O hrající hlavě pana Viléma

24. srpna 2010 v 18:04 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky
Když se pan Vilém ráno probouzel, uvnitř jeho hlavy pravidelně hrála hudba. Ano, měl hlavu plnou harmonií a rytmů tak dokonale propracovaných a sladěných, že to bylo možné bez uzardění považovat za hudbu. Odkud se tato hudba brala, to pan Vilém nevěděl. Možná přicházela shůry v podobě tajemných signálů vzdálených civilizací, možná naopak vyvěrala z hlubin země, do kterých ji kdysi uvrhl mocný nesnášenlivý kouzelník, který dával přednost tichu. Anebo prýštila z těch tajemných míst Vilémovy duše, která v sobě obsahují vzpomínky jeho předků a odhadují budoucí myšlenky jeho potomků.

Hudba, kterou pan Vilém slyšel uvnitř své hlavy, nepřipomínala ničím hudbu, kterou běžně slýchal z médií. Snad ani nebylo možné říct, je-li krásná nebo ošklivá, protože se na ni nedala uplatnit běžná měřítka. Byla zneklidňující a zároveň tišila nervozitu, byla melodická, ale nešla zapískat jako obyčejný popěvek, její rytmus uchvacoval, ale nebylo možné ho napodobit bubnováním o desku stolu. Nebyl to rock ani pop ani dechovka ani country ani heavy metal, ani punk ani techno, nebyla to dokonce ani takzvaná hudba vážná v klasické či experimentální podobě. Jako kdyby tato hudba měla o rozměr víc než obyčejná hudba, a běžný lidský mozek si s tímto dodatečným rozměrem dokázal poradit stejně špatně jako se čtvrtým rozměrem předmětů okolního světa.

Občas si sedl hned po ránu ke klavíru ve snaze zachytit ve zvucích aspoň obrysy rychle prchající a časem se bortící struktury této vnitřní hudby, ale jakmile dosedl na otočnou židličku, jeho prsty spočinuly na klaviatuře a noha se dotkla pedálu, jako kdyby byla připravena sešlápnout plyn, pan Vilém zjistil, že není schopen ani začít. Každý tón se mu zdál moc obyčejný a moc plochý na to, aby mohl být součástí tak velkolepého celku, a jeho interpretační schopnosti se mu zdály příliš omezené. Celé mu to připomínalo hodně velký a křehký pouťový koláč politý čerstvou smetanou, navíc ještě horký, přímo z pece. Zkoušíte ho udržet v rukou, nejde to, rádi byste se zakousli, ale ono se to celé prolamuje, sype, drolí a teče, a vy zjišťujete, že tenhle koláč je na vás "příliš velký krajíc" na to, abyste si mohli opravdu pochutnat. Ano, můžete ochutnat jednotlivé drobky, hrozinky, kousky povidel nebo máku, ale koláč, ten bohatý šťavnatý koláč chutnající stovkami vzájemně se doplňujících chutí jako hudba v jeho hlavě to prostě dohromady není. S povzdechnutím se tedy vždycky zase zvednul a i se svou hrající hlavou odešel do práce, kde se naštěstí hudba vždycky v konfrontaci s "neodkladnými pracovními úkoly" upozadila, ztlumila se, ale hrát nepřestávala, byla s ním celý den jako věrný pes, který čeká v rohu místnosti tak tiše, že o jeho přítomnosti ani nevíte.

Pan Vilém si kladl otázku, čím si asi vysloužil takový dar, proč právě on má schopnost slyšet, co jiní neslyší, ale někdy ho napadalo, jestli se vůbec jedná o dar. Sice slyší, ale nedokáže svůj zážitek předat nikomu dalšímu; a k čemu je takový dar, o který nemáte možnost se s nikým dalším podělit? Až jednou pana Viléma napadlo, že by si třeba mohl nějaký obzvlášť povedený hudební motiv zapsat v notách. Přichystal si na noční stolek notový papír a tužku, aby ani notička nestihla uniknout a rozplynout se bez užitku v ranním slunci, a spokojeně usnul.

Ráno ho probudilo mohutné burácení orchestru, proto hned sáhl po papíru a ruka mu sama od sebe začala psát. Psala a psala a popsala celý velký list papíru drobounkým písmem, a když dopsala a pan Vilém se po sobě pokusil zapsanou melodii přehrát, zjistil, že nejde o noty, ale o slova, a na papíře je do řádků notových osnov vepsána báseň.

A tak se stal pan Vilém básníkem. Někomu jeho texty ladí, někomu už tolik ne; tak už to bývá, že každému se líbí něco jiného a některým nešťastníkům dokonce nic. A když se rozhlédneme po blogové krajině, zjistíme, že takových Vilémů a Jarmil, kteří se snaží ostatním zpřístupnit jinak nepřenosné hudební a obrazové nálady svých vlastních hlav a duší, je čím dál víc.

Ostatně proč ne? Aspoň tak pořád trošičku platí staré a dnes již promlčené úsloví, že co Čech, to muzikant.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Naďa Naďa | Web | 24. srpna 2010 v 18:15 | Reagovat

Ach to je pěkný text, text virtuoza ...

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 24. srpna 2010 v 22:32 | Reagovat

Vilémovi třikrát sláva!

3 Phoebe Croft Phoebe Croft | Web | 25. srpna 2010 v 11:30 | Reagovat

ahojky...máš krásnej blog...já mám tkovej problém :( jsem ve finále SONC a jednou už jsem ho vyhrála, jenže prtž ta moje proti hráčka řekla, že majitelka nedala vědět na blogy, tk je to finále znovu. Opravdu nerada bych prohrála už i jen kůli tomu, že jsem jednou vyhrála a proto bych tě chtěla poprosit o hlas na http://charmed-4.blog.cz/1008/jeste-jedno-kolo-sonc pro Phoebe Croft. Jestli budeš chtít oplatit, tk stačí napsat.

4 Naďa Naďa | Web | 25. srpna 2010 v 11:52 | Reagovat

[3]: Ach Phoebe, máš tak krásnou starost, že jsem Ti musela jít dát svůj hlas ... :-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama