcem (to býval jen bratr otce), ale ujcem, takže mé děti by byly ujčeňaty (kdyby ovšem má sestra nebyla sestrou ale bratrem, což v tomhle zmatku nemohu úplně vyloučit, šlo by o strýčeňata). Zdá se vám, že v té komplikované změti aspoň teta je pořád tetou a tvoří tak kýžený pevný bod v příbuzenském vesmíru? Bohužel, není tomu tak, protože teta byla jen sestrou jednoho z rodičů, případně ženou ujce, zatímco ženou strýce byla strýna.

Se švagry to také nebývalo tak jednoduché jako teď, kdy švagr je ze všech stran stejným švagrem a i ostatním švagrům jako by (aspoň z jazykozpytného hlediska) z oka vypadl. Manželčin bratr se totiž nazýval šir, zatímco manželův bratr byl deveř (přesvědčit word, že chci opravdu napsat deveř a ne dveře, není úplně jednoduché). Taky se ve středověku nevyprávěly vtipy o tchýních ale o svekruších, svekrách nebo dokonce tščích, tchán byl tehdy svekrem nebo svakem, aspoň do té doby, než si svak sbalil svůj sak-pak a dal svekruši vale. A když jsem se navrch dozvěděl, že snaše se říkalo zelva, ostatně jako prý dalším nepokrevným příbuzným ženského rodu, a že pastorek není - jak jsem si myslel - jen součástí bicyklu, ale také nevlastním synem (znalci Janáčka jistě tuší, jak to bylo s nevlastními dcerami) chaos definitivně překročil únosnou mez.

Obdařen bujnou fantazií, představuji si, jak se ve středověku sešla širší rodina, kde skoro každý každému byl tu deveřem, onde zelvou, občas tetěnětem, jindy zas strýnou. Co když, proboha, se na takovém středověkém posvícení notně posilněn domácí pálenkou spustil ujec s bratranicí nebo se do osidel náhlé lásky zapletl svekr s nepokrevní zelvou - co z toho všechno mohlo vzejít za nové životy a nová slova?! Na to aby měl člověk dvě vysoké školy, aby se v něčem takovém vyznal, a celkem chápu ctihodného Gregora Mendela, že při svém zkoumání základů genetiky prozíravě nevstoupil do tenat různých ujčeňat a soustředil se na studium nekonfliktního a mlčenlivého hrachu.

Šťasten, že kolem nezuří (aspoň z našeho současného pohledu) středověk, jdu na nádraží vyzvednout návštěvu. Měla by přijet moje docela obyčejná moderní sestřenice. I když - co si budeme povídat - kdoví, jak je to doopravdy!

Nedělní miniglosy č.75

1. srpna 2010 v 11:21 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
V anketě o nejnesmyslnější úsloví zvítězilo v tomto roce úsloví "rozumí tomu jako koza petrželi". Cenu předal docent Koza z Přírodovědecké fakulty, který je světovou kapacitou ve studii petržele. Odbornost pana docenta potvrdil ve svém posudku i Jiří Kozel, který pracuje ve výzkumném ústavu šlechtitelském jako zahradník.
-----------------------
Na speciální tiskové konferenci byl oznámen definitivní rozpad populárního Čtyřlístku. Podle politologů za rozpad může především různorodost politických názorů jednotlivých členů, protože Pinďa je véčkař, Fifinka podporuje sociální demokracii a Bobík s Myšpulínem jsou zase zastánci pravice. Nejmenovaný dobře informovaný zdroj z Třeskoprsk ale tvrdí, že tento výklad vůbec neodpovídá skutečnosti, protože všechna čtyři komiksová zvířátka jsou bytosti zcela apolitické a za rozpad Čtyřlístku nese odpovědnost především Yoko Ono.
-----------------------
Tomáš Pitr byl po několika letech stíhání zadržen ve Švýcarsku. Česká strana se domnívala, že bude nechvalně známý podnikatel vydán do Prahy, ale švýcarská policie jej pouze doprovodila na předávání čestné ceny Zlatý flakón za stomiliontý prodaný přípravek značky PITRALON, se kterou je Pitr společně s neméně kontroverzním rakousko -izraelským podnikatelem Barakem Alonem z neznámých důvodů spojován.
-----------------------
Průzkum potvrdil překvapující skutečnost, že manželé se v České republice hádají více kvůli luxování než kvůli penězům. "Zatímco kvůli luxování se hádá více než polovina manželských párů, peníze jsou tématem hádek jen u sotva pětiny domácností," řekl nám k výsledkům vedoucí výzkumného týmu. "Vysvětlujeme si to tak, že vysavač je téměř v každé domácnosti, zatímco peníze ne."
-----------------------
Postupný úpadek řemesel a snižování manuální zručnosti obyvatel v České republice bude mít podle nového ministra dopravy Víta Bárty podstatný vliv na pravidla silničního provozu: "Ve společnosti, kde většina lidí má obě ruce levé, nemůže být základní dopravní normou pravidlo pravé ruky."